0042500

Domek u jezera_001 az 003.qxp_Sestava 1 29.08.2021 14:19 Stránka 3

JAS I N DA W I L D E R O VÁ

Domek u jezera

Přeložila Jana Kordíková

THE CABIN Jasinda Wilder Copyright © 2020 by Jasinda Wilder All rights reserved. This book or any portion thereof may not be reproduced or used in any manner whatsoever without the express written permission of the author except for the use of brief quotations in a book review. Translation © Jana Kordíková, 2021 ISBN 978-80-249-4617-7

Domek_u_jezera.indd 4

07.09.2021 10:22:01

b ČÁST PRV NÍ a

IK AROVA LÁSK A

Domek_u_jezera.indd 5

07.09.2021 10:22:02

b1a

DOHODA O MLČENLIVOSTI „Dobrá, pane Belle. Vypadá to, že jsme připravení.“ Ze sestry vyzařuje podivná kombinace odměřené výkonnosti a zenové laskavosti, kterou člověk zažije pouze na onkologických odděleních. Hraje si s infuzí, která mi vede do levé paže, k předloktí je přichycená našedlou náplastí. Má hnědé oči se stejným odstínem, jaký má srst čokoládově hnědých labradorů. Je vřelá a pečující, ale pod tímto po­ zlátkem se skrývá ledový odstup člověka, který má v náplni práce dívat se na umírající lidi. „Než vám dokape tahle infuze, bude to trvat tak dvě hodinky, pak vás ještě budeme muset pozorovat…“ „Já vím.“ Přeruším ji. Otevřu si notebook. „Už jsem tu párkrát byl.“ Usměje se. „Jistě, pane Belle. Kdybyste cokoli potřeboval, stiskněte tlačítko.“ Chvilku váhám a pak řeknu: „Vlastně bych něco potřeboval.“ Pak se podívám na plentu, která není tak úplně zatažená. Dojde jí, co jí naznačuju, a závěs úplně zatáhne, kovové kroužky přitom zachrastí. „Co pro vás můžu udělat, pane Belle?“ Sáhnu do aktovky, kterou mám položenou vedle obrovitánského křesla – je to zlověstný, až frankensteinovský 7

Domek_u_jezera.indd 7

07.09.2021 10:22:02

nábytek, ani pohodlná lenoška, ani zdravotnické vybavení, ale něco mezi tím. Je vyrobené z pružného plastu nebo vinylu, který při sebemenším pohybu zavrže. Je příliš tvrdé a rovné na to, aby bylo skutečně pohodlné, ale když si člověk zvedne opěrku pro nohy a opře se, přinutí ho to zaujmout téměř vodorovnou polohu, čímž se nepřirozeně vzepře gravitaci. To křeslo mě rozptyluje, nesnáším ho skoro stejně jako celé oddělení, infuze a veškerý ten morbidní kolotoč. V aktovce mám tenkou hnědou obálku. Napsal jsem na ni tři slova úhledným rukopisem: Dohoda o mlčenlivosti. Vytáhnu jediný list papíru, na kterém jsou dva a půl odstavce textu s jednoduchým řádkováním. Je to jednoznačný, srozumitelný právní jazyk, který mi připravil můj advokát, na formálním, seriózním hlavičkovém papíře. Předám ho sestře, která se podle jmenovky na světle zeleném rukávu jmenuje Tiffany Snellová, registrovaná onkologická sestra. „Tohle je dohoda o mlčenlivosti.“ Krátce se zamračí. „Ano?“ Mluvím tiše, sice úplně nešeptám, ale chci, aby mě slyšela jen ona. „Jak jste si asi všimla, jsem tady sám.“ „Ano. Proto si vás tady také necháváme tak dlouho na pozorování.“ „Já vím.“ Sáhnu si do aktovky a vytáhnu pero – je hezké, mohutné, kovové, s mým jménem po straně: Adrian Bell, a s mým logem, znakem s monogramem. To logo zná spousta lidí; vidíte ho na titulní straně mých knih, na mé webové stránce, během titulků u filmů natočených podle mých knih, kvůli tomu jsme ho dokonce za spoustu peněz nechali zanimovat. Podám jí pero a poklepu s ním na dohodu o mlčenlivosti. „Píše se tady, že nesmíte nikomu prozradit, že jsem tu byl, a už vůbec ne proč. Platím to hotově, proto se nemusí nic vyřizovat ani se zdravotní pojišťovnou.“ 8

