Sascha Rothchild SLADKÁ POMSTA
Sladka pomsta_OK.indd 3
11.05.22 11:00
Pro Matta Věděla jsem to, když jsi poprvé vešel do místnosti, a vím to dodnes.
Sladka pomsta_OK.indd 5
11.05.22 11:00
KAPITOLA 1
OCEÁN VODA NEBYLA ZAS TAK ROZBOUŘENÁ, ALE BYLO MU TEPRVE SEDM ,
takže mu i menší vlny sahaly nad mokrou hlavu. „Nikdy se neotáčej zády k oceánu“ – tuhle radu už nikdy neuslyší. Obrátil se tedy ke břehu a pyšně mával. Jeho otec se však věnoval orosené plechovce místního piva a stěžoval si skupince přátel na nedostatek zákonů, které by upravovaly zástavbu na pobřeží. Jeho matka si soustředěně prohlížela strie táhnoucí se po jejím kdysi plochém, hladkém břiše. Ani jeden z nich si proto nevšímal syna, který se na ně usmíval z Atlantického oceánu, ani ne deset metrů od nich. V okamžiku, kdy si řekl, že se na něj rodiče asi nepodívají, a obrátil se k obzoru, kde modrá obloha i oceán splývaly, převalil se přes něj hřeben vlny, plácl ho do zad a odhodil ho dopředu. Obličej měl ponořený, takže si pořádně lokl teplé slané vody a rozkašlal se. Než stačil popadnout dech, vrazila do něj druhá vlna a pak další. Začal panikařit. Zběsile plácal rukama a kopal nohama. Střídavě zoufale lapal po dechu a kašlal, protože ani jeho plíce se nechovaly rozumně. Zdálo se, že oceán ví, že má potíže, a s radostí toho využívá. Pohrává si s jeho sedmadvacetikilovým tělem. Zbytek už byl snadný. Vlastně až příliš snadný. Byla jsem jen o jednu vlnu od něj a všechno pozorovala. Držela jsem hlavu vysoko nad vodou a natahovala krk, abych v mořské pěně viděla jeho boj s oceánem. Můj první instinkt mi velel, abych mu pomohla. Byla jsem dobrý plavec a mohla jsem se k němu snadno dostat, přidržet ho a zavolat na někoho dospělého, aby ho bezpečně dotáhl na břeh. Jenomže pak naskočil druhý instinkt, 7
Sladka pomsta_OK.indd 7
11.05.22 11:00
SASCHA ROTHCHILD
pokud tedy něco takového existuje, a nastoupila ledově chladná rozhodnost, následovaná výbuchem jiskřivého vzrušení, které se mi jako zlaté třpytky nalepilo na prsty na nohou i na rukou. S otevřenýma očima jsem se ponořila pod vodu. Slaná voda mě v nich pálila, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Připomínalo mi to, že jsem naživu. Oceán byl zakalený a bylo těžké rozeznat detaily, ale přece jen jsem trochu viděla. Podařilo se mi chytit chlapcovy kluzké kotníky zmítající se pod hladinou. Měla jsem příliš malou ruku, takže jsem ho nedokázala pevně držet. Bylo mu teprve sedm, to ano. Jenomže mně bylo pět. Když jsem mu však nohu sevřela oběma drobnýma ručkama, držela jsem ho natolik pevně, že se mi podařilo stáhnout ho dolů. A nepustit ho nahoru. Kdyby byl ten kluk klidnější, zadržel by dech, pořádně kopal nohama a osvobodil se. Jen pár centimetrů ho dělilo od kyslíku. Jenomže on klidný nebyl. Lokal víc a víc vody. Až pak přestal. Když jsem ucítila, že mu nohy ochably, ještě jsem mu deset vteřin svírala kotník. Jen abych měla jistotu. Pomalu jsem počítala od deseti do jedné. Jak mě to naučili ve škole. Dělala jsem to, když jsem nemohla večer usnout, protože mi v mozku vířila hrozná spousta elektrizujících myšlenek a bylo těžké po celém dni vypnout. Dopočítala jsem, kotník jsem mu pustila a odplavala. Kopala jsem oběma nohama najednou, jako by to byl ocas mořské