0042513

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 3

15.07.21 15:49

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 6

15.07.21 15:49

AtaKA na VrChoLU anEB „umŘEš, HneD tEĎ, mአtAK pěT miNUt“

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 7

15.07.21 15:49

S PANIKOU DO PORTUGALSKA? NE, STAČÍ MI DO OBCHODU ZA ROHEM Moje kamarádka letí do Portugalska. Až tam by se měla setkat se svým přítelem, který přiletí z Holandska, kam jel jen tak a sám, aby věděl, jak se žije jinde. Představila jsem si, že bych zítra odletěla sama do cizí země a až za hranicemi se sešla s někým, koho znám.

Problém číslo jedna by nastal ve chvíli, kdy bych se měla dostavit na letiště. Ano, to by bylo to první, co by mě napadlo. To, že bych pak seděla v několikakilometrové výšce ve stroji, který vlastně jen tak visí ve vzduchu, by mi přišlo příliš vzdálené, já bych se zasekla u toho, jak se dostat na letiště. Tramvají a pak autobusem? Jak dlouho pojedu, kde mám přestoupit a budu si moct sednout? Nebo mi někde mezi třetí a čtvrtou zastávkou začne bušit srdce a já nebudu moct dýchat, v mozku se mi začne rozpínat pro mě už tolik známý pocit strachu ze smrti.

Umřeš. Hned teď. Máš na to pět minut. Nevěříš? Přesně takhle by na mě mluvila moje panická ataka, kdyby uměla mluvit.

Ale počkat, taxík. Tím je to bezpečné. Sednu si, připoutám se. Kdybych zkolabovala, taxikář by změnil směr a jelo by se na pohotovost. Stejně si myslím, že nejlepší dovolená by pro mě byl pobyt all inclusive na dvoře nějaké nemocnice.

Taxík ale nevyřeší všechno. Představa, jak z něj vystoupím před budovu, ve které je nahromaděná nervozita, a já bych do ní měla vstoupit, je prostě stresující. A kdyby to bylo aspoň tak jednoduché, že by člověk prošel velkou chodbou a nastoupil do letadla, tak budiž, ale já bych nejdřív hledala fronty na odbavení, pak procházela chodbami a hledala správný terminál, hledala frontu, kde mě prošacují, dost 9

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 9

15.07.21 15:49

možná by se jim i něco nezdálo a chtěli by nahlédnout do příručního zavazadla, což je pro normální lidi prostě zívačka a otrava, ale pro nás, panikáře, to je stres, stres a stres. A taky by se mi chtělo čůrat, ale bála bych se hledat záchody, takže bych to musela držet do letadla. A v letadle bych tu paniku natuty dostala, s tím počítám, jen bych v ruce držela prášek první pomoci, držela se za srdce a čekala, kdy to přijde.

A v letadle na záchodě bych se pochopitelně nezamkla, protože přece se nezamknu ve vzduchu v tak malém prostoru.

Než bych přiletěla do Portugalska, pravděpodobně bych zestárla o dvacet let. Ale jednou to snad dám. Teď se však musím soustředit na to, abych šla do obchodu – je tam hodně lidí, žádný vzduch a panice se tam bůhví proč moc líbí.

A to si chci nakoupit jen něco k večeři.

10

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 10

15.07.21 15:49

PROKLETÍ VE VĚŽI Když ataky dosáhnou vrcholu, člověk jako já nevidí jinou možnost než se před světem zavřít doma. Zalezu si do postele a radši zůstanu v bezpečí. Někdy mi dělá společnost bušení srdce, píchání pod žebry, prudká bolest hlavy, svírání hrudníku a další chuťovky, na jaké jsme my panikáři zvyklí a které si mylně vykládáme jako známky přicházející smrti.

Tak zavrtaná do peřin čekám, až to přejde, a říkám si, že ještě že nejsem někde venku a daleko odsud. A daleko je všude, odkud nevidím na svůj dům.

