Issuu

Opusteny dum_001 az 003.qxp_Sestava 1 21.07.21 9:56 Stránka 3

MIRKA SKOČÍLKOVÁ

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 4

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 5

Kdybychom dostávali k životu manuál, byla by to nuda. Kdybychom potkávali pouze milé lidi, byla by to pohádka. Kdybychom neměli ve svém životě přátele, neměl by nás kdo zvednout, když upadneme. Tuto knihu věnuji mým přátelům. Nemusím je jmenovat, vědí, že mluvím o nich. Je to poděkování za to, že mě nepřestávají zvedat vždycky, když upadnu. Kdo jiný by byl schopný mě mít rád i přes moje nedostatky a špatné vlastnosti? Díky za to, že jste!

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 7

Kapitola 1

„Beru ho,“ přeruším monolog starší ženy, která se všemožně snaží vychválit svoji garsonku. Neposlouchám ji. Dávno jsem si všechno zjistila a ověřila. Vyhovuje mi, že je byt nedaleko centra. Do práce co by kamenem dohodil a nájem nebude horentní. Byt sice není nejmodernější, ale mně stačí. Nepotřebuji přepych, potřebuji se jen někde vyspat. Žena ještě dořekne část myšlenky, než se zarazí. „Ani jsem vám nestihla ukázat koupelnu,“ povytáhne obočí. Zřejmě nečekala, že mě tak rychle přesvědčí. „Předpokládám, že cena je bez energií,“ pokračuji, jako bych její námitku neslyšela. Očima ještě jednou zběžně přelétnu byt. Malý kuchyňský kout v rohu, stůl se dvěma židlemi, starší sedací souprava. Nenadchne, ale ani neurazí. Přikývne a na sucho polkne. „Domluveno. Máte připravenou smlouvu? Potřebovala bych se nastěhovat co nejdřív,“ otočím se k ní. Žena vypadá zaskočeně. „Ehm, no, mám ji dole,“ mumlá a neví, co má dělat. Pravděpodobně jsem jí narušila připravený scénář. „Dobrá, můžeme tedy přejít k vám?“ Vyjdu na ulici a zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Tak to bychom měli. Ještě jednou se ohlédnu na průčelí starého domu. Nový začátek. Ale proč z něj nemám radost? Před dvaceti lety bych za to dala cokoli na světě. A teď? –7–

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 8

Jen tupá bolest na prsou. Nic, co by stálo za úsměv. Nutný krok k tomu, abych už nemusela bydlet na ubytovně. Realitní makléřka a nemá vlastní střechu nad hlavou. Vážně paradox! Zamířím do kavárny na rohu. Sednu si na své oblíbené místo u stolu pro dva a objednám si kávu s mlékem. Ještě jednou zběžně pročtu text nájemní smlouvy, abych se ujistila, že jsem nepodepsala nějakou levárnu. Smlouva je jednoduchá. Žena je ráda, že si přivydělá nějakou kačku. „Všechno v pořádku?“ usměje se na mě sympatický číšník. Potkáváme se tu celkem často, protože sem občas vodím klienty. Je to útulná kavárna a neformálnost se někdy hodí. „Jako vždycky,“ odměním ho úsměvem a zaplatím. Musím sebou hodit, abych stihla poradu. Šéf je nervózní, když se někdo opozdí. Raději ho nebudu dráždit. Příchod do kanceláře je každý den jako přes kopírák. Pozdravím, ale málokdo mi odpoví. Není nás tu moc, ale zato jsme nesmírně pracovití. Soudě podle toho, jak každý s mobilem u ucha listuje v papírech nebo něco hledá v počítači. Někomu by to mohlo vadit, ale mně to vyhovuje. Žít si svůj život a s kolegy sdílet tak akorát kontakty na klienty. Posadím se za svůj stůl a odložím si kabelku. Přišla jsem právě včas. „Máš ty fotky devětadvacítky?“ nakloní se nade mě Vojta, jeden ze dvou mých parťáků. Pokud tedy nepočítám šéfa. Ten tu genderovou vyváženost dorovnává, i když vzhledem k jeho nadváze ji spíš nebezpečně vychyluje. „Rovnou jsem je vložila k inzerátu místo těch původních,“ odpovím mu pohotově, ale při pohledu na něj se zarazím. „Nebo sis je chtěl nejdřív zkontrolovat?“ Nepracuji ve firmě tak dlouho, abych ze zkušenosti dokázala odhad–8–

