0042274

Jonas T. B e n g t s s o n

Ze sídliště

ODEON

Přeložila Jana Ovská

FRA BLOKKEN Copyright © Jonas T. Bengtsson, 2020 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Jana Ovská, 2021

ISBN 978-80-207-2042-9

DANNY

Než se Danny dostal do vězení, nerad posiloval lýtka. Do posilovny chodil jen zřídka, a když už se tam dokopal, tak jedině kvůli nadloktím, ramenům a hrudníku. Kvůli svalům, které vy­padají dobře v tričku. Ale rozhodně ne kvůli nohám, kvůli těm nikdy.

Ale ve vězení nic jiného na práci není, tak teď Danny posiluje lýtka. Zasraný, pitomý lýtka.

V tuhle denní dobu je posilovna skoro prázdná. Je tu jen on a Ahmed, který heká pod činkami. Takhle to Dannymu vyhovuje.

Proto ho naštve, když se otevřou dveře.

Jsou tři. Všichni to jsou rockeři s nízkou šarží z Vestegnen, pokud se tedy Danny nemýlí.

Rockeři se rychle rozhlédnou, přejdou místností, paže daleko od těla, jako by chtěli vypadat větší. Zastaví se a podívají se na Ahmeda, který leží úplně nechráněný pod činkami, zcela soustředěný na sto kilo, které zvedá ke stropu, takže ani neslyší otevírající se dveře. Měli by to rychle odbýt, ale jsou přece tak zasraně cool a potřebují si to mezi sebou připomenout. Mají potřebu krátké předehry, než dojde na násilí.

Ten uprostřed řekne: „Ahmede, je načase vyrovnat účty.“ 9

Prostě to řekne. Kdyby drželi huby, asi by si Danny dál posiloval lýtka. Protože tohle se ho netýká, vůbec se ho to netýká.

Aniž by nad tím přemýšlel, přece jen z posilovacího stroje sleze.

Jde ke stojanu na závaží, nejdřív vezme do ruky jedno pětikilové a potěžká ho, pak si vybere tříkilové. Kdyby se teď hoši podívali Dannyho směrem, viděli by, že se usmívá.

Jeden z nich zrovna říká něco jako „Ahmed potřebuje za vyučenou“, a vtom ho Danny praští do zátylku. Ozve se stejný zvuk, jako když poklepete na meloun, jestli už je zralý. Rocker vedle něj zareaguje, ale trochu pomalu, Danny už se zase napřahuje a trefí ho závažím doprostřed obličeje, schytají to zuby a pravděpodobně i nos.

Už zbývá jen jeden. Kluk, co neměl příležitost říct něco drsného. Danny odhodí závaží, chce mu dát šanci na pořádný zápas.

Všechno by teď mělo být víceméně vyrovnané. Danny zná jejich klub, ví, že mají tvrdé náborové rituály. Kluk by měl být na takovou situaci dobře a důkladně připravený. Přesto se mu třese dolní ret. Danny ho kopne do břicha, kluk sklouzne přes stojan a narazí do zdi. Když se zvedá, Danny ho znovu kopne, tentokrát do hlavy.

A je konec a Danny jen kouká, všechno se odehrálo moc rychle. Lituje, že sáhl po závaží. „Díky,“ řekne Ahmed.

Danny pokrčí rameny. „Dej mi svoje tričko.“ Danny neví. Říká si, že už pro něj udělal dost. „Máš na něm krev.“ Danny se na sebe podívá, Ahmed má pravdu. Ne moc, ale jsou na něm fleky, zatím červené, ale brzy zhnědnou. „Aby to nebylo na tebe,“ řekne Ahmed. „Řeknu, že šlo o sebeobranu.“ 10

„Jednoho jsem praštil zezadu do hlavy.“ „Pořád žije.“ Podívají se na rockera ležícího na podlaze. Má zavřené oči, ale trochu poškubává nohou.

Danny na Ahmeda kývne. Ti bílí kluci budou držet hubu nebo budou tvrdit, že je napadlo nejmíň osm hnědých kluků.

A vězení nebude volat kriminálku z Miami, aby zjistila, co se stalo.

