0042387

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 3

Vladimír Mertlík

Nevšední rozhovory v Café Signál

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 5

„Autor děkuje Signál Rádiu a generálnímu řediteli Radio United Broadcasting Martinu Hrochovi za prostor pro pořad Café Signál a souhlas s použitím nahrávek relace k vydání této knihy.“

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 7

PROLOG

Před šesti lety, 4. ledna 2015, začalo Signál Rádio vysílat nedělní tříhodinový večerní pořad Café Signál ve formátu intimních rozhovorů s největšími osobnostmi české pop & rock scény, kultury a umění i vědy a společnosti. Nevšední hloubkové zpovědi hostů přinesly unikátní ponory do duší a srdcí více než šesti set zpovídaných hostů!

Když mne nakladatelství Euromedia Group požádalo, abych na covidem přerušené natáčení pořadu Café Signál navázal knižním výběrem rozhovorů, rozhodl jsem se nejprve pro osobnosti žánru pop-music.

Odstup několika let ukázal, že má blízká přátelství se zpovídanými přinesla zpovědi, které překročily svým obsahem obvyklé texty tohoto žánru, snesou měřítko času a jsou významnou stopou v historii české populární hudby i v životopisech interpretů samých.

Tam, kde to bylo možné, jsem na původní rozhovory navázal dodatkem „P. S.“ – krátkým aktuálním rozhovorem –, v němž jsem konfrontoval někdejší plány se současnou realitou. Bohužel, v některých případech takové setkání již nebylo a není možné.

Děkuji Signál Rádiu za prostor, který Café Signál v minulých letech poskytovalo, i všem – nejen v této knize uvedeným – přátelům, kteří mi svou ochotou účastnit se tento skvělý pořad umožnili vytvářet.

Vladimír Mertlík

7

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 9

Richard Adam (* 14. listopadu 1930 – † 14. října 2017) V padesátých a šedesátých letech patřil k nejzářivějším hvězdám nejen u nás, ale i v zahraničí, protože to byly časy, kdy se čeští zpěváci dokázali prosazovat i za hranicemi. Jen nahrávky písně Tina Marie se prodalo u nás i v zahraničí hodně přes milion SP desek! Proto jeho jméno znamená stále hodně pro fajnšmekry populární hudby, zvláště pro ty, kteří chtějí začít od Adama. Od Richarda Adama!

Ahoj Richarde!

Ahoj, Vláďo! Musím hned na začátku říct, že jsi to všechno řekl moc hezky, to ano!

Lhát se nemá a pochválit tě musím. Byl jsi mnoho let idolem paní a dívek, přestože začátek tvé životní dráhy – tím myslím studia na obchodní akademii – nebyl tím nejromantičtějším způsobem.

Já jsem totiž zpěvák, který se to učil nebo chtěl se to učit způsobem, který by se dal později využít. Chodil jsem do obchodní školy, ale pak nás na čas dali do akademie, pak zas zpátky do obchodní školy, ale nikdy jsem to nedělal jako povolání. Jsem kluk z Hlubočep, tam jsem se narodil a chodil do školy jako syn řezníka a uzenáře Václava Adama.

9

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 10

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

Takže já se k muzice dostal až jako dorostenec, dnes bychom řekli teenager – kolem patnácti šestnácti –, a mou první kapelou byl Hot Blues Club, kde jsem hrál na buben!

Krása! A jaké bylo tvoje první opravdové angažmá?

Jednou jsem byl s kamarády na Žofíně, kde se konaly na zahradě odpoledne a večer taneční zábavy. Hrál tam tehdy orchestr Ladislava Habarta, první orchestr u nás, který měl tzv. „glennmillerovské“ obsazení. Kluci, se kterými jsem tam byl, šli o pauze za panem Habartem a říkali mu: „Pane kapelníku, tady kamarád je bubeník, ale jak může, utíká k mikrofonu a zpívá. On by si s vámi rád zazpíval, šlo by to?“ Habart se podíval do not a ptal se: „Co byste si z našeho repertoáru chtěl zazpívat?“ „Cokoli,“ odpověděl jsem, „já to znám všechno!“ A nakonec jsem si s nimi ten večer zpíval tři věci a dobře to dopadlo, protože když jsem skončil, Habart povídá: „No, dobrý to bylo! Klidně si přijďte zas někdy zazpívat.“ A já byl v sedmém nebi!

Vzpomeneš si na první titul, který jsi nazpíval?

Do rádia myslíš? To si pamatuju dobře. V té době jsem spolupracoval s orchestrem, který měl tzv. švédské obsazení – pět saxů a jednu trumpetu –, vedl ho Ferdinand Petr. Přišel za mnou a povídá: „Já bych tě potřeboval prodat do rádia, abys natočil aspoň jednu písničku, ale oni mi ty americké věci vrací a z českých autorů mi nikdo pro tebe píseň dát nechce.“ Nakonec to udělal tak, že jsem vybral písničku z repertoáru černošského zpěváka, který byl u nás považován za tzv. bojovníka za mír, Paul Robeson se jmenoval. A z jeho repertoáru jsem natočil první písničku s textem „La, la, la, la, lulaby, pojď s měsíčkem si hráti a ve hvězdičkách spáti, já zavolám je zpět…“ No, opravdu píseň bojovníka za mír! (rozesměje se) Ale klaplo to a dostavil se úspěch.