panny. Zas tak jsem se nelišila od ostatních pětiletých holčiček, taky jsem milovala mořské panny. Když už byl nedostatek kyslíku nesnesitelný, vynořila jsem hlavu nad vodu. Byla jsem od něj docela daleko. Pátrala jsem očima ve vodě, až jsem uviděla, jak se jeho neživé tělo jemně pohupuje v řasách a vlny ho ženou blíž ke břehu. Oceán ho odložil na písek, asi už ho nebavilo hrát si s mrtvou hračkou. Ani jsem nemusela křičet. Už se ozýval zoufalý hlas jeho matky. Běželi k němu dospělí, zadýchaní a zničení. Nedokázali přijmout myšlenku, že čas už tu nehraje roli. Moje máma začala ječet, ať se okamžitě vrátím na břeh, jako by utopení bylo nějak nakažlivé. Vylezla jsem na pláž a pomyslela si, 8
Sladka pomsta_OK.indd 8
11.05.22 11:00
S L A D K Á P O M S TA
jak jsou dospělí někdy primitivní. A předvídatelní. Vytáhli všechny děti z moře a pevně je zabalili do obrovských osušek s tropickými vzory, teď už vyšisovanými po letech používání. Na krátkou chvíli věnovali rodiče i děti pozornost všemu kolem. Každý z nás zostřeně vnímal podrobnosti, třeba jak ho škrábou tvrdé rohy osušky, nebo jak půvabně rackové létají pod nadýchanými mraky, které slibují, že odpoledne přijde déšť. Všichni kolem mě si uvědomovali krásu omšelých budov lemujících bílou pláž, z nichž se olupovala růžová a světle zelená barva. Vzduch byl teplý, ale ještě víc hřála kůže přitisknutá ke kůži a pravidelné nadzdvihávání hrudí, v nichž tepala zdravá, živá srdce. Máma mě držela v náručí a já čekala, až mě přepadne pocit viny. Ten ale nikdy nepřišel.
9
Sladka pomsta_OK.indd 9
11.05.22 11:00
KAPITOLA 2
FOTOGRAFIE O PĚTADVACET LET POZDĚJI JSEM SEDĚLA VE STÍSNĚNÉ V YŠETŘOVACÍ
místnosti policejního oddělení Miami Beach na Washington Avenue. Přede mnou stál kelímek s vodou. Židle, na kterou jsem měla nakázáno se posadit, byla kovová a laciná. Dost lehká na to, aby se dala zvednout, aby se s ní dalo rozmáchnout a po někom ji mrsknout, ale zas ne tak těžká, aby způsobila velkou škodu na majetku nebo lidech, kdyby s ní někdo hodil. Stůl byl taky kovový, ale bytelnější, navíc přišroubovaný k betonové podlaze. Viděla jsem na něm drápance různého stáří a hloubky. Desetiletí zoufalého škrábání a rytí lidí, které tu posadili a důvěřovali jim natolik, že jim nezabavili ostré předměty. Měla jsem s sebou kabelku, byla pověšená na opěradle plechové židle. Byla hezká a měla ukázat, že jsem pracující žena, profesionálka. Nebyla však natolik krásná, aby dělala okázalý dojem. Měla jsem v ní několik špičatých věcí. Fialovou propisku. Klíč od domu. Pinzetu. Pilník na nehty. Taky tam byla moje peněženka s doklady, které potvrzovaly, že jsem Ruby Simonová a bydlím v Miami Beach. Třicet let. Sto šedesát pět centimetrů. Dárce orgánů. Váha byla lež. Hnědé oči. Hnědé vlasy, protože Miamský dopravní inspektorát nedával na výběr kaštanovou. Moje vlasy měly tmavě pekanovou barvu s rezavými pramínky a úplně stejně zbarvené byly moje oči. Pokud jde o vzhled, sladěné oči a vlasy na mně byly to nejnápadnější a sjednocovaly můj jinak nepříliš pozoruhodný obličej. Uvažovala jsem o tom, že vytáhnu pilníček a ledabyle si obrousím nějaký nehet, abych ukázala, jak mě celá tahle záležitost nechává klidnou. Měla jsem však pocit, že by se to 11
Sladka pomsta_OK.indd 11
