Text © Pavlína Jurková, 2022 Illustrations © Petr Korunka, 2022 ISBN 978-80-242-7929-9
krvavý večer
„Už jde?“ ozvalo se z horní palandy šeptem. „Ještě ne.“ „Kde je tak dlouho?“ „Nevím, nejspíš v koupelně.“ „Co tam dělá?“ „Asi se zase pozoruje, jestli nemá moc velkej nos.“ Maxmilián s Kryštofem se nemohli dočkat, kdy už si jejich starší sestra Matylda konečně přijde lehnout. Dnes večer si pro ni připravili obzvlášť povedené překvapení. Poslední dobou byla naprosto nesnesitelná. Pořád je peskovala kvůli nepořádku a vyčítala jim, že nemá vlastní pokoj. Jako by snad oni mohli za to, že bydlí v malém bytě a všichni tři jsou nasáčkovaní v jednom pokoji. Max škvírou v pootevřených dveřích zahlédl, jak v koupelně zhaslo světlo. „Bacha, už jde!“ sykl. Uslyšeli blížící se kroky. Zavřeli oči a předstírali, že spí.
7
Matylda vešla do pokoje. Hned poznala, že je něco špatně. Že už by kluci usnuli? To těžko. Podívala se na mladšího Kryštofa, který ležel dole. Měl nepřirozeně sevřené rty a chvěla se mu oční víčka. Ha! Důkaz, že nespí. Stoupla si na špičky, aby viděla nahoru na Maxmiliána. Pravidelně oddechoval jako ve spánku, ale v jednom koutku mu zacukalo, jako by se mu chtělo smát. Máte smůlu, hošánci, tohle vám nezbaštím. Rozhlédla se po místnosti. Tak copak si na ni připravili tentokrát? Že by zavěšené gumové pavouky, kteří vypadají jako živí? Těch už se nelekne. Nastražené koště za dveřmi, které ji mělo praštit do hlavy, to také nebylo. Pečlivě prozkoumala všechny kouty pokoje. Zrak jí padl na neuklizené kostky lega, hromadu špinavého oblečení a několik párů ponožek válejících se na stole. Nevynechala ani strop. Nikde nic. Skočila po chlupatých bačkorách ve tvaru psí hlavy a důkladně je vyklepala. Jednou jí do nich strčili křečka. Těžko říct, kdo z toho otřesného zážitku měl větší šok, jestli to nebohé zvíře, nebo ona. Každopádně křečka už neměli. Nedávno umřel, protože mu Kryštof několik dní zapomněl dát vodu. Ale ani v bačkorách nic nebylo. Matylda si v duchu vynadala, že je moc podezřívavá a za vším hledá to nejhorší. Ohlédla se na bratry. Chviličku je pozorovala… Teď opravdu vypadají, že spí. Možná jim křivdí. Kdo by se jí ale po tom všem, co od nich každý den musí snášet, mohl divit? Jako by nestačilo, že s nimi bydlí v jednom pokoji. Vždyť už jí bude dvanáct! Uklidnila se, že jí výjimečně nic nehrozí, a šla si lehnout.
