0042256

Hana Lundiaková

a en Hy

Hyena

Odeon

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 5

11.10.2021 18:01

Moje tvář připomíná hyenu. Po celá léta nesnesu pohled do zrcadla. Odvracím se od tuhého šklebu s hnusem každé ráno, nad miliardou flakonů s drahými parfémy a souhvězdím rudých rtěnek, jimiž lemuje svá suchá vystydlá ústa moje žena. Ani dneska tomu není jinak. Vstávám první, abych odešel co nejdříve a nepadl někomu před oči.

Ihned by začaly žalovat. Vypucuji si porcelánový můstek a ještě si narvu do pusy oříšek zubní pasty, o pár minut déle si užiji pocit čistoty. Projdu předsíní, zastavím se u věšáku bokem k zrcadlu, po zdi se za mnou plazí můj tlustý stín. Je mi zle, trnou mi zbytky vlastních zubů, problité a polámané tesáky v dolní čelisti. Kolem krku omotám saténový šál a přehodím sako, jež mi zajišťuje zdání důstojnosti – jsem přece ještě profesor a přední český kybernetik, přednášel jsem v Evropě, v Japonsku i v Americe, vedu doktorandský seminář a několik zásadních prací, které ovlivní budoucnost vývoje robotů.

Teprve poté vytáhnu na klopy saka své prořídlé dlouhé vlasy. Jsou mastné, jako kdybych včera do noci pil. Na to se však nemohu upamatovat.

Náhle mi odlehne, uši jako by odšpuntoval. Rachotící klíč, kterým jsem hodlal otevřít další den na fakultě.

Slyším psíky, kňučí. Jak to, že nechrápou? Jako vždycky v tuhle nekřesťanskou hodinu. Nemají být dávno pryč?

11

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 11

11.10.2021 18:01

Neodjeli již včera se ženou na výstavu čistokrevných plemen? I se synem? No jistě, vždyť včera odpoledne odjeli do Prahy! Nebo ne?! Měl bych se probrat! Vskutku jsem přeťápl zdravou míru. Ještě aby psíci otravovali a mně ujel vlak: „Do prdele, co je!“ houknu na ně, aniž bych se podíval do jejich vypelíškovaného pokoje, a můj pohled se z podlahy předsíně pomaličku sune slimáčí stezkou na podlahu pokojíku.

Leží tam rozcapená jako nějaká kurva, pinda jedna nafrněná. Kolikrát jsem ji žádal, zda by se mohla laskavě přede mnou na cestu z koupelny normálně obléknout.

Opět má na sobě pouze to zkurvené spodní prádlo. Kozy má v podprsence narvané, jako kdybych to měl být já, kdo ji za dveřmi jejího pokoje omrdá. Nejraději bych ji pokaždé ztřískal, když se takto přede mnou promenuje.

A její matka sedí u Ordinace a ještě jí pochválí nové kalhotky. Ták, z mé drahé dcery je rajda! Kdo by to byl řekl!

Nány jedny, ještě si musely obarvit vlasy tímtéž přelivem.

Kráva jedna blonďatá! To bylo vskutku velmi důležité!

Zdůrazňovat sounáležitost!

Leží tam roztažená jako nějaká šlapka… Co ti psíci tak kňučí, hrome, vždyť jsou přece v Praze? Nebo neodjeli? „Arte! Koro! Ticho tam!“ Do bytu se vplíží klid. Ano! Mám slyšiny – do chlastu jsem přeťápl! Na chodbě není jediný obojek! Měl bych se vskutku na nějaký čas krotit!

Vrchol nevkusu, jak tam leží! Člověk aby se do jejího pokoje styděl vstoupit. Za uchem má olízané vlasy, dva prameny zcuchané. Proč si to nedá, do hajzlu, pryč z ksichtu? Abych zase neviděl její nasranost, anebo jak se mi směje pod vousy. Má vyšpulené půlky. Má ty kalhotky zařezané, jako kdyby se mi i její prdel vysmívala, svým opuchlým ksichtem. Kurvafix! Chrápe, ani do postele

12

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 12

11.10.2021 18:01

netrefila, jak se ožrala, celá domačkaná od toho svého muchléře. Beztak mu jde jedině o mrd. Už by jí to měl někdo říci.

Hlavně že si musela nechat vytetovat na předloktí „love“! To je pro život nezbytné ukazovat, co nikdo neví, co nikdo nezná, co nikdo nepochopil! A manželka jakbysmet. To bylo skutečně důležité, dvojnásob zdůrazňovat sounáležitost! Dvojkundy!

