0042551

LOGO ZÁHADY

Hartwig Hausdorf ZÁHADY MARSU Závod k rudé planetě

EUROMEDIA GROUP

Obsah

Předmluva Nikdy jsem nebyl v New Yorku Nikdy jsem nebyl na Marsu…. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11 Úvodem Novinky „ze sousedství“. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Horká bublina – Z izolace – Pátrání planetách podobných Zemi – Sedm jednou ranou – Stabilní poměry – „Mars One“, zpátky na nulu – Zklamané naděje – Argumenty pro let na Mars 1 Mars a mýty Jako červená nit lidskými dějinami. . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Na Dancing Kudu Trailu – „Velký marťanský bůh“– Astronomie doby kamenné – Zkoumání mýtů – „Paní bitev“ a „bůh války“ – Bojovnost v Martově chrámu – Zmizení na Martově poli – Mýty z počátku technického věku – Pokus o únos – Mrtvý pilot z Marsu? – Matoucí fragment – Marťanův hrob – Konec dalšího bádání 2 „Canali“ signora Schiaparelliho Optické klamy a překvapivé objevy. . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Až k polárním čepičkám – Telepatické pokusy – Observatoř jen pro Mars – Optický klam – „Válka světů“ – Od Marťanů k marxistům – Sondy k Marsu – Řeky místo kanálů– „Loňské sněhy“

3 Voda na Marsu!

Všechno jiné, jen ne suchá pustina . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Nezvěstný přístroj – Nadešla hodina roverů – Už ve startovních blocích – Dobrá zpráva pro pěstitele chřestu – Kráter pod vodou – Podzemní systémy – Metr za sekundu – Tekutá voda na Marsu ještě dnes! – Místo pro život 4 „Vyslanec“ z Marsu Cestující ve věci mimozemského života. . . . . . . . . . . . . . 66 15 milionů let cesty vesmírem – Původ jednoznačný: Mars – Fosilní mimozemský život – Na stopě velké věci – „Dnes k nám mluví kámen 84001“ – Výrazně mladší – Nepřipravení – Kulturní šok – Teple se oblékněte!

5 Dva menhiry pro Fobos a Deimos Nekonečné hádanky okolo marsovských měsíců. . . . . . . 78 „… největší a nejnepřístupnější ze všech tajemství“ – Kosmické dimenze – Astronomické jednotky – V údolí řeky Vilaine – Les Menhirs des Grées – Strach a Hrůza – Cesta do Laputy – Dutá nebeská tělesa? – Měsíc, nebo kosmická stanice? – Akademičtí spolubojovníci – Záhadný „monolit na Fobosu“ 6 Pronikavé světlo v dáli Již po staletí pozorované světelné fenomény . . . . . . . . . 104 Blýská se! – Titulky v New York Times – Televizní záběry z Marsu? – Chronologie neuvěřitelného – Jako atomový hřib – Jeden měsíc roku 1952 – Kdo na Marsu umí abecedu? – Vysvětlení? Chyba lávky – „Docela jiné“ aktivity? – Průzkumný rover fotografuje marsblinks

7 Planeta pyramid?

Stavby, které by na Marsu neměly být. . . . . . . . . . . . . . 119 „Most na Měsíci“ – Stopy řetězů – Záhadné pyramidy – „Tam se dějou věci“ – Změněné podmínky záběru, stejný výsledek – Pětistranné pyramidy – Geometrická poselství – Sny rozbité napadrť? – Moje „tvář z Marsu na Velikonočním ostrově“ – „Inka City“ – Kruhový, navíc s rampou 8 Smrtonosné sousedství Katastrofy ve sluneční soustavě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Poločas rozpadu: 15,7 milionu let – Z nebe pršela smrt – Masová vymírání – Mizí celý jeden svět živočichů – Jedna chybí! – Mezera se vyplňuje – Byla tam planeta, nebo nebyla? – Příliš mnoho energie – Zvláštní kalendář – Osudové společenství 9 „Nová“ Země?

Naše budoucnost na Marsu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Vrtulník jako průzkumník – Úzká startovací okna – Na západní frontě klid – Rusko – první lidé na „Marsu“ – Čínské kosmické plány – Soukromé iniciativy – Jste zdaleka? Nebo taky z Marsu? – Pohled do dálky – Nárůst teplot – Per aspera ad astra Příloha Vysvětlení pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165 Dodatek Závod začal. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Zdroje ilustrací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

There’s a woman who reads the stars.