10

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 11

Ri ch ar d A da m

Počítám, že původní text byl asi jiný, pochybuji totiž, že by touto písní Paul Robeson měnil svět a ničil kapitalismus. Mluvíme-li o zahraničí, nelze vynechat Německo, kde byla tvoje kariéra hodně zářivá. Co tě tam přivedlo?

Myslíme samozřejmě východní Německo, NDR. Kolega Jiří Popper se tam velmi dobře uvedl! Později jsme spolu vystupovali v Alhambře a jednoho krásného dne mi Jirka povídá: „Hele, já do toho Německa tenhle týden nemůžu, mám tady nějaké známé, jeď tam za mě.“ Tak jsem jel, a to neměl dělat. Já si tam udělal docela dobrý repertoár a dlouhý čas jsem tam potom jezdil. Vždycky jsem zpíval české písničky, samozřejmě přeložené do němčiny, protože já zpočátku uměl německy jen ze školy: „Já mám hlad, dejte mi buřta“ a podobné hluboké myšlenky. Ale za dva roky jsem se tak zdokonalil, že už jsem měl vlastní pořad „Die Alte Liebe rostet nicht – Stará láska nerezaví“.

Pořad se stejným názvem běžel, myslím, i u nás?

Ano. Nabídl jsem ho v sedmdesátých letech Československé televizi a odvysílaly se čtyři díly.

Která píseň české provenience měla v Německu největší úspěch?

Vždycky jsem tvrdil, že když něco bude hit u nás, bude i tam, to publikum je celkem stejné. Největší úspěch jsem měl s písničkou „Babičko, nauč mě charleston“. Díky ní jsem byl ve východoněmecké televizi i dvakrát týdně. Chtěli samozřejmě v němčině a v prostředku jsem musel ten charleston tancovat, že ho neznají, protože za Hitlera se nesměl charleston hrát jako americký! Moje žena, Ája Farkačová, profesionální tanečnice, mi vždycky říkala: „Proboha, netancuj! Jsi jak Méďa Béďa!“ Ale já říkal: „No a co, funguje to a plní to účel!“ Jedním z fenoménů doby byla písničková soutěž „Hledáme písničku pro všední den“. Ty jsi v té soutěži také účinkoval?

Ne. Já byl zrovna v Německu, na měsíčním angažmá ve Friedrichstadt-

11

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 12

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

-Palast Berlin, když byla v té době – v březnu 1961 – vyhlášena soutěž zpěváků a písniček „Hledáme písničku pro všední den“. Skladatel Eda Parma pro mě napsal do soutěže píseň, jenže když jsem šel za berlínským ředitelem Struttem, že musím do Prahy, řekl mi: „Ne, ne! Jednou jsi tady na celý měsíc, tak budeš tady! Schluss!“ Takže tu písničku za mě musel zpívat Milan Martin, který mě alternoval i v Lucerně u orchestru Jaroslava Echtnera. A musím poctivě přiznat, že tu písničku zazpíval moc hezky. Nedávno za mnou přišel syn Edy Parmy a říkal mi: „Táta to tenkrát psal pro tebe, měl by radost, kdyby sis to vzal zase do repertoáru.“ Tak jsem mu vyhověl a jsem rád. Je to stále krásná písnička – „Dívka jménem Pygmalion“ –, dokonce jsem ji po letech natočil.

Padla jména Jiří Popper a Milan Martin. Která jiná patřila k nejpopulárnějším a nejlepším?

Od začátku zpívání jsem měl jednoho velkého kamaráda, jmenuje se Josef Zíma! Ten byl a je stále výborný. Kdysi mě potkal v Dlouhé třídě, jel jsem na takovém malém prskoletu – Malec se tomu říkalo. „Co tady s tím prskoletem děláš?“ ptal se mě užasle. „To vidíš, co s tím dělám, jezdím na vystoupení a v zimě na tom stačím objet všech pět bigbandů v Praze. Začnu v Národním domě na Smíchově, pak Vinohrady, po nich jedu do Kbel, kde je orchestr Václava Zelinky, a tak dál. Víc toho stihnu!“ (spokojeně pokyvuje) Velcí kamarádi jsme byli i s Milanem Chladilem, to byl zajímavý člověk. Já jsem jednou sám z pódia řekl, když zpíval „Chtěl bych mít kapelu“ – to byl jeho velký hit –, že co se mě týká, „chtěl bych mít kapelu ze samých Chladilů“!

Milana měl každý rád, byl to ohromnej člověk, toho byla strašlivá škoda!

12

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 13

Ri ch ar d A da m

Ze zpěvaček jsem měl moc rád později Yvettu Simonovou, která léta zpívala nádherná dueta právě s Milanem. Přiznala i veřejně, že její první písnička, kterou nahrála na desky a také nejvíc oblíbená, byla ta se mnou od Pavla Bayerleho „Příběh naší lásky“.

Pojďme připomenout i další tvoje největší hity „Tina Marie“, „Páni kluci“, „Můj strýček“, „Cestář“, „Pampelišky“, „Too Young“, „Šedý vlas“…

Nezapomeň na krásnou gruzínskou lidovku „Sulika“! Málokdo ví, že „Pampelišky“ se léta prodávaly pod označením autora jako Anonym.

Teď se konečně potvrdilo, že jsem tu písničku napsal já.

Nemůžeme ale vynechat „Kristýnku“! Zmínili jsme jen absolutně největší hity, ale velkých písní byla celá řada. Tvoje kariéra se dokonce protnula i s R. A. Dvorským, že?

