0042339

Volker Koop V HITLEROVĚ MOCI Z německého originálu In Hitlers Hand, vydaného nakladatelstvím Böhlau Verlag GmbH & Cie, v Německu v roce 2010, přeložil Lubomír Košnar.

Obálku navrhl a zhotovil Radek Nahodil Redigoval Jan Šindelka Odpovědný redaktor Jan Šindelka Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 232 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Universum, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2021 jako svou 12 458. publikaci Sazba TypoText Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

V Hitlerově moci Copyright © 2010 by Böhlau Verlag GmbH & Cie All rights reserved Translation © Lubomír Košnar, 2021 All rights reserved ISBN 978-80-242-7590-1

V_Hitlerove_moci.indd 2

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Volker Koop

V Hitlerově moci Zvláštní a čestní vězni SS

V_Hitlerove_moci.indd 3

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Obsah

7 Úvod 11 Německo – rozprostřená síť perzekuce 16 Tábory, zámky, ostrov a hotely pro Hitlerovy rukojmí 42 Německé elity jako rukojmí SS 66 Hitlerovi „osobní vězňové“ 79 „Čestná vazba“ pro rakouského spolkového kancléře 91 Pronásledování francouzské elity 123 Belgický král ve vazbě SS 133 Itálie v Hitlerově hledáčku 144 Teror vůči východní Evropě 169 Hitlerovy poslední oběti 177 Konec odysey 192 Závěrečná poznámka

Příloha 194 Poznámky 215 Zkratky 216 Archivy 217 Vybraná literatura 221 Poděkování 222 Rejstřík osob

Obsah

V_Hitlerove_moci.indd 5

5

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Úvod

Bezprostředně po Hitlerově „uchopení moci“ začali nacisté v Německu vytvářet utlačovatelský systém, který byl stejně tak lstivý jako perfektní. Mohli tak prohlásit nepřítelem státu a uvěznit prakticky každého člověka v okruhu své moci. Již 4. února 1933 vstoupilo v platnost „Nařízení k ochraně německého národa“, rozšířené po požáru Říšského sněmu v noci z 27. na 28. února 1933 a umožňující časově neomezenou vazbu. Zejména komunisté, členové sociálnědemokratické strany, odboráři, duchovní, průmyslníci a intelektuálové, podezíraní z odmítavého postoje vůči nacionálněsocialistickému režimu nebo z účasti na organizaci odporu, byli nyní po tisících zatýkáni a nezákonně na ně byla uvalována „ochranná vazba“.

K podstatě nacistického režimu patřilo rozdělování lidí do kategorií, zvláště vzhledem k jejich „rasové“ čistotě. Tato kategorizace se uplatňovala také u vězňů, jak tomu bude dále ještě ve stručnosti věnována pozornost.

Tématem této knihy jsou „zvláštní a čestní vězňové“ SS, přičemž již samotné tyto pojmy odrážejí cynismus nacistů. Pojem „čestná vazba“ pro obzvlášť prominentní a důležité vězně byl zaveden koncem třicátých let. „Zvláštními a čestnými vězni“ nacistů se stávali převážně političtí a vojenští představitelé obsazených zemí.

Jedním z prvních „čestných vězňů“ v tomto smyslu se stal rakouský spolkový kancléř Kurt Schuschnigg, který byl izolován ihned po „anšlusu“ alpské republiky v březnu 1938. Do této kategorie vězňů náležela také francouzská elita, rodina belgického krále Leopolda III., patřili k ní příslušníci italského královského domu nebo později členové vlád odpadlých spojeneckých zemí, jako bylo Maďarsko.

V dokumentech někdejšího koncentračního tábora Ravensbrücku se 25. dubna 1942 poprvé objevuje rukopisný záznam s pojmem „zvláštní vězeň“.1 Historička Insa Eschenbachová se domnívá, že tím byly míněny osoby, označované ze strany SS také jako „čestní vězňové“, případně příbuzní těchto osob se statusem rukojmích, tedy ti, kteří byli vězněni jako prominenti nebo v táborové věznici v samovazbě. V koncentračním táboře Ravensbrücku to byla například Geneviève de Gaulle, neteř Charlese de Gaulla.

