0042608

Hajovna_001 az 003.qxp_Sestava 1 18.11.2021 9:23 Stránka 3

KARLA KUBÍKOVÁ

Hájovna Příběh o ztrátě svobody a mateřské lásce

EUROMEDIA GROUP

K napsání této knihy mě inspiroval příběh mé příbuzné, která v letech sovětské okupace žila ve vojenském prostoru.

Měla jsem možnost ji navštěvovat a vidět nepřikrášlenou realitu. Děkuji jí za souhlas se zveřejněním některých momentů z jejího života. Mnohé situace jsem ovšem domyslela a jiné pozměnila. I tak jsou pravdivým svědectvím doby.

Hajovna.indd 5

15.11.2021 11:31:40

ÚVOD

V době, kdy jsem se procházela jen po vězeňském dvoře a v bezesných nocích si promítala svůj život, jsem myslela na to, jak jsem se ocitla na hájovně já, holka z města, které mi bylo malé!

A proč mi nevadilo, že budu tak blízko ruských okupantů?

Asi proto, že navenek bylo všechno skoro v pořádku – nikdo mě fyzicky netýral a veřejně nepronásledoval. Snad jen tu skupinu chartistů, o které jsem tehdy nic nevěděla.

Ano, rychle jsem si zvykla! Žila jsem v přátelském, dřevem obloženém domě s velkou svažitou zahradou plnou ovocných stromů, obklopeném voňavým zeleným lesem, nádhernou přírodou, nadějí a láskou…

Ve vzpomínkách, které mi pomáhaly a držely mě při životě, jsem znovu prožívala chvíle na hájovně.

Ale oni tady byli a škodili. Ničili naše životy.

7

Hajovna.indd 7

15.11.2021 11:31:40

1. DÍL

1

Na myslivecký ples jsem byla pozvaná zřejmě nedopatřením. Byl ve vsi vzdálené jen desítky kilometrů od města, ale ve skutečnosti ležící na jiné planetě.

Kamarádka Hanka tam jezdila s rodiči k příbuzným.

Na onu zábavu měli jít společně, ale maminka se s tetou pohádala a nic z toho nebylo. „Teta dělá mámě truc a zve jenom mě. Já pojedu a ty se mnou,“ řekla Hanka.

Proč ne? Do jejích soubojů s mámou mi nic nebylo a na vesnickém bále jsem ještě nebyla.

Všechno mi tam připadalo směšné. Babky sedící na židlích postavených okolo sálu, hostinský s kulichem, tlustá servírka v krátké minisukni, muži v mysliveckém popíjející mysliveckou, jejich naondulované manželky, talíře s kouřícím ovarem, výzdoba smrkovými větvemi a nápis MYSLIVOSTI ZDAR, v rohu sálu krmelec s vystavenými mrtvolkami ptačí zvěře, tombola s napečenými koláči i dechovka.

Pro mě to byl odcházející svět, zakonzervovaný dobou normalizace. Vycházel z tradic a kořenů a pro lidi na venkově byl zřejmě přijatelnější než socialistické budování.

9

Hajovna.indd 9

15.11.2021 11:31:40

„Tady se zastavil čas,“ řekla jsem Hance. „Máme konec dvacátého století, ne?“ Ano, byla jsem namyšlená. Už čtyři měsíce jsem pracovala jako recepční v hotelu. To byl svět, do kterého jsem patřila a kvůli kterému jsem vystudovala hotelovou školu.

Bylo mi devatenáct a ráda jsem tancovala. Tohle ale nebyla diskotéka s písničkami Davida, Gotta a Zagorové.

Lidi se bavili jinak, ale možná s větší chutí.

Trochu jsem tušila, do čeho jdu, a neoblékla jsem si své oblíbené minišaty ani ty šlehačkové s obručí, ale střízlivé z maturitního plesu.

Sedly jsme si co nejdál od sledujících babek. Něco takového jsem viděla poprvé. Už nemůžou tancovat a bavit se, tak budou drbat, napadlo mě. Jak mám být přirozená s jejich očima v zádech?