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 9

nout, jak se ve kterých situacích zachovat. Jsem tu teprve půl roku a stále se mám co učit. „To je v pořádku, děkuju. Mrknu na ně,“ Vojta vykouzlí na tváři úsměv a odejde. Je zvláštní, přísný, ale na druhou stranu nečekaně pozitivní. Nesetkávám se často s muži, kteří si na svém zevnějšku i vystupování dávají tak záležet jako on. Přesně ví, co kdy a jak říct, jako by byl naprogramovaný. Dává si velký pozor na to, aby působil důvěryhodně a profesionálně. Je vždy upravený, v padnoucím obleku a moderní sestřih tmavých vlasů doplňuje slušivými hranatými brýlemi. Všimla jsem si, že se často nesměje, což je škoda, protože jeho smích je příjemný a nakažlivý. Je mlaďoch, něco kolem třiceti let, i když působí starším dojmem. Popadnu nejnutnější podklady a přesunu se do šéfovy kanceláře. Je malá a útulná. Nás pět plus on se do ní tak akorát vejdeme. Při pohledu z oken pokaždé obdivuji krásný výhled na město, který odsud má. Uměl si vybrat. Když firmu před mnoha lety zakládal, prý fungovala jen z nějaké staré prodejny nábytku na předměstí. Nakonec skončil tady, s pěti zaměstnanci, v pátém patře nové budovy v centru města. Pro realitní kancelář, která se tváří jako prosperující spolehlivá firma, je to důstojné umístění. „Kde je Marta?!“ zaburácí šéfův hlas místností místo pozdravu. Lucie, nejmladší a zároveň nejkrásnější členka týmu sedící vedle něho, sebou trhne. Ve skutečnosti jsme se lekli všichni. Musím si na jeho impulzivní reakce teprve zvyknout. „Telefonuje,“ oznámí mu Vojta nezaujatě. Sedl si na židli hned vedle mě. „Zase si vyřizuje osobní hovory v pracovní době,“ zlobí se šéf a začne se přebírat papíry před sebou. –9–

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 10

„Aby ses nezbláznil, Oldřichu!“ zazní blížící se hlas kolegyně Marty. Silnější roztržitá žena v kostýmku se přiřítí do kanceláře jako velká voda a zaujme poslední místo u stolu. Marta byla při zakládání firmy, je služebně nejstarší, takže si nějaké to odmlouvání a drzé poznámky může jako jediná dovolit. Nikdy jsem nepochopila, jak žena se třemi dětmi a takovým strašným chaosem v životě, na stole, v papírech a já nevím v čem ještě může fungovat. Ale ona funguje, a dobře. Není tajemstvím, že je to právě Marta, kdo má štěstí na dobré nemovitosti, a hlavně kupce. Umí to s lidmi a vydělává na tom nejen sobě, ale především firmě. Jen je prostě svá. „Včera jsem myslel, že se zblázním, když jsem viděl, jaký strašný fotky visí na stránkách u toho činžáku!“ pokračuje šéf v nadávání. No nazdar, to bude zase porada! Ten se jen tak neuklidní. „Devětadvacítka je přefocená,“ ozve se vedle mě Vojta znovu tím svým klidným tónem. Zároveň si u toho něco zapisuje. „Kdybys mě nechal mluvit, byla jsem připravená Aničce poděkovat. Ještě včera se tam vrátila, aby devětadvacítku nafotila znovu. Musím říct, že ty obrázky jsou teď mnohem hezčí než skutečnost. Děkuju,“ nahne se směrem ke mně Marta. Přikývnu. Beru to tak, že jsem tu nejkratší dobu a stále se zaučuji. S titulem podržtaška mám za úkol dělat špinavou práci, tipovat opuštěné nemovitosti, brodit se inzeráty, po telefonu přemlouvat potenciální klienty, oslovovat zájemce, obcházet úřady a do toho pomáhat kolegům. Původně měla fotit Martin kšeft Lucie, ale její fotky z mobilu opravdu nešly použít. Nedalo mi to a místo oběda jsem tam znovu zajela. Focení mě vždycky bavilo. Vlastně nevím, – 10 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 11

