0042296

Theo Addair Alžběta Bílková Sam Xabyssus Sára Vůchová Lucie Zelinková Hugo Hartman Karolína Skácelová Michael Walter Radek Blažek Eva Pospíšilová a Klára Pospíšilová Hostující autorka Martina D. Antonín

VSECHNY BARVY.indd 3

01.10.2021 17:38:08

VŠECHNY BARVY DUHY Copyright © Theo Addair, Martina D. Antonín, Alžběta Bílková, Radek Blažek, Hugo Hartman, Eva Pospíšilová, Klára Pospíšilová, Karolína Skácelová, Sára Vůchová, Michael Walter, Sam Xabyssus, Lucie Zelinková, 2021 All rights reserved Illustration © Myokard, 2021 ISBN 978-80-242-7794-3

VSECHNY BARVY.indd 4

01.10.2021 17:38:08

Antologie českých young adult povídek s LGBTQ+ tematikou

VSECHNY BARVY.indd 5

01.10.2021 17:38:08

VSECHNY BARVY.indd 6

01.10.2021 17:38:08

Theo Addair se narodil na Královských Vinohradech v Praze. Odmala byl jako pytel blech a jedině knížky ho dokázaly udržet v klidu.

Krom psaní je jeho zálibou cestování a s ním spojený zájem o cizí jazyky. Se svými krátkými povídkami se umístil v několika literárních soutěžích včetně Ceny Karla Čapka. Jeho debutový román Muffin a čaj (YOLI, 2018) zaznamenal u české mládeže nebývalý úspěch, stejně jako jeho pokračování Koláčky a spiklenci (YOLI, 2019), z jehož výtěžku autor podporuje činnost spolku Prague Pride, a konkrétně poradny S barvou ven. Autorovi vyšly rovněž tři fantasy romány – Ve stínu oskeruše: Na kraj světa (Laser, 2019), jeho pokračování Ve stínu oskeruše: Čtyřměstí (Laser, 2020) a fantasy román pro mládež Hniloba v kořenech.

Nakladatelství YOLI vydalo v roce 2021 také young adult román Supertajný seznam věcí, který volně navazuje na autorovy romány Muffin a čaj a Koláčky a spiklenci.

VSECHNY BARVY.indd 7

01.10.2021 17:38:08

Rodinné setkání Theo Addair

Zuzka vystoupila z tramvaje na Staroměstské a bolestně přimhouřila oči před odpoledním sluncem. Po včerejším večeru ji pořád ještě trochu pobolívala hlava. Kdo by to byl řekl, že malá, klidná rodinná oslava narozenin se může takhle zvrtnout?

– Už je ti, počkej, kolik je hodin? Jo, dobrý, devět pryč. No vidíš, už je ti osmnáct, není důvod, proč by sis nemohla dát panáka.

Nevěřila vlastním uším. Táta byl většinou přísnost sama, a najednou jí chce nalévat? Ale tak proč ne, řekla si. Nakonec vypila čtyři, a to jí přitom tátův koňak vlastně ani moc nechutnal. Nechápala, co ji to posedlo. A pochopitelně se dneska ráno probudila s pískem nasypaným za očními víčky a s pusou plnou špinavých hadrů – nebo se tak přinejmenším cítila –, a jakmile se trochu probrala, hned ji přepadlo podezření, že to možná z tátovy strany byla spíš promyšlená a mírně škodolibá životní lekce.

Koneckonců, co si pamatovala, mívala jeho výchova tendence být poněkud nekonvenční. Tak trochu válčíval s důsledností a konzistencí, zvlášť ze začátku, než se dal dohromady s Jančou. Někdy dcerám – tedy Zuzce a mladší Míše – dovolil první poslední, aby je příště za totéž pořádně seřval, někdy trval na dodržování nesmyslných příkazů jen proto, že je jednou vydal a bylo by pod jeho úroveň je 9

VSECHNY BARVY.indd 9

01.10.2021 17:38:08

odvolat, a občas se jí některé tresty zdály až moc přísné.

Na druhou stranu je ale nikdy netloukl a na otce samoživitele si vedl většinou celkem dobře, to mu musela přiznat.

Nejlíp by se to asi dalo shrnout slovy snažil se. Uchechtla se, když si představila, jak by na takový vlažný kompliment asi reagoval, a okamžitě toho zalitovala, protože trpaslíčci s kladívky se v její lebce začali znovu pilně činit.