She sees warlords on the planet Mars…

Chris de Burgh „Eastern Wind“ (1980)

Předmluva

Nikdy jsem nebyl v New Yorku Nikdy jsem nebyl na Marsu…

Uprostřed práce na této knize se mě zmocnila opravdová hrůza.

Naprosto překvapivě se vynořila skličující otázka, jestli jsem se náhodou nezpronevěřil svým nejsvětějším zásadám. Jako „poutník mezi světy“ jsem se totiž dosud dle možností držel hesla, že budu svým váženým čtenářům líčit jen věci, které jsem po celé zeměkouli spatřil na vlastní oči. Jakkoli může být diskuse o „mých“ tématech kontroverzní, chci, aby bylo vše co nejvíce autentické.

S jistým zděšením jsem z regálu s knihami vylovil pár vlastních děl a začal jsem honem počítat. Výsledek nepřinesl žádné překvapení: Na základě tabulek s délkou leteckých tras v mílích od Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) – nezapomeňte přepočítat na kilometry – jsem rychle dospěl k resumé. V knihách se například ukrývá: • Ne z tohoto světa – urazil jsem dobrých 120 000 kilometrů • Poselství megalitů zhruba 135 000 kilometrů • a v Nepochopitelných setkáních těžko uvěřitelných 150 000 kilometrů!

Poznámka: U každé knihy jsem sečetl kilometry, které jsem urazil na palubě linkových letadel, abych mohl čtenářům zprostředkovat dojmy a obrazy z originálních dějišť senzačních nálezů.

Započtena je samozřejmě cesta tam a zpátky. Na vážené čtenáře totiž bezpochyby působí lépe, když člověk ví, o čem píše, než když musí informace sestavovat z druhé či třetí ruky. Dalším rešerším z literatury a internetu se beztak nevyhnu.

Před pár lety mi jeden obzvlášť chytrý komentátor dal se vší vážností následující radu. Podumal a na internetu (tento prostředek zdá se snese mnohem víc než papír) napsal, že Hartwig Hausdorf 11

by měl cestování křížem krážem po světě laskavě zanechat. Vždyť co potřebuje, může si kdykoli pohodlně stáhnout z netu. Vždyť – a teď přichází to podstatné v jeho vzkazu – nakonec by mu za to poděkovalo i světové klima.

Svatá prostoto – je to vůbec možné? Takový deformovaný přístup se dnes šíří jako epidemie především mezi mládeží závislou na smartphonu. A svou virulencí už nejspíš brzy překoná obávaný koronavirus. Rozhněvaná šestnáctiletá dívka, vděčný předmět médií, cestuje na katamaranu přes Atlantik, aby vyslala světu signál. Posádka, která udává jejímu člunu kurs, ji na cestě domů provází pochopitelně v letadle – zatímco druhá posádka musí vzlétnout vlastně jen kvůli ní, aby katamaran navedla zpátky do domovského přístavu.

Její nadšení příznivci – či „followers“, jak se teď módně říká – vyznávají ideologii, která by nás nejraději katapultovala zpátky do doby kamenné. Automobilová a letecká doprava? Všechno zavrhnout a šmahem zakázat! A cesty do vesmíru pochopitelně nejsou v jejich očích ničím jiným než zbytečným znečišťováním životního prostředí. Což mě vrací k tématu mé knihy a obavám, které jsem vyjádřil úvodem.

Při bližším pohledu mohu s úlevou konstatovat, že i v této knize se mnohé opírá o rešerše přímo na místě – na Zemi. Samozřejmě jsem, abych parafrázoval refrén známé písně nezapomenutelného Udo Jürgense Ich war noch niemals in New York, na Marsu nikdy nebyl. A s největší pravděpodobností se tam za tohoto života ani nepodívám. Ale na naší Zemi existuje celá řada senzačních míst, která s tématem „Mars“ docela úzce souvisejí. Ta jsem, když jsem psal tuto knihu, osobně vyhledal, takže jsem se svým dlouholetým zásadám naštěstí nezpronevěřil.

A ano, abych nezapomněl, opravdu jsem nikdy nebyl v New Yorku.