proč jsem se jím nikdy neživila. Mám drahý foťák i několik kurzů. Jsem přesvědčená, že všechno se dá vyfotit tak, aby se to lidem líbilo a zamilovali si to na první pohled. Stejně tak to bohužel platí obráceně. Pokud si člověk prohlédne špatné fotky, odradí ho hned na začátku a už se nepůjde na dům ani podívat. „Ve čtvrtek je výběrko na nové byty za nemocnicí. Marta si to vezme na starost,“ přejde šéf rychle na nové téma. Dotyčná ale zareaguje odmítavě. „Nemůžu, už mám schůzku,“ oponuje mu a listuje přitom v diáři, ze kterého jí vypadávají nejrůznější lístečky s poznámkami. Šéf se na ni upřeně zadívá a rozhodně nejde o přátelský pohled. „Já tě tam ale potřebuju!“ zopakuje důrazně. Marta je ledově klidná. Obdivuji ji. „To je sice od tebe milé a hřeje mě to u srdce, ale já mám schůzku s velmi vytíženým klientem. Přijede ze zahraničí. Nemůžu si ho nechat utéct jenom kvůli tomu, abych se někde překřikovala s usmrkancema od konkurence,“ vysvětlí. Její argumenty na šéfa ale moc nezabírají. „Já si to vezmu na starost,“ ozve se Radim sedící u okna. Doteď byl zticha. Šéf se k němu otočí a chvíli váhá. „Dobře, vezmi si s sebou Lucii,“ svolí nakonec. „Když to nevyhrajeme, tak aspoň budeme nejkrásnější,“ neodpustí si poznámku směrem k naší kolegyni. Lucie se zavrtí na židli a vykouzlí na své bezchybné tvářičce šťastný úsměv. Její nadšení z takové slizké narážky vážně nechápu. Když šéf nedávno hodnotil její výstřih, místo aby mu vlepila pořádnou facku, byla v sedmém nebi. A když ji následně plácl přes zadek, který měla jako vždy vypasovaný v miniatur– 11 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 12

ních šatičkách, začala se chichotat jako nějaká puberťačka. Je zvláštní, jak se někteří lidé nechávají kvůli kariéře ponižovat. Nebo jí to jen dělá dobře? Těžko říct. Tiše sleduji dění kolem sebe. Všichni si zapisují, hlásí své kroky, úspěchy i marné pokusy prodat některé ze svých nabídek. Také si dělám poznámky. Možná mě ta práce začíná bavit. Je velmi náročná, časově a hlavně psychicky, ale mně to nevadí. Nepotřebuji utíkat z práce hned, jak mi hodinky napoví, že padla. Navíc u nás v realitce ani žádnou stanovenou pracovní dobu nemáme. Je mi jasné, že abych byla úspěšná, musím dát práci veškerý svůj čas. Zvednout klientovi telefon ráno v šest nebo v deset večer, projíždět osobně okolní obce, pozorně si vytipovávat domy, ve kterých nikdo nebydlí, a neustále být ve střehu. Že jsem přišla s touto prací o svůj volný čas? Tak to mi rozhodně nevadí. Nemám totiž páru, co bych s ním dělala. Byly doby, kdy jsem ho měla málo. Dokázala bych využít každý den i čtyřicet osm nabízených hodin, kdyby mi je někdo dal. Ale to se změnilo. Všechno v mém životě se změnilo, a teď si zvykám. „Chceš někam hodit? Jedu služebním autem podívat se na jeden domek za městem,“ otočí se ke mně Vojta. Porada skončila. Ze všech spadl stres a s úlevou opouštíme šéfovu kancelář. „Děkuji, ale mám ještě nějakou práci,“ odmítnu s úsměvem kolegovu nabídku. Ve skutečnosti chci být sama. Mám nachystaný foťák a v plánu vyrazit na nová místa, takže využiji slunečného podzimního dne a budu fotit tu neskutečnou paletu barev, kterou stromy vykouzlily na svých listech. A třeba u toho najdu i něco, co by se dalo prodat. *** – 12 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 13

