Holokaust Nová historie
Laurence Rees Pro Camillu
Holokaust.indd 3
12.10.2021 8:49:16
Obsah
Seznam map a ilustrací …6 Předmluva …9 1. Počátky nenávisti …12 2. Zrod nacistické strany (1919–1923) …25 3. Od revoluce k volebním urnám (1924–1933) …41 4. Konsolidace moci (1933–1934) …66 5. Norimberské zákony (1934–1935) …97 6. Vzdělání a budování říše (1935–1938) …107 7. Radikalizace (1938–1939) …131 8. Vypuknutí rasové války (1939–1940) …163 9. Perzekuce na Západě (1940–1941) …190 10. Vyhlazovací válka (1941) …215 11. Na cestě k Wannsee (1941–1942) …249 12. Vypátrat a zabít (1942) …277 13. Nacistické vyhlazovací tábory v Polsku (1942) …300 14. Vraždy a shánění spolupachatelů (1942–1943) …318 15. Útlak a odpor (1943) …337 16. Osvětim (1943–1944) …359 17. Maďarská katastrofa (1944) …377 18. Vrahy až do hořkého konce (1944–1945) …402 Dovětek …423 Poděkování …428 Poznámky …430 Seznam použitých titulů přeložených do češtiny …475 Rejstřík …476
Holokaust.indd 5
12.10.2021 8:49:16
Seznam map a ilustrací
Mapy Deportace Židů do Osvětimi Nacistická vyhlazovací střediska v Polsku Ilustrace ODDÍL PRVNÍ 1. Adolf Hitler a skupina stoupenců nacistů ve dvacátých letech (Ullsteinbild/TopFoto) 2. Dietrich Eckart (Ullsteinbild/TopFoto) 3. Mladý Joseph Goebbels (World History Archive / TopFoto) 4. Jednotka freikorps pochoduje Mnichovem, rok 1919 (Ullsteinbild/TopFoto) 5. Prezident Paul von Hindenburg a Adolf Hitler v roce 1933 (akg-images) 6. Otto Meissner a bývalý kancléř Franz von Papen (Ullsteinbild/TopFoto) 7. Vězni koncentračního tábora ve třicátých letech (Ullsteinbild/TopFoto) 8. Předváleční vězni v Dachau (akg-images) 9. Adolf Hitler v roce 1936 (Ullsteinbild/TopFoto) 10. Joseph Goebbels si bere Magdu Quandtovou, prosinec 1931 (Topham Picturepoint) 11. Theodor Eicke (Ullsteinbild/TopFoto) 12. Hermann Göring a Heinrich Himmler (Topham/AP) 13. Adolf Eichmann (Ullsteinbild/TopFoto) 14. Heinrich Himmler a Reinhard Heydrich (Ullsteinbild/TopFoto) 15. Židé jsou nuceni drhnout ulice v Rakousku po nacistické okupaci v roce 1938 (World History Archive / TopFoto) 16. Následky křišťálové noci v listopadu 1938 (Ullsteinbild/TopFoto)
Holokaust.indd 6
12.10.2021 8:49:16
Seznam map a ilustrací
7
17. Hořící synagoga během křišťálové noci (bpk / Abraham Pisarek) 18. Hlavní tábor v Osvětimi (ITARR-TASS /TopFoto) ODDÍL DRUHÝ 19. Hitler a jeho generálové (Walter-Frentz-Collection, Berlin) 20. Legitimace Žida z lodžského ghetta (©IMAGNO / TopFoto) 21. Dr. Robert Ritter vyhodnocuje sintskou ženu (Ullsteinbild/TopFoto) 22. Jedna z Ritterových asistentek vyplňuje dotazník s romskou rodinou (Roger-Violet / TopFoto) 23. Židé se sprchují v lodžském ghettu (Ullsteinbild/TopFoto) 24. Děti v lodžském ghettu (Roger-Violet / TopFoto) 25. Němečtí vojáci pochodují Paříží, rok 1940 (World History Archive / TopFoto) 26. Holandští Židé se připravují nastoupit do vlaku, který je odveze na východ (©2003; Topham Picturepoint) 27. Heinrich Himmler při návštěvě lodžského ghetta v červnu 1941 (Ullsteinbild/TopFoto) 28. Mordechaj Chaim Rumkowski ve svém soukromém kočáře (Ullsteinbild/TopFoto) 29. Adolf Hitler se slovenským prezidentem Jozefem Tisem (©2004 TopFoto) 30. Adolf Hitler a Benito Mussolini (World History Archive / TopFoto) 31. Dr. Irmfried Eberl (Bundesarchive, B162 Bildild-00636) 32. Christian Wirth (Yad Vashem) 33. Papež Pius XII. (Ullsteinbild/TopFoto) 34. Adolf Hitler při ojedinělém veřejném vystoupení ke konci války (Walter-Frentz-Collection, Berlin) ODDÍL TŘETÍ 35. Němečtí vojáci kradou prasata (Bibliothek für Zeitgeschichte in der Württembergischen Landesbibliothek, Stuttgart) 36. Německé jednotky postupují proti vesnici na východní frontě (Ullsteinbild/TopFoto) 37. Židovské ženy čekají, až je zavraždí nacistické bezpečnostní síly v okupovaném Sovětském svazu (bpk / Karl Sturm) 38. Nacistické bezpečnostní síly (akg-images) 39. Sovětští vojáci v německém zajetí (©2001; Topham / AP)
Holokaust.indd 7
12.10.2021 8:49:16
8 Holokaust
40. Židovští civilisté v německém zajetí (World History Archive / TopFoto) 41. Maďarští Židé přijíždějí do Ovětimi-Birkenau, rok 1944 (World History Archive / TopFoto) 42. Letecký snímek Osvětimi-Birkenau pořízený spojeneckým vzdušným průzkumem (Roger-Violet / TopFoto) 43. Selekce nově příchozích do Osvětimi-Birkenau (Ullsteinbild/TopFoto) 44. Personál Osvětimi při odpočinku (United States Holocaust Memorial Museum, s laskavým svolením anonymního dárce) 45. Krematorium III v Osvětimi (archivní sbírka Státního muzea Osvětimi-Birkenau ve městě Osvětimi) 46. Krematorium IV v Osvětimi (archivní sbírka Státního muzea Osvětimi-Birkenau ve městě Osvětimi) 47. Fritz Klein v Bergen-Belsenu (Roger-Violet / TopFoto) 48. Oskar Gröning 49. Petras Zelionka (Přestože jsme se snažili kontaktovat držitele autorských práv, vydavatelé rádi opraví případné chyby vzniklé opomenutím nebo nedopatřením.)