12

Úvodem Novinky „ze sousedství“ Ve srovnání s kosmickými mírami, u nichž jde o přímo nepředstavitelné vzdálenosti, totiž o tisíce nebo miliony světelných let, je to skutečně náš soused. Mars, čtvrtá planeta v našem slunečním systému, současně první planeta za dráhou, kterou okolo naší centrální hvězdy opisuje naše planeta. Vzhledem k jeho barvě se mu obecně říká také „rudá planeta“.

V pravidelných časových intervalech se dostává poměrně blízko k Zemi – samozřejmě opět s ohledem na nesmírné vzdálenosti v kosmu. O „Marsu v opozici“ hovoříme tehdy, když se k nám přiblíží na nějakých 56 milionů kilometrů. Protože jeho dráha kolem Slunce je výrazně eliptická, pak největší možná vzdálenost od Země činí dokonce až 400 milionů kilometrů. Společně se dvěma k Slunci bližšími nebeskými tělesy, Venuší a Merkurem, se Mars řadí k Zemi podobným čili terestrickým planetám. Zcela v protikladu ke Slunci vzdálenějším, Jupiteru podobným planetám, které tvoří hlavně plynná látka.1 A co našeho „rudého souseda“ dále odlišuje od všech ostatních planet našeho slunečního systému, odhlédneme-li od Země, je předpoklad, dnes stále více hraničící s jistotou, že jsou na něm ukryty největší a nejnapínavější hádanky našeho slunečního systému.

Než se jimi budu v dalších kapitolách zabývat podrobněji, otočím nejprve hodiny nazpátek – v jistém slova smyslu na „start“.

Na počátku, věří dnes většina astronomů a astrofyziků, byl „velký třesk“. „Big bang!“ Před odhadovanými 12 až 17 miliardami let, možná o něco víc nebo o něco méně,* se mělo z nepředstavitelně * Podle posledních měření na základě pozorování evropského Planckova dalekohledu činí nejlepší odhad stáří vesmíru 13,8 miliardy let (pozn. překladatele).

13

malé a nanejvýš zhuštěné energie zrodit všechno, co dnes existuje. Ač to zní pro běžný lidský rozum nepochopitelně, podle této představy se veškerá hmota, a s ní i prostor a čas, zrodily explozí „singularity“, jak ji nazývají fyzikové. V porovnání s ní by byla hlavička špendlíku o celé světy větší. Od onoho „velkého třesku“ se vesmír rozpíná do okolní nicoty.

Otázka, zda tento pohyb bude pokračovat věčně, anebo zda se všehomír jednoho dne opět zhroutí sám do sebe, představuje jednu z nejfundamentálnějších otázek moderní kosmologie.2

Horká bublina Ale co se opravdu odehrálo ve zcela prvních okamžicích po tomto velkém třesku poté, co vesmír započal svou existenci? Ačkoli se fyzikové a astronomové vysoce komplikovanými výpočty dokázali přiblížit až na několik biliardtin sekundy k bodu, kdy začal čas, stěží se kdy podaří ho definitivně a absolutně určit.

Bezprostředně po velkém třesku byl náš vesmír pravděpodobně nepředstavitelně horkou bublinou, která se zároveň rychlostí světla šířila do všech směrů. Co znamená pojem „nepředstavitelně horká“, odhadují astronomové na více než 1028 stupňů – je to jednička s 28 nulami.2 Pro srovnání: Teploty, které vznikají při zažehnutí nukleární nálože, vypadají vedle toho s několika miliony stupni docela skromně. A povrch našeho Slunce by vedle toho byl docela chladný, ten má podle oblasti teplotu 6000 až 7000 stupňů.

Udělejme nyní – opět z kosmického hlediska – malý časový skok.

Přibližně 300 000 let po velkém třesku – vesmír rozpínající se i nadále rychlostí světla měl v tu dobu průměr 300 000 světelných roků – se v kosmu stalo něco důležitého: Vesmír se stal průhledným a teplota se snížila zhruba na 3000 stupňů. To už je hodnota, při které se může tvořit nejjednodušší ze všech atomů, vodík. Z něho pak měly následně vzniknout všechny další prvky, které se vyskytují v přírodě.

