0042255

Az na vrchol_001 az 003.qxp_Sestava 1 23.01.2021 15:10 Stránka 3

Až

na vrchol Jiří Hanibal

1.

Moravský markrabě Jan Jindřich Lucemburský ležel na lůžku na zádech se zavřenýma očima a rukama sepjatýma na hrudi, tak jak byl zvyklý odpočívat. Vedle lůžka stáli jeho dva synové, nejstarší Jošt a nejmladší Prokop. Chyběl ten prostřední, Jan Soběslav, neboť byl v té době v Praze na dvoře českého krále a římského císaře Karla IV., kde se mu dostávalo znamenité výchovy i vzdělání. Král si bystrého a uctivého mladíka oblíbil a rád ho brával s sebou i na své zahraniční cesty jak do Bavorska či Norimberku, tak do Lucemburska, aby si mladík uvědomil, z jakého rodu pochází, a do Francie na dvůr krále Karla V. Moravský markrabě Jan Jindřich mlčel. Tak jak mrtví mlčívají. Všechno už bylo řečeno. Všechna ta slova plná trpkosti a křivd, jakých mu život tak bohatě dopřával. A nyní to vše uzavřela pouhá dvě lékařova slova: „Finitum est.“ Dokonáno jest.

Jošt se kolem sebe rozhlížel přivřenýma očima.

Ne snad, že by ho oslňovaly sluneční paprsky. Začínalo svítat, rodil se pošmourný listopadový den a malým oknem z barevných kulatých sklíček zalitých olovem nepadalo do otcovy ložnice příliš mnoho světla. Ačkoliv byly kamenné stěny pokryté 5

Az_na_vrchol.indd 5

26.1.2021 13:51:29

koberci a tapiseriemi mnohdy s dosti lechtivými výjevy, působila celá místnost studeně a po­chmurně.

Pod velkým obrazem ukřižovaného Ježíše Krista na boční stěně hořela mohutná voskovice. Její plamen byl tak nehnutý, jako by snad ani nebyla skutečná, ale šlo o pouhý obraz. Samotné lůžko spočívalo na čtyřech sloupcích vytočených z tvrdého višňového dřeva. Na nich pak byla nebesa a kolem závěsy. Brokátový závěs byl otevřený jen z té strany, kde seděl Jošt s bratrem Prokopem, vlnil se v mnoha těžkých záhybech, spoutaný šňůrami s ozdobnými střapci. Samotné lůžko bylo pro jednoho člověka poměrně široké, jako by očekávalo, že si někdo ještě vedle Jana Jindřicha lehne. Kdo by však zatoužil po společnosti tak strohého a suchopárného člověka? Jeho žena a Joštova matka Markéta Opavská ho už dávno předešla na cestě na věčnost.

Jošt byl plný rozpaků. Věděl, že by měl být otcovou smrtí zarmoucen, měl by ho naplňovat žal, ale nic takového neprožíval. Jošt měl vůbec po otci dost chladnou povahu, dával přednost rozumu před city, věděl, že to možná není tak docela v pořádku, ale měl ke svému chování důvody, jaké znal jen on sám. Nikdy nezapomene na ten den, kdy se jako malý chlapec vrhl kolem krku svému obdivovanému otci, který se právě vrátil z lovu, páchl kouřem z opékaného jelena a voněl studeným lesním vzduchem. Syn otce objímal a bouřlivě vítal. Otec ho však postavil na zem, otřel si vousatou tvář hřbetem ruky a řekl jen: „Nemusel byste mě snad, Jošte, celého oslintat…“ 6

Az_na_vrchol.indd 6

26.1.2021 13:51:29

Ta slova zapůsobila jako studená sprcha. Jošt tehdy netušil, že otec má k takovému jednání své důvody. Jan Jindřich nepoznal v dětství mnoho rodičovské lásky. Už v pěti letech ho poslali na výchovu do Innsbrucku, kde se měl stát manželem o čtyři roky starší Markéty Korutanské. Svatba se konala o tři roky později a Markéta dávala nepokrytě najevo pohrdání svým dětským manželem, který nedokázal naplnit její ženské touhy.

To všechno malý Jošt zatím nevěděl a svého otce velice miloval, obdivoval a choval k němu náležitou úctu. Jeho láska dostala trhliny, teprve když se dověděl o důvodech otcova odchodu z Innsbrucku.

Jan Jindřich odtud totiž neodešel, ale byl potupně vyhnán. Když se jednoho dne vrátil z lovu, našel bránu hradu zavřenou a Markéta ho odmítala vpustit. Nezbývalo mu tedy než si hledat nocleh jinde. Markéta trvala na rozvodu, což však nebylo nijak jednoduché. Situaci musel vyřešit až papež, který po dlouhém váhání jako důvod rozvodu udal, že matrimonium non consummatum erat. Pro Jindřicha byl ten výrok nesmírně ponižující a ostudný.

