0042407

PE TR FELDS TEIN

21 návratů do olympijské historie

Euromedia Group

21 navratu do olympijske historie.indd 5

09.04.2021 7:10:13

Úvodem

V moderní olympijské historii, za jejíž počátek můžeme označit uspořádání prvních novodobých her v roce 1896 v Aténách, se odehrál nepřeberný počet pozoruhodných příběhů. Mnohé, stejně jako samotné hry, byly od té doby zpracovány do těžko odhadnutelné záplavy různých knih a publikací.

Není divu. Fenomén olympijských her, který tu je ve své moderní podobě s námi jedno a čtvrt století, prostupuje nejen životy sportovců usilujících o to, aby se jich účastnili, ale celého lidského společenství. Dávno pryč jsou doby skromných počátků, kdy hry byly pouhým doprovodem či doplňkem tehdy významnějších, populárnějších a oblíbenějších akcí.

Olympijské hry však i tenkrát byly, stále jsou a věřme, že i budou, nedílnou součástí života, a to i přes svou výjimečnost, věhlas a v posledních desetiletích až bombastickou grandióznost postavenou na komerčních základech. Doufejme však, že tím hlavním, čím žijí a proč existují, budou i nadále obyčejné i neobyčejné lidské příběhy s hodnotami, které jsou cennější než olympijské medaile a finanční odměny, jež ti nejúspěšnější za své výkony po zásluze dostávají.

Příběhy, které svědčí o nezměrné vůli a touze po vítězství i o tom, že ani to nemusí stačit. Příběhy o štěstí a radosti jedněch, i o smůle a smutku druhých. Především však, přes všechna prestižní soupeření a přes touhu a snahu být lepší než jiní, příběhy o lidské sounáležitosti, přátelství a vzájemné toleranci.

Knížka, kterou držíte v ruce, se chce přidat k onomu nepřebernému množství publikací inspirovaných událostmi, jež se kdy pod pěti barevnými kruhy odehrály. Jedenadvacetkrát se vrací do relativně dávné i méně dávné minulosti letních olympijských her – v období mezi lety 1900–2000.

7

21 navratu do olympijske historie.indd 7

09.04.2021 7:10:13

První návrat:

Kalendář pro českého vynálezce

Baron Pierre de Coubertin, zakladatel novodobých olympijských her a první předseda Mezinárodního olympijského výboru, chtěl někdejší antické hry obnovit až v roce 1900 v Paříži. Nápad oživit je však vyvolal takové nadšení, že se poprvé uskutečnily ještě o čtyři roky dříve – v zemi, kde se ty původní zrodily o dvě a tři čtvrtiny tisíciletí předtím.

Nekonaly se ovšem přímo v jejich původním dějišti v Olympii, na západě Peloponéského poloostrova, nýbrž v hlavním řeckém městě Aténách. Naši sportovci se jich ještě neúčastnili. Jediným Čechem, který do Atén přicestoval, byl Jiří Guth, středoškolský profesor a Coubertinův přítel, jenž se stal už v roce 1894 členem Mezinárodního olympijského výboru.

O tři roky později, v květnu 1899, založil Jiří Guth v pražské restauraci U Černého koně (stávala na rohu dnešní Národní třídy a Voršilské ulice) Český olympijský výbor – i když náš suverénní stát tehdy samozřejmě ještě neexistoval.

Samotný vznik ČOV i první měsíce jeho existence ale provázely velké potíže. Přesto se našim olympijským průkopníkům v čele s Jiřím Guthem, pozdějším Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským, podařilo dosáhnout toho, co bylo jejich hlavním cílem. Guth byl průběhem a atmosférou aténských her tak nadšený, že chtěl udělat všechno pro to, aby se Čechy, přestože byly součástí rakousko-uherské monarchie, zúčastnily se svou sportovní reprezentací v posledním roce 19. století druhých novodobých olympijských her v Paříži.

Tam, kde se podle původních Coubertinových představ a plánů měla uskutečnit jejich premiéra.

