0042315

PŘEMYSL LIŠKA

DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

OBSAH Úvodem ��������������������������������������������������������������������������������������������������� 7 Prehistorie kriminalistické balistiky ����������������������������������������������� 17 První byl Lacassagne �������������������������������������������������������������������������� 29 Nastupuje evropská věda ����������������������������������������������������������������� 39 Hamilton a Waite ������������������������������������������������������������������������������� 57 Zakladatelská role Calvina Goddarda �������������������������������������������� 73 Smith a Churchill ��������������������������������������������������������������������������������� 93 Evropa ve dvacátých a třicátých letech ����������������������������������������107 Kriminalistika u československé policie ��������������������������������������121 První balistická identifikace v ČSR �����������������������������������������������133 Martin Lecián a četníci ��������������������������������������������������������������������149 Ústřední četnické pátrací oddělení �����������������������������������������������175 Na straně pokroku ������������������������������������������������������������������������������� 209 Balistika v době nesvobody ������������������������������������������������������������� 225 Do obnovené republiky ��������������������������������������������������������������������� 245 Proces, který nikdy nekončí ������������������������������������������������������������� 268 Prameny �������������������������������������������������������������������������������������������������� 271

ÚVODEM

DLOUHÁ CESTA

S

nad každý už někdy slyšel nebo četl o tom, že podle střely nebo nábojnice, které byly vystřeleny z palné zbraně, lze ztotožnit právě tuto jedinečnou pistoli, pušku či revolver. V televizní Kriminálce Miami a příbuzných seriálech je to záležitost několika sekund, kterou ostatně provádí stroj. Ne že by to s tím strojem dnes nebyla do jisté míry pravda, ale celá příprava i závěrečné potvrzení či vyloučení totožnosti pořád náleží očím a erudici člověka, v tomto případě kriminalistického experta v oboru balistiky.

K současnému stavu vývoje kriminalistické vědy o identifikaci zbraní podle stop na vystřelených střelách a nábojnicích ovšem vedla poměrně dlouhá cesta, přinejmenším v začátcích zatížená mnoha chybami a omyly. Nejprve na ni vstoupili francouzští soudní lékaři v poslední čtvrtině 19. století. Během světové válečné vřavy v letech 1914–1918 se v Evropě nebádalo o ničem, co nesouviselo s armádami a jejich výzbrojí, a těžiště vývoje kriminalistické balistiky se přesunulo do USA, kde bylo nejprve zapotřebí se vypořádat se samozvanými soudními znalci bez jakýchkoliv odborných znalostí a řemeslnými podvodníky etablovanými v tomto oboru.

To pokračovalo i po válce a k Američanům se při budování vědecké podstaty identifikace zbraně záhy zase připojili jednotliví odborníci nebo instituce z Evropy, především opět z Francie, Velké Británie (s oklikou přes Egypt) a Německa.

Další známá centra bádání vznikla v Belgii, Švýcarsku, Švédsku, Rusku, v Latinské Americe a Kanadě…

Zlatá éra rozvoje kriminalistické balistiky spadá do období 20. a 30. let; dá se říct, že v době před druhou světovou válkou bylo vybádáno všechno podstatné. Identifikace zbraní podle nábojnic a střel byla postavena na pevný vědecký základ a vznikla víceméně celosvětová síť pracovišť orientovaných nebo specializovaných na tuto problematiku. Nejčastěji byla zřizována v rámci policejních sborů nebo vůbec v soustavě orgánů činných v trestním řízení. Tento vývoj se nevyhnul ani tehdejšímu Československu, kde se kriminalistické balistice věnovalo výhradně četnictvo. Československá kriminalistická balistika nezůstala v žádném případě nijak pozadu za ostatní Evropou, a to ani odbornou úrovní tohoto četnického pracoviště, ani časově.

Tato kniha na pomezí literatury faktu a naučné literatury pojednává o historii kriminalistické identifikace (ztotožnění) zbraní podle stop na vystřelených nábojnicích a střelách. Je věnována počáteční etapě vzniku a rozvoje kriminalistické balistiky ve světě i u nás od prvopočátků až do její definitivní celosvětové standardizace jako součásti kriminalistické vědy i kriminalistické praktické činnosti, ke které došlo kolem poloviny 20. století. Celý vývoj je doložen množstvím skutečných případů využití kriminalistické balistiky v boji proti zločinu z naší i světové historie.