11.05.22 11:00
SASCHA ROTHCHILD
dalo vnímat jako předvádění, a tak jsem nechala případné zbraně uložené v kabelce. Tu vodu mi dal detektiv Keith Jackson. Těžce se posadil naproti mně a na stůl položil zavřené desky. Nepochybně to byla taktika, jejímž účelem bylo mě rozhodit. Přimět mě, abych se vrtěla a nervózně uvažovala, co by v deskách asi tak mohlo být. Nehodlala jsem se však poddat takovým základním vyšetřovacím technikám. Nekroutila jsem se, seděla jsem bez pohnutí. A dívala se na muže před sebou. Mohlo mu být kolem padesáti, měl hezkou, ošlehanou tvář. Hlavu měl zcela holou, hladkou, lebku pěkně tvarovanou, symetrickou. Na krku drobnou ránu od holení. Jak si sedal, zahlédla jsem kus kůže na kotníku nad černou ponožkou. Kalhoty měl příliš krátké na postavu, které do dvou metrů chybělo jen nějakých deset patnáct centimetrů. Pomalu desky otevřel. Teatrálními gesty z nich vytáhl čtyři papíry, podle jejichž okrajů jsem poznala, že to jsou samé fotografie. Na každou z nich se podíval tak, abych je nezahlédla, a pak je pečlivě pokládal lícem dolů na stůl do úhledné řady přede mnou. Rozhodně mu nedělalo starosti, že se takhle předvádí. Měla jsem z toho pocit, že je to spíš nějaká televizní soutěž než policejní vyšetřování. Fotografie číslo jedna vám přinese buď doživotí, nebo zbrusu nový nábytek do obýváku! Pak obrátil první fotku tak, abych na ni viděla. Byl na ní usmívající se sedmiletý kluk s nažehleným límečkem košile. Seděl nějak nakřivo a zíral na mě. Pod žebry mě začal hryzat nepříjemný pocit. Přesně tohle školní focení jsem si moc dobře pamatovala, protože moje starší sestra Ellie se tenkrát nemohla rozhodnout, jak si na něj učeše vlasy. Pohlédla jsem na rub tří dalších fotografií a neurčitý neklid nahradil zasvěcený odhad. Pokud byly jako ta první, na každé z nich by byla jiná osoba. A věděla jsem, že ti čtyři lidé mají alespoň dvě věci společné. Za prvé byli všichni mrtví. A za druhé všichni zemřeli, když byli na dosah ode mě. Aby bylo jasno, já nejsem sociopat. Prostudovala jsem svou osobnost, empatii a soucit. Udržuju dlouhodobé vztahy a mám přátele. Směju se tak moc, až mě bolí břišní svaly, jako bych veslovala. A taky někdy brečím. Při normálních věcech, jako jsou 12
Sladka pomsta_OK.indd 12
11.05.22 11:00
S L A D K Á P O M S TA
rozchody a loučení, a taky při manipulativních reklamách o autech s airbagy. Jsem lítostivá a soucitná. Lituju bezdomovce. Hladovějící. Ty, kteří jsou ztracení. Jsem taky neobyčejně hodná na zvířata. Už jako malé dítě jsem každý rok bojkotovala hnusný cirkus, který u nás ve městě předváděl lvy, slony a koně. Abych to řekla jednoduše, vždycky jsem respektovala život. To ale Keith Jackson nevěděl. Přísně na mě zíral, myslel si o mně to nejhorší a čekal, až mě to zlomí. Po dlouhé pauze, která by většinu lidí zneklidnila, se do mě pustil. Začal tím, že se zaklonil, nedíval se na fotky, a předváděl klidnou sílu. Po chvilce začal: „Jsem u policie už dvacet let. Předtím jsem sloužil v armádě. A nikdo přede mnou nikdy nezemřel. Ani jeden člověk. Voják. Civilista. Policajt. Zločinec. Ani jeden jediný. Jasně, vezl jsem feťáky do nemocnice, když se předávkovali. Často jsem nakládal do sanitky postřelené lidi. A když mě zavolají k vyšetřování vraždy, přirozeně vidím nějakou tu mrtvolu. Ale nikdy jsem nezažil, že by někdo měl nějakou hrozně podivnou nehodu a zemřel v místnosti, kde jsem byl. I moje devadesátiletá babička byla tak hodná, že zesnula, když jsem byl pryč z domu. Ale podívejme se na vás. Ve vašem nejbližším okolí jsou čtyři mrtví. Přinejmenším. To vím s jistotou. A jeden z nich je váš manžel.