8
„Áááá,“ zaječela a neskutečnou rychlostí vystřelila zpátky na nohy. Pod peřinou se dotkla něčeho šíleně ledového. Za zády zaslechla dusivý smích, který okamžitě propukl v hlasitý řehot. Kluci se konečně dočkali. Max odhodil peřinu a seskočil dolů z palandy. „Já se snad počůrám,“ hýkal a opíral se o svíjejícího se Kryštofa. „Já taky,“ držel se za břicho Kryštof a nemohl se na vyděšenou sestru ani podívat. Pokaždé když to udělal, dostával nové a nové záchvaty smíchu. Matylda s hrůzou v očích zírala na tu odpornou nechutnou věc v posteli. Na tmavě červeném balíčku masa pokrytém plastovou fólií byl štítek s nápisem:
Cítila, jak jí krev stoupá do hlavy. Před očima se jí zatmělo. Popadla balíček s masem a zařvala: „Husí játra nevykrmená? Husí játra nevykrmená? Tak já vás tím vykrmím, vy blbečci!“ Rozpřáhla se a vší silou mrskla balíčkem po mladším Kryštofovi. Jeho smích jí byl ještě protivnější než ten Maxmiliánův. Kryštof ale pohotově uhnul a játra, která už v teple peřiny značně povolila, se rozprskla o bílou zeď nad jeho postelí. Na stěně se objevila krvavá skvrna. Kousky masa sjížděly pomalu dolů na Kryštofův polštář. V pokoji se na pár vteřin rozhostilo zlověstné ticho. Pak to ale vypuklo. Kryštof skočil po Matyldě a bušil do ní pěstmi hlava nehlava: „To si uklidíš, ty huso!“ Snažil se ji donutit, aby maso z jeho postele sebrala a odnesla. Ona se však nedala. Bránila se zuby nehty. Rozhodně nehodlala cokoli uklízet. Když Kryštof Matyldě zkroutil ruku za záda, kopala kolem sebe tak, až ho kolenem trefila přímo do obličeje. „Co děláš, ty kozo pitomá? Chceš, abych byl bez oka?“ vřískal a přitom zuřivě odstrkoval Maxe, který se mu snažil zabránit, aby se na Matyldu znovu vrhl. Přitom se víc a víc zamotával do peřiny, která se mu připletla pod nohy. Plný vzteku se z ní pokoušel vyprostit, jenže to nešlo. A vtom se ozvalo trhnutí. Po celém pokoji se začalo vznášet bílé prachové peří. „Sněží!“ zaradoval se Max. Skákal z jedné postele na druhou a rozhazoval peří, které opravdu připomínalo padající sníh. V pokoji to vypadalo jako ve sněhové vánici. „Vítejte na horách! Vítejte na horááách!“ Max křičel tak nahlas, že nebylo slyšet ani rány holí paní Kovalčukové,
10
která bydlela v bytě pod nimi. Vždy když pro ni bylo jejich dupání a křik příliš, vzala svou dřevěnou hůl a tloukla s ní do stropu, aby s tím randálem přestali. Max hulákal dál: „Bude koulovačka!“ Právě se pokoušel z peří a syrového masa uplácat sněhovou kouli, když vtom se zarazil. Ve dveřích stála maminka. Byla v županu a na obličeji měla pleťovou masku z bahna z Mrtvého moře. Nevěřícně zírala na tu spoušť. A pak to začalo. Vletěla do pokoje a snažila se je chytit: „Co fte to tu tfuj fase tfuj prováděli?“ Pořád něco křičela, ale oni jí nerozuměli. Při každém otevření pusy jí na jazyku přistávala poletující peříčka. Pokoušela se je vyndat, ale marně.
Nová a nová se jí lepila na jazyk, rty, prsty i pleťovou masku. Kluci s Matyldou běhali po pokoji a pohotově unikali jejím ranám. Věděli, že je zle, v žádném případě se však nehodlali nechat chytit. Pohled na maminku, která teď vypadala jako příšera polepená peřím, jim v jednom okamžiku připadal tak legrační, že se neudrželi a opět propukli v smích. To ale byla pro mámu ta poslední kapka. Z plných plic zařvala: „Už vás mám plný zuby! Copak se nemůžete aspoň někdy chovat normálně?“ Překročila torzo, které zbylo z peřiny, a přitom bosou nohou šlápla na neuklizenou kostičku lega. „Jau!“ zaječela. Tvář se jí zkřivila bolestí. „Já vás snad přerazím. Nejde to s vámi vydržet. Nejde!“ Najednou strnula. Uviděla krvavou skvrnu na zdi, které si dosud nevšimla. Svaly ve tváři jí zacukaly. Ledovým hlasem se zeptala: „Kdo to udělal?“ Po chvilce zaváhání Matylda hlesla: „Já, ale…“ Už se nadechovala, aby vše vysvětlila, ale maminka jí skočila do řeči. „To jsem si mohla myslet. Poslední dobou jsou s tebou jenom problémy. Doma i ve škole. Počkej, až se v noci vrátí táta a já mu řeknu, co jste tady vyváděli!“ Odmítavě mávla rukou, že už nechce nic slyšet, a práskla za sebou dveřmi. Peří se tím průvanem opět rozvířilo. V místnosti zavládlo nezvyklé ticho. Rozčísly ho až další rány holí paní Kovalčukové.