Teď se nemohu upamatovat. Tak, no tak, ksakru, teď nevím, zda ona pije. Přece je ona abstinentka a vegetariánka, či dokonce veganka, nebo již ne…? Poněkud se v tom začínám ztrácet.

Už abych vypadl, na fakultě mne sice zase jistě bude pucovat ten náš mladý čurák, nicméně je to stále lepší než dostat kartáč od naší namistrované sufražetky. Co ti psíci tak strašně kňučí?! „Kurva, Kláro, vstávej! Já již musím!“ Mám snad vidiny? Po včerejšku mám zřejmě parádní okno?! Jsem nucen sám sobě doznat, že se o mne evidentně pokouší halucinace!

Jsem již od včerejška přece doma sám! Do duše sám!

Lautr sám!

Seru na ně! Ať si je vyvenčí ona, až se probere. A Tonin? Že ano, naše mladé přetrhdílo Toníček, ten se se mnou ani nerozloučil! Ten mi raději neleze na oči. Nevím ani již, jak vypadá. Neviděl jsem ho takřka měsíc. Sehnal si nějakou zkušebnu, kam se chodí s kamarády zašívat.

Už ani nelamentuji, že se neučí, že s tímto svým nepřístupem se na gymnázium nedostane, že z něho vyroste budižkničemu, jako z mého vychcaného bratra Lojzina.

Okolí vily zeje prázdnotou, rolety stažené, pouze vykousané mapy zmrazků na chodníku i na silnici. To abych si dával

13

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 13

11.10.2021 18:01

pozor na každý krok. Ještě je tma. Na začátku je vždycky tma! Uklouznu, mrsknu sebou na krovky, a když se hloupě uhodím, je to má poslední minutka. I na konci je vždycky tma! Kdo by to za ně potom vše platil?! Tu královskou jízdu na můj účet, všeho mají mrtě, nejraději by se umobilovali k smrti, byt zlatá klícka, vše přilepené na svém místě, psíci obstaraní, medaile zarámované, poháry za sklem, a stejně si neustále stěžují. Beztak mne tu potřebují jen proto, abych jim dělal stojky. I to jmelí na lustru musejí mít pozlacené, zelená prostota a čistota ryzího srdce jim nestačí. Aby se tak pod ním ukousali samou láskou k nicnedělání. Letos ode mne nikdo nic nedostane. Seru jim na celého ježíška. Seru! Takové božské ticho!

Cesta k nádraží je malé dobrodružství, včerejší černé louže jsou dnes plné zamrzlé šedé poezie. Vyhýbám se jim se vší obratností, již jsem si jako voják kdysi osvojil na cvičišti. Ani nevím, proč jsem si na to nyní vzpomněl.

Snad že buzerplac byl mnohdy jedno veliké kluziště.

Nadhodím si brašnu s čerstvým Respektem, čítávám si Taberyho i kulturní sloupky, kdyby to četli všichni… nebyli bychom v takové řiti… white trash… pošibuji řemenem na rameni, narovnám se a jdu dál. Na perónu jsou také zmrazky. Musím být opatrný. Začínají chodit první pasažéři. Dělníci v čepicích a laciných péřových bundách z Číny, pár důchodců ve vyšedlých vaťácích ze second handu, hipsterští přizdisráči v dlouhých drahých kabátech. Co na mne dnes tolik civí? Jako kdybychom se neznali, deset měsíců v roce se zde pět dní v týdnu třicet let v téže hodině potkáváme. Co na mně mají? Jedu na fakultu. Kam jinam. Jako vždy, dámy a pánové. Jako vždy! Jsem dochvilný. Takže nečumte! Vlak přijede za 1:49 minuty. Zapálím si dnešní první cigaretu. Čas úspěšných se prý počítá na minuty!

14

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 14

11.10.2021 18:01

Sáhnu do saka pro sluchátka, píchnu si to do ucha.

Zvednu ruce, abych si přitáhl límec zimníku blíže k uším, zebou mne. Ach! Není možná, zapomněl jsem si obléci zimník. Proto ty tiché pohledy. Bohajeho, no to je toho.

Je třeba si přiznat, že se mi to doposud nestalo! Spolucestující, havěť pohledět, těší se z cizích přešlapů. Ale zrovna je mám rád. Nikdy se na nic neptají. Jen jsou. Nic po mně nechtějí. Pouze vedle sebe existujeme.