Dneska jsem smířlivější. V jejich věku bych taky byla ráda součástí vesnického života, trochu si k němu přivoněla a na chvíli zapomněla na neduhy stáří!

Předtančení žen a dívek mi k smíchu nebylo. Nacvičené to měly parádně! Ušily si modré sukně a bílé blůzky a v cvičkách jarmilkách předváděly vlastní choreografii na Smetanovu Vltavu. Ladně kroužily, proplétaly se, tvořily dvojice a kruhy. Bylo to hezké a dojemné. Kolik času a úsilí musely věnovat nácviku, říkala jsem si.

Všechno bylo tak jiné! Tanec s klukem v mysliveckém, který měl zábavné řeči a hned se zadával na další tanec, zvědavé pohledy, panáky, které nám byly posílány, ale které jsme nepily, „větrání se“ před hospodou.

Bylo mi trochu líto, že jsme slíbily jít o půlnoci domů, ale Hančina teta nedala jinak.

Stála jsem venku přede dveřmi a čekala na Hanku, která se zdržela, když mě někdo objal a chtěl políbit. Cítila jsem 10

Hajovna.indd 10

15.11.2021 11:31:40

pach piva a potu, ale do tváře jsem neznámému viděla jen zčásti. Odstrčila jsem ho a napřáhla se. Dostal facku, zavrávoral a chytil se zdi.

Vyšla Hanka, chytila jsem ji za ruku a táhla pryč od hospody. „I takoví jsou tady,“ řekla ráno teta se smíchem.

Domnívala jsem se, že to byla jednorázová akce, ale Vojtěch, jak se kluk v mysliveckém jmenoval, za mnou přišel za pár dní do hotelu v lázeňském městě, kde jsem pracovala. Tentokrát měl na sobě džíny a bundu. Přiznám, že se mi zrychlil tep, líbil se mi už na plese. Byl štíhlý, silný a měl zvědavé oči. „Jdeš se ubytovat?“ „Ne, jdu za tebou. Umíš střílet?“ „Střílet?“ „Původně jsem tě chtěl pozvat na rande. Ale na to tě zve kde kdo. Co si zajít na střelnici?“ „Ale mě střílení nezajímá. A neumím to.“ „Když jsi to nezkusila, tak to nevíš.“ „Já nemám zbraně ráda. Ubližují.“ „Míň než lidi.“ „A proč bych vůbec s tebou měla někam chodit?“ „Protože se k sobě hodíme. Musela jsi to poznat už tam, na plese.“ Byl domýšlivý, neodolatelný a originální. Bylo jedno, na co mě láká. Asi bych s ním šla i na lov mamutů, ale na střelnici jsem jít nechtěla. Slíbila jsem mu, že zkusím svou dovednost na šiškách v lese.

Druhý den odpoledne pro mě přijel autem. Připadala jsem si jako blázen. Proč pojedu někam do lesa střílet na šišky? Ale nasedla jsem k němu do škodovky. Už nebyl 11

Hajovna.indd 11

15.11.2021 11:31:40

tak zvědavý jako na plese a cestou nás tížilo rozpačité ticho.

Dívala jsem se na jeho velké ruce na volantu, po očku na dlouhé silné nohy. „Co si mě tak prohlížíš?“ zeptal se s úsměvem. „Neprohlížím.“ Asi po patnácti minutách jsme vystoupili na lesní cestě a já jsem hned věděla, že jsem opravdu blázen. Všude bylo plno sněhu, mrzlo, vzduch byl ledový a jiskřivý. Větve stromů se prohýbaly pod sněhovou peřinou a já jsem doufala, že i šišky budou zasněžené. Brodili jsme se závějemi, Vojtěch šel přede mnou a já jsem se v sukni a nízkých kozačkách bořila do sněhu a boty mi vlhly. „Je tady plno stromů, proč chodit dál. Můžeme střílet hned tady,“ nabízela jsem. „Mám vyhlédnutý vysoký smrk s extra šiškami, jdeme ještě kousek.“ Stromy vypadaly všude stejně. Nohy mě zábly a ruce v kožených rukavicích jsem skoro necítila. Konečně jsme byli na místě a Vojtěch začal hrátky s puškou. Ukazoval mi, kdy je nabitá, vysvětloval, jak se míří. Vystřelil a šišku v oblacích asi trefil, protože se snesla sprška sněhu.