Ve svých „autobiografických záznamech“ definoval velitel koncentračního tábora Osvětim Rudolf Höß tuto kategorii vězňů takto: „Zvláštní vězňové byli vězňové, kteří ze státně policejních důvodů měli být uvnitř koncentračního tábora nebo při něm umístěni odděleně, kteří nesměli přijít do styku s ostatními vězni, ti, Úvod

V_Hitlerove_moci.indd 7

7

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

o jejichž místě vazby nebo vůbec jejich vazbě nesměl nikdo nezasvěcený vědět. Před válkou jich bylo jen málo, v průběhu války však jejich počet podstatně vzrostl.“2 Odlišit od sebe kategorie „zvláštních“ a „čestných“ vězňů je stěží možné, protože věznění mnohdy žili v podobných podmínkách vazby. Příkladem tu lze uvést členy rodiny korunního prince Ruprechta Bavorského. Zatímco jedny umístili v samostatném domě v koncentračním táboře Sachsenhausenu, těžce nemocnou princeznu Antonii drželi v nemocnici v Jeně, kde ji sadistická ošetřovatelka mučila odnímáním potravy.

Dále tu byli „osobní vězňové vůdce“, k nimž patřili mimo jiné pastor Martin Niemöller a atentátník na Hitlera Georg Elser. V těchto a dalších případech vydal Hitler pokyn vězně doživotně nepropouštět. Ačkoliv byli oba „osobními vězni“, zacházení s nimi se zásadně odlišovalo. Pastor Niemöller musil strávit největší část svého věznění v koncentračních táborech Sachsenhausenu a Dachau na samotkách a v přísné izolaci. Georgu Elserovi byl sice jakýkoli kontakt se spoluvězni přísně zakázán, tři cely však byly pro něj spojeny v jednu. Dostal hoblovací stolici a směl hrát na citeru. Niemöller byl koncem války osvobozen, naproti tomu Elser v posledních dnech války zastřelen.

Mimoto se v nacistických listinách z raného období uvádějí vězňové v „čestné ochranné vazbě“, které však nelze zaměňovat s pozdějšími „čestnými vězni“. Často to byli členové NSDAP, kteří byli obviněni ze stranických provinění a v koncentračních táborech měli být „očištěni“. Sám Hitler nechával často posílat funkcionáře NSDAP, kteří třeba vzbuzovali pozornost svým alkoholismem, v „čestné ochranné vazbě“ do koncentračních táborů. Tak například Anton Lehner, vedoucí rakouský nacista, dostal v koncentračním táboře Dachau dopis od říšského vůdce SS Heinricha Himmlera, který mu v něm 18. května 1937 vysvětluje, že jej propustí teprve tehdy, „až dojdu k přesvědčení, že se zcela zříkáte alkoholu. Vůdce nestanovil trest proto, abyste trpěl, ale abyste se konečně odvrátil z cesty, která by Vás a Vaši rodinu určitě přivedla do propasti“.3 Pouze nedostatečně lze určit kritéria zacházení s „čestnými vězni“. Bývalý spolkový kancléř Kurt Schuschnigg byl po letech vazby ve vídeňském vězení gestapa, hotelu Metropol, a po delším nuceném pobytu v mnichovském vězení gestapa odeslán do koncentračního tábora Sachsenhausenu, kde žil se svou manželkou Verou a dcerou „Sissy“. Tam byly pro něj a další prominentní vězně zvlášť postaveny čtyři domy, vybavené na tehdejší dobu značným komfortem. Belgický král Leopold III. směl po dlouhou dobu zůstat ve svém zámku Laekenu, než byl se svou rodinou dopraven do saského zámku Hirschbergu, přestavěného na vězení, a koncem války 8 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 8

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

do vily u rakouského Wolfgangsee. Někteří „čestní vězňové“ museli strávit celou dobu své vazby v koncentračních táborech, pro jiné byly uvolněny luxusní hotely, přeměněné ve „venkovní komanda“ koncentračních táborů, tak jako proslulý Rheinhotel Dreesen v Bonnu-Bad Godesbergu nebo neméně známý Ifen-Hotel v Kleinwalsertalu. Zabíraly se penziony a sanatoria se přeměňovala v důkladně střežené věznice.

