0042433

EUROMEDIA GROUP

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 3

07.11.2022 12:37:57

Milí čtenáři: doufám, že na stránkách této knihy naleznete útěchu, rozptýlení a úlevu od bolesti či osamělosti, kterou v sobě možná nosíte. Snad pro vás bude moje kniha povzbuzením a pozvedne vás na duchu. Nikdy nejste sami.

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 5

07.11.2022 12:37:57

PLAYLIST without you

ironic

The Kid LAROI

Alanis Morissette

you broke me first

bitter sweet symphony

one last time

3am

psycho

call out my name

i miss you, i’m sorry

try me

she

safe inside

waves

1 step forward, 3 steps back

fake love

in the dark

euphoria

nights

to build a home

blink twice

monster (english edition)

seattle

Conor Maynard (cover) Ariana Grande

Post Malone (feat. Ty Dolla $ign) Gracie Abrams Jake Scott Mr. Probz BTS BTS

The Cinematic Orchestra Henry

The Verve

Matchbox Twenty The Weeknd The Weeknd James Arthur

Olivia Rodrigo

Camila Cabello Frank Ocean Joy Oladokun Sam Kim

you oughta know Alanis Morissette

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 6

07.11.2022 12:37:57

„Včera jsem možná chyboval, ale ten člověk ze včerejška jsem pořád já.

Naučil jsem se mít rád sám sebe

takového, jakým jsem byl, jaký jsem, a jakým doufám

budu.“

Kim Namjoon

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 7

07.11.2022 12:37:57

PROL OG

Pokaždé, když někdo otevře staré skřípavé dveře, zafičí do kavárny studený vítr. Na září je nezvykle chladno a určitě je to nějaký trest seslaný vesmírem za to, že jsem přistoupila na tohle setkání, právě v tento den. Co jsem si vlastně myslela?

Sotva jsem měla chvilku, abych oteklá místa pod očima zamaskovala make-upem. Předtím jsem si v kuchyni na chvilku plácla na obličej dvě kostky ledu, led se rychle rozpouštěl a stékal po tvářích. Vzduch byl už tak vlhký a dům naplnila vůně chladivého deště státu Georgia. A co jsem měla na sobě? Jednoduchý podzimní ohoz, který mě stál hodinu života, když jsem se přehrabovala ve skříni a šuplících a absolvovala minipřehlídku před zrcadlem v ložnici, než jsem skončila zase u toho, co obvykle nosím při formálních příležitostech: černá s černou. Kalhoty s puky, které působily velice dospěle, o což mi šlo především, i když jsem si v nich připadala jako v teplákách. K tomu jsem vybrala tlustý černý rolák, na který mi pak ukápla zubní pasta, a když jsem ji zkusila odstranit vodou a papírovou utěrkou, zůstal tam šedý flek. Taková práce, a nakonec jsem vypadala hrozně.

Fakt na prd.

9

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 9

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

Tak tu sedím, bolí mě hlava, ani nevím, jestli mám v kabelce ibuprofen. Myslela jsem, že nejlepší bude vybrat stolek co nejblíž dveřím, kdybych se rozhodla pro rychlý ústup. Nebo kdyby se rozhodl on. Kavárnička uprostřed Edgewoodu? Další skvělá volba – je to neutrální a ani trochu intimní. Byla jsem tu jen párkrát, ale je to má nejoblíbenější kavárna v Atlantě. Míst je omezený počet – jen asi deset stolků – takže hádám, že majitelé jsou radši, když se zákazníci rychle střídají.

Mají tu pár prvků hodných Instagramu, jako třeba stěnu osázenou sukulenty a černobílé obklady za pultem, kde baristé připravují kávu, ale jinak je interiér dost strohý.

Všude šeď a beton. Syčení kávovaru. Rachocení mixérů ­drtících ­kapustu a všelijaké ovoce, které je zrovna v módě.

Jsou tu jediné dveře: jednou cestou tam, jednou cestou ven. Kouknu se na mobil a utřu si dlaně do černých kalhot. Další flek. Sakra, musím se nějak sebrat.

Obejme mě? Podá mi ruku? Připravuje se na naše opětovné setkání stejně urputně jako já? Převaloval se celou noc v posteli jako já, když jsem přemýšlela, co řeknu a jak se předvedu? To bude trapas. Dospělá a sebejistá, tak bych chtěla, aby mě viděl. Lepší verze holky, kterou tak dobře znal.