Miloval jsem jeho kapelu už jako dvanáctiletý kluk. Bydlel jsem na Žvahově, to je ten kopec proti Barrandovu, kde on hrál za války k tanci do doby, než Němci přestali u Stalingradu vítězit a zakázali tancování.

Tam jsem ho pozoroval z roští za plotem, až bude zpívat. On totiž většinu času seděl u piana v bílém saku a já se nemohl dočkat, až vstane a začne zpívat! A to víš, co přijde, když přijde dvanáctiletej kluk v půl dvanáctý domů! Tatínek řezník a uzenář nešel pro ránu daleko, ale stejně jsem tam byl příští týden zas. Když jsem to po letech už jako zpěvák panu Dvorskému v zákulisí Lucerny vyprávěl, řekl mi: „Pane kolego, ani mi to nevyprávějte, mě to strašně dojímá!“ Chápeš to? Řekl mi „pane kolego“ a já byl štěstím bez sebe! Byl to citlivý, elegantní, fantastický člověk.

Měl jsi v repertoáru nějakou od něj převzatou skladbu?

Jistě. Dokonce teď na své poslední CD jsem dvě nebo tři písničky nahrál v úpravě, jak to zpíval pan Dvorský. Ty písničky jsou krásné a zaslouží si, aby si je posluchači zase slyšeli.

Co jsi ve svých začátcích poslouchal za muziku?

13

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 14

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

Měl jsem štěstí, že jsme měli doma rádio, dvoulampovku Philips, a všechny písničky jsem měl navíc na gramofonových deskách.

Poslouchal jsem to z té trouby. Nejdřív naše kapely, R. A. Dvorského, začínající kapelu Karla Vlacha, hlavně jeho skvělé sólisty – sestry Allanovy, Arnošta Kavku, Jiřinu Salačovou a instrumentalisty samozřejmě. Ten zvuk gramofonu se mi pořád nelíbil, až mě z toho vysvobodil strýc, pan Jech, který měl ve Francouzské ulici vinárnu U Pantáty. Jednou jsem tam přišel, on sáhl do šuplete a povídá: „Hele, máš rád muziku, máš ten gramofon a toužíš po dobrém zvuku.“ Vytáhl hrst dvacetikorun z tržby, já si za ně koupil přenosku, a tu když jsem napasoval na gramofon a dvěma banánkama to strčil do té dvoulampovky, bože, to byla paráda, jak já slyšel ty orchestry z toho rádia! Později jsem poslouchal nejen naše orchestry, ale líbily se mi americké swingové kapely. Frank Sinatra, toho jsem moc miloval a vydrželo mi to až do jeho posledního díla, to už mu bylo hodně let. Jo, všechno bylo nádherné, všude bylo cítit swingové chvění, které mi strašně imponovalo.

Splnila ti kariéra sny a očekávání?

Já bych ničím jiným než zpěvákem být ani nemohl. V současné době mi říkají: „Už bys měl právo toho nechat!“, ale já říkám: „To by nebylo právo, to by byl trest!“ A tak pořád ještě dělám pořady v seniorských klubech nebo domovech a mám strašnou radost, když si tam ti lidé vzpomenou se mnou na všechny moje šlágry a písničky, když ani jedna židle nezůstane prázdná. Mám z toho velkou radost. To je moje štěstí!

Je něco, co ti kariéra vzala nebo čeho ses zatím nedočkal?

Když o tom uvažuji, nenapadá mě žádná odpověď. Jsem naprosto spokojený.

Co by sis chtěl ještě splnit? S kým nebo kde by sis chtěl zazpívat?

Nedávno jsem si pro sebe opakoval skladby, které jsem zpíval v Německu, to byla krásná doba. Kdyby to šlo lusknutím prstu vrátit,

14

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 15

Ri ch ar d A da m

rád bych se aspoň ještě jednou podíval, jestli tam jsou pamětníci mých hitů. Udělal bych si tam malé vystoupení a těšil se, že přijdou ti, kteří to tenkrát obdivovali, které jsem učil tančit charleston...

Richarde, měj se hezky. Těším se, že se zas brzy uvidíme. Do té doby si tví příznivci při vzpomínce na tebe mohou zpívat spolu s tebou „Už v mládí míval jsem tě rád…“ I já se moc těším, že se společně zas někdy potkáme. Měj se hezky. natočeno 4. ledna 2015

P. S.: U lidí tak aktivních, jako byl Richard, má člověk trvalý pocit hraničící s jistotou, že času na zavolání je dost. Co by se při jeho naturelu povodně mohlo stát – zítra, za týden, za měsíc… Už nikdy jsme se neviděli, jen jsem stačil Richarda upozornit na termín vysílání rozhovoru na vlnách Signál Rádia a nahrávku i s jeho písničkami mu poslat pro jeho pečlivě vedený archiv. Udělalo mu to velkou radost, stejnou, jakou on dělal a dělá svým posluchačům více než sedmdesát let.

Tady i tam…

9. února 2021

15

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 17

Barbara „Bára“ Basiková (* 17. února 1963) Je příjemné mít možnost pochlubit se skvělými přáteli, a v tuto chvíli to platí dvojnásobně. Proti mně sedí a vlídně se usmívá spisovatelka, zpěvačka, jedna z nejvýznamnějších osobností české pop-rockové scény a v neposlední řadě i má kamarádka Bára Basiková.