Muselo však uplynout ještě hodně času, odhadem stamiliony let, než se rozzářila první slunce. Ta potom následně vyproduko14

vala druhý nejlehčí prvek, hélium. A postupně také všechny další prvky, které dnes najdeme pěkně seřazené v periodické tabulce podle stavby jejich atomů a chemických a fyzikálních vlastností, které s tím souvisejí.4 Naše centrální hvězda a celá její planetární soustava jsou asi 4,57 miliardy let staré,2 a tedy v porovnání se stářím vesmíru ještě docela „mladistvé“. Slunce také nepatří k první generaci hvězd ve vesmíru, ty jsou mnohem starší a evidentně teprve vytvářely předpoklady pro další vývoj vesmíru.

V moderní astronomii se rozlišuje mezi dvěma druhy hvězdných populací. Odlišují se populace typu I – kam patří i naše Slunce –, jež jsou relativně novějšího data. Ty nacházíme častěji ve spirálních ramenech galaxií, kdežto hvězdy II. typu jsou podstatně starší a koncentrují se ve středu galaxií. Tyto hvězdy populace II odvedly nepostradatelné přípravné práce pro mladší slunce: Nukleárním spalováním v jejich nitru vznikaly z lehčích prvků důležitější těžší – především kyslík a uhlík, jež mají zásadní význam pro biologický život. Když hvězdy populace II na konci svého vývoje ztratí jako supernovy části své plynné obálky anebo vyvrhnou do vesmíru všechen materiál svého jádra, dodávají „stavební materiál“ pro následující slunce. Tato štafeta končí až u nás samých: Všechny látky, ze kterých se skládá naše tělo či těla všech ostatních druhů, byly již před miliardami let vyprodukovány při jaderných reakcích v nitrech dávno zaniklých sluncí.2

Z izolace Jestli již hvězdy mnohem starší populace II měly své planety, to zatím nevíme. U sluncí mladší generace – jako je to naše – to mohlo být spíše pravidlem než výjimkou. Dnes předpokládáme, že naše Slunce bylo na začátku obklopeno diskem z plynu a prachu, v němž probíhaly velké kondenzační procesy. Díky značným dostředným silám se těžké molekuly soustřeďovaly ve středu víru, zatímco lehčí, plynný materiál byl vymršťován směrem ven.5 Není tomu ještě tak dávno, kdy v astronomii a astrofyzice pře15

vládal názor, že naše sluneční soustava se svými planetami je ve vesmíru vzácný „zvláštní případ“. Pouhá existence extrasolárních – tedy kolem cizích, velmi vzdálených sluncí kroužících – planet byla předmětem přinejmenším kontroverzní diskuse. Nebo byla rovnou odmítána.

Tento názor je už chválabohu překonaný. Byli jsme takříkajíc osvobozeni „z kosmické izolace“. Takzvané „exoplanety“ jsou objevovány takřka denně – jak se to dělá, když ani naše nejsilnější teleskopy nedokážou takové planety kroužící okolo neuvěřitelně vzdálených hvězd najít, to vysvětlím o něco později.

Všechno začalo „Keplerem“. Zde však nemluvíme o slavném německém astronomovi Johannesi Keplerovi (1571–1630). Ten napsal řadu skvělých učebnic a vynalezl dalekohled. Kromě toho mu vděčíme za po něm pojmenované zákony pohybu planet a za poznatek, že dráhy planet nejsou kruhové, ale spíše eliptické.4 A konečně, bezmála 400 let po své smrti astronom propůjčil své jméno kosmické misi, která vedla k objevům, jaké by jen o pár let dříve nebyly pokládány za možné.

Pomocí rakety Delta II, která odstartovala v noci z 6. na 7. března 2009, dopravila americká vesmírná agentura NASA na oběžnou dráhu blízkou Zemi kosmický teleskop Kepler. Úkolem tohoto přístroje bylo prozkoumat více než 100 000 hvězd naší galaxie a pátrat po planetách, které je obíhají. Celou akci umožnila teprve digitální kamera s rozlišením 95 megapixelů, jež byla namířena na určitý sektor v souhvězdích Lyry a Labutě (Cygnus). Podle údajů NASA přitom šlo o nejsilnější kameru, jaká kdy byla vynesena do vesmíru. Teprve díky ní byl vesmírný teleskop schopen zaregistrovat i ty nejmenší změny jasnosti hvězd. To je základní předpoklad, jak se vůbec dostat na stopu planetám těch nejvzdálenějších hvězd.

