0042419

strana 3 – titulní list

Julie Tottmanová VEZMI MĚ DOMŮ Z psí množírny na stříbrné plátno Ikar

Vezmi_me_domu.indd 3

17.6.2021 10:56:19

Julie Tottman W I L L YOU TA K E M E HOM E ?

The Brave Rescue Dog from a Puppy Farm Who Became a Movie Star Copyright © Julie Tottman 2020. Text by Emily Fairbairn.

First published in the United Kingdom in the English language in 2020

by Sphere, an imprint of Little, Brown Book Group.

This Czech language edition is published by arrangement with Little, Brown Book Group, London.

All rights reserved Translation © 2021 by Wanda Dobrovská ISBN 978-80-249-4540-8

Vezmi_me_domu.indd 4

17.6.2021 10:56:19

Obsah Prolog Nic než tma ..................................

7

1. kapitola Nový život .................................... 13 2. kapitola Casting ......................................... 18 3. kapitola Zásah osudu ................................. 22 4. kapitola Útulek ........................................... 26 5. kapitola Láska na první pohled ................. 31 6. kapitola Doma ............................................ 35 7. kapitola Uzdravování ................................. 40 8. kapitola Riskantní podnik .......................... 46 9. kapitola Psí život ........................................ 51 10. kapitola Pouto ............................................ 57 11. kapitola Socializace .................................... 62 12. kapitola Výcvik začíná ............................... 68 13. kapitola Cvičení dělá mistra ...................... 73

Vezmi_me_domu.indd 5

17.6.2021 10:56:19

14. kapitola Dřeme jako… pes ........................ 78 15. kapitola Křest davem ................................. 83 16. kapitola Boj, nebo útěk ............................. 90 17. kapitola Noční můra................................... 97 18. kapitola Jak na strach ................................ 102 19. kapitola Závěrečné odpočítávání .............. 107 20. kapitola Holky na place ............................. 111 21. kapitola Akce! ............................................ 118 22. kapitola Nová superstar ............................ 124 23. kapitola Křach! ........................................... 129 24. kapitola Pohled pravdě do očí................... 136 25. kapitola Osudová procházka ..................... 141 26. kapitola Další role ...................................... 145 27. kapitola V zimě a mrazu ............................ 151 28. kapitola Terénní průzkum .......................... 158 29. kapitola Ztracený a nalezený ..................... 162 30. kapitola Úžasná Pickles ............................. 169 31. kapitola Hollywoodský úsměv .................. 174 32. kapitola Hamletovská otázka .................... 181 33. kapitola Čas říct sbohem ........................... 187 Epilog

...................................................... 191 Jak poznáme množírnu .................. 195

Vezmi_me_domu.indd 6

17.6.2021 10:56:19

Prolog

Nic než tma Nejhorší ze všeho je tma. V kůlně je černočerná tma a ze všech stran se ozývá kňučení psů. Nic jiného tu není slyšet.

Strašně to tu smrdí. Odporný, čpavý puch, výmluvné svědectví o špíně a nemocech, jimiž tu strádáme. Všichni jsme na tom stejně mizerně. Občas se v té tmě zalesknou oči. To jsou psi v sousedních kotcích, drápou se jeden přes druhého ve snaze objevit místečko, kde by bylo sucho a kde by se dalo uvelebit a spát. V té špinavé díře nemají šanci něco takového najít.

Nikdy jsem nic jiného nepoznala, ale něco mi říká, že takhle by život psa asi neměl vypadat. Žádného psa. Jsem jorkšírský teriér. Měla bych si hovět stočená u paničky nebo páníčka na klíně, a ne se klepat ve vlhké a špinavé kobce.

Není to místo na vychovávání mláďat, ale já mám u sebe osm bezmocných štěňat z posledního vrhu. Cítím je, batolí se kolem mě, jejich tělíčka sálají teplem, šimrají mě svou hebounkou srstí a to stačí, aby mi srdce překypovalo láskou. To jediné mi dodává klid. Vím, že dokud je budu mít u sebe, vydržím všechno.

7

Vezmi_me_domu.indd 7

17.6.2021 10:56:19

J U L I E T O T T M A N OVÁ

V kůlně jsou ještě další feny se štěňaty a všem nám jde o totéž: o přežití. Snažíme se ze všech sil. Všechny bychom daly za svá děťátka život, ale žijeme, jedna jako druhá, v nepřetržitém strachu, že nám je jednoho dne seberou. Abyste rozuměli, zažily jsme to už předtím. Některé z nás i víckrát.