12
tajemství
Matylda sebou trhla. Ze spánku ji probudila rána. Zmateně se rozhlížela po pokoji. Kolik může být hodin? Venku byla úplná tma a foukal silný vítr, který vrážel do okenic. Průvan vytahoval marně se bránící záclony ven. Hodiny na stěně už několik dní ukazovaly půl osmé. Došly jim baterky, ale nikdo se neobtěžoval je vyměnit. Vtom celou místnost ozářil blesk. Nedaleko udeřil hrom a vzápětí se rozpršelo. Matylda si vybavila, co jí Kryštof s Maxmiliánem večer provedli. Ještě teď se jí dělalo špatně, když si vzpomněla na kusy masa olepené peřím, které museli uklízet. Nejvíc ji ale zklamala máma. Proč říkala, že jsou s ní jenom problémy? To kvůli těm poznámkám, které poslední dobou nosí ze školy? Vždyť dobře ví, že jsou všechny od Štětiny, která si na ni zasedla. Paní učitelka Štětinová jejich třídu učila matematiku a nikdo ji neměl rád. Přezdívali jí Štětina. Jednou dostali všichni špatné známky z písemky. Když jim rozdávala
13
sešity, znechuceně nad nimi kroutila hlavou: „Co to s vámi je? Jak je možné, že jste tak natvrdlí?“ Matylda to nevydržela, stoupla si a celé třídy se zastala: „My nejsme natvrdlí, to vy to vysvětlujete tak, že to nikdo nechápe.“ Tím zpečetila svůj osud. Štětina ji od té doby neměla ráda. Zkoušela ji častěji než ostatní a občasnou nepozornost trestala poznámkou. Co ale mají její problémy ve škole společného s tím, že jí Kryštof s Maxem strčili do postele játra? Copak máma nechápe, že je to s nimi v jednom pokoji prostě k nevydržení? Prohlížela si je. Oba tvrdě spali. Nevzbudilo by je ani zemětřesení nebo výbuch bomby. Mladší Kryštof vypadal jako neviňátko. Pusu měl dokořán a těžce oddychoval. V ruce svíral hadrového panáka, bez kterého nedokázal usnout. Zamlaskala na něj. On se ale jen poškrábal ve vlasech a funěl dál. Na hlavě měl mokrý ručník, kterým si chladil monokl. Už večer se mu začal pěkně vybarvovat. Maxmilián spal nad ním nahoře na palandě. Ruka mu bezvládně visela dolů a obličej mu osvětloval pruh světla z venku. Připomínal mrtvolu. Matylda z kuchyně zaslechla zvýšené hlasy. Rodiče se nejspíš zase hádají. Máma zřejmě líčí tátovi, co Kryštof s Maxem provedli. Snažil se ji přerušit, ale marně. Kvůli dešti, který bušil do parapetů oken, jim nebylo rozumět. Máma byla poslední dobou pěkně protivná. Pořád se kvůli něčemu rozčilovala a všem něco vyčítala. Tátovi, klukům, ale hlavně Matyldě. Matylda zalovila v batohu, který měla u postele, a vytáhla z něj telefon. Když se rozsvítil displej, zjistila, že je půl druhé ráno.