Měla jsem udělat totéž. Ruce se mi chvěly, chladem jsem je skoro necítila. Sklonil se ke mně, voněl kolínskou a sálalo z něj teplo. Mířila jsem dlouho, jeho blízkost mě uklidňovala a hřála. A pak se to povedlo. Řekl, že jsem šikovná a znovu mi nabil pušku. Přestaly mě zábst ruce i nohy.

Vida, není to těžké! Vystřelila jsem asi třikrát a pokaždé s úspěchem. Zalíbilo se mi to. „Kdyby mi nebyla taková zima, mohli bychom pokračovat.“ „Tak někdy jindy. Špatně ses oblékla.“ Museli jsme se vrátit. Nabídl, že se zahřejeme v hospodě 12

Hajovna.indd 12

15.11.2021 11:31:40

nebo v kavárně, ale já jsem měla úplně mokré boty, takže mě raději zavezl domů. Než jsem vystoupila, zeptal se, jestli se ještě setkáme.

To bylo první rande, typické pro všechno, co následovalo. Žila jsem sama s maminkou v okresním městě na sídlišti a byla jsem jediným zájmem jejího života. Otec nás opustil, když jsem byla malá.

Maminka byla pohledná a šikovná. Pracovala jako úřednice a umím si představit, že o ni měli muži zájem, ale nikdy nás žádný nenavštívil a nepamatuju si, že by beze mě, kromě práce, odešla z domova.

Jednou jsem ji slyšela někomu říct, že už jí nebude žádný chlap poroučet. Soustředila se na mě. Chtěla světu dokázat, že mě umí vychovat sama a hlavně dobře a já jsem jí dělala radost.

Byla jsem poslušná, dobře jsem se učila a po maturitě na hotelové škole jsem dostala místo v hotelu v lázeňském městě, kde jsem studovala. Dojížděla jsem stejně jako do školy vlakem. Všechno šlo bez problémů do té doby, než jsem poznala Vojtěcha.

Už jsem nebyla jen s ní. Po příchodu z práce jsem rychle mizela. Scházeli jsme se skoro denně. „Kam zase jdeš? Před chvílí jsi přišla!“ zlobila se.

Muselo to být pro ni těžké. Dřív jsem vodila domů kamarádky, vyprávěla jí o škole, pak o práci recepční. Teď sedala po večerech u televize sama a čekala, kdy přijdu.

Chtěla jsem s ní mluvit, hlavně o Vojtěchovi, ale ona to odmítala. Vídala ho z okna, když mě přivážel nebo když jsme přicházeli k domu, ale poznat ho nechtěla. „Na co potřebuješ kluka? Mohla jsi ještě studovat, cestovat! S tímhle si zkazíš život!“ 13

Hajovna.indd 13

15.11.2021 11:31:40

Zdálo se, že víc žárlí, než se o mě strachuje. Rozuměla jsem tomu, byly jsme na sebe dost navázané, ale nerozuměla jsem jejím výhradám. Moje chápavá a tolerantní maminka, kterou mi kamarádky, hlavně Hanka, záviděly, se změnila.

Vojtěch vyjednal týden v podnikové chatě v Harrachově.

Ještě před odjezdem mi udělala maminka scénu. „Nikam nepojedeš! Ty sis mohla najít někoho lepšího! Nějaký elektrikář! No to je teda partie? Na co jsi stu­ dovala?“ Trvala jsem na svém a ona zamkla do sklepa kufr. Vzala jsem si cestovní tašku a odjela jsem.

Poprvé jsme měly spor, který nekončil omluvou a láskyplným objetím. Zřejmě jsem jí ublížila, ale nemohla jsem jinak. Vojtěch byl pro mě nový přitažlivý svět.

Nicméně její nechuť k němu nepěkně poznamenala v několika dalších týdnech náš vztah.