Vrátil se na Moravu, aby se zásluhou svého o šest let staršího královského bratra Karla, který ho měl velmi rád, stal moravským markrabětem…

Když se Jošt zadíval na nehybné otcovo tělo na lůžku, pocítil přece jen lítost. Co všechno musel ten muž prožít? Uměl si představit, jaké potupné martyrium pro něj muselo znamenat vyhnání z Innsbrucku. Jošt sám už nebyl žádný chlapeček. Bylo mu čtyřiadvacet let, stal se z něho mladík plný sil, 7

Az_na_vrchol.indd 7

26.1.2021 13:51:29

který čekal na vhodnou příležitost, aby dokázal, co v něm je. Ale ta stále nepřicházela, a proto byl plný netrpělivosti a zdálo se mu, že je ten vytoužený den v nedohlednu. Jeden balvan, který mu stál v cestě, se zdál otcovou smrtí odvalen, ale stále tu byl ještě král a císař Karel – a to bylo mnohem složitější.

Když se Jošt díval na bratra, vzpomínal na to, jaké pocity jím zmítaly, když otec četl před časem v audienčním sále na Špilberku císařovo rozhodnutí o rozdělení majetku a moci v zemi. S uspokojením přijal tehdy slova o tom, že se po smrti svého otce stane právě on moravským markrabětem. Měl pocit, že si to zaslouží. Kdo jiný by se měl stát na Moravě vládcem než právě on?! Má na to největší nárok jako nejstarší syn Jana Jindřicha. Jako by na chvíli zapomněl, že má ještě dva bratry, kteří budou mít taky své nároky! S daleko menší radostí pak přijal rozhodnutí, že zatímco on bude starším markrabětem, Jan Soběslav a Prokop se stanou mladšími markrabaty. Co to má znamenat?! I nyní jím cloumaly rozporuplné pocity.

V žádném případě nechtěl císařské rozhodnutí zpochybňovat. Ještě donedávna byl pro něj římský císař Karel nedotknutelným bohem, ke kterému mohl jen vzhlížet v němém obdivu. Toužil alespoň trochu se mu vyrovnat, stanout jednou na jeho místě. Vždyť co ten člověk všechno dokázal, bylo obdivuhodné! Vybudoval rozlehlou říši od Baltického moře až k Jadranu. Místo dřevěného Juditina mostu postavil nový kamenný, položil základy katedrály, založil univerzitu, z Prahy udělal nejdůležitější 8

Az_na_vrchol.indd 8

26.1.2021 13:51:29

město celé Evropy, rozšířil ho a vybudoval z něj důstojné sídlo, kam se sjížděli vědci a umělci. Když na to všechno Jošt pomyslel, svírala mu hruď úzkost. Vytyčil si pro sebe vysoký cíl. Ale člověk roste právě svými cíli! A přesto se nemohl zbavit pochybností, jestli velký císař Karel rozhodl v té chvíli správně. Byl to přece jen už starý člověk, který dokázal být někdy i vrtkavý – jak nakonec právě dokazovalo jeho už potřetí změněné rozhodnutí.

Otcovo chladnoucí tělo na lůžku Joštovi nebránilo, aby se v myšlenkách nevydal do daleké budoucnosti. Se Soběslavem asi nebude příliš velká starost. Ten byl svou povahou daleko mírnější, neměl v sobě dravčí Joštovu ctižádost, smířil se s tím, že se bude věnovat církevní dráze, měl rád hudbu, vyznal se ve výtvarném umění, v architektuře, sám se pokoušel malovat. A Jošt mu tajně záviděl jeho talent. Jeho přimhouřené oči zabloudily k nejmladšímu ze tří bratrů, k Prokopovi, který stál se sklopenou hlavou proti němu. S tímhle kloučkem to bude mnohem horší.

Nezapomněl, co mu řekl jednou otec o jeho bratrovi: „Za Prokopa bych nedal ani zlámanou grešli!

Ten štírek se tváří, že s tebou souhlasí, ale zatím přemýšlí jen o tom, jak by tě bodl tím svým šídlem!“ Prokopovi bude teprve sedmnáct let, a tak si je snad vědom, jaké místo mu patří. Povahou si byli oba bratři dost podobní, takže ani Prokop netrpěl přehnanou skromností. Co by za to Jošt dal, kdyby mohl vědět, co mu právě táhne hlavou. Ne, v žádném případě nechtěl mladšího bratra oklamat 9

Az_na_vrchol.indd 9

26.1.2021 13:51:29

a ošidit, měl získat vše, co mu náleží. Ale v tom to právě tkví: Co mu náleží? S Prokopem, stejným ctižádostivcem jako on, to nebude mít rozhodně jednoduché.

