ÚVOD Olympijské hry se za více než sto dvacet let své novodobé existence staly neodmyslitelným symbolem 20. a 21. století. Patří k nim stejně jako exploze vědeckých a technických objevů či výlety člověka do kosmu, stejně jako nezměrné lidské oběti v dosud nejkrutějších válečných konfliktech či humanizace mezilidských vztahů v každodenním životě společnosti. Když Pierre de Coubertin zakládal v červnu 1894 moderní olympijské hnutí, stáli u jeho kolébky též Češi. Jejich zástupce, středoškolský profesor Jiří Guth, byl dokonce jmenován jedním z prvních dvanácti členů Mezinárodního olympijského výboru, který měl řídit všechny záležitosti týkající se olympismu a podílet na jeho rozvoji. V roce 1896 se poprvé pořádaly olympijské hry a od té doby se s výjimkou dvou světových válek konají dodnes. Soutěže v různých sportovních odvětvích se staly svátkem, k němuž se každé čtyři roky upínala a stále upíná pozornost miliónů lidí na celém světě. Prvních olympijských her v Athénách v roce 1896 se z Čechů zúčastnil jen Guth. Do Prahy se vrátil nadšen a mezi sportovními příznivci zasel semínko zájmu o olympismus. V květnu 1899 byl založen Český olympijský výbor a právě Guth se postaral o to, že na II. olympijských hrách 1900 v Paříži už čeští sportovci nechyběli. Ba diskař František Janda–Suk stanul na stupních vítězů. Místo medaile si sice odvezl stolní kalendář, ale jeho úspěch stál na počátku mnoha dalších, které čeští, později českoslovenští a ještě později opět čeští sportovci na novodobých olympijských hrách dosáhli. Během jejich stodvacetileté historie chyběli kromě Athén v roce 1896 pouze na dvou – v roce 1904 v americkém Saint Louis kvůli nedostatku peněz a v roce 1984 v rovněž americkém Los Angeles zase kvůli přebytku politických ambicí. V roce 1999 vydal Český olympijský výbor v pražském Nakladatelství Libri publikaci Kdo byl kdo – naši olympionici. Po Almanachu československých olympioniků Miroslava Klíra a jeho spolupracovníků z roku 1987, jenž byl jejich prvním soupisem, se jednalo o první pokus představit životní osudy osobností, které se na olympijských hrách zasloužily o slávu českého a československého sportu a které na olympijských sportovištích zúročily svůj talent, odhodlání a každodenní tréninkovou dřinu a zařadily se mezi nejlepší sportovce světa. Zároveň
tato publikace seznamovala i s lidmi, kteří stáli v čele českého a československého olympijského hnutí a kteří se podíleli tu na jeho rozvoji, tu na jeho útlumu. Od té doby uplynulo dvacet let, během nichž se konaly patery olympijské – ty šesté byly kvůli pandemii koronaviru covid–19 o rok odloženy – a patery zimní olympijské hry, na nichž startovali a získávali olympijské vavříny další a další čeští sportovci. A nejen to! Za tuto dobu se značně rozšířily možnosti, jak doplnit a opravit informace, které jsme v devadesátých letech 20. století hledali především v knihách a archívech. Internet se stal opravdovou „informační dálnicí“, jež zpřístupňuje obrovské množství faktů a umožňuje přesnější nahlédnutí do života a do sportovních úspěchů olympijských sportovců. Ovšem ani knihy nedošly zatracení, protože oproti internetu jsou mnohem úžeji spojeny s dobou svého vzniku, jsou narativnější a překračují pouze faktografický výčet. Tyto důvody, k nimž přibyl další v podobě 120. výročí jeho založení, vedly Český olympijský výbor k inovaci encyklopedie českých a československých olympioniků. Encyklopedie se skládá ze tří částí. První podává v krátkém nárysu dějiny českého olympijského hnutí. Upozorňuje na hlavní problémy, s nimiž se během své existence potýkalo – na úsilí zachovat si své samostatné postavení, a to jak v období Rakouska-Uherska v mezinárodním rámci, tak v letech komunistického režimu v domácí struktuře tělovýchovy a sportu, na různé organizační proměny a na dlouholetý souboj s nedostatkem financí. Její součástí je přehled jednotlivých olympijských her a zimních olympijských her i se zaznamenáním české a československé účasti na nich. Jádro publikace spočívá ve druhé části, která v drobných medailoncích představuje na sedm set sportovců, kteří reprezentovali nejprve Čechy, později Československo a v posledním čtvrtstoletí Českou republiku a v individuálních disciplínách a v kolektivních sportech získali olympijskou medaili, nebo se mezi jednotlivci umístili do šesté příčky. Důraz je sice kladen na jejich působení na olympijských hrách, ale uvedeny jsou i jejich nejlepší výsledky na světových a evropských šampionátech a na velkých mezinárodních soutěžích, kterých dosáhli do konce června 2020. Čtenář tu možná nenajde řadu osobností, s nimiž by se ÚVOD • 5
rád setkal, ale zmíněné kritérium bylo třeba respektovat a ne každému sportovci se podařilo dosáhnout úspěchu na olympijských hrách. Třetí částí je rejstřík, který zahrnuje všechny české a československé sportovce, kteří se kdy zúčastnili některé olympijské soutěže. Zástupci Československa v uměleckých soutěžích jsou uvedeni ve zvláštním seznamu. Stranou zůstali náhradníci v individuálních sportech a sportovci, kteří se představili v tzv. ukázkových sportech. Základem pro vydání Encyklopedie olympioniků byl uvedený text z roku 1999, na němž se pod vedením Františka Koláře podíleli Jan Hájek, Pavel Hladík, †Jiří Kössl a Marek Waic. Při psaní nových a doplňování starších hesel encyklopedie nahradili poslední dva jmenované Pavel Kovář a Zdeněk Škoda. Za chápavou vstřícnost a pomoc při doplňování a ověřování mnohých dat a drobných detailů chtějí autoři poděkovat všem sportovcům, s nimiž se setkali nebo s nimiž korespondovali. Stejně tak chceme poděkovat za spolupráci i všem odborníkům, přestože někteří z nich už nežijí – byli to zejména: Jan Brych (sportovní střelba), †Karel Engel (Český klub olympioniků), †Václav Jáchim (lední hokej), Miloslav Jenšík (fotbal), †Jan Jirka (atletika), František Pechar a Olga Žáková (krasobruslení), Martin Pelc (sportovci německé národnosti), Lubomír Souček (sportovci ze Slovenska), Barbora Tomešová (biatlon), Alena Mejzlíková (pozemní hokej), †Jiří Vícha (házená) a †Vladimír Vyoral (volejbal). Rovněž chceme poděkovat za podporu generálnímu sekretáři Českého olympijského výboru Petru Graclíkovi, bez níž by tato publikace nevyšla.
6 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
Autorský kolektiv: FK
František KOLÁŘ (atletika, cyklistika, fotbal, funkcionáři, házená, judo, krasobruslení, lední hokej, lyžování, moderní pětiboj, plavání, pozemní hokej, rychlostní kanoistika, snowboarding, stolní tenis, tenis, triatlon, veslování, volejbal, zápas)
JH Jan HÁJEK (cyklistika, lyžování, moderní pětiboj, sáňkařství) JK
Jiří KÖSSL (funkcionáři, kanoistika, sportovní střelba, tenis, veslování)
MW
Marek WAIC (box, judo, sportovní gymnastika, šerm, vzpírání, zápas)
PK
Pavel KOVÁŘ (box, fotbal, házená, jachting, kanoistika – vodní slalom, lední hokej, rychlobruslení, tenis)
ZŠ
Zdeněk ŠKODA (biatlon, lední hokej, sportovní střelba + rejstřík)
Pavel HLADÍK (rejstřík)
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ František Kolář
OBNOVENÍ OLYMPIJSKÝCH HER
V
červnu 1894 se po mnoha staletích a po mnoha pokusech podařilo obnovit olympijské hry. Především díky nesmírné zaujatosti a nezměrnému úsilí francouzského snílka Pierra de Coubertina, který jako by chtěl dokázat, že je věrným potomkem svého dávného předka Cyrana z Bergeraku. Muž, který odmítl jít ve stopách svých šlechtických předků a za své poslání si zvolil „nápravu lidstva“ prostřednictvím výchovy, se o naplnění svého snu pokusil už v listopadu 1892 na jubilejním zasedání Union des Sociétes Françaises des Sports Athlétiques, jež tehdy už pět let ve Francii organizovala a propagovala sport. Jeho tehdejší výzva – „Vyvážejme do zahraničí veslaře, šermíře a běžce a hle – uvedeme tím do pohybu svobodný styk, jehož pomocí zavedeme do krevního oběhu stařičké Evropy myšlenku míru. To mně dává odvahu k tomu, abych s vaší pomocí navrhnul obnovení olympijských her, přizpůsobených požadavkům dnešní doby!“ – však zapadla v nezájmu posluchačů. Avšak Coubertin nebyl z těch, kdo by se nechal odradit. Pevně rozhodnut prosadit svůj sen, hledal v dalších měsících cestičky k touženému cíli. Příležitost se naskytla vbrzku. Jako generální tajemník USFSA byl pověřen uspořádat v roce 1894 mezinárodní kongres, který by jednou „provždy“ vyřešil otázku amatérismu ve sportu. Záhy připravil osmibodový program kongresu, jehož poslední bod nazval – „O možnosti obnovení olympijských her; za jakých podmínek by mohly být obnoveny?“ S ním se na podzim 1893 vydal do světa, kde nejprve našel podporu ve Spojených státech amerických, a to u vůdčí postavy tamního sportu, profesora princetonské univerzity Williama Sloana. Vzápětí potkal stejného příznivce olympijské myšlenky v Cecilu Herbertovi, tajemníku ústřední britské sportovní organizace Amateur Athletic Association. To, co následovalo, bylo skvělou ukázkou Coubertinových režisérských schopností. Krátce před zahájením kongresu rozšířil jeho program a přejmenoval ho na Kongres pro obnovení olympijských her. Dne 16. června 1894 přivítal účastníky ve velkém amfiteátru pařížské Sorbonny pod obrazem Posvátného háje v Olympii malíře Puvis de Chavannes za zvuků velebné ódy na starořecké motivy. „Jakési jemné rozechvění se šířilo sálem, jako by antická eurytmie sem pronikala přes dálavy věků,“ vzpomínal po letech, „to helénismus vtékal do rozsáhlého sálu. Poznal jsem, že již nikdo ať vědomě či nevědomě nebude hlasovat proti obnově olympijských her.“ 8 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