Nikdy jsem nezažila úchvatnější podívanou než na podzimní padající listí. Tolik barev, tolik krásných scenerií k zamyšlení. Tisíce střípků a každý má jiný odstín. Zapadají do sebe jako nejsložitější stavebnice. Miluji ponořit se na chvíli do světa obrázků, které zachycují střípky našeho života. Žádný z nich se nikdy neopakuje, všechno jsou to originály. Pro někoho ztráta času, pro mě nejlepší relaxace na světě. Nenápadně si sednu na lavičku v parku a sleduji okolí. Jakmile foukne vítr, snáší se listy k zemi jako hejno ptáků. Skupinka malých dětí dovádí kousek ode mě. S pronikavým smíchem po sobě hází spadané listí a následně do něho skáčou. Nenápadně si jejich dovádění fotím. Nikdy nevím, jak budou fotky vypadat. Vždycky je to pro mě velká neznámá, a nemůžu se proto dočkat toho, až si je v počítači prohlédnu. Ještě chvíli sedím a v tichosti nasávám všemi póry barevnou atmosféru, když pohledem zabloudím k plotu, který dělí park od dalších budov. Líně se táhne kolem staré vily. Je hustě porostlý břečťanem a jen stěží zadržuje všechnu rozpínající se zeleň v zahradě. Zdá se, že dům je už dlouho opuštěný a nikdo se o něj nestará. Vytáhnu foťák a udělám několik snímků. Je tak starý a zpustlý, až je nádherný. V době své největší slávy musel být úchvatný. Majestátně se tyčí mezi okolními domy. Sám už je také částečně porostlý břečťanem. Nejsem si ale jistá, jak by to dopadlo, kdyby se kolem něho někdo pustil do úklidu. Nejspíš by v tu chvíli ztratil veškeré své tajemné kouzlo. Stal by se tuctovou ruinou. Takhle budí dojem, že si ho příroda hýčká k nějakému budoucímu plánu. Cynicky pomyslím na natáčení hororu. – 13 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 14

„Víte, že v tom domě straší?“ osloví mě znenadání malá holčička. Před chvílí si s kamarádkou a dalším chlapcem hrála v listí. „Opravdu?“ usměji se na ni, nasadím udivený výraz a položím si ruce i s foťákem do klína. Se zaujetím sleduji, jak rychle mění grimasy. Světlé kudrnaté vlasy jí neposlušně vykukují zpod bavlněné čepice s obrázkem kočičky. Je krásná. Odhaduji, že by jí mohlo být kolem osmi let. Zaujaly mě její dlouhé řasy a velké kulaté oči. Kamarádka i kamarád budou stejně staří. Nikde ale nevidím jejich matky. „Babička říkala, že tam kdysi dávno někoho zamordovali,“ vyhrkne chlapec překotně a přisedne si vedle mě na lavičku. „Nene, Páťo, moje mamka říkala, že tam nějaké rodině umřely děti a nikdo neví proč,“ pře se s ním kamarádka, jako by to byla otázka života a smrti. „A teď tam jsou ty děti v noci slyšet, jak pláčou.“ „Moje babička vyprávěla, že tam straší duch nějakého chlapa. O dětech neříkala vůbec nic!“ nedá se chlapec. „V noci tam chodí se světlem a je u toho úplně zticha. Rozhodně nebulí.“ „Vy jste už někdy nějakého ducha viděli?“ zeptám se těch malých rozhádaných rošťáků a stěží potlačuji smích. Dohadují se s takovou vážností, že na moji maličkost dočista zapomněli. „Ne,“ zakroutí kudrnatá holčička hlavou. „Ale mamka říkala, že jednou šel do toho domu jeden pán, v noci, když byla bouřka, aby tam přespal, a ráno ho prý našli tady na ulici. Měl hrůzou šedivé vlasy a prý ho museli odvézt do blázince, protože v tom domě přes noc strachy zešílel!“ Na poslední slovo dá holčička patřičný důraz. Její kamarádi vy– 14 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 15