Jak jsme již uvedli, s teleskopy tradiční konstrukce to možné není.* Při svém systematickém pátrání po exoplanetách jsou astrono* Přesto se to již podařilo. První přímé pozorování extrasolární planety se uskutečnilo pomocí přístroje GRAVITY pro interferometr ESO/VLTI v Chile v roce 2019. Byla pozorována planeta typu „super-Jupiter“ ve vzdálenosti 129 světelných let, pro život však zcela nehostinná (pozn. překladatele).

16

mové odkázáni na takzvanou tranzitní metodu. Planeta, která se pohybuje („tranzituje“) před svou centrální hvězdou, svou masou přechodně sníží její jasnost. Registrovat takový periodicky nastávající pokles intenzity světla, to je primárním úkolem nikoli jen vesmírného teleskopu Kepler, ale mezitím už i dalších pátračů po planetách vynesených na dráhy blízké Zemi. I když je světlo planety, na něž se teleskop zaměří, redukováno jen o několik promile, umožňuje to astronomům jednoznačně usuzovat na existenci planety, která k ní patří.

Pomocí dalších analytických metod – především spektrální analýzy – je dokonce možné určit velikost, charakter a další vlastnosti nebeského tělesa zjištěného tranzitní metodou.

Pátrání po planetách podobných Zemi Když – při dnešním stavu, zatímco sedím doma u psacího stolu – napíšu, že uvedenou tranzitní metodou bylo už objeveno více než 4000 exoplanet, je toto tvrzení v momentě vydání knihy vlastně už stará vesta. Sorry! Exoplanety totiž přibývají téměř kaž­dým dnem. Tato nová nebeská tělesa jsou pojmenovávána vždy podle jména resp. katalogového čísla stálice, kolem níž krouží. K tomu dostanou malé písmeno, a to podle pořadí svého objevení, počínaje písmenem „b“.7 Stejně spontánní jako aktuální příklad je v tomto ohledu TOI 700d. Počátkem roku 2020 NASA ohlásila, že její satelit TESS byl úspěšný při svém pátrání po snad obyvatelných planetách mimo naši sluneční soustavu. TESS se podařilo vypátrat již zmíněnou exoplanetu TOI 700d, která má být svou velikostí srovnatelná se Zemí a na níž by mohla být i tekutá voda. Planeta je od Země vzdálená právě jedno sto světelných let – v kosmických meřítkách o hodný kus dál než Mars, ale přece jen ještě relativně blízko.

TOI 700, tedy hvězda, okolo které exoplaneta krouží, byla zprvu chybně klasifikována. Z tohoto důvodu byla její planeta napřed pokládána za mnohem větší, více horkou a životu nepřátelštější, než je tomu ve skutečnosti.8 17

I předtím již byli nalezeni nadějní kandidáti na podmínky podobné Zemi, a nebylo jich nijak málo. První planetou tohoto druhu byla roku 2009 Gliese 581c, na níž však patrně vládnou příliš nízké teploty.9 Zřetelně lepší šance při čekatelství na dlouho neudělený titul „druhá Země“ mají již Kepler 438b a Kepler 442b. S vysokou pravděpodobností jde o masivní skalnaté planety s teplotami příznivými pro život. Stejně jako Kepler 452b objevený v červenci 2015. Jak sdělila NASA, je tato planeta podobnější Zemi než kterákoli jiná dosud objevená exoplaneta.7

Sedm jednou ranou Astronomové ji v euforii nazvali čímsi jako „větší a starší sestřenicí Země“. Obíhá v obyvatelné zóně slunci podobnou hvězdu ve střední vzdálenosti jen o málo větší než Země Slunce. Na Kepleru 452b by se dokonce mohla v tekuté formě vyskytovat i voda, což představuje jeden ze základních předpokladů pro organický život.

Další výzkumy podobnost Keplera 452b s naší domovskou planetou potvrdily ještě víc. Jeho průměr je o 60 procent větší než zemský (ten činí na rovníku cca 12 750 kilometrů) a planeta je pravděpodobně tvořena pevnou skálou. Svou ústřední hvězdu Kepler 452 obíhá tato planeta ve vzdálenosti věší o pět procent, než v jaké obíhá naše planeta Slunce. U ní činí střední vzdálenost (používaná také jako „astronomická jednotka“; později se s ní ještě setkáme) 149 600 000 kilometrů.4 Jeden oběh trvá Kepleru 452b 385 pozemských dní, což zhruba odpovídá našemu roku.