Nicméně bolest hlavy teď musela jít stranou, stejně jako bezcílné úvahy o tátových včerejších úmyslech a výchovných metodách obecně; na dnešní odpoledne měla Zuzka už přes dva týdny dohodnutou schůzku, kterou rozhodně nehodlala zmeškat.

Od chvíle, co si domluvili čas a místo, se dneška nemohla dočkat a zároveň byla vyděšená. Příchuť zakázaného ovoce, hromada smíšených pocitů a stará dobrá nervozita, to vše se jí v břiše smotalo do klubka svíjejících se hadů. Byl to dobrý nápad? Jak by se měla zachovat? Smířlivě, nebo spíš odměřeně? Každých deset minut se přikláněla k jiné variantě. A jestlipak se vůbec poznají? Vyměnili si po e-mailu pár nedávných fotografií, ale i tak si nebyla jistá.

Když se přiblížila na dohled kavárně, kde se měli sejít, zpomalila. Do smluveného času zbývalo pět minut. Nechtěla přijít dřív, než se dohodli. Vlastně tak trochu doufala, že dorazí jako druhá a bude mít výhodu neviděného pozorovatele. Ještě chvíli bezcílně okukovala výlohy, ale ve skutečnosti ani moc nevnímala, na co se zrovna dívá.

Však ona taky trafika nebyla nějak zvlášť zajímavá, a když se Zuzka dokonce přistihla, že tupě zírá do výkladní skříně řeznictví, dala si mentální pohlavek, narovnala ramena a odhodlaně vykročila ke vchodu do kavárny.

10

VSECHNY BARVY.indd 10

T h eo A d d a i r

01.10.2021 17:38:09

Hned ve dveřích začala nenápadně obhlížet terén.

Uvnitř bylo celkem rušno, i když ne přímo narváno. Naštěstí místní obsluha nepatřila k tomu přehnaně aktivnímu druhu, co se na zákazníky vrhá už u vchodu. Zuzka tak měla dost času v klidu se porozhlédnout po obsazených stolcích.

U nejbližšího z nich seděl starší hubený pán ve vojenském svetru, s prošedivělými vlasy a vousy, a četl si nefalšované papírové noviny. Dokonce je tu měli přidělané na takovém tom dřevěném držáku s rukojetí jak v nějakém praštěném černobílém filmu pro pamětníky, co je tak hltala babička. Zuzka zamrkala. Tohle fakt ještě existuje?

Každopádně pána si mohla hned odškrtnout, tenhle to není. Že by támhleten v rohu? Docela fešák. Věk by taky odpovídal… Zuzka si za Boha nemohla uvědomit, jestli se podobá tváři z fotografie. Nic povědomého v jeho obličeji nepozorovala, ale to se dalo čekat, nebo ne? Ještě okamžik ho sledovala, nerozhodná a se srdcem hlasitě bušícím nervozitou. Vtom ze dveří vedoucích na toalety vyšla upravená a skoro až přehnaně nalíčená žena, s úsměvem si k fešákovi přisedla a evidentně plynule navázala na přerušený rozhovor. Takže tenhle taky ne. Zuzce se ulevilo, že za ním nešla a neplácla nějakou hloupost.

U dalšího stolku seděla parta mladých lidí nad jakousi komplikovaně vypadající deskovou hrou, smáli se a živě gestikulovali, zdálo se, že se nemůžou shodnout na pravidlech.

U vedlejšího si dávaly dvě kamarádky červené víno, podle výbuchů smíchu nejspíš několikáté toho dne.

Rodinné se t k á n í

VSECHNY BARVY.indd 11

11

01.10.2021 17:38:09

A ještě o stolek dál – no ano. Tohle musí být… on. Muž z fotografií.

Dobře věděla, že mu táhne na padesát, ale vypadal na míň. Menší postava a rozhodně žádný kulturista, byl ovšem docela ve formě. Vlasy v neuspořádaném účesu, který se častěji vidí u mladších, ale nevypadal v něm ani moc směšně, pomyslela si; ne jako takoví ti páprdové, co se nemůžou smířit s věkem. Vlastně působil celkem příjemně a sympaticky. Zuzka si nebyla jistá proč, ale měla nejasný pocit, že ji to z nějakého důvodu štve.

Zhluboka se nadechla, potřásla hlavou, aby z ní vytřepala nelogické myšlenky, vyloudila ze sebe něco na způsob úsměvu a statečně vykročila k němu.

Zvedl oči a poslední pochybnosti zmizely. Byly to tytéž oči, které znala z dávno vybledlých a zaprášených vzpomínek, ze zažloutlých obrázků v rodinném albu, z fotek mladé ženy, která už – nebo možná nikdy – neexistovala.

