0042266

JIZERSKÉ HORY

ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ

Petr David Vladimír Soukup EUROMEDIA GROUP

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 3

30.03.2021 9:41:16

Milí přátelé na cestách, není lehké pozvat vás právě do Jizerských hor. Ne snad, že by nebylo co obdivovat a co doporučit, právě naopak. Ale spíš to je respekt ke všem, kteří nás s otevřeným srdcem a láskou provedli milým krajem. A tak nezbývá než se přidat a krůček po krůčku putovat horami, dělit se o své pocity, z paměti vylovit všemožné zážitky a společně objevovat to nejzajímavější a nejhezčí.

Jizerky (omluvte nespisovný výraz, ale jinak se o nich nemluví) mají dvě tváře. Ta, která se obrací do vnitrozemí, je mírnější, dostupnější, až do vrcholových partií posázená půvabnými chalupami, s mnoha sídly, která se v průběhu let proměnila v oblíbená rekreační centra. Severní strana je drsnější, mnohde ji ohraničují skalní stěny, strmými roklemi padají divoké vodopády.

Jizerky můžeme projít napříč, ostatně stará poutní cesta míří od Liberce k hejnickému chrámu, můžeme si užít závratné výhledy z Frýdlantského cimbuří a dalších žulových skal, můžeme po Nebeském chodníku vystoupat na nejvyšší vrchol Smrk, stranící se centrální části hor. Můžeme se toulat mezi tajemnými rašeliništi a v nejkrásnější osadě Jizerce zavzpomínat na dávné střety „financů“ s pašeráky a hajných s pytláky. Tragické vyvrcholení jejich osudů a mnohé další smutné příběhy připomíná spousta pomníčků a památníčků. Tito němí svědkové mají podobu nápisu vytesaného do kamene či prostého křížku. A kdoví, kolik jich ještě třeba čeká na své objevení. Fenoménem Jizerek jsou rozhledny – nikde jich nenajdeme tolik na relativně nevelkém prostoru.

Připomeneme si lidi, kteří zde žili a žijí, včetně těch, které jsme mohli poznat osobně.

Připomeneme si tradice sklářství i textiláctví, zastavíme se ve větších i menších městech, a třeba při těch toulkách objevíme i tu „naši“ hospůdku, kam se budeme vracet častěji.

Jizerky nás vítají po celý rok, protkané turistickými značkami a v zimě perfektními lyžařskými stopami. Protože jsou dobře dostupné, přichází sem stále více a více lidí. Kdo si troufne dál od větších center, ten má ale stále šanci objevovat i Jizerky „neznámé“. Tak si to společně užijme.

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 5

30.03.2021 9:41:16

p 6 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 6

30.03.2021 9:41:21

OBSAH Krajina mnoha tváří. . . . . . . . . . . . . . . . 8 Na březích Jizery a Jizerky . . . . . . . . . . 10 Centrální část hor. . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Hejnicko a Novoměstsko. . . . . . . . . . . 62 Frýdlantsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90 Západní část hor. . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Tanvaldsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Josefodolsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Bedřichovsko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Jablonecko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Liberecko. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Jizerské hory turistické, lyžařské, horolezecké. . . . . . . . . . . . 226 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

p 7 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 7

30.03.2021 9:41:27

Krajina mnoha tváří Mezi našimi horami patří ty Jizerské k nejromantičtějším a také nejtajemnějším. Na východě sousedí s Krkonošemi – sousedství je to tak těsné, že pro laika je těžko určit, kde končí jedny a začínají druhé. Však také v minulosti nebyly brány jako samostatná jednotka, ale jako součást „pohoří krkonošského“. Od západu jsou jejich sousedem hory Lužické; tato dvě pohoří se ovšem na sebe dívají z uctivé vzdálenosti, protože je odděluje plochá Žitavská pánev.