Jeho odhad se 23. června 1894 ukázal správným. Účastníci kongresu bez jakýchkoliv připomínek přijali Coubertinovy návrhy, aby se olympijské hry konaly jednou za čtyři roky, aby soutěže měly „výrazně novodobý ráz“, a rovněž bez řečí schválili jím jmenovaný Mezinárodní olympijský výbor, jehož členové měli zastupovat olympismus v zemích svého původu. Pouze v jediném Coubertina zaskočili – oproti jeho přání, aby první moderní olympiáda otevírala nové 20. století a aby tomu tak bylo v Paříži, rozhodli, že první novodobé olympijské hry se budou konat už v roce 1896 v zemi jejich původu, v řeckých Athénách. Coubertin nebyl první, kdo se pokusil obnovit slávu starověkých olympiád, které více než tisíc let poutaly pozornost antického světa a které se brzy po svém vzniku více než náboženským obřadem staly prvořadou sportovní záležitostí a vzbuzovaly takový respekt, že staří Řekové je učinili základem svého kalendáře. Avšak oproti svým předchůdcům – mezi nimiž nechyběli ani Jan Ámos Komenský či Miroslav Tyrš – přišel v pravou chvíli a s návrhem, který odpovídal soudobým společenským tendencím. Archeologické výzkumy německého badatele Ernsta Curtiuse v letech 1875–81 v Olympii vrátily lidstvu podobu posvátného centra antického Řecka a podobně jako Schliemannův objev legendami opředené Tróje vyvolaly vlnu nadšení pro antický odkaz. Coubertin však antické olympijské hry nenapodoboval v jejich formě, nýbrž využil jejich ideu a jejich principy, které dovedně přizpůsobil životu na konci 19. století. V první řadě pochopil, že mohutně se rozvíjející sport je jediný s to naplnit soutěživou podstatu antických olympiád, že jedině on vytváří – a to nejen v oblasti tělesné kultury – rovné podmínky pro všechny účastníky, které neodlišují ani jejich barva pleti, ani jejich náboženské či politické postoje, ale kteří si jsou rovni a kteří musí respektovat jen a jedině přijatá pravidla jednotlivých sportovních disciplín. Coubertinův návrh rovněž předpokládal, že moderní olympijské hry budou soutěží všech národů, že s rostoucí intenzitou „světové komunikace“ se stanou – podobně jako antické olympiády – sjednocujícím prvkem novodobého světa. Podobně jako v antické Olympii se mělo soutěžit jednou za čtyři roky, ale nikoli pouze na jednom místě, naopak pořadatelé her se měli střídat, aby se olympijský svátek rozšířil do všech koutů planety Země. Na programu novodobých her pak měly být moderní sporty, a to především individuální a „přesně měřitelné“. Coubertinův návrh obsahoval následujících deset: atletika, cyklistika, gymnastika, jachting, plavání,
střelba, šerm, veslování, vzpírání a zápas. Posledním, ale bezesporu nejvýznamnějším principem antických olympiád, který se Coubertin snažil přenést do nové éry, byla idea míru, „ekecheiriá“, která měla provázet konání každých olympijských her. Ve 20. století, jež dlouho „harašilo“ zbraněmi a přineslo dosud nejstrašnější válečné konflikty s nejtěžšími důsledky a s největšími počty lidských obětí, byla právě tato idea míru tím hlavním důvodem, proč se olympijské hry staly jeho neodmyslitelným symbolem a výrazně ovlivnily jeho podobu.
ZALOŽENÍ ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO VÝBORU
V
červnu 1894 byl v Paříži rovněž jmenován Mezinárodní olympijský výbor, který měl do budoucna řídit všechny záležitosti olympismu. Mezi jeho dvanácti členy bylo i jméno českého gymnaziálního profesora Jiřího Gutha, rodáka z Heřmanova Městce, a to vedle dvou Francouzů, dvou Britů a zástupců Řecka, Ruska, Švédska, Uherska, Spojených států amerických, Argentiny a Nového Zélandu. Přitom žádný Čech do Paříže nepřijel a sám Guth na Coubertinovo pozvání reagoval – „Ani mne nenapadlo jíti do Paříže, nebylo peněz a sotva bych byl dostal dovolenou na věc tak neznámou a takořka exotickou.“ Navíc české země netvořily žádný státní útvar a jejich jedinou devizou byla existence mohutné a ve světě uznávané tělovýchovné organizace – České obce sokolské. Netřeba příliš spekulovat, proč tomu tak bylo. Zřejmě nejpravděpodobnější je vysvětlení samotného Gutha: „Baron Coubertin chtěl míti Mezinárodní výbor a v něm také zástupce Čechů, ke kterým měl sympatie, myslím, velmi upřímné. Neznal však nikoho jiného nežli mne… “ Nicméně Guth členství v MOV přijal a v dubnu 1896 se z titulu své funkce zúčastnil jako jediný Čech I. olympijských her v Athénách. Jak sám později přiznával, „odjížděje z Čech, sám jsem si nebyl dobře vědom důležitosti cesty“. Ovšem pobyt v Athénách mu otevřel oči a vrhnul ho do víru olympismu. Okouzlil ho nejen průběh olympijských soutěží, ale zejména ceremoniál, který byl spojený s vyhlašováním vítěze a který oslavoval nejen sportovce, ale i zemi, z níž pocházel. Proto od prvního seznámení s olympiádou Guth tvrdil, že „nezáleží na počtu účastníků, nýbrž na jich zdatnosti“, že není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Sám Guth už v Athénách dosáhl velkého vítězství. Na prvním zasedání MOV se totiž jednalo o tom, jak
Zakladatel a první předseda Českého olympijského výboru Jiří Guth v roce 1914. organizovat olympijské hnutí v nižších článcích, zda na bázi mezi-státní, již prosazoval německý delegát Willibald Gebhardt, či mezi-národní, kterou zastával Švéd Viktor Balck. Pro Čechy by přijetí mezi-státního principu znamenalo vyloučení z olympijského hnutí. Guth proto podporoval princip mezi-národní. Ve svém vystoupení 9. dubna 1896 seznámil přítomné členy MOV s národnostní situací v Rakousku-Uhersku a navrhl pro ně specifické řešení: „Velké národnosti, které jsou jeho částí, musí mít každá zvláštní výbor, existence pouze uherského a českého výboru dostatečně nezahrnuje účast ostatních národností.“ Guthovi se podařilo přesvědčit většinu přítomných, zvláště si získal podporu Coubertina. Na dlouhá léta – až do června 1914 – bylo proto rozhodnuto, že v jednotlivých územních celcích budou olympijské hnutí organizovat a propagovat národní a nikoli státní olympijské výbory. Guth se vrátil do Čech plný entuziasmu. Okamžitě se spojil s činovníky Sokola a počínajících sportovních klubů, aby společně založili Český olympijský výbor. V českém prostředí, zvláště u sokolů, však narazil. V jejich časopise Sokol si jen marně posteskl: „Nechci říci, že podobné vítězství atletické vytrhne nás z našich běd a že máme zanechat věd, umění a jiných snah – ale k zahození to snad přece není.“ Ovšem ani další jeho pokusy na podzim 1896 nevedly ke zdárnému konci. STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 9
První zasedání MOV v dubnu 1896 v Athénách. Sedící zleva: Pierre de Coubertin, Demetrius Vikelas, Alexej Butovskij; stojící: Willibald Gebhardt, Jiří Guth, Ferenc Kemény, Viktor Balck. Spíše než k vytvoření výboru pro olympijské hry, jež se měly konat „až“ za čtyři roky v Paříži, směřovalo úsilí průkopníků – vedle Gutha především Josefa Rösslera-Ořovského a Václava Rudla – k ustavení organizace, jež by byla jakýmsi ústředím českého sportu. A tak 8. května 1897 vznikla Česká atletická amatérská unie, která s výjimkou cyklistů a veslařů, kteří od roku 1884 disponovali vlastními svazy, sdružovala všechny české sportovní spolky, které „nepojila dosud žádná páska federační“. Úkoly unie byly obdobné jako u jejího vzoru – francouzské Union des Sociétés Françaises des Sports Athlétiques, tj. rozvíjet český sport, zajišťovat vzájemné styky sportovních klubů, pořádat závody a soutěže, sjednocovat pravidla jednotlivých sportovních odvětví. Prvním předsedou byl zvolen Jiří Guth, jeho zástupcem Josef Rössler-Ořovský a sekretářem Václav Rudl. Právě na půdě ČAAU se poté, co v říjnu 1898 obdržel Guth program pařížské olympiády, začalo znovu hovořit o olympijských hrách a české účasti na nich. Na jaře příštího roku svolala unie na 1. květen 1899 příprav10 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
nou schůzi „všech zájemců o obeslání olympijských her“. Přítomní účastníci na ní vyslovili souhlas s účastí na hrách v Paříži, zároveň rozhodli ustavit výbor, který by tuto účast zajišťoval a který by reprezentoval český sport. O několik dní později, 18. května 1899, byl Český výbor pro hry olympijské také založen. Každé sportovní odvětví – atletika lehká i těžká, bruslení, cyklistika, fotbal, jachting, lyžování, plavání, střelectví, šerm, tenis, turistika a veslování – v něm bylo zastoupeno dvěma delegáty. Vedle Gutha, Rösslera-Ořovského a Rudla se v něm objevili i další známí sportovci a funkcionáři jako např. fotbalista Karel Freja, atlet Oskar Lažnovský, všestranný sportovec Bedřich Hingst či známý sportovní činovník Josef Zelenka. Z Paříže však přicházely poplašné zprávy, že olympijské hry se zřejmě vůbec nebudou konat. Proto čeští olympijští funkcionáři, kterým se zdálo, že jejich práce nemá reálný cíl, tápali. Když se však na konci roku 1899 přípravy II. olympijských her znovu rozběhly, byla na 18. leden 1900 svolána další „všesportovní schůze“.