Nedokážu si představit, že by mi podal ruku, že by se uchýlil k tak formálnímu gestu. Ne u mě. Ale možná je stejně nervózní jako já, možná má taky plnou hlavu vzpomínek a výčitek. Ještě tu ani není a mně buší srdce jako blázen. Už po čtvrté za dnešní den cítím, jak mi panika dělá paseku v hrudním koši a štve mě, že ty fyzické projevy nedokážu ovládat. Štve mě to tím víc, že až vejde dovnitř, bude absolutně klidný a vyrovnaný. Téměř pokerová tvář. Netuším, jakou náladu od něj dneska můžu čekat, bude se ovládat, nebo projeví více či méně emocí?

10

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 10

07.11.2022 12:37:57

NEJJASNĚJŠÍ HVĚZDY

Začne mluvit o té jediné věci, o které nechci, aby mluvil?

Neviděla jsem ho od loňské zimy a vlastně ani nevím, kdo vlastně je. A věděla jsem to někdy vůbec?

Existují maličkosti, které jsem mohla přejít, ale pak tu byla jedna důležitá věc, se kterou se stále nemohu smířit. Dokonce i teď se ve mně při tom pomyšlení všechno sevře a nejradši bych na celé trápení s Atlantou zapomněla, kdyby to šlo. Mohla bych se jít odhlásit z hotelu, sbalit si příruční kufřík a jet dvě hodiny zpátky domů, na místo, kam on nemůže. Pamatuje si to? Podle toho, jak se na mě podívá, dokážu uhodnout, jestli na mě často myslí. Už pro mě není záhadou, teď už je jen vzpomínkou. Možná jsem znala jen nějakou jeho verzi – vnější podobu krásné masky muže, na kterého teď čekám.

Musím si pořád připomínat, že tenhle výlet není kvůli němu, jde o něco podstatnějšího, daleko podstatnějšího než o nás dva. Věřím, že tohle Kaela asi zabolí. Samozřejmě to jako profesionální voják nedá najevo, ale já vím, že ho to musí zasáhnout. Netuším, jak často se Kael s naším kamarádem v posledním roce vídali, ale přijít o dalšího blízkého člověka prostě nemůže unést.

Myslím, že bych se mu měla po zbytek života vyhýbat, ale představa, že už ho nikdy neuvidím, je pro mě nesnesitelná. Daleko horší, než tu teď sedět a trápit se nervozitou a úzkostí. Přinejmenším si to dokážu přiznat.

Teď si hřeju ruce o hrnek s kafem, čekám, až projde těmi vzrajícími dveřmi a přitom jsem přísahala jemu, sobě, kaž­dému, kdo mi naslouchal za těch posledních pár měsíců, že už nikdy…

Má ještě pět minut. Zdá se mi, že je to těch nejdelších pět minut v mém životě, ale jestli je alespoň trochu takovým člověkem, jak ho znám, nakráčí sem na vteřinu přesně a jeho tvář bude vážná, bez sebemenšího náznaku emocí.

11

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 11

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

Dveře se prudce rozletí a dovnitř vejde nějaká žena.

Blond vlasy má smotané na temeni do jakéhosi vrabčího hnízda a ke zrudlé tváři tiskne mobil. „Na to ti kašlu, Howie. Prostě to zařiď,“ oboří se na někoho a v doprovodu hromady nevybíravých slov strčí telefon do kapsy.

Ježíš, tohle na Atlantě děsně nesnáším. Takové jako ona tu potkávám furt, všichni jsou nasraní, všichni někam spěchají. Tolerance nula a ani náznak toho, že by si uvědomovali, že i jiní lidé mají spoustu práce. To město vždycky takové nebylo. No, nebo možná bylo. Já taková nebyla.