Holokaust.indd 8
12.10.2021 8:49:17
Předmluva
Pro nacisty byl zločin Fredy Winemanové jednoduchý. Byla Židovka. V květnu 1944, když jí bylo dvacet let, ji ve francouzském Saint-Étienne zatkli kolaboranti z polovojenské Milice française. Spolu s rodiči a třemi bratry ji převezli nejprve do nechvalně proslulého zadržovacího tábora v Drancy na předměstí Paříže a odtud do Osvětimi-Birkenau v nacisty okupovaném Polsku. Počátkem června 1944 projel vlak s Fredou, její rodinou a téměř tisícovkou dalších Židů z Francie pod červenými cihlami strážnice v Birkenau a po železniční trati přímo do tábora. Když se otevřely dveře nákladního vagonu a oni vyšli na denní světlo, Freda si myslela, že přijela do samotného „pekla“. „Ten puch! Ten zápach byl příšerný!“ Freda však stále nevěděla, jaký je skutečný účel Birkenau. To místo bylo rozsáhlé a hemžilo se to tam vězni. Že by všechny nově příchozí poslali na nucené práce? Když s rodinou stála na prostranství u železniční trati známé jako „rampa“, události nabraly nečekaný spád. Vězni ze speciální jednotky zvané sonderkommando, navlečení do uniforem připomínajících pyžamo, křičeli na nově příchozí: „Dejte děti starším ženám.“ Jedna mladá dvacetiletá matka tak dala své miminko do rukou Frediny matky. Židé dostali příkaz, aby se na rampě postavili do dvou řad – v jedné byli muži a ve druhé ženy a malé děti. Freda, zmatená děním okolo, se spolu s matkou, jež stále držela to dítě, zařadila do fronty pro ženy. Když její matka došla do čela fronty, lékař SS – Freda se domnívá, že to byl Mengele – jí řekl, aby šla s dítětem doprava. Freda následovala matku, ale pak, vzpomíná, „mě Mengele zavolal zpátky a řekl: ,Ty jdi doleva.‘ Já na to: ,Ne, nepůjdu. Nechci být oddělena od maminky.‘ A on řekl naprosto nenuceně: ,Tvoje matka se bude starat o děti a ty běž s mladými [tedy s mladými dospělými].‘“ „Nechápala jsem, proč nás oddělili. Nechápala jsem, proč děti musely jít se staršími ženami. Mé matce bylo teprve šestačtyřicet let. Nechápala jsem, co se děje, všechno šlo rychle. Všechno se to seběhlo hrozně rychle,“ říká Freda.
Holokaust.indd 9
12.10.2021 8:49:17
10 Holokaust
Když Fredina matka s dítětem odcházela, její otec a tři bratři došli do čela fronty. Všem řekli, ať zůstanou pohromadě. Ale když stáli na rampě, Fredin nejstarší bratr David viděl, jak se jejich matka vydala opačným směrem, a napadlo ho, že by jejich nejmladší sourozenec, třináctiletý Marcel, měl jít s ní. Zdůvodnil to tím, že „by mohlo být pro Marcela jednodušší“, kdyby se o něj matka mohla postarat. David tedy Marcela pobídl, aby ji doprovodil. Marcel poslechl slova staršího bratra a rozběhl se za maminkou. David tak nevědomky způsobil, že Marcel šel na smrt. Tehdy to netušili, ale právě se účastnili procesu selekce, při níž lékaři z řad SS během několika vteřin rozhodovali, komu bude umožněno prozatím žít a který člověk má ihned zemřít. Na drtivou většinu lidí z tohoto transportu čekala okamžitá smrt v plynových komorách Birkenau – včetně Fredovy matky s miminkem, které jí vložili do náruče. Nacisté nechtěli, aby děti, staří nebo nemocní lidé setrvávali v táboře déle než několik hodin. Fredu, jejího otce a tři bratry vybrali na práci. Ačkoli úmyslem nacistů bylo, aby nakonec všichni Židé zemřeli, toto byl alespoň odklad popravy. Tím, že David poslal Marcela za mámou, zajistil, že se Marcel připojí ke skupině vybrané pro okamžitou smrt. Marcel byl jako třináctiletý přesně na pomezní čáře selekce, a tak bylo esesákům jedno, jestli půjde s matkou na smrt. Jak říká Freda, Davidův čin „by byl za jiných okolností [správný]“. Ale vprostřed nelidských podmínek Osvětimi „to bylo špatné rozhodnutí“. Příslušníci sonderkommanda řekli mladým matkám, aby své děti odevzdaly, protože jedinou šancí, jak přežít úvodní selekci, bylo dostavit se před lékaře SS bez dětí. I když byla matka mladá a zdravá, esesáci se ji během konečné selekce jen zřídkakdy pokusili oddělit od dítěte, protože se obávali, že mezi nově příchozími vyvolá paniku. Členové sonderkommanda si Fredinu matku otipovali, když čekala u vlaku, a usoudili, že je příliš stará, aby selekci přežila. Protože bylo jisté, že zemře, a protože bylo jisté, že na smrt půjde i dítě, dali je dohromady. Tak dostala mladá matka šanci dožít se dalšího dne. Jak vůbec někdo na zemi mohl vytvořit takovou situaci? Jak se mohly normy obyčejné slušnosti a morálky zvrátit tak nevýslovně, že soucitné gesto bratra, který poslal sourozence za maminkou, způsobilo jeho smrt, a jedinou šancí mladé matky na přežití delší než jeden den bylo, že jí bylo odebráno miminko, které pak zavraždili?