Pomyšlení na to je k neunesení, ale já sama jsem měla štěňata už několikrát – nestačila ani dospět natolik, abych je mohla odstavit, a nemilosrdně mi je sebrali. Ukradli mi je! Tohle je můj šestý vrh. Kdykoliv pomyslím na ty předchozí, žalem mi puká srdce. Odebrali mi je předčasně a všechna moje štěňátka kňučela úzkostí a byla zoufalá, že je ode mě nesou někam pryč. Kde teď asi jsou?

Kéž bych mohla svá štěňátka vyvést ven na sluníčko. Slunce máme možnost zahlédnout na malý okamžik každý den ráno, když jakýsi chlapík v těžkých bagančatech otevře vrata kůlny a nahází nám zbytky nějakého jídla skrz kovové mříže do našich kotců, rovnou na špinavou podlahu. Každé ráno zkusmo vrtím ocasem. Třeba se dnes skloní a pohladí mě po hlavě. Odemkne dveře mé klece a nechá nás vyjít na čerstvý vzduch? Ale on něco takového ještě nikdy neudělal. Dveře za sebou vždycky jen zase zabouchne.

Rázem se všechno ponoří znovu do tmy. Je těžké odhadnout, kdy končí den a kdy začíná noc. Ale vlastně je to jedno. Bez ohledu na denní či noční dobu to tu je pořád stejně nevlídné a skličující. Cítím, jak mi lezou nějaké breberky do uší, svědí mě to a tělo mám v jednom ohni ze všech kožních nemocí, které jsem pochytala. Bolest nebere konce. Je mi špatně od žaludku, ale kdykoliv se chci vyprázdnit, je to, jako kdyby mi střeva měla vyhřeznout z těla. Všechno všude mě bolí. Nemohu se udržet v čistotě. Jsem pořád celá provlhlá a třesu se chladem.

8

Vezmi_me_domu.indd 8

17.6.2021 10:56:19

NIC NEŽ TM A

Jsou dny, kdy mám pocit, že mě opouštějí síly. V kůlně je nás strašně moc a spousta psů je nemocných – to poznáte, rozkládají se za živa. Jeden oslepl. Jiný se už nedokáže udržet na nohou. Ale já se tomu nesmím poddat, musím být silná kvůli svým štěňátkům. Skláním se k nim. Kolik jich je? Počítám. Osm drobných tělíček. Nejmenší z nich je slabounké.

Znepokojuje mě to. Je to pejsek, nedokáže ani zvednout hlavičku, aby se přisál. Zoufale mu olizuji jeho útlounké tělíčko a cítím, jak se mu zpomaluje tlukot srdce. Nevzdávej to, chlapečku! nabádám ho. Musím ho udržet při životě. Stůj co stůj.

Já i moje štěňátka se propadáme do neklidného spánku.

Zdá se mi, že jsem venku na louce zalité sluncem, jen tak si tam bloumám a moje psí děťátka skotačí kolem mě. Ozvala se nějaká rána a já se leknutím budím. To už je čas krmení? Dveřmi proniklo dovnitř denní světlo a rýsuje se v nich hrozivá farmářova postava. Dnes s ním přichází ještě nějaký mladík a – ach, bože – oba nesou přepravky. Okamžitě jsem ve střehu, zaléhám tělem svá štěňata. V tu chvíli si s hrůzou uvědomuji, že ten mrňousek je úplně studený. Už to má za sebou.

Mladší z mužů se natahuje k mému kotci. Dávám se do zoufalého vytí. Odemyká dveře mé klece a sápe se po mých štěňatech. Ne! Tentokrát ne! Cením zuby a štěkám na něho, štěkám a štěkám, ale on si ze mě nic nedělá. Vší silou mě kopl do břicha. Vyrazilo mi to dech, letím vzduchem až ke zdi.

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. Škrábu se zase na nohy.

Je pozdě. Všechna štěňata do posledního jsou pryč – vzali si i tu útlounkou mrtvolku. „Tak kolik jich je tentokrát, Jacku?“ slyším, jak se farmář ptá toho druhého.