Ahoj Báro.

Ahoj Vláďo! Trochu jsi mě zaskočil, že říkáš na prvním místě spisovatelka. Já se jako spisovatelka necítím. To, že jsem napsala knihu, ze mě ještě nedělá spisovatelku. Také toho zpívání bylo mnohem víc, proto se cítím být více zpěvačkou. Někde dokonce uvádějí, že jsem i herečka, ale já myslím, že to pravé, co mě dělá Bárou Basikovou, je zpívání.

To bude určitě hlavní náplní našeho setkání, proto jsem začal spisovatelkou. A má to i další podtext v otázce: Existovala u tebe někdy mimo této jedné literární odbočky jiná cesta než hudba a zpěv?

Ano, třeba výtvarné umění, protože tatínek byl výtvarník a grafik. Učil mě jako malou holčičku kreslit a myslel si, že bych se touto cestou mohla vydat. Já jsem ale výtvarný talent nezdědila, spíš mě jen bavilo si

17

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 18

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

čmárat. Později na střední škole kromě literatury, z níž jsem hltala všechno, co mi přišlo pod ruku a strašně mě to bavilo, byla mým velkým favoritem i kinematografie. Se spolužačkami jsme chodily do Filmového klubu v kině Ponrepo, kde jsem viděla všechny Felliniho filmy, stejně jako Buňuely, Godardy, Bergmany a já nevím co všechno ještě. Film mě strašně zajímal a dodnes ho mám ráda jako fenomén 20. a 21. století.

Chtěla jsem dokonce studovat na FAMU scenáristiku nebo režii, ale život se pak zamotal tak, že hudba zvítězila.

Když si vybavíš dětství, jak silně inspirující bylo rodinné zázemí?

To je ošemetná otázka, protože já jsem dítě z rozvedené a rozvádějící se rodiny, takže doma nebyl moc klid a pochopení, a vůbec ne podpora, co se týče zpívání a hudby. Rodiče viděli, že odmalinka zpívám, že mě to baví a strašně to chci dělat, to jo. Už jako čtyřletá jsem tvrdila, že chci být zpěvačkou, ale jim to přišlo tak nesmyslné, pofidérní a utopistické – prostě tak sci-fi, že vůbec nevěřili, že by se to povedlo.

Máš uložen v paměti okamžik svého rozhodnutí: Chci být zpěvačka?

Konkrétní místo a situaci ti neřeknu, to si nevybavím, ale vím, že už kolem třetího čtvrtého roku jsem tím žila. Můj dědeček na rozdíl od rodičů hodně fandil muzice a vodil mě do kina i do divadla na nejrůznější hudební filmy a muzikály. Pamatuju si, že jsem jako čtyřletá viděla Barbru Streisand ve filmu Funny Girl, což mě sejmulo a nadchlo tak, že jsem se v tom viděla. Pak jsem objevila Helenu Vondráčkovou, a to mě tak definitivně ovlivnilo, že jsem si to od té doby nic jiného nepřála.

Jak hodně inspirativní prostředí doma vytváříš ty, když tvoje nebylo ideální?

Já si myslím, že když člověk zažije v dětství nějaké karamboly, buď ho to semele, je úplně stejný jako jeho rodiče a jde v jejich šlépějích, nebo se naopak vzepře a řekne si, takhle to ve svém životě nechci, a svým dětem chce poskytnout zcela jiné prostředí a jiné vazby. A to je můj případ!

18

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 19

B a r b a ra „ B á ra “ B a s i k ová

Daří se to?

Jestli můžu zaťukat, tak se daří, protože určité známky už jsou vidět.

Mám dvě čtyřiadvacetileté dcery, které patří nejen ke slušným lidem, ale myslím, že i k lidem úspěšným. Jedna je studentkou už druhé vysoké školy a druhá velice úspěšnou manažerkou. Jsou šlušný, hodný, upřímný, pravdomluvný a empatický. Nikdy si na nic nehrály, nikdy nezneužívaly svého jména, nikdy se nad nikoho nevyvyšovaly a máme spolu krásný vztah. Škoda, že jsem starej, hned bych si jednu vzal. Měl bych navíc dobrou tchyni…

No, a ještě mám syna. Je mu sedm a snažím se u něj dělat totéž.

Stačila by jedna z dcer. Jsi zastáncem teorie, že vůle je rozhodující pro dosažení cílů, a ne jakýsi osud?

Hele, já nevím! Myslím, že je to tak fifty fifty, protože určité řízení osudu nebo vlivy nějakých vyšších sfér, vyšších energií, určitě fungují. Jen si to někdy nejsme ochotni připustit. Ale nezbytnou složkou je pak i ta osobní – vlastní vůle, přesvědčení, chtění a přání.

Ne zbytečně se říká: Štěstí přeje připraveným.

Určitě. A taky platí pravidlo: Co vyzařuješ, to přitahuješ. To znamená – jak se k životu a k lidem stavíš, tak se ti to také vrátí.

Traduje se, že tvým prvním veřejným vystoupením byl pořad „Zpívá celá rodina“.

Nebylo to první veřejné vystoupení, ale první televizní vystoupení. Těch veřejných vystoupení jsem absolvovala mnoho už od těch čtyř let v Kühnově dětském sboru, kam mě můj dědeček odvedl a kam jsem chodila.