Třetí den po smrti se v kostele svatého Tomáše v augustiniánském klášteře konalo poslední rozloučení s markrabětem Janem Jindřichem. Rakev s jeho ostatky stála odkrytá na katafalku před oltářem. Varhany zněly velebně, mužský sbor mnichů augustiniánů však připadal Joštovi pochmurný.

Valil se na něj z vysoké chrámové klenby a Jošt měl pocit, že ho zadusí. Příliš nevnímal latinská slova mše, kterou celebroval opat kláštera Remigius, ani přednášku o skvělosti a zásluhách markraběte Jana Jindřicha. Když dozněl opatův hlas, zašroubovali dva svalnatí mniši pevně víko rakve a tělo Jana Jindřicha uložili do klášterní krypty…

10

Az_na_vrchol.indd 10

26.1.2021 13:51:29

2.

Plynuly dny, týdny, měsíce… Nebylo to tak dávno, co zemřela při předčasném porodu mrtvého dítěte Joštova teprve čtrnáctiletá manželka Alžběta Opolská, a mladý markrabě si připadal na Špilberku osamělý. Starala se o něj mladá dívka z venkova, která se jmenovala Bohdana. Vařila mu a nosila jídlo, prala jeho prádlo, večer mu chystala lože k spánku a ráno opět stlala. Jošt spočíval pohledem stále déle na její mladičké, líbezné tváři, ošlehané venkovským vzduchem, i na její pružné a ztepilé postavě, když se ohýbala večer s vyšpuleným zadečkem při stlaní jeho lůžka. Občas měl pocit, že se tak sklání blízko něj úmyslně.

Sám ani nevěděl, jak se to stalo, že se mu ruka takřka proti jeho vůli jednou večer vymrštila a pleskla přes ten tak lákavě vyšpulený zadeček.

Děvče sebou trhlo a zadívalo se vylekaně na pana markraběte. Jošta samotného jeho počínání překvapilo a poněkud vyvedlo z míry. Nepřicházelo v úvahu, že by se snad omlouval, a tak se zeptal zamračeně: „Jak ti říkají? Staráš se o mě tak dlouho a já ani nevím, jak tě oslovit.“ „Bohdana,“ odpovědělo děvče nesměle.

11

Az_na_vrchol.indd 11

26.1.2021 13:51:29

„Nemusíš se tu už zdržovat. Běž domů za matkou,“ chtěl se Jošt dívky náhle zbavit, jako by mu překážela. „Já nemám matku,“ odpověděla Bohdana. „Máš přece někoho, ke komu se večer vracíš,“ řekl Jošt už trochu podrážděně. „Nemám nikoho, jsem sama. Pracuji na statku a za to dostávám najíst a smím spát ve stodole.“ Jošt hleděl na dívku poněkud udiveně. Dosud nikdy se s takovým člověkem nesetkal. Chvíli váhal a pak řekl: „Můžeš bydlet zde na hradě, místa je tu dost. Postarám se, aby tě ubytovali.“ „Smím odejít, pane markrabě?“ zeptala se dívka nesměle. „Proč bys nemohla? Já tě přece nedržím!“ odpověděl Jošt nevrle, jak bylo jeho zvykem.

Bohdana přicházela každý den navečer a Jošt nacházel v té venkovské dívce stále větší zalíbení. Jednoho dne zaslechl při návratu ze své ložnice zpěv. Zůstal stát přede dveřmi a naslouchal. Bohdana měla příjemný hlas. Když vstoupil, okamžitě zpívat přestala, ale on ji vybídl: „Jen pokračuj, je příjemné tě poslouchat.“ Johana ještě chvíli mlčela, než řekla: „Chtěla jsem vaší výsosti poděkovat za její přímluvu. Dali mi tu na hradě malou komůrku, kde můžu spát a odpočívat.“ Jošt byl ten den v obzvláště dobré náladě, a tak se pousmál: „Mohl bych ti být i jinak prospěšný, pokud bys mi přišla vždycky před spaním zazpívat.

Třeba už dnes večer.“ 12

Az_na_vrchol.indd 12

26.1.2021 13:51:30

Bohdana na to neodpověděla.

Večer, ještě než spánek sklížil Joštovi víčka, hleděl s napětím do tmy a čekal. Konečně se ozvalo zaskřípění dveří a vstoupila dívka. Zůstala stát váhavě u Joštova lůžka, jako by nevěděla, co si počít. Kolem byla tma, oknem z barevných sklíček dopadalo do ložnice jen málo světla.