Danny a Ahmed si vymění trička, mají víceméně stejnou velikost. Danny dostane tričko Bullrot, které voní silně po parfému.

Otře si ruce, má na nich jen několik skvrn od krve. „Máš to u mě,“ řekne Ahmed. „Můžeš mi koupit jabko.“ Danny odejde. Ne moc rychle, ne moc pomalu. Jako náhodný vězeň v jednom z dánských státních vězení, který si byl zatrénovat, nakrátko ostříhaný idiot s ošklivým podomácku dělaným tetováním, chlap, co neudělal nic špatného, aspoň teda dneska ne. Pískal by si, kdyby to nevypadalo podezřele.

11

Danny jí ravioly z konzervy. Teda ne přímo z konzervy, její obsah dokonce chvilku pobyl v mikrovlnce. Má přece trochu styl. Jako ve většině dánských věznic si vězni připravují jídlo sami. Nakupují u prodavače v oddělení H, kde jsou všechny ceny o hodně vyšší než na druhé straně zdi. Kdo říká, že zločiny se nevyplácí?

Danny sedí v jídelně spolu s nešťastným islandským vrahem Haukurem a s Gertem, který byl učitelem zeměpisu, než uškrtil manželku. Tohle je opravdové vězení, ne takové to pro muže, kteří zpronevěřili peníze nebo jen za celý život špatně vyhodnotili jednu situaci, „tolik jsem toho nevypil, a vždyť nová auta jezdí skoro sama“. Ne, opravdové vězení, s mřížemi na oknech a vysokými zdmi s ostnatým drátem. A tohle je drsné oddělení. Tady sedí ti nebezpeční. Ti, které je dobře držet dál od vězňů, u nichž je ještě trocha naděje. Gert i Haukur mohli mít víc štěstí a skončit někde jinde, ale Danny patří bezpochyby právě sem. „Tak to konečně přišlo,“ řekne Haukur a Gert přitaká svým malým odměřeným pokývnutím. „Co přišlo?“ ptá se Danny. „Válka gangů, konečně je to tady.“ 12

„Jaká válka gangů?“ „Do prdele, ty víš vážně hovno.“ Haukur má pravdu. Danny nemá ani páru, kdo je premiérem, a není si ani jistý, který je rok. Trest si lze odsedět dvojím způsobem. Buď sledujete, co se děje venku, navštěvují vás ti, kteří vás navštěvovat chtějí. Připravujete se na den, kdy budete moct vyjít branou ven. Nebo žijete v ponorce, potopení až na mořské dno. Tam sedí Danny.

Haukur mu vypráví, že to začalo asi před měsícem. Kluci z Nørrebro a rockeři z Vestegnen začali po sobě střílet. Jako vždycky když jde o drogy a teritorium. „A teď se dostala válka gangů i sem,“ řekne Haukur. „A to jako proč?“ „Tři z těch drsnejch hochů odnesli na ošetřovnu. A Ahmed frčel rovnou na samotku.“ „A nemyslíš, že to byla jen zlatá brána otevřená, která se pokazila?“ Haukur se rozesměje, trochu moc nahlas. Zvuk svého smíchu poslouchá rád. Chce si udržet dobrou náladu. Je křesťan a někde v Bibli stojí, že člověk nemá zoufat. Haukur přišel do Dánska zamilovaný do dívky s velkými prsy a malou prdelkou, a pak, když to nevyšlo, se zamiloval do dánských nízkých cen tvrdého chlastu. Haukur si nepamatuje na chlapíka, kterého zabil, vůbec si nepamatuje, že ho zmlátil do kuličky masa a kostí. Přesto kvůli tomu nemůže v noci usnout. V tomhle jsou Danny a on rozdílní. Jak zabil Gert manželku, to Danny neví. Gert toho moc nenamluví. Většinou neříká nic. Musíte se ho zeptat přímo, ale Danny zas tak často nepotřebuje vědět, kde leží Andorra. „Proč skončil Ahmed na samotce?“ zeptá se Danny a cvičí se, až ho budou vyslýchat strážní. Buď člověk drží zobák, nebo 13