“ Když pronesl slovo manžel, máchl pěstí do vzduchu, aby si byl jistý, že mě to tvrdě zasáhne. Cítila jsem to. Ale neškubla jsem sebou. Naklonil se nad stůl a jeho široká ramena se výhružně nahrbila, jen tak lehce. „Jak tohle vysvětlíte, paní Simonová?“ Byla to oprávněná otázka. A zatímco jsem se rozhodovala, jak mu odpovím, v mysli jsem se horečně vracela nazpátek a na povrch se vynořovaly všechny podrobnosti, které mě dovedly k tomuhle okamžiku. Připomínalo to Hledání ztraceného času, ale nerozplývala jsem se nad svým životem, zatímco jsem upíjela ze šálku čaje. Přede mnou stál kelímek s vodou z vodovodu. Byla jsem si jistá, že mi ho dali kvůli tomu, aby bez soudního povolení získali mé otisky prstů a DNA. Než jsem mu odpověděla, dlouze jsem se napila, protože jsem věděla, že ani moje DNA, ani otisky tomuhle detektivovi z oddělení vražd stejně nepomůžou.
13
Sladka pomsta_OK.indd 13
11.05.22 11:00
KAPITOLA 3
ELLIE KLUK NA FOTOGRAFII, KLUK, KTERÉHO JSEM ZAVRAŽDILA, SE JMENOVAL
Duncan Reese. Byl to hajzlík, rozmazlený jedináček, který se řídil domněnkou, že na světě existuje jen omezené množství štěstí. Pokud tedy bylo nějaké jiné dítě veselé, ubíralo Duncanovi jeho vlastní radost. Kvůli tomuhle toxickému přesvědčení si vzal za úkol sabotovat šťastné okamžiky ostatních. Joshua měl nové kolo. Duncan mu ho rozmlátil baseballovou pálkou. Vicky vybrali, aby na slavnosti na zahájení školního roku hrála sólo na piano. Duncan „omylem“ rozbil školní klavír, když právě toho rána v sále „dělal blbosti“. Když měl Griffin narozeniny, přinesl do školy pro každého spolužáka čokoládový cupcake. Duncan s ním sice nechodil do třídy, ale umínil si, že jestli si na dortíku nemůže pochutnat on, nedostane je ani nikdo jiný. Tvrdil, že to není fér, mrskl oranžovo-červenou puntíkovanou krabicí o podlahu a všech dvanáct cupcaků zničil. Byla jsem moc mladá na to, aby mi Duncan věnoval pozornost, a ačkoli jsem byla energická a rázná, málokdy ze mě vyzařovala radost, takže mě nikdy nemučil. Ale moje starší sestra Ellie byla jeho oblíbený cíl. Bylo jí taky sedm a chodili do stejné třídy. Znali se od školky a systematická šikana se každým rokem zhoršovala. Ellie měla lokýnky zbarvené jako západ slunce a velké zelené oči. Později v životě byly tyhle rysy předmětem obdivu, ale v dětství se jí kvůli tomu posmívali. Kamarádi jí obvykle přezdívali Ještěrčí očko a Hadí palice. I jinak. Netrápila se kvůli tomu, zvlášť když další děti ve škole dostaly mnohem krutější přezdívky. Ale Duncan se k tomuhle pošťuchování přidal a pozdvihl ho na mnohem 15
Sladka pomsta_OK.indd 15
11.05.22 11:00
SASCHA ROTHCHILD