Ale pak si řeknu, že přece nejsem zakletá princezna ve věži, a rozhodnu se jít ven. Do kabelky přihodím pro jistotu takové ty pilulky, co sice umějí zklidnit peklo v hlavě, ale vy po nich cítíte, jak vám měkne mozek, a vyčítáte si, že jste to zase nezvládli. Na ulici se cítím jako malé děcko, co se po několika týdnech plazení zvedlo ze země a teď hrdě kráčí po svých. Lidi, koukejte, já jdu sama po ulici! Nějaké pocity nejistoty se sice dostaví, ale já se nenechám ovládnout a zamířím do blízké kavárny. V té kavárně se platí předem, takže kdybych chtěla kdykoli utéct, můžu. Ale já neuteču. Jak se říká, když člověka přepadne panika, měl by ji vyřešit na místě, jinak si tu situaci mozek spojí s dalším nebezpečím. Takže si v neklidu piju kávu, nemůžu se na nic soustředit. Dokonce si do hrnku přileju trochu vody, aby to kafe rychleji vystydlo a já se mohla vrátit do bezpečí postele. Pak se ale najednou, světe, div se, ve mně rozhostí klid, cítím se jistá, a tak se tvářím, jako bych právě vyhrála olympijskou medaili.

Druhý den, posilněna předchozím úspěchem, se rozhodnu dojít až na náměstí. Jdu to celkem pětkrát, protože se mi několikrát rozklepou kolena a v hlavě mi začne nabíhat starý známý obrázek, jak někde brečím a prosím lidi o zavolání 11

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 11

15.07.21 15:49

záchranky. Ale nevzdám to a znovu a znovu se vydávám do boje. Pche, ti lidé, co kolem mě chodí, vůbec netuší, co se tady odehrává za bitvu.

A nakonec dojdu až ke kostelu, sednu si na lavičku a nábožně vzhlédnu k té kráse, jako kdybych právě po dlouhé cestě dorazila k moři. Tak snad jednou dojedu i k němu.

12

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 12

15.07.21 15:49

SLADKÝ SPÁNKU, PŘIJĎ K NÁM Člověk si na tu svoji paniku tak nějak zvykne. Je to sice nepříjemné, co nepříjemné, bolestné (a ve chvílích paniky to nejhorší na světě), na druhou stranu jsou i jiné psychiatrické libůstky, jako třeba maniodepresivní porucha, a těm jsem se úspěšně vyhnula.

Nějaká nespavost? Pche, já usnu jako špalek. Právě naopak, spánek je pro mě vysvobozením, blahodárným načerpáním energie. Měla bych chodit spát dřív, říkám si, protože když jsem vyhajaná dorůžova, s těmi příšerami v hlavě se pak bojuje daleko líp. Spánek potřebuju a bažím po něm tak moc, že je přece nesmysl, aby ho moje tělo odmítalo.

Jenže ouha, nespavost přišla dřív než na stará kolena. A se vším tím, co se o ní říká. Jak se člověk přetočí na jeden bok, pak na druhý a řekne si: „OK, tak holt budu spát o hodinu míň.“ Jenže takhle to udělá padesátkrát, dvacetkrát vstane a jde se podívat z okna, čte si, brečí a pak si řekne: „OK, tak prostě dneska nebudu vůbec spát, no bože.“ Když druhý den zaberu jen na dvě hodiny, přestává to být legrace. Vím, že je to v háji, že energie na boj s panikou prostě nebude. A ona v té zoufalé vyčerpanosti a nevyspání určitě přijde.

A tak brečím nejen v noci, když nemůžu usnout, ale i ve dne, protože jsem unavená. Jsem unavená tolik, že si uvědomuju, že tou únavou neusnu ani další noc. Brečím, protože je den a já bych měla pracovat, jenže ono to nejde, neboť mám místo mozku jeden unavený sval. A tak si zkusím lehnout, jako že budu ležet a nenápadně usnu. Jenže mozek mi to nezbaštil a já zase začnu brečet. Tak usnu až večer, co na tom.

13

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 13

15.07.21 15:49

Večer se těším jak malé děcko, až si vlezu do postele a usnu. Zkusím zvýšit svoje šance a nadopuju se teplým mlékem s medem a pro jistotu i čajem na nervy a spánek.

A zabralo to. Spím. Tedy nevím, že spím, dokud mě nevzbudí manžel. Stačilo jen lehké otevření dveří. Nebo s nimi snad zlomyslně trhl, aby se pokochal, jak jeho žena bude bdít až do rána? Tak si zase prohlížím strop a přemýšlím, kolik schůzek budu muset druhý den zrušit jen proto, že v tomhle stavu nebudu schopná čelit své kámošce panice. Hlavně kvůli ní jsem pověsila na hřebík svou náklonnost k vínu. A teď bych tak ráda dala dvě dvoječky na dobrou noc!