se zamotá do hrozně hloupých otázek, až jsou zcela vyčerpaní a vzdají to. „Řídí Nørrebro,“ řekne Haukur. „To přece víš.“ „Co myslíš tím, že ‚řídí‘ Nørrebro?“ Haukur se na něj podívá, rozesměje se. „Ty jsi samá sračka, Danny.“ Danny se vrátí ke svým raviolám, zapomene, kdy je dal ohřívat. Většina moučných polštářků se roztrhla a náplň se vyvalila ven. „Budeš to jíst?“ zeptá se Haukur. „Chceš to?“ „Ne, proboha, už na pohled je to dost hnusný.“ Haukur se ho nebojí. To se možná Dannymu na něm líbí.

Připadá mu nemožné, aby se Haukur někoho bál. Už se takhle narodil. Bojí se boha a moře, ale ostatních lidí ne. Haukur je takový malý obr s přirozeně velkými svaly, které pocházejí od mnoha generací těch, kteří se klouzali po prknech na moři, aniž zvedali nohy. „Tak tobě se nelíbí pohled na moje jídlo?“ řekne Danny. „Tvoje jídlo vypadá jako hovno nějakýho feťáka.“ „Ty jsi ze země, kde se jedí ovčí hlavy, a máš problém s mým jídlem?“ Už takovýhle rozhovor vedli hodněkrát, jako stálý rituál, aby jim utíkal čas. Pravděpodobně by pokračovali dalších deset minut, kdyby je nepřerušil Gert. „Dejte mi každý dvacku,“ řekne.

Tenhle týden je to poprvé, co ho Danny slyší promluvit. „Já vám zítra udělám pořádnou sekanou,“ řekne Gert.

14

Je devět hodin, dveře se zamknou, kov zazvoní o kov. Sám v cele, zavřený až do dalšího rána. To se Dannymu vždycky líbilo.

Na svých sedmi čtverečních metrech toho moc nemá. Starou televizi, kterou téměř nezapíná. Trochu oblečení. Kartáček a pastu. Má sněhovou kouli s Malou mořskou vílou. Stála v cele, už když se tam nastěhoval. Vyrobena v Číně. Je ošklivá a levná, namalovaná nějakým upracovaným dítětem, oči má udělané nakřivo, ledabyle. Vypadá, jako by trpěla Downovým syndromem.

Dělá mu v noci společnost. „To nebylo zrovna chytrý,“ řekne Danny své malé dámě.

Dívá se na něj nespokojeně. Jedno z pravidel ve vězení je nevměšovat se do něčeho, co se vás netýká. A už vůbec ne do války gangů.

Danny zatřepe sněhovou koulí, takže se malé bílé plastové vločky snesou na vílu. To se jí líbí.

15

Danny pracuje ve vězeňské truhlárně. Vyrábějí vysoké dřevěné židle pro děti. Neuvěřitelně drahé, ale když lidi vidí cedulku Vyrobeno v Dánsku, nevadí jim si trochu připlatit. Nevědí, že vězni berou jen deset korun na hodinu ani co by Flemming, který tak zručně přidělává dřevěné tyčky na sedátka, udělal jejich dětem, kdyby dostal příležitost.

Dnes Danny pracuje na poslední fázi procesu. Natírá židle.

Není na manuální práce zrovna zručný. Není rozený řemeslník, který najde práci hned, jak vyleze z vězení – protože to tak umí se dřevem, s dětmi, se psy, the love of a good woman.

Danny není dobrý na nic. Jenom to už prostě dělá dost dlouho.

Spoustu židlí zkazil a musel začít od začátku.

Natírá na dřevo tenké vrstvy laku. Malé bublinky popraskají a Danny přidá další vrstvu, mokré na mokré. Pak zahlédne koutkem oka dva bachaře, jdou směrem k němu. Danny se tváří jakoby nic, prostě pokračuje v práci. „Danny,“ řekne jeden z nich.

