Angela Marsonsová Vražedná mysl Případy Kim Stoneové
KALIBR
Tuto knihu věnuji Oliveru Rhodesovi za to, že dal Kim Stoneové šanci.
Nepocítím strach. Nepocítím strach. Opakuju si ta slova v duchu pořád dokola. Pruh látky, který se mi zařezává do koutků úst, mi nedovolí říct je nahlas. Ruce i nohy mám znecitlivělé, buď zimou, nebo kvůli poutům, jimiž jsem přikurtovaná k židli, sama nevím. Mám husí kůži a mělce dýchám. Vím, jak tyhle fyzické reakce na strach, který mi koluje mozkem, ovládat. Naučili mě to. Nevím, jak dlouho už tady jsem. Hrobové ticho kolem mi nedává žádnou nápovědu. Připadá mi, jako by čas přestal běžet. Nějak ho zastavili. Smysly mám utlumené, nejsou tu cítit žádné pachy, slyšet žádné zvuky, nemůžu se ničeho dotknout. Se zavázanýma očima nevidím nic než černou látku. Jeden zvuk se vlastně ozývá, už jsem se ho naučila vítat i se ho děsit. Kovové řinčení, které se kolem mě rozlehne pokaždé, když otevřou dveře, mi dodává jistotu, že mě tu nenechali umřít. Ještě ne. Stejně tak ale vím, že to začne znovu dokola: otázky, obvinění, lži. Budou na mě útočit svými hlasy. Jejich slova se mi budou zavrtá vat do uší jako maličký hmyz. Nalezou dovnitř a zažerou se mi do mozku. Řekli mi, že tohle budou dělat. Snaží se mi proniknout až k srdci. Vím, co chtějí, ale nemůžu jim to dát, a odtud se bere můj strach. Co udělají, když odmítnu říct to, co po mně chtějí? [7]
Kim cítila napětí vyzařující z kolegy za volantem, když zdolával cestou do Dudley rušný provoz nedaleko nemocnice Russells Hall. Cíl jejich cesty příčinou jeho špatné nálady být nemohl. Keats jim řekl, že není spěch. Prý jde o jasnou sebevraždu a potřebuje od nich jen oficiální potvrzení. „Máš pak v plánu něco hezkého?“ zeptala se. Vzal si na dnešní odpoledne dovolenou, ale soudě podle strnulé čelisti to neudělal pro zábavu. „Ne,“ odpověděl, ani se na ni nepodíval. „Kristapána, Bryante, máš ten úsměv obráceně.“ Čekala, že odsekne něco v tom smyslu, že od ní je to zrovna dost ironie. Žádná odpověď však nepřišla a pak už odbočili z hlavní silnice a zastavili kousek za Keatsovou dodávkou. Kim nad seržantovou mrzutostí zavrtěla hlavou a vystoupila. U pásky natažené mezi hlídkovým vozem a sanitkou postávali v hloučcích lidé, tiskli se k ní břichem, jako by říkali „my jsme tu byli první“, a žárlivě si střežili své místo jako na koncertě v obavách, že o něco přijdou. Kim se beze slova prodírala vpřed. Bryant šel za ní vzniklou brázdou a neutrousil jediné slůvko omluvy za její neomalenost. Hernajs, ten je teda slušně mimo, pomyslela si. Radši ať se o tom nedozví Woody. Ze stanice směla vystrčit nos pouze v doprovodu zodpovědného dospělého, který za ni odříká všechny zdvořilostní fráze. [9]
„Uhněte!“ houkla na poslední dvojici, která si držela svoje místo, jako by stála frontu na povánoční slevy. Mávla průkazem a podlezla pásku. Jeden strážník ukázal ke schodům vedoucím k bytu v prvním patře. Druhý ji nasměroval k prvním dveřím vlevo. Keats čekal na obvyklé přivítání s Bryantem, během nějž si z ní obvykle přímo jí před nosem dělali legraci. Od jejího kolegy se však odpovědi nedočkal, ten se přes patologa jen snažil podívat, co je za ním. Keats obrátil pohled k ní. Kim pokrčila rameny, protože o příčinách seržantovy kyselé nálady věděla stejně málo jako on. Keats ustoupil, aby viděli do pokoje tonoucího v rudé. Její citlivý čich už zachytil kovový odér krve. Cítila, jak se kolem ní to odporné aroma vznáší, ulpívá jí na