8 / DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

Zejména anglosaská odborná literatura někdy namísto kriminalistické či soudní (forenzní) balistiky uvádí termín identifikace palných zbraní, což je ale zásadní zúžení problému. Identifikace (střelných) zbraní je sice nejdůležitější otázkou kriminalistické balistiky, ale nikoliv celým jejím obsahem. Jde ovšem zároveň o to, aby kriminalistická balistika nebyla zaměňována s obecnou balistikou jako vědou o pohybu střely. Obecná balistika (vnitřní, vnější, přechodová) najde kriminalistické využití jenom ve velmi omezeném okruhu speciálních případů, a aby k uvedené záměně nedocházelo, může mít jisté opodstatnění i název identifikace palných zbraní (firearms identification). Správně by se mělo hovořit o zbraních střelných, spadají tam přece také vzduchovky a podobné zbraně, ale v angličtině nemají tak pěkný a zažitý název.

V žargonu kriminalistické a policejní praxe se ale po celém světě používá pouze termín balistika a každý ví, o co se jedná.

O BALISTICKÉ IDENTIFIKACI

M

oderní učebnice kriminalistiky obvykle definují kriminalistickou balistiku jako vědní disciplínu, která se pro potřeby objasňování a vyšetřování trestných činů spáchaných se střelnými zbraněmi nebo v souvislosti s nimi zabývá zkoumáním zbraní, střeliva a jejich součástí, produktů výstřelů, objektů se stopami zásahu nebo účinku střel, vnitřní, přechodovou a vnější balistikou s cílem určit skupinovou příslušnost a provést individuální identifikaci zbraně, popřípadě objasnit příčiny a podmínky, za nichž došlo k výstřelu a zásahu objektu střelbou.

I když předmět zkoumání tohoto samostatného vědního odvětví v rámci kriminalistiky je mnohem širší, hlavním a pro kriminalistickou praxi nejdůležitějším obsahem kriminalistické balistické expertizy je určení skupinové příslušnosti (druhu, typu) a identifikace střelných zbraní podle stop vznikajících jejich použitím: především vystřelených střel nebo nábojnic a stop zbraně, které se na nich nacházejí, ale i veškerých dalších stop střelby. Všechny ostatní otázky spojené se zkoumáním střelných zbraní a střeliva, stejně jako problémy vnitřní a vnější balistiky, by mohly úspěšně řešit příslušné vědecké či technické obory. Žádný z nich však nemá důvod, a tudíž není způsobilý se zabývat metodami a postupy kriminalistické identifikace, tedy ztotožnění jedinečného objektu na základě materiálních stop, které vznikly jako odraz použití či přítomnosti zbraně v okolním prostředí. ÚVODEM / 9

Vtisk – stopa zápalníku a lůžka pro dno nábojnice s vyznačením identifikačních markantů

Právě proto balistický identifikační aparát funguje a nepřetržitě se rozvíjí uvnitř kriminalistiky.

Objekty (nejen) identifikačního zkoumání kriminalistické balistiky jsou střelné zbraně a jejich součásti. Dále je to střelivo, tedy náboje a jejich součásti, především vystřelené střely a nábojnice, a konečně předměty zasažené střelou nebo nesoucí jiné stopy střelby (například výstřelové zplodiny). Principy balistické identifikace, tedy ztotožnění nábojnic, střel a popřípadě nevystřelených nábojů, vycházejí z kriminalistických axiomů o individuálnosti objektů materiálního světa, jejich relativní stálosti v čase a způsobilosti projevovat své vlastnosti navenek, odrážet je v materiálním prostředí.

Součásti zbraně, které jsou při výstřelu v kontaktu se střelou a nábojnicí, zanechávají na jejich povrchu nezaměnitelný odraz své povrchové mikrostruktury. Už z principu jsou to plastické (objemové) stopy, a to buď vtisky, nebo tzv. stopy sešinuté, prostorově orientované; ty se vyskytují typicky na střelách, kde vlastně nejsou žádné jiné, ale mohou být i na nábojnicích. Tyto znaky mikrostruktury jsou zcela nahodilé, individuální a jejich napodobení je vyloučeno. (Jen pro úplnost: kontakt je samozřejmě oboustranný, nicméně stopy způsobilé k identifikaci se vytvářejí v povrchu měkčího předmětu.)

Oba základní typy, tedy vtisky i sešinuté stopy, obvykle obsahují takzvané markanty, individuální znaky, které lze využít k individuální identifikaci zbra10 / DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

Sešinuté stopy (polí) na střelách – zobrazené komparačním mikroskopem

ně nebo k určení, zda větší počet nábojnic nebo střel byl vystřelen z jedné a téže zbraně, která prozatím není k dispozici. Výjimku představují tzv. stopy zhmožděné, z nichž nelze dekódovat informaci o identitě zbraně. Totéž platí o jednotlivých rýhách, které neobsahují použitelné markanty. Nicméně sešinutou stopu vytváří právě soustava rýh a ta na základě rozmístění, hloubky, šířky a vzájemných vztahů rýh obvykle bývá, jak už bylo naznačeno, k identifikaci způsobilá.