Už při letmém pohledu na mapu je patrné, že Jizerské hory tvoří závoru, bránící vstupu z nitra Čech do Frýdlantského výběžku – něco jako kláda svalená přes cestu. Proto bylo v minulosti spojení obou území obtížné, budování komunikací pracné a technicky složité; dodnes spojují Frýdlantsko s Libereckem a Tanvaldskem pouze tři silnice a jedna železniční trať.

O většinu našich hor se dělíme s našimi sousedy. Ani „Jizerky“ nejsou výjimkou, i když v tomto případě zůstala větší (a hezčí) část doma a sousedům – původně Slezanům, pak Němcům a dnes Polákům – zůstalo území o něco méně členité a méně atraktivní. Závidět jim však můžeme nejvyšší bod celého pohoří, Wysokou Kopu (1 126 m), která o dva metry převyšuje krále české části Smrk.

Snad o žádné jiné hory u nás (konkurovat by asi mohly jen Krkonoše) se nevedly tak úporné a vleklé hraniční spory. Na kordy tu po staletí byli majitelé české a slezské části, kteří se snažili ukousnout si ze zdejšího bohatství, tvořeného hlavně nádhernými lesy plnými zvěře, barevnými kovy a drahými kameny, co největší kus.

Každý tvrdil něco jiného, každý měl na všechno „zaručené“ svědky, takže členové královských a císařských komisí, kteří sem byli pravidelně vysíláni, aby sváry rozsoudili, si mohli jen bezmocně povzdechnout: „Čert aby se v tom vyznal!“ Jizerské hory jsou velmi malebnou krajinou mnoha tváří.

Zatímco k jihu, do české kotliny, se svažují pozvolna, spadají k severu do údolí Smědé strmými skalnatými srázy. Náhorní plošiny jsou jako nacucaná houba plná vody. Však tu také pramení řada potoků, směřujících jak k jihu do Nisy, tak i k severu do Smědé. Není bez zajímavosti, že v horských údolích postupně vzniklo hned sedm přehradních nádrží.

Každá oblast má své zvláštnosti a ojedinělosti, kterými vyniká nad těmi ostatními. U Jizerských hor jsou

p 8 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 8

30.03.2021 9:41:30

to především rašeliniště, možná ne tak známá jako ta šumavská a krkonošská, zato plochou největší v celém Česku! O mnohých z nich se vyprávějí tajemné příběhy; tečku za většinou z nich dělají bezedná rašelinná jezírka plná vražedného bahna. Typická pro zdejší vrcholy a hřbety jsou seskupení mohutných žulových skal a balvanů, zdobících snad všechny významnější vrcholy. Mnohá lemují i hluboká a divoká údolí, protékaná horskými potoky s romantickými vodopády. Skály, tvořící krajinné dominanty, již naši předkové upravili a zpřístupnili; dodnes nabízejí nádherné, dechberoucí výhledy. Skutečným fenoménem Jizerských hor jsou však pomníčky, které v takovém množství (a s takovou láskou udržované) nenajdeme nikde jinde u nás. Mají podobu prostých křížů, malovaných obrázků i pamětních kamenů. Najdeme je po celých horách – v údolí potoků, na vrcholech kopců, v zalesněných stráních i ve skalních bludištích, přímo u cest, ale i v odlehlých, bohem i lidmi zapomenutých končinách. Jsou připomínkou většinou tragických událostí – loupežných vražd, bojů pytláků s myslivci a hajnými, neštěstí při kácení a svážení dříví, pádů ze skal, sebevražd, smutných konců zbloudilých i návštěvníků

hor, které tu zastihla přirozená, ale nečekaná smrt. Hledání pomníčků se pro mnohé milovníky „Jizerek“ stalo celoživotní vášní, někdy až posedlostí. Tato vášeň má však i své úskalí – neměli bychom zapomínat na to, že řada pomníčků leží uprostřed divoké přírody v chráněných územích, kam je vstup mimo značené cesty zakázán.