oblečení, vsakuje se jí do vlasů. Po zbytek dne už se ho nezbaví. Pach ji ale nijak nepřipravil na to množství. „No nazdar…“ zamumlala a překročila práh. Krev pocákala stěny všude kolem, strop i okno u postele, na které ležela mladá žena s deseticentimetrovou rozšklebenou ránou na krku. Po pravé straně těla spočíval v její ruce volně nůž. Kromě krve, jež postříkala celý pokoj, vedla od rány ještě stružka dolů na hruď a kolem hlavy do dlouhých blonďatých vlasů. Studené, prázdné modré oči hleděly ke stropu z tváře sice bezkrevné, ale hezké a bez jediné vrásky. „Krkavice?“ zeptala se Kim a na chviličku od ní zvedla oči. Keats přikývl. „Zjevně věděla, kde ji najít, a chtěla si vzít život.“ Kim chápala, jak k tomu závěru došel. Tohle nebyla první sebevražda, u které se společně ocitli, ale první případ, kdy si dotyčná osoba sama podřízla krk. Častěji se lidé uchylovali k předávkování, oběšení nebo podříznutí zápěstí. Někdy šlo o volání o pomoc, jindy o jednoznačnou snahu skoncovat se životem. Takhle jednoznačnou [ 10 ]
ovšem ještě nikdy neviděla. Když víte, kde se nacházejí krční tepny, a rozhodnete se vzít na některou z nich nůž, nečekáte, že někdo přijde a na poslední chvíli vás zachrání. „Jak dlouho?“ zeptala se. „Odhaduji čas smrti na…“ „Myslela jsem, jak dlouho umírala?“ zarazila ho Kim a obešla postel. Pokoj byl úsporně zařízený, nalevo od dvojlůžka zkrášleného bílým bavlněným přehozem potištěným pod krví sedmikráskami stál jenom noční stolek s lampou. Na okenním parapetu stála svíčka s vůní Jo Malone, pořád ještě v původním celofánovém obalu. „Pár minut,“ prohlásil Keats. „Od prvního výstřiku trvá jen krátce, než tělo vykrvácí. Než srdce definitivně přestalo bít, už upadla do bezvědomí.“ Kim přikývla a vrátila se k nohám postele. Na co jsi těch pár okamžiků myslela? říkala si v duchu, když se zadívala na poklidný výraz dívčiny hladké tváře. Cítilas strach? Úlevu? Spokojenost se správným rozhodnutím? Věděla, že odpovědi se nedočká. „Žádné známky násilného vniknutí nebo potyčky,“ ozval se za ní Bryant. Ani si nevšimla, že z místnosti odešel, aby to prověřil. „Kdo to ohlásil?“ zeptala se a naposledy přelétla tělo pohledem od bosých nohou přes bavlněné kalhoty a tričko až po krevní stříkance na pravé ruce. „Jedna paní zdola šla před osmou ráno vyvenčit psa na zahradu, než odjede do práce. Všimla si v okně nahoře krve na skle. Zakle pala na dveře a zavolala policii. Správce domu dorazil dřív než hlídka a pustil ji dovnitř,“ odpověděl Keats. „Dveře byly zamčené?“ ujistila se. „Podle správce ano, a já odhaduju, že zemřela včera večer někdy mezi devátou a jedenáctou.“ Kim tuto informaci přijala s mírným pokývnutím. [ 11 ]
„Můžeme to podle vás uzavřít jako sebevraždu, inspektorko?“ zeptal se Keats. Věděl, že se na tom musí shodnout, než to zapíše do protokolu. Stejně bude muset u sebe v laboratoři provést plnohodnotnou pitvu, jak u sebevraždy vyžaduje úřední postup, ale nebude pátrat po indiciích, které by mohl předat Kim. Pro tu účast na tomto případu skončila. „Jak se jmenuje?“ „Samantha Brownová,“ odpověděl ode dveří Bryant. „Dvacet jedna let.“ Kim si v duchu prošla seznam bodů k ověření. Žádné známky potyčky. Ani násilného vniknutí. Zamčené dveře. Způsob usmrcení rozpoznatelný pouhým okem a proveditelný. Tak dobře, Samantho, jestli jsi tohle doopravdy chtěla, doufám, že ses konečně zbavila bolesti a už netrpíš, řekla si pro sebe při pohledu na tvář bez života. „Inspektorko, můžeme to uzavřít?“ zopakoval Keats. Nadechla se. „Ano, Keatsi, můžeme. Je to sebevražda.“