14
„Proč necháváš tak těžké rozhodnutí na mně?“ uslyšela teď zcela zřetelně mámin hlas. Matyldě se tělem rozlil nepříjemný pocit. Najednou si byla jistá, že za tím vším je něco víc než jen bitka s játry. Rozhodla se, že i když se to nemá, pro jednou se nic nestane, když bude rodiče špehovat. Spustila nohy z postele a zamířila ke dveřím. Cestou se pohledem střetla s vlastním odrazem v zrcadle. Prohlížela si svou protáhlou tvář, velký nos a drobné tělíčko v plandavém pyžamu. Svit pouličních lamp ještě víc zvýrazňoval jizvu na pravém spánku, kterou tam měla odmalička. Máma jí vyprávěla, že sotva se naučila chodit, běhala tak rychle, že ji nemohli uhlídat. Jednou jim takhle utíkala, zakopla a upadla na uřezaný keř růží. Proto ta jizva. Matylda vypadala spíš jako kluk než holka. Doma měli starou knížku o indiánech, ve které byl obrázek vrásčitého Apače a pod ním indiánské přísloví: V každém člověku zá‑ pasí zlý vlk s dobrým. Vyhrává ten, kterého krmíš. Kryštof se kdysi Matyldě vysmíval, že vypadá úplně jako ten starý indián. Chechtal se a všem doma obrázek ukazoval. Zuřivě za ním běhala a snažila se mu knížku vzít. Nakonec ho dostihla. Tahali se o ni ale tak dlouho, až stránku s indiánem
roztrhli. Sice ji potom slepila, ale kdykoli si knihu prohlížela, tenhle obrázek jí připomněl, jak divně vypadá. Matylda pootevřela dveře. V kuchyni se svítilo. Vyklouzla z pokoje a co nejtišeji se plížila po studených dlaždicích až k proskleným kuchyňským dveřím. Zastavila se a mrštně, aby skrz sklo nebyla vidět, se přitiskla ke stěně. Rukama si objala kolena a poslouchala. Musí zjistit, proč se ti dva hádají. „Já s tím absolutně nesouhlasím,“ zaslechla tátův hlas. „Bránit ti nebudu, ale nezapomeň, že se to týká celé rodiny. I našich dětí.“ A pak se stalo něco, co Matylda vůbec nečekala. Táta rozrazil dveře a vešel do předsíně. Udělal pár kroků, než si uvědomil, že je něco špatně. Zastavil se a prudce se otočil. „Co tu děláš?“ udeřil na Matyldu. „Já, já…“ blekotala a prohlížela si tatínkovu tvář. Uvědomila si, že plakat ho vidí poprvé v životě. „Chtěla jsem se jen napít.“ „Co si to dovoluješ poslouchat za dveřmi?“ spustila na ni maminka, která se přišla podívat, s kým to tatínek mluví. „Takže ty nás špehuješ?“ Táta nevěřícně kroutil hlavou. Maminka chytla Matyldu za ruku a donutila ji vstát. „Okamžitě nám řekni, co všechno jsi slyšela.“ „Nic. Nemohla jsem usnout, protože jsem se bála bouřky,“ vymýšlela si Matylda. Oba se po sobě zmateně podívali. Co je to za nesmysl? Vzpomněli si, jak byli o prázdninách stanovat. Když přišla bouřka, všichni se krčili ve stanu a báli se jen vystrčit nos. Jediná Matylda lítala bláznivě v dešti. Na obličej si mazala bláto a skákala do těch nejhlubších kaluží.
17
„Nevymýšlej si a upaluj do postele,“ zpražila ji maminka. „Víš kolik je hodin? Chci tě vidět ráno, až budeš vstávat do školy.“ Matylda se pomalu loudala zpátky do pokoje. V zádech cítila pohled rodičů. Zachumlala se do peřiny a otočila se ke stěně. Hlavou jí běžela jedna myšlenka za druhou. Copak to před ní skrývají? A proč táta mámě říkal, že se to týká celé rodiny? Proč plakal? Přísahala si, že to jejich tajemství vypátrá, ať je to cokoli.