Holokaust.indd 10
12.10.2021 8:49:17
Předmluva
11
Ale zajděme ještě dál: jaké byly důvody, proč se nacisté rozhodli vyhladit celou jednu skupinu lidí? Proč miliony mužů, žen a dětí nahnali do plynu, stříleli je, nechávali vyhladovět, ubíjeli je k smrti – zkrátka je všemi možnými způsoby vraždili? Jaké místo zaujímala tato genocida v katalogu dalších hrůz, které měli němečtí nacisté na svědomí? O těchto otázkách jsem přemýšlel pětadvacet let, když jsem napsal a vyprodukoval řadu dokumentárních televizních seriálů o nacistech a o druhé světové válce. Během své práce jsem procestoval mnoho zemí a potkával stovky očitých svědků této doby – včetně těch, kteří trpěli rukou nacistů, jako byla Freda Winemanová. Těch, již událostem přihlíželi jako nezúčastnění pozorovatelé, i těch, kteří se zločinů dopouštěli jako pachatelé. Na veřejnost se dostal pouhý zlomek svědectví shromážděných pro mé filmy. Holokaust je nejproslulejším zločinem v dějinách světa. Potřebujeme pochopit, jak byla tato obscénnost možná. A právě o to se pokouším v této knize, jež čerpá nejen z tohoto čerstvého materiálu, ale také z nejnovějších vědeckých poznatků a dobových dokumentů.
Holokaust.indd 11
12.10.2021 8:49:17
. Počátky nenávisti
V září roku 1919 napsal Adolf Hitler dopis nesmírného historického významu. O jak důležité psaní jde, to si však v té době ještě nikdo neuvědomoval. Autor dopisu, Adolf Hitler, byl totiž neznámou osobou. Bylo mu třicet let a neměl domov ani kariéru, manželku ani přítelkyni, v jeho životě nebyl ani jakýkoli blízký člověk. Když se ohlédl za svým dosavadním životem, to jediné, co mohl spatřit, byl život plný nenaplněných ambicí a snů. Chtěl se stát slavným umělcem, umělecké kruhy jej však nevpustily do svých řad. Zatoužil podílet se na německém vítězství nad spojenci za první světové války, stal se však pouze svědkem ponižující porážky německých vojsk v listopadu 1918. Byl zahořklý, rozhořčený a hledal někoho, na koho by hodil všechnu vinu. V tomto dopise ze dne 16. září 1919, jejž adresoval svému kamarádovi ve zbrani Adolfu Gemlichovi, Hitler nenechává nikoho na pochybách, kdo nese odpovědnost nejenom za jeho nesnáze v osobním životě, ale také za utrpení celého německého národa. „Žije mezi námi,“ napsal Hitler, „neněmecká cizí rasa, jež není ochotna a ani schopna vzdát se svých vrozených vlastností… a které přesto náležejí všechna politická práva, jež náležejí i nám… Vše, co pohání člověka, aby usiloval o vyšší mety, ať už je to náboženství, socialismus nebo demokracie, je pro ni pouze prostředkem k dosažení vlastních cílů, k uspokojení touhy po penězích a nadvládě. Její působení vyvolává mezi národy rasovou tuberkulózu.“1 Protivník, kterého Hitler takto charakterizoval, byl „Žid“. Dodává, že „konečným cílem“ každé německé vlády musí být „nekompromisní a úplné odstranění Židů“. Je to pozoruhodný dokument. Nejen proto, že nám už v roce 1919 umožňuje nahlédnout do smýšlení muže, který se v pozdějších letech stane jedním z inciátorů holokaustu, ale také proto, že jde o první nezvratný důkaz Hitlerova antisemitského smýšlení. Ve své autobiografii Mein Kampf, kterou sepíše o pět let později, Hitler prohlašuje, že Židy nenáviděl už v dobách, kdy se v prvních letech 20. století probíjel jako umělec ve Vídni. Někteří badatelé však tuto jeho zjednodušující verzi
Holokaust.indd 12
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
13
vlastní minulosti zpochybňují.2 Tážou se, zdali tyto vyostřeně antisemitské postoje skutečně zastával už během svého působení ve Vídni a coby voják sloužící v první světové válce.3 Nelze si však myslet, že by Hitlerovi antisemitismus pronikl do hlavy jen tak z ničeho nic až v září 1919. Při psaní tohoto dopisu čerpal z proudů antisemitského smýšlení, které se šířily Německem dávno před první světovou válkou, během ní i bezprostředně po jejím skončení. A to do té míry, že ani jediná z myšlenek, které uvádí ve svém dopise ze září 1919, není původní. I když se Hitler později stane nejznámějším propagátorem antisemitismu, čerpal z bohatých zdrojů dějin pronásledování jednoho národa. Antisemitismus jistěže žádnou novinkou nebyl. Jeho počátky můžeme vysledovat několik tisíciletí nazpátek. V Novém zákoně, sepsaném na úsvitu křesťanství, najdeme pasáže, které připomínají nepřátelský vztah „Židů“ k Ježíši Kristu, třebaže on sám se do židovské rodiny narodil. Evangelium podle svatého Jana v anglickém překladu Bible zvaném „Bible krále Jakuba“ uvádí, že Židé Ježíšovi „ukládali o život“.4 V jednom okamžiku dokonce vzali do rukou kameny, aby je po něm házeli.5 Sám Ježíš v tomto překladu Židům říká, že jsou dětmi „ďáblovými“.6 Nepříznivé představy o „židech“ tak byly součástí nejposvátnějšího křesťanského textu; a celé generace kněží označovaly Židy za „věrolomný“ národ, který „nechal zabít Pána Ježíše Krista“.7 Není tedy těžké pochopit, proč bylo ve středověké Evropě, v níž převládala křesťanská kultura, pronásledování Židů poměrně běžným jevem. V mnoha zemích Židé nesměli vlastnit půdu, nemohli vykonávat určitá povolání a bylo jim povoleno žít jen na vyhrazených místech. V různých dějinných obdobích a v řadě měst po celé Evropě museli Židé žít v ghettech a na oděvu nosit zvláštní poznávací znamení – v Římě 13. století to byla žlutá nášivka. Jedním z mála povolání, které Židé mohli vykonávat, byla lichva, protože pro křesťany byla tato činnost zapovězena. A jak dokládá Shakespearův Kupec benátský, židovský lichvář se mezi lidem stal nenáviděnou postavou. Roku 1543 sepsal Němec Martin Luther spisek O Židech a jejich lžích. Židé, vysvětluje Luther, „nejsou ničím jiným než zloději a lupiči, a [není] ani jediný ždibec jejich pokrmu ani jediné nitě z jejich oděvu, jež by bývali byli denně nezcizili a neukradli skrze tu jejich prokletou lichvu.“ Vyzval obyvatele, aby je „napořád vyhnali z této země … pryč s nimi!“8