V onom únorovém týdnu na harrachovské chatě jsem lépe poznávala nejen jeho, ale i sebe. Lyžovali jsme, i když mně to dělalo trochu potíže, procházeli se a povídali si. Choval se jako zamilovaný, to jsem čekala, ale mělo to i další výhody: uměl všechno zařídit a vyřídit. Vyměnili nám pokoj, který se mu nelíbil, sebejistě vybral v obsazené jídelně stůl jen pro dva, vypůjčil mi lyže. Využil svého šarmu se kterým uměl dosáhnout svého. Ale nepomyslela jsem na to, že vůči všem.

Stále vidím náš modře vymalovaný pokoj, podkrovní okno se záclonkou a utržený pant skříně. Slyším vrzající dřevěnou podlahu a vzdechy dvojice za stěnou pokoje.

Myslím na jeho nesmělost a ohleduplnost, na silné ruce, měkké rty a drzý jazyk. Obdivoval mě, líbilo se mu moje tělo a já ztrácela stud. Probouzel mě k životu a učil milovat.

14

Hajovna.indd 14

15.11.2021 11:31:40

Vzpomínka na maminku, kterou jsem opustila, plula někde daleko mimo mě. Když si na ten týden vzpomenu, cítím radost.

A přesto jsem tam zažila šok. Při tanečním večírku s úsměvem dovolil, abych šla tancovat (jistě, pane, je volná) a sám šel taky. Dlouho jsem pak seděla a on byl na parketu. Držel tu blondýnu v náručí, smál se a bavil. Můj Vojtěch! Byl v tu chvíli jako odplouvající loď, jako tající ledovec, zlá fata morgana. Pocit něčeho neuvěřitelného a neskutečného mi mrazil srdce. Nedělo se nic špatného, ale pro mě bylo zraňující poznání, že láska není absolutní a trvalá.

Vymlouvala jsem si nepříjemné pocity, zlobila se na sebe, ale už jsem nebyla tak oddaná a spontánní. Někde vzadu v hlavě mi seděla ostražitost.

Dny plynuly a maminka si zvykala. Vojtěch u nás někdy na mé přání večeřel a snažil se s ní vycházet. Často přinesl nějaký dárek: čokoládu, bonboniéru, kytku a ona, i když nebyla z těch, kdo se dali snadno koupit, tála. Z nevyhnutelnosti.

Byla jsem jí vděčná, ale naše vzájemné city už nebyly tak spontánní a bezprostřední. Viděla jsem, že mě v přítomnosti Vojtěcha pozoruje, jako by nemohla pochopit, co se mi na něm líbí. Ale nechtěla mě ztratit, a tak jí nezbylo, než skutečnost přijmout.

Koncem března jsem si byla jistá, že jsem těhotná a v dubnu se těhotenství potvrdilo. Nebyla jsem nadšená, ale vůbec mě nenapadlo, že bych si dítě nechala vzít. Vojtěcha jsem chtěla, ale o svatbu jsem nijak nestála. Nesnila jsem o bílých šatech, o kytici a družičkách, ale nebyl ani důvod sňatek odmítnout. Nemanželské dítě bylo i v osmdesátých letech panchartem a na svobodnou matku se lidi 15

Hajovna.indd 15

15.11.2021 11:31:40

dívali s despektem. Pro své okolí byla buď nestálá a nevázaná nebo hloupá a neschopná získat manžela.

Mít dítě znamenalo mít svatbu. Byla i předpokladem možnosti dostat byt.

Když to bude Vojtěch vidět jinak, nezblázním se. A maminka to snad přežije. Řekla jsem jí to dřív než Vojtěchovi. Reagovala zvláštním způsobem. Podívala se na mě a v tom pohledu byla lítost a zklamání. Nic neřekla, šla do koupelny a vrátila se za dlouho. „Chceš si to nechat?“ „Jo.“ „Tak se budeš vdávat.“ Jako bych to nevěděla!

Tohle sdělení změní Vojtěchovi život. Čím pro něj budu?

Břemenem, nebo milou povinností? Bylo mu pětadvacet, byl zdravý a silný. Spokojenost s životem z něj sálala, nic ho nemohlo zaskočit. Netrápilo ho tělo ani myšlenky, na problémy jiných se díval poněkud s opovržením. Žil život teď a tady a řeči zkušených mu byly k smíchu. Bylo mi trochu líto, že ho svou zprávou vyvedu z klidu.