Není snad třeba připomínat, že zdejší hory jsou mekkou lyžařů. Pro každého milovníka běžeckého lyžování je svátkem vyrazit na vždy vzorně udržovanou trať Jizerské magistrály, ale i na další dnes již tradiční trasy těmi nejkrásnějšími partiemi zimních hor. S Bedřichovem a Jizerskou magistrálou je spojen i náš nejslavnější závod v běhu na lyžích Jizerská padesátka, která se koná již od roku 1968, v posledních letech pravidelně za účasti špičkových závodníků od nás i ze zahraničí.

Jižní část hor je také domovem sklářů – začátkem 20. století tu pracovaly stovky sklářských hutí, mačkáren skla a také korálkáren, které se staly základem proslavené jablonecké bižuterie.

Z některých se dodnes dochovaly výrobní objekty, chráněné jako technické památky.

p 9 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 9

30.03.2021 9:41:31

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 10

30.03.2021 9:41:34

p Na březích Jizery a JizerkyP Bylo pozdní odpoledne na přelomu října a listopadu bůhví už kterého roku. Zima si tehdy dávala na čas, po sněhu ještě nebylo ani památky. Vyšel jsem z Jizerky a stoupal vzhůru hustými smrčinami; bylo bezvětří, jasno, ticho jako v kostele. Mým cílem byly Pytlácké kameny, na které jsem se v tomto ročním období již dlouho chystal. Minul jsem rezavějící jeřáby, prokličkoval pěšinou mezi skalami a pak se pracně vydrápal na tu nejvyšší. Pohled, který se přede mnou otevřel, patří k nezapomenutelným. Slunce již mizelo kamsi za Smědavskou horu, ale světla bylo ještě dost a viditelnost úžasná. Pak se zničehonic zjevilo na dně plochého údolí s Malou Jizerskou loukou bílé kouřmo, houstlo a šířilo se do stran, až celý prostor zatopilo jako mléčná povodeň. Kotlina zmizela v mlze, z níž vystupovaly jen vrcholky Bukovce, Vlašského hřbetu, vzdálenější Jizery a Smědavské hory, ozářené posledními paprsky slunce. Přemýšlel jsem o neměnnosti věcí – vždyť podobný pohled se odtud mohl naskytnout lidem už před sto, ale i před tisíci lety. A mě tak napadlo, jestli se my a naši potomci dokážeme postarat o to, aby se naskytl i lidem za dalších sto nebo tisíc let. V. S.

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 11

30.03.2021 9:41:36

Na březích Jizery a Jizerky

Od arcivévody k Cimrmanovi Horská obec Kořenov jako by pořádně nevěděla, kam vlastně patří. Mohou za to Krkonoše, které, jinak poslušně srovnané za řekou Jizerou, zatoužily právě u Kořenova zjistit, jak to vypadá na protějším břehu. A vyslaly tam své zvědy v podobě skupiny kopců Hvězda, Bílá skála, Kapradník a Hromovka. A tak Kořenov stojí jednou nohou v Krkonoších, druhou v Jizerských horách. To je také důvod, proč jsme o něm psali již v knížce o známých i neznámých Krkonoších. Vynechat jej ale nemůžeme ani teď, protože do Jizerek rozhodně patří, snad ještě o něco víc než k sousedům za řekou.

Vždyť právě odtud se většinou vyráží do jejich nekrásnější části – k řece Jizeře a jejímu přítoku Jizerce, do takřka neobydlené krajiny s nekonečnými lesy, tajemnými mokřady a rašeliništi, s žulovými skalisky i divoce rozházenými balvany.

patřil jedné z místních části Polubného. V chalupách dnešního Kořenova, které začaly růst od 16. století (Rejdice) a byly dlouho odříznuty od okolního světa, dávaly kdysi lišky dobrou noc.