9

21 navratu do olympijske historie.indd 9

09.04.2021 7:10:13

Odvážná tenistka a absolvent Křemencárny Na rozdíl od Atén mohly v Paříži startovat i ženy. A to přesto, že sám Pierre de Coubertin coby konzervativní šlechtic nebyl sportovním zápolením slabšího pohlaví nijak zvlášť nadšen. Doba však byla i v tomto ohledu stále silněji nakloněna emancipaci. Český olympijský výbor vyslal do města, nad nímž se od roku 1889 tyčila ještě stále hojně diskutovaná a kontroverzně přijímaná Eiffelova věž, pět sportovců. Byli to atleti František Janda, Ondřej Pukl a Karel Nedvěd, cyklista František Hirsche, který však nakonec pro nemoc nestartoval, a sportovní gymnasta František Erben. Fakticky šestým naším účastníkem byla šestatřicetiletá tenistka Hedwig (Hedvika) Rosenbaumová, rodačka z Prahy, která tehdy patřila do okruhu širší špičky hráček Rakouska-Uherska. V oficiální nominaci reprezentantů Čech nebyla, našla však odvahu přihlásit se do tenisového turnaje sama.

Ten proběhl mezi 6.–11. červencem 1900 na seinském ostrově Puteaux a Rosenbaumová získala na zdejších antukových dvorcích dvě bronzové olympijské medaile. Ovšem hodně kuriózním způsobem. K oběma jí totiž stačilo vyhrát pouze jediný zápas. Ženské dvouhry se účastnilo jen šest hráček. Rosenbaumová, které přál los, postoupila bez boje rovnou do semifinále. V něm podlehla Francouzce Hélène Prevostové 1:6, 1:6. O třetí místo se už nehrálo, takže bronz připadl oběma poraženým semifinalistkám, Rosenbaumové a Američance Marion Jonesové. Ve smíšené čtyřhře se Hedvika Rosenbaumová s Britem Archibaldem Adamem Wardenem dostali mezi čtyři nejlepší dvojice vítězstvím 6:3, 3:6, 6:2 nad Francouzi Kate Gillouvou a Pierrem Verdé-Deslislem. Potom však byli poraženi francouzsko-britským párem Hélène Prevostová a Harold Mahony 3:6, 0:6. To jim ovšem také na třetí místo stačilo. Přesto je Rosenbaumová po právu považovaná za první olympijskou medailistku z českých zemí. A je také naší první medailistkou dvojnásobnou – a to dokonce z jedněch her.

O několik dnů později vybojoval v Paříži olympijskou medaili nesrovnatelně vyšší hodnoty, navíc stříbrnou, dvaadvacetiletý 10

21 navratu do olympijske historie.indd 10

09.04.2021 7:10:13

František Janda. V historii našeho i světového sportu je tento rodák z Postřižína, obce mezi Prahou a Kralupami nad Vltavou, známý jako František Janda-Suk. Druhé příjmení, respektive přídomek, který k němu pak neodmyslitelně patřil, začal používat, nejdřív ovšem z vyložené recese, až v roce 1905. Pět let po největším úspěchu své sportovní kariéry.

František Janda vystudoval pražské C. K. české reálné a vyšší gymnázium. To sídlilo po svém založení v roce 1871 na různých místech Prahy, ale od roku 1894, kdy bylo Františkovi šestnáct, se už nacházelo v nově postavené budově v Křemencově ulici na Novém Městě. Naproti populárnímu hostinci U Fleků, který však pozdějšího olympijského medailistu příliš nezajímal. Právě v té době se začal intenzivně věnovat sportu.