Nacistům nešlo – každopádně ve většině případů – o fyzickou likvidaci jejich „čestných vězňů“. Ti mohli zpravidla nosit civilní oblečení, nemuseli pracovat a směli používat knihovny SS v koncentračních táborech. Na seznamu z písemností Správy koncentračního tábora Stutthof z března 1943 se uvádí dvacet knih, půjčených čestným vězňům v bloku 11, mezi jinými „Druhá tvář Leopolda Lönse, Minnesang Ingeborg M. Sickové; Hedin, Od pólu k pólu, Friedemann Bach od Alberta E. Brachvogela, Richter, Boj o naftu v Mexiku“ a další.4 „Zvláštní a čestní vězňové“ dostávali stejnou stravu jako jejich strážci z SS, mnohdy dokonce takzvané diplomatické dávky, k nimž patřil stejně tak koňak jako dostatek cigaret. Vysoké šlechtě, jako králi Leopoldovi III., příslušel vlastní služebný personál, stejně tak Wittelsbachům nebo rakouskému kancléři Schuschniggovi.

Náklady na „čestné vězně“ byly ohromné – a to platilo i pro výdaje. Schuschnigg musel například sám zaplatit „stěhování“ z vězení gestapa v Mnichově do Sachsenhausenu a také holandský ministerský předseda Hendrikus Colijn byl nucen hradit svou internaci v hotelu Gabelbach v Ilmenau z vlastního jmění.

Vzniká otázka, co Hitler a Himmler institucí „čestného vězně“ sledovali. Také tady není jen jedna odpověď: pastor Niemöller měl být doživotně v koncentračním táboře, protože vzdoroval Hitlerovi, nenechal se zlomit a protože v něm zahraničí vidělo mučedníka. Průmyslníkovi Fritzi Thyssenovi, patřícímu k těm, kteří finančně umožnili vzestup nacistů, neprominul Hitler jeho „zradu hnutí“. Zrádci pro něj byli i maďarský říšský správce Miklós Horthy a jeho ministerský předseda Miklós Kállay, kteří nechtěli pokračovat ve válce. Totéž platilo pro celou rodinu italského krále Viktora Emanuela III. a zvláště pro jeho dceru Mafaldu a jejího manžela prince Filipa Hesenského. Korunovaných hlav, jako belgického krále Leopolda III., se Hitler kvůli jejich příbuzenským svazkům s jinými evropskými vládnoucími domy nemohl zbavit. Izoloval je jako „vysoké státní vězně“.

Vedle trestu za jednání, v němž se spatřovala zrada, představovalo další motivaci pro vazbu „čestných vězňů“ očekávání, že je bude možno využít jako rukojmí a zástavu. Nikde se to neprojevuje tak zřetelně jako v dokumentech ministerstva zahraničí. Když se ukázalo, že se v koncentračním táboře Ravensbrücku nalézala Úvod

V_Hitlerove_moci.indd 9

9

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

v osobě Geneviève de Gaulle neteř francouzského generála, inicioval německý vyslanec v Paříži Otto Abetz výměnu za generálního konzula Spiegela, který byl ve Francii zajat.5 Ministerstvo zahraničí to však nepovažovalo za přiměřené. Vzhledem k příbuzenství s de Gaullem měla jeho neteř, zatčená v roce 1944, posloužit spíše jako záruka pro lepší zacházení s německými válečnými zajatci v rukách Francouzů. Životy dřívějšího francouzského ministra vnitra Georgese Mandela a dalších „čestných vězňů“ se ocitly v akutním ohrožení, když byli v severní Africe popraveni francouzští a afričtí sympatizanti nacistů. Abetz v tomto případě navrhl jako odstrašující opatření popravit vedoucí osobnosti hnutí odporu nebo předválečné Francie. Na prvních místech jeho seznamu byla jména Léon Blum, Paul Reynaud a Georges Mandel.6 Na pozadí nadcházejícího vojenského zhroucení nechal Himmler v březnu a dubnu 1945 dopravit většinu „zvláštních a čestných vězňů“ nejprve do koncentračního tábora Dachau a pak do Rakouska. Na seznamech vězňů, kteří byli nakonec osvobozeni v jihotyrolském Niederdorfu, se objevují také taková jména, jako Isa Vermehrenová, Fey von Hassellová, Karl Kunkel nebo Josef Müller. V jejich případě však šlo o uvězněné příslušníky rodin /„Sippenhäftlinge“/ a další zatčené ve spojitosti s pokusy o atentát v roce 1938 nebo 20. července 1944. Řada dřívějších „zvláštních a čestných vězňů“ sepsala po válce své zážitky, ty jsou však často pojaty velmi subjektivně. Je tak například obtížné představit skutečný průběh událostí při osvobození těchto vězňů v Niederdorfu, protože existují četná vzájemně si odporující líčení.