Ten den bylo krásně, a tak jsme vyjeli za město. Tady to lépe přijme, myslela jsem si na lesní cestě, přírodu miluje. „Tak jakou máš pro mě zprávu?“ „Jsem těhotná.“ Zastavil se a chytil mě za ramena: „Opravdu?“ „To je otázka! Opravdu.“ Chvíli mlčel. „Víš, že mě to napadlo už na horách? Tebe ne?“ řekl. „To tedy opravdu ne! Tys to chtěl?“ „Ne, ale obával jsem se,“ zasmál se. „Jestli si to chceš nechat, tak se vezmeme.“ 16

Hajovna.indd 16

15.11.2021 11:31:40

Jestli si to chceš nechat… Řekl to stejně jako maminka.

Jako bych to mohla zahodit! Potraty byly nejčastější antikoncepcí, ale ne pro mě. „A kde budeme bydlet?“ „Přece u nás.“ „A co podnikový byt?“ „To bych musel změnit práci.“ Myslela jsem si, že ho rozhodím, že takovou změnu bude muset strávit, ale on na své suverenitě moc neztratil.

Chtěl, abychom jeli hned k jeho rodičům. Na co čekat! Ať se podívám, kde budu žít!

Copak jsem mu řekla jen to, že se změní počasí? Že bude pršet? Představa budoucího soužití s jeho rodiči mi vzala dech.

Viděla jsem jeho hezkou klidnou tvář na pozadí modrého nebe a napadlo mě, že bych měla být šťastná. Rychle našel řešení, i když výhodnější pro něj. „Já bych raději bydlela u mámy…“ „V tom bytečku? To nemyslíš vážně!“ Vadilo mi, že mě jeho rodiče poznají až jako těhotnou, ale poslechla jsem.

Dům jeho rodičů byl ve vesnici, kde se konal myslivecký ples. Starší opravený domek s plechovými vraty, kůlnou a zahradou vzadu. Dva schody, barevně prosklené dveře. „Mami, tak ti ji vedu!“ hlaholil Vojtěch v chodbě.

Už o mně s rodiči mluvil, to bylo jasné.

Ze dveří vyšla matka v zástěře, s rukama od těsta. Byla silná, v obličeji červená, s trvalou, jak bylo zvykem. „Hned, hned, jen si umyju ruce,“ usmála se.

Pak mě objala a přinutila zůstat na večeři. Otec byl podsaditý, nepodobný synovi. „Tak tady ji máme,“ řekl mi na uvítanou.

17

Hajovna.indd 17

15.11.2021 11:31:40

Matka si za chvíli odvázala zástěru, vzala džbánek a běžela pro pivo. Po návratu nám naservírovala večeři, bramborové knedlíky se zelím a uzeným.

Tady se vařila i večeře. Pokud se přivdám, říkala jsem si, budu se muset chovat jako Vojtěchova matka. Budu vařit večeře a běhat pro pivo.

Vojtěch se zprávou o mém těhotenství neotálel. „Linda je těhotná,“ řekl hned po večeři.

Matka se na mě zadívala, vzlykla a odešla. Nebyl v tom nesouhlas ani radost. Šla si pro kapesník.

Otec řekl: „ No jó, tak se vezmete.“ „Můžeme být tady v zadním pokoji?“ zeptal se Vojtěch matky.

Pokrčila rameny a podívala se na otce. Kývl. Bylo vyřešeno.

2

Brali jsme se v květnu v okresním městě, kde jsem vyrůstala a žila, ale svatba byla v režii tchyně a tchána.

Svědkem mi byla spolužačka a kamarádka Hanka. Vojtěchovi kamarádi Tonda a Franta, které jsem zatím neznala, si museli hodit korunou. Los padl na Frantu.

Viděla jsem ho až v obřadní síni a hned jsem ho poznala.

Byl to ten útočník před hospodou tehdy po plesu.