No nic, zkusím jiný lék z přírody, kozlík, ten prý zabírá.

V zásobě mám ještě hrst xanaxu, tak uvidíme.

14

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 14

15.07.21 15:49

COŽE? ON(A) JE BLÁZEN? Všechny ty úzkostné stavy, panické ataky a strachy jsou naše soukromé peklo, do kterého by přišel i sám Lucifer sondovat, jak to děláme. Ale nesmíme zapomenout na svoje vyděšené okolí, které si říká: „Chudák, takovej mladej a už blázen.“ A jaká je to katastrofa mít za manžela, manželku, otce, matku, švagrovou, snachu či tchána člověka posedlého psychickou nemocí. S tím není radno si zahrávat, co kdyby nás jednoho dne všechny povraždil? A bere on vůbec něco?

A co na to psychiatři? A to už je v léčebnách plno?

A mezitím se náš stav občas zlepší a občas zhorší. Tak už to bývá, každý si bojuje po svém. Někdo se vloží do rukou psychiatrů a antidepresiv, někdo si řekne, že to prostě zdolá pevnou vůlí, a někdo nastoupí na dráhu terapie, kde se učí poznat, co je v jeho životě špatně.

Ale když se to zrovna zhorší, musíme nést následky – tedy pohledy našich blízkých, kteří zvedají varovný prst a ptají se, jestli jsme tomu psychiatrovi už aspoň zavolali a že snad chápeme, že ty seance u někoho, kdo ani není lékař, nikam nevedou. A my kýváme, lžeme a v duchu se těšíme na další seance, kde si postěžujeme, jak nás okolí nechápe. Ale pak si řekneme, co když mají pravdu? Jsem psychicky nemocný člověk a jako někdo takový přece patřím do blázince. A že jsem citlivá a potřebuji si v sobě všechno pečlivě zpracovat, jsou jenom uhýbavé řeči.

Ale ať s léky, nebo bez nich, my víme něco, co normální lidé ne. Víme, že blázni neexistují. Existují jenom poruchy, smutky a přecitlivělost.

15

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 15

15.07.21 15:49

BENZÁKY, RADY A ŽIVOT, KTEREJ JE KRÁSNEJ Další den s benzodiazepinem.

Dýchám. Řeknu si, že to dám, je to přece panika, už tady byla mnohokrát. A přece jsem ji vždycky přežila. Musím dýchat – do břicha, pak do hrudi a všechno špatný vydechnout.

Stačí to překonat. Chci za někým dojít a říct mu: „Mám paniku, o nic nejde, jen chci uklidnit. Prosím vás pěkně, dýchám?“ Když mi na to řekne: „To bude dobrý, jen dýchejte, to odezní,“ mám šanci se z toho dostat. Ale pokud na mě dotyčný vrhne vyděšený pohled říkající „proč si vybrala zrovna mě?“ a na rovinu řekne, že neví, co dělat, ale že mu už jede autobus, jsem v háji.

Teď dýchám, ale co když za pět minut už dýchat nebudu?

Vevnitř pod hrudním košem se mi to čím dál víc stahuje a stahuje a já nemůžu přestat myslet na to, jak začnu hystericky křičet, ať někdo zavolá záchranku, jak se začnu skutečně dusit a jak budu čekat, jestli se dožiju jejího příjezdu, nebo ne. Tak tam pošlu jednu záchrannou pilulku. Xanax, neurol, lexaurin, frontin. A čekám, až mi nadopuje mozek něčím, co se dá nazvat falešným pocitem štěstí. Rozlije se ve mně úleva a já, celá připitomělá, můžu odejít domů se z toho všeho vyspat.

A ráno se mi honí hlavou, že už na to všechno kašlu.

Kašlu na všechny úzkosti a paniky, odteď budu dělat, co chci. Klidně si tady v posteli vyležím důlek. Už jsem toho zkusila dost. Už jsem slyšela spoustu rad, co můžu a nemůžu.

Hlavně nepij alkohol!

Musíš ven, musíš to prorazit!

To chce psychiatra, bez antidepresiv to nedáš!