Lidé se tu živili hlavně lovem zvěře a ryb, později dřevařstvím a pálením uhlí v milířích, domácím přadláctvím a tkalcovstvím. Vrchnost sem nahlížela jen zpovzdálí; Albrechta z Valdštejna, který tuto část hor vlastnil v pobělohorské době, vystřídala hrabata Desfoursové a nakonec knížecí rod Rohanů. Měnila se i skladba obyvatel. Nad původními českými osadníky postupně převládli němečtí kolonisté, kteří od 18. století postupovali stále výše do hor, kde zakládali sklárny, mýtili lesy a proměňovali je v ornou půdu nebo pastviny. Polubný byl v roce 1899 rozhodnutím císaře Františka Josefa povýšen na městys a do znaku dostal obra s kyjem.

Kořenov, dnes vyhledávané letovisko a centrum letní i zimní rekreace, je obec relativně mladá. Vznikla až v roce 1960 jako novodobý útvar sloučením původně samostatných obcí Polubný a Příchovice a osad Rejdice a Jizerka.

Rozlohou 55,8 km² patří mezi největší obce v Česku. Najít pro nový útvar jméno nebylo jednoduché; nakonec se zvolil název, který dříve

Lázně Kořenov

Kořenovská zubačka na zastávce v Kořenově

Málokdo už dnes ví, že v polubenské části Koře­ nov byly v roce 1843 založeny lázně, které získa­ ly značnou proslulost. O třicet let později v nich dal sklář Jan Riedel postavit lázeňský dům. Pa­ cienti (dnes by se řeklo klienti) tu mohli vyzkou­ šet léčebné kúry vodní, sirné a rašelinné, ale i koupele využívající smrkové jehličí. Léčivé pra­ meny vyvěraly přímo na místě, rašelina se dobýva­ la na mokřinatých lukách poblíž dnešního kořenov­ ského nádraží – a smrko­ vých větví bylo po ruce ha­ baděj. V roce 1895 lázně přivítaly tisícovku hostů, největší rozkvět však za­ žívaly za první republiky.

Po 2. světové válce a ná­ sledném znárodnění však postupně upadly v zapo­ menutí. Oficiálně ukonči­ ly činnost v roce 1949, pro ambulantní pacienty zů­ staly k dispozici ještě o ně­ kolik let déle.

p 12 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 12

30.03.2021 9:41:38

Na březích Jizery a Jizerky Kořenovské nádraží s obnovenou výtopnou

Provoz kořenovských lázní i další formy cestov- uměla poradit s převýšením 235 metrů. Něco ního ruchu, stejně jako potřeby rychle se roz- takového by však „normální“ adhezní trať a její víjejícího průmyslu, si nakonec přece jen vyžá- tehdejší lokomotivy nezvládly, a tak bylo rozdaly propojení obcí na rozhraní Jizerských hor hodnuto postavit tu železnici ozubnicovou, a Krkonoš s okolním světem. Postarala se o to která je dnes jednou z posledních ozubnicovýstavba Krkonošské silnice z Liberce do Trut- vých drah s normálním rozchodem (1 435 mm) nova v roce 1850 a především železnice z Tan- v Evropě. Tzv. Abtova ozubnice, tj. třetí kovaldu do tehdejšího Pruska v roce 1902, pře- lej s ozuby, do kterých zapadá ozubené kolo na zdívaná „kořenovská zubačka“. Když jednání spodní části lokomotivy a tím zabraňuje proo stavbě železnice ze severních Čech do Harra- kluzování všech ostatních kol, se však neinstalochova a dál do slezského Pruska skončila v roce vala na celé trati, ale jen tam, kde to bylo potře1898 úspěšně, postarali se vlivní sklářští mag- ba – tedy na úseku s největším sklonem. náti Riedelové o to, aby nevedla po logicky se nabízející trase z Jilemnice vzhůru podél Jizery, ale údolím Desné z Tanvaldu kolem jejich skláren na Kořenov. Jedna věc však byla rozhodnout o trase železnice na papíře, a druhá pak ji vybudovat v členitém horském terénu. Především mezi Tanvaldem a Kořenovem bylo třeba zvládnout mimořádně prudké stoupání, dosahující až 58 ‰. A tak se zrodila nejstrmější železnice v Čechách, která si v úseku dlouhém 6,5 kilometru Muzeum ozubnicové dráhy p 13 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 13

30.03.2021 9:41:40

Na březích Jizery a Jizerky

Polívkova Kalamita Znalci české kinemato­ grafie si jistě vybaví, že na trati Tanvald–Harrachov se natáčel český film Věry Chytilové Kalamita s Bol­ kem Polívkou v hlavní roli.