Astronomové účastnící se vyhodnocení označili i tento průlomový objev za „milník ve výzkumu planet“.7 A potom se stalo něco neslýchaného. Z hlubin vesmíru se totiž vynořil Trappist 1 a s ním rovnou sedm nových extrasolárních planet. Trappist 1 je „červený trpaslík“ třídy M, vzdálený od nás pouhých 40 světelných let, ale vzhledem ke své malé velikosti pouhým okem neviditelný. Hvězda není o moc větší než Jupiter a má jen 0,008 sluneční hmotnosti. Objeven byl už v roce 1999 u příležitosti katalogizace oblohy prováděné americkým námoř18

nictvem. Ale nynější označení dostal teprve poté, co v roce 2015 belgicko-švýcarský projekt Trappist hledající exoplanety v planetárních systémech červených trpaslíků narazil na první planetu.10 Tým z Belgie a Švýcarska zprvu oznámil jen objevení tří planet.

Ale výzkum pak pokračoval na široké bázi dál – mimo jiné pomocí infračerveného vesmírného teleskopu Spitzer a reaktivovaného Keplerova teleskopu, nyní pracujícího pod označením Mise K2. To umožnilo ověření dalších čtyř planet, které krouží okolo červeného trpaslíka. A všech sedm planet bylo klasifikováno jako skalnaté planety podobné Zemi, z nichž zase tři nebo čtyři obíhají hvězdu v zóně vhodné pro život!

Všech sedm exoplanet obíhajících Trappist 1 se zarážejícím způsobem podobá Zemi a jejich hmotnost se pohybuje mezi 0,41 a 1,38 hmotnosti Země. Pro srovnání: Mars má jen 0,11 hmotnosti Země, takže je čtyřikrát menší než nejmenší z planet u Trappistu 1.

Pomocí Spitzerova teleskopu se NASA podařilo s vysokou přesností určit také parametry dráhy a vlastnosti těchto planet.

Stabilní poměry Zde zjištěné parametry opravdu opravňují ke značnému optimismu, pokud jde o hledání mimozemského života. Planety Trappist 1d až 1g (pojmenovávání extrasolárních planet jsem vysvětlil již o pár stránek dříve) jsou při pohledu od svého slunce planety v pořadí 3 až 6. Leží v obyvatelné zóně a všechny mají takový poměr hmotnosti ke svému průměru, jaký se zdá přímo optimální pro vývoj stabilních atmosférických poměrů. Klimatolog Eric Wolf z univerzity v Boulderu (Colorado) aplikoval na planety systému Trappist 1 3D klimatický model. Podle jeho závěru tam panují pro život příznivé podmínky hned na několika planetách.12 Nyní však chci s tématem extrasolárních planet ve vzdálených systémech skončit. Protože se nové objevy objevují téměř každý den, příští měsíce a léta budou s určitostí přinášet spoustu světoborných poznatků. A to má jednu mimořádně důležitou stránku: rozhodujícím způsobem to přispěje k rozloučení s překonanými 19

a chybnými názory – „mimo naši sluneční soustavu neexistuje život“ – a přiměje nás, abychom provedli na tomto poli dávno potřebnou změnu paradigmat.

Jeden naprosto banální, praktický aspekt mě po dalekém exkursu k počátkům vesmíru a do jeho dálav nyní vrací k vlastnímu tématu mých úvah. Máme jen o málo víc než půl století zkušeností s kosmickými lety (přičemž pojem „kosmické lety“ je v této souvislosti naprostým hochštaplerstvím!), takže bude nejspíš ještě trvat pěkně dlouho, než se budeme moci vydat na lety ke vzdáleným hvězdám. Mezihvězdné lety skepticky stále ještě odkazují do světa science fiction. Ale v bližší či vzdálenější budoucnosti se i ony stanou proveditelnou realitou.

Let s lidskou posádkou na Mars je však již dosažitelně blízko a je už vlastně jen otázkou času. I když nedávno jeden projekt, který na začátku vypadal tolik nadějně, ztroskotal dřív, než stačil vyrůst z dětských střevíčků.