[ 12 ]
Když Kim vyšla do slunečného, teplého, časně zářijového dne, shluk lidí už prořídl. Odhadovala, že takhle pár dní před začátkem školního roku se čumilové museli vrátit k běžnému dennímu programu a vyrazit do práce nebo do obchodu pro novou školní uniformu. Zaúpěla, jakmile mezi odcházejícími objevila někoho, kdo žádné takové závazky neměl. „Zdravím, inspektorko, máte…“ „Všimla jsem si vás, Frostová, a proto jsem taky zamířila opačným směrem.“ Mezi Kim a místní reportérkou Dudley Star Tracy Frostovou sice za ty roky sem tam zavládlo porozumění, ale pro Kim měla navždy zůstat především jedním: novinářkou, která jde po šťavnatém soustu. „Takže je to pravda, že…“ „Frostová,“ utnula ji Kim a zastavila se, čímž ženu vyvedla z míry. „Kolikrát už jste mě takhle obtěžovala na odchodu z místa činu?“ „Dostkrát,“ uznala. „A kolikrát přesně jsem vám dobrovolně poskytla jakoukoli informaci, ze které by i někdo jako vy dokázal vytřískat tučný titulek?“ „Ani jednou,“ připustila. „Ale jen bych…“ „A nezmění se to ani dnes,“ prohlásila Kim a znovu vykročila. „Můžete se ale zeptat Bryanta,“ utrousila přes rameno. „Ten má totiž na vaše otázky přesně tu správnou náladu.“ [ 13 ]
„Detektive seržante Bryante, můžete mi říct…“ „Hádám, že jste vůči sarkasmu imunní, Frostová,“ odvětil Bryant polohlasně a otevřel dveře Astry Estate. Tracy Frostová pohodila blond vlasy a odcupitala na deseticentimetrových podpatcích. Kim se neubránila vzpomínce na podobnou hřívu blonďatých vlasů, kterou viděla před pouhou chvílí, slepených krví. Vyhnala ten obraz z hlavy. Samantě Brownové už nijak pomoct nemůže. Bryantovi zabzučel telefon a její ve stejném okamžiku zavibroval v kapse. „Samantini nejbližší příbuzní,“ poznamenal Bryant, než Kim zprávu od Stacey otevřela. „Myslím, že ten serža od nich to vyřídí…“ „Zajedeme tam my,“ přerušila ho Kim, když si všimla, že dívčini rodiče bydlí jen necelé tři kilometry odsud. Bryant zkontroloval svoje náramkové hodinky. Bylo skoro jedenáct a směna mu měla skončit v jednu. To gesto ji naštvalo. „Bryante, pochopila jsem, že si dneska bereš oddechový čas, ale teď jsi ještě v práci a máme tu rodiče, kterým se po sebevraždě jednadvacetileté dcery sesype život. A zpravit bychom je o tom měli my, ale jedině pokud tomu můžeš věnovat svůj vzácný čas.“ Ani se na ni nepodíval, neomluvil se za necitelnost. Místo toho vůči ní použil stejný tón jako na Tracy Frostovou. „Ale jistě, šéfko, můžu.“
[ 14 ]
Kim chápala, jak ironicky působí její silná nechuť vůči lidem se špatnou náladou. Její vlastní povaha kolísala někde mezi agresivitou a nepřátelstvím, a to trvale. Byla to její přirozenost a jakýkoli srdečnější projev vyžadoval z její strany spoustu plánování, úsilí a kofeinu. Proto se rozhodla, že po tu krátkou cestu k bydlišti rodičů Samanthy Brownové bude držet pusu. Nevěřila si, že by dokázala říct něco pozitivního, a tak bude lepší, když nebude mluvit vůbec. Nebylo to poprvé, co mu něco přelítlo přes nos. Párkrát do roka se to stávalo, ale normálně to do druhého dne přešlo. Zastavil před rodinným domem v Sedgley. Vpravo vedle dveří krášlil prostor sudový květináč s převislými fuchsiemi. Kim zazvonila a pak se otočila ke kolegovi. „Mluvit budu já.“ Přikývl a vzápětí se ve dveřích objevil štíhlý, světlovlasý muž v černých kalhotách a košili s rozhalenkou. Na hlavě měl posazené brýle bez obrouček. „Pan Brown?“ zeptala se Kim a ukázala průkaz. Pomalu přikývl a sklopil brýle na nos, aby se mohl pořádně podívat. Ustaraně svraštil čelo. „Detektiv inspektorka…“ nadhodil. Zjevně nechápal, co dělají u jeho dveří. „Můžeme dál?“ zeptala se. [ 15 ]