Františka Jandu-Suka lze zařadit mezi jiné po čase známé a úspěšné absolventy, kteří touto reálkou, jíž se říkalo „Křemencárna“, v ně­kolika generacích prošli. Byly to osobnosti, které vynikly v politice, vědě, výtvarném umění, hudbě, literatuře či divadle. Například Jan Masaryk, Antonín Slavíček, Karel Teige, Josef Bohuslav Foerster, Vladislav Vančura, Jaroslav Heyrovský, Jiří Voskovec, Jan Werich, Adolf Hoffmeister, Ladislav Boháč nebo Miloš Nedbal.

Zrození postřižínského diskobola Když bylo Františku Jandovi sedmnáct, vstoupil s několika svými spolužáky do sportovního klubu AC Praha. Zkoušel všechno možné – řeckořímský zápas, vzpírání, běh, skoky, ale nakonec se mu nejvíce zalíbily vrhačské disciplíny. Tíhnul hlavně k vrhu koulí. V té době už v novinách hltal články dr. Jiřího Gutha o tom, že se připravuje znovuvzkříšení olympijských her. V Univerzitní knihovně v Klementinu, kterou často navštěvoval, uviděl poprvé fotografii Myrónova Diskobola a dověděl se, že hod diskem byl ve starověkém Řecku nejklasičtější a nejuznávanější atletickou disciplínou. Opěvoval ji i samotný Homér.

Sochu Diskobola si znovu a znovu prohlížel a zkoumal ji. Z Myrónova ztvárnění nejprve vycítil, a pak o tom byl už skoro přesvědčený, 11

21 navratu do olympijske historie.indd 11

09.04.2021 7:10:13

že staří Řekové neházeli diskem z místa, jak se při závodech na konci 19. století praktikovalo, nýbrž že ho z ruky vypouštěli až po absolvování otočky. Tím byla využita nejen diskařova síla a šikovnost, ale také energie získaná touto rotací. Řekl si, že nejlépe přijde celé věci na kloub, když to bude zkoušet sám. Doma v Postřižíně si za stodolou našel místo, kde pro to byly vhodné podmínky. Zpočátku házel plochým kamenem, potom už skutečným dva kilogramy vážícím diskem, který mu přinesl jeho známý, jenž ho Františkovi předtím objednal v dějišti připravovaných druhých olympijských her v Paříži.

Jandovi rodiče nemohli pochopit, co tím jejich syn, který by se měl připravovat především na maturitu, vlastně sleduje. Sousedi a další občané Postřižína ho zase považovali za podivína. A František, mladík spíše uzavřený než sdílný, neměl chuť jim to vysvětlovat.

Stejně by mu asi málokdo porozuměl.

Za čas úspěšně odmaturoval a začal studovat na právnické fakultě. Stejně intenzivně se ale věnoval atletice. Hlavně své největší zálibě – hodu diskem. A snil o tom, že v roce 1900 pojede na olympijské hry.

Pařížské zklamání Brzy se dočkal prvních úspěchů. Stal se naším nejlepším diskařem i koulařem. Když na podzim 1899 začali členové Českého olympijského výboru přemýšlet, koho do Paříže vyšlou, považovali Františka Jandu za sportovce s největšími nadějemi na dobré umístění.

Přes své mládí byl už respektovaný a populární i ve světě. Ne pouze pro sportovní výkony, ale hlavně jako uznávaný, ba přímo revoluční vynálezce diskařské otočky. V červnu 1897 skončil při závodech s mezinárodní účastí v Praze druhý za Maďarem Pállem. Na konci března 1898, dva dny po svých dvacátých narozeninách, překonal na Císařské louce evropský rekord výkonem 34,53 m. V červnu 1900, měsíc před olympijským závodem v Paříži, se zlepšil na 35,65 m.

Způsobu, kterým házel, se doma i v zahraničí říkalo „Janda-styl“.

Brzy ho začali nesměle napodobovat i další atleti.

12

21 navratu do olympijske historie.indd 12

09.04.2021 7:10:13

Nikdo jej ovšem neovládal tak jako on. Mnohým, kteří to zkoušeli nejprve v tréninku, vylétával disk z ruky dříve, než bylo záhodno.