Kdo za vaši rodinu tehdy vystupoval?

Ten pořad měl kritéria generačního rozpětí, a proto musely být

19

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 20

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

zastoupeny alespoň tři generace. Tak jsem přemluvila dědečka, již zmíněného hudebního fandu. Říkám sice dědeček, ale jemu v té době bylo jen asi čtyřicet. Poslouchal swing, jazz, rock’n’roll, měl všechna alba Karla Vlacha a miloval Beatles. On mě vlastně naučil znát Beatles, protože já nejsem generace Beatles. Když začínali hrát, nebyla jsem ještě na světě, a když jsem byla malá holka, dávno už neexistovali. Pak tam byla moje máma, která zpívat moc neumí, nicméně posílena dvěma panáky se na jeviště dostavila, a konečně můj brácha, který taky strašně nechtěl, protože k hudbě a ke zpívání nikdy neměl vztah – on byl sportovec.

Takže jsi je tam všechny dovlekla ty?

Ano, já, protože jsem chtěla být tou zpěvačkou. Vtipné je, že tenhle archivní snímek se dochoval, protože Česká televize archivuje úplně všechno, což je geniální. Kdo by býval tušil, že se z té malé brýlaté holčičky skutečně stane známá zpěvačka a archiv to vyloví a vytáhne na světlo boží.

Hodně se tvým životem prolíná škola a studia. Lidová škola umění, základní jazyková škola Brána jazyků, jejíž výčet studentů je opravdu elitní, a nakonec střední ekonomická škola. Znamená to, že jsi studijní ukázněný typ?

Budeš se divit, ve mně je odmalička ukryt studijní ukázněný typ, ale má to hranice, protože ve škole jsem i zlobila. Z matematiky jsem mívala čtyřky, pětky, a ani fyzika a chemie nebyly moje nejlepší kamarádky.

Občas byla i nějaká dvojka za nevhodné chování či zfalšovaný podpis rodičů, ale když už se do školy muselo chodit, snažila jsem se mít všechno srovnané a na lavici pořádek. Jinak ale samotný vztah ke škole byl – nic moc. A fakt, že jsem chodila na ekonomickou školu? To byla víceméně náhoda či omyl, když mě nevzali na konzervatoř. V tu chvíli maminka zasáhla a vybrala náhradu – ekonomku.

Umíš si to jako vystudovaná ekonomka v životě dobře spočítat?

No, jak co. Některé vztahy, ať partnerské, či pracovní, občas nevyšly. Já

20

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 21

B a r b a ra „ B á ra “ B a s i k ová

vždycky jednám spíš citem a srdcem než rozumem, takže moc si to spočítat neumím.

Tvůj umělecký život měl určité přesahy, hlavně literární. Jsou věci, které jdou lépe sdělit slovy než hudbou? Co tě psaní motivovalo?

To už ti neřeknu, ale psala jsem už jako malá holčička. Tatínek mě učil psát písmenka dřív, než jsem chodila do školy, protože jsem byla strašně zvídavá a hrozně mě to zajímalo. Z vyprávění rodičů vím a sama mám takové útržky v paměti, že mě strašně bavilo být mezi dospělými. Když přišla návštěva, nešla jsem si hrát s bráchou, ale seděla jsem u návštěvy a poslouchala, co si dospělí povídají, protože to mě opravdu zajímalo.

Byla jsem taková ta holčička „stará mladá“ a měla hlášky odposlouchané od dospělých. I čtení a psaní jsem vnímala dřív, než jdou děti do školy, a psala jsem různé básničky a povídky. Pro mě je to druhá forma seberealizace.

Místo toho, aby tvá knížka byla obvyklý almanach vzpomínek, jak to tak u knížek lidí z pop scény bývá, byla ta tvá opravdu literatura. I z tvých verbálních vystoupení lze cítit silný společenský akcent. Jsi společensko-politický člověk? Trošku se bojím výrazu…

Já taky. (směje se) …ale nejde jen o politiku jako takovou. Víš, co tím myslím…

Vím, co tím myslíš, a domnívám se, že jsem takový člověk. Naučila mě to profese, protože se zpíváním paralelně jde i atak veřejného prostoru.

Nezpívám si přece doma v koupelně, vystupuju před lidmi! Musela jsem se naučit komunikovat s nimi a s médii, nějak se vyjadřovat. Často dělám i různé besedy, vyprávění ze života nebo dělám komorní recitály, kde zpívám jen s pianem a mezitím si s lidmi povídám. Je to strašně fajn, protože tím se člověk odkryje, odhalí. Lidi se můžou ptát na cokoli, píšou mi na lístečky o přestávce do košíčku a já pak ty otázky čtu a zodpovídám. Snažím se být přitom otevřená a upřímná a přiznat, kdo vlastně jsem.

21

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 22

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

Ve spojení s předáváním cen Anděl někteří umělci vyjádřili postoj k současné situaci a pro mě bylo docela překvapením, že se to mnohdy nesetkalo s pochopením ani od lidí z médií, od nichž bych to čekal. Jsi toho názoru, že je nejen právem, ale trochu i povinností umělce vyjadřovat se ke společenským problémům? Nebo si mají hledět svého, jak zaznělo z některých reakcí?