„Mars One“, zpátky na nulu Již v roce 2011 byla v Nizozemí založena soukromá nadace Mars One, po níž v roce 2016 následovala akciová společnost ve Švýcarsku. Iniciátor Bas Lansdorp měl vizi, že do roku 2022 nebo 2023 poletí na Mars první lidé a vybudují tam trvale obyvatelné sídliště. Postupně měli přicházet na „rudou planetu“ další osídlenci a trvale posilovat kolonii. Daleká cesta na Mars byla totiž od začátku zamýšlena jako „cesta bez návratu“. Mohl se o ni ucházet každý, kdo byl zdravotně fit, uměl anglicky a zaplatil poplatek odstupňovaný podle země původu. Podle Landsdorpa došlo asi 200 000 přihlášek. V roce 2014 proběhl první předvýběr 1058 kandidátů, z nichž po dalších fyzických a psychických testech zbylo jen 100 potenciálních čekatelů. První lidské společenství mimo naši domovskou planetu mělo založit 40 kandidátů.

Podle odhadů zakladatele a vedoucího projektu by bylo bývalo k realizaci odchodu na Mars zapotřebí asi 6 miliard dolarů. Přihlašovací poplatky – přiznaně skromné – by pokryly jen část této 20

sumy. Vedle soukromých investorů měly lví podíl pokrýt soukromé investice, příjmy z televizní reality show, jakési kosmické verze Boje o přežití. Tuto „největší událost v historii světových médií“ měli od prvního okamžiku sledovat platící diváci.13, 14 Kolonisté, pro jejichž zdravotní stav by menší gravitace na ­Marsu údajně neměla znamenat nic nepříjemného, měli žít v prefabrikovaných obydlích kulovitého tvaru, která měly na povrch planety shodit předem vyslané zásobovací lodi. A potravu si měli pěstovat ve sklenících, neboť „Marťané“ by byli zcela odkázáni sami na sebe. První ze zásobovacích lodí měla vlastně odstartovat už v roce 2016, ale to se, jak známo, ukázalo být utopií.

Ve svých předchozích knihách jsem se zmiňoval o Mars One, a vyjadřoval jsem se ovšem spíše septicky. Nebylo totiž vyjasněno ještě příliš mnoho otázek. Musel by se pro přežití nezbytný kyslík pravidelně dovážet dalšími zásobovacími loděmi, nebo by bylo možné ho trvale produkovat na Marsu? A co by se dělo v lékařsky naléhavých případech?15 I když to bylo plánováno jen jako cesta bez návratu a všichni kolonisté by nakonec stejně na Marsu nalezli hrob, nebyl by takový urgentní případ předem nic jiného než rozsudek smrti!

Zklamané naděje Záhy se proti Mars One vyrojily etické námitky a kritikové tvrdili, že iniciátoři, ba i celý projekt nemají žádné vědomí odpovědnosti.

Například bývalý německý astronaut Ulrich Walter vyslovil názor: „Jen si to představte, lidé budou tam nahoře umírat před běžícími kamerami a my se na to budeme v pohodlí domova dívat.“ V únoru 2015 se z projektu, který teď byl „příliš horký“, zcela stáhl držitel přenosových práv, nizozemská produkční televizní společnost Endemol.13, 14 Ať už je tomu jakkoli: Mars One odchází do věčných lovišť. Na jaře 2017 akcie společnosti padaly takovým tempem, že s účinností od 27. března téhož roku byly staženy z obchodování na burze. Federální úřad pro financování (BaI’in) poté určil penále.

21

15. ledna zahájil občanskoprávní soud v Basileji konkurzní řízení se švýcarskou akciovou společností. Ta tím přestala existovat.13 „Zklamané naděje – všechno vepsí!“ Iniciátor Bas Lansdorp sice mezitím zdůrazňoval, že se to nedotkne vlastní nadace a že plány na kolonizaci Marsu zůstávají v platnosti. Já si však myslím, že labutí píseň projektu je věcí širokého souhlasu. Dokonce i mezi přesvědčenými přívrženci této meziplanetární cesty jde o vysoce kontroverzní záměr – v tuto chvíli především kvůli příliš vysokým technickým překážkám, ale i z etických důvodů.14 Kdyby však místo osamělého bojovníka odsouzeného k neúspě­ chu táhlo za jeden provaz několik států a organizací, pak by se takový podnik mohl dočkat i maximálního úspěchu. Náš soused ve slunečním systému, plný záhad a hádanek, jenž nás od pradávna uchvacuje svým kouzlem, totiž neztratil nic ze svého mystického vyzařování. Přesně naopak. Zjištění a objevy z posledních let dávají tušit, že nás „tam nahoře“ čekají přímo fantastické věci.