Jiní ztráceli při otočce i prostorovou orientaci, takže své náčiní často vyslali jiným směrem, než chtěli a měli. Totéž se jim však občas přihodilo i při statických hodech z místa.

Po příjezdu do Paříže, kam se tak těšil, byl František Janda nepříjemně zaskočen, ne-li vyloženě rozladěn. Představoval si, že francouzská metropole, kterou na dálku obdivoval, ono centrum světové kultury, bude druhými novodobými olympijskými hrami dýchat. Že jich město na Seině bude plné, že se s nimi bude setkávat na kaž­dém kroku. Zvlášť když je k životu přivedl zdejší aristokratický rodák.

Jenže většina Pařížanů o olympijských hrách vůbec nevěděla.

Staly se jen součástí, nebo spíš pouhým doplňkem rozsáhlejší a sledovanější akce – téměř půl roku trvající Světové výstavy. Olympijské sportovní zápolení bylo navíc rozložené do celé doby jejího konání.

Soutěže probíhaly od 14. května do 28. října a pro běžné obyvatele zůstaly zcela na okraji zájmu.

V den dobytí Bastily Ke svému závodu přesto přistupoval František Janda s největší možnou vážností a odpovědností. Byl hrdý na to, že je jedním z těch, kteří se ho účastní. Chtěl udělat maximum, aby se po návratu domů nemusel za své účinkování stydět.

Hod diskem byl jednou z dvanácti atletických soutěží. Na pařížských hrách se konaly v červenci roku 1900. Jeden den proběhla kvalifikace, která začala už ve tři čtvrtě na deset. Na ten následující bylo od čtvrt na čtyři naplánováno finále.

Závody neprobíhaly přímo na stadionu Croix-Catelan v areálu Bouloňského lesíka, kde bylo jedno ze čtrnácti olympijských sportovišť. Z hlediska bezpečnosti ostatních sportovců, rozhodčích a funkcionářů to pořadatelé považovali za riskantní. Ochranná diskařská klec ještě neexistovala a náčiní se z rukou některých závodníků skutečně mohlo vydat neodhadnutelnou cestou.

13

21 navratu do olympijske historie.indd 13

09.04.2021 7:10:13

Diskaři proto závodili v aleji, respektive v průseku, který byl pro tento účel předem připravený.

Kvalifikace, do níž nastoupilo sedmnáct diskařů (původně jich mělo být dvacet, ale tři se nakonec nezúčastnili) z devíti zemí, připadla na sobotu 14. července. Na státní svátek Francouzské republiky. Mělo to, i vzhledem k tomu, že se jednalo o souboj v tehdy nejprestižnější a nejsledovanější atletické disciplíně, určitou symboliku. Od útoku pařížských povstalců na Bastilu, který je považovaný za počátek Velké francouzské revoluce, uplynulo sto jedenáct let. A rovných dvacet ode dne, kdy byla tato památná událost francouzských dějin poprvé slavena jako nejvýznamnější státní svátek.

Zlatou medaili z premiérových her v Aténách přijel do Paříže obhajovat pětadvacetiletý Američan Robert Garrett, jehož olympijský rekord měl hodnotu 29,15 m, a stříbrnou stejně starý Řek Panagiotis Paraskevopoulos. Bronzový z Atén, další Řek Sotirios Versis, byl jedním z trojice přihlášených závodníků, kteří do kvalifikace nakonec nenastoupili. Nechyběl však světový rekordman Švéd Gustaf Söderström, považovaný, stejně jako Janda, za jednoho z favoritů.

Soupeři měli z českého novátora Františka Jandy respekt. S obdivem sledovali, jak při rozcvičovacích pokusech ještě před kvalifikací trefuje disk suverénně do mezery mezi korunami stromů. I délka, které přitom dosahoval, byla úctyhodná. O několik metrů přehazoval Garrettův olympijský rekord.

Z betonového kruhu, který má pro mužskou soutěž v průměru 2,2 m, se tehdy ještě neházelo. K tomu byla určena vymezená a ohraničená plocha 2,5 metru čtverečního.