Členové MOV a účastníci VIII. olympijského kongresu v Praze na konci května 1925 před Staroměstskou radnicí. V první řadě druhý zleva Pierre de Coubertin, druhý zprava Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Na ní byli dosavadní zájemci o olympijské hnutí doplněni několika novými a všichni společně ustavili dvacetičlenný pracovní výbor ve složení: Edmund Balcar, Václav Bastl, Otakar Cmunt, Karel Čupr, Jiří Guth, Karel Hammer, Jaroslav Havrda, Bedřich Hingst, Albert Hoyer, Antonín Klimeš, Oskar Lažnovský, František Liska, Jaroslav Potůček, Bohuslav Protivenský, Karel Reissner, Josef Rössler-Ořovský, Václav Rudl, Alois Sádlo, Josef Strádal, Josef Zelenka, po týdnu byli dodatečně kooptováni Gustav Hergsell a Jan Trenkwald. Tento výbor si na svém prvním zasedání 25. ledna 1900 zvolil ze svého středu užší výkonný výbor – předsedou se stal Jiří Guth, místopředsedou Gustav Hergsell, sekretářem Václav Rudl, jednatelem Otakar Cmunt, zpravodaji Josef Rössler-Ořovský a Václav Bastl a pokladníkem Josef Zelenka. Za několik týdnů, 7. března 1900, se pak rozhodl předejít všem pochybnostem a nejistotám, zda se olympijské hry v Paříži budou konat a zda jeho existence má oprávnění, prohlášením, „že Český výbor pro hry olympijské se nerozejde, že naopak z dosavadního temporérního
výboru zadáním stanov se utváří výbor permanentní, který starati se bude o záležitosti her olympijských nyní i pro další budoucnost“. Shodou okolností a víceméně bezděky se tak Český olympijský výbor stal prvním národním olympijským výborem, který se nescházel jen v souvislosti s přípravou jednotlivých olympijských her, ale který pracoval nepřetržitě, bez ohledu na čtyřletou olympijskou periodu. Veřejnosti oznámil svou existenci provoláním z 21. března 1900 v časopise Sport.
ČEŠI V POČÁTCÍCH NOVODOBÉHO OLYMPISMU
H
lavním úkolem Českého olympijského výboru bylo prostředkovat mezi Mezinárodním olympijským výborem, organizačními výbory olympijských her a českým sportem, zajišťovat účast českých sportovců na olympijských hrách. Už na II. olympijské hry 1900 v Paříži vyslal skupinu pěti sportovců, kteří odtud díky Františku
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 11
Jandovi–Sukovi přivezli první olympijský vavřín – druhé místo v hodu diskem. Zpočátku bylo hlavním problémem, s nímž se funkcionáři ČOV museli potýkat, nedostatek finančních prostředků. Příspěvky sportovních klubů a postupně vznikajících sportovních svazů byly malé, rovněž vídeňská vláda, ani český sněm penězi nehýřily. Hlavním „sponzorem“ se tak staly městské rady v Praze a Karlíně, které jako hlavní formální představitelé českého národního života měly eminentní zájem na reprezentaci Čechů v zahraničí. Ovšem brzy museli vedoucí činovníci Českého olympijského výboru zápasit o samu existenci výboru, o samostatné zastoupení Čechů jak v Mezinárodním olympijském výboru, tak i na samotných olympijských hrách. Vše propuklo po zasedání MOV v Londýně v září 1904. Viktor Siberer uveřejnil ve vídeňském Allgemeine Sport-Zeitung následující komentář: „Dejte dobrý pozor: z Rakouska nikdo, ani Rakousko-Uhersko, nýbrž Uhersko samo a jen za sebe a – to je ovšem nejzajímavější – ‚La Bohême‘. Také jen za sebe jako samostatná říše mezi ostatními velmocemi a světovými národy jako Francie, Anglie, Německo a Rusko! Co na to říkají pánové ministři z Rakouska?“ Následující rok 1905 byl do Mezinárodního olympijského výboru poprvé přijat zástupce Předlitavska princ Alexander Solms-Braunfels, jehož jedinou činností však bylo vystrnadit Jiřího Gutha z MOV a tím i Čechy z olympijského hnutí. Předsedovi Coubertinovi neustále hrozil demisí, a to se stále stejným argumentem: „Nemohu absolutně uznat, aby Čechy měly zvláštního zástupce, poněvadž jsou jen provincií Rakouska.“ Coubertin dlouho jeho výhrůžky přecházel a argumentoval svou teorií tzv. sportovní geografie. Podle ní byly za samostatné uznány i ty země, které byly sice součástí většího státního celku, ale jejichž rozvoj tělesné výchovy dosáhl takového stupně, že si i v mezinárodním měřítku vydobyly respekt a uznání. To byl případ především Čech a Finska. Avšak teprve na jaře 1909 Coubertin jeho demisi přijal. Guth znovu zůstal osamoceným představitelem předlitavské části habsburské monarchie v Mezinárodním olympijském výboru. Ale jen do roku 1911, kdy byl za člena MOV přijat princ Otto Windischgrätz, patřící do rodiny císaře Františka Josefa I. To byl protivník daleko většího formátu, protože spolu s ním vstoupily do hry nejvyšší habsburské mocenské zájmy. Navíc Windischgrätz velmi rychle nabýval v olympijském hnutí autoritu a silný vliv, ba 12 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
začalo se o něm uvažovat jako o budoucím nástupci Coubertina v čele MOV. Svůj útok proti české samostatnosti v olympijském hnutí nezaměřil proti Guthovu členství v MOV jako Solms-Braunfels, ale proti suverenitě Českého olympijského výboru. Vedl ho elegantně a graciézně, ale zároveň soustavně a nemilosrdně. Už na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu se Windischgrätzovi podařilo prosadit, aby Češi při slavnostním nástupu kráčeli sice jako samostatná skupina s vlastním označením, ale ne podle abecedního pořádku jako v roce 1908 na hrách v Londýně, nýbrž bezprostředně za Autriche a aby používali předlitavskou černožlutou vlajku. Rovněž Guth byl v seznamu členů MOV zařazen do kolonky Autriche s dodatkem u jména C.O.T. (tj. Comité Olympique Tchèque – Český olympijský výbor). Závěrečný atak na samostatnost českého národa v olympijském hnutí pak Windischgrätz zahájil v souvislosti s olympijským kongresem v Paříži v červnu 1914. Už koncem roku 1913 napsal Coubertinovi, že je nutné, abychom „jednou provždy rozťali tento gordický uzel, a to zejména pro dobro Čechů samých“. Prostřednictvím pražských Němců se v lednu 1914 pokusil jako protiváhu Českého olympijského výboru vytvořit Německý olympijský výbor v Čechách v čele s Karlem Werflem. Avšak teprve pařížský kongres, kterému Windischgrätz spolu s Coubertinem předsedal, rozhodl o úplném uplatnění státního principu v mezinárodním a následně i českém olympijském hnutí. Účastníci kongresu totiž přijali do budoucna pravidla organizace olympijských her, jež vypracoval organizační výbor berlínské olympiády 1916 a jejichž součástí byl i seznam 35 států, kterým byla účast na olympiádě umožněna a mezi nimiž Češi vzhledem ke svému nesamostatnému státoprávnímu postavení uvnitř habsburské monarchie museli chybět. Proti eliminaci Čechů z mezinárodního olympijského hnutí Český olympijský výbor okamžitě protestoval jak u Coubertina, tak i v Berlíně, avšak marně. V Berlíně lpěli na principu účasti států a Coubertin nemohl usnesení kongresu, které odmítli jen Češi a delegáti USA, nerespektovat. Omezil se proto jen na chlácholení Čechů s tím, že časem se jejich záležitost urovná. Během dvou měsíců se však svět zmítal uprostřed požáru první světové války a mírová zápolení na sportovních kolbištích byla odložena na „potom“. Pod policejním nátlakem se počátkem října 1916 Český olympijský výbor „dobrovolně rozešel“ a Jiří Guth rezignoval na své členství v MOV.
Během VIII. olympijského kongresu v květnu 1925 navštívil Pierre de Coubertin za doprovodu Josefa Rösslera-Ořovského i skautský tábor v pražské Stromovce.