surovější úroveň. Často jí ve dveřích zastoupil cestu, podrážel jí nohy na schodech, při vyučování jí házel do klína brouky a jinou havěť, kterou venku chytil a schoval si pro tuto příležitost. Ellie pokaždé vyskočila a ječela, takže vypadala jako blázen. V jednom kuse jí vyhrožoval, že ji srazí k zemi, přidrží a rudé lokýnky jí jednu po druhé ostříhá. A když se mu třeba bude chtít, jednu po druhé jí je vytrhá. Jednoho dne při požárním cvičení svůj slib splnil a skutečně jí vyrval celý pramen vlasů a na bílé pokožce hlavy jí zbylo jen zkrvavené holé místo. Duncan přísahal, že to byla nehoda. Vyvázl z toho s obyčejným varováním, aby si hrál opatrněji, zvláště s děvčaty. Už když jde o malé holky, lidé si často ukážou prstem na oběť incidentu. Nakonec to vypadalo, že to byla chyba mojí sestry, protože je příliš jemná. Příliš křehká. Po téhle příhodě jsem si začala dělat starosti. Ellie nebyla jen moje sestra, ale i nejlepší kamarádka, bezpečný přístav, můj idol, moje bohyně. Byla to nejúžasnější, co jsem v životě měla. Byla a ještě pořád je to nejoblíbenější, co na celém širém světě mám. Bála jsem se, že ji Duncan rozbije tak, že už se to nikdy nespraví. Že ji zničí navždycky. Kvůli Duncanovi se styděla za své ohnivé vlasy, skoro nikdy se neusmála a úplně si se mnou přestala hrát na obchod, ani se nechtěla převlékat za princeznu. Začala přímo nenávidět školu, v jednom kuse se ohlížela přes rameno, odmítala chodit na veřejné záchody a ke všemu trpěla nočními můrami. Duncan ničil i její nejsoukromější chvíle. Její sny. I skrz zdi jsem slyšela, jak ze spaní naříká. Naše pokoje sousedily s koupelnou, kterou jsme měly společnou, a její žalostné výkřiky se ozývaly přes černobílé secesní kachlíky. Rodiče měli ložnici daleko od nás, na druhé straně kuchyně. Nikdo jiný než já proto Elliino žalostné kňourání neslyšel. Léta terapie mě naučila nepoužívat výrazy měl jsem, měl jsi to udělat jinak. Jsou prázdné a nemají žádný smysl. Ale do prdele s teorií. Moji rodiče se měli aktivně postavit proti šikaně. Učitelé měli Ellie chránit a Duncana zarazit. Ředitelka ho měla vyrazit ze školy dávno předtím, než se to takhle rozjelo. Jenomže nikdo z nich to neviděl tak zblízka jako já. Právě tak jako Duncanovi 16
Sladka pomsta_OK.indd 16
11.05.22 11:00
S L A D K Á P O M S TA
rodiče na pláži, všichni kolem Ellie byli pohroužení do svých životů a nevšimli si, že se její sebejistota a jiskra vytrácí. Protože moje sestra vážně byla do značné míry můj život, jen já jsem jasně viděla, jak si stále víc a víc přeje být neviditelná. Dokud Duncan nenastartoval tu perzekuční mašinu, byla to živá, energická, laskavá a nesobecká holčička. Ale ne zas nasládle vlezlá, ani si zoufale nehledala kamarády. Měla vlastní pevné názory, třeba přesvědčení, že básničky by se měly rýmovat. Na druhou stranu byla ochotna naslouchat ostatním, a pokud někomu chyběl hráč do přehazované, přidala se, i když na to třeba neměla náladu. Když se ocitla v nějaké místnosti, bylo tam díky ní příjemněji, zábavněji, ale nevládla tam zběsilá atmosféra. Byla jako dokonale vyvážená vonná svíčka, naprostý opak Duncana. Na rozdíl od něj věřila, že radost je nekonečná, ne nějaká komodita, která se dá ukrást. Čím větší štěstí ostatní pociťovali, tím víc ho prožívala sama. Snažila se ho tedy šířit a násobit, aby zaplavilo celý svět. Usmívala se na staré lidi, jichž si obvykle nikdo nevšímal. Vyráběla vánoční přání pro všechny v našem bloku, dokonce i pro protivnou rozvedenou paní na rohu. Povídala si s řidičem školního autobusu, aby