Na střelách takovéto stopy samozřejmě vytváří vývrt hlavně, především pole jeho drážkování. K identifikaci však bývají způsobilé i hlavně s polygonním nebo i zcela hladkým vývrtem, jenom s využitím znaků na hromadné střele (brocích) je to složitější.

Na vystřelených nábojnicích jsou stopy způsobené součástmi zbraně mnohotvárnější; zpravidla se jedná o kombinaci více vtisků a sešinutých stop. Identifikační znaky součástí zbraně vytvářejících stopy na nábojnicích jsou také ve srovnání se znaky vývrtu hlavně stálejší. Tyto vlastnosti (znaky) zbraní totiž nejsou stabilní, ale v čase se mění – opotřebením, opravami, korozními ději aj., nebo ÚVODEM / 11

Rozvinutý povrch střely se stopami polí a drážek vývrtu hlavně

dokonce úmyslnými zásahy osob. Obdobně, především působením koroze, se mohou v čase měnit identifikační znaky zbraně odražené na nábojnicích a střelách.

A to ani nehovoříme o skutečnosti, že vlastní průběh odrazu identifikačních znaků na nábojnicích a střelách není nějaký konstantní, neměnný a jednoduše opakovatelný děj. Ovlivňuje ho řada okolností, z nichž jmenujme například materiál nábojnice a střely, teplotu prostředí nebo laborační poměry, definující průběh tlakové křivky ve vývrtu hlavně během výstřelu. To vše se projeví v kvalitě stop na zkoumaných předmětech… Závěry balistického experta o totožnosti či vyloučení zbraně jsou v optimálním případě naprosto jednoznačné. Naznačená proměnlivost identifikačních vlastností a znaků však někdy vede pouze k vytvoření pravděpodobnostního závěru.

Základní metodou kriminalistické balistické individuální identifikace je srovnávání obrazů. Dnes se jedná téměř výhradně o zobrazení stop mikroreliéfu součástí zbraně na tzv. nábojnicích a střelách „z místa činu“ s tzv. zkušebními (porovnávacími) nábojnicemi a střelami získanými střelbou z konkrétně „podezřelých“ zbraní. Srovnávání jejich obrazů probíhá přímým pozorováním s pomocí optického zvětšení nebo zprostředkovaně, použitím fotografických nebo jiných záznamů. Srovnávání se nejčastěji provádí položením obrazů vedle sebe s popisem znaků (a případným měřením), spojením zobrazení (na komparačním mikroskopu) nebo – dnes už málokdy – překrytím zobrazení na fotografiích.

Dnešní doba kromě toho přináší možnost automatického digitálního porovnání, které ovšem samo nemůže vytvořit závěr o identitě a má spíš vyhledávací a třídicí funkci.

Druhým nejdůležitějším úkolem zkoumání stop střelby, tedy nábojnic, střel aj., je určení skupinové příslušnosti (také zvané typování) zbraně použité k jejich vystřelení. Přichází to v úvahu v případech, kdy konkrétní zbraň není 12 / DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

Lůžko pro dno nábojnice samonabíjecí pistole

k dispozici, a výsledná informace se nejčastěji použije k pátrání po ní. Určení skupinové příslušnosti zbraně však slouží rovněž jako předstupeň identifikačního zkoumání.

Určování skupinové příslušnosti probíhá na základě zjištění a vyhodnocení znaků konstrukce zbraně (uspořádání mechanismů a součástek), které se odrážejí na nábojnicích a střelách. Ke zjištěným informacím se pak v databázích vyhledá odpovídající skupina (typů) zbraní, které přicházejí v úvahu; moderní databáze jsou počítačové, ale svou úlohu mohou sehrát i vlastní znalosti experta. Tím proces určení skupinové příslušnosti končí. ÚVODEM / 13

Typovací znaky na nábojnici ze samonabíjecí pistole ČZ vzor 50: 1 – stopy vytahovače, 2 – stopy hrany nábojové komory, 3 – stopy hran lůžka pro dno nábojnice, 4 – stopy obrábění lůžka pro dno nábojnice, 5 – otlak záchytu závěru na lůžku pro dno nábojnice, 6 – stopa zápalníku, 7 – stopa vyhazovače, 8 – stopa hrany výhozního okénka 14 / DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

Znaky skupinové příslušnosti, také zvané typovací znaky, se nacházejí na nábojnicích i střelách, přičemž základním znakem je ráže a případně zjištění, zda nábojnice a střely byly vystřeleny ze zbraně příslušné ráže. Na střelách se zjišťuje přítomnost a počet stop polí/drážek, jejich šířka a sklon, tj. úhel stoupání, a samozřejmě smysl rotace střely. Šířka stop polí nebo drážek a jejich sklon ovšem nemusí být úplně neproměnné veličiny, ale mohou se do určité míry odlišovat od příslušných parametrů vývrtu hlavně a od jiných střel z ní vystřelených.