Domek_u_jezera.indd 8

07.09.2021 10:22:02

Když si papír pročítá, znovu se zamračí. „Můžu se zeptat, proč je to tak tajné?“ „Mám k tomu své důvody,“ prohlásím. „Ať už bude během této infuze třeba udělat cokoli, chtěl bych, abyste to dělala vy, včetně pozorování a případného propuštění. Jasné? Pak totiž stačí, aby tento papír podepsal jediný člověk.“ Znovu poklepu na dohodu o mlčenlivosti. „A když to nepodepíšu?“ Nemyslela to nijak útočně, byla to prostá otázka. Usměju se. „Tiffany… slečno Snellová. Opravdu vám to musím říkat? Dobře víte, kdo jsem. Nechci, aby se to dostalo ven. To je všechno. Chráním své soukromí.“ Jemně vydechne – není to povzdech, spíš vědomé vydechnutí. „A co vaše žena? Proč tady není?“ Po té otázce dokážu udržet neutrální výraz jen s největším sebeovládáním. „Na to vám nehodlám odpovídat, slečno Snellová. Mohla byste to prosím podepsat? Pro vás to znamená jen to, že nesmíte nikomu říct, že jsem tady byl. Kdyby se vás ptali kolegové, tak jim zkrátka odpovězte, že o tom nemůžete mluvit. Nic si nevymýšlejte – řekněte prostě, že o tom nemůžete mluvit. To je všechno.“ Odmlčím se a znovu se usměju. „Pomohlo by vám vědomí, že této instituci pravidelně přispívám?“ Pokrčí rameny. „Ani ne. Jsem jenom sestra.“ Další z těch rozvážných výdechů. „Pane Belle, tu dohodu o mlčenlivosti vám podepíšu. Ale nebudu před vámi skrývat, co si o tom myslím. Není od vás fér to tajit.“ Její vřelé hnědé oči na chvilku odhalí smutek, který obyčejně zakrývá. „Samozřejmě jsem viděla vaši kartu. To, s čím bojujete, nemáte… nemáte…“ „Nemám velkou šanci na přežití,“ dokončím za ni. „Já vím.“ „Když to skryjete před manželkou, pane Belle…“ 9

Domek_u_jezera.indd 9

07.09.2021 10:22:02

„Adriane. Opravdu to od vás není fér. Nijak jí tím neprospíváte. O vašem manželství samozřejmě vůbec nic nevím, ale jestli vás miluje…“ Nejistě vydechnu a přeruším ji. „Miluje mě, Tiffany. Víc než si zasloužím. Víc… víc než je podle mě zdravé.“ „Tak proč…“ „Mám k tomu své důvody,“ zopakuju. Teď už se ne­ usmívám. Mračím se způsobem, který naznačuje, že tahle konverzace už by měla každou chvíli skončit. „Vím, že to ode mě není fér. Věřte mi, že o tom vím. Ale fér není ani to, že mám tuhle nemoc. Že jsem tady. Že za léčbu platím tolik peněz. Kolik věcí ze svého života považujete za nefér, Tiffany? Určitě spoustu. Spravedlnost je jenom mýtus. Spravedlnost neexistuje.“ Dlouze a klidně se na mě dívá a pak si ode mě bere pero. Spěšným zdravotnickým rukopisem podepisuje dohodu. Pak k podpisu přidá datum. Pero mi vrací. „Klidně si ho nechte.“ Na rtech se jí na chvilku objeví úsměv. „Víte, přečetla jsem všechny vaše knihy. Moc se mi líbily. Díky nim mám pocit, že můžu znovu začít věřit na lásku.“ Máchne perem. „Díky.“ „Kdybyste u sebe nějakou měla, moc rád vám ji podepíšu.“ Kousne se do rtu. „Vlastně, ano.“ „Až mě přijdete zkontrolovat, tak ji přineste s sebou.“ Přikývne a pověsí si pero za véčkový výstřih své sesterské košile. Znovu se na mě usměje a odejde. Maminka mi říkala, že člověk vždycky nachytá víc much na med než na ocet. Zadám do notebooku svůj PIN; je tady wi-fi, tak bych si mohl zkontrolovat e-maily, ale neudělám to. Vlastně wi-fi úplně vypnu, aby mě nerušila upozorněním na e-maily, 10