Zpracování této součásti nacistického represivního aparátu je ztíženo i tím, že šéf Himmlerova osobního štábu generál SS Karl Wolff vydal v noci na 3. dubna rozkaz, aby byly spáleny veškeré listiny, zejména tajné a označené jako tajná říšská záležitost, a také protokoly z výslechů a zápisy.7 Jiné doklady, jako z úřadu gestapa v Mnichově, byly téměř úplně zničeny v důsledku válečných událostí.

Jako vždy, když se člověk zabývá nacionálním socialismem, je ohromen dokonalostí, s jakou nacistický režim plánoval a prováděl také tuto součást svého systému teroru, dokonce ještě tehdy, když „Velkoněmecká říše“ byla v troskách. Úžasné bylo a velký respekt zaslouží chování někdejších „státních vězňů“ vůči poraženému Německu. Jako vysoký komisař přispěl André François-Poncet ke znovuvybudování Německa. Charles de Gaulle, jehož sestra Marie-Agnès Cailleau a jehož neteř byly vězněny, se projevil jako velký přítel demokratického Německa a belgičtí králové Baudoin a Albert bez hořkosti navštívili zámek Hirschstein, kde jako děti byli vězněni.

10 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 10

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Německo – rozprostřená síť perzekuce

Nacionální socialisté již dlouho připravovali vyloučení jakékoli opozice. Když byl Hitler 30. ledna 1933 jmenován říšským kancléřem, okamžitě a bez rozpaků to uskutečnili. V „provizorních“ koncentračních táborech, které byly nicméně brzy zrušeny, mučily SA tisíce lidí, v Třetí říši však mělo všechno mít svůj neúprosný řád. Jako pověřený policejní prezident Mnichova oznámil Himmler 20. března 1933 zřízení koncentračního tábora /ve spojitosti s lokalitou dále KT/ Dachau, který byl často předváděn zahraničním delegacím, například zástupcům Mezinárodního červeného kříže, jako vzorný koncentrační tábor. Byl určen pro takzvané „vězně v ochranné vazbě“, především politické vězně. Patřili k nim nejen odpůrci režimu, ale také „reptalové, opozičníci, kverulanti a hospodářští škůdci“.

Do „ochranné vazby“ byli bráni „černí posluchači“ /zahraničního vysílání/ a po vypuknutí války většina neněmeckých obyvatel Říše. V rámci pronásledování Židů a „odžidovštění“ Německa a obsazených zemí byly miliony Židů v koncentračních táborech brutálním způsobem systematicky vražděny.

Celý obrovský systém táborů brzy pokryl celé Německo. Kriminální policie a gestapo posílaly například obtížně vychovatelné děti do ochranných táborů pro mládež. Mladiství, vyhodnocení jako rasově méněcenní, byli při dosažení plnoletosti často převedeni do koncentračního tábora. K nacistickému potlačovatelskému systému patřily asi dvě stovky táborů pro „vězně pracovní výchovy“, zatčené kvůli „zpronevěření se práci“. Často to byly jen mezistanice k přemístění do koncentračních táborů. Vězňové, označení zkratkami AZR nebo ASR byly osoby, spadající do kategorií „Nucená práce pro Říši“ nebo „Odpor k práci pro Říši“, protože svým – z pohledu nacistů – domněle asociálním chováním ohrožovali pospolitost. Vzdorní, disciplinárně a soudně trestaní vojáci, u nichž se ani v trestních a výchovných jednotkách neprojevil žádoucí výsledek, byli v rámci „Zvláštní akce wehrmachtu“ (SAW) převedeni jako „vězňové SAW“ do koncentračních táborů a tam často vystaveni obzvláštní šikaně.