16

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 16

15.07.21 15:49

Musíš to zvládnout bez prášků, jinak se toho nezbavíš!

Kašlu na to, vždyť já nemusím nic, nemusím se ani uzdravit. Klidně si tady budu panikařit do konce věků. Možná je to ještě zbytek xanaxu, co jsem včera poslala do toho svého malého peklíčka, ale je mi najednou dobře.

Vstanu a řeknu si, že mám hezkej život. Takovej, jakej je. Nepřemýšlím nad tím, co bych mohla, kdybych v hlavě neměla tu velkou černou potvoru, ale říkám si, co ještě můžu a kam dál už jít nemusím. Možná někdy, ale teď se tím chvíli nechci trápit. Chci upéct bábovku a těšit se z toho, jak krásně voní, chci se těšit z toho, jakej mám krásnej bejvák. A je jedno, že si nemůžu jen tak odjet do jiného města. To je fuk, mám doma tu bábovku, a když budu chtít, půjdu ven. Jen tam, kam to půjde, třeba za roh, ale i tam je hezky.

Nemusím nic, řeknu si. Bez pocitu viny z toho, že pátek večer strávím v posteli místo toho, abych rozhýbala své unavené kosti a vystřihla nějakej pěknej čardáš. Možná si ho zatančím doma. Možná pak vyrazím na výlet. Až pochopím, že fakt nic nemusím.

17

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 17

15.07.21 15:49

NEUROL JAKO ALKOHOL Prášek první pomoci mám v kabelce vždycky, kdyby bylo nejhůř. Ale takový prášek ve skutečnosti neřeší nic, přináší jen chvilkovou úlevu, a navíc je návykový. Nenabízí žádnou cestu, neotevírá žádné dveře, kam vejít, kudy se vydat, co dělat, aby se to příště nestalo, jak být silnější. Kdybych se panice postavila, mohla bych zesílit a ji naopak oslabit. Ale když se před ní ohnu a schovám se do bezpečného objetí pilulky, příště se na mě bude nafukovat zase. Už ji nějaký ten pátek znám. Takže vycházím do ulic připravena se s ní utkat, jen pojď, hezky do mě. Uvidíme, kdo je silnější.

S tímhle nastavením zavolám kámošce a vyrazíme na mejdan. Jenže jsem se přecenila a vzápětí zalituju, že jsme nešly do nějaké malé kavárničky na čaj, kde bych si našla hezké teplé místečko v rohu a tvářila se hrdinsky, jak to zvládám. Mejdan totiž znamená spousty rozjuchaných lidí a já si marně představím milou babičku, která by nám v kavárně jako jediná dělala společnost. A taky je tady hlasitá taneční hudba a chaos. Tady se panikám daří. Je tu ale i alkohol. A alkohol, jak je známo, nám panikářům dělá dobře i nedobře zároveň. Nejlepší je být abstinentem. Když nebudete půl roku pít, ocení to nejen vaše játra a pleť, ale i vaše psychika, která se zklidní. Nemluvě o ranních stavech po opici. Každému je šoufl, ale panické ataky se v té kocovině doslova rochní.

Jenže když jste na večírku a jste neklidní, chtěli byste být klidní. A v hlavě promluví ten pochybovačný hlásek.

Jedna sklenička na zklidnění, to není žádné pití. Zrovna ty, která tyhle davy lidí fakt nedáváš, tu budeš cucat džus?

A co když přijde panika? Měla by ses zklidnit. Máš ten prášek, viď? Ten ale nechceš. Naposledy jsi po něm měla 18

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 18

15.07.21 15:49

poruchy spánku, pamatuješ? To už je zdravější jedno pivo nebo sklenka vína. Výjimečně.

Výjimečně. Tak na zdraví. Všechny ty prášky typu xanax a neurol cílí na stejné místo v mozku jako alkohol. Je to taková část, kde dochází ke zklidnění, kde se přestáváme bát, kde ty nejčernější myšlenky nebývají zase tak černé. Ale někdy z toho opileckého démona vyroste velká černá obluda, my bulíme jak mimina, jsme hysteričtí nebo paranoidní. To pak někdy ani neurol nezabere. Obzvlášť když ho do sebe cpete příliš často.