Nebo byla? Ovšem věci a lidi se mění. Já se měním. On se možná mění. Znovu se rozhlédnu po kavárně a na okamžik se zadívám na dveře. Jestli brzy nepřijde, nakonec to dopadne tak, že celé tohle setkání odvolám. To město jsem milovala, hlavně centrum. Co se týče stravování, je tu spousta malých soukromých restaurací, s opravdovými kuchaři, kteří skutečně osobně vaří pokrmy, o kterých jsem v životě neslyšela, ale úžasně mi chutnají. V Atlantě je vždycky co dělat a všude mají otevřeno déle než v okolí Fort Benningu. Tedy až na jedinou výjimku ovšem – striptýzový klub, neboť ten musí být v blízkosti každičké vojenské základny. Tady v Atlantě nepotkává člověk na každém kroku maskáče. Muži ani ženy tu nechodí v uniformách, ve frontách před kinem, na benzínce, v jídelně Dunkin Donuts, nikde žádná uniforma. Lidé při hovoru užívají skutečná slova, ne samé zkratky. A člověk se zalíbením spočine pohledem na hlavách kolemjdoucích, kteří mají normální vlasy, a ne jenom tupé vojenské střihy.

Milovala jsem Atlantu, ale on to zkazil.

My jsme to zkazili.

My. Tohle je to nejmenší možný přiznání viny za to, co se stalo.

12

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 12

07.11.2022 12:37:57

NEJJASNĚJŠÍ HVĚZDY

*

„Na co tak koukáš?“ Pár slov, ale vlévají se do mě jako celý příval slov, otřesou všemi mými smysly. A zároveň vnímám ten klid, nečekaný pokoj, který se usadí hluboko ve mně, kdykoliv je nablízku. Zvednu oči, abych se ujistila, že je to on, i když to vím. Ovšem, stojí tu nade mnou a dívá se na mě oříškovýma očima, hledí do mé tváře, pátravě… možná vzpomíná? Ať se na mě tak nedívá. Kavárnička je zrovna teď plná lidí, ale ani to nevnímám. Na schůzku jsem se tak pečlivě připravovala a on najednou všechno rozhodí těmi čtyřmi slovy a totálně mě vyvede z míry. „Jak to děláš?“ zeptám se ho. „Neviděla jsem tě přijít.“ Bojím se, že to zní jako výčitka, že je na mě poznat, jak jsem nervózní, a to je to poslední, co bych chtěla.

Teď potřebuju být v klidu a dát mu jasně najevo, že nade mnou nemá žádnou moc, teď už ne. Ale stejně, říkám si – jak to, sakra, dělá? Tohle vždycky uměl moc dobře, být potichu a pohybovat se nepozorovaně. Další schopnost, kterou si osvojil v armádě, řekla bych.

Pokynu mu, aby se posadil. Sveze se na židli já si teprve teď uvědomím, že má vousy. Pečlivě zastřižený plnovous kopírující kontury lícních kostí až na bradu. Tak to je novinka. To je jasné: v armádě vždycky musel splňovat předpisy, jak má vypadat správný voják. Vlasy musejí být ostříhané nakrátko a pečlivě udržované. Knír je povolen, pouze je‑li upravený a zastřižený a nezakrývá horní let.

Jednou se mi svěřil, že by si chtěl nechat narůst knír, ale rozmluvila jsem mu to.

Sáhne po nápojovém lístku na stolku. Cappuccino.

Macchiato. Latte. Flat white. Long black. Odkdy je pití kafe tak komplikovaná záležitost? „Ty teď máš rád kafe?“ neskrývám svůj údiv.

13

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 13

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

Zavrtí hlavou: „Ne.“ „Ty máš teď ráda horký kafe?“ ptá se mě.

Sklopím oči k hrnku ve svých dlaních a zavrtím hlavou. „Ne.“ Štve mě, že si o mně pamatuje tyhle drobné detaily.

Kdybych mu je tak mohla vymazat z paměti. I ze své.

Na jeho stoické tváři se objeví nepatrný úsměv a připomene mi jeden z milionu důvodů, proč jsem se do něj zamilovala. Ještě před chvilkou bylo snadné odvrátit oči.

Teď už to nejde. „Kafe ne,“ ujistí mě. „Čaj.“ Dneska na sobě nemá bundu, pochopitelně, a rukávy denimové košile má vyhrnuté nad lokty. Tetování na předloktí je díky tomu pěkně vidět a vím, že kdybych se teď dotkla jeho kůže, určitě bych se spálila. Ale to neudělám ani náhodou. Radši zvednu oči a zahledím se mu někam přes rameno. Hlavně nevidět to tetování. Nemyslet na to. Takhle to bude bezpečnější. Pro nás oba. Snažím se soustředit na hluk v kavárně, abych se dokázala smířit s jeho mlčením. Zapomněla jsem, jak jeho přítomnost dokáže být rozčilující.