Domek_u_jezera.indd 10

07.09.2021 10:22:02

vytáhnu z tašky bezdrátová sluchátka a přes telefon si zapnu Rostropoviče. Otevřu si rukopis. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu, pak dech na chvilku zadržím a pomalu vydechuju. Zopakuju to ještě čtyřikrát. V duchu se zbavuju oparu chemoterapie, štípání infuze, neustálého pípání infuzní pumpy oznamující, že vykapala první dávka, občasného zašumění v reproduktoru, pískání pohodlných tenisek, ševelu tichých rozhovorů. Všechno to potlač. Najdi svůj flow. Je tam, pod povrchem. Vždycky tam je a vždycky tam byl. Jak říkal Louis L’Amour, klidně bych mohl sedět uprostřed Sunset Boulevardu s psacím strojem na kolenou, ale jakmile se dostanu do flow, nebudu vnímat nic jiného než slova na stránce. Ovšem u příběhu, na kterém teď pracuju, je to složitější, potřebuju větší úsilí k tomu, abych se do něj ponořil, k tomu, abych si navodil tvůrčí atmosféru, je nutné provést více relaxačních technik. Musím najít rovnováhu, napojit se na potřebné emoce, ale zároveň dál zůstat objektivním vypravěčem. Tahle kniha je osobní. Více než ostatní knihy, které jsem za svou kariéru napsal, tahle kniha… ze mě potřebuje víc. A musím ji napsat dobře. Píšu ji pro jediného čtenáře. Tedy spíše dva. Ale ve skutečnosti jediného. Pro ni. Pro mou lásku. Mou Nadiu.

11

Domek_u_jezera.indd 11

07.09.2021 10:22:02

b2a

JIP „Pojďme mu dát epinefrin… jaký má krevní tlak?“ „Osmdesát na padesát a klesá.“ „Nějaké léky?“ „Záchranáři říkají, že jeho příbuzní neuměli anglicky a nenašli žádné jeho lékařské záznamy, takže o lécích nic nevíme.“ Znovu se podívám do karty, ale není v ní nic, co by nám mohlo pomoci. Pacient je muž, čtyřicátník – Luis Hermano – na urgent jsme ho přijali tento týden kvůli infarktu, z něhož se teď uzdravuje na JIP, kde pracuju… A teď upadl do nečekaného anafylaktického šoku. Nemluví anglicky, není pojištěný, nemáme k dispozici žádné jeho lékařské záznamy… Je v bezvědomí, bez reakcí. V místnosti je i lékař, co má zrovna službu, doktor Wilson a dvě další sestry – Lydia a Sally. Všichni se snažíme pacienta udržet naživu. Mírně se stabilizuje a teď musíme přijít na to, co to způsobilo – procházíme léky, které byly použité během operace, během rekonvalescence, snažíme se odhadnout, jestli může užívat nějaké další léky, které by tu anafylaxi mohly způsobit… A když s tím končíme, doktora Wilsona volají do jiného pokoje a mně zapípají hodinky, protože musím zkontrolovat pana Renfroa v pokoji 213, který by měl být vzhůru a každou hodinku nebo dvě se projít, potom paní Lasseterovou na pokoji 215, která potřebuje 12

