na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 3
RUDY LINKA Na cestě domů... vždycky
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 4
NA CESTĚ DOMŮ… VŽDYCKY Rudy Linka Copyright © Rudy Linka, 2021 Photos © cover photo front: Lukáš Hausenblas (foto@lukashaus.cz); cover back: Petr Adámek (photo@ap-photography.cz) Anders Cederholm (str. 1); Jimmy Katz contact@jimmykatz.com (str. 13) Foto T. G. Masaryk Vojenské historické muzeum Michal Buksa (str. 63) michalbuksa@gmail.com Lukáš Hausenblas (str. 69); Ervín Sanders (str. 80 a 81) pictures@volny.cz; Joseph Donovan (str. 91) JosephHJDonovan@gmail.com; Eugene Atget (str. 98) Bohemia jazzFest (str. 138–155): Kamil Till KamilTill@seznam.cz, Patrick Marek marekpat@gmail.com, David Peltán peltan@centrum.cz, David Turecký david@grovestudio.cz, Jiří Žák jiri@jirizak.cz Ralf Dombrovski dombr@aol.com (str. 160); Jan Malíř honzamalir@centrum.cz (str. 165); David Turecký (str. 195) Svatba (str. 202–213): David Peltán Miroslav Bouček miraboucek@gmail.com (str. 213) Ivan Malý onfo@ivanmaly.cz (str. 218 a 222); Lukáš Hausenblas (str. 229 a 245) Jiří Hrbek rgf.atelier@tiscali.cz (str. 252); Jan Malíř (str. 262); ČTK/AP/Matthias Schrader (str. 85); archiv autora
All rights reserved ISBN 978-80-242-7397-6
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 5
Vrata do statku byla obrovská. Skoro jako na hrad. Stáli jsme zde dobrých dvacet minut a přemýšleli, jestli statek obejdem, jak to s námi udělala paní z realitní kanceláře, a vklouzneme tam malou pěšinkou zezadu od lesa. Nebo otevřem vrata a vejdeme jako ti, co se pevně rozhodli začít renovovat tuhle přes 300 let starou kamennou usedlost a přivést ji zpět k životu, užitku a kráse. Nakonec jsme se, můj bratr Sváťa a já, rozhodli vrata otevřít. Bylo nám jasné, že se nepohnula po mnoho let, ale asi jsme chtěli udělat takové symbolické gesto, že v tuto chvíli nastává velká změna, a ego zde opět vyhrálo nad zdravým rozumem. Opřeli jsme se do nich a nic. Opřeli jsme se trochu více, vrata se jen trochu pootevřela a já jsem se protáhl tou malou škvírou dovnitř. A právě v tu chvíli se to jedno obrovské křídlo vrat začalo naklánět a padat. Bylo z masivních dubových trámů a ty byly pobity prkny napuštěnými motorovým olejem. A tohle celé obrovské monstrum znenadání vyskočilo jako ruská balerína z kamenného důlku, který už po staletí sloužil jako pant. Vše
se na nás začalo naklánět, ale než se to opravdu zhroutilo, tak jsme se o ně opřeli, já zevnitř a brácha zvenku, a stáli jsme s rukama nad hlavami jako takové dvě živé podpory tohoto 4,5 metru vysokého kolosu. V tuhle chvíli jsme si teprve uvědomili, jak obrovsky těžká tahle vrata jsou, a začali jsme přemýšlet, jak je pustit a kam uskočit, aby na nás nespadla, a tak předčasně neukončila naše už ne tak mladé životy. Sváťa je o šest let mladší a 14 let jsme se dělili o jeden pokoj a poslouchali tu samou hudbu. Hlavně tu, kterou jsem domů přinesl já a nejdříve ji hrál na magnetofonu Sonet duo a potom z kazeťáku Panasonic. A k tomu jsem cvičil na housle a pak i na kytaru, než to byla jen kytara, a to jak akustická, tak elektrická. Moc si vážím toho, že mě brácha nikdy nepožádal, abych si dal pauzu. 14 let už je dost dlouhá doba na to, abychom se dobře znali a věděli, jak rozdílní jsme. Sváťa je technicky velice nadaný a umí opravit skoro vše – rádio, pračku, ledničku, ale dovede i instalovat topení nebo rozvod vody a elektriky. Taky ví, kolik válců má nejen jeho
4 ————— 5
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 6
auto, ale i moje. Na rozdíl ode mě. Já neumím opravit nebo instalovat vůbec nic. Každý jsme po svém vlastním tátovi, nebo takhle alespoň zní moje oficiální výmluva. Jak tam takhle stojíme a přemýšlíme, jak neumřít, objeví se chlápek a ptá se, co tam děláme.