Musím předeslat, že jsem bohužel ten sobotní přenos předávání cen neviděla, ale už jsem zaregistrovala ty reakce a mluvila s několika lidmi, kteří mi to vyprávěli. Já si myslím, že je každého soukromou věcí, jestli se chce, nebo nechce vyjadřovat, ale ve chvíli, kdy je domácí politika velice dramatická a v čele státu nestojí osoba, která by byla přijímaná národem jednoznačně, naopak je dle mého názoru velmi kontroverzní, a z určitého pohledu dokonce negativní, pak je jen dobře, že se k tomu lidé vyjadřují. Jestliže umělci veřejně vystupují a apelují na národ svou tvorbou, pak mají i naprosto svébytné právo říct svůj názor. A kde jinde než u příležitosti největšího hudebního svátku, kdy se hodnotí uplynulý rok a předávají se ceny nejlepším a nejzajímavějším. Umělci nechť si sami zvolí, co řeknou, nebo neřeknou, a lidé ať si pak sami zvolí, jestli ty umělce budou, či nebudou poslouchat. Máme demokracii, takže komu to vadí, ať to neposlouchá a ať se k tomu nevyjadřuje.

První zásadní kapela pro tebe byl asi Precedens. Vztah plný odchodů a návratů. Na které straně barikády jsi teď?

S Precedens jsme před pár lety oslavili třicáté výročí kapely úžasným koncertem v Akropoli a několika dalšími vzpomínkovými vystoupeními. Já ale nemám čas se té kapele věnovat tak intenzivně, jak by bylo třeba, takže mě loni zastoupila zpěvačka Iva Marešová, která dřív vystupovala s kapelou Deset očí a hrála v muzikálech. Je to velice zajímavá, osobitá zpěvačka, myslím, že bude přínosem pro Precedens, který díky ní dostal úplně novou tvář.

V roce 1986 jsi začala vystupovat také se Stromboli, což byl krok do úplně jiné hudební řeky. Přinesl velké úspěchy a zásadní umělecký posun. Přesto

22

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 23

B a r b a ra „ B á ra “ B a s i k ová

ses k Precedens vrátila. Nedávno byl událostí také tvůj comeback se Stromboli v O2 Aréně. Dokážeš své rozchody, ať už umělecké, nebo soukromé, ustát tak, aby po nich nezůstaly přibouchnuté dveře?

Myslím si, že přibouchnuté dveře nezůstaly, ale vždycky v sobě má každý rozchod pachuť hořkosti a zklamání. Já to tak cítím, dokonce i když je to z pragmatického hlediska správné a rozumné. Vždycky je to pro mě těžké!

A v soukromé sféře?

To je totéž, také to není jednoduché. Ale jak víme… už jsme starší lidé, život přináší leccos a čas to vždy zahojí. Ve mně osobně nakonec zůstane to dobré. Prostě jdu dál a snažím se vzpomínat na to hezké, co z toho vztahu zbylo.

Nenapadlo tě někdy zkusit něco v oblasti swingu, resp. big bandů?

Zkusila jsem to! Big bandy a swing mě baví. Měla jsem příležitost zazpívat si s big bandy, ať už to byl B-side Band, který doprovází Vojtu Dyka, Big band Felixe Slováčka nebo Big band Václava Kozla. S nimi všemi jsem koncertovala, repertoár mě strašně bavil a myslím, že to pro mě může být malá rezervička do budoucna, protože swingová hudba je nadčasová a může ji s big bandem zpívat i starší zpěvačka. (usmívá se) V Národním divadle jsi v představení „Lucrezia Borgia“ režiséra Libora Vaculíka vystupovala dokonce ve dvojroli – baletka a zpěvačka. To čumím!

Bylo to náročný, ale krásný představení. Jeden z těch projektů, kdy si člověk může dát tu pomyslnou laťku o něco výš a zkusit něco jiného a nového.

Funguje ten projekt dál?

Ne. My jsme ještě měli nové nastudování v Divadle Hybernia, ale před třemi lety to skončilo.

23

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 24

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

Co činohra „Produkt“ s Tomášem Petříkem, kde jsi alternovala s Luckou Bílou? To funguje?

Ne, to jsme hráli v divadle Ta Fantastika, ale je konec. Příští rok budu součástí projektu pro divadlo La Fabrika, kde si zkusím činohru, protože mě herectví jako takové hrozně baví.

Co chystáš?

Právě tohle představení a k tomu od poloviny letošního srpna do poloviny září zase další část turné se Stromboli. Ten obrovský zájem nás překvapuje a těší. Pořád se ozývají noví promotéři a podporovatelé a jen díky jim uděláme další sérii koncertů. A potom můj syn půjde do první třídy, takže se chystám psát čárky a písmenka.

To vše se chystá v nejbližším čase dělat Bára Basiková. Báro, měj se pěkně!

Děkuju moc, díky za pozvání. natočeno 29. 5. 2016

P. S.: Jak daleko jste postoupili se synem od čárek a písmenek za pět let, co jsme spolu nemluvili?

Syn je momentálně v páté třídě a školu zvládá dobře. Jen je mi ale už dnes jasný, že to nebude studijní typ, ale umělec! Hraje na bubny, cvičí, skáče, tancuje a sportuje – bohužel v této době velmi omezeně. Také s distanční výukou je to tragédie, ale nejen pro něj, určitě pro všechny děti. Jestli to takhle půjde dál, budou z nich chudáci. Tu dobu, kterou ty děti promeškaly v domácím prostředí, jim už nikdo nikdy nevrátí a nenahradí. Když dospělej člověk ztratí rok dva v životě, moc se nestane. Ale u dítěte je každej týden, měsíc, natož rok, strašně důležitý ve vývojové fázi, v chápání, učení, poznávání, dospívání. Nic se nedá vynechat nebo přeskočit. To člověka dřív nebo později vždycky nakonec dožene a je z toho malér.