Rozlišovaly se v zásadě následující „druhy vazby“: a) Vězňové s příkazem k ochranné vazbě, vydaným Hlavním říšským bezpečnostním úřadem. b) Předběžně zajištění vězňové podle nařízení policejní předběžné vazby, vydaného Říšským úřadem kriminální policie.1

Německo – rozprostřená síť perzekuce

V_Hitlerove_moci.indd 11

11

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

K vězňům v ochranné vazbě patřili: Političtí vězňové,2 ohrožující státu nepřátelským postojem nebo činností bezpečnost Říše a přikázaní k převýchově; Badatelé Bible,3 (svědci Jehovovi, pozn. red.) kteří chtějí nadále zůstat přívrženci Mezinárodního sdružení badatelů Bible; Vězňové určení k vypovězení, kteří jsou rozděleni podle svého trestného deliktu a až do příkazu k vypovězení zůstávají zadrženi v táboře; Židé, kteří působili státu nepřátelsky, a takoví, kteří se dopustili hanobení rasy; Bývalí příslušníci wehrmachtu, kteří sabotovali vojenskou službu a přes tří- až šestiměsíční pobyt v trestním táboře wehrmachtu se znovu dopustili trestného jednání a neprojevili tak žádné polepšení, tudíž následovalo jejich vyloučení z wehrmachtu; Čestní vězňové, umístění osobním nařízením říšského vůdce SS a neprojevující vzhledem k svému vysokému věku a po desetiletí trvající politické činnosti polepšení či přeškolení.

Také ti, kteří jsou podezřelí z protistátní činnosti a až do konečného objasnění či přesněji ukončení zahájeného řízení zůstávají ve vazbě;4 Vězňové v převýchově, kteří jako příslušníci SS a policie těžce poškodili vážnost své formace, a tím podkopali státní autoritu.

Dále tu byla kategorie předběžně zadržených vězňů. Do ní spadali: Zločinci z povolání, kteří byli již trestáni pro kriminální činy, přičemž jejich poslední tři tresty byly vždy delší než šest měsíců, a z důvodů bezpečnosti civilního obyvatelstva jsou vzati do vazby; Asociálové (práce se štítící), s malými předchozími tresty, kteří mají zůstat ve vazbě tak dlouho, než po dotazu Říšského policejního kriminálního úřadu ve věci případného propuštění je vzhledem ke slibnému pracovnímu nasazení bude možno doporučit; Židé, jako zločinci z povolání, když byli předtím z kriminálních důvod trestáni; Homosexuálové, kteří ve smyslu § 175 udržovali styky se stejným pohlavím; Mravnostní zločinci, kteří podle § 176 měli pohlavní styky s mladistvými obou pohlaví mladšími 14 let nebo na ně vyvíjeli nátlak. Mimoto všichni mravnostní zločinci jako násilníci.

K takzvaným kriminálním vězňům patřili v koncentračních táborech také ti, kteří si tam v „zabezpečovacím umístění“ museli odpykávat justicí stanovené tresty („Sicherheitsverwahrten – SVer“). Podle dohody mezi Himmlerem a ministrem spravedlnosti Otto Thierackem byli od září 1942 posíláni do koncentračních táborů 12 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 12

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

jako dodatečné pracovní síly. Totéž platilo pro vězně v „policejním zabezpečovacím umístění“ (PSVer), pro „předběžně zadržené vězně“ i pro „předběžně zadržené ve lhůtě“ (BV), kteří byli po odpykání svého trestu přemístěni do koncentračních táborů. Asi 7000 osob, převážně Francouzů, bylo podle metody „noc a mlha“ (vězňové NN) předáno zvláštním soudům a většinou také posláno do koncentračních táborů. Příbuzní byli vědomě ponecháni v nejistotě o osudu zavlečených, aby byli spolu s ostatním obyvatelstvem zastrašeni.

Další kategorii vězňů představovali „germánští nebo němečtí političtí vězni zvláštního druhu“, pro něž platila speciální ustanovení.5 Himmler nařídil 15. března 1943, že v případě dodání takovýchto vězňů „je vzhledem k jejich osobnosti a zvláště také jejich dřívějšímu postavení ve veřejném životě žádoucí či vhodné dbát při udělování táborových trestů zvláštních předpisů“. Odlišné pokyny byly vydány pro „prominentní vězně v ochranné vazbě z obsazených území“.6 Protože někteří z nich byli osvobozeni z vězení nebo během transportů, nařídil oberführer SS, říšský kriminální ředitel Heinrich Müller, šéf tajné státní policie v Hlavním říšském bezpečnostním úřadě (nazývaný také „Gestapo-Müller“), dne 6 října 1943: „Důležité politické vězně v ochranné vazbě (např. vedoucí osoby, funkcionáře atd.), u nichž je třeba počítat s možností osvobození nebo jejichž spolehlivé zajištění není v důsledku nedostatků v místě vazby bezpodmínečně zabezpečeno, (…) co nejrychleji přemístit do nejbližšího koncentračního tábora, přičemž není potřebné předchozí povolení či nařízení Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost.“ Tento postup měl zůstat omezen na důležité případy.