Z jeho pohledu, který byl teď neutrální, ale rozhodně ne omluvný, mi to došlo. Na plese jsem byla Vojtěchovou favoritkou a Franta s ním soutěžil o moji přízeň. Ano, několikrát se mnou chtěl tancovat, ale Vojtěch byl rychlejší…

Poznala jsem ho a on to věděl.

Ne, nikomu nic říkat nebudu, rozhodla jsem se. Nestojí to za to.

Vojtěch dostal po obřadu na krk chomout a mě odpoledne unesli do vedlejší hospody. Prostě klasika.

18

Hajovna.indd 18

15.11.2021 11:31:40

Nebyla jsem nevěstou v bílém, měla jsem modrý kostým a někdo řekl, že to je dvojí neštěstí: květen a ještě modrá.

Máry a modřiny. Naštěstí jsem nebyla pověrčivá.

Představili mi příbuzné, které bych druhý den na ulici nepoznala. Vojtěchův strýc, nevysoký postarší muž, mi dal radu: „Pamatuj, v manželství žádné kamarádčofty, nedopadají dobře!“ Měla jsem se tím řídit!

Od otce jsme dostali ten nejkrásnější svatební dar! Jako letitý myslivec měl styky a zjistil, že hájovna v polesí Újezd je volná. Kdyby Vojtěch vzal práci v lese, mohli bychom se do ní nastěhovat.

Chtělo se mi radostí létat! Nevadilo mi, že leží v sovětském vojenském prostoru, v blízkosti obce Újezd, kam se nastěhovali Rusové i s rodinami a kde si postavili paneláky!

Byli u nás celý můj život! Vzpomněla jsem si na jejich tanky v šedesátém osmém, jak mi je plačící maminka ukazovala z okna. Plazily se silnicí jako černí hadi a seděli na nich ostražití vojáci s puškami. Lidi na ulici stáli nehybně a překvapeně jako začarovaní. Byly mi čtyři a skutečnost se změnila v zlou a děsivou pohádku. Rusy jsem pak naštěstí vídala jen v televizi nebo na tribunách a byli mi lhostejní.

Raději bydlet vedle čerta než vůbec!

Po svatbě jsem chvíli byla doma; proč bych se stěhovala k Vojtěchovým rodičům, když přede mnou byla jiná, lepší perspektiva bydlení?

Na první setkání s hájovnou vzpomínám ráda. Vojtěch tehdy hvízdl pod oknem a já vyskočila, až jsem narazila břichem o okenní rám. „Ještě kvůli němu potratíš,“ řekla maminka, která se právě vrátila z nákupu. Podívala se dolů na ulici: „To mu zase táta půjčil auto?“ 19

Hajovna.indd 19

15.11.2021 11:31:40

„Asi jo, vidíš.“ „Že by ti konečně přivezl dekret na bydlení?“ řekla ironicky. „Možná už ho má.“ Rychle jsem se oblékala. „Vezmi si alespoň banán! Stála jsem na něj frontu!“ zaslechla jsem ještě ve dveřích, ale já jsem na vzácný banán neměla pomyšlení.

Vojtěch čekal v autě: „Sedej a něco uvidíš!“ Jeli jsme sídlištěm. U zeleniny stálo plno lidí v naději, že se na ně dostanou banány. Fronta byla i u masny, asi dostali játra. „Na všechno jsou fronty. Doufám, že nebudou na hájovnu!“ žertovala jsem. „Ta bude jenom naše.“ Vyjeli jsme z města, minuli vesnice, pole a louky. Před námi se objevila Vojtěchova vesnice. „Jedem k vašim?“ „Ne, ale od nás je to k hájovně vojenským prostorem blíž než přes Újezd! Nemám propustku.“ Vypadalo to komplikovaně, ale čeho bych se měla obávat, když byl Vojtěch vedle mě?

Za další křižovatkou se objevila značka Zákaz vjezdu a pod ní nápis VOJENSKÝ PROSTOR, VSTUP ZAKÁZÁN. A cedule s nápisem ÚJEZD. „Ale neboj se, nehlídkujou denně.“ Měl pravdu, silnice byla volná, nikdo ji nehlídal. Tehdy jsme měli výjimečné štěstí.