Co dělají tvé velké slečny? Nechystáte se pomalu na reprízu „Zpívá celá rodina“ po X letech?

24

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 25

B a r b a ra „ B á ra “ B a s i k ová

Ty letos oslaví 29. narozeniny a mají se dobře. Přišly sice v době pandemie o práci, ale dělají jinou, mají své kluky, domácnosti a svůj dospělý život. Maruška po mně zdědila zpívání, Anička zase psaní.

A nejen to mě u nich těší!

Jak daleko jsi postoupila v tehdy plánovaných svých projektech?

Už ani nevím, jaké byly mé plány před pěti lety. Před koronakrizí jsem koncertovala, hrála divadlo, natáčela alba, cestovala s dětmi po světě a dělala všechno, co mě baví a těší. Teď z toho nic neplatí.

Jak se dá snášet nečinnost pro tak akčního člověka, jako jsi ty?

Neumím nepracovat. Proto jsem loni na jaře, když to vypuklo, začala psát blog – jmenuje se „Když skočíš, já taky“. Píšu tam o všem možném, je to autobiografie, ale i názory na to, co se děje. Na podzim z toho bude kniha, doplněná o další text. K tomu učím děti zpěv a pomáhám, kde se dá. Loňský rok jsem pracovala v domově seniorů, teď jsem – pro změnu – v jednom dětském domově.

Jaké plány máš na čas „poté“?

Já nevěřím, že by se letos vrátila kultura a vůbec život do starých kolejí.

Nebude to možná ani příští rok… A je klidně možné, že se ke zpívání už nikdy nevrátím, ale to je život, který musí člověk přijímat se vším všudy.

9. února 2021

25

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 27

Petra Černocká (* 24. listopadu 1949) Na začátku hudební a herecké kariéry se zavedla jako dívka pro celou rodinu. Já jsem ji kdysi definoval v textu jako typ dcery, jakou by si matka přála, dcera by tak chtěla vypadat, brácha by se do takové dívky zamiloval… a táta možná taky, kdyby s ní byl v práci. Složila i natočil spoustu slavných písní, neztratila smysl pro humor a ve tváři jí vždy zůstává úsměv. Petra Černocká.

Pohlédněme zkraje na tvůj největší a v zásadě jediný životní neúspěch. Jde o kariéru operní zpěvačky, která ti, s přihlédnutím k tomu, jak dlouho ses na ni připravovala, moc dlouho nevydržela. Jak se to stalo?

Musím ti prozradit, že už při nástupu na konzervatoř jsem měla podlý záměr, že časem přestoupím k něčemu méně konzervativnímu, protože jsem byla vždy dívka, která drží prst na tepu doby, a k tomu jsem doma poslouchala s bratrem Pavlem, diskžokejem, který začal s Elvisem, úplně jinou muziku.

Bratr patří mezi velké osobnosti české hudební scény.

Ano. Můj o pět let starší brácha už v době, kdy jsem začala chodit na konzervatoř, byl velmi slavný, určitě v Praze, ale myslím si, že i celorepublikově. Pražské bigbíty tehdy zdatně kopírovaly zahraniční originály, a dokonce se smělo zpívat anglicky, což si dodnes neumím dát dohromady, jak to bylo možné. Brácha zpíval dobře Micka Jaggera,

27

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 28

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

kterého si vybral především proto, že se mu písničky Rolling Stones líbily. Navíc měl – stejně jako já – pusu jak peřiny přes balkon, jak říkal náš tatínek, tedy měl výrazné rty jako Mick, a naučil se všechna jeho gesta. Já už jako malá, kdy jsem ještě nesměla chodit na takové koncerty, jsem se vždycky vplížila s jeho protekcí na nějaký bigbít. Divím se, že jsem neohluchla. Bráchova kapela se jmenovala The Donalds. Mimo nich pro mne existovala ještě jedna kapela, se kterou jsem měla i já životní souvislost, The Cardinals.

Vraťme se ale k tomu, že jsi měla záměr zběhnout od opery.

Ano, ale zároveň jsem měla touhu tu muziku umět. Takže jsem tam šla kvůli tomu, abych se naučila harmonii, abych pořádně hrála na piano, abych byla jaksi v hudbě trochu vzdělaná, abych o ní trochu víc věděla. Šest let jsem stále zpívala nějaké Novákovy písně i árie. Byla jsem mezzosoprán a Mařenka už na mě byla moc, ta potřebovala pořádný hlas. Ještě jsem si udělala dva roky nástavby, kdyby něco, že budu učitelka, ale to se naštěstí nestalo.

Nemíníš, že bys to dotáhla do konce?

Ne, ne. Já jsem o tom uvažovala. Mám hodně kamarádek, které učí.

Moje dcera, která také zpívá, chodila k nějakým holkám, které učí.