třeští oči a zakryjí si malými dlaněmi ústa. Ani nedýchají, jak je ta strašidelná historka pohltila. Mám sto chutí vytáhnout foťák a děti si na památku zvěčnit. Jedna paní povídala, každý si k historce něco přidal a ony tím teď žijí, věří naprosto všemu. Hlavně že je to tajemné a vzrušující. Parkem právě prochází muž v pracovním oděvu s brašnou přes rameno. Nejspíš dělník vracející se po dlouhém náročném dni domů. Je přihrblý, zadumaný a krásně zapadá do dětské strašidelné historky. Děcka si všimnou, že jsem se na někoho za nimi zahleděla, a všechny najednou se otočí. Muž má prošedivělé vlasy a nevzhledně zarostlou tvář. To dětem stačí k tomu, aby leknutím začaly vřískat na celý park a okamžitě vzaly nohy na ramena. Muž se jich samozřejmě lekne, zastaví se, ale při pohledu na ně jen zakroutí hlavou, něco si pro sebe zabrumlá, hodí si popruh brašny výše na rameno a pokračuje v cestě. Děti vmžiku zmizely a já se ještě jednou otočím k vile, která má tak zvláštní pověst. Něco mi tu nehraje. Ještě několikrát ji vyfotím. Najednou si všimnu, jak se za jedním oknem v nejvyšším patře něco mihne. Jen na chvíli. Přeběhne mi mráz po zádech. Duchařským historkám jsem nikdy neholdovala, přesto mám divný svíravý pocit. Raději se zvednu k odchodu, abych se za světla dostala domů. Opuštěný dům mi ale v mysli ještě nějaký čas zůstane. *** „Určitě se můžete zastavit, podíváme se na to společně,“ ujistím muže do telefonu a rozloučím se. Spokojeně se zavrtím na židli a pečlivě si schůzku zapíšu do diáře. Zdá se, že mám štěstí a během jednoho měsíce prodám už druhou – 15 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 16

nemovitost. Zní to krásně, ale za půl roku jsem moc úspěchů nezaznamenala. Kdybych neměla finanční rezervu z dřívějška, nevyšla bych ani náhodou. Za první prodaný pozemek před třemi měsíci se mi vrátily alespoň výdaje za telefon, tisk reklamy a další drobnosti, do kterých jsem musela investovat. Teď to vypadá konečně nadějně. Další příjem do mého skromného rozpočtu. Mladý pár si vyhlédl jeden starší rodinný domek. Provize tedy nebude velká, ale mně to stačí. Spíše než odměna finanční to pro mě bude odměna morální. Sebevědomí mi hned trochu stoupne. Už jsem propadala zoufalství nad svojí neschopností. Jsem šťastná, že se to konečně zlomilo. „Jedeme?“ nahne se ke mně Vojta, když prochází kolem mého stolu. Zvednu k němu hlavu. Dnes vypadá zase jako postava z titulní strany Forbesu. Sportovní sako mu přesně padne, o účesu ani nemluvím. Pohledný a úspěšný realitní makléř. „Jsem připravená,“ zaklapnu diář a vyskočím ze židle. Přehodím přes sebe kabát a popadnu kabelku. Máme před sebou schůzku s majitelem opuštěných hal na kraji města. Mám možnost Vojtovi asistovat a něčemu se přiučit. „Kdy přijedou podepsat smlouvu?“ zeptá se mě Vojta a u toho obratně vycouvává služebním vozem z parkoviště. Máme v ulici před kanceláří vyhrazena místa pro naše tři vozy. Půjčujeme si je na cesty za klienty, jak je potřeba. „Zítra ráno,“ odpovím mu pyšně. Mám ze svého úspěchu radost. „Budu tě jistit, jestli chceš,“ nabídne se mi. Nemusel by, ale on už je takový. „Pokud ti to nebude vadit, tak budu moc ráda,“ přiznám se. U mého posledního obchodu mi stál za zadkem samotný – 16 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 17