Holokaust.indd 13
12.10.2021 8:49:17
14 Holokaust
S nástupem osvícenství se zdálo, že se evropským Židům blýská na lepší časy. V této éře změn na poli vědeckém i politickém se začalo zpochybňovat mnoho tradičních představ. Třeba představa, zda si Židé skutečně zaslouží zacházení, kterému jsou vystaveni, anebo jsou spíše obětmi předsudků? Německý historik Christian Wilhelm von Dohm se v roce 1781 vyjádřil ve prospěch emancipace Židů. Poukazoval zejména na to, že „všechno, z čeho jsou Židé obviňováni, má původ v politických podmínkách, v nichž nyní žijí“.9 Ve Francii po zveřejnění „Deklarace práv člověka a občana“ v roce 1789 se Židé podle zákona stali „svobodnými a rovnoprávnými“ občany. V průběhu 19. století bylo v Německu zrušeno mnoho zákazů, které Židy svazovaly. Týkalo se to rovněž omezení v oblasti profesního života a povolání, jež mohou Židé vykonávat. Žádná z těchto nových svobod však nebyla zadarmo. Spolu s tím, jak se německým Židům otevíraly všemožné nové příležitosti, procházela dalekosáhlými změnami i samotná země. V průběhu druhé poloviny 19. století se žádný druhý evropský stát neproměňoval takovým tempem jako Německo. Produkce uhlí vzrostla z 1,5 milionu tun v roce 1850 na 100 milionů tun v roce 1906.10 Počet obyvatel vzrostl z něco málo přes 40 milionů v roce 1871 na více než 65 milionů v roce 1911. Ro ku 1871 došlo také k politické proměně Německa. Po všech těchto zvratech a otřesech si mnozí kladli zásadní otázky o kulturní a duchovní povaze tohoto nového národa. A v neposlední řadě se tázali, co to vlastně znamená být „Němcem“? Jednu z odpovědí na tuto otázku přinesli stoupenci ideje das Volk. Obvykle se sice toto slovo překládá jako „lid“ nebo „národ“, avšak za tímto pojmem se skrývá celý myšlenkový svět, který lze jen stěží převést jedním slovem do angličtiny (stejně tak do češtiny, pozn. překl.). Völkisch teoretici tímto slovem vyjadřují takřka mystické propojení vymezené skupiny lidí, kteří všichni mluví týmž jazykem a mají společné kulturní dědictví, jež vyrůstá z kořenů jejich rodné hroudy. V reakci na prudký růst měst a znečištění životního prostředí, jehož zdrojem jsou nově vznikající továrny, hlásají slávu německého venkova a zvláště pak síly lesa. Profesor Wilhelm Heinrich Riehl v knize Land und Leute (Země a lidé), v jednom z nejslavnějších chvalozpěvů na das Volk, napsal: „Musí vymřít národ, který již nerozumí dědictví lesů, jež jej posilují a omlazují. Musíme se starat o les nejen proto, abychom v zimě udržovali teplo v kamnech, ale aby také tep lidí zůstával horoucí a radostný, aby Němci
Holokaust.indd 14
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
15
zůstali Němci.“11 V půli 19. století Riehl varoval před nebezpečím, které představuje nejen růst měst, ale také samotný symbol moderní doby – železnice: „Zvláště pak rolník má pocit, že tváří v tvář nové železnici už nemůže zůstat ,tradičním rolníkem‘ … každý se obává toho, že se stane někým jiným. Jako by ti, co nás chtějí připravit o náš typický způsob života, byli spíše přízraky z pekel, a ne dětmi dobrého ducha.“12 Koncept Volku se následně stal nesmírně důležitým pro Hitlera a nacisty vůbec. Německý ministr propagandy Joseph Goebbels si dokonce objednal natočení mimořádného filmového díla, jež bylo natočeno v roce 1936 pod názvem Ewiger Wald (Věčný les). Snímek je oslavou síly lesa a rolnického lidu a jejich nesmírného významu. „Naši předkové byli lidmi lesa,“ hlásala tisková zpráva k uvedení snímku. „Jejich bůh přebýval ve svatých hájích, jejich náboženství vyrůstalo z lesů. Žádný národ nemůže žít bez lesa a lid, který se provinil odlesňováním, upadl v zapomnění…“13 Závěrečný komentář filmu toto propojení Volku a lesa ještě vyostřuje: „Národ, stejně jako les, bude trvat na věky!“14 Před první světovou válkou byla nejpopulárnějším mládežnickým hnutím v Německu organizace Wandervogel. Ta zvala mladé muže a ženy na výpravy do přírody, aby tak obnovovali propojení Němce a půdy. „Bylo to duchovní hnutí,“ říká Fridolin von Spaun, který jako dospívající do Wandervogelu vstoupil. „Byla to reakce na éru císaře Viléma, která se zaměřovala především na průmysl a obchod.“15 Další mladí Němci vstupovali do spolků, jako byl Německý turnerský svaz, a s oblibou cvičili pod širým nebem. „V německém turnerském spolku to bylo poprvé, co jsem narazil na svastiku,“ říká Emil Klein, který byl jeho členem před první světovou válkou. „Čtyři F – frisch [svěží], fromm [zbožný], fröhlich [radostný], frei [svobodný] – vytvářely dvojitou svastiku na odznaku, na bronzovém odznaku, který jste nosili jako insignie.“16 Svastiku si osvojila řada völkisch uskupení. Mělo se za to, že tento starodávný symbol, užívaný kdysi nejrůznějšími kulturami, znázorňuje propojení s předky, mimo jiné také proto, že podobné symboly se čas od času nacházely na archeologických lokalitách v Německu. Tento nový vývoj kladl celkově před německé Židy nepřekonatelnou překážku, koncepce Volku je totiž ze sebe automaticky vylučovala. Většina německých Židů žila ve městech a pracovala v povoláních, která stála v přímém protikladu k völkisch ideálu – Židé prokazatelně nebyli lidé, kteří „pocházeli z lesů“. V nesmírně populárním německém románu Soll
Holokaust.indd 15
12.10.2021 8:49:17
16 Holokaust