Jarmareční artikl Postoupit do rozhodujícího závodu a mít tím pádem možnost usilovat o olympijskou medaili nebylo jednoduché. Aby se závodník do finálové soutěže dostal, bylo třeba obsadit alespoň páté místo v kvalifikaci. Ta se nakonec ukázala jako důležitější a také obtížnější součást soutěže. Především v ní se rozhodovalo o konečných výsledcích. Výkony z kvalifikace se do nich započítávaly.

14

21 navratu do olympijske historie.indd 14

09.04.2021 7:10:13

Pro mnohé účastníky se stala kamenem úrazu. Ze všech nejvíc pro vítěze z Atén Roberta Garretta. Ten nejen nedosáhl na kýžené páté místo, ale neměl ani jeden platný pokus. Nejdříve přešlápl a pak jeho disk dvakrát dopadl mimo vytyčenou výseč, když přitom také pročísnul větve stromů v aleji.

Pro Američany to bylo veliké zklamání, zvlášť když si podobně vedl Garrettův krajan, podle příjmení původem nepochybně Čech, Truxtun Zajíc. Do finálové pětice se tak z USA dostal pouze Richard Sheldon.

Po totálním Garrettově selhání bylo stejnou senzací i vyřazení světového rekordmana Söderströma. Ten sice poslal disk do vzdálenosti 33,07 m, ale to mu stačilo pouze na šesté místo.

Každý pokus zvlášť se tenkrát neměřil. K tomu došlo po posledním hodu soutěže. Přesný výkon a pořadí oznámili rozhodčí závodníkům a divákům až po mnoha minutách. Ti do té doby mohli pouze předpokládat, nebo spíš odhadovat, jak na tom kdo vlastně je.

František Janda si i přes nervozitu, které se při svém olympijském debutu neubránil, počínal zkušeně. V jednom ohledu ale byl oproti ostatním silně handicapován. V nejméně vhodnou chvíli ho v kvalifikaci postihly střevní potíže, kvůli kterým mu nezbylo než se při závodě občas vzdálit. Což mu na klidu nepřidalo. Nečekaná indispozice mu také odčerpala hodně psychických a fyzických sil. Přesto se mu podařilo absolvovat všechny tři pokusy na vysoké úrovni.

V kvalifikační části hodil 35,04 m. V den francouzského státního svátku mu to zajistilo průběžné druhé místo. V neděli dokázal svůj výkon zlepšit na 35,14 m. Na vítězství to však nestačilo, protože Rudolf Bauer z maďarské části téže monarchie, jejímž občanem byl i František Janda, se v sobotu vypjal k výkonu 36,04 m. Maďarská diskařská škola byla na vysoké úrovni už v takto raném období královny sportů. Na bezpečné uhájení druhého místa před Američanem Richardem Sheldonem (34,10 m) ale ano. Řek Paraskevopoulos byl čtvrtý a další Maďar Rezsö Cretier pátý.

Stříbrné umístění českého diskaře však nebylo francouzskými organizátory vyjádřeno očekávanou symbolickou cenou, která by byla adekvátní a odpovídala tomu, čeho v Bouloňském lesíku dosáhl.

15

21 navratu do olympijske historie.indd 15

09.04.2021 7:10:13

Medaili z odpovídajícího kovu nedostal ani vítězný Maďar Bauer.

František Janda obdržel za druhé místo pouze nedůstojný stolní dřevěný kalendář.