„Ovšem,“ ukázal na druhé dveře vlevo. Kim vstoupila do místnosti, která muži zjevně sloužila jako domácí pracoviště. Zaznamenala rýsovací prkno formátu A1 před židlí s vysokým opěradlem. Vedle sebe na něm byly dva nákresy. Na starožitném psacím stole z borového dřeva ležel špičkový počítač Apple a otevřený blok. Stranou stálo poodstrčené kancelářské křeslo v kapitánském stylu. Nalevo před stěnou z knihoven se nacházel trojmístný gauč. Kim odhadla, že je architekt a pracuje z domova. „Posaďte se, prosím,“ vyzval je a ukázal na gauč. Připadal jí jako člověk, který se domnívá, že ho vybraná zdvořilost ochrání před potenciální špatnou zprávou. Sedla si a Bryant následoval jejího příkladu, kdežto muž se uvelebil na kancelářském křesle a otočil se k nim čelem. „Pane Browne, je vaše žena…“ „Říkejte mi Mylesi, prosím,“ nabídl jim. Kim si na oslovování křestními jmény nepotrpěla, ale za daných okolností a s ohledem na to, co se mu chystala sdělit, mu vyhověla. „Dobře, Mylesi, potřebujeme hovořit s vámi i s vaší…“ Dveře pracovny se otevřely a ona se odmlčela v půlce věty. „Zlato, nemůžu se dovolat…“ Žena nedomluvila, protože zvedla oči od telefonu, který držela v ruce, a spatřila je. Kim usoudila, že tohle je paní Brownová a osoba, jíž se nemůže dovolat, je její dcera Samantha. Musela se hodně snažit, aby potlačila hrozící nával nevolnosti. „Tohle jsou detektivové, Kate,“ řekl Myles, vstal a pokynul manželce k židli. Poslušně se posadila, telefon pořád ochable svírala v ruce. „Jde o Sammy?“ zeptala se rozechvěle. Kim si uvědomila, že tohle jsou poslední alespoň trochu normální okamžiky, které tihle manželé prožijí, než si po ztrátě dítěte vytvoří nějakou novou normalitu. [ 16 ]
Oba měli ve tváři výraz, v němž se mísil strach s očekáváním, ale jakmile se to dozví, jakmile ta slova padnou, budou si přát vrátit čas, vrátit se do kterékoli chvíle před tím, než to vysloví. „Pane Browne, paní Brownová, bohužel vám musím oznámit velice smutnou zprávu o vaší dceři.“ Myles se natáhl po manželčině ruce a stiskl ji. „Je mi to líto, ale Samantha včera večer spáchala sebevraždu.“ Výraz jejich tváří se nijak nezměnil, její slova se vznášela ve vzduchu mimo oblast jejich chápání. Kim nic neříkala. Čekala. Kate Brownová začala pomalu vrtět hlavou. Pozvedla telefon. „Ne, zrovna jsem jí nechala vzkaz. Ona mi zavolá. To jste se spletli. Počkejte, zkusím to znova,“ prohlásila zoufale, ale telefon jí vyklouzl z roztřesené ruky. Myles se pro něj shýbl, a když se narovnal, Kim viděla v jeho očích první slzy. On už pravdu přijal. „Bohužel vám nezavolá, paní Brownová. Právě jedeme z jejího bytu.“ Kate Brownová s námahou vstala. „Nevěřím vám. Hned mě tam odvezte. Dokážu vám to.“ Otočila se k manželovi. „Mylesi, vyjeď s autem a…“ Zarazila se, když viděla rozbouřené emoce v jeho očích. Zamračila se a znovu zavrtěla hlavou. „Snad jim nevěříš, Mylesi?“ Přikývl, slzy se konečně vyřinuly a on si ji přitáhl do náruče. „Moje holčička, moje holčička,“ začala naříkat. Myles ji objal ještě pevněji. Naposledy se od něj odtáhla, aby se mu podívala do tváře. Přikývl. „Odešla, miláčku.“ „Ale tys říkal, že je připravená být…“ „Pššt, lásko,“ řekl a přivinul si ji k hrudi. Po tvářích se mu dál koulely slzy. Opřel si bradu o temeno manželčiny hlavy. [ 17 ]