9

Vezmi_me_domu.indd 9

17.6.2021 10:56:19

J U L I E T O T T M A N OVÁ

„Napočítal jsem jich třiatřicet,“ zní odpověď. „Z toho kouká pěknej balík.“ „Pár jich ale je kaput: dvě jsou mrtvý a jedno má na kahánku.“ „Ty mrtvý hoď do ohně,“ říká farmář. Dveře se za nimi s prásknutím zabouchly.

Kůlnou se nese srdcervoucí vytí a mně dochází, že nejsem jediná matka, kterou toho dne připravili o její děti. Naše děťátka ještě nebyla připravena – byla pořád ještě moc maličká, aby se o sebe dokázala sama postarat. Instinkt mi napovídá, že by měla u mě zůstat ještě přinejmenším dva další týdny. Představuji si, jakou úzkost musí teď má ubohá štěňátka asi prožívat, a mám dojem, že sama z té bolesti možná přijdu o rozum. Zoufale drápu o mříže klece, ale není mi to nic platné. Jsem tu uvězněná navždycky. Kdy ten příšerný kolotoč skončí? Bojím se, že jestli budu muset přivést na svět další vrh a zase mě o má štěňátka připraví, nedám to už ani fyzicky, ani emocionálně.

Uběhl nějaký čas – dny, možná měsíce, nedokážu to říct přesně. Vrata kůlny se otevírají v jiném čase než normálně. Ani se nenamáhám vzhlédnout – co by to asi tak mohlo znamenat jiného než jen další utrpení? Slyším hlasy, jiné, než které znám. Přebíhám k přední části kotce a opírám se tlapkami o mříže. V úrovni očí vidím několikery nohy, jedny míří mým směrem. „Ach, panebože! Jak může někdo něco takového dopustit?“ slyším někoho pronést. „Tohle udělat úplně bezbranným zvířatům!“ Zvedám hlavu a vidím nějakou ženu, má světlé vlasy a nahlíží do mého kotce. Všechno ve mně mi říká: ne10

Vezmi_me_domu.indd 10

17.6.2021 10:56:19

NIC NEŽ TM A

věř jí, buď ostražitá, co když ti chce ublížit tak jako všichni ti ostatní lidé? Ale je to silnější než já. Chabě vrtím ocasem.

Třeba je jiná než ti ostatní. Třeba na mě bude hodná tak, jak po tom celý svůj život toužím. „No, ty ale vypadáš,“ říká a natahuje se pro mě. „Pojď odtud, pojď ven. Už je to v pořádku. Nic se ti nestane.“ Zvedá mě a bere mě do náruče. Nemám zdání, kam mě odnáší nebo co to má všechno znamenat. Ale má teplé tělo a něžně mě hladí a mně připadá, že jí mohu důvěřovat. Otáčí se a míří ke dveřím kůlny. Jsou otevřené, vedou do světla a to světlo jako by mě k sobě zvalo.

Jsem vyčerpaná. Nechávám si klesnout hlavu na hruď té ženy a propadám se do dřímoty. Opravdu jsem konečně v bezpečí?

11

Vezmi_me_domu.indd 11

17.6.2021 10:56:19

Kapitola 1

Nový život Otevřela jsem dokořán okno svého venkovského domku a zhluboka jsem se nadechla svěžího jarního vzduchu.

Bylo takové to nádherné ráno, kdy je obloha průzračně jasná a lehký větřík roznáší opojnou vůni květin ze zahrad.

Z protější farmy ke mně doléhalo tlumené bečení ovcí a ze zahrady mi přívětivě kynuly skupinky narcisů. Zkrátka, den jako vymalovaný.

Uvařila jsem si čaj a odnesla jsem si hrnek na zahradu.

Chtěla jsem si co nejvíc užít rána, které po pochmurné zimě ohlašovalo návrat teplého počasí. Pořád ještě jsem si nezvykla na to, co je v mém životě nové: že se mohu venku posadit na polorozpadlou zídku a srovnávat si v hlavě myšlenky, zatímco moji boxeři George a Ginelli čenichají kolem květinových záhonů a ve větvích stromů cvrlikají ptáci. Bylo to na hony vzdálené stísněnému balkonku u mého starého bytu. Jedinou ranní písní, kterou tam mohl člověk zaslechnout, bylo troubení klaksonů a vzdálené dunění vlaků.