Vedoucí naší výpravy, předseda Českého olympijského výboru dr. Jiří Guth, jemuž tehdy bylo 39 let, to nesl hůř než samotný Janda, i když i ten byl hodně rozladěný. Gutha však lapsus pařížských pořadatelů trápil po celý život. Ještě po mnoha letech, už jako Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, takto se úředně jmenoval až od roku 1919, se vyjádřil takto: „Nic nebylo tak ubohé jako udělování olympijských cen po závodech. František Janda byl poctěn tím, že dostal laciný jarmareční artikl, dřevěný kalendářík na psací stůl, se kterým se samozřejmě nikdy nechlubil.“

Vlajkonoš a policejní rada Sportovní kariéra Františka Jandy-Suka po pařížských olympijských hrách pokračovala. Už v následujícím roce se stal jako první český sportovec světovým rekordmanem, když ještě v dresu pražské Sparty hodil 39,42 m. Potom úspěšně dokončil studium práv na Karlově univerzitě. Získal velmi dobré zaměstnání na pražském policejním ředitelství a sport pro něho zůstal nějaký čas stranou.

V té době absolvoval i vojenskou základní službu a k atletice se vrátil v roce 1905. Ze Sparty přešel do tábora jejího sportovního rivala – Slavie. Řevnivost mezi atletickými kluby sice nebyla tak silná jako u fotbalistů, ale jisté pnutí ve formě různých žertíků, schválností a invektiv panovalo i mezi nimi. Právě to inspirovalo Františka Jandu k nápadu přizdobit si občanské jméno doplňkem Suk. V době, kdy se z pracovních důvodů sportu nevěnoval, byl totiž ve Spartě nejlepším diskařem jistý Souček. A František Janda, který pak už zůstal věrný Slavii, chtěl tímto způsobem demonstrovat a symbolizovat, že ve Slavii mají lepšího diskaře než ve Spartě. Že tedy on sám není jen nějaký malý Souček, nýbrž pořádný Suk. Podruhé se olympijských her zúčastnil v roce 1912 ve Stockholmu. Soutěžil hned ve dvou vrhačských disciplínách – v hodu diskem 16

21 navratu do olympijske historie.indd 16

09.04.2021 7:10:13

a ve vrhu koulí. Po dalších dvanácti letech, opět v Paříži, na hrách v roce 1924, mu byla při slavnostním zahájení a nástupu účastnických zemí svěřena role vlajkonoše československých sportovců.

Ve svých čtyřiceti šesti letech se her aktivně zúčastnil stejně jako téměř čtvrt století předtím v soutěži diskařů.

Ani v jednom z těchto tří startů se mu nepodařilo postoupit z kvalifikace do hlavního závodu. V roce 1912 obsadil v kouli 15. místo a v disku 17. za hod dlouhý 38,31 m. Výkonem více než o 3 metry lepším než jeho stříbrný pokus o dvanáct let dříve. Dva měsíce po návratu ze Stockholmu si však zlepšil osobní rekord až na 42,36 m.

Kdyby dokázal tolik hodit v olympijském závodě, byl by znovu druhý.

Tentokrát by stříbrnou medaili určitě dostal.

Nějakou dobu závodil ještě i po roce 1924, až do svých devětačtyřiceti let. První známý český diskobolos se ostatně se svým milovaným placatým náčiním, které jeho rodiče na konci 19. století považovali za jakousi pokličku, nedokázal rozloučit ani po sedmdesátce.

V první polovině padesátých let 20. století si s ním, i tenkrát ho ovšem kvůli tomu kolemjdoucí považovali přinejmenším za podivína, chodíval zaházet jen tak, pro radost, na Letenskou pláň. Z bytu v Korunovační ulici, kde bydlel, to měl jenom kousek.

František Janda-Suk byl policejní rada, dlouho pracoval na pasovém úřadě. Jako o panu radovi se o něm mluvilo a mnoho lidí ho tak oslovovalo i po válce. Především však navždy zůstane držitelem naší první stříbrné olympijské medaile, i když ji za své vystoupení v roce 1900 po závodě, ale ani potom, nikdy nedostal.

Naším nejúspěšnějším olympijským atletem byl však skoro celé další půlstoletí. Vítězstvím v běhu na 10 km v Londýně ho až v roce 1948 předčil Emil Zátopek.

17

21 navratu do olympijske historie.indd 17

09.04.2021 7:10:13