Jeho zakalený pohled spočinul na Kim. „Jak… chci říct…“ Kim zvedla ruku. „Někdo si s vámi brzy přijde promluvit a řekne vám víc, ale prozatím se prostě držte a postarejte se o ženu.“ Podrobnosti stejně vyjdou zakrátko najevo. A budou taky muset identifikovat tělo. Vstala a Bryant s ní. „Ven trefíme. Přijměte prosím naši nejhlubší soustrast.“ Byla to standardní fráze, ale vyslovila ji od srdce. „Jenom ještě jedna věc, inspektorko,“ ozval se Myles, když už vycházeli ze dveří. „Jedno vědět musím. Ona… trpěla?“ Kim pomyslela na těch pár minut po řezu nožem, na ty chvíle, kdy z dívky spolu s tryskající krví doslova odcházel život. Na dlouhé, hrůzyplné okamžiky, než upadla do bezvědomí. Nasadila nicneříkající výraz a pak teprve odpověděla. „Ne, pane Browne, Samantha vůbec netrpěla.“
[ 18 ]
Kim do sebe obrátila zbytek kávy a zabubnovala prsty o stůl. Bryant konečně odešel a jí hlavou pořád dokola běžely dopolední události. Stacey s Pennem dodělávali pro prokuraturu podklady k vážnému ublížení na zdraví, které včera uzavřeli, a ona by se ve skutečnosti měla věnovat třem novým případům, co jí během dne přistály na stole. Přesto nedokázala dostat z hlavy tvář Samanthy Brownové. Na místě činu všechno sedělo. Keats neměl pochyb a ona taky ne. Přitáhla si jednu z nových složek. V tom je ta potíž, když děláte převážně na vraždách. Vidíte pak cizí zavinění všude. Profesní deformace, pomyslela si a otevřela složku. Jenomže Kate Brownová se zmínila, že Samantha byla na něco připravená. To by ji ani tak nezaujalo, ale to, že Myles Brown manželku umlčel, už ano. Zavřela desky a v hlavě už se jí líhla otázka. Ráno si místo činu důkladně prohlédla. Ale opravdu dost důkladně?
[ 19 ]
Bryant nemohl setřást pocit, který ho tížil od chvíle, co se probudil. Věděl, že se k šéfce choval nepříjemně, ale byl už duchem u toho, co se mělo odehrát přibližně za hodinu. Za ta léta už tohle absolvoval mnohokrát, ale tentokrát ho v žaludku tlačil pocit, že dnes to bude jiné. Šlo o vraždu Wendy Harrisonové a případ, který mu změnil život. Když v šestadvaceti ještě sloužil jako řadový policista, dorazil jako první na místo brutální vraždy a znásilnění patnáctileté dívky, kterou už čtyřicet osm hodin pohřešovali. Ten příšerný výjev jím otřásl jako žádný jiný případ předtím ani potom, co střežil tělo Wendy Harrisonové. Čtyřicet pět minut čekal na příjezd kriminálky a během té doby děvčeti slíbil, že toho parchanta, co má tohle na svědomí, vypátrá a zatkne, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělá. Inspektor, kterému případ přidělili, tělo obešel a jeho poslal zpátky na stanici, ať sepíše svoji výpověď. Když Bryant odcházel, měl pocit, jako by ji opouštěl, jako by porušil slib, třebaže už nemohl nic víc udělat. To však nezabránilo tomu, aby ho její tvář strašila ve snech ještě celé týdny. Tenhle pocit zbytečnosti ho motivoval, aby se dal ke kriminálce. Chtěl být tím, kdo provádí zatčení a pátrá po zločincích, ne tím, kdo hlídá tělo, dokud ho nevykážou z místa činu. Bedlivě případ sledoval a kriminálka vraha dopadla, ale měli to [ 20 ]
udělat dřív, než stačil znovu udeřit. Než totiž Petera Drakea chytili, stačil přidat další oběť. Když takhle tenkrát Wendy Harrisonovou zklamal, zařekl se, že podruhé už se to nestane. Za ty roky ho pravidelně povolávali, aby se zrovna jako dnes zasadil o to, že Peter Drake už víckrát nevyjde na denní světlo.