Zvláštní status v koncentračních táborech dostali Češi jakožto „protektorátní vězňové“. Na rozdíl od Poláků a Rusů je nacisté zpravidla nepovažovali za „slovanské podlidi“, ale za „příslušníky sousedního obyvatelstva“. Byli označeni červenou páskou na rukávu a izolováni od ostatního osazenstva tábora. Mimo pracovní dobu směli kouřit a číst. V KT Buchenwaldu, do něhož bylo po rozbití Československa posláno 655 Čechů, byli sice až do roku 1941 vedeni jako „čestní vězňové“, ani zdaleka však neměli stejná zvýhodnění jako skuteční „čestní vězňové“. Přesto však měli lékařskou péči a například při onemocnění tuberkulózou dostali víc jídla, nebo byli dokonce propuštěni.7 Jiní byli přemístěni na univerzitní kliniku v Jeně nebo do městské nemocnice ve Výmaru.

V ojedinělých případech jmenovali sami velitelé tábora vězně „čestnými vězni“.

Toto privilegium bylo přiznáno mimo jiné Walteru Conradu Schultzovi v KT Natzweiler-Struthof v Alsasku.8 Měl se provinit „velezradou, jako rudý bojovník ve Španělsku, byl podezřelý ze špionáže a vlastizrady“. K jeho zatčení došlo v Hamburku Německo – rozprostřená síť perzekuce

V_Hitlerove_moci.indd 13

13

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

a v roce 1939 byl přemístěn z KT Fuhlsbüttel do Sachsenhausenu, v srpnu 1940 poslán do Dachau a 26. června 1941 do KT Natzweiler-Struthof. Bývalí spoluvězni později při výsleších uvedli, že Schultz byl jako „čestný vězeň“ a první písař zařazen u vedoucího štábu SS v Guttenbachu. Podle jejich definice byl „čestný vězeň člověk, který si vůči vedení počínal tak bezvadně, že by jej z tábora propustilo, k čemuž však Hlavní říšský bezpečnostní úřad /dále někdy jen RSHA/ v Berlíně nedal povolení. Velitel tábora jej pak namísto toho mohl jmenovat čestným vězněm. Čestný vězeň měl v táboře privilegované postavení, mohl nosit civilní oděv, pohybovat se bez ostrahy mimo tábor, v neděli se od tábora vzdálit až na pět kilometrů a dostával měsíční kapesné 50 říšských marek“. Schultz dostal například 16. října 1943 „velitelem tábora vydané povolení nosit dlouhé vlasy“, mohl nahlížet do tajných a důležitých dokumentů, a směl zřejmě dokonce poslouchat rozhlas.

Instrument věznění příbuzných („Sippenhaft“) Po nezdařeném atentátu na Hitlera z 20. července 1944 nacisté po odstrašení silněji uplatňovali instrument vazby příbuzných, čímž skutečně dosáhli zamýšleného účinku. Protože byl tento zločinný prostředek v zahraničí silně kritizován a využit k propagandě proti nacistickému Německu, považoval šéf RSHA Ernst Kaltenbrunner za potřebné obrátit se 14. prosince 1944 „informativní poznámkou“ na všechny velitele a inspektory Bezpečnostní policie (Sipo) a Bezpečnostní služby (SD).9 Chtěl tím čelit „z krvelačné fantazie vyšlým pověstem o ,zlikvidovaných dětech a zahubených stařenách‘“. Kaltenbrunner psal: „V průběhu vyšetřování k 20. 7. musel být vzat do vazby větší počet žen. Současně s uvězněním byly děti mladší než 16 let umístěny v domovech nacionálněsocialistické sociální péče (NSV). Aby byly uchráněny od zbytečných projevů nepřátelství ze strany okolí, byla jim po dobu pobytu v těchto domovech dána neutrální jména.“ S delší vazbou je třeba, jak se tu uvádí, počítat u manželek generálplukovníka Höpnera a generála Lindemanna. Pro své „reakční zaměření“ byly poslány do koncentračního tábora. „Pro záležitosti žen, které po odsouzení a popravě svých mužů, aktivně zúčastněných na 20. 7., jsou odkázány samy na sebe, určil říšský vůdce obergruppenführera SS [Franze] Breithaupta. Ženám, zvláště pokud jsou s dětmi bez prostředků, bude po podání žádosti poskytnuta podpora, odpovídající vždy osobním poměrům.“ Celá hraběcí linie rodiny Stauffenbergů zůstávala, jak se dále uvádělo, ve vazbě příbuzných, linie svobodných pánů této rodiny byla naproti tomu zase brzy propuštěna.