Hluboký zářez, v němž mo­ torák uvízl ve sněhové pasti, je za Kořenovem směrem na Harrachov, těsně před Jizer­ ským mostem.

Z filmové Kalamity

Čtyři tunely Stoupání pomáhaly řešit i čtyři tunely. Nejdelší z nich je polubenský, kterým vlaky zdolávají hor­ ské sedlo mezi zastávkou Kořenov a nádražím Kořenov; měří 940 m. Podle dochovaných infor­ mací jej razilo deset dělníků – barabů. V práci se střídali nepřetržitě po celých 24 denně; za jeden den rubání v tvrdé žule postoupili o 2,22 met­ ru. Těžkou ruční práci jim usnadňoval dynamit, kterého prý spotřebovali na 20 tun.

Mezi kořenovským nádražím a Harrachovem překonává trať údolí Jizery po odvážně řešeném 25 metrů vysokém a 116 metrů dlouhém viaduktu, jehož dva kamenné pylony nesou ocelovou mostní konstrukci s horní mostovkou.

Horská trať z Tanvaldu do Harrachova a dále do Pruska byla slavnostně uvedena do provozu v roce 1902. Do Čech se po ní vozilo hlavně uhlí z hornoslezské pánve, opačným směrem zase české sklo, bižuterie a textil. Provoz zajišťovaly tři speciální parní lokomotivy, vyrobené v rakouském Floridsdorfu. Trať je v činnosti dodnes, i když od osmdesátých let 20. století se tu jezdí už bez ozubnice – ozubnicové lokomotivy se používají jen při nostalgických jízdách. Po mnoha peripetiích, které v několika vlnách přinášela neklidná doba, se dokonce v roce 2010 podařilo obnovit provoz z Harrachova až do Szklarské Poreby v dnešním Polsku.

Zlaté časy zubačky si můžeme připomenout v malém železničním muzeu, které bylo na její počest zřízeno v areálu kořenovského nádraží. Obnovena byla i historická výtopna, kde se opravují staré stroje. V době nostalgických jízd bývá přístupná také malá důlní železnice o rozchodu 450 mm.

Památek v Kořenově mnoho nenajdeme. Kromě rázovitých roubených stavení, často upravených na hotely, penziony a restaurace, jsou to hlavně stavby církevní: na nejvyšším místě obce v Polubném stojí pozdně barokní kostel sv. Jana Křtitele z roku 1783 s farou, v Příchovicích novorománská bazilika sv. Víta z let 1859–1862 (na místě staršího dřevěného kostela). Nejmladší, ale nejzajímavější je kaple na planině nad hlavní silnicí ve středu obce, po bývalé osadě nazývaná Tesařovská, prostorná osmiboká svatyně postavená v roce 1909 německými evangelíky podle projektu berlínského architekta Otty Bartninga.

Obětavý pastor Zdejší evangelíci se nejprve scházeli v chatě Zvo­ nice, v roce 1908 se ale rozhodli postavit si vlast­ ní modlitebnu. I přes značné problémy se jim nakonec podařilo sehnat potřebné finance. Hlav­ ní zásluhu na tom měl zdejší pastor, který jez­ dil přednášet do Slezska a takto získané pení­ ze dával na stavbu kaple. Veškeré práce zvládli místní evangelíci svépomocí, a to za pouhých pět měsíců. O dva roky později byl u kaple založen hřbitov, další dva roky se pak čekalo na povolení

p 14 P

jizerske hory-zname i nezname_blok.indd 14

30.03.2021 9:41:40