Pokud jde o stopy na nábojnicích, jejich množství a kvalita závisí na stupni automatizace zbraně. Nejbohatší a nejkvalitnější stopy součástí a skupin mechanismu se nacházejí na zbraních automatických a samonabíjecích, zatímco nábojnice z opakovaček nebo dokonce jednoranových zbraní poskytují mnohem méně informací. Vezmeme-li si jako příklad samonabíjecí pistoli, pak na dně nábojnice včetně zápalky najdeme stopy celkového tvaru a opracování dna nábojnice a na zápalce stopy zápalníku – tyto dvě stopy se vyskytují prakticky u všech konstrukčních typů palných zbraní. Může tam být rovněž stopa výstražníku.

U tzv. polookrajových nábojnic bývá z druhé strany drážky u dna stopa hrany nábojové komory. Další informace poskytnou polohové vztahy, orientace a základní tvar stop vytahovače a vyhazovače. Na plášti nábojnice může být stopa po kontaktu s hranou výhozního okénka.

Dlužno podotknout, že všechny tyto stopy – i jednotlivě – mohou obsahovat dostatek markantů pro individuální identifikaci zbraně, resp. její součásti, pokud je vyměnitelná.

ÚVODEM / 15

PREHISTORIE KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY

Řada učebnic a pojednání o kriminalistické balistice začíná tím, že lidé se odedávna v určitých případech snažili zjistit, kdo vystřelil tu nebo onu střelu. Každá z římských legií prý měla olověné koule do praků opatřeny vlastními značkami, skotští lučištníci zase barevně odlišovali své šípy. Snad to mělo mít nějaký význam v boji nebo při hromadném lovu… Je ale pravda, že v půl tisíciletí trvající éře zepředu nabíjených ručních palných zbraní existoval nespočet ráží. Ty se sice postupně do jisté míry sjednocovaly, ale jenom u vojenských pušek a pistolí.

Kromě toho se jejich střely vyráběly v malém, doma nebo nanejvýš u puškařů, nezřídka z různých materiálů, později v různých tvarových variacích a případně s různými vymyšlenostmi a „ozdobami“. To v řadě případů umožňovalo „identifikovat“ střelce.

Z dob, které bychom mohli nazvat prehistorií identifikace zbraně podle vystřelených střel nebo nábojnic, je zaznamenáno několik případů tradovaných dodnes v učebnicích kriminalistiky a zejména kriminalistické balistiky jako nejstarší pokusy o identifikaci zbraně podle nalezené střely. Ve skutečnosti se jednalo o víceméně náhodné počiny všímavých lékařů, policistů, soudců nebo přizvaných odborníků, které s identifikací zbraní v dnešním smyslu neměly mnoho společného. V nejlepším případě se jednalo o „identifikaci“ v negativním smyslu, tedy o vyloučení zbraní, z nichž ta která střela (bylo to v době předovek, takže o nábojnicích ještě nebyla řeč) nemohla pocházet.

Takových počinů bylo nepochybně mnoho, ale do dnešních dnů se dochovaly přesnější zprávy jenom o několika z nich. Odborní i méně odborní publicisté je neustále opisují, i jeden od druhého, a opatřují je tak novými a novými chybami.

My se je zde pokusíme od těchto chyb očistit.

NEŠLO O IDENTIFIKACI ZBRANĚ

T

vrdí se, že první historicky doloženou identifikaci zbraně podle střely uskutečnil Henry Goddard (1800–1883). Goddard od roku 1824 patřil k takzvané Bow-Street-Foot-Patrol, což byl v letech 1749–1839 první víceméně organizovaný policejní a detektivní sbor v Londýně. V autobiografii, zpracované Patrickem Pringlem a vydané poprvé v roce 1956 pod názvem Memoirs of a Bow-Street-Runner, vzpomíná Goddard, jak v roce 1835 vyšetřoval údajný případ ozbrojené loupeže v jednom londýnském domě. Sluha Randall prý v přestřelce zahnal lupiče. Goddard si povšiml drobné nepravidelnosti, zvláštního nálitku, který se vyskytoval na všech střelách nalezených na místě. Vydal se na prohlídku Randallova bytu, a když u Randalla našel licí kleště s odpovídající nepravidelností, věděl prý, že má vyhráno.

18 / DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTICKÉ BALISTIKY