und Haben (Má dáti, dal) z roku 1855 je hlavní postavou Žid, podnikatel Veitel Itzig, vyobrazen jako odporný jedinec, posedlý penězi a podvádějící čestné, ale naivní Němce.17 Itzig je parazit a vede život, který nemohl být vzdálenější vznešenému ideálu rolníka obdělávajícího půdu. Nelze sice tvrdit, že každý, kdo se hlásil k myšlenkám Volku, musel být nutně antisemita, nicméně Žid se pro völkisch hnutí stal symbolem ztělesňujícím vše, co bylo v novém Německu špatně. Pokud jste byli rolníky, kteří se jen obtížně vypořádávali s prudkým rozrůstáním měst a s realitou železnice, jež nyní protínala skrz naskrz jejich zemi – mohli jste za to vinit Žida. Byli-li jste obchodníky, kteří zjistili, že jim zákazníci utíkají do nově otevíraných obchodních domů – mohli jste vinu hodit na Žida. Jestliže jste pracovali v dílně zabývající se ruční výrobou a nyní jste nemohli nic prodat kvůli masově vyráběnému továrnímu zboží vrhanému v ohromném množství na trh – mohli jste obvinit Žida. Tyto argumenty se pochopitelně zakládaly na předsudcích. Pokud němečtí Židé žili ve městech, budovali obchodní domy a továrny, bylo to do značné míry proto, že byli po stovky let vyloučeni z prací ve Volkem „schválených“ povoláních. Stručně řečeno, teď se Židům dostávalo pokárání za to, že nemají vztah k půdě, když předtím měli zakázáno půdu vlastnit. Bující antipatie vůči německým Židům byla o to pozoruhodnější, že v Německu téměř žádní Židé nežili. Bylo jich v Německu méně než jedno procento. Mnoho Němců do styku s Židy prakticky za celý život nepřišlo. Nepřítomnost Židů však nemůže být antisemitismu na překážku. Jak se po Německu šířilo völkisch hnutí, dávné „křesťanské“ předsudky vůči Židům nijak nezmizely. Naopak ještě nabývaly na síle. Paul Lagarde, jeden z nejzapálenějších antisemitů völkisch střihu, vykřikoval věty, kterým by dobře rozuměl i takový Martin Luther. „Jsme antisemité,“ napsal ve studii Juden und Indogermanen (Židé a Indogermáni), publikované v roce 1887, „neboť Židé žijící mezi námi v Německu 19. století reprezentují názory, zvyky a požadavky, které sahají zpátky až do časů krátce po potopě, kdy se rozdělily národy… neboť uprostřed křesťanského světa jsou Židé pohany z Asie.“ Židé byli podle Lagarda „národem, který po tisíciletí ničím nepřispěl do historie“.18 Pokřivený pohled, že Židé jsou jakousi cizí silou a v novém Německu představují jakousi tajnou mocenskou kliku, vedlo Heinricha Claße, vůdce Všeněmeckého svazu, k sepsání publikace Wenn ich der Kaiser wär’
Holokaust.indd 16
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
17
(Kdybych byl císařem). Claßova kniha, která vyšla v roce 1912, dva roky před vypuknutím první světové války, hlásala nutnost „návratu ke zdraví v našem národním životě“ a spojovala ji s požadavkem, aby „židovský vliv“ byl „zcela odstraněn nebo zatlačen zpět na únosnou, neškodnou úroveň“.19 Claß navrhoval zavést proti Židům řadu restriktivních opatření. Vyzýval k tomu, aby noviny, které vlastnili Židé nebo jež zaměstnávaly židovské autory, tuto skutečnost „ohlásily“. Židé měli také být vyloučeni ze služby v armádě nebo u námořnictva a měl jim být zakázán výkon povolání v oblastech, jako je učitelství nebo právo. Souběžně s antisemitismem völkisch ražení a „tradičním“ křesťanským antijudaismem vznikal ještě další, velmi odlišný způsob útoku na Židy. Šlo o myšlenku, která se skrývala v Hitlerových slovech v jeho dopise ze září 1919 o „antisemitismu založenému na rozumu“. „Moderní“ antisemité Hitlerova typu se pokoušeli ospravedlnit svou nenávist vůči Židům pomocí pseudovědeckých argumentů. Tvrdili, že Židy by se nemělo opovrhovat kvůli jejich náboženství, ale kvůli „rase“. Představa, že lidské bytosti lze od sebe odlišit na základě jejich rasového původu a že některé rasy jsou lepší než jiné, získala kvaziintelektuální podporu poté, co v roce 1855 vyšel spisek hraběte Arthura de Gobineau Essai sur l‘inégalité des races humaines (O nerovnosti lidských plemen).20 Gobineau, jenž byl zkušeným diplomatem, nikoli však vědcem, si z klobouku vyčaroval svět, ve kterém existují tři rasy, „černá, žlutá a bílá“. Z nich „negroidní typ je nejslabší a stojí na nejnižší příčce žebříku“. Lidé žluté rasy jsou „jasně nadřazení černým“, ale „nedokázali vytvořit civilizovanou společnost; nedovedli vyvinout kuráž ani rozproudit zdroje krásy a činu.“ Na samém vrcholku rasové hierarchie stojí „bílá rasa“. Její zástupci mají „pozoruhodnou, ba až krajní lásku ke svobodě“. „Historie nás učí,“ že „všechny civilizace mají původ v bílé rase, že žádná civilizace nemůže existovat bez její pomoci a že společnost je skvělá a zářivá pouze do té míry, do jaké si udržuje krev ušlechtilé vrstvy, která ji stvořila…“ Gobineau také věřil, že všechny evropské civilizace – včetně „germánských ras“ – „alespoň zčásti“ vytvořila skupina zvaná „Árijci“, kteří do Evropy připutovali z Indie. Antisemitismus je ústřední ingrediencí v díle Základy devatenáctého století (Die Grundlagen des neunzehnten Jahrhunderts), publikovaném v roce 1899, jehož autorem je Houston Stewart Chamberlain, spisovatel rodem Angličan, který však později získal německé občanství. Kniha
Holokaust.indd 17
12.10.2021 8:49:17
18 Holokaust
si získala širokou čtenářskou základnu, a to nejen v Německu. Ve svém nadšeném úvodu k anglickému vydání knihy lord Redesdale napsal, že kniha byla „rychle prohlášena za jedno z mistrovských děl tohoto století“ a že „zralé ovoce“ Chamberlainových „znalostí a erudice“ nyní „dozrálo pro dobro světa“.21 Chamberlain tvrdí, že zatímco Árijci ztělesňují nejvyšší ideál lidství, Žid je toho pravým opakem. I když je občas na první pohled obtížné některé Židy rozeznat od Árijců, realita je taková, že všichni Židé jsou „cizí asiatský národ“, který „těmi nejohavnějšími prostředky nabyl nesmírného bohatství“.22 Jelikož se však pouze Židům a Germánům podařilo udržet rasovou „čistotu“, plyne z toho, že tyto dvě „rasy“ – Árijci a Židé – spolu svádějí epochální boj o nadvládu. Chamberlain a Hitler toho měli zajisté mnoho společného. Když se spolu v roce 1923 setkali, Chamberlain prohlásil, že „stav jeho duše“ se vlivem onoho setkání „jedním rázem“ proměnil.23 Na oplátku zase nacisté přijali za vlastního Chamberlaina. O jeho sedmdesátých narozeninách v září 1925 rozsáhle poreferovaly nacistické noviny Völkischer Beobachter a jeho Základy devatenáctého století se staly vysoce ceněnou knihou. Mnoho