Píchl jsem si to do druhého ucha a poslouchám nové kapely. Udělal jsem si vkusnou kompilaci. Vždy jsem chtěl být zpěvákem, ale měl jsem jako na potvoru tenký, bezbarvý hlas. Obdivuji silné texty básníků mladší generace.

Jak ti umějí říci gros! Ti musejí mít posluchaček, fanynky aby lopatami odháněli. Škoda, že jsem nebyl obdařen.

Vlak již hlučně vjíždí do nádraží, hledím do kolejiště a prozpěvuji si se zpěvákem. Jak pregnantně volená slova. Z duše mi mluví. Šikovný chlap! Ne jakýsi agilní namyšlený čurák, jako ti naši letošní a loňští a předloňští doktorandi. S tím bych se docela rád seznámil.

Vlak zastavuje v kolejišti, nachystám si Respekt a nastoupím do přehřátého vagonu. Vyhledám své místo. Sedí se, jak se sedělo. Zasedací pořádek naruší pouze málokdo.

Radiátor pod oknem sálá tak, že mne štípou bobule očí.

Je nutno vzít si jako ochranu brýle nablízko, i když mi přidávají léta, a odtlumit to Respektem ve správném úhlu.

Nádhera, tento zpěvák musí mít ale přehled o dění ve světě a empatického ducha, prý žije z toho, co se vyhodí, vybírá kontejnery u Penny, navštěvuje potravinovou banku, něco si vezme, něco tam přinese, úplný biozpěv! Údajně však neplatí alimenty na tříletou dcerušku, to se mu vymstí… Pro mne je to již nadmíru levicové a zahlcené ideologickými pojmy, avšak múzami je bezvadně obdarovaný, to se musí nechat.

15

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 15

11.10.2021 18:01

Projíždíme městečkem, v příkopech jsou křoviska a bolševníky sehnuté pod tíhou zmrzlé vody. Zatuhlá nádhera. Ono pršelo celou noc! Asi jsem tvrdě spal, že jsem si toho nevšiml. Na insomniaka slušný výkon. Po dlouhé době se cítím vyspalý. Takřka jura!

Mezi poli stavíme ve vesničce Outratě. Nastoupí dělnice, která nastupuje vždy, a neznámá žena. Neznámá se posadila ob sedačku tváří ke mně. Oděna v tříčtvrteční rudý kabát. Kde se zde vzala? Má nenápadnou vrstvičku rtěnky na hezky tvarovaných ústech v barvě kabátu. Spíše bych ji ocenil bez rtěnky. Klacík se mi zachvěl v kalhotách. Že jsem si zrovna dnes musel zapomenout zimník.

Jím bych se vykryl, aniž by cokoliv postřehla. Mám na ni okamžitou chuť! Jak mi ta kompilace zvedá náladu.

Vzrušující. Pohled ženy do pole. Sleduje oranici, rty pevně semknuté, smyslná přísnost. Špatně jsem si ty písně na konec playlistu vybral, strašně blbý text: „Kam jsi zabloudil a kolik lesů prošel a kam jdeš spát? … oči vlků vedou… tak zkus to ještě jednou.“ Pech s tím zatraceným zimníkem.

Soundtrack k filmovému snu, že bych zaslzel, a ono nic…

Odkud asi jede, rudožena. Nic! Stejně by si nakonec odbarvila vlasy, nesměl bych se jí dotknout a vystačila by si se zrcadlem. Klacík při té myšlence pozbyl veškerého cukání. Všechny cizí jsou po tom říčné, a doma nic. Že jí to vůbec za ty scény stojí. Minda jedna nadutá. Co bych si počal bez oněch „kurev“ a „po cestách posbíraných chuděr“, jak je označuje – „kolo bych si o ni neopřela, a ty se za ní pokaždé otočíš“. Kdy naposledy mi dovolila, abych na ni byť i sáhl. Dříve mne ještě zajímalo, zda se kurví ona, ale nyní… tu svou odbarvenou frndu si může píchnout do ucha! Anebo žvýkačkou na pelest.

Chrápu s psíky již od toho šíleného pohřbu. Kdo se tu vlastně koho ujal? Gauč je pode mnou dávno proleželý.