šéf. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Připadala jsem si jako malé dítě, které hlídá otec. Po celou dobu mi dával přednášky o tom, jak a co dělat, tak podrobně, jako bych byla retardovaná. „Kdyby mi to vadilo, nenabízel bych ti to,“ mrkne na mě zpoza brýlí. „Přepošli mi smlouvu, podívám se na ni.“ Ulice jsou dopoledne plné, provoz houstne, a my se tak ocitáme v koloně. „Máš to u mě,“ prohlásím a u toho se snažím přes telefon rovnou smlouvu Vojtovi poslat, abych na to potom nezapomněla. Obávám se však, že se moje mobilní data ve své rychlosti inspirovala dopravou, ve které se právě nacházíme. „Vyberu si to hned dneska, spoléhám na tvé fotky,“ otočí se ke mně. „Nemysli si, že tě s sebou beru jen tak.“ „Platí,“ začnu se smát. Jeho vtipy řečené s vážnou tváří mě baví. Občas je jeho humor drsnější, ale mně to nevadí. Zvykla jsem si. Vojta je jeden z mála kolegů, se kterým se mi dobře pracuje. Čiší z něho klid a jistota. Když mám problém, jdu za ním, protože vím, že mi pomůže. Než dojedeme na místo, kolony nás ještě dvakrát zastaví. Nutná daň za život ve velkém městě. V průmyslové zóně trochu bloudíme. Opuštěných hal je tu víc. Nakonec ale dojedeme k bráně, odkud už na nás mává muž v montérkách. Vystoupíme z vozu, pozdravíme a tím moje účinkování v této hře končí. Snažím se být neviditelná a zároveň sledovat vyjednávání. Prohlídka komplexu je nekonečná. Nabízí nám celkem čtyři budovy. Muž to tu před několika lety koupil, pokoušel se podnikat, ale nedařilo se mu a zkrachoval. Teď se snaží prodat alespoň toto místo, aby měl na splacení dluhů. Je mi ho líto. Prstýnek na ruce prozrazuje, že je ženatý. Jistě má doma děti a manželku, které potřebuje uživit. – 17 –

opuštěný dům.qxp_Sestava 1 20.07.21 12:19 Stránka 18

Podle toho, jak se nám, prakticky cizím lidem, začne svěřovat s podrobnostmi ze svého života, je vidět, jak je důvěřivý. Jenže slovo lítost se v naší branži nevyskytuje. Kdo lituje, prodělá kalhoty, je šéfovo heslo. Asi má pravdu, ale vždycky to nejde. Nejsem si jistá, jestli budu mít někdy takový žaludek, abych bez mrknutí oka někoho obelstila a radovala se pak ze špinavých peněz. Zatím nejsem naštěstí tak daleko, abych to musela řešit. Vojta s mužem jedná na rovinu. Neslibuje mu zázraky, ale navrhuje vhodná řešení. Vysvětluje mu, jak se řeší prodej tak velkých prostor, vymýšlí možné postupy a reálně hodnotí, jak dlouho by nalezení kupce mohlo trvat. Majitel je zoufalý. Na peníze spěchá, ale zároveň chce získat za komplex maximum. Když je pozoruji, nejsem si jistá, zda se podaří s mužem smlouvu podepsat, a na Vojtovi nepřečtu už vůbec nic. Ani náznak nějaké emoce. Když jedná, je to někdo jiný. Naprostý profesionál, kterého nic nerozhodí. Nechtěla bych proti němu hrát poker. Vytáhnu foťák a vydám se najít nejlepší místa pro focení. Není to tu nic moc, celkový vzhled od koupě spíš odrazuje. Sama bych se tu možná bála. Za plotem je z jedné strany další opuštěná hala, dokonce s propadlou střechou, z druhé strany se táhne k nedaleké silnici zpustlá neposekaná louka. S úlevou si sedám zpět do auta vedle Vojty. Je mi líto muže, který za námi se shrbenými zády zavírá velkou bránu. Těžko říct, kdy se podaří jeho nevydařený podnikatelský projekt prodat a ulevit mu tím od nejhorších problémů. „Máš ty fotky?“ vytrhne mě Vojta ze zamyšlení. Přikývnu. „Jenom nevím, co z nich bude. Nevypadá to tu nijak pěkně,“ pokrčím rameny. „On to podepíše?“ – 18 –