OLYMPIJSKÉ HNUTÍ V MEZIVÁLEČNÉ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE
V
álka nezničila dílo Pierra de Coubertina, ba spíše zvýraznila jeho konstruktivní a mírotvorný charakter a potvrdila platnost slov, která napsal v její předvečer: „Olympijské hnutí se neobjevilo uprostřed moderní civilizace, aby tam hrálo místní nebo přechodnou úlohu. Poslání, které je mu svěřeno, je všeobecné a stoleté. Je ctižádostivé. Potřebuje prostor a veškerý čas. Bude uznáno, že jeho první kroky je ihned poznamenaly pro takovou životní dráhu. Je-li tomu tak, válka bude moci jen ztížit, ale ne zastavit jeho pochod.“ Tak jako válka nezastavila olympijské hnutí ve světovém měřítku, nezabrzdila ho ani v českém prostředí. Už 31. října 1918 oznamoval Jiří Guth pražskému policejnímu řediteli, že v novém československém státě „Č.O.V. zahajuje opět novou činnost“. Oficiálně byl olympijský výbor ustaven – už jako Československý a státem uznaný – 13. června 1919. Tentokrát už jako představitel všech sportovců Československé republiky bez ohledu na jejich národnost, jak to vyplývalo ze závěrů zasedání MOV v Lausanne v dubnu 1919 a jak to potvrdil VII. olympijský kongres v červnu 1921. Československý olympijský výbor však personálně navazoval na ČOV z doby Rakouska-Uherska, byl jen doplněn jednotlivci ze Slovenska, kteří však v rámci teorie o jednotném československém národě nebyli
chápáni jako představitelé jiného národa. Ostatní národnosti v Československu se zprvu o olympijské hnutí ani příliš nezajímaly. Teprve v polovině 20. let v souvislosti s úspěchem lyžařů německé národnosti na I. zimních olympijských hrách 1924 v Chamonix a s návratem sportovců Německa a Rakouska na olympijské hry pronikli do ČSOV zástupci Svazu německých lyžařských spolků – Hauptverband der Deutschen Wintersportvereine. Tato situace trvala až do XI. olympijských her 1936 v Berlíně, které se konaly ve stínu nacistických hákových křížů. Češi se vrátili do rodiny mezinárodního olympijského hnutí a těšili se v ní nebývalému respektu. Jiří Guth se stal v dubnu 1919 generálním tajemníkem MOV a v podstatě pravou rukou Coubertina. Nejvýznamnějším výsledkem jejich spolupráce bylo dokončení Olympijské charty, souboru základních zásad olympismu, řádů a organizačních principů olympijského hnutí, která od svého přijetí na VII. olympijském kongresu v Lausanne v červnu 1921 platí s jen částečnými úpravami dodnes. Na témže kongresu byl rovněž zvolen členem šestičlenné exekutivy MOV. Vrcholem mezinárodního uznání práce ČSOV bylo přidělení VIII. olympijského kongresu, který se konal v Praze v květnu 1925 pod záštitou prezidenta T. G. Masaryka. Během něho došlo k řadě změn v olympijském hnutí. Jednak na pravidelném zasedání MOV rezignoval Pierre de Coubertin na funkci předsedy, do níž byl zvolen Henri de Baillet–Latour z Belgie, jednak se jednání poprvé od konce války zúčastnili delegáti Německa a Rakouska. Týden zimních sportů, který se konal
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 13
Dávní přátelé Pierre de Coubertin a Jiří Stanislav Guth-Jarkovský během VIII. olympijského kongresu v Praze v roce 1925. počátkem roku 1924, byl dodatečně uznán za první zimní olympijské hry, jež se měly nadále konat pravidelně každé čtyři roky. Podstatně byla rozšířena účast žen v olympijských sportovních soutěžích a na dlouhá desetiletí bylo přijato rozhodnutí, že na olympijských hrách mohou soutěžit pouze „čistí amatéři“, i když sám Coubertin si uvědomoval, že stanovit definici takového amatéra je záležitost velice složitá a choulostivá. Pod dojmem olympijského kongresu se v lednu 1926 ČSOV rozhodl revokovat ideu z prosince 1920 a navrhnout Prahu jako organizátora některé z příštích olympiád. Za tím účelem založil „olympijský fond“, jehož řídící orgán zavedl v roce 1935 Cenu Jiřího Stanislava Gutha–Jarkovského jako nejvyšší československé ocenění za sportovní výkon a za zásluhy o rozvoj československého sportu – cena byla udělována až do roku 1948 a obnovena v roce 1994. Respekt, který vedoucí funkcionáři ČSOV požívali na mezinárodním poli, však nenašel adekvátní odezvu v domácím prostředí. „Staří funkcionáři“, zejména Josef Rössler-Ořovský, chtěli olympijskému výboru zachovat pozici „elitního shromáždění úzkého okruhu zájemců“, 14 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
které by nejen plnilo svou úlohu zprostředkovatele kontaktů s mezinárodním olympijským hnutím a garanta československé účasti na olympijských hrách, ale které by zároveň fungovalo jako jakési ústředí československého sportu, ba bylo by spojovacím článkem mezi všemi československými tělovýchovnými a sportovními organizacemi. Tato idea však narážela jak na přísně politické rozčlenění tělovýchovných spolků, tak na rostoucí ambice sportovních svazů. Zpočátku se ČSOV ještě dařilo odolávat tlaku Československé sportovní obce, s níž si rozdělil kompetence, ale koncem 20. let, kdy do čela sportovních svazů nastoupili mladí činovníci, už Československý olympijský výbor podlehl. Snahy sportovních svazů o vytvoření skutečného sportovního ústředí se naplnily v průběhu roku 1927, kdy se konstituoval Československý všesportovní výbor. V březnu 1929 pak po demisi Jiřího Stanislava Gutha–Jarkovského na funkci předsedy ČSOV ovládli tito zástupci sportovních svazů i olympijský výbor, v němž z bývalých funkcionářů zůstal jen pokladník Rudolf Richter. Vedle nového předsedy ČSOV Josefa Grusse patřili k nejaktivnějším Jaroslav Čížek a František Widimský. Ovšem počátek činnosti nového vedení Československého olympijského výboru zásadně poznamenala hospodářská krize. Československou účast na olympijských hrách ve 20. letech většinou finančně zajišťovala československá vláda, případně ministerstvo zahraničních věcí, jehož vedoucí Edvard Beneš si byl dobře vědom propagačního a reprezentačního významu tohoto celosvětového setkání a soupeření sportovců. Hospodářská krize však vládní tok finančních prostředků zastavila, navíc zimní i letní olympijské hry se konaly v severní Americe a byly o to více finančně náročnější. Východiskem se ukázaly peněžní sbírky veřejnosti – například účast úspěšných olympioniků Františka Doudy, Václava Pšeničky či Jaroslava Skobly zajistili v prvním případě pošťáci, ve druhém pražští tramvajáci a ve třetím strážníci. Finanční záležitosti se podařilo vyřešit teprve koncem 30. let, kdy se jednak podpora československých sportovců stala součástí státního rozpočtu, jednak sportovní svazy začaly vědomě a pravidelně platit sportovní daň ve výši jedné koruny za každého organizovaného sportovce. Nové vedení ČSOV se rovněž muselo vyrovnávat s problémy, které přinášelo rozhodnutí Mezinárodního olympijského výboru přidělit XI. olympijské hry a IV. zimní olympijské hry v roce 1936 Německu. Pro nového vládce v Berlíně, kterým byl od ledna 1933 nacistický vůdce Adolf Hitler, se oboje hry staly příležitostí,
jak „v těžkém a nepříznivém zahraničně politickém postavení získat pro sebe prostřednictvím velkého kulturního podniku světové mínění“. Při jejich organizaci proto německá vláda nešetřila penězi. Vystavěla nové stadióny a nová sportoviště, která jsou dodnes svědkem nacistické architektury, poprvé propagandisticky využila filmu v režii Leni Riefenstahlové. Ovšem největším trumfem se stal štafetový běh s olympijským ohněm ze starořecké Olympie do Berlína. O možném zneužití olympijských her Hitlerovým nacistickým režimem se v mezinárodním olympijském hnutí jednalo už od června 1933. MOV však stále slepě věřil ujišťování organizátorů, že v jejich zemi jsou respektována všechna pravidla lidskosti a že olympijské hry proběhnou podle dosavadních zvyklostí, za účasti zástupců „všech ras, všech náboženství i všech politických názorů“. Jeho víra však nebyla obecná, pořádání olympijských her v nacistickém Německu vyvolávalo odpor stále většího počtu protivníků. V průběhu roku 1935 se po celém světě vytvářely výbory na obranu olympijské myšlenky, které vyzývaly k přeložení her, nebo alespoň k jejich bojkotu. V Praze vznikl takový výbor v září 1935 a v jeho čele stanuli sochař Jakub Obrovský, který na X. olympijských hrách 1932 v Los Angeles získal bronzovou medaili, a maratónec Oskar Hekš, jenž na stejné olympiádě dosáhl vynikajícího umístění v maratónském běhu a později díky svému židovskému původu zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi. Mezinárodní protiváhou berlínských olympijských her se měla stát Olimpiada Popular, která byla v Barceloně připravována na konec července 1936. Krátce před jejím zahájením však ve Španělsku vypukla občanská válka, která jejímu konání zabránila. Počátkem srpna proto Federace proletářské tělovýchovy s členy výboru uspořádala v Praze Lidové hry, které však nezískaly dostatečný mezinárodní ohlas. Samo vedení ČSOV nakonec rozhodlo o účasti československých sportovců na olympijských hrách v Berlíně s tím, že nejen ona sama, ale i případná vítězství budou nejlepší propagací Československa a jeho mírového úsilí přímo v centru nacistického státu. Jedním z důvodů byly i snahy československých Němců startovat na berlínské olympiádě samostatně. Už na jaře 1933 přišel s tímto nápadem předseda Německého olympijského výboru Theodor Lewald, který předsedovi MOV Henrimu de Baillet–Latourovi navrhoval „oddělené vystoupení národních menšin“. Svůj návrh zdůvodňoval nejen filozoficky – „Sport je oblast kultury a jednotlivé národy ho provozují ve formách odpovída-
jících kulturním vztahům. Bude proto korespondovat s olympijskou myšlenkou plnou internacionality a mírového soužití, když národnostní menšiny budou mít příležitost ukázat svou vlastní kulturu v rámci svého státu.“ – ale i historicky – „Stejná práva zastoupení, která dal MOV před válkou Finům a Čechům, dnes přicházejí v úvahu např. pro Němce v Československu, Němce v Polsku a Rumunsku.“ Po obrovském úspěchu Henleinovy Sudetendeutche Partei v parlamentních volbách v květnu 1935 se stejnou ideou vystupovali i funkcionáři německých sportovních svazů v Československu. ČSOV se však ve spolupráci s MOV podařilo návrh s poukazem na Olympijskou chartu a její princip jednotné státní reprezentace odmítnout. Skandálem se stal rovněž štafetový běh s olympijským ohněm. Způsobil ho oficiální plakát německého organizačního výboru, jež zakresloval hranice Československa bez území obývaných československými Němci, tj. v okleštěné podobě, kterou dostaly až v Mnichově v září 1938. Reakcí byly nejen diplomatické protesty, ale i chladné přivítání ohně, který měl sice symbolizovat mírové soužití národů, ale který se nakonec stal prostředkem k posílení režimu, jenž se snažil o pravý opak.