Argumenty pro let na Mars Seznam podivností a nevyřešených hádanek, jež na „rudé planetě“ vytrvale čekají na první lidské návštěvníky, kteří jednoho dne vkročí na její půdu, je sáhodlouhý. Každá jedna z těchto záhad a každá nezodpovězená otázka by už sama o sobě stála za nesmírné náklady, kdybychom se pustili do dosud největšího dobrodružství lidstva.

První návrhy na pilotovaný let na Mars vznikly již v šedesátých letech 20. století, kdy spolu Spojené státy a tehdejší Sovětský svaz podnikaly bezpříkladný závod o dosažení Měsíce. Tehdy panovalo přesvědčení, že expedice s posádkou osmi astronautů trvající 400 dnů bude technicky možná do roku 1985.16 Geniální německý raketový konstruktér Wernher von Braun (1912–1977), vedoucí plánovacího oddělení NASA a spiritus agens amerického programu přistání na Měsíci, předpověděl přistání lidí na planetě Marsu dokonce už v roce 1982.17 Všichni byli jako opilí úspěchem, jímž byla cesta prvních lidí na Měsíc.

22

Ale po přistáních na Měsíci v letech 1969 až 1972 a následujícím zastavení programu Apollo „nejbližší cíl Mars“ padl, v první řadě asi z finančních důvodů. Počáteční euforie vyprchala. Teprve v současnosti přicházejí různé státy a organizace s konkrétnějšími plány. Snad dospěly k poznání, že argumenty pro misi na Mars jsou stále početnější a silnější. Pár z nich jsem sestavil: Jsou opravdu nanejvýš aktuální, a proto bych je chtěl v dalších kapitolách popsat podrobněji.

• Jak je to se záhadnými, už více než sto let pozorovanými „marsovskými záblesky“? Jde jen o náhodu, nebo cílené signály? Teprve v roce 2019 marsovský rover Curiosity zaregistroval krátké zablesknutí na horizontu planety. Od té doby se specialisté NASA i zainteresovaní laici snaží uhádnout původ tohoto světelného jevu. A odkud se vzal mohutný oblak ve tvaru písmene „W“, který byl na Marsu zpozorován před zhruba 60 lety?

• Zmíněný marsovský rover Curiosity nalezl jednoznačné stopy vody v půdě a dokonce dokázal naprosto přesně vypočítat rychlost, jakou dávná řeka na Marsu proudila. Na fotografiích, které rover poslal na Zemi, se objevila dokonce i pyramida.

• Stejně jako předtím jsou velkou hádankou nepatrní průvodci Marsu, měsíčky Fobos a Deimos. Jsou to jen náhodně zachycené asteroidy, anebo jsou umělého původu, jak se šedesátých letech minulého století naprosto vážně domnívali někteří renomovaní astronomové?

• Jistý fyzik tvrdí, že našel nepopiratelné známky toho, že biosféra Marsu, jež před miliony let hostila rozumné bytosti, byla zničena atomovou katastrofou apokalyptických rozměrů. Mezi planetami Marsem a Jupiterem jsou v pásu asteroidů nahromaděny kosmické objekty, které někteří astronomové pokládají za pozůstatky zničené planety. Existuje zde souvislost? Padla i tato (hypotetická) planeta za oběť zničení?

• Sonda Mars Express evropské agentury ESA poskytla indicie, že pod povrchem Marsu kdysi existoval rozsáhlý systém podzemních vod, jenž propojoval jejich jednotlivé rezervoáry.

S dalšími objevy se nutně vynořuje otázka: Existuje na „rudé planetě“ život ještě i dnes?

23

Vzhledem k nesčetným záhadám, které Mars provázejí od nepaměti až dodnes, také nepřekvapí, že našeho souseda Mars si už z mýtů lidstva nelze odmyslet.

24