Proti nám šla skupinka lidí oblečených do barevných teplákových souprav. Vojtěch položil ruku na klakson. „Co blázníš!“ strhla jsem mu ji.

Zpomalil a skupina se uhnula. „Rusáci! Roztahujou se.“ 20

Hajovna.indd 20

15.11.2021 11:31:40

Silnici teď lemoval řídký listnatý les. Takový je tam u nich, v Rusku, pomyslela jsem si a vtiskla se do sedadla.

Po chvíli zabočil na lesní cestu. Přijížděli jsme k osamocenému stavení ve stráni, obklopenému velkou zahradou.

Před plotem zastavil. „Tak jsme tady.“ Váhavě jsem se zvedla. „No tak,“ pobídl mě.

Vystoupil a odemkl branku. Šli jsme ke zděnému, částečně dřevem obloženému domu, do kterého se vstupovalo prosklenou verandou.

Stranou stála stodola, vedle ní zpustlá králíkárna a u plotu sušák na prádlo. Dole, v zahradě pod domem, jsem zahlédla ohniště se špalky na sezení. „Tak co? Pěkná hájovna, ne? Hajnej umřel, je už pár měsíců volná.“ Vystoupali jsme po schodech a Vojtěch odemkl dveře.

V malé verandě stála stará truhla a nad ní byla ve zdi zatlučená skoba. „Tady měl pušku, a tady bude viset i ta moje,“ řekl.

Z verandy jsme vešli do haly částečně přepažené dřevěnou stěnou. Stál v ní mohutný dřevěný stůl a čtyři selské židle, na druhé straně stěny byla zachovalá kuchyňská linka a elektrický sporák. Zvedla jsem sluchátko telefonu, který ležel na poličce pod oknem do kuchyně.

Fungoval.

Prohlédli jsme si spíž a chodbičku vedoucí z kuchyně k zadnímu vchodu domu a vedle něj nevyklizený kumbál plný starých krámů. Vrátili jsme se do haly a já jsem otevřela jedny ze tří dveří. Přede mnou se objevila příjemná světlá místnost. „To by mohla být ložnice, co říkáš?“ ozval se Vojtěch.

Souhlasně jsem mu stiskla ruku.

21

Hajovna.indd 21

15.11.2021 11:31:40

V druhé, větší místnosti jsem usoudila, že by to mohl být obývák.

A byl tam ještě jeden pokoj, úplně malý s oknem na západ. Ano, ten bude dětský. „Zvenku se to nezdá, ale je to velký dům.“ „Tak se ti to tady líbí?“ „Nádhera! A kde je koupelna?“ „Hned vedle kuchyně.“ Šli jsme domem zpátky. „No řekni, není koupelna stejně dobrá jako ta u vás?“ Byla lepší, protože byla jen naše.

Sedli jsme si na schody hájovny. Byl teplý jarní podvečer, včely bzučely v květech stromů. Za silnicí pod zahradou leželo pole, za ním les. Proč ne, pomyslela jsem si.

Proč ne zrovna tady, když jiná možnost není! Bude ze mě divoženka mimo civilizaci. Pořídím si barevnou teplákovou soupravu, jako měli Rusové, a budu běhat po lesích. „Bude ze mě divoženka!“ „Miluju divoženky!“ přitiskl mě k sobě.

Dívali jsme se a mlčeli. „No řekni, může být pro našeho kluka něco lepšího?“ Pro našeho kluka a pro něj, pomyslela jsem si. Bude mít syna, psa, dům a práci v lese. Já budu do práce kdoví jak dojíždět. „A kde budu nakupovat?“ „To můžeš u Rusáků, i tam dostaneš propustku. Vezmeme si novomanželskou půjčku a táta nám občas půjčí auto.“ „No jo, už sis to promyslel. Jak odtud budu jezdit do práce?“ „Dlouho nebudeš. Uhrajeme to na rizikový těhotenství.“ „Jak, uhrajeme?“ Vědoucně se usmál. * 22

Hajovna.indd 22

15.11.2021 11:31:40

Nevěděla jsem, kdo měl tak dlouhé prsty a nepátrala jsem po tom. Možná mu pomohli myslivci, kteří nechtěli mít hájovnu prázdnou. Nebo v tom hrál roli fakt, že jsme měli bydlet v sovětském vojenském prostoru. Rusům určitě nebylo jedno, kdo žije v jejich blízkosti, a proti nám nic neměli.