mu nebylo líto, že se děti baví jen mezi sebou. A na rozdíl od většiny starších sester mi dovolila hrát si v jejím pokoji. Měla jsem na zahradě houpačku, ve svém pokojíčku vlastní hračky, krabici s výtvarnými potřebami a spousty pastelek a barevných papírů, abych se nenudila. Ale navzdory všem těm zábavám jsem nedokázala nesahat na Elliinu sbírku lahviček od parfémů. Každá měla jiný magický tvar, odstín a vůni. Miniaturní broušené sošky vypadaly moc hezky, když stály seřazené na poličce. A překvapivě byly ještě hezčí, když se všechny válely roztřískané na podlaze. Nechtěla jsem tu největší z nich převrhnout a způsobit celou tu katastrofu. Když už se to ale stalo, byla jsem uchvácená kousky barevného skla vonícího jako kytky a bonbóny. Vyžívala jsem se v kráse ničení. Byla jsem tou nádherou tak unešená, že jsem Ellie neslyšela vejít do pokoje. Našla mě, jak si šťastně hraju se skleněným potpourri. Zdvihla jsem pohled a bylo mi trapně. Na jejím 17
Sladka pomsta_OK.indd 17
11.05.22 11:00
SASCHA ROTHCHILD
obličeji jsem viděla zklamání a zuřivost. Pak se rozplakala. „Jak jsi jen mohla?“ zaječela na mě. Taky jsem se rozbrečela. Vysvětlila jsem, že to začalo jako příšerná nehoda, ale pak ty střípky vypadaly tak překrásně, že jsem nemohla odolat, využila jsem toho masakru a s rozbitými lahvičkami si hrála. Ellie si všimla, že mi z ruky teče krev. V levé dlani jsem měla zabodnutý střep z růžové lahvičky. Vytáhla ho a na ráně držela ručník, aby zastavila krvácení. Odpustila mi, protože ty lahvičky od voňavek sice milovala, ale mě měla radši. Milovala mě tak, jak já jsem milovala ji. A společně jsme uklidily ten ostrý, voňavý, barevný binec. Na rozdíl od Duncana bych nikdy úmyslně nezničila něco, co jí přinášelo radost. A když viděla, jak vzlykám, bylo jí to jasné. Bylo jí sice líto těch rozbitých lahviček, ale dál už se na mě nezlobila. Byla prostě úžasná. Dokázala zapomenout na zlost a vidět v lidech tu lepší stránku, pokud nějakou měli. A to já měla. Měla jsem v sobě hodně dobrého. Mí rodiče věděli, že je Duncan Reese mizera, a máma s radostí předpovídala, že bude jednoho dne pracovat na benzínce, zatímco moje sestra bude úspěšná a skvělá. Mámě se podle všeho zdálo, že práce na benzínce je ta nejnižší z nejnižších. V tuhle chvíli však její předpověď situaci nijak neřešila. Nezastavila krev, která Ellie tekla z hlavy. Nezkrátila celé ty dlouhé měsíce, než pramen dorostl natolik, aby nekazil účes. Než Duncan nastoupí do zaměstnání na zmíněné benzínce, Ellie bude tak ubitá a vystrašená, že z ní nebude ta úspěšná a skvělá mladá žena. A nikdy nebude šťastná. Tuhle proměnnou matka z rovnice vlastně vynechávala. Táta s mámou, kteří žili ve spokojeném manželství a jejich názory se většinou nelišily, věřili, že děti jsou malé individuality a jsou schopné se samy rozhodovat. V novém světě „matek-helikoptér“ by se dali nejlépe popsat jako „rodiče-ponorky“. Pořád byli přítomní, ale často neviditelní a někdy příliš hluboko, nedosažitelní. Nám připadali spíš jako vstřícní domácí než jako rodičovské figury. Oba byli vychovaní v autoritativních, nepříjemných rodinách a při výchově vlastních potomků možná dovolili kyvadlu zhoupnout se až příliš daleko k druhému extrému. 18
Sladka pomsta_OK.indd 18
11.05.22 11:00