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
Dnes vím, že to byl soused Láďa, šéf prachatického požárního sboru, a tohle byl jeho první zásah na naší adrese. Jeden z mnoha – jaké štěstí, že bydlí jen přes ulici a že ze svého okna vidí vše, co se u nás děje. Když jsem se představil jako nový majitel – stále s rukama nad hlavou a opřen
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 7
o vrata – a vysvětlil mu, že se tady s bráchou chystáme tuhle hromadu kamení dát do pořádku, vzal kovovou trubku, strčil ji pod vrata a úplně lehce je hodil zpátky do důlku. Vrata se otevřela a nám se nabídnul pohled na dvůr, kde rostly přes dva metry vysoké kopřivy a kde
nikdo po léta nesbíral spadané listí z obrovského jilmu, který rostl uprostřed, a ani nesekal trávu. A všechno to hnilo a smrdělo a nedalo se v tom ani chodit. A tak jsem se po 23 letech života v cizině opět ocitl v rodné zemi.
6 ————— 7
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:39 Stránka 8
Opustit svoji vlast není lehké, ale vrátit se… vrátit se je možná ještě těžší. Když jsem z Československa odjížděl, neměl jsem o světě ani páru – všechno bylo překvapením. Někdy dobrým a někdy ne tak úplně dobrým, ale bylo to jedno obrovské dobrodružství a skoro každý den něco úplně nového. Když se člověk vrací do své rodné země, tak si myslí, že ji zná velice dobře, ale to je velký omyl. Země se mění a jedinec také, a nakonec se přijde na to, že vize domova je jen jeden velký sen, který si uchováváme ve svém srdci. A jako každý sen je možná lepší ho nekonfrontovat s realitou. Z Prahy jsem odjížděl vlakem z hlavního nádraží někdy koncem ledna nebo začátkem února 1980. Vzpomínám si, že pršelo a přišli mě vyprovodit dva kamarádi – Franta Kop a Martin Petras. Oba muzikanti. Martin se mnou chodil na Gymnázium Budějovická a mám pocit, že dodnes hraje na baskytaru. S Frantou jsem hrál od svých 15 let v různých kapelách a on je dnes jeden z nejvyhledávanějších saxofonistů v Česku. I někteří další naši spoluhráči to dotáhli docela daleko. Jedním z nich byl Vladimír Štancl, který hrál na klávesy a měl dobrý funky rytmus, a hlavně měl Hohner clavinet. Nástroj byl tenkrát skoro důležitější než talent, ale Vláďa měl oboje. Talent i nástroj. Dnes ho lidi znají pod jménem Michal David.
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
Na peronu hlavního nádraží nebyl skoro nikdo jiný, a tak i ve vlakovém kupé jsem byl úplně sám. S sebou jsem měl kytaru Ovation, do které jsem dal úplně všechny peníze, co jsem našetřil, a nejen já, ale i moje maminka. Měl z toho být byt, ale nakonec ze šetření byla kytara. Díky, mami! Koupil jsem ji v newyorském obchodě Mannes na 48. ulici mezi 6. a 7. avenue přes „mail order“ a přistála v obrovské krabici na ruzyňském letišti. To jsem pochopitelně tenkrát ještě vůbec netušil, že za několik let budu žít v tom samém městě a do tohoto obchodu, kde nakupovali i Beatles a Bob Dylan, budu chodit alespoň dvakrát týdně. Dodnes si pamatuji ten úžas, když jsem poprvé viděl, jak perfektně kytara seděla v sametem potaženém futrálu, který byl vymodelován přesně na křivky tohoto nástroje. Tuhle kytaru jsem měl s sebou a taky úplně malou tašku přes rameno a v ní knížku Na cestě od Jacka Kerouaca, dvě košile, dva páry ponožek, spodky a ešus. Ešus, protože jsem byl skaut, a každý skaut ví, že bez ešusu se těžko dá přežít. Mám ho dodnes. V ruce jsem měl knížku Hovory s TGM od Karla Čapka, kterou jsem si zabalil do Rudého práva, aby to jako bylo nenápadné. Vůbec jsem nevěděl a dodnes nevím, jestli tahle knížka byla oficiálně zakázaná. To byla snad ta nejhorší stránka komunistického režimu, kdy jsme se mnohokrát začali všichni cenzurovat sami, a vlastně jen tak preventivně „pro všechny případy“.