Ať to bylo jakkoliv, na další prohlídce mi gynekoložka řekla, že bych se měla smířit s rizikovým těhotenstvím, jestli nechci o dítě přijít. „Jsem nemocná? Mám nějaký problém?“ „Ano, máte v dokumentaci, že jste měla problém s ledvinami. A složité dojíždění do zaměstnání může ohrozit plod.“ „Ano, ale ty ledviny, to byl úraz v dětství.“ „Tělo si všechno pamatuje. Souhlasíte s rizikovým těhotenstvím?“ Jak bych mohla nesouhlasit! Zastávka na autobus byla ve vsi skoro tři kilometry daleko od hájovny. Auto a řidičák jsem neměla.

Vyjednání půjčky a výběr nábytku byly záležitostí jednoho týdne. Přiznám, že jsme kupovali, co bylo, a na nic jsme nečekali. Nekonala se žádná zakázka ani objednávka s čekací lhůtou. Bílá manželská postel, nepodobná té u nás doma, stejně jako skříň se zrcadlem uspokojovaly moje nároky na moderní vybavení. Koupili jsme i rohový gauč do obýváku, ovšem bez křesel, která neměli a nevěděli, jestli je vůbec dostanou.

Jednoduchá válenda v pokoji, který by jednou mohl být pokojem dětským, měla zatím sloužit návštěvě. Ano, myslela jsem na maminku, na to, že bude sama a bude se jí stýskat.

Stěhovali jsme se a všichni nám pomáhali. Vojtěchův otec zajistil náklaďák, matka navařila na dva dny, Franta 23

Hajovna.indd 23

15.11.2021 11:31:40

a Tonda vozili spolu s Vojtěchem nábytek, uskladněný u rodičů, maminka čistila okna a spolu se mnou uklízela.

Byl to slunečný víkend plný naděje, ve kterém se budoucnost jevila sladká a šťavnatá jako právě zrající jahody.

K hájovně dojelo auto s nábytkem, podruhé toho dne.

Tonda vyskočil a otevřel vrata. Náklaďák vjel do zahrady a zastavil před vchodem. Vyběhla jsem z domu. „Kam s tím, velitelko?“ vyklonil se Vojtěch z auta. „A nechcete nejdřív kafe?“ volala maminka.

Vida, maminku! Snažila se a já jsem to uměla ocenit. „Teď ne. Až to složíme, jedeme ještě pro gauč.“ Složili a postavili manželské postele a skříně podle mých představ.

Franta se choval zdvořile, ale mezi námi zůstávalo nepříjemné napětí. Tonda byl rozhodně sympatičtější. „Tak vidíš, že se Vojtěch umí postarat!“ řekla jsem mamince, když odjeli pro další věci. Byla jsem ráda, že ho vidí jako starostlivého a schopného. „Vždyť jo,“ odpověděla a potichu dodala: „Lesní dělník!“ Dělala jsem, že to neslyším. Čistily jsme okna a uklízely a já jsem věděla, že je rozpolcená. Kdybychom bydleli u ní, ztratila by svůj klid a možná by to ani nedělalo dobrotu. Ale když budu na hájovně, nebude strachy o mě spát. „Lindo, je tady krásně, ale já bych se tu bála. Uklidňuje mě jediná věc, že máte zavedený telefon,“ neodpustila si. „Mami, měla by sis uvědomit, že je tady díky Rusákům bezpečněji než jinde. Každý si dá pozor, aby sem lezl.“ „Máš pravdu, nebudu tě nervovat,“ řekla.

Konečně jsme bydleli. Všechno bylo dokoupeno, urovnáno a na svých místech. V obýváku stála dvě malá křesílka s nízkým stolkem a všude visely sněhobílé záclony ušité 24

Hajovna.indd 24

15.11.2021 11:31:40