Provázel ji pohledem, dokud se nezastavila u jeho stolku. „Zuzko…“ Postavil se a jeho nervozita se stala patrnější.

Ten hlas jí byl cizí, ale to by ji přece nemělo nijak překvapovat. „Ahoj, uhm… jak ti mám říkat?“ vyžblebtla a hned si v duchu vynadala. Asi jménem, ne? Co je to za pitomou otázku? Jakákoli jiná varianta by byla příliš absurdní. „David bude stačit,“ odpověděl napjatě a Zuzka měla dojem, že i jeho myšlenky se krátce pozastavily u všech těch praštěných možností.

Přikývla a vklouzla na židli. „To zní rozumně.“ „Měl jsem strach, že nepřijdeš.“ „Taky jsem měla strach, že nepřijdu.“ 12

VSECHNY BARVY.indd 12

T h eo A d d a i r

01.10.2021 17:38:09

Pousmál se, ale neřekl nic. Zuzka taky mlčela, moc nevěděla, čím začít. Jak se navazuje rozhovor, přerušený před dvanácti lety? To by možná nezvládla ani ta nalíčená paní od fešáka. Na druhou stranu jí vlastně pomáhalo, že David vypadal úplně jinak. A že uplynulo tolik času. Neměla tendenci uvažovat o něm jako o ní.

Z trapného ticha je vysvobodila až servírka. Prohlížela si je maličko podezíravě. Zuzka si dovedla představit, že spolu asi tvoří dost zvláštní pár, ale na druhou stranu – co bylo servírce do toho? Potlačila impuls vypláznout na ni jazyk, je už přece dospělá.

Když si objednali a obsluha odplachtila do svého králov­ství za pultem, David si odkašlal. „Takže… táta tě pustil, jo?“ Zuzka provinile zavrtěla hlavou. „Neřekla jsem mu o tom. O tobě.“ „Aha,“ přikývl s pochopením a taky tak trochu posmutněle. „A řekneš?“ „Nevím,“ odpověděla snad o trochu prudčeji, než bylo nutné. Ale copak měla povinnost se nějak ospravedlňovat?

Další chvíle ticha, během níž jim na stolku přistály objednané nápoje. Vítaná příležitost ještě trochu oddálit rozhovor. Zuzka si nabrala mléčnou pěnu na lžičku a začínala pochybovat, jestli to celé byl dobrý nápad. Zatím jejich setkání neprobíhalo úplně nejlíp. Ačkoli, připomněla si, zvednout se a odejít může přece kdykoli. Jenomže proč by to dělala? Na dnešní den čekala dvanáct let! Vzpomínala, jak si tohle setkání představovala, znovu a znovu. Ve svých myšlenkách vždycky kladla miliardy otázek a teď bude mlčet jako zařezaná? Nebude, rozhodla se. Ne a ne!

Rodinné se t k á n í

VSECHNY BARVY.indd 13

13

01.10.2021 17:38:09

„Takže… jak jde život?“ vyhrkla rozpačitě. Nevěděla zatím přesně, jak se dostat k nejpalčivějším tématům, ale byla odhodlaná tuhle schůzku aspoň nepromlčet. „Dobře, moc dobře. Asi víš, že mám přítele…?“ Zuzka přikývla. Tohle věděla z e-mailů. To nejpodstatnější a pak tohle. Víc už nic. „Koupili jsme nedávno byt na Černém Mostě. A taky jsem před pár lety přestal dělat pro Luďka, mám teď vlastní reklamní agenturu… to zní vzletně, co? Jenže ve skutečnosti je úplně maličká. Vůbec ne tak vzletná, jak to zní.

A Jakub je zubař.“ „Zubař,“ zašklebila se Zuzka a přinejmenším malá část té rozpačité atmosféry vyšuměla. „To si děláš srandu. Zubaři jsou děsivý.“ „Jakub není děsivý ani trochu,“ zasmál se David. „Někdy vás seznámím. Totiž, pokud budeš chtít…?“ Pokud se ještě uvidíme, zůstalo viset nevyřčeno nad stolkem.