16

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 16

11.10.2021 18:01

A ona ne. Nechá mne tam dožít. Nemohu spát kvůli tomu nezdravému ležení. Gauč jsem měl spjatý s milováním, co já vím, všechno bylo jiné, dokud jsem nebyl z ložnice vypoklonkován na pohovku. S alkoholikem a kurevníkem ona spát nebude. Vysušená treska odděleného lože. Že jsem ji neopustil dříve, než mi zničila život! Těmi svými nákupy, francouzskými parfémy, micelárními vodami, magazíny H.O.M.E., Náš útulný byt, Naše psychologie, antidepkami. Že by se trochu umoudřila, když jsem musel požádat svou bývalou spolužačku z gymnázia, právničku, o radu s rozvodovými papíry, které jsem pak ženě sice ukázal, ale ihned před jejíma očima roztrhal, protože… protože ani na chvíli nepřestala žehlit a sledovat Soudkyni Barbaru… Pěkná chvíle s ní byla, s právničkou… Je jí škoda, mohl bych se k ní nastěhovat. Kdybych chtěl.

Právnička Sklenička. Dala si jednu a hned se na mne nebohého vrhla, ani jsem se nepohnul a již na mně skákala jako pominutá. Než jsem se poprvé, jsem skutečný gentleman, vyřinul, poštěstilo se jí to nejméně pětsetkrát.

Jenže doma! To má žena ne! A mladá v budoucnu půjde v jejích šlépějích. A Tonin?

To nechodí vůbec domů, nebo se míjíme? Vždyť se vracívám z restaurace pokaždé v rozumnou hodinu. Pravda, neměl jsem jej tak silně udeřit. To jsem vskutku přehnal a nedovedu si to odpustit. Jenomže ta jeho věčná vědomá obžaloba namísto ksichtu! To mne dlouho šponovalo. A ty vlasy! Na kohouta vyčesané! Jak já nenávidím hipstery.

Nebo je on punker? To by ještě šlo! S těmi jsem kdysi sympatizoval. Nejčastěji chodívám domů kolem desáté a nejpozději kolem jedenácté. Jsem nucen denně vstávat za prací příliš časně. A nakonec to budu já, kdo bude označován za pokřivenou existenci. Já, který řádně živím rodinu, plním své povinnosti. I pivo dvě tři mi dennodenně vyčtou.

17

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 17

11.10.2021 18:01

Vždyť jsem s nimi už několik let nebyl ani u moře.

Anebo byl? O mých potížích s pamětí by se neměli dozvědět, nahnalo by to vodu na jejich mlýn.

Rudý kabát s rudými rty odplouvá z vagonu na stanici u periferie města, kde vystupuje třetina vlaku – do výroby, do skladů, do kamionů. Zřejmě jde o dealerku kosmetiky či, do šlaka, čehosi jiného, dříve se tomu říkalo obchodní cestující. Má hluboko posazené oči, z její hlavy až příliš vystupují kontury lebky. Má v sobě cosi zlověstného.

Dealuje snad také smrt?

Na hlavním nádraží skřípění vlaků, vystoupím. Míjím koloťuka, kontrolujícího soupravy na protější koleji.

Pečlivě naslouchá úderu kladívka na dlouhém kyvadle, nechává jej doznít, nepospíchá, jako by se mu v hlavě kolem tónu rozvíjela celá symfonie. Pokaždé, když jej, klepáčka milého, vidím, vetře se mi na mysl neonový slogan: „Již před dvaceti lety mi ujel vlak!“ Před halou si stoupnu bokem a zapálím si cigaretu.

Pozoruji trolejbusy a tramvaje, dávící a nasávající těla.

Dokouřím a vyrazím pěšky na fakultu. Na mém stole je od pondělí, kdy odjel kolega Volný na hory, několik nezpracovaných seminárních prací, které jsem vedl.

Studentům jsem nakázal odevzdat to před Vánocemi, přestože jsem je tím obral o několik týdnů. Čekají na můj verdikt. Jak ti frflali. Samozřejmě, že jsem na to neměl právo. Leč nepovolil jsem. Je nutné s tím pohnout. Pokud to nestihnu, ztrapním se.

Na vrátnici mne bez naděje na odpověď pozdraví vrátný, přiložím čip a projdu turniketem k výtahům.

Dojedu do čtvrtého patra, víc jich budova nemá, a rychle chodbou do bezpečí kanceláře. Jak úlevné je chodit brzo. Nepotkám živou duši. Svět jako by tu byl pouze pro mne.

18

HYENA_sazba_ZDROJ.indd 18

11.10.2021 18:01