monokl
„To snad není pravda!“ ozvalo se nad Kryštofem. Rozlepil jedno oko a uviděl tátovu zamračenou tvář. Rád by otevřel i to druhé, ale ať se snažil sebevíc, nešlo to. Ucítil pulzující bolest ve spánku. „Maminka mi vyprávěla, co jste tady včera vyváděli,“ povzdechl si táta a rozhrnul závěsy. „Je mi z vás smutno.“ Matylda s Maxmiliánem mžourali po pokoji a nechápali, o čem to mluví. Vtom se ale Kryštof posadil a oni to uviděli. No nazdar! S otevřenou pusou zírali na obrovský všemi barvami hrající monokl na jeho oku. Okamžitě se jim vybavila včerejší bitka a bílé peří vznášející se po celém pokoji. Matylda se podívala na místo, kam mrskla balíček s játry. Skvrna ze zdi nezmizela. I když se ji večer pokusila vydrhnout, zůstal po ní světlerůžový flek. Táta je popohnal: „Hoďte sebou, ať zase nepřijdete pozdě do školy.“ Zmateně po sobě pokukovali. Jak to, že je
19
nehubuje, ani jim nedává obvyklé kázání? Nepředpokládali, že jim to u něj projde tak hladce. Pomalu se vyhrabávali z postelí a ploužili se do kuchyně. „S tímhle nemůžu jít do školy,“ kňoural Kryštof. Stál v předsíni před zrcadlem a máminým pudrem se snažil zamaskovat modřinu. „Vždyť neuvidím na tabuli.“ „Druhý oko máš snad zdravý, ne?“ zavolala na něj z kuchyně Matylda. „A uši, abys poslouchal, taky!“ Hned poznala, že se chce Kryštof ulít z vyučování. Chodil teprve do druhé třídy, ale už teď mu to tam vůbec nešlo. Nedokázal dlouho sedět v klidu a pořád vyrušoval. Mnohem raději by běhal po venku, než poslouchal paní učitelku. „Matylda má pravdu,“ souhlasil s ní tatínek. „To, že děláš blbosti a pereš se, neznamená, že budeš zameškávat školu. Alespoň si příště ty hloupý vtípky s mraženým masem rozmyslíš. A koukej něco sníst.“ Nasypal jim do misek ovesné vločky s ořechy a čokoládou a z lednice vyndal mléko. U stolu Matylda tátu pokradmu pozorovala. Vrtalo jí hlavou, proč se chová, jako by se nic nestalo. Ani náznakem se nezmínil o tom, že je v noci špehovala. Přece se jí to všechno jenom nezdálo? Kryštof se vrátil ke stolu. Pudr měl úplně všude. Matylda vyprskla: „Vypadáš jako pocukrovanej boxer.“ Kryštof se na ni svým zdravým okem díval jako vrah. Když se táta otočil, pohrozil jí pěstí. Matylda se jen ušklíb la a dělala, jako by neexistoval. Bydleli ve vysokém šedivém domě s oprýskanou fasádou. Cesta do školy jim svižnou chůzí trvala jen patnáct minut.
20
Když jeli na koloběžkách, tak ještě míň. Problém byl ale v tom, že Matyldě po ránu všechno strašně dlouho trvalo. Opakovaně se pro něco vracela a leckdy si až těsně před odchodem do školy vzpomněla, že nemá hotový úkol. Na schodech ho pak začala v rychlosti dopisovat. A přesně to se stalo i dnes. Max zuřil. Nesnášel chodit pozdě a úkoly měl vždycky vzorně napsané. Stál nad ní a nervózně přešlapoval: „Nechápu, jak to někdo může takhle namastit. Dělej,“ popoháněl ji, „já na tebe čekat nebudu.“ V jednom kuse se díval na hodinky a snažil se nevnímat Kryštofa, který využil situace a pořád dokola sjížděl dolů po zábradlí. A k tomu si ještě pohvizdoval. „Nepískej!“ zařvala na něj Matylda přes celou chodbu. Zaklapla sešit s úkolem a zavelela: „Jdeme.“ Výtah v domě byl opět rozbitý, a tak museli pěšky. Když míjeli byt paní Kovalčukové, už na ně číhala za pootevřenými dveřmi, aby jim vynadala za včerejší večer. „To je hrůza. Co jste to tam zase prováděli?“ spustila na ně skřehotavým hlasem. Na nic nečekali a rozběhli se dolů. „Potřebovali byste dostat pořádnej vejprask! Máma s tátou jsou na vás moc hodní! Takoví klacci nevychovaní z vás vyrostli!“ rozléhalo se celým domem. Konečně byli dole. Vchodové dveře se zaklaply a křik utichl. Vyrazili. Sotva však vyšli, Kryštof začal jako obvykle zdržovat. Po dešti byly chodníky plné šneků. Rozhodl se, že je bude zachraňovat. Povídal si s nimi a nosil je stranou na trávu, aby je někdo nezašlápl. Opět si vesele pohvizdoval. „Nepískej a dělej!“ popoháněla ho Matylda, které jeho pískání šíleně lezlo na nervy. Potřebovala být ve škole včas, aby kamarádce Natálce stihla převyprávět,
21