S L A D K Á P O M S TA
Chtěli, abychom si na všechno přišly sami. Abychom se naučily, jak vycházet s nejrůznějšími lidmi, abychom si vytvořily vlastní dovednosti, jako že budeme společenské, budeme využívat vyjednávací taktiky a problémy budeme řešit chytře. Někdy se však vynořili z hlubin a nabídli nám radu a pomoc. Chtěli po nás, abychom se naučily mluvit s cizími lidmi. Máma třeba ukázala na chlápka v parku. „Jdi ho pozdravit.“ „Toho pána v kabátě?“ „Jo. Zkus to. Zjisti sama, jestli se ti zamlouvá, nebo ne.“ „Ale… proč?“ „Aby ses naučila věřit vlastnímu instinktu. Jestli ti nebude sympatický, jdi od něj pryč. Případně uteč. Když to nebudeš zkoušet, nikdy si nevytvoříš vnitřní barometr.“ Moji rodiče rozhodně nebyli dokonalí, ale tohle byla lekce pudu sebezáchovy, která mi vždycky dobře posloužila. Vím, jaký mám z lidí pocit. Okamžitě. Jiná věc ovšem je, co s tím pocitem udělám dál. Rodiče nikdy nepředpokládali, že se s Ellie přes všechno klidně přeneseme. Mohly jsme se poprat, stěžovat si a odmlouvat, ale čekalo se od nás, že zvládneme všechny životní zádrhele a nespravedlnosti samy. Naši rodiče se nad námi tedy nevznášeli jako nějaké helikoptéry. Pluli kdesi v hlubině a od problémů s Duncanem se drželi dál. Já jsem před tím však nemohla zavírat oči. Ten kluk byl skrznaskrz zlý a musel zmizet. Viděla jsem příležitost, tak jsem se jí chopila. Toho dne na pláži se vražda stala další dovedností, kterou jsem si přidala k těm stávajícím. A když jsem zjistila, jaký je to efektivní nástroj, nechala jsem si ho po ruce. Měla jsem vrozenou vnitřní sílu, která mě nutila chránit ty, kteří byli slabší než já. Pouhé dva týdny před tou příhodou v oceánu jsem ze zahrady slyšela žalostné pískání. Běžela jsem vypátrat, co to je, a za stromem, z něhož jsme trhali tropické ovoce karamboly, jsem našla ptáčka se zlomeným křídlem. Nemohl vzlétnout, protože ho poutala zemská tíže, stejně jako nás ostatní. Opatrně jsem pěnici sebrala a celá hysterická běžela dovnitř. Zaječela jsem: „Musíme něco udělat!“ Moje máma, která vypadala úžasně, aniž 19
Sladka pomsta_OK.indd 19
11.05.22 11:00
SASCHA ROTHCHILD
by se o to nějak zvlášť snažila, si odhrnula z čela dlouhé, vlnité zrzavé vlasy, odložila křížovku a pořádně si uvázala tenký sarong kolem krku. To mělo zřejmě ukázat, že se pustí do akce. „Dones Zlaté stránky,“ řekla mi. Honem jsem pro ně běžela. Našla to, co hledala, vzala si telefon a vytočila číslo. Po prvním zazvonění mi mobil předala a řekla: „Je to tvůj objev. Tvůj pacient. Takže bys měla mluvit ty.“ Ozvala se dvě další zazvonění a pak hlas: „Ptačí útulek. Tady Benita.“ Byla jsem nervózní. Ale přece jsem promluvila. „Dobrý den, Benito. Já se jmenuju Ruby. Našla jsem ptáčka.“ O necelých deset minut později jsem seděla v autě, které jelo nepovolenou rychlostí do South Miami. Máma řídila a já na zadním sedadle opatrně držela vyplašeného ptáčka v dlaních. Benitě bylo asi tak jako mojí mámě, čtyřicet. Byla však baculatější a měkčí. Kulatá, pomalá a působila uklidňujícím dojmem. Na první pohled by člověk čekal, že by se hodila do útulku pro pandy. Podala jsem jí tu zraněnou chudinku a ona mi řekla: „Jsi hodná holčička. Musíš mít laskavou duši, když chápeš, že i ten nejobyčejnější ptáček si zaslouží šanci na plný a plodný život.