Domek_u_jezera.indd 12

07.09.2021 10:22:02

další dávku léků proti bolesti, aby netrpěla… A až ty obchůzky dokončím, podám všechny léky, obrátím pacienty, zkontroluju jim životní funkce, odškrtnu si všechny úkoly ze seznamu, tak už bych sice měla být hodinu po službě, ale ve skutečnosti mi bude zbývat tak hodina ukončovacích prací, a to tady jsem od šesti ráno a nestihla jsem se naobědvat, protože pan Hermano dostal anafylaktický šok a pak se neznámý na pokoji 219 s jekotem probral z kómatu, zatímco jsem byla u pana Renfroa… Když konečně skončím, obléknu si mikinu s kapucí, hodím si kabelku na rameno, zamávám doktoru Wilsonovi, Sally a ostatním a zamířím k výtahu. Při čekání na výtah za sebou zaslechnu kroky doktora Wilsona. „Nadio.“ Výtah dorazí, ale ještě než se otočím, je mi jasné, že mi doktor Wilson chce něco oznámit. Nechci se otáčet. Prostě nechci. Ale udělám to. Obličej doktora Wilsona je stažený a přísný. „Pan Hermano?“ Přikývne a já přemýšlím, jestli náhodou jeho bradka není o něco bělejší než ráno. „Zastavilo se mu srdce, když jste byla u paní Lasseterové.“ „Nevolali jste mě?“ „Nebyl na to čas. Ten stent se mu asi neujal. Nevím. Odešel dřív, než jsem tam stihl přiběhnout. Jen jsem si říkal, že byste o tom měla vědět.“ „Díky.“ „Dneska jste odvedla dobrou práci, Nadio.“ Chvíli váhá. „Copak?“ ptám se. „Dneska jste měla dvojitou směnu.“ „Jo.“ „A včera taky.“ „Jo.“ 13

Domek_u_jezera.indd 13

07.09.2021 10:22:02

„A zítra máte zapsanou další.“ „Adrian je mimo město.“ Pokrčím rameny. „A já jsem radši v práci než sama doma.“ „To chápu. Ale… potřebuju, abyste byla v top formě. Jste moje nejlepší sestra, a jestli vyhoříte, jsem v háji. Kdo vás nahradí? Lydia? Sally?“ Oba víme, že ani Lydia, ani Sally se na JIP nehodí, minimálně ne dlouhodobě. Obě jsou skvělé sestry, ale Lydia spíš patří na porodní oddělení a Sally je na tuhle práci příliš milá a nevinná. JIP je brutální. Člověk sice musí věnovat veškerou energii péči o pacienty, ale zároveň si musí aspoň část duše před tím vším uchránit. Po konci směny všechno musíte hodit za hlavu. Ale na Sally je poznat, že si práci nosí domů. „Nevyhořím, slibuju.“ Jen si povzdechne. „Ale i tak zítra požádám Lacey, aby druhou polovinu vaší směny vzala za vás. Nepřipustím, aby moje nejlepší sestra pracovala tři dvojité směny za sebou, když nemáme nedostatek personálu.“ „Alane…“ „Ne.“ Pak mu zabzučí pager, který má připnutý v kapse lékařských kalhot, a on ho zvedne, aby se na něj podíval. „Přijdete na ranní, ale pak se vrátíte domů, dáte si k obědu sklenku vína a pak… já nevím. Se půjdete projít. Strávíte odpoledne na Netflixu. To je jedno. Zkrátka si na pár hodin oddechnete, Nadio. Uvidíme se ve čtvrtek. Teď už musím běžet.“ Já ale volno nesnáším. Jsem pak nervózní. Nudím se. Zvlášť když Adrian někde cestuje. Už před dvacítkou jsem dřela jako šílenec, po škole jsem hned nastoupila na plný úvazek a o víkendu ještě chodila do druhé práce, abych si našetřila na první auto. Pak jsem pracovala na plný úvazek a přitom studovala na všeobecnou 14