Danny to trochu protahuje, než vzhlédne. „Jørgensen chce s tebou mluvit.“ Danny naposledy přetře dřevo štětcem. Co nejpomaleji, jak to jen jde. Pak opatrně zavře víko plechovky s lakem, velice důkladně pere štětec a doufá, že je to štve.

16

Prochází s bachaři vězením. Jdou pomaleji, než se obvykle chodí. Tempem, které bachaře upokojuje a dává jim pocit, že mají vše pod kontrolou. Jsou to krotitelé lvů, místo stoličky a biče mají obušky a pepřové spreje.

Dneska nemá Danny chuť si s nimi hrát, testovat je, protože musí myslet na jiné věci. Dal si ho zavolat Jørgensen, a to není dobré. To sakra vůbec není dobré.

Jørgensen je vězeňský ředitel ze staré školy. Je to chlap, který kafe pije černé a sýr má rád pěkně vyzrálý. Někde venku má svou ženušku, v neděli si dává ke kafi sušenky a práci si netahá domů. Má za úkol udržet vězně naživu a za mřížemi a to dělá, bez naděje, že z nich udělá lepší lidi. To Danny ví, takže mu je taky jasné, že Jørgensen by ho nepožádal, aby mu přišel pomoct s návrhy na volnočasové aktivity pro vězně nebo s přípravou muzikálu Sound of Music s vězeňským pěveckým sborem. Ne, to opravdu může znamenat jen něco zlého, že ho teď volají do Jørgensenovy kanceláře. Jeden z rockerů z ­po­silovny třeba je po smrti, to je jedna z možností. Danny se s tím závažím možná příliš rozohnil, nebo si Ahmed zatančil malý blízkovýchodní taneček na jejich hlavách, když Danny odešel.

Bachaři ho dovedou do Jørgensenovy kanceláře, do místnosti s nízkým stropem, zařízené stejně jako zbytek vězení někdy v osmdesátých letech. Danny se posadí, bachaři se postaví za něj, Jørgensen je podrážděným mávnutím pošle pryč. Zůstanou v místnosti sami. Před Jørgensenem leží desky. Danny nevidí, co je na nich napsáno, ale jsou tlusté. Odhaduje, že se jedná o jeho složku. „Nerozumím tomu,“ řekne Jørgensen a zavrtí hlavou. „Prostě tomu nerozumím.“ 17

Danny ví, kam tohle směřuje. Když byl mladší, přednášky „Nerozumím tomu“ se mu dostávalo často. Jako: „Nerozumím tomu, proč prostě nepřijmeš naši nabídku, proč nemůžeš přestat dělat bordel. A chovat se pořádně.“ Přesto ho udiví, že to přichází teď. Za pár měsíců mu bude třicet. Byl kriminálním živlem od té doby, co začal lézt po čtyřech, na pískovišti dealoval kostky na hraní a vymáhal výpalné.

Jørgensen znovu vzdychne. Jako další přicházívá taková hra, kdy má Danny vypadat provinile. V tom Danny nikdy moc nevynikal. „Ne, opravdu tomu nerozumím,“ opakuje Jørgensen a dá hlavu na stranu, pozoruje ho. Chvíli tak oba sedí. Danny nasadí prázdný pohled, to už si navykl. „Tys žádal o podmínečné propuštění?“ zeptá se pak Jørgensen. „Před půl rokem. Zamítli to.“ „A kdy budeš mít celý trest za sebou?“ „Máte snad moje papíry před sebou, ne?“ „Zbývají ti dva roky a kousek. Pak budeš mít odsezených všech osm. Dostal jsi maximální délku trestu, jakou ti mohli dát.“ „Pořád leží v kómatu?“ zeptá se Danny. „O to teď nejde.“ Jørgensen otevře desky, podívá se do papírů. „Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je to nanejvýš neobvyklé,“ řekne a znovu zavrtí hlavou.