[ 21 ]
„Víš jistě, že tohle auto prošlo technickou?“ zeptala se Kim, když Penn rachotivě zařadil v té své rezavé šunce trojku. „Jdeme na ni za měsíc, šéfko, ale ona to dá levou zadní.“ „Už jsem viděla místa činu, co působila líp,“ podotkla, když ji do kolene praštila vypadlá dvířka palubní přihrádky. „Jo, ale tahle holka stará mě nezklame. Máme toho spolu hodně za sebou,“ řekl a pohladil volant. Kim měla takové tušení, že tahle holka brzo půjde do velkého nebeského vrakoviště, ale nechala to být. Ať mu tuhle zprávu sdělí někdo jiný. „Tady doleva,“ řekla, když se blížili k centru Dudley. „A tady ostře doprava,“ dodala, když něco po levé straně auta u obrubníku zakvílelo na protest. Penn zastavil za posledním služebním vozem, který tu ještě zbyl. Keatsova dodávka už byla pryč, sanitka taky, policejní pásku sundali a čumilové se vrátili ke svým životům a na vzrušující dopolední dění už zapomněli. Pro Samantiny rodiče to byla zcela zdrcující, osudová událost, ale pro sousedy jen krátkodobý námět k poklábosení. Osamocený hlídkový vůz parkoval za dodávkou Ford Escort, ve které přijel správce domu. Kim doufala, že ho tu ještě zastihne. Když přišla ke dveřím, strážník se na ni tázavě zadíval. „Inspektorko?“ [ 22 ]
„Chci se tady jenom ještě jednou porozhlédnout,“ vysvětlila a on ji nechal projít. Určitě dostal rozkaz, ať dovnitř nepouští nikoho kromě úklidové čety. „To je v pořádku,“ ubezpečila ho. „A kdybyste viděl správce, vyřiďte mu, že s ním chci mluvit.“ Policista přikývl a sáhl po vysílačce připevněné na vestě. Kim vyběhla schody po dvou. Penn se jí držel v patách. „Nic se neděje,“ řekla Kim druhému policistovi, který hlídal u dveří bytu. „Váš kolega dole už mě ohlásil.“ Strážník ustoupil, aby mohla projít. Předtím bylo v bytě tolik hemžících se lidí, že si ani nevšimla, jak je malinký. Z předsíně bez oken vedly troje dveře. Už věděla, že ty vlevo vedou do ložnice. Ty vpravo do kuchyně a ty proti vchodu do obýváku. Otočila se a zavřela vstupní dveře. Měly dva zámky. Ve výši očí západku, kterou stačilo zabouchnout, a ve výši pasu klasický zamykací. Obojí si pozorně prohlédla a nenašla známky poškození. Přesně jak říkal Bryant. „Šéfko, mám něco udělat?“ zeptal se Penn. „Jen se tu porozhlédni,“ odpověděla a šla do kuchyně. Ta byla zařízena lacinými bílými skříňkami a nerezovým dřezem. Na zdi u okna byl namontovaný zánovní bojler. Kuchyně působila funkčně, ale stroze, postrádala jakýkoli náznak osobitosti, na lince se nepovalovaly žádné drobnosti, na stěnách nevisely žádné obrázky, jimiž by si ji majitelka přizpůsobila svému vkusu. U dřezu stál obyčejný bílý hrnek a dezertní talíř ze stejné sady, na kterém ležely dvě kůrky od sendviče. „Moje kuchyně takhle nevypadá,“ podotkl Penn ode dveří. „Volné místo na lince je teda sakra luxus.“ Rozhlédl se. „A to mám větší.“ Kim ve své kuchyni moc času netrávila, ale i tam se povalovaly všelijaké věci, které byla zkrátka líná uklidit a postupně se nahromadily: pár rezervních baterií, kuchařka, co na ni měla pifku, [ 23 ]