Domek_u_jezera.indd 14

07.09.2021 10:22:02

sestru. Jakmile jsem byla hotová, strávila jsem v práci minimálně šedesát hodin týdně, abych podpořila Adriana, který se snažil rozjet svou spisovatelskou kariéru. A teď už je to… zvyk. Životní styl. Znovu si zavolám výtah a nastoupím do něj. Jízda do garáže je krátká, ale cesta k autu mi zabere docela dlouhou dobu. Už je po půlnoci a pálí mě oči. Jsem tak unavená, že na kraji zorného pole jsou oblasti, kde čas plyne nějak pomaleji a táhne se jako sirup, pak najednou zase prudce zrychlí, až se mi zdá, že posadit se do audi, položit kabelku na vedlejší sedačku a zapnout si pás trvá snad deset minut – pak zase zamrkám a už jsem v polovině cesty domů, aniž bych si uvědomovala alespoň kousíček té jízdy, vzápětí celou věčnost čekám na zelenou na prázdné křižovatce, všechny obchody jsou zavřené a tmavé a ulice vlhké po krátké ranní spršce, takže se světla semaforu odráží od asfaltu jako červené a zelené skvrny. Mám vypnuté rádio. Po celodenních prudkých pohybech a chaosu si ve vytopeném interiéru svého auta užívám ticho, pach kožených potahů, slabou levandulovou vůni z usušené větvičky pověšené na zpětném zrcátku. Pak jsem doma, zajíždím na dlouhou a prudkou příjezdovou cestu. Nahoře zastavím a čekám, až se otevřou garážová vrata. Bydlíme v patrovém cihlovém domě v koloniálním stylu, široké francouzské dveře lemují bílé jónské sloupy a na oknech jsou bílé okenice. Pod okny jsou buxusy sestřihané do pravidelných obdélníků, před nimi jsou pestré trvalky, které lemují dokonale rovnou cihlovou cestičku k vchodovým dveřím. Vrata od dvojgaráže jsou z bílého dřeva, zpevněná černým kovaným křížem. V rozích pozemku stojí falešné plynové lampy, jsou také po obou stranách cestičky a po obou stranách příjezdové cesty. Umělé plameny se mi mihotají na přivítanou. 15

Domek_u_jezera.indd 15

07.09.2021 10:22:02

Možná to je katalogový domek, tak jako zbytek staveb v naší ulici, ale je to náš domov a my ho milujeme. Je to první a jediný dům, který jsme si s Adrianem koupili, a pokud vše půjde podle mých představ, tak asi i poslední. Každý den, když vyjedu po příjezdové cestě a čekám, až se garážová vrata pomalu otevřou, si dům prohlížím a užívám si to. Zajedu s autem na místo, vypnu motor a otevřu dveře. Když stojím vedle malého červeného sporťáku, zírám na prázdné místo vedle sebe, kde parkuje Adrian. Za ním je malý výklenek obsahující sbírku horských kol, kajaků, paddleboardů, pumpiček na kolo, náhradních pneumatik a pádel, vzadu je vidět i police s nejrůznějším harampádím. Ty věci vzadu jsme s Adrianem už dlouho nepoužívali. Vlastně roky. Zavřu dveře auta a poslouchám cvakání a praskání chladnoucího motoru. Konečně posbírám odhodlání zajít dovnitř; zrovna v tu chvíli se světlo v garáži automaticky vypne a v místnosti se rozprostře tma. I dům je tichý a tmavý. Rozsvítím světlo v kuchyni, žlutá záře žárovky zbarví mramorovou pracovní desku i nerezové přístroje do hnědavého nádechu. Zeleně svítící hodiny na troubě ukazují, že je 00:47. Mám hlad. Ale příprava jídla vyžaduje příliš velké množství energie, dokonce i kdybych si jen rozbalila proteinovou tyčinku, udělala si v mikrovlnce trochu popcornu nebo ohřála zbytky. Všechno je to příliš náročné. Odhodím kabelku na kuchyňský ostrůvek, vylovím z ní telefon, stáhnu ze sebe mikinu a odložím ji na ostrůvek vedle kabelky – ani ne za šest hodin se stejně vracím do práce. Tak nemá cenu je uklízet. Vleču se nahoru. Mé kroky se hlasitě rozléhají po koberci. Když se dotknu kliky, abych otevřela ložnici, udeří mě statická elektřina, která v tmavé chodbě modrobíle 16