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 9
Vlak přijel na hranici a pohraniční stráž začala prohledávat každý vagon a každé kupé, i když byl celý vlak v podstatě prázdný. Já jsem podvědomě věděl, že to tak bude, ale stejně si vzpomínám, jak zvláštní pocit to byl, když okolo mě najednou byli vojáci se samopaly a vlčáky, kteří se snažili vyčmuchat každého, kdo by se snažil schovat pod vagony nebo na záchodě, a tak se dobrovolně vzdal svého místa v „ráji pracujícího lidu“. Po necelé hodině se vlak rozjel, projel železnou oponou a zastavil se v Norimberku. Do vlaku přistoupili lidé, kteří se mezi sebou bavili, a vše bylo najednou úplně normální. Ke mně do kupé si přisedl jeden Němec. Mohlo mu být kolem 35 let a já se s ním hned dal do řeči svojí velice jednoduchou, ale zato velice upřímnou němčinou. Řekl mi, že je novinář, a já jsem se
mu svěřil, že teď zrovna začíná můj nový a svobodný život, a že už tedy asi nikdy neuvidím svoji vlast. On mě pozorně poslouchal a pak se zeptal: „A co ty vlastně chceš v životě dělat?“ A já mu na to odpověděl: „Chci být jazzový kytarista.“ Jeho obličej vyzařoval zděšení, ale z jeho úst vyšlo: „Good luck!“ Dnes, vždycky když hraju v Německu, tak si říkám, jak rád bych právě tohohle člověka opět potkal, jen proto, abych mu řekl: „Vy si asi nevzpomínáte, ale já jsem ten klučina z vlaku, co chtěl být jazzmanem.“ Dnes mu musí být něco kolem 75, a tak na koncerty asi zas tak často nechodí. Také si vzpomínám, že jak vlak přejel hranici, tak v tu chvíli mi najednou připadalo všechno plné barev a všude bylo plno světla. Co komunismus opravdu uměl, bylo rozlít šedivou barvu a tmu úplně na vše i na nás na všechny.
8 ————— 9
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 10
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 11
I tahle zemědělská usedlost byla hodně tmavá, ale zalíbila se mi, protože byla celá z kamene a ležela v krásné malebné krajině na samém začátku Šumavy, jen 7,5 km od Prachatic, a taky byla skoro netknutá od doby, kdy ji němečtí majitelé museli opustit. Že to byla usedlost německá, mi řekli jedni kameníci. Pozná se to prý podle toho, jak jsou na sebe položené kameny. Vypadalo to velice podobně jako někde v Toskánsku, kde je podle mého, a asi všech, co Toskánsko navštívili, ten opravdový ráj na zemi. Po léta, kdy jsem hrál se svým triem v Itálii, bylo vždy mým snem koupit a opravit nějakou opuštěnou kamennou farmu, kterých je vidět všude
po Itálii dost. A mít olivový sad a každé ráno zjišťovat, jestli už jsou olivy zralé a jestli je máme sklidit dnes, nebo až zítra. Pak je odvézt do kamenného lisu a stát tam a koukat se, jak se naše vlastní olivy proměňují v panenský olej. To „stát tam a koukat se“ je zde velice důležité, protože mi můj dobrý kamarád, rodilý Ital a skvělý bubeník Gabriele Centis jednou říkal, že na vylisování nemůžeš olivy svěřit nikomu. Ani svému nejlepšímu kamarádovi, se kterým jsi seděl v té samé lavici celou základní školu. Prostě by ti nakonec dali něco jiného nebo to něčím naředili, a tak tam musíš zůstat stát a trpělivě se koukat, jak se tvoje vlastní olivy přeměňují v tmavě zelenou kapalinu. Některé věci jsou prostě všude na světě úplně stejné. To, že tahle polorozpadlá farma vypadala jako italská, hrálo obrovskou roli, ale velkou roli samozřejmě hrálo i to, že já se italsky domluvím pouze v restauraci. Jeli jsme kolem s bráchou na kole, když jsem úplně nečekaně měl pár dní volno během jednoho natáčení pro rakouské vydavatelství Quinton Records. Hudbu jsme natočili v New Yorku v legendárním studiu Power Station, které