14 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 14

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

K propuštěným patřila také hraběnka Melitta Schenk von Stauffenberg. Pocházela z židovské rodiny obchodníka s kožešinami, studovala matematiku, fyziku a leteckou mechaniku a byla úspěšnou zkušební pilotkou. Vzhledem k této pro válku důležité činnosti bylo vyhověno její žádosti o „stejné postavení s árijskými osobami“, takže ona a její rodina zůstaly ušetřeny deportace. Svatbou s hrabětem Alexandrem Schenkem von Stauffenberg se stala švagrovou atentátníka na Hitlera hraběte Clause Schenka von Stauffenberg a po 20. červenci byla vzata do „čestné vazby“. Z Himmlerova rozkazu byla však 7. září 1944 propuštěna. V souvisejícím potvrzení se uvádělo: Kapitánka letectva Ing. hraběnka Melitta Schenk von Stauffenberg byla podle příkazu říšského vůdce SS propuštěna z čestné vazby a je opět činná jako přednosta zkušební stanice pro zvláštní letecké přístroje v Berlíně-Gatowě. Hraběnka Schenk dnes cestuje vlakem se spacími vagony přes Augsburg – Ulm do Lautlingenu, aby si tam vyzvedla jí patřící nezbytná zavazadla a mohla zacházet se svým majetkem. Prosím, aby jí nebyly činěny žádné potíže.

Mimoto nejsou obavy, že naváže styk s příbuznými, kteří se nacházejí v místě ve vazbě nebo se v Lautlingenu ještě zdržují.10

Vrchní velitelství wehrmachtu rozkázalo v prosinci téhož roku rozšířit vazbu příbuzných na rodiny dezertérů a příslušníků wehrmachtu, kteří se v zajetí dopustili „vlastizrady“.

Německo – rozprostřená síť perzekuce

V_Hitlerove_moci.indd 15

15

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Tábory, zámky, ostrov a hotely pro Hitlerovy rukojmí

Nacistický režim držel vysoce postavené domácí i zahraniční vězně jak v koncentračních táborech, tak také na zámcích, hradech a v hotelech, které byly přímo k tomuto účelu v Německu a Rakousku zabaveny.

Koncentrační tábory V souvislosti s umístěním „zvláštních a čestných vězňů“ se uvádějí především KT Sachsenhausen, Buchenwald a Dachau. Je pravda, že tam byla většina těchto vězňů.

Ale i v mnoha jiných koncentračních táborech se nacházeli – přinejmenším po určitou dobu – vězňové uvedených kategorií. V dalším je podán přehled o táborech, které jsou v této knize nejvíce zmiňovány.

Sachsenhausen KT Sachsenhausen byl zřízen od července 1936 a zahrnoval nakonec včetně kasáren a sídlišť SS plochu 388 hektarů. Zároveň představoval koncentrační tábor pro říšské hlavní město Berlín. V důsledku toho se tam nalézal obzvlášť velký počet „zvláštních a čestných vězňů“, kteří byli do Sachsenhausenu přemístěni přímo z vězení gestapa v berlínské Prinz-Albrecht-Straße. Často byli odváženi k výslechům do Berlína anebo je příslušníci gestapa vyhledávali v koncentračním táboře. Vězňové ze zahraničí byli po svém příjezdu do Berlína často hned transportováni dále do Sachsenhausenu. Patřili k nim mimo jiné francouzští ministři Georges Mandel, Paul Reynaud a Yvon Delbos.1 KT Sachsenhausen zaujímal pro svou blízkost k Berlínu výsadní postavení, což se projevilo mimo jiné v tom, že tu v prosinci 1940 byly postaveny čtyři domy pro „zvláštní a čestné vězně“, oddělené od ostatního prostoru tábora.2 Nejdůležitější doklady o tom byly sice zničeny, ale bývalý hauptscharführer SS Kurt Eccarius uvedl při výslechu 21. února 1946, že „dům 1“ obýval do ledna 1945 Kurt Schuschnigg se svou ženou a dítětem.3 V „domě 2“ byli do poloviny roku 1944 ubytováni Rudolf Breitscheid a jeho žena, kteří pak byli přemístěni do Buchenwaldu. Princ Albrecht Bavorský se členy 16 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 16