Domek_u_jezera.indd 16

07.09.2021 10:22:02

zajiskří. Když si vzpomenu, nechávám v ložnici puštěnou televizi, aby mě aspoň něco vítalo. Ráno jsem se neobtěžovala se stlaním. Ale zmuchlaná a přeházená je jen jedna strana postele. Adrian už je týden na průzkumné cestě po východním pobřeží. I když jsem úplně mrtvá únavou, přinutím se postel obejít. Musím se osprchovat a smýt ze sebe zbytky dnešního dne. Svléknu se z pracovního oblečení a přehodím ho přes lodní kufr, který máme v nohách postele, aby bylo připravené na zítřek. Sportovní podprsenku, spodní prádlo a ponožky odložím do prádelního koše. Zapnu sprchu, nechám odtéct vodu, aby byla co nejteplejší. Mezitím si vyčistím zuby a prokartáčuju vlasy. Zahlédnu se v zrcadle. Černé vlasy jsou tak husté, že jsem při snaze zkrotit jejich vlny zlomila už několik kartáčů. Splývají mi až k lopatkám, když jsou suché, rozpuštěné a rozčesané. Třpytí se a lesknou. Adrian tvrdí, že se nejdřív zamiloval do mých vlasů a pak až do zbytku. Ani se mu nedivím – jestli jsem kvůli něčemu marnivá, jsou to moje vlasy. Nikdy se nedostaly do kontaktu s chemikáliemi, přepečlivě zastřihávám roztřepané konečky, používám kondicionér a kartáčuju si je každý večer, tak jako kdysi máma. Moje pleť je přirozeně snědá a po sebekratším kontaktu se sluncem ztmavne ještě víc. Jsem štíhlá, možná až moc, a jsou mi vidět žebra. Ale mám pevné břišní svaly, což je milé, zvlášť s ohledem na to, že nikdy neposiluju. Zhubnu pokaždé, když je Adrian na cestách. Pracuju totiž dvanáct až osmnáct hodin denně tak často po sobě, jak jen mi to doktor Wilson dovolí. Mnohdy nemám čas se najíst nebo na to zapomenu. Postávám před zrcadlem už… vlastně nevím jak dlouho. Dost dlouho na to, aby se koupelna naplnila párou. Ve sprše jsem ještě dávno poté, co jsem použila šampon, kondicionér a vydrbala si kůži. Vstřebávám do sebe teplo a nechávám si od něj uvolnit stažené svaly. 17

Domek_u_jezera.indd 17

07.09.2021 10:22:02

Pak je voda najednou teplá, vlažná a nakonec ji vypnu. Vlasy si ručníkem otřu téměř do sucha, pak pomocí své kouzelné hůlky, vysoušeče značky Dyson vlasy vysuším a zároveň rozčešu. Ježíši, je přímo úžasný. Jinak by totiž mé šíleně husté vlasy byly ještě hodiny po sprše mokré, ale díky němu si je můžu rozčesat a vysušit tak dobře, že si půjdu lehnout s téměř suchou hlavou. S oblékáním se nezdržuju. Prostě padnu do postele nahá a zalezu si pod peřinu. Na budíku na nočním stolku svítí 1:36. Směna mi začíná v sedm. Před spaním musím udělat ještě jednu věc. Volám Adrianovi. Telefon zazvoní přesně dvakrát, než ho zvedne. „Ahoj, kotě.“ Jeho hlas je tichý, omámený a zpomalený spánkem. „Máš se dobře?“ „Byla to dlouhá a tvrdá směna. O někoho jsme přišli.“ „Sakra.“ Smutný povzdech. „A ráno zase do práce, co?“ Nějak se mu podařilo přesvědčit Lacey, která nám dělala směny, aby mu každý týden e-mailem poslala můj rozpis služeb. Zřejmě jí za to věnoval pár podepsaných knih. „Jo. V sedm.“ „Klidně jsi mi mohla zavolat až ráno.“ „Musím ti volat v noci. Kdybych neslyšela tvůj hlas, tak neusnu.“ „Já vím.“ „Co jsi dneska dělal?“ zajímám se. „Prošel jsem si místo, kde se konala bitva u Yorktownu.“ Pracuje na knize z doby americké války za nezávislost. O britském vojákovi, co se zamiluje do vdovy po vzbouřenci, kterého zabil. Zatím si prý vše promýšlí. „Sehnal jsi nějaký zajímavý materiál?“ „No. Myslím, že tahle bitva se konala později než v době, do které bych rád zasadil hlavní část příběhu. Takže možná ještě zajedu do Lexingtonu a Concordu.“ 18

Domek_u_jezera.indd 18

07.09.2021 10:22:02