10 ————— 11
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 12
založil strýc zpěváka Jona Bon Joviho a kde točily takové hvězdy jako Mick, Bruce a Barbra (Jagger, Springsteen, Streisand) a po večerech mnozí jazzmani. Já jsem napsal všechny skladby kromě dvou a pozval na natáčení své dobré přátele a super muzikanty – dva kytaristy – oba jsou Johnové a oba mají skvělý cit pro hudbu i humor – Abercrombie a Scofield. Kenny Wollesen hrál na bicí a na kontrabas Dan Fabricatore. Měli jsme nádhernou atmosféru a inženýr James Farber, který nahrál skoro všechny mé desky, udělal skvělou práci jako vždy. James je jeden z nejlepších nahrávacích inženýrů v USA a taky je jedním z nejskromnějších a nejvíc soustředěných lidí, které jsem v životě potkal. Ta deska, co vznikla, měla malý nádech country, ale ve velice otevřeném slova smyslu a vyšla pod titulem „Lucky Southern“. Měla velký úspěch jak v Evropě, tak v USA a americký časopis Jazziz ji vyhlásil jako jednu z deseti nejlepších nahrávek roku. Ten samý rok měl v té desítce i Miroslav Vitouš své album Universal Syncopations, tak to vlastně byl pro Česko docela úspěšný jazzový rok. Jak už jsem se zmínil, nahráli jsme to v NY, ale finální mix a mastering se dělal ve Vídni. A po dvou dnech míchání to studio najednou potřebovala nějaká veledůležitá rakouská popová hvězda a já jsem z ničeho nic dostal tři dny neplánovaného volna. Zavolal jsem bráchovi a vyrazili jsme na kolech po Šumavě. Začali jsme na Kvildě a dojeli až na okraj národního parku do úplně mrňavé vesničky, kde u jednoho statku byla cedule „na prodej“. Moc se mi líbil, i když jsem vlastně ani
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 13
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:40 Stránka 14
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:41 Stránka 15
neviděl, jaký nádherný výhled do krajiny má, protože na dvoře a všude kolem bylo plno náletových stromů, některé byly i 30 metrů vysoké. Co mně ale připadalo úplně nejlepší, bylo, že celá stavba byla úplně netknutá renovací z komunistické éry. Žádné panelákové dveře, žádné zasekané rozvody elektřiny do starých kamenných zdí a žádné železné traverzy místo dřevěných trámů. Nebyla to jedna budova, ale čtyři – z nichž jedna vypadala, že by se v ní dalo bydlet. Ale i zde se nakonec ukázalo, že potřebuje novou střechu včetně krovu, nová okna, podlahy, odpad, rozvod vody a elektriky a vlastně vše, na co jsme se jen podívali. Jediné, co se nemuselo měnit, byly ty bytelné, přes metr široké kamenné stěny, ale i ty
potřebovaly novou omítku. Někdy je lepší ani nevědět, do čeho se jde, a tak to je vlastně celý můj život. Ostatní budovy – chlév, stodola a stavení, které sloužilo jako taková mini radnice pro celou vesnici – byly v zuboženém stavu. Zdi se nakláněly nebo už úplně spadly, celé jedno patro se zřítilo a do všeho pršelo, a tak byla jen otázka času, kdy se to nakonec zřítí všechno. Celá usedlost ale měla ducha, který mě nejen oslovil, ale pošeptal mi do ucha: „Když mě opravíš, tak tohle bude tvoje místo.“ A když jsem zjistil, že na tuhle hromadu kamení a dřevěných trámů mám, tak jsem ji na místě koupil. Po svém návratu domů do New Yorku jsem hned Anně oznámil tu dobrou zprávu, že máme v Evropě chalupu. Ona věděla, že se už několik let snažím najít nějakou nemovitost, ale byla velice překvapená, že je to na Šumavě, a ne v Itálii. Nejdříve jsem jí musel na mapě ukázat, kde vlastně Šumava je a jak výhodně naše nová nemovitost leží – jen 4 hodiny od Vídně, 2,5 hodiny od Mnichova a 1,5 hodiny od Prahy a hlavně – jen 6 hodin od Itálie. I Anna musela uznat, že se jedná o srdce Evropy a že jsem si takovou příležitost prostě nemohl nechat jen tak