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

Koncentrační tábor Sachsenhausen (stav ve 2. polovině roku 1944)

S Zvláštní domy pro „čestné vězně“

apelplac

1

Situační plán KT Sachsenhausen

své rodiny a svého osobního okruhu – podle údajů zmíněného Kurta Eccaria, který měl v Sachsenhausenu v referátu „zvláštní a čestné vězně“, to bylo jedenáct nebo dvanáct osob –, v doprovodu hraběnky Bellegarde byl v „domě 2“ zadržován od poloviny roku 1944 do března 1945 a pak poslán do KT Flossenbürg. Posledním obyvatelem tohoto domu byl Arno Schmidt, propuštěný v březnu 1945, kdy se směl vrátit do Dolního Bavorska. „Dům 3“ obýval do poloviny roku 1944 Herbert Blank s manželkou a oběma jejich dětmi. Blank patřil ke skupině Otto Strassera a pod pseudonymem Weigand von Miltenberg bojoval za „čistý“ nacionální socialismus. Nakonec byl poslán do KT Ravensbrück. V „domě 4“ byl po určitou dobu vězněn průmyslník Fritz Thyssen se svou manželkou.

Na okraj zaslouží zmínku, že v KT Sachsenhausen byl vězněn také Herschel Grynszpan. Ten zastřelil 7. listopadu 1938 na německém vyslanectví v Paříži legačního radu Ernsta von Ratha, protože nacisté vykázali jeho rodinu do Polska.

Tábory, zámky, ostrov a hotely pro Hitlerovy rukojmí

V_Hitlerove_moci.indd 17

17

10.09.2021 14:39 Výtažková černá

2

Na okraji KT Sachsenhausen nechala organizace SS zřídit čtyři zvláštní domy pro prominentní vězně. Byli tam umístěni mimo jiné Kurt Schuschnigg s rodinou a Rudolf Breitscheid s manželkou. (Státní archiv Praha)

Po činu byl francouzskými úřady zatčen a roku 1940 vydán vládou ve Vichy Němcům. V Sachsenhausenu byl Grynszpan zaregistrován 18. ledna 1941 s vězeňským číslem 35 181 a veden v seznamu vězňů z objektu s celami. Zprvu byl v přísné izolaci, pak v tomto objektu působil jako jakýsi posluha. Dostával zvláštní stravu, nebyl ostříhán dohola a měl určitou svobodu pohybu. V roce 1942 byl převezen do vězení v Magdeburgu a tam pravděpodobně zavražděn.

Ravensbrück Nedaleko od Sachsenhausenu ležel Ravensbrück, který vešel ve známost především jako koncentrační tábor pro ženy. Uvnitř tohoto tábora, zřízeného roku 1939, se na jižním okraji nalézalo táborové vězení se 78 celami. Po stále častějším bombardování Berlína bylo v tomto objektu s celami či „bunkru“ umísťováno také stále více mužských vězňů. K výslechům byli obvykle odváženi do jen několik kilometrů vzdálené policejní školy SS v Drögenu.

K nejznámějším „zvláštním a čestným vězňům“ v KT Ravensbrück patřili: – Hraběnka Lagi Belleströmová: dcera bývalého guvernéra Samoy Dr. Wilhelma Solfa, ukrývala pronásledované, často židovského původu, a byla 12. ledna 1944 zatčena se svou matkou Hannou. V březnu 1944 byla v Ravensbrücku umístěna do objektu s celami. Procesu před Lidovým soudem, stanovenému na 27. dubna 1945, se vyhnula, protože se Ernstu Ludwigu Heussovi, odbojáři a synovi pozdějšího spolkového prezidenta Theodora Heusse, podařilo osvobodit ji a její matku z berlínského vězení Moabitu pomocí falešných propouštěcích dokladů.

– Hanna Kiepová: zatčena několik dní po svém manželovi Otto Carlu Kiepovi v lednu 1944, protože se kriticky vyjadřovala o průběhu války a udal ji špicl.

Dne 26. ledna 1944 byla uvězněna v objektu s celami, v němž se nacházel i její 18 V Hitlerově moci

V_Hitlerove_moci.indd 18

10.09.2021 14:39 Výtažková černá