Takže co ještě dokáže zburcovat to zvláštní místo v mozku, kde se přestáváme bát? Chtělo by to najít, aby si pak člověk mohl dát sklenku jen tak, na oslavu. Výjimečně. Tak na zdraví.

19

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 19

15.07.21 15:49

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 20

15.07.21 15:49

ZkoUŠím TĚ poChOPit, AtaKO,

anEB „jaK pŘenAStaVIt sVoU mYsL“

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 21

15.07.21 15:49

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 22

15.07.21 15:49

PANIKA JAKO PROCES Zeptala jsem se své terapeutky, co to vlastně je ta panická ataka. Je to nemoc? Nutno říct, že moje terapeutka není vyznavačem psychiatrických postupů, na všechno jde svou laskavou moudrostí a vadí jí, když o sobě mluvím jako o bláznovi. A tak mi řekla, že panická ataka je proces. Holt reaguju citlivě na stres. Na panickou ataku by se tedy nemělo nahlížet jako na nemoc. Když má někdo alergii na ořechy, logicky je nebude jíst. Ale když má někdo panickou ataku a agorafobii, neměl by z toho vyvodit, že se zavře doma, zatáhne žaluzie a nikdy nevyjde ven. Úzkost v tramvaji nevyřeším tím, že tramvají jezdit nebudu, ale právě tím, že jí jezdit budu. A budu to brát jako proces, jako nějakou cestu, na které se budu ptát, proč mám vlastně strach, kdo mi ubližuje? A co můžu udělat pro to, abych se cítila líp?

Proces je i to, naučit se s panikou bojovat. Sledovat, kam až můžu jít, co si všechno můžu dovolit. A tím zkoumat, co by pro mě bylo dobré, ale bojím se toho, protože ta mrcha panika mi to nedovolí. Třeba dobré pro mě je jet na výlet s dobrou společností. A dobré pro mě není ponocování nebo přepínání se. Panika mě sice omezuje, ale taky mi určuje směr. Proces je naučit se paniku poslouchat.

Panika není nemoc. Je to pomoc. I tak na ni můžeme nahlížet. Něco nám chce sdělit a díky ní se naučíme bojovat.

23

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 23

15.07.21 15:49

JE POTŘEBA, ABY TO VĚDĚL CELEJ SVĚT? V metru mě vyhodil starej chlap z místa.

Metrem jezdím nerada, bývaly doby, kdy bych do něj nevlezla ani za zlaté prase. Ale snažím se. Vagón byl pochopitelně narvaný, takže když se uvolnilo místo, hrnula jsem se tam jako stoletá stařena, protože když si sednu, panika nade mnou nemá takovou moc. Nemusím se bát, že to neustojím.

Ale pak mě chytla ta stará ruka a on mě vypakoval, že si tam prý sedne nějaká paní. Chtěla jsem v tu chvíli všem v tom metru říct, že sice vypadám mladě, ale tak mladá nejsem a že mě moje duše táhne k zemi víc než stařecká záda.

Jenže to bych mohla přece vysvětlovat každému, že nemůžu tohle a tamto, protože trpím panikami a prostě se bojím. Ale já to lidem říkat nechci, nechci ze sebe dělat nemocnou. Protože nejsem nemocná, mám jen rozbitý alarm.

Aspoň tak to popisuje Mark Tyrrell ve svojí knize Přerámování v terapii, kde připodobňuje panické ataky k alarmu, který potřebujeme, když jde fakt do tuhého, ale může být rozbitý a citlivý na sebemenší dotyk mouchy. Ale má v našem životě své nutné místo.

Když na mě jde úzkost, je samozřejmě dobře, když mám v blízkosti člověka, na kterého se mohu spolehnout. Ale pokud kolem žádný z mých lidí není, je lepší si tuhle maličkost nechat pro sebe a dělat, že se nic neděje. Protože když začnu plašit, lidi kolem začnou taky plašit. Byla by fakt náhoda, kdyby se objevil někdo, kdo by řekl „tohle zvládneš, dýchej, nic to není, popiš mi, co se přesně děje, pozoruj to“. Takže je lepší o tomhle pomlčet. Ostatní nás pak vnímají prostě jenom jako člověka, co si sedl do kavárny, jede tramvají, čeká u doktora.

A to my přece jsme. Normální lidi, co si objednali kafe.

24

Zivot s panikou_152 stran_OK.indd 24

15.07.21 15:49