14 ————— 15
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:41 Stránka 16
ujít. Její jediná otázka byla: „A má to sprchu a záchod?“ A to už i mně bylo jasné, že jediná odpověď na tuhle záludnou otázku zní: „Samozřejmě, copak bych koupil něco bez sprchy a záchodu?“ Záchod ani sprcha tam ale nebyly, hlavně kvůli tomu, že všechny trubky byly prasklé, protože ten poslední trouba, co za sebou spláchl, nezazimoval záchod a mráz okamžitě roztrhal vše, co by se s trochou fantazie a dobrou dávkou sebezapření dalo nazvat koupelnou. Řekl jsem si, že když tam přijedu o měsíc dříve, určitě ten záchod a sprchu s nějakýma zedníkama prostě vytvoříme. A tak jsme s mým bráchou přijeli, abychom našli zedníky a začali na tom pracovat. Když nás tam poprvé navštívila moje maminka, tak si dala ruce přes ústa a tiše řekla: „Co
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
jsi to udělal?“ A tím vyjádřila vše, co si myslí o mých schopnostech realitního makléře, ale vím, že si to myslela drtivá většina lidí, co se k nám tenkrát přijeli podívat, včetně celé vesnice.
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:41 Stránka 17
Já jsem to od začátku viděl úplně jinak a jsem rád, že stejně to měla i Anna. Celou rekonstrukci jsme pojali tak, že jsme se snažili v podstatě zachovat původní ráz usedlosti, akorát to vše uvést do stavu, kdy to bude pro nás pohodlné užívat i udržovat, a abychom měli všechny vymoženosti moderního života. Kde byl dlouhý balkon, je dnes dlouhý balkon, kde spadl strop, jsme nechali otevřený prostor, a ještě ho zvětšili až do krovu, aby to vypadalo skoro stejně, jako když jsme tam prvně vstoupili. Vše, co jsme mohli znovu použít, jsme se snažili znovu použít a mys-
lím si, že to bylo teprve loni, kdy jsme spotřebovali poslední trámy a stará okna na skleník. Co nás ale opravdu překvapilo, bylo, že zde byly i původní kusy nábytku jako lavice, truhly, almary, židle, stoly a taky kachlová pec a krásná kachlová i litinová kamna. Všechno v různém stavu rozkladu, ale stejně to zde bylo. A tak si tahle nemovitost našla své zachránce a hned se zbavila střechy nad chlévem, která tam byla přes 300 let, ale spadla pod tíhou sněhu hned tu první zimu, co jsme vlastníky byli my. Jak to ta chalupa věděla, nevím…
na ceste domu vzdycky_01 az 264 2 kor.qxp_Sestava 1 29.03.21 11:41 Stránka 18
Oba moji rodiče pocházejí z pražských rodin, které byly známé veličiny všem milovníkům dobrého jídla. Z maminčiny strany to byla rodina Kopačových. Ludmila a František Kopačovi měli vyhlášené řeznictví v Biskupské ulici blízko Petrské věže a kostela svatého Petra nedaleko obchodního domu Bílá labuť. Z otcovy strany to byli Marie a Alois Linkovi, kteří vedli velice známé a vyhlášené lahůdkářství Linka jen o kousek vedle v Havlíčkově ulici. Nad
Rudy Linka ————— Na cestě domů... vždycky
vchodem do mahagonem obloženého obchodu bylo napsáno „VÍNA A. LINKA LAHŮDKY“ a pod tím bylo dopodrobna vypsáno vše, co člověk potřebuje k dobrému životu. „Káva, čaj, likéry, sýry, sardinky, jam. rum a fr. koňak.“ „Jam.“ byla zkratka pro jamajský, a tenhle rum děda importoval přímo z Jamajky a měl pro něj i svoje vlastní etikety (viz foto). Jak to zorganizoval, nemám vůbec tušení, protože karibský