LÉTA NACISTICKÉ OKUPACE
M
nichovskou dohodou a odstoupením pohraničních oblastí Německu byla víceméně vyřešena sportovní reprezentace českých Němců, kteří nadále závodili v barvách Hitlerovy Třetí říše. Rozbití Československa v březnu 1939 však znovu ohrozilo postavení Čechů v mezinárodním olympijském hnutí. Ještě 15. dubna 1939 říšský sportovní vůdce Hans von Tschammer und Osten navrhoval, aby Český olympijský výbor zůstal zachován, protože „zásadě kulturní vyspělosti Čechů odpovídá samostatné zastoupení v mezinárodních sportovních organizacích a při olympijských hrách“. S tím však na úřadě říšského protektora v Praze zásadně nesouhlasil státní tajemník Karl Hermann Frank, který nepovolil Jiřímu Stanislavu Guthovi–Jarkovskému cestu do Londýna na zasedání MOV v červnu 1939 s odůvodněním, že nezastupuje samostatný stát. Následně zaujalo odmítavé stanovisko k samostatnému zastoupení Protektorátu v olympijském hnutí i říšské kancléřství. Plénum MOV však v Londýně potvrdilo Guthovo členství v nejvyšším olympijském orgánu s tím, že je jeho zástupcem v Čechách a na Moravě, jako býval, a že reprezentuje Mezinárodní olympijský výbor v čes-
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 15
kém národě. V oficiálním bulletinu MOV z října 1939 byly pak v seznamu členů jako samostatné uvedeny – Národní olympijský výbor Čech a Moravy a Národní olympijský výbor Slovenska, který se v novém slovenském státě konstituoval 18. června 1939. V září 1939 však znovu vypukla světová válka a válečné běsnění opět odložilo všechny olympijské záležitosti do zapomnění. Byly odvolány zimní olympijské hry v Garmich-Partenkirchenu i letní v Helsinkách. V Protektorátu Čechy a Morava rostla nacistická perzekuce, německé protektorátní úřady po rozpuštění Sokola a Orla začaly připravovat i zákaz činnosti Českého olympijského výboru. Jeho funkcionáři, aby nepřišli o našetřené finanční prostředky, proto po „upozornění“ rozhodli na plenárním zasedání 29. dubna 1943 opět o svém „dobrovolném“ rozpuštění a o předání veškerého jmění Českému všesportovnímu výboru.
ČESKOSLOVENSKÉ OLYMPIJSKÉ HNUTÍ V LETECH 1945–68
P
o 2. světové válce obnovil Československý olympijský výbor svou činnost již 15. května 1945. Jeho složení bylo takřka shodné jako v roce 1941, v jeho čele stáli Josef Gruss jako předseda, František Widimský jako generální sekretář a Rudolf Richter jako pokladník. Musel se vyrovnávat s několika problémy, které se týkaly jeho působení jak uvnitř Československa, tak na mezinárodním poli. Tím nejdůležitějším byl postoj ke sjednocovacím tendencím v československé tělovýchově. Pokusy o jednotný postup tělovýchovných a sportovních organizací se objevily už na podzim 1938, a dokud měly charakter spojení za účelem obrany, ČSOV je podporoval. Ovšem s postupující totalizací života v pomnichovském Československu, kdy sjednocení nekompromisně nařídila vláda, ho jednoznačně odmítl. Obdobně chtěl postupovat i po válce. Dopisem z 20. května 1945 se ČSOV sice ke sjednocení přihlásil, ovšem konkrétních jednání v tomto směru se nezúčastňoval s tím, že to je záležitost především těch organizací, které sportovní a tělovýchovnou činnost přímo vykonávají. S ohledem na mezinárodní olympijské řády pro sebe požadoval samostatné postavení. Funkcionářům se dočasně podařilo zachovat samostatnost Československého olympijského výboru i po nastolení komunistického režimu v únoru 1948, který už o měsíc později vyhlásil pod hlavičkou Čes16 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
koslovenské obce sokolské vytvoření jednotné tělovýchovné organizace. Teprve po přijetí zákona o státní péči o tělesnou výchovu a sport v červenci 1949, podle něhož veškeré řízení, všechny pravomoci i veškeré rozhodování v této oblasti spadaly do rukou Státního úřadu pro tělesnou výchovu a sport, došlo k zásadní změně v postavení ČSOV. Dne 19. prosince 1951 Československý olympijský výbor jako samostatný spolek zanikl a nadále fungoval už jen jako zvláštní komise jednotné tělovýchovné organizace, jako „pracovní kolektiv bez právní subjektivity“. Zprvu v rámci Československé obce sokolské, o rok později pod Státním výborem pro tělesnou výchovu a sport a od března 1957 jako součást Československého svazu tělesné výchovy. Jeho předsedou byl zvolen Vilém Mucha, někdejší ústřední tajemník Federace proletářské tělovýchovy, a generálním sekretářem Karel Popel. Jiným problémem bylo zastoupení Slováků v Československém olympijském výboru. Ten se v květnu 1945 obnovil jako celostátní, aniž by se zabýval skutečností, že stále ještě existuje Slovenský olympijský výbor, který se hlásil o své výsadní postavení na Slovensku. Válečné vzpomínky a rezidua však byly příliš silné, a tak představitelé ČSOV v létě 1947 opět využili Olympijské charty a jejího pravidla, že v každém státě může existovat pouze jeden národní olympijský výbor. Do svých řad však kooptovali několik slovenských zástupců, Ladislav Brežný se dokonce stal jedním z místopředsedů. Po smrti Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského v lednu 1943 zůstávalo též neobsazeno místo delegáta v Mezinárodním olympijském výboru pro Československo. ČSOV navrhlo dvojí zastoupení – Josefa Grusse a Františka Widimského, ale MOV na svém zasedání v Lausanne v září 1946 přijal do svých řad jen prvního z nich. Pro komunistický režim však byla osobnost Grusse zcela nepřijatelná. Jednotná tělovýchovná organizace Československá obec sokolská proto neustále protestovala proti jeho členství v MOV a snažila se ho vyměnit. Teprve Grussova aktivní podpora přijetí sovětského delegáta Konstantina Andrianova do MOV na zasedání ve Vídni v květnu 1951 změnila postoj komunistické strany a vlády vůči jeho osobě, přestal být „nechtěným“ a stal se „trpěným“. Právě v přijetí Sovětského svazu do mezinárodního olympijského hnutí se Československý olympijský výbor výrazně angažoval. Po vzoru československé zahraniční politiky a jejich hlavních představitelů prezidenta Edvarda Beneše a ministra zahraničí Jana Masaryka se
i on pln iluzí pokoušel hrát roli „mostu mezi Západem a Východem“, roli prostředníka mezi Mezinárodním olympijským výborem a Sovětským svazem. Už 31. srpna 1945 napsal Widimský v novinách Naše cesta: „Lze se těšit na silný zúrodňující přínos ze strany Sovětů, bez jejichž spolupráce si další činnost MOV nedovedeme představit. Teprve účastí SSSR bude Coubertinovo dílo plně dovršeno a symbolické kruhy olympijské budou uzavřeny. Olympijské soutěže sportovní a umělecké nabudou nové vzpruhy, kongresové rozpravy nových podnětů a mravní hodnota olympijských her dostane pečeť všelidské závažnosti.“ V létě 1947 se ČSOV pokoušel prostředkovat mezi oběma stranami. Ovšem v Evropě už rozdělené na dva mocenské bloky měl brzy poznat svůj omyl. Veškeré úsilí ČSOV totiž nabylo úplně jiný charakter po únoru 1948 a zejména po prvním vystoupení sportovců SSSR na XV. olympijských hrách 1952 v Helsinkách. Na jedné straně výsledky sportovců „sovětského bloku“ vzbudily zájem vedení Komunistické strany Československa, které rostoucí popularity olympijských her a úspěchů československých sportovců na nich začalo využívat k vlastní reklamě, k propagaci komunistického zřízení, jeho ideálů a způsobu života. Na druhé straně však znamenaly bezduché přejímání „sovětských zkušeností“, které se odrazilo jednak v novém, velice komplikovaném modelu řízení tělovýchovného a sportovního procesu podle pracovních úseků, jednak v postupující militarizaci totalitního režimu, kdy pod hesly pěstování brannosti a masovosti byly plněny různé odznaky zdatnosti a pořádána řada masových akcí, z nichž nejvíce vynikla v roce 1955 první celostátní spartakiáda. Paradoxně však právě v té době prožívalo olympijské hnutí v Československu určitou krizi. Československý olympijský výbor nebyl svoláván, vyřizovala se jen běžná úřední agenda. Koncem roku 1954 však byl předsedou Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport jmenován Václav Pleskot, který s blížícím se olympijským rokem 1956 se rozhodl zaktivizovat činnost ČSOV. Po více než dvou letech bylo na 2. února 1955 svoláno jeho zasedání, na němž byl Pleskot zvolen do čela Československého olympijského výboru, sekretářem zůstal Karel Popel. Od tohoto data začala být uplatňována zásada o dvojjedinosti funkce předsedy jednotné tělovýchovné organizace a olympijského výboru. Bylo tomu tak i poté, co byla v březnu 1957 ustavena nová tělovýchovná instituce – Československý svaz tělesné výchovy, v krátké době už třetí systém řízení československé tělovýchovy
a sportu. Nový model vycházel z odmítnutí direktivního řízení společnosti na celostátní konferenci KSČ v červnu 1956, která reagovala na závěry XX. sjezdu Komunistické strany SSSR. Měl sice zachovat jednotnou organizaci, ale tělovýchovné a sportovní činnosti navrátit jejich dobrovolný charakter. Zatímco u jednotlivých tělovýchovných a sportovních odvětví se to podařilo, olympijské hnutí zůstalo vůči ČSTV v podřízeném postavení. Proto také předseda nové organizace, profesionální funkcionář František Vodsloň, byl na zasedání 30. ledna 1958 zvolen též předsedou Československého olympijského výboru. Novým generálním sekretářem byl jmenován František Kroutil, který se pak v říjnu 1965 stal po Josefu Grussovi třetím československým členem Mezinárodního olympijského výboru. Podle nového statutu bylo úkolem ČSOV hlavně udržovat spojení s MOV a s olympijskými výbory jiných států a zařizovat vše, co souviselo s účastí československých sportovců na olympijských hrách. Ovšem přestože stále větší pravomoci přecházely přímo na ČSTV, olympismus se v Československu po dlouhých letech stagnace začal znovu rozvíjet. Olympijské ideje byly propagovány v řadě publikací, v tisku, rozhlase a televizi. Obdobně jako ve 30. letech, kdy byla při ČSOV zřízena instituce „olympijských dohlížitelů“, kteří měli pečovat o přípravu sportovců, kontrolovat ji a rozhodovat o nominaci na olympijské hry, byla v 60. letech při ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy ustavena se stejným posláním „komise pro olympijskou přípravu a vrcholový sport“. Následné úspěchy sportovců, zejména fenomenální Věry Čáslavské, zase zpětně vyvolávaly v československé veřejnosti zájem o olympismus. Odlišný přístup a nadšení, které souviselo i se změnami v československé společnosti, se projevilo na zasedání ČSOV dne 7. prosince 1967. Na něm byl novým předsedou Československého olympijského výboru zvolen nový předseda ČSTV Emanuel Bosák. Mnohem důležitějším však bylo rozhodnutí podat kandidaturu Prahy na pořádání XXII. olympijských her v roce 1980. Záměr uspořádat v Praze olympijské hry vyvolal v československé veřejnosti velice příznivou reakci. Jak se ve zprávě IV. sjezdu ČSTV vyjádřilo předsednictvo olympijského výboru: „Již zahájení přípravných prací dokumentuje, že olympijské hry by se staly věcí obou našich národů. Tak jako český národ před sto lety postavil svoje Národní divadlo, tak se dnes uvažuje a přistupuje k složitým ekonomickým, mezinárodním a dalším aspektům příprav olympijských her v roce 1980 v Praze.“ O projektu