Můj domek je chalupa z devatenáctého století, má zdi obrostlé břečťanem, útulné výklenky a kamenné podla13

Vezmi_me_domu.indd 13

17.6.2021 10:56:19

J U L I E T O T T M A N OVÁ

hy. V té době jsem se s ním teprve sžívala, protože to byl pouhý měsíc, co jsem se nastěhovala. Ale už jsem si to tam stačila zamilovat. Hluk a smog Londýna mi připadaly jako vzdálená vzpomínka a i na mých boxerech, stejně jako na mé bílé pudlici Gypsy a na dalmatince Lale, jsem viděla, jak moc se jim zamlouvá být vesnickými psy. „Není to špatný, začínat takhle den, co ty na to?“ otázala jsem se Gypsy. Byla to princezna v mé smečce – vyskočila si na zídku vedle mě, a zatímco jsem popíjela ranní čaj, dělala mi společnost.

Už dlouho jsem měla v plánu definitivně se odstěhovat z města, ale opustit Harrow, předměstí, kde jsem strávila většinu svého života, a začít úplně novou kapitolu na venkově, byl přece jenom závažný krok. Nakonec mě ke stěhování přivedly praktické důvody. Živím se jako profesionální trenérka psů, kteří mají účinkovat v různých filmech.

O práci jsem rozhodně neměla nouzi a vzhledem k tomu, že nejčastěji mě zaváděla do filmových ateliérů v Sheppertonu, které jsou součástí Pinewood Studios Group, dávalo smysl bydlet blíže k nim a nemuset každý den absolvovat peklo dálnice M25. Dny na place mohou být hodně dlouhé – někdy i dvanáct hodin v kuse – takže jsem byla ráda, že se mi dojíždění zkrátí.

Dům mi dokonale vyhovoval. Měl tři ložnice, útulný obývací pokoj a velikou, světlou kuchyni se sporákem AGA – a příjemně vyhřátým místečkem na kamenné podlaze před ním, kde mohou lehat mí psi. Hned jak jsem se nastěhovala, vymalovala jsem si stěny veselými odstíny žluté a oranžové a do oken jsem pověsila závěsy s pěknými květinovými vzory.

14

Vezmi_me_domu.indd 14

17.6.2021 10:56:19

NOV Ý ŽI VOT

V obci, do níž jsem se přestěhovala – jmenuje se Long Marston a je v hrabství Hertfordshire –, jsem neznala jedinou živou duši, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem si tam začala záhy připadat jako doma. Ráda jsem vyrážela na procházky po cestách, které ji klikatě protínají a které lemují živé ploty, a pozorovala luňáky červené, kteří mi kroužili nad hlavou a vyhlíželi kořist. Společnost mi dělali mí psi a ještě jsem také měla dvě kočky, Jazz a Sky. Ve vesnici je několik sympatických hospůdek a jeden obchod a se vší tou přírodní krásou hned na prahu domu mi připadalo, že nic jiného ke štěstí nepotřebuju.

Popíjela jsem čaj, vnímala jsem, jak mě slunce hřeje do tváří, a pořád jsem ještě kroutila hlavou nad tím, že mi trvalo tak dlouho, než jsem ten rozhodný krok udělala. Narodila jsem se a vyrostla jako městská holka zvyklá na to, že napadne-li mě jít do kina, mám na vybranou z bezpočtu filmů a mohu se na některý z nich zajít kdykoliv podívat nebo že si za lenivého pátečního podvečera mohu zaskočit pro některé z asi padesáti různých jídel přes ulici. Myslela jsem si, že se mi po tom bude stýskat, ale nic z toho mi ani v nejmenším nescházelo. Ticho, čistý vzduch, míle a míle souvislých ploch polí, pastvin a luk, po kterých jsem mohla skotačit se svými psy – to všechno dávalo dokonalý smysl.

Měla jsem pocit, že začínám úplně nový život.

Ten rok – 2003 – pro mě znamenal začátek ve více než jednom směru. Několik posledních let jsem pracovala pro legendárního hollywoodského cvičitele Garyho Gera a v tomto roce jsem se vydala na vlastní cestu. Svou první velkou šanci jsem od Garyho dostala v roce 1995, najal si mě jako hlavní cvičitelku psů pro film 101 dalmatinů.