Je to lež. Nezapomněla jsem. Chtěla jsem, ale nešlo to. Stejně jako když mu chci někdy odpustit, ale neodpustím.

Uslyším vrzání tenisek na betonové podlaze a ke stolku přistoupí obsluha. Má takový myší hlásek, a když mu řekne, že by „tutově“ měl zkusit nové mátové mocha, musím se v duchu smát, protože vím, že nesnáší cokoliv s mátou, ani zubní pastu. Myslím na to, jak mi zbytky skořice doma vždycky ucpaly dřez a kolikrát jsme se kvůli tomu porafali. Kdybych radši všechny ty malicherné hlouposti ignorovala. Kdybych si radši víc vší­ mala toho, co se skutečně děje, všechno by mohlo být jinak.

14

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 14

07.11.2022 12:37:57

NEJJASNĚJŠÍ HVĚZDY

Možná. Možná taky ne.

Nechci to vědět.

Další lež.

Kael říká obsluhující dívce, že by chtěl obyčejný černý čaj, a tentokrát se snažím nesmát. Je tak předvídatelný. „Co je tu tak legrační?“ zeptá se, když servírka odejde. „Nic.“ Změním téma: „Tak jak se máš?“ „Nech toho. Nechovej se, jako bychom si byli cizí.“ Stisknu rty, a než odpovím, uhnu pohledem. „Však jsme, ne?“ Vzdychne, chvílí bloudí pohledem po okolí a pak očima spočine zase na mně. „Mám jít pryč?“ zeptá se přímo. „Nevím, máš?“ Trochu se na židli odstrčí od stolu a já se rozmýšlím.

Doopravdy nechci, aby šel pryč, ale mám tolik důvodů, proč na něj být naštvaná, a teď se bojím, že když tu zůstane, obměkčí mě tím. A to nechci. „Tak ne, nechoď. Zůstaň tady. Budu hodná,“ slibuju a vykouzlím lehký úsměv, který je asi tak stejně přesvědčivý jako můj vnitřní postoj.

Nevím, co si budeme při téhle kavárenské schůzce vykládat za blbosti, ale protože se uvidíme zítra, přišlo mi jako dobrý nápad odbýt si první trapné setkání bez diváků. Pohřeb není ideální příležitost. A stejně jsem dneska potřebovala být ve městě. „Takže, Kaeli, jak se máš?“ pokouším se být hodná. „Dobře. Za daných okolností.“ Lehce si odkašle. „No jo,“ vzdychnu a snažím se moc nemyslet na zítřek. To mi vždycky šlo, tvářit se, jako by kolem nehořelo.

No dobrá, v poslední době mi to moc nešlo, ale umění popírání bylo vždycky mou druhou přirozeností, setrvalý zvyk, který jsem si osvojila v době mezi rozvodem rodičů a maturitou. Někdy mám pocit, jako by moje 15

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 15

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

rodina mizela. Pořád se nějak smrskáváme. Někdy mám pocit, jako bych sama mizela. „Jsi v pohodě?“ zeptá se a hlas má ještě tišší než předtím.

Zní to stejně jako za těch vlahých nocí, když jsme usínali u otevřeného okna – celý pokoj byl ráno orosený, naše těla vlhká a lepkavá. Milovala jsem ten pocit sálavého horka, když jsem se bříšky prstů lehounce dotýkala hladké hrany jeho čelisti. I jeho rty byly teplé, přímo horoucí. Vzduch jižní Georgie je odjakživa tak hutný, že by ho člověk mohl ochutnat, a v Kaelovi vždycky vyvolal takovou horkost. Další věc, kterou jsem jakože zapomněla.

Odkašle si a znovu se mě zeptá, jestli jsem v pohodě.

Proberu se ze zamyšlení.

Vím, co si myslí. Pozná, že bloudím myšlenkami kdovíkde, a snaží se mě vrátit zpátky na zem. Čtu si to v jeho tváři úplně stejně jako ten neonový nápis But First, Coffee na zdi za jeho hlavou. Štve mě, že si můj mozek vybaví právě tyhle vzpomínky. Vůbec mi to neulehčuje situaci. „Kare.“ Hlas má něžný, když se natáhne přes stolek a dotkne se mé ruky. Prudce ucuknu, jako by mě mohl spálit. Je zvláštní, jaké to kdysi mezi námi bylo. To souznění… je to tak jiné, než jak je tomu dnes. Byly časy, kdy stačilo, aby vyslovil mé jméno, a dala bych mu všechno, co by chtěl. Chvíli nad tím uvažuju. Jak bych mu dala všechno, co by jen chtěl.