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 17
byla v březnu 1968 informována československá vláda, která mu též přislíbila podporu. Ještě v dubnu 1969 se k návrhu kladně vyjádřil předseda vlády Oldřich Černík, ale následná normalizace československé společnosti a paralelní kandidatura Moskvy na stejné olympijské hry zasuly celý projekt ad acta. Olympijský rok 1968 byl dosud nejúspěšnějším v dějinách českého a československého olympijského hnutí. Přitom po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla československá účast na XIX. olympijských hrách v Mexiku dlouho na vážkách. Nejen kvůli iniciativě generálního sekretáře ČSOV a člena MOV Františka Kroutila, který na Mezinárodním olympijském výboru požadoval vyloučení agresorů z účasti na olympijských hrách, ale i pro vlastní pochybnosti ČSOV, zda za dané situace je vhodné a možné vyslat do Mexika výpravu československých sportovců. Nakonec zvítězilo přesvědčení, že pro československý lid pokořený hlavněmi okupačních tanků je právě olympiáda tou nejlepší příležitostí, jak světu představit své schopnosti a svou touhu po samostatnosti. Sami sportovci pak dokázali, že rozhodnutí ČSOV zúčastnit se bylo správné.
LÉTA NORMALIZACE 1969–89
P
od pojmem „normalizace“ se skrývalo úsilí vedení KSČ potlačit v Československu všechny liberální tendence a pokusy o samostatný postup a vrátit stát do područí brežněvovského Sovětského svazu. Zvyšování životní úrovně obyvatelstva a snaha přiblížit ji západoevropskému standardu byla kombinována se soustavným represívním tlakem proti všem, byť jen drobným odpůrcům tohoto procesu. Bylo příznačné, že Československý olympijský výbor se „plně postavil za zásadu plné a aktivní podpory procesu konsolidace naší společnosti“ ve stejný den, 17. dubna 1969, kdy v čele komunistické strany střídal Alexandra Dubčeka hlavní představitel normalizace Gustáv Husák. Na jaře 1969 se ve složení ČSOV rovněž projevil zákon o federalizaci Československa. Dosavadní „nepsaná tradice“, že jedno z míst v čele výboru je vyhrazeno pro zástupce slovenského národa, se stala „psanou“ a zůstala zachována až do rozdělení Československa na konci roku 1992. Ba v červenci 1970 se stal předsedou ČSOV s úkolem nastolit i v této oblasti normalizační řád nový předseda ČSTV Slovák Richard Nejezchleb. Ovšem už následující rok odešel do vedení Federálního shromáž18 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
dění a v čele ČSOV ho v březnu 1972 vystřídal hlavní představitel „normalizace“ v československém sportu a olympijském hnutí – Antonín Himl. Jeho zprvu značně přezíravý postoj k olympismu se však časem měnil s tím, jak o olympijské hnutí projevovalo zvýšený zájem vedení Sovětského svazu, a zejména s tím, jak byl Mezinárodním olympijským výborem postupně odměňován různými oceněními a různými funkcemi v mezinárodních organizacích. Změněný vztah „sovětského bloku“ k olympismu se projevil začátkem 70. let v souvislosti s X. olympijským kongresem, který se v září 1973 konal po dlouhých desetiletích v bulharské Varně a který se měl především zabývat vztahy mezi Mezinárodním olympijským výborem, mezinárodními sportovními federacemi a národními olympijskými výbory. SSSR chtěl kongresu využít pro prosazení kandidatury Moskvy na pořádání olympijských her a též představitelé dalších socialistických států cítili příležitost posílit své postavení v olympijském hnutí. Cestou na kongres navštívil Československo nový předseda MOV Michael Killanin z Irska, který byl především informován o zájmu pořádat ve Vysokých Tatrách zimní olympijské hry 1984, jež měly být „náplastí“ za stažení kandidatury Prahy na olympijské hry 1980 ve prospěch Moskvy. Po odborných expertízách se však i tohoto záměru ČSOV v říjnu 1977 vzdal. Po kongresu se zástupci Československého olympijského výboru zapojili do práce nejen řady komisí MOV, ale byli aktivní i v Asociaci národních olympijských výborů a v Generálním shromáždění mezinárodních sportovních federací. O sportovní dění, které umožňovalo nejsnazší reprezentaci režimu a které na příkladu Kuby a Německé demokratické republiky prokazovalo svou účinnost, se také výrazněji začaly zajímat i stranické a státní orgány. V roce 1973 byl jimi schválen systém vrcholového sportu, vzápětí bylo rozhodnuto o „využívání moderních poznatků vědy a aplikaci moderních tréninkových metod“ – v tomto rámci začalo být časem uplatňováno i řízené podávání dopingových látek sportovcům, přestože formálně byl doping odsuzován a zakázán. V roce 1974 byl přijat nový statut Československého olympijského výboru, který sice potvrzoval jeho podřízenost jednotnému Československému svazu tělesné výchovy, který ale otevřel prostor pro šíření olympijských idejí a pro vznik komisí a složek olympijského výboru. Především se v červnu 1975 podařilo navzdory Himlovu odporu prosadit ustavení Klubu československých olympioniků, i když ne v zamýšleném rozsa-
hu. Jeho členem se mohl stát pouze sportovec, který na olympijských hrách skončil v individuálních sportech do šestého a v kolektivních sportech do třetího místa. Přes tato omezení však řadě olympioniků splňujícím uvedená kritéria zůstaly dveře do klubu z politických důvodů uzavřeny. Klub československých olympioniků se stal inspirací mnohým národním olympijským výborům, při nichž obdobné kluby vznikaly v průběhu 80. let. V roce 1977 se stal součástí ČSOV rovněž Československý klub fair play, jež byl dílem novinářů z Československého rozhlasu a deníku Mladá fronta, kteří nejen „objevovali a propagovali myšlenky a činy fair play“, ale už dva roky oceňovali čestné sportovní jednání. Klub začal úzce spolupracovat s Mezinárodním výborem pro fair play při UNESCO, který už v roce 1975 udělil Emilu Zátopkovi své nejvyšší ocenění – Cenu Pierra de Coubertina. Až koncem dubna 1987 pak byla zahájena činnost Československé olympijské akademie jako studijního a vědeckého centra olympijského hnutí v Československu. V červnu 1977 se v Praze konalo 79. zasedání Mezinárodního olympijského výboru, které se zabývalo budoucností olympijských her a též řešilo problematiku právní ochrany olympijských symbolů. Po zasedání v roce 1925 to bylo podruhé, co byl ČSOV pověřen organizací takového shromáždění. Zhostil se jí se vší okázalostí. Slavnostní zahájení se konalo v Karolinu za účasti prezidenta republiky Gustáva Husáka, účastníky přijal i předseda vlády Lubomír Štrougal, bohatý kulturní program počítal i s piknikem v křivoklátských lesích. MOV se za to pořadatelům také patřičně odměnil. Antonín Himl byl na čtyři roky zvolen místopředsedou Asociace národních olympijských výborů a členem tripartitní komise, v níž zástupci MOV, národních olympijských výborů a sportovních federací měli řešit problémy olympijského a sportovního hnutí. Zároveň byl Československému svazu tělesné výchovy udělen Olympijský pohár za rok 1976 a to s následujícím odůvodněním: „Naše nejvyšší vyznamenání patří ČSTV za pořádání tělovýchovných slavností, československých spartakiád, zejména za spartakiádu 1975. Je to velký příklad i v mezinárodním měřítku.“ Díky spartakiádám byl po nástupu Juana Antonia Samaranche do čela Mezinárodního olympijského výboru v roce 1980 postaven Antonín Himl do čela komise MOV Sport pro všechny, se svými spolupracovníky z ČSTV se podílel na jejím konstituování i na tvorbě jejího programu. Bylo to v době, kdy František Kroutil byl pod tlakem vedení KSČ nucen podat demisi na své členství v MOV
a kdy na jeho místo byl v roce 1981 zvolen Vladimír Černušák, první Slovák v Mezinárodním olympijském výboru a od roku 1993 zástupce Slovenska v tomto nejvyšším orgánu olympijského hnutí. Všechny pocty a všechno předcházení, které vedení MOV prokazovalo nejen vedoucímu představiteli ČSOV, ale i olympijským funkcionářům dalších států sovětského bloku však nepomohlo, aby tyto státy po vzoru SSSR nevyhlásily bojkot XXIII. olympijským hrám 1984 v Los Angeles. ČSOV tak učinil na mimořádném zasedání 12. května 1984. Oficiálním důvodem odmítnutí československé účasti byly údajně špatné bezpečnostní podmínky a znečištěné životní prostředí v Los Angeles. Bylo však nabíledni, že se jedná o odplatu za XXII. olympijské hry 1980 v Moskvě, na něž na protest proti sovětské intervenci do Afghánistánu Spojené státy americké, Kanada, Japonsko, Spolková republika Německo a další státy své sportovce nevyslaly vůbec, řada států západní Evropy jenom pod hlavičkou národního olympijského výboru. Ostudné rozhodnutí bylo přijato ke škodě československého sportu a mnohé sportovce zastihlo v době jejich výkonnostního vrcholu. Mezi českou i slovenskou sportovní obcí byla proto tato záležitost dlouhá léta a vlastně dodnes velmi citlivou. V lednu 1988 Himl nečekaně zemřel a na jeho místo v čele Československého svazu tělesné výchovy i Československého olympijského výboru nastoupil Jindřich Poledník. V duchu tehdy panující „perestrojky“ se postavil proti jakémukoliv používání dopingu ve sportu a podpořil členy ČSOV, kteří požadovali jeho organizační osamostatnění a oddělení od ČSTV.