Já myslel, jako že bys vlítla na pódium a zpívala árie z „Tristana a Isoldy“…

Jo tohle jsi myslel! No, o tom vůbec neuvažuju. Ale je fakt, že mám několik pořadů a v jednom z nich procházíme můj život, dokonce tam pouštíme na jevišti moje fotky z minulosti. A tam ten kluk, co to provází, vždycky když dojdeme ke konzervatoři, tak skutečně vydírá a chce, abych těm lidem zazpívala něco z opery. Pro tu chvíli mám nacvičený takový úplně prťavý kousek z kuchtíka, to je tzv. kalhotková role, přesně pro mě – chlapecká role, kterou zpívá dívka. On v tom lese zpívá a nahlas křičí: „Strýčku, strýčku, já se bojím!“ Když to „pustím“ do sálu naplno, všichni nadskočej, protože je to úplně jiný rejstřík a jiná síla hlasu, než kterou jinak používám.

28

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 29

Pe t ra Če r n ock á

Výrazně lépe se ti daří ve skladatelské činnosti. Ještě na konzervatoři jsi složila první úspěšnou písničku, „Ovečku“. U nás není moc zpěvaček pop-music, které by se autorsky „samozásobily“. Kolika vlastními písněmi sis doplnila repertoár?

Jenom ty hodně úspěšné se počítají, a z nich nejdůležitější byla „Koukej se mnou si píseň broukej“ pro Bratislavskou Lýru, kde jsem s ní byla třetí nebo čtvrtá. Potom přišla „Ovečka“ a také písničky, které jsem měla ráda, ale znají je jen fajnšmekři nebo lidé v té době. Třeba „Stokrát se člověk spálí“. Samé cajdáky, na to upozorňuju, protože jsem byla vždy velmi citlivá dívka. Zvenčí optimistická, rychlá, bystrá, dynamická, ale vždy strašně sentimentální, třeba pro Rangers jsem napsala text k písni „Rákosí“. To jsem měla kamaráda spisovatele Jardu Vokřála, který říkal: „Ten verš, ta druhá sloka, to je nádherný!“ Já byla nejúspěšnější v pomalých písních, ale slavnými se stávají většinou rychlé.

Rychlá v životě, pomalá v písních?

Přesně tak! Ale textů jsem napsala hodně, jako Hanka Zagorová, ta si také napsala řadu velmi hezkých textů. Ale muziku si psaly holky málokdy, snad je to tím, že obvykle nechodily na konzervatoř.

Jaké desky se tehdy točily na gramofonu? Předpokládám gramofonu tvého bráchy, který byl v té době slavným „discjockeyem“.

Já zůstávala věrné téhle krajině. Milovala jsem sice později Abbu, ale poprvé jsem se zbláznila do Beatles. Elvis Presley mě moc nebral, byl podle mě trochu afektovaný. Myslím, že Beatles byli první, kdo odstartoval mojí lásku k této muzice, později Mamas & Papas – to jsem milovala! Přirozeně jsem poslouchala trochu jinou muziku než brácha.

Ze sentimentu bych jmenovala ještě jednu kapelu – Peter, Paul and Mary. Jsou poněkud zapomenutí, je to takové dřevní folkové hraní.

Nedávno jsem někde vystupovala před Rangers a mám pocit, že jsem s nimi i chvíli zpívala, ale to bylo pravděpodobně jen klopýtnutí na dráze! (směje se) Vystupovala jsem před nimi s Macálkou – výborný kytarista u Vlasty Redla – a v triu jsme zpívali a hráli na kytary. Když

29

nevsedni rozhovory v cafe signal_001-232.qxp_Sestava 1 29.04.21 12:25 Stránka 30

NEVŠEDN Í ROZH OVO RY V CAFÉ SI GNÁL

jsme slezli z jeviště, přišel k nám Milan Řihošek z Rangers a povídá: „No vidíš, tak ses dočkala svých idolů – konečně Peter, Paul and Mary!“ Ani jsem si neuvědomila, že jsem se takhle obloukem vrátila ke své velké lásce.

Prolétl jsem staré Melodie a tvé webové stránky. V životopise zmiňuješ u tvé dlouholeté doprovodné kapely – Kardinálů i jejich slavnou bigbítovou minulost před tvým příchodem. Tehdy tě do Cardinals vlákal Honza Vaculík. Kdo vymyslel image okouzlující slušné dívky, ale nikoli prázdné nány?

Já jsem byla zároveň i rebelka, dokonce i jménem. Petra – tak se žádná nejmenovala, byla jsem tmavá, žádná unylá blondýnka, a myslím, že z pohledu kluků jsem byla docela sexy. (vteřinu na mně spočine tázavě pohledem s jiskrou smíchu v očích) Nebyla jsem žádné útlé stvořeníčko, jak dneska frčí, byl mě vždycky pořádný kousek, to myslím byla taky jedna z věcí, proč jsem uspěla. Ale musím říct, že Honza Vaculík, který mě zlanařil ke Kardinálům, to měl moc těžký. On byl původně jejich zpěvák, později Kardinálové: Sedící zleva Lešek Semelka, manažer, a někdy Petra Černocká; Stojící zleva Emil Kalivoda mezitím si mě vzal, – bicí (opřený o Leška); Miki Růžička – baskytara; Pepa Kůsta – kytara takže byl i můj manžel (za Petrou) – to ví málokdo. Měl moc těžký úkol, protože já zpívala „Ovečku“ a takové ty něžné písničky, veselé, a kapela – ne že by nebyla ochotná to se mnou zkoušet, ale byla z toho vyděšená. Tam byli kluci jako Guma Kulhánek, Lešek Semelka, Pepa Kůstka

30