Zuzka se přinutila k úsměvu. „Jasně, proč ne.“ „No a co ty? Co škola? A jak se má táta? A Míša?“ „Škola je opruz, táta je s Jančou a má se furt stejně, řekla bych, a Míša – no, Míša je taky stejná. Buď leží v tom svým kreslení, nebo si omotává tátu kolem prstu.“ „Koukám, že máš dar vyjadřovat se hodně stručně.“ „Nevím, co vyprávět,“ ošila se a cukla rameny. „Míša má letos přijímačky na střední… Možná se budem stěhovat do většího bytu, teda pokud Janča tátovi konečně kejvne na to, že se k nám nastěhuje… Akorát udělala nějakou tu atestaci nebo co, ale to tě asi moc nezajímá… A ještě… já nevím. Chcíplo nám morče? Ale to už je celkem dávno.“ 14

VSECHNY BARVY.indd 14

T h eo A d d a i r

01.10.2021 17:38:09

„No dobře, nechci tě trápit jako u výslechu. Chápu to tak, že všechno je víceméně v pohodě.“ „Docela jo. Bylo už i hůř.“ Třeba když jsi od nás odešel, napadlo ji. Ale neznělo to správně. On, David, s nimi přece nikdy nebyl, nebo ano?

Zamyšleně se na něj podívala. Když jsi od nás odešla, pomyslela si zkusmo. Taky ne. Přišlo jí, že o minulosti se ani nedá mluvit, neexistují pro to správná slova.

David jako by uhodl její myšlenky, alespoň všeobecně. „Jestli se chceš na něco zeptat, na cokoli…“ nadhodil a místo dokončení věty pokrčil rameny. „Bylo to důležitější než zůstat s náma?“ vyletělo ze Zuzky, než se stačila zarazit. Okamžitě zrudla. „Uhm… nechtěla jsem – nemyslela jsem…“ „Ne, ne, jsem rád, že se ptáš na to, co tě doopravdy zajímá. Důležitější? Tak bych to neřekl. Spíš se mi to zdálo důležité tak nastejno. Vím, že tobě asi muselo připadat, že se všechno stalo ze dne na den, ale já jsem o tom přemýšlel dennodenně víc než dva roky… Chtěl jsem mít oboje, ale to se ukázalo jako nemožné.“ „Kvůli tátovi,“ tipla si. Nebylo tak těžké to uhodnout.

A vlastně ani pochopit. „Přesně tak,“ potvrdil se špetkou smutku, ale beze stopy hořkosti. „A nechtěl jsi… nenapadlo tě třeba, že bys. Uhm, chci říct, ne, že by to s tátou bylo špatný, nebo něco. Ale nenapadlo tě vzít si nás k sobě?“ David se zasmál. Neznělo to vesele. „Napadlo, to víš, že napadlo. Ale táta s tím nesouhlasil. Velmi… ostře a nekompromisně. Nechtěl jsem vás tahat po soudech, nechat Rodinné se t k á n í

VSECHNY BARVY.indd 15

15

01.10.2021 17:38:09

někoho psát posudky na to, jestli život se mnou bude mít zničující vliv na vaši křehkou dětskou psychiku, nebo nedej Bože skončit někde v Blesku v nějakém tom jejich panoptiku zrůd.“ „Takhle jsem o tom nepřemejšlela,“ zamumlala Zuzka. „Ovšem, že ne. Bylo ti šest, prokristapána. Kdybys o tom takhle přemýšlela, bylo by to zatraceně divné.“ Aspoň lehce se pousmála jeho vtípku. „Jo, jasně… Spíš jsem myslela – tak snadno jsem tě tehdy odepsala. Že nás prostě nechceš. Že je ti přednější… tohle. Tvůj novej život.

Přednější než ten, co jsme měli dohromady.“ „Ach, zlato…“ povzdechl si David a Zuzce se k jejímu neskonalému roztrpčení začaly tlačit do očí slzy. Nechtěla brečet. Bylo to přece už tolik let. To dítě, přesvědčené o tom, že ho maminka už nechce vidět, dávno neexistovalo. „Nikdy nebyl přednější,“ pokračoval David tiše, ale naléhavě. „Nikdy jsem vás nechtěl ztratit. Jenom jsem chtěl víc, než jsem měl. Chtěl jsem mít oba ty životy, nějak je skloubit dohromady. A nevyšlo to. Prostě to nebylo možné.“ „Ale stejně sis jeden z nich vybral,“ namítla Zuzka umíněně. Nechtěla se hádat, ne doopravdy. Chtěla to po­chopit. „Jak se to vezme… Asi to můžeš vidět i takhle, jenže ve skutečnosti jsem neměl v plánu vybírat jedno nebo druhé. Dlouho jsem váhal a nakonec jsem tvému tátovi řekl, jak se cítím. Nečekal jsem, že bude tak… Krátce řečeno, když jsem viděl jeho reakci, chtěl jsem to vzít všechno zpátky. Řekl jsem mu, ať na to celé zapomene, na všechno, co jsem řekl. Že všechno zůstane jako předtím.“ „Ale…?“ pobídla ho Zuzka, když se odmlčel s pohledem sklopeným do šálku s kávou. Bylo vidět, že ani po tak 16