ČESKÝ OLYMPISMUS V OBNOVENÉ DEMOKRACII
V
listopadu 1989 začaly v Československu politické a společenské změny, které vrátily do života společnosti principy parlamentní demokracie, narovnání vlastnických vztahů a celý stát vytrhly z náruče rozpadajícího se sovětského bloku a zařadily ho zpět do evropského společenství. Československý olympijský výbor reagoval – tak jako při všech zásadních společenských proměnách – velice rychle. Už v polovině prosince 1989 byl vypracován návrh na právní a organizační osamostatnění ČSOV, o týden později Jindřich Poledník rezignoval na funkci předsedy. Plénum ČSOV si zvolilo koordinační výbor s hlavním úkolem vypracovat nové stanovy.
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 19
Ustavující zasedání Československého olympijského výboru jako samostatné organizace se uskutečnilo 25. dubna 1990. Předsedkyní byla zvolena sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská, místopředsedy Pavol Glesk, Přemysl Herych a Ján Neubauer, generálním sekretářem se stal Karol Špaček. Hlavním úkolem nového výboru bylo zajistit přípravu a účast československých sportovců na olympijských hrách v roce 1992, což se mu s pomocí nástupnických organizací po zaniklém Československém svazu tělesné výchovy zdárně podařilo. Po výsledcích parlamentních voleb v červnu olympijského roku 1992 se však předsedové nejsilnějších politických stran v České republice a na Slovensku Václav Klaus a Vladimír Mečiar dohodli na rozdělení Československa na dva samostatné státy, a to k 1. lednu 1993. Československé olympijské hnutí se však na ně připravilo již v průběhu prosince 1992. Nejprve vznikl 19. prosince zcela nový, samostatný Slovenský olympijský výbor v čele s dosavadním členem MOV pro Československo Vladimírem Černušákem. O dva dny později, 21. prosince 1992, se konalo ustavující zasedání Českého olympijského výboru, který se přihlásil k tradici výboru založeného v květnu 1899. Právně, nakonec i personálně navázal na bývalý Československý olympijský výbor – předsedkyní byla zvolena opět Věra Čáslavská, místopředsedou pro sport zůstal Přemysl Herych a generálním sekretářem Karol Špaček, novými místopředsedy pro ekonomiku a pro olympismus se stali Jan Hronek a Jiří Kössl. Československý olympijský výbor pak ukončil svou činnost k 27. březnu 1993 a přenesl nástupnická práva na oba samostatné národní olympijské výbory, přičemž majetkové vyrovnání bylo provedeno v poměru 2:1. Český olympijský výbor a Slovenský olympijský výbor byly nejprve 16. března 1993 v Atlantě uznány výkonným výborem MOV prozatímně a na plenárním zasedání v Monte Carlu 23. září 1993 definitivně za členy mezinárodního olympijského hnutí. Současně se svým uznáním ze strany MOV se Český olympijský výbor stal členem Asociace národních olympijských výborů a taktéž členem Evropského olympijského výboru. Po třech letech byla 18. června 1995 na zasedání MOV v Budapešti přijata do Mezinárodního olympijského výboru za Českou republiku Věra Čáslavská. Vzhledem ke svým osobním problémům se ale práce MOV příliš nezúčastňovala a v roce 2001 na své členství rezignovala. Ve stejné chvíli rezignoval na členství v MOV i Jan Železný, zvolený v prosinci 1999 sportovci celého světa v rámci Komise sportovců. V průběhu XXVIII. olympijských her v srpnu 2004 však dostal důvěru sportovců znovu a členem 20 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
Mezinárodního olympijského výboru poté zůstal po dvě volební období, tj. až do léta 2012. Na plenárním zasedání 19. prosince 1996 bylo zvoleno nové vedení Českého olympijského výboru v čele s předsedou Milanem Jiráskem. Místopředsedy se stali Karel Bauer pro ekonomiku, Josef Dovalil pro olympismus a František Dvořák pro sport. V tomto složení dovedlo české olympijské hnutí nejen do druhého století jeho existence, ale taktéž do nového tisíciletí. Až do listopadu 2012 pracovalo víceméně ve stejném složení, ke změnám docházelo pouze na místě místopředsedy pro ekonomiku. V období 2004–08 jím byl Jiří Zedníček a v následujícím olympijském cyklu 2008–12 Jiří Kejval. Hlavním úkolem ČOV bylo zajišťovat přípravu a účast českých sportovců na zimních a letních olympijských hrách. Proto v roce 1993 uzavřel Český olympijský výbor smlouvu s Agenturou Press Club v Brně o zajištění ekonomických zájmů ČOV, po vzájemných neshodách pak v dubnu 1997 převzala tyto úkoly jeho vlastní agenturní společnost Česká olympijská. Finanční prostředky plynuly hlavně ze státního rozpočtu, z příspěvků loterijní společnosti Sazka a rovněž ze sponzorských darů. V prvním období 1993–96 byly oficiálními sponzory Adidas, Brněnské veletrhy a výstavy, Sazka, ŠkodaAuto, k nim se později připojily Agrobanka, Dobrá voda, Jihomoravská energetika, Radegast, Samsung Calex a Transgas, mediálními sponzory byly Česká televize, Český rozhlas – Radiožurnál a Mladá fronta Dnes. Zatímco media zůstávají dodnes stejná, skladba sponzorů se měnila. V roce 2000 se sponzoři rozdělili na čtyři generální, mezi nimiž ke stálicím patřily Pilsner Urquell, RWE – Transgas, Skupina ČEZ a ŠkodaAuto, a několik oficiálních. Mezi těmi druhými najdeme nejčastěji Adidas, Agrofert, Alpine Pro, Českou poštu, Českou spořitelnu, Lesy České republiky, Sazku, T–Mobile a Zentivu. Kromě toho se činnost Českého olympijského výboru od jeho obnovení stále více zaměřovala na šíření olympijských myšlenek a ideálů v české společnosti. Mnoho práce v této oblasti vykonaly složky ČOV jako Česká olympijská akademie, Český klub olympioniků a Český klub fair play. Na počátku třetího tisíciletí přišel Český olympijský výbor s projektem Olympiády dětí a mládeže. Jeho cílem bylo a stále je přiblížit školní mládeži, tj. mladším a starším žákům a žákyním, atmosféru „opravdových“ olympijských her, vštěpovat jim pozitivní vztah ke sportu a olympismu. Účastníci ODM prožívají olympijské ceremoniály, jako jsou zapálení olympijského ohně, složení olympijské přísahy, předávaní medailí, které vybojovali jako reprezentanti svých krajů ve sportovních
Předseda MOV Juan Antonio Samaranch a předsedkyně ČOV Věra Čáslavská v Praze v roce 1995. soutěžích. První Olympiáda dětí a mládeže se konala v roce 2003 v Pardubickém kraji. Od tohoto data se jednotlivé kraje v organizování olympiády střídají. Letní varianta se koná v lichých a zimní v sudých letech. Dosud se uskutečnilo po devíti letních i zimních olympiád. Nejeden z jejích účastníků se v dalších letech probojoval i na skutečné olympijské hry, ba někteří z nich přivezli olympijské medaile. Příkladem za všechny může být Ester Ledecká, dvojnásobná vítězka na XXIII. zimních olympijských hrách 2018 v Pchjongčchangu. Vedle Olympiády dětí a mládeže zajišťuje Český olympijský výbor i účast mladých českých sportovců na mezinárodních soutěžích. Od počátku devadesátých let 20. století se každé dva roky pořádají Evropské olympijské festivaly mládeže (EYOF – European Youth Olympic Festival a EYOWF – European Youth Olympic Winter Festival), které se postupně staly vzorem i pro další kontinenty. V únoru 2011 hostil zimní festival severočeský Liberec. Na základě jejich úspěchu navrhl tehdejší předseda MOV Jacques Rogge v červnu 2007 celosvětové setkání mládeže na Olympijských hrách mládeže (YOG – Youth Olympic Games), které měly mít nejen sportovní, ale i vzdělávací zaměření. Poprvé se Olympijské hry mládeže konaly v srpnu 2010 v Singa-
puru, zimní hry v lednu 2012 v Innsbrucku. Od té doby následovaly ještě troje letní i zimní hry. V roce 2003 se v Praze konalo 115. zasedání Mezinárodního olympijského výboru, jehož nejvýznamnějším závěrem byla volba pořadatelského města XXI. zimních olympijských her 2010, jímž se stal kanadský Vancouver. Této příležitosti využil Český olympijský výbor po konzultaci s pražským primátorem Pavlem Bémem k oznámení možné kandidatury Prahy na pořádání olympijských her. Reálnější podobu začal tento záměr dostávat v roce 2007, kdy po schválení projektu pražskými zastupiteli odeslal předseda ČOV Milan Jirásek oficiální přihlášku na kandidaturu pro olympijské hry v roce 2016. Bohužel, projekt, který měl propagovat Prahu a Českou republiku ve světě, nezískal oproti obdobné kandidatuře na olympijské hry 1980 v roce 1968 podporu ani ze strany politické reprezentace, ani ze strany veřejného mínění. Následujícího roku 2008 se tak Praha nedostala do dalšího kola hodnocení uchazečů o pořadatelství olympijských her 2016. Případnou kandidaturu na rok 2020 už nepodala. V roce 1994 obnovil Český olympijský výbor udělování Ceny Jiřího Stanislava Gutha–Jarkovského za nejlepší sportovní výkon roku. V následujících letech zřídil další ceny – v roce 2009 Cenu Oty Pavla za šíření olym-