15

Vezmi_me_domu.indd 15

17.6.2021 10:56:19

J U L I E T O T T M A N OVÁ

Pak to pokračovalo výcvikem zvířat pro filmy o Harrym Potterovi, pracovala jsem jako členka Gerova amerického týmu. Pro filmy jsme tenkrát vycvičili celkem kolem dvou set padesáti zvířat, od uslintaného mastina, který hrál Hagridova psa Tesáka, po několik mimořádně natvrdlých sov, které se ukázaly být vpravdě výzvou. S provinilým úsměvem vzpomínám, jak jedna z těch sov uchopila místo rekvizity, která měla představovat dopis, důležité produkční poznámky pana režiséra, a aniž se po nás jedinkrát ohlédla, vzlétla a odnášela je bůhvíkam, zatímco jsme se všichni zoufale snažili ji chytit.

Navzdory několika lapáliím s těmi sovami jsem na Garyho nejspíš udělala hodně dobrý dojem. Po dokončení druhého dílu Harryho Pottera (Harry Potter a tajemná komnata) mě jmenoval ředitelkou nově zřízené anglické pobočky společnosti Birds & Animals Unlimited. Představoval si, že ji povedu a že se od sesterské společnosti v Americe časem úplně osamostatní. Natáčení Harryho Pottera byla smršť, ale vést sama pobočku takové firmy představovalo výzvu úplně jiného kalibru. Dmula jsem se pýchou, že mi Gary takovou důvěru projevil, a byla jsem odhodlaná za žádných okolností ho nezklamat.

Teď jsem měla šanci se osvědčit, protože jsem právě sehnala pro Birds & Animals UK první zakázku. Dostali jsme objednávku, abychom dodali a vycvičili psa pro film Co ta holka chce (v originále What a Girl Wants), určený pro teenagery. Produkce byla americká, ale příběh se odehrával z větší části v Británii, takže natáčení mělo probíhat tady.

Hlavní roli hrála tenkrát šestnáctiletá Amanda Bynesová; představovala americké děvče, které zjistí, že jejím otcem, 16

Vezmi_me_domu.indd 16

17.6.2021 10:56:19

NOV Ý ŽI VOT

jehož nikdy nepoznala, je britský aristokrat, politik, kterého hrál Colin Firth. Amandina postava se chce se svým otcem seznámit, vydá se za ním do Anglie a octne se přímo v lůně britské společenské smetánky – a také v blízkosti královské rodiny. Ve scénáři se počítalo s jorkšírským teriérem, který měl hrát psa princezny Charlotty (postavy představované Sylvií Symsovou), takové svého druhu malé primadony, která se s Amandou Bynesovou spřátelí a uvede ji mezi aristokraty. Mým úkolem bylo toho psa sehnat a vycvičit.

Bylo mi jasné, že si musím pohodu na zahradě vychutnat, dokud to ještě jde, protože mě čekalo několik perných měsíců. Pracovala jsem teď sama na sebe a bylo jen na mně, aby všechno klaplo jaksepatří. Takže vzhůru do práce, jde se hledat nová psí filmová hvězda!

17

Vezmi_me_domu.indd 17

17.6.2021 10:56:19

Kapitola 2

Casting Zrovna mi zazvonil telefon, který jsem nechala ležet v kuchyni. Běžela jsem dovnitř, věděla jsem, kdo mi volá: Joanna Vaughanová, pro mě Jo, kamarádka, která je také cvičitelkou zvířat a v nové firmě byla mou kolegyní. „Tak jak, Juli?“ ozvalo se povědomým hlasem z mobilu. „Už víme, jak to provedeme s tím jorkšírákem?“ Usmála jsem se. Jo byla svým založením praktická, na nějaké úvodní řečičky si nepotrpěla. Byla to jedna z věcí, které se mi na ní líbily. Naše spolupráce trvala čtyři roky, poprvé jsme se potkaly při natáčení filmu 102 dalmatinů v roce 1999 a okamžitě jsme si padly do oka. Gary pro ten film najal tým cvičitelů štěňat, Jo byla jeho součástí a klapalo nám to spolu od prvního dne. Svědomitostí a vyrovnanou povahou se výrazně odlišovala od všech ostatních.

Až teprve později jsem zjistila, že to byla její první práce se psy. Předtím cvičila lachtany pro lachtaní show v safari parku. Kdybyste ji viděli, jak přirozeně si vede v práci se štěňaty, vůbec by vás to nenapadlo.

Netrvalo dlouho a přišly jsme s Jo na to, že máme po18

Vezmi_me_domu.indd 18

17.6.2021 10:56:19