VSECHNY BARVY.indd 16

T h eo A d d a i r

01.10.2021 17:38:09

dlouhé době se mu o tom nemluví lehce. Skoro měla nutkání nechat to plavat, mávnout rukou a říct, že nechají zbytek na jindy. Jenže potřebovala vědět víc. „Odpověděl, že už nic nebude jako dřív. Že když o mně ví tohle, už nikdy na mě nedokáže koukat stejně. Že se oženil s ženskou, a ne s chlapem. Což je naprosto pochopitelné, samozřejmě, ne že bych mu to chtěl nějak zazlívat…

Každopádně si vzal týden na rozmyšlenou a po tom týdnu mi oznámil, že se chce rozvést.“ „I když jsi chtěl nechat všechno tak, jak to bylo? Zůstat… prostě zůstat tak?“ „I přesto. Nemohl jsem ho donutit zapomenout na to, co jsem mu řekl. Mezi námi byl konec, prostě takhle,“ luskl prsty a ušklíbl se. „Mohl jsem zabojovat o vás dvě s rizikem, jak dopadne soud, a snažit se žít dál jako ženská, jenom bez něj. Nebo jsem to mohl vzít jako novou šanci. Doufal jsem, že se po čase usmíříme, že to pochopí. Že se třeba budeme vídat všichni čtyři. Rozuměl jsem tomu, že pro něj nemůžu být životní partner, ale myslel jsem, že bychom mohli zůstat aspoň přátelé. To taky tak docela nevyšlo…

Přinejmenším mi časem začal posílat fotky, občas i zprávy, co je nového.“ Zuzka si povzdechla. „Snažím se nějak si to celý představit. Ale moc mi to nejde.“ „Na tom není nic divného. Musí to pro tebe být těžké.“ „Teď už ani ne,“ mávla rukou a vzápětí provinile sklo­pila oči, když si uvědomila, jak to zní. „Chci říct… Je to divný, ale docela v pohodě. Jakoby… to špatný už se stejně stalo, chápeš? Jenom se v tom potřebuju trochu zorien­ tovat.“ Rodinné se t k á n í

VSECHNY BARVY.indd 17

17

01.10.2021 17:38:09

Přikývl, ačkoli Zuzka nebyla přesvědčená, že jí rozumí. „Samozřejmě, to dá rozum. Nech si to všechno projít hlavou, v klidu se rozhodni, co si o tom myslíš. Netvrdím, že jsem jednal správně. Máš právo se zlobit.“ Zuzka se konečně pořádně napila vychladlé kávy a přemýšlela o všem, co slyšela. Nemohla dost dobře nikomu nic vyčítat, ani tátovi, ani Davidovi. To je na tom možná nejhorší, pomyslela si. Že je to jedna z těch věcí, která se prostě stala a nikdo za ni pořádně nemůže. Na jednu stranu je vždycky jednodušší, když se najde někdo, komu se dá všechno vyčítat.

Na druhou stranu už uběhlo hodně vody, k čemu by byly výčitky? Ztracený čas se dohnat nedá, ale dalo by se možná začít znovu. Vídat se, líp se poznat. A kdo ví, třeba si i táta nakonec dá říct. „Je to pěkně zamotaný, co?“ nadhodila nakonec se smířlivým úsměvem. „Jako spousta věcí. Ale vždycky jsem na vás myslel. Věděl jsem, že se o vás táta postará, že vás miluje. Já bych vám všechno jenom komplikoval.“ „Teď už ne.“ „Ne, teď už snad ne,“ přikývl s opatrným náznakem úsměvu. „Nevím přesně, co vlastně pro mě jsi,“ zasmála se Zuzka rozpačitě. „Máma? Táta? Pff. Jedno větší kravina než druhý.

Ale chtěla bych, abys byl… něco. Cokoli.“ „Moc rád budu cokoli. Cokoli bude lepší než nic, už jsem toho zmeškal tolik… Páni, nemůžu uvěřit, že jsi dospělá. Ale jsi. Je to vidět. A slyšet.“ Zuzka si rozpačitě poposedla. Tohle se jí najednou 18

VSECHNY BARVY.indd 18

T h eo A d d a i r

01.10.2021 17:38:09