STO DVACET LET ČESKÉHO OLYMPIJSKÉHO HNUTÍ • 21
pijských hodnot v publicistice, v roce 2014 Cenu Věry Čáslavské za aktivitu žen ve sportu a olympijském hnutí. Od roku 2013 vyhlašuje Unie profesionálních trenérů, jež je součástí ČOV, anketu o trenéra roku a zároveň uvádí zasloužilé trenéry do Síně slávy. V listopadu 2012 došlo k zásadní obměně vedení Českého olympijského výboru. Do jeho čela byl zvolen Jiří Kejval, místopředsedy Miroslav Jansta, František Kolář, Filip Šuman a Libor Varhaník. Na důležité posty generálního sekretáře a sportovního ředitele, nejbližších výkonných spolupracovníků předsedy ČOV, byli jmenováni Petr Graclík a Martin Doktor. Ambicí nového předsedy bylo vytvořit z ČOV vrcholnou instituci českého sportu nejen na mezinárodním, ale i na domácím poli. Počáteční spolupráce však s postupem času dostávala trhliny a o vedoucí postavení v českém sportu se stále vehementněji hlásila Česká unie sportu. Předseda ČOV Jiří Kejval se do povědomí sportovní veřejnosti zapsal úsilím zlepšit financování sportu jak prostřednictvím státního rozpočtu, tak prostřednictvím sázkových loterií, či projektem národních olympijských center, jež by umožnily špičkovou přípravu českých sportovců. Veřejnost si ho bude nejvíce spojovat s olympijskými festivaly počínaje Parkem Soči – Letná a pokračujíce dalšími hrami v Riu de Janeiro 2016 a v Pchjongčchangu 2018. Na podzim 2016 došlo k částečné obměně vedení Českého olympijského výboru. Předsedou byl opětovně
22 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
zvolen Jiří Kejval, místopředsedy zůstali Filip Šuman a Libor Varhaník, nově byli zvoleni Zdeněk Haník, Roman Kumpošt a Miroslav Pelta, který ovšem v červnu následujícího roku 2017 na funkci rezignoval. Český olympijský výbor se od roku 2016 výrazně angažoval ve sportovní diplomacii. Poté, co v listopadu 2015 uspořádal v Praze 44. zasedání Evropských olympijských výborů, se na podzim 2017 pustil do mnohem náročnější organizace XXII. generálního shromáždění Asociace národních olympijských výborů. Výsledkem těchto iniciativ bylo, že během zasedání Mezinárodního olympijského výboru v Pchjongčchangu v únoru 2018 byl Jiří Kejval zvolen jeho sedmým českým či československým členem. Čeští a českoslovenští sportovci získali za uplynulých sto dvacet let, které uplynuly od založení Českého olympijského výboru, celkem 263 medailí, z toho 75 zlatých. Do historie se vedle Emila Zátopka či Věry Čáslavské zapsali další z nich, nejvýrazněji Jan Železný, Martina Sáblíková, Barbora Špotáková a nejnověji Ester Ledecká. Ačkoli sport přináší nejen vítězství, medaile a slávu, ale i prohry a zklamání, věřme, že i v budoucnu budou čeští sportovci zářit na olympijských kolbištích a že Český olympijský výbor a český sport budou nadále zdárně reprezentovat svůj národ a svůj stát. A že někdy v budoucnu se i Praha dočká té největší olympijské události – organizace olympijských her.
ČESKÁ A ČESKOSLOVENSKÁ ÚČAST NA OLYMPIJSKÝCH HRÁCH
ČESKÁ A ČESKOSLOVENSKÁ ÚČAST NA OLYMPIJSKÝCH HRÁCH • 23
I. OLYMPIJSKÉ HRY 6. – 15. 4. 1896, Athény (Řecko)
IV. OLYMPIJSKÉ HRY 27. 4. – 31. 10. 1908, Londýn (Británie)
Hry se konaly na obnoveném starořeckém stadiónu za účasti 245 sportovců ze 14 zemí, kteří závodili v 9 sportech. Nejúspěšnějšími byli se třemi zlatými medailemi cyklista Paul Masson z Francie a Carl Schuhmann z Německa, který své čtyři zlaté medaile získal v zápase, přeskoku a gymnastických soutěžích družstev. Největší popularitě se však těšil řecký vítěz maratónského běhu Spyridon Louis. Češi byli zastoupeni pouze členem MOV Jiřím Guthem.
Hry se původně měly konat v Římě, ale Italové se jejich organizace po výbuchu sopky Vesuv v roce 1906 vzdali. Proto byly na poslední chvíli přiděleny Londýnu, který ve velice krátkém čase zajistil výstavbu všech potřebných sportovišť. Více než 2000 sportovců soutěžilo ve 24 sportovních odvětvích a hry byly rozděleny na letní a zimní část. Do programu byla zařazena řada sportů, které z něho vzápětí vypadly jako například lakros, závody motorových lodí či rackets, obdoba současného squashe; poprvé se soutěžilo v krasobruslení. Nejúspěšnějšími účastníky her se stali se třemi zlatými medailemi americký běžec Melvin Sheppard a britský plavec Henry Taylor. Česká výprava 19 sportovců, kteří startovali v atletice, sportovní gymnastice, šermu, tenisu a zápase, se slavnostního nástupu poprvé zúčastnila jako samostatná, pod vlastní vlajkou. Úspěchu dobyli šermíři – Vilém Goppold z Lobsdorfu v šermu šavlí jednotlivců a družstvo šavlistů vybojovali bronzové medaile.
II. OLYMPIJSKÉ HRY 14. 5. – 28. 10. 1900, Paříž (Francie) Hry se konaly v rámci světové výstavy a vyjma atletiky neměly příliš vysokou úroveň, Pierre de Coubertin se od nich také distancoval. Soutěžilo se v 20 sportovních odvětvích – mezi jiným též v golfu, kriketu, kroketu, pólu na koni či v přetahování lanem – a z 997 sportovců byli nejúspěšnější atleti USA Alvin Kraenzlein se čtyřmi zlatými medailemi a Ray Ewry, který svá tři zlata dobyl v skocích z místa, a to do výšky, do dálky a v trojskoku. Z šesti českých účastníků startovali čtyři atleti, jeden cyklista a jeden gymnasta. František Janda–Suk obsadil v hodu diskem druhé místo a jako první český sportovec stanul na olympijských stupních vítězů. Ve výsledkových listinách soutěží v tenisu bylo na třetím místě ve dvouhře žen a ve smíšené čtyřhře uvedeno rovněž jméno Hedwigy Rosenbaumové z Prahy, která však startovala jako soukromá osoba, bez jakéhokoliv vztahu k ČOV.
III. OLYMPIJSKÉ HRY 1. 7. – 23. 11. 1904, Saint Louis (USA) I tyto hry se konaly v rámci světové výstavy. Vzhledem ke vzdálenosti se jich zúčastnilo jen 651 sportovců, Čechy zastupoval pouze člen MOV Jiří Guth. Hry měly spíše „pouťový charakter“, jenž vyvrcholil konáním tzv. antropologických dnů, během nichž se navzdory přijatým zásadám mezinárodního olympijského hnutí spolu utkali ve zvláštních soutěžích příslušníci různých ras z Afriky, Ameriky a Asie. Na hrách excelovali především sportovci USA. Sportovní gymnasta Anton Heida získal pět zlatých medailí, cyklista Marcus Hurley čtyři a několik atletů – mezi nimi opět skokan z místa Ray Ewry – a plavec Charles Daniels po třech zlatých medailí. Mezi Američany se vklínil pouze kubánský šermíř Ramón Fonst také se třemi zlatými medailemi.
24 • ENCYKLOPEDIE OLYMPIONIKŮ
V. OLYMPIJSKÉ HRY 5. 5. – 27. 7. 1912, Stockholm (Švédsko) Švédští pořadatelé připravili pro olympijské soutěže výborné prostředí a hry se nadlouho staly po organizační stránce vzorem. Poprvé se zde byly do programu zařazeny moderní pětiboj a umělecké soutěže, s ohledem na zákaz boxu ve Švédsku však vypadla tato disciplína. Tři zlaté medaile získal finský vytrvalec Hannes Kolehmainen a švédský střelec Vilhelm Carlberg. Dvojnásobný olympijský vítěz v atletickém pětiboji a desetiboji Jim Thorpe byl po skončení her svým vlastním olympijským výborem USA obviněn z profesionalismu a dodatečně diskvalifikován. Češi tu s podporou Coubertina a organizačního výboru obhájili svou samostatnost, i když při slavnostním nástupu pochodovali za Rakouskem a s označením Autriche – Tchèques, ale s vlastní „údajně“ českou vlajkou. Ze 45 českých sportovců však žádný nedosáhl na stupně vítězů, na čtvrtém místě skončili – družstvo šavlistů a v tenise na trávě Ladislav Žemla ve dvouhře a spolu s Jaroslavem Justem i ve čtyřhře.
VI. OLYMPIJSKÉ HRY 1916, Berlín (Německo) Podle rozhodnutí VI. olympijského kongresu v Paříži v červnu 1914 se jich Češi směli zúčastnit pouze v rámci rakousko-uherské výpravy. Po vypuknutí 1. světové války se však hry nekonaly.