“ Přijala jsem kompliment a rozhlédla se kolem po zářivých tropických květinách, zranitelných, ale přesto neohrožených a otevřených světu. Cítila jsem, že bujně zelené stromy nadnáší tolik ptačí energie, že by snad jejich kmeny dokázaly samy odletět. Nahlížela jsem do velkých pečlivě udržovaných klecí, plných zotavujících se křehkých opeřenců. Tohle bylo dobré místo. Správné místo. Tak proč se mi do očí derou slzy? Benita chápala, že mám ke svému nalezenci pevný vztah a nechce se mi s ptáčkem loučit. Pohladila mě po hlavě, tak jako já jsem před chviličkou hladila opeřenou hlavičku pěnice, a řekla: „Nedělej si starosti, můžeš sem kdykoli přijít na návštěvu.“ Přikývla jsem a otočila se k odchodu s hlavou nahoře, abych snížila tlak slz na víčka. Benita za mnou ještě zavolala: „Počkej! Jak se ten tvůj ptáček jmenuje?“ V té době jsem byla nejmladší dítě v první třídě naší základky a už jsem se dostala do programu pro nadané děti. IQ test, který 20
Sladka pomsta_OK.indd 20
11.05.22 11:00
S L A D K Á P O M S TA
mi dali, pro mě byl spíš jen zábavná hra. „Který tvar se sem hodí? Který vzor je přerušený?“ Měla jsem zvídavou povahu a přirozenou schopnost nenápadně naslouchat rozhovorům, aniž by si mě lidi všimli. Svět mi tedy připadal jako nekonečná spleť tajemných intrik. Na svůj věk jsem měla obdivuhodný slovník (nedávno jsem do něj přidala slova povzbuzovat a fuchsie) a velice aktivní fantazii. Vyprávěla jsem příběhy o princeznách-jednorožcích, které si představují, že děti jsou jen vymyšlené. Nerada bych tvrdila, že jsem byla zázračné dítě. Nebyla jsem génius o nic víc než sociopat. Nehrála jsem šachy ani na housle, nerozuměla jsem počítačovému kódu, neučila jsem se japonsky. Jsem chytrá, a to nadprůměrně, ale nejsem žádná anomálie. Byla jsem zkrátka pokročilá na svůj věk, zvláště pokud šlo o slovní zásobu. Nejspíš kvůli tomu, že jsem byla nejmladší v rodině, v níž všichni pracovali se slovy, a snažila se tedy všechny ostatní dohnat. Když se mě však Benita zeptala, jak se bude ptáček jmenovat, měla jsem okno. Najednou ze mě vyprchala veškerá předčasná vyspělost a kreativita, protože jsem všechnu svou energii vyplýtvala na boj se slzami. Chviličku jsem pátrala ve všech koutech své mysli, ale nenapadlo mě nic než „Pan ptáček“. Máma se na mě překvapeně podívala. Myslím to snad ironicky? Benita však nevěděla o mých nadprůměrných schopnostech a zdálo se jí, že je to pro malé dítě naprosto přijatelná odpověď. „Skvělé. Budeme se o Pana ptáčka dobře starat.“ A pak jsem Pana ptáčka skutečně navštěvovala. Když se pěnici zahojilo křídlo, vypustili jsme ji zpátky na svobodu, ale měla jsem pevnou vazbu k ostatním ptákům, kteří tam bydleli napořád, protože by bez lidské péče nepřežili. A já si z ptačího útulku udělala své vlastní útočiště. V následujících letech jsem tam pracovala jako dobrovolník, volně dýchala, vnímala přírodu. Bylo to taky místo, kde jsem hluboko mezi stromy schovala jedno ze svých temných tajemství. Tam ho nikdy detektiv Keith Jackson nenajde. Tím jsem si byla jistá. Zvlášť ne teď, o tolik let později. Uvolnila jsem čelist, aby na mě nebyly vidět ani nejmenší známky napětí. Zdvihla jsem Duncanovu fotku, s úctou ji 21
Sladka pomsta_OK.indd 21
11.05.22 11:00