Myslela jsem, že už jsem docela pokročila v uzdravování se z nás dvou, v procesu zapomenout na něj. Alespoň do té míry, že už nebudu myslet na to, jak zněl jeho hlas, když jsem ho musela brzo ráno budit na trénink, nebo jak křičel ze spánku. Začíná se mi z toho točit hlava, a jestli teď nevypnu, ty vzpomínky mě rozervou. Na téhle židli, v téhle malinké kavárně, přímo před jeho očima.

16

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 16

07.11.2022 12:37:57

NEJJASNĚJŠÍ HVĚZDY

Nuceně přikývnu a zvednu hrnek s kafem, abych získala čas, než najdu slova. „Jo. Jsem v pohodě. To víš, pohřby, to je moje.“ „Jo, o tom mi vyprávěj.“ Nemám odvahu se mu podívat do očí. Nechci vidět jeho žal ani sdílet svůj vlastní, a tak se pokusím rozptýlit tíhu toho, co oba cítíme, černým humorem. „Už mi došly prsty, kdybych chtěla spočítat všechny pohřby, které jsem za poslední dva roky absolvovala…“ „Stejně bys nemohla nic udělat. Neříkej, že bys mohla…,“ zaváhá a já zatím upřeně koukám na prasklinku na svém hrnku. Prstem přejedu přes odštípnuté místo. „Karino. Podívej se na mě.“ Zavrtím hlavou. Ani náhodou nebudu skákat do králičí nory spolu s ním. Na to fakt nemám. „Jsem v pohodě. Vážně.“ Odmlčím se a teď se podívám, jak se tváří. „Nekoukej se na mě tak. Jsem v pořádku.“ „Ty jsi vždycky v pohodě.“ Prohrábne si vlasy a přejede si dlaní po tváři, vzdychne, rameny se opře o opěradlo plastové židličky.

Neskočí mi na to. Vycítí mou úzkost.

A nemýlí se. Za každou cenu se tvářit, že se nic neděje. To jsem celá já.

A můžu dělat něco jiného? „Jak dlouho jsi ve městě?“ zeptá se a přisune se se židličkou ke stolku.

Mám mu lhát? Proč mu vlastně nechci lhát? „Dva dny. Nebo míň. Zamluvila jsem si pokoj ve W.“ „No, hezký,“ usměje se. „Je tam docela brajgl…“ Přikývne a poděkuje servírce, když před něj postaví čaj. Dívka na něm spočine pohledem a zastrčí si pramen vlasů za ucho se širokým, krásným úsměvem, při kterém se mi sevře žaludek. Nejradši bych zmizela.

17

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 17

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

Dál se mi dívá do očí. „A vůbec to není tvůj styl,“ řekne. „Hm?“ Už jsem zapomněla, o čem jsme to mluvili. „Ten hotel.“ Napije se čaje a já zalapám po dechu.

Být mu nablízku pro mě stále znamená nebezpečí.

Někdy jsou varovné signály a motýli v břiše jedno a to samé.

18

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 18

07.11.2022 12:37:57

K A P I TO LA J EDNA

O dva roky dříve Moje práce, to byla výhra v loterii. Ne finančně, ale jinak ve všech směrech. Masážní studio začínalo provoz nejdřív v deset, takže jsem si mohla skoro každý den přispat.

A další bonus – z domova jsem tam dorazila pěšky cobydup, protože to bylo na konci naší ulice! Tu ulici jsem milovala: obchod s matracemi, zmrzlinářství, nehtový salon a starosvětská cukrárna. Spořila jsem si peníze, a hle, ve dvaceti bydlím v domečku, který jsem si koupila přímo v téhle ulici. Můj vlastní dům. Ne tátův. Můj.