drátěnky na čištění motocyklových součástek, prostě krámy, které nikam nepatřily, ale každý den je párkrát přelétla očima. V téhle kuchyni jakékoli „krámy“ nápadně scházely. Přešla do obývacího pokoje. Opět byl malý, dominovaly mu dvoumístná pohovka a křeslo. Na skleněném stolku v rohu stála malá televize. Kim pátrala po nějakých známkách individuality – po něčem, co by svědčilo o Samantině pobytu –, nenašla však nic. „Jako by to tady nebrala jako svůj domov,“ řekl Penn, když malý obývák obešel. Přesně to napadlo i Kim. Musela snad Samantha odněkud odejít? Byla osamělá? Dohnalo ji to k tomu, že si sáhla na život? Zamířila znovu do ložnice a zůstala stát ve dveřích. Zda to bylo vzpomínkou na dnešní ráno, nebo obrysem lidského těla, po kterém zůstalo na povlečení čisté místo, když ho odvezli, to Kim nevěděla, ale pořád tam viděla Samanthu Brownovou ležet. Pokoušela se přijít na to, co přesně ji sem přivedlo zpátky, když se na chodbě ozvaly kroky. Malý podsaditý muž v montérkách k ní natáhl ruku. Kim odvrátila oči a on ruku svěsil. „Raymond Crewett, správce domu.“ „To vy jste pustil policisty do bytu?“ zeptala se a vyšla zpátky na chodbu. „Ano.“ „A musel jste odemknout oba zámky?“ Začal přikyvovat. „Jo jo…“ Zarazil se a svraštil obočí. Vytáhl svazek univerzálních klíčů a zřejmě si svůj postup v duchu přehrával. „Počkat, tak ne, myslím, že ne. Odemkl jsem ten horní zámek, zatlačil jsem do dveří a ty se otevřely. Většina lidí ale nezamyká…“ „Díky, Raymonde. Kdybych ještě něco potřebovala, zavolám vás.“ „Nemáte představu, kdy…“ „Ne,“ odvětila stroze. Nevěděla, kdy mu byt předají. [ 24 ]
Jeho výpověď tísnivému pocitu v jejím žaludku nijak nepomohla. Ano, spousta lidí dolní zámek nezamyká, ale mladé ženy, co žijí samy, obvykle ano. Raymond se odloudal a mumlal při tom něco o okapu, co potřebuje opravit. „Myslíte, že tu někdo byl?“ zeptal se Penn. „Myslím, že to není zcela vyloučené,“ odvětila a vrátila se ke dveřím ložnice. Penn se kolem ní protáhl dovnitř. „Tohle jsem ještě nikdy neviděl,“ řekl a zastavil se u parapetu. „Že by si někdo sám podřízl krk. Zápěstí ve vaně jo, ale tohle ne.“ Ani Pennova reakce na místo činu jí nespokojený žaludek neutišila. Vrátila se sem, aby se ujistila, že se s Keatsem rozhodli správně. Zatím to ale mělo právě opačný účinek. „Pěkná svíčka,“ prohodil Penn. „Drahá. Máma je miluje. Vždycky jednou do roka si nějakou koupí.“ „Zmlkni, Penne,“ nařídila mu. „Dobře, šéfko,“ přisvědčil a dál se rozhlížel. V duchu si udělala seznam nesrovnalostí. Žádná příprava. Žádné okolky. Žádný vzkaz. Závěsy roztažené. Přece by to mělo být něco soukromého. Místo – proč ne ve vaně? Lidé, kteří si chtějí vzít život, po sobě z nějakého důvodu neradi nechávají nepořádek. Ten talíř a hrnek v kuchyni. Kdo si dá svačinu, když ví, že si půjde podříznout krk? Fakt, že stačilo odemknout jen jeden ze zámků. Ten, který by se sám zaklapl, kdyby odsud někdo odešel. Nejvíc jí v hlavě ležela ta svíčka v celofánu. Něco takového člověk koupí jako dárek. V tak holém bytě bez jakýchkoli osobních předmětů, proč právě tahle jedna drahá svíčka? „Penne,“ vyhrkla. „Ano, šéfko.“ „Odvez mě na stanici, ihned.“ [ 25 ]