lidí – zejména ty, o nichž Chamberlain a de Gobineau řekli, že patří k „nadřazené rase“ – tyto rasové teorie přitahovaly. Svůdnou se ukázala představa, že je možné posoudit hodnotu jednotlivce jednoduše jen na základě jeho fyzického vzhledu. V oblíbeném německém románu s názvem Helmut Harringa (1910) nemůže soudce připustit, že by Harringa mohl být vinen jednoduše z toho důvodu, že vypadá tak čistě.24 Je to lekce, kterou si reichsführer SS Heinrich Himmler zřejmě vzal k srdci. Při návštěvě jedné jednotky SS v roce 1938 mu jeden voják „padl do oka“ čistě kvůli svému „vzhledu“. Jen na základě mužova vzhledu jej Himmler ohodnotil jako „schopného, dobrosrdečného Němce“. Po prozkoumání vojákova původu Himmler vyzval k jeho povýšení.25 K této jedovaté směsi „tradičního“ antisemitismu, völkisch antisemitismu a „rasového“ antisemitismu přibyl ještě další prvek – zrodilo se eugenické hnutí. S pojmem „eugenika“ (doslova „dobrá rasa“ z řečtiny) přišel anglický vědec Francis Galton. V roce 1869 ve své knize Hereditary Genius (Dědičný génius) tvrdil, že zásadní otázka, kterou společnost musí vyřešit, je prostá – komu má být povoleno přivést na svět potomky. Napsal, že „pečlivým výběrem“ by bylo možné „vytvořit pomocí uvážlivých sňatků během několika za sebou jdoucích generací vysoce nadanou rasu lidí“. Společnost si musí přiznat, že „každá generace má obrovskou
Holokaust.indd 18
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
19
moc nad vrozenými schopnostmi těch, kteří přijdou po ní“, a proto je lidstvu uložena povinnost „prozkoumat rozsah této moci a používat ji takovým způsobem, aniž by samo vůči sobě jednalo neuváženě, tak, aby to pro budoucí obyvatele Země bylo co nejpříznivější“.26 Nikdy však Galton neprosazoval myšlenku, že by měla společnost určitému vymezenému typu lidí násilnými prostředky znemožnit mít potomky. Jiní se však už takové představy tolik neštítili. Němec Alfred Ploetz, stoupenec eugeniky či „rasové hygieny“, jak to nazval, v roce 1895 nadnesl možnost, že by v kompetenci lékaře mělo být rozhodnutí, které dítě žít smí a které ne. Kritériem pro to pak měla být jeho rasová hodnota. Dodával, že „zastánci rasové hygieny budou sotvaco namítat proti válce, protože v ní vidí jeden z prostředků, jak národy pokračují ve svém boji o samotnou existenci“. Dokonce navrhoval, aby během bitvy byli „podřadní“ lidé využíváni jako „potrava pro děla“, cíleně by se pak umísťovali na pozice, kde hrozilo zvlášť velké nebezpečí.27 Mnoho průkopníků eugenického hnutí nebylo antisemity – například Ploetz se domníval, že Židé jsou „rasově Árijci“. Jejich nauka se však nesmírně hodila do krámu těm, co antisemity byli. Myšlenka, že pro zdraví národa je zcela zásadní složkou „rasová hygiena“, v kombinaci s představou Houstona Chamberlaina, že Židé pro „árijskou“ populaci představují rasovou hrozbu, dodala do antisemitského eintopfu potenciálně osudnou přísadu. Tradiční antisemitismus se zakládal na náboženství. Pokud Židé konvertovali ke křesťanství, mohli docela dobře pronásledování uniknout. Ale představa, že „židovství“ je něčím, co je jednotlivci bytostně vlastní – že je podle nacistické víry přítomno v krvi – vede k tomu, že před tím není úniku. Vaše „rasa“, nad kterou nemáte žádnou kontrolu, se stala vaším osudem. Aťsi jste byl třeba tou nejlaskavější a nejštědřejší osobou, jakou si jen dokážete představit, pokud byla vaše „rasa“ vyhodnocena jako podřadná, nebo dokonce nebezpečná, hrozilo vám pronásledování. Hitler ve svém dopise ze září 1919 výslovně uvedl, že „Židé jsou rozhodně rasa, nikoli náboženská komunita“. Toto byla pro jeho antisemitskou víru zásadní teze. Nutně to pro něj znamenalo, že otázka, jaké náboženství praktikují „Židé“, má pramalý význam. Protože „sotva existuje jedna rasa, jejíž zástupci náležejí výlučně jednomu jedinému konkrétnímu náboženství“. Kupodivu se navzdory usilovné snaze nacistů nalézt věrohodný test, jak rozpoznat židovskou „krev“, nikdy nepodařilo najít vědecky
Holokaust.indd 19
12.10.2021 8:49:17
20 Holokaust
podložený způsob, jak zjistit, zda jednotlivec je, či není příslušníkem židovské „rasy“. Paradoxním výsledkem bylo, že jakmile nacisté začali pronásledovat a nakonec i vyhlazovat Židy, museli se obrátit k jedinému testu „židovství“, který byl k dispozici – k náboženství. Podle toho, kolik vašich prapředků praktikovalo židovskou víru, posuzovali, zda jste Žid, či nikoli. Nacisté nicméně stále věřili, že Židé jsou „rasou“, ne „náboženstvím“. Nadřazenost „rasy“ v lidských dějinách byla pro Hitlerův světonázor natolik ústřední, že nikdy nedovolil, aby mu nějaké to vědecké harampádí v jeho víře překáželo. V tuto chvíli je ale třeba se na chvíli zastavit. Uvedli jsme několik příkladů německého antisemitismu, který předcházel nástupu Hitlera a nacistů coby politické síly. Snadné by tudíž bylo předpokládat, že existuje přímá nit vinoucí se od nenávisti k Židům před první světovou válkou až po třetí říši a holokaust. Že hrůza, která měla nastat, vlastně byla nevyhnutelná. Jenomže takový pohled by byl mylný, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé, navzdory radikalitě postojů se německým antisemitským stranám nedařilo přesvědčit zbytek obyvatelstva a nikdy nezískaly širší podporu. Podle jednoho sčítání bylo v říšském sněmu v roce 1893 pouze šestnáct zvolených zástupců za antisemitské strany a k tomu asi dvanáct dalších z jiných stran, kteří jejich názory tak či onak podporovali.28 Drtivá většina německých voličů – až 95 procent – se tedy rozhodně nechystala u volebních uren podpořit otevřeně antisemitské strany. Co z těchto statistik samozřejmě nevyčteme, jsou latentní předsudky vůči Židům. Jistě by toho byla pořádná porce, vzhledem k tomu, že v Německu se po celá staletí udržoval antisemitismus křesťanského ražení, jak jsme mohli vidět. V tehdejší době však i mnoho jiných evropských národů mělo v sobě zakořeněnou určitou dávku antisemitismu. Druhý důvod, proč není dobré přeceňovat německý antisemitismus, je ještě hlubší: pokud byste žili na počátku 20. století a někdo by po vás chtěl, abyste udělali prognózu, která země přijde dřív nebo později s politikou vyhlazování Židů, je jen pramalá pravděpodobnost, že byste si zvolili Německo. Ve skutečnosti byste si nejspíš vybrali Rusko. Míra antisemitsky motivovaného násilí, kterým trpěli ruští Židé před první světovou válkou, byla skutečně hrozivá. Při pogromu (to samotné slovo pochází z ruštiny) proti kišiněvským Židům v dubnu 1903 byly zničeny stovky domů a obchodů a bylo zavražděno čtyřicet devět lidí židovského původu. Židé byli lživě a nesmyslně obviňováni, že zabíjejí