Danny neví, co by odpověděl, tak drží hubu. „Propustili tě na podmínku,“ řekne Jørgensen. „Jo, jasně. Dědil jsem po bohatém strýčkovi v Americe a moje hovna chutnají po jahodový zmrzlině.“ 18

Jørgensen se na Dannyho podívá, jako by měl chuť ho na neurčito strčit do díry. Pak pokračuje: „Přemluvili výbor, který má na starosti propouštění na podmínku, aby tvou žádost přehodnotili. S důrazným doporučením, aby to schválili s okamžitou platností.“ „Tak tomu se mi skoro nechce věřit.“ „Ani já jsem něco takového ještě neviděl. Nevěděl jsem, že se to dá udělat. To musí za nitky zatahat někdo hodně vysoko.“ „Abych se já dostal ven? To jako vážně?“ Jørgensen přikývne.

Danny se na něj podívá, nemůže zadržet smích. „Kurva, to jste mě málem dostal. Kdybych vedl vězení, taky bych si občas vystřelil z vězňů, abych neměl dlouhou chvíli.“ Jørgensen se neusmívá, jenom posune desky přes stůl. „Víš, kdo je Jens Ivertssen?“ zeptá se.

Danny mu neodpoví.

19

Danny a Haukur jedí Gertovu sekanou obalenou plátky slaniny a brambory ze skleničky, za které se Gert několikrát omlouvá, ale ty čerstvé nebyly zrovna čerstvé, byly zelené a začínaly klíčit.

Navrch hustá hnědá omáčka. Chutná to jako opravdové jídlo.

Danny ještě Gertovi ani Haukurovi o svém podmínečném propuštění neřekl. Možná proto, že tomu sám sotva dokáže uvěřit.

Nebo proto, že padlo Ivertssenovo jméno, a kvůli tomu by to snad nejradši odmítl. Ale i dort plněný žiletkami je pořád dort. „Pustí mě,“ řekne nakonec Danny. „Už brzy.“ Oba se na něj podívají. Dva vězni, co si odpykávají doživotní trest. „Dáš si ještě?“ zeptá se Gert.

Danny přikývne. Gert krájí maso, nůž je tupý a dá mu práci projet slaninou. Gert zalije šedé maso omáčkou a posune talíř přes stůl. Tajnou přísadou je den starý chleba, kdepak strouhanka, řekne. Masový vývar, a to hodně. Je to recept jeho ženy.

20

„Nečum tak na mě,“ řekne Danny malé dámě ve sněhové kouli. „Víš hovno.“ Stále se na něj skepticky dívá. Ale ona nikdy na sídlišti nebyla. Nikdy nepotkala Ivertssena.

Danny se mimoděk dotkne horního rtu, ta malá jizva už je téměř neviditelná.

Zřetelně si pamatuje den, kdy mu Ivertssen roztrhl ret svým snubákem.

Danny s několika dalšími kluky seděl na parkovišti, bylo jim tak devět deset let. Kouřili cigarety a jedli malinovou roládu, kterou štípli v místní samoobsluze. Pak někdo zařval: „Svině je tady! Svině je tady!“ Ivertssen pomalu přicházel přes parkoviště. Když se blížil k lavičce, už tam Danny seděl sám. „Proč nezdrháš?“ zeptal se Ivertssen. „Všichni ostatní zdrhají, když mě zmerčí.“ Danny si nevzpomíná, co odpověděl, nepamatuje si ta slova přesně. Ale bylo to drzé. Provokující. Všechno, co Danny říkal dospělákům, bylo provokující. Ivertssen ani nemrkl, ale ruka mu vystřelila a tvrdě dopadla do Dannyho obličeje.

Ivertssen ho sám dovezl na pohotovost, seděl v dlouhé nemocniční chodbě a čekal na něj.

21

„Líbíš se mi,“ řekl Ivertssen. „Fakt se mi líbíš, ty hajzlíku.“ Sešili mu to čtyřmi stehy.

Danny slyší z vedlejší cely bouchání. Leží tam Mogens, chorobně obtloustlý bankovní lupič. Když si ho Mogens honí, jako dneska večer, třese se pod ním celá postel, naráží do stěny.

Naštěstí je Mogens vždycky rychle hotový, za sedm minut, trvá to přesně tak dlouho, jako když se vaří vajíčko na hniličku. „Pleteš se,“ řekne Danny malé dámě ve sněhové kouli. „Těším se. Slyšíš, sakra? Těším se.“

22