„V žádném případě,“ řekl Woody a zavrtěl hlavou. „Ale pane, musíme přece okamžitě zahájit plnohodnotné vyšetřování.“ Penn jel jako ďábel, aby ji dovezl co nejrychleji zpátky. Všechno Woodymu vysvětlila a požádala ho, aby nařídil Keatsovi bezodkladně provést pitvu zemřelé Samanthy Brownové. Stejně by ji udělal, ale neměla by takovou prioritu. Znamenalo by to nejvýš den dva zdržení, ale ona nemohla promarnit tolik času. „Veškeré důkazy s nějakou hodnotou jsme ztratili ve chvíli, kdy jste to s Keatsem prohlásili za sebevraždu. Nepořídily se fotografie místa činu, nedodržely se forenzní postupy, nemluvě o tom, že Keats už ji určitě umyl a připravil k identifikaci, čímž zničil všechno, co mělo nějakou cenu.“ „Ale mohlo by tam…“ „Stoneová, trvám na svém. Pokud tam vůbec něco mělo důkazní hodnotu, našlo by se to na povrchu těla. Příčina smrti je nesporná. I kdybyste měla pravdu, a tím si nejsem zas tak jistý, svoji příležitost prozkoumat tělo Samanthy Brownové bez prodlení jste prošvihla.“ Polohlasně zaklela. „Pane, opravdu musíme způsob úmrtí přehodnotit.“ „To uděláme, jakmile mi k tomu dáte důvod. Nebudeme její rodiče vystavovat něčemu takovému, Stoneová.“ Odmlčel se a zadíval se jí [ 26 ]
do očí. „Jestli jste opravdu přesvědčená, že se stala chyba, prověřte to, ale ohleduplně.“ Kim přikývla, že rozumí. Koneckonců ohleduplnost je její silná stránka.
[ 27 ]
Bryant přijel na parkoviště s desetiminutovým předstihem. Okamžitě si všiml, že dorazil první. Věznice Jejího Veličenstva Hewell se nacházela v Tardebigge v hrabství Worcestershire. Pobývalo v ní přibližně čtrnáct set vězňů různých kategorií a sloužila spádovým oblastem Worcestershire, Warwickshire a West Midlands. Jako ve všech věznicích tam měli problémy s nedostatečnou kapacitou a drogami, což se jasně ukázalo, když při natáčení přírodovědného dokumentu v sousedních polích kamera zachytila pašeráky přímo při činu. Také tu posledních dvacet šest let pobýval Peter Drake. Bryant vypnul motor a opřel se. Kdyby ještě kouřil, už by měl v ruce zapálenou cigaretu. Potřeboval zabít deset minut, žaludek se mu svíral úzkostí, krucinál, nejspíš by už vykouřil dvě, hezky jednu od druhé. Neměl nic lepšího na práci, a tak začal poklepávat dlaní o volant a rozhlížet se po parkovišti, jestli už nepřijíždí auto, na které čekal. S Richardem Harrisonem se poprvé setkal na Wendyině pohřbu. Bryant stál tehdy úplně vzadu, bez povšimnutí. Někdo si ho však přece jen všiml. Když se vracel k autu, Richard ho zastavil a zeptal se ho, proč přišel na pohřeb jeho dcery. Bryant tomu zlomenému muži, který právě pohřbil své dítě, vysvětlil, jakou roli v případu sehrál. U soudu pak přečetl svou výpověď a viděl při tom, jak se muž brání slzám. Jakmile udělal, [ 28 ]