Holokaust.indd 20
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
21
křesťanské děti, aby jejich krev používali při přípravě chleba na svátek pesach. O dva roky později, v říjnu roku 1905, bylo v Oděse zničeno přibližně 1600 židovských domů a několik tisíc Židů bylo zabito nebo zraněno.29 Toto jsou jen dva příklady vražedných útoků na Židy v Rusku během zmíněného období – bylo jich ale ještě daleko více. Mezi lety 1880 a vypuknutím první světové války uprchly z Ruska celkem asi 2 miliony Židů – všichni hledali lepší a bezpečnější život. Ve stejném období nemáme o ničem podobném z Německa sebemenší zmínku. Němečtí Židé, kteří si přečetli o vražedných útocích, k nimž došlo v Oděse a Kišiněvě, nepochybně považovali za štěstí, že žijí v civilizované zemi, kde k takovým barbarským věcem nedochází. Obtížnější je přesně zhodnotit Hitlerovy vlastní postoje vůči Židům před první světovou válkou. V letech 1908 až 1913 žil ve Vídni a byl obdivovatelem starosty Karla Luegera – zaníceného antisemity, který kdysi prohlásil, že židovská moc nad tiskem a kapitálem je totéž co „nejvražednější terorismus“ a že chce osvobodit křesťanský lid od „židovské nadvlády“.30 Rovněž věřil, že Židé jsou „největším nepřítelem německého lidu“.31 Je však diskutabilní, zda Hitler tehdy podobné názory sám sdílel. Jisté je, že se ve Vídni při prodeji svých obrazů nijak nezdráhal spolupracovat s židovskými obchodníky.32 Jak naznačuje jeden z předních odborníků na téma, možná že jednal při svých obchodech s Židy pouze pragmaticky a zatím do sebe vstřebával vídeňský antisemitismus.33 Zkrátka, zde se pohybujeme na nejisté půdě. Není žádných pochyb, že Hitler se v první světové válce z celého srdce bil za německou věc a s vervou se chopil příležitosti se do konfliktu zapojit. V srpnu 1914 požádal o vstup do bavorského pluku, a tak se stal vojákem německé, nikoli rakouské armády. Hitler byl zanícený pangermán, a přestože se narodil jako Rakušan, považoval se především za Němce. Byl to statečný voják a obdržel Železný kříž prvního stupně. Za druhé světové války na kabátu nosil týž Železný kříž. Nezmínil však už, že to byl židovský důstojník Hugo Gutmann, který jej na vyznamenání doporučil.34 V roce 1916 nebyl průběh války pro Němce ani trochu příznivý. Na frontové linii nastala patová situace a obyvatelstvo doma strádalo nedostatkem potravin. Myšlenka na rychlé vítězství – na kterém stavěl své plány německý generální štáb – se nyní začala ukazovat jako čirá fantazie. Začal se hledat někdo, na koho by bylo možné hodit vinu za německé
Holokaust.indd 21
12.10.2021 8:49:17
22 Holokaust
trable. Mnozí začali obviňovat Židy. Pruský ministr války tvrdil, že na jeho ministerstvo „neustále“ chodily stížnosti z řad „širokého obyvatelstva“, že se „velký počet mužů izraelské víry“ vyhýbá své povinnosti sloužit v první linii. To vyústilo do sčítání lidu, v jehož rámci se mělo zjistit, kolik Židů se ve skutečnosti účastnilo války. Výsledky tohoto průzkumu nikdy oficiálně nepronikly na veřejnost. Dodnes se nepodařilo vyvrátit podezření, že když německé úřady přišly na to, že z nashromážděných údajů jasně plyne, že němečtí Židé nesou svůj díl válečného břemene zcela srovnatelně se zbytkem obyvatelstva, výsledky raději utajily, spíše než že by Židy zbavili falešných, nespravedlivých obvinění. Faktem bylo, že němečtí Židé narukovali do armády ve stejném poměru jako Nežidé. Avšak lživé pomluvy, že se jim různými způsoby dařilo vyhýbat se službě vlasti, přetrvaly. Například ve dvacátých letech 20. století noviny Der Schild uveřejnily nechutný pomlouvačný příběh, z něhož vyplynulo, že „v blízkosti frontových linií byla zřízena polní nemocnice pro Židy, skvěle vybavená nejnovějším lékařským vybavením a výhradně židovským personálem. Po osmi týdnech čekání zde byl ošetřen první pacient, který sem dorazil s bolestným sténáním, neboť mu na nohu spadl psací stroj.“36 Nebylo to poprvé v dějinách, co se Židé stali obětními beránky. Walther Rathenau, přední židovský průmyslník a politik, napsal v roce 1916 svému příteli prorocky: „Čím více Židů bude v této válce zabito [v akci], tím urputněji budou jejich nepřátelé dokazovat, že jeden vedle druhého seděli v týlu a vydělávali na válečných spekulacích. Nenávist poroste dvakrát, třikrát rychleji.“37 Noviny Ruhr-Echo hlásaly, že „rudá vlajka musí vítězně zavlát nad celým Německem. Německo se musí stát republikou sovětů a ve spojení s Ruskem odrazovým můstkem pro nadcházející vítězství světové revoluce a světového socialismu.“38 V dubnu roku 1919 vyhlásili revolucionáři v Bavorsku „republiku rad“. Komunisté v čele s Eugenem Leviném se pokusili vnutit Mnichovu radikální socialistickou politiku a konfiskovali bohatým jejich drahé byty, v nichž ubytovávali chudé obyvatelstvo. Nevyhýbali se ani násilí, aby dosáhli svých cílů – dne 30. dubna bylo zavražděno deset vězňů. V květnu 1919 pochodovaly Bavorskem pravicové polovojenské jednotky freikorps, vstoupily do Mnichova a komunisty porazily. A jejich odplata byla krvavá – za oběť padla více než tisícovka revolucionářů.