Cesta do práce trvala chvilku – sotva pět minut a byla tak krátká, že ani nemohla být zajímavá. Když jsem tudy šla, musela jsem uskakovat před auty, tak úzká to byla ulice. Sotva tak pro jednoho chodce a jedno auto současně. Ještě tak Prius nebo podobné vozítko by se sem vešlo v pohodě, naneštěstí zdejší lidi mají v oblibě velké káry, takže většinu cesty jsem strávila připlácnutá ke křoví lemujícímu ulici, než nějaké auto přejelo.

Někdy jsem si v hlavě vymýšlela historky o lidech v tom světě kolem mě, abych se nějak zabavila, než mi začne směna. V dnešním příběhu figuroval Bradley, 19

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 19

07.11.2022 12:37:57

ANNA TODD

vousatý majitel obchodu s matracemi na rohu. Bradley byl fajn chlap, o čemž svědčila uniforma fajn chlapa, kterou nikdy nesundal: kostkovaná košile a plátěné kalhoty.

Jezdil v bílém pickupu značky Ford něco a pracoval ještě víc než já. Chodila jsem kolem něho každé ráno, protože před desátou, kdy jsem začínala, on už byl ve svém obchodě. Dokonce i když jsem měla dvojitou směnu nebo noční, vídávala jsem jeho bílé fáro zaparkované vzadu v ulici.

Bradley byl určitě single. Kdyby měl ženu nebo děti, musela bych je potkat aspoň jednou za ten rok, kdy jsem se přistěhovala do téhle části města, ale nikoho takového jsem neviděla. Jedno, jestli byl den, noc, víkend – Bradley byl vždycky sám. Bydlel v domě hned vedle toho mého a nikdy jsem neviděla, že by měl společnost. Vždycky měl všude zhasnuto, jen v obýváku mu svítila lampička.

Na obloze zářilo slunce, ale ani ptáček nezapípal. Nerachotil žádný popelářský vůz. Ani jediný člověk nenastartoval auto. Bylo strašidelné ticho. Možná právě proto se toho rána zdála Bradleyho přítomnost ještě zlověstnější. Podívala jsem se na něj novýma očima a v duchu uvažovala, proč považuje za dobrý nápad česat si ty světlounce blond vlasy na pěšinku uprostřed a vystavovat tak na odiv strupatou pokožku hlavy. Ovšem víc mě zajímalo, kam jede s tím srolovaným kobercem naloženým na korbě pickupu. Možná moc koukám na Myšlenky zlo‑ čince, ale to je přeci známá věc, že když se chcete zbavit těla, zabalíte ho do starého koberce a pohodíte někde za městem, ne? Zatímco má představivost jela na plné obrátky a z Bradleyho udělala sériového vraha, přátelsky na mě zamával a obdařil mě úsměvem, opravdovým a nefalšovaným. Nebo možná uměl dokonale okouzlit lidi a ve skutečnosti hodlal…

Div jsem se nepočůrala, když na mě zavolal.

20

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 20

07.11.2022 12:37:57

NEJJASNĚJŠÍ HVĚZDY

„Haló, Karino! V celé ulici neteče voda!“ Rty se mu zkrabatily do smutného úšklebku a rozhodil ruce na důkaz, jak moc ho to štve. Zastavila jsem a dlaní si zastínila oči před sluncem. Bylo ostré a pěkně pálilo, i když po ránu byla trochu kosa. Georgia uměla být zatraceně horká. Myslela jsem, že si na to po třech letech zvyknu, ale kdeže. Zatoužila jsem po chladných texaských nocích. „Snažím se dovolat do vodárny, ale zatím nic.“ Pokrčil rameny a na důkaz svých slov zvedl do výše mobil. „Ach ne.“ Pokusila jsem se napodobit jeho zoufalý tón, ale upřímně, tak nějak jsem doufala, že Mali nám dá na celý den volno. V noci jsem se skoro nevyspala, hodinka k dobru by se mi hodila. Klidně i dvacet hodin. „Budu tam pořád zkoušet volat,“ sliboval.

Prsty mu zabloudily na kovbojskou přezku opasku.

Zdálo se, že už teď se potí, a když sáhl po těžké roli koberce vzadu na autě, skoro jsme měla chuť mu pomoct.

Skoro. „Tak dík,“ řekla jsem. „Hned to dám vědět Mali, až dojdu do práce.“

21

Nejjasnejsi_hvezdy_1_07_(imprimatur).indd 21

07.11.2022 12:37:57