Holokaust.indd 22
12.10.2021 8:49:17
Počátky nenávisti
23
Mnoho významných komunistických revolucionářů bylo židovského původu. Vedlo to k tomu, že si mladí muži jako Fridolin von Spaun, kteří se přidali k freikorpsům bezprostředně po skončení první světové války, uvědomili, že není nic snazšího než ospravedlnit svůj antisemitismus tím, že jednoduše udělají spojnici mezi Židy a komunismem, bez ohledu na složitost reality. „Lidé, vyslaní do Bavorska, aby tam nastolili režim [sovětských] rad, byli téměř do jednoho Židé,“ říká. „Samozřejmě jsme také z Ruska věděli, že tamní Židé mají velmi vlivné postavení. V Německu tak postupně začal klíčit pocit, že bolševismus a judaismus mají k sobě velmi blízko.“39 Židům nebylo vyčítáno jen to, že se snaží vyvolat v Německu komunistickou revoluci. Rovněž se jim předhazovalo, že jejich vinou Německo prohrálo válku, že bylo svrženo staré politické zřízení v čele s císařem, že na jejich vrub jde souhlas s podmínkami nenáviděné Versailleské mírové smlouvy, že právě oni se významnou měrou podíleli na vládě výmarské republiky, na jejíchž bedrech spočívá vina za hyperinflaci na počátku dvacátých let 20. století. Antisemité prohlašovali, že Židé mají údajně prsty ve všech těchto sporných otázkách. Připomínali například, že návrh ústavy Výmarské republiky je dílem židovského právníka Huga Preuße; že židovský politik Hugo Haase byl od roku 1917 předsedou Nezávislé sociálnědemokratické strany Německa; že další židovský státník Otto Landsberg odcestoval do Versailles jako ministr spravedlnosti a na poválečné mírové konferenci vyslyšel požadavky spojenců; a že židovský průmyslník Walther Rathenau během konfliktu nepracoval pouze na ministerstvu války, ale později sloužil jako ministr zahraničí ve vládě Výmarské republiky. Všechna výše uvedené fakta jsou pravdivá. Nepředstavují však pravdu celou. Byla absurdní nejen představa, že by židovští státníci byli plně odpovědni za kolektivní rozhodnutí, ve kterých sehráli jen dílčí úlohu, ale také jakýkoli pokus o to „vinit“ tyto lidi z toho, že jako jednotlivci v kritické situaci selhali. Kupříkladu: třebaže je pravda, že se Hugo Preuß podílel na návrhu výmarské ústavy, konečná verze nebyla jeho dílem a obsahovala klauzule, jejichž autorem nebyl. Stejně tak už antisemité zapomněli zmínit, že když si Otto Landsberg ve Versailles vyslechl spojenecké požadavky, proti smlouvě se postavil s takovou rázností, že pak raději svou funkci složil. Pokud jde o Huga Haaseho a Walthera Rathenaua, oba byli zavražděni krátce po válce – Haase v roce 1919
Holokaust.indd 23
12.10.2021 8:49:17
24 Holokaust
a Rathenau roku 1922 – a tak stěží mohli nést odpovědnost za konkrétní nedostatky, které se následně dály v politice Výmarské republiky. Předsudky však mají účinnost pouze tehdy, když se některá fakta zamlčí a jiná zase zveličí. A rozpoložení většiny Němců rozhodně nebylo takové, že by byli ještě ochotni kritickým rozumem zkoumat své emocionální reakce na děsivou situaci, v níž se právě ocitli. Miliony jich strádaly nedostatkem stravy, jenž nastal následkem spojenecké námořní blokády Německa – blokády, která trvala až do léta 1919. Byla to metoda, jak vyvíjet tlak na novou německou vládu, aby podepsala mírové podmínky. Němci také trpěli následky pandemie španělské chřipky, která vypukla v roce 1918, způsobila nesmírné utrpení a podlehlo jí obrovské množství lidí na celém světě. Přihlédneme-li ke všem těmto okolnostem – a ještě přidáme důvodné obavy z bezprostředně hrozící komunistické revoluce –, antisemitismus se pro mnohé stal nejjednodušším způsobem, jak vysvětlit utrpení, které je v takové míře postihlo. Theodoru Eschenburgovi bylo po skončení války čtrnáct let a vzpomíná si, jak si jeho otec zničehonic „osvojil rasový antisemitismus, který předtím neměl. Světová revoluce, světoví bankéři, světový tisk – všude plno Židů.“40 Právě na tomto pozadí, v kontextu prohrané války a nesmírné nespokojenosti, se na jihu Německa vynořila nová politická síla, Nacionálněsocialistická německá dělnická strana. Nebo zkráceně – nacisté.
Holokaust.indd 24
12.10.2021 8:49:17