Jošt řekl jen jediné slovo, když ji vzal za ruku, a stačil si uvědomit, jak má od těžké práce drsnou dlaň: „Pojď…“ Bohdana nebyla zřejmě tolik nezkušená, za jakou se vydávala. Odložila rychle vše, co měla na sobě, vklouzla k Joštovi pod deku a přitulila se k němu. Bylo příjemné cítit v klíně teplo ženského těla… Hladce a klouzavě vnikal hluboko do jejího těla a Bohdana mu ochotně a se zřejmým potěšením vycházela vstříc. Bohdana nebyla panna. Když si to Jošt uvědomil, pocítil nejdříve malé zklamání.

Ale po chvíli ho snadno a ochotně hodil za hlavu a vzdorně si odpověděl: Tím lépe! Otočil Bohdanu tváří k sobě a pokračoval tam, kde před chvílí skončil. Ta dívka mu poskytovala to, co mu jeho mladinká manželka Alžběta Opolská nemohla dát: uspokojení. A Jošt jí byl za to vděčen, protože mu to zcela postačovalo. Nebylo přece třeba, aby ji ještě k tomu miloval. Když dosáhl vyvrcholení, odstrčil Bohdanu vedle sebe na kraj lůžka a po chvíli začal spokojeně oddechovat. Usnul…

Celou tu dobu od toho dne, kdy se stal moravským markrabětem, žil Jošt v jakémsi napětí. Byl plný 13

Az_na_vrchol.indd 13

26.1.2021 13:51:30

netrpělivosti a nepokoje, jako by očekával zprávu, která však stále nepřicházela. Projížděl zemí sem a tam, ale nikde nenacházel klid a uspokojení, naopak jím zmítal neustálý neklid, který ho hnal z místa na místo. K lidem nebyl nikdy příliš laskavý, nyní se však choval přímo nevlídně a nepřátelsky.

Tento stav trval až do dne, kdy se za oknem dole na nádvoří ozval cvakot koňských kopyt přijíždějícího jezdce. Jošt neměl ten den náladu na přijímání návštěv a pomyslel si nevrle: Koho to sem čerti nesou? Na kamenném schodišti se ozval hlučný dupot jezdeckých bot, jak běžel návštěvník nahoru, a vzápětí vpadl do jizby Joštův bratr Prokop. „Už o tom víš?!“ zeptal se udýchaně. „O čem?“ odvětil Jošt. „Císař je po smrti! Zemřel včera na Pražském hradě!“ Jošt strnul. Zároveň cítil, jak napětí v jeho těle povoluje, jako by zvolna kamsi odplouvalo, všude se rozléval blahodárný klid. Usedl do křesla za stolem a řekl chraptivě: „Dalo se to očekávat. Císař byl už dlouho nemocen.“ „Nezdá se, že by tě to příliš rmoutilo,“ pohlédl na něj Prokop pátravě. „Rmoutí mě to stejně jako tebe,“ odpověděl Jošt stroze a pak dodal: „Z jeho smrti nemám žádnou radost. Kdo by ji taky měl? Byl to velký král a císař! Nemůžu ale popřít, že cítím jistou úlevu. Teď se cítím skutečně moravským markrabětem.“ 14

Az_na_vrchol.indd 14

26.1.2021 13:51:30

Jako by se Prokop celý náhle proměnil. V očích se mu objevila ostražitost, když se pousmál koutkem úst a řekl trochu jízlivě: „Nezapomeň, milý pane markrabě, že máš ještě dva spoluvládce. Své bratry!“ A už je to tady! Přesně to, čeho jsem se obával, pomyslel si Jošt. „Neboj se, já na to nezapomínám.

Ty však nezapomínej, že já jsem nejen starší bratr, ala taky starší markrabě!“ „Ani nevíš, Jošte, jak si tě vážím!“ „I já tě chovám ve veliké úctě!“ Nebylo v tom ani za mák upřímnosti, když si padli s předstíranou vřelostí do náruče. Ani jeden necítil potřebu zmínit se o prostředním bratrovi Janu Soběslavovi…

Jošt se věnoval ze všech sil správě moravského markrabství. Snažil se tam pevnou rukou – někdy možná až příliš pevnou – zavést pořádek.

Moravským pánům, kteří si zvykli na poměrné bezvládí a na to, že o řadě věcí rozhodovali sami, se to příliš nezamlouvalo, ale Jošt byl rozhodný a neústupný, a tak jim nakonec nezbývalo než se podvolit jeho vůli.

Joštův rozhled se neomezoval jen na Moravu, zajímal se i o to, co se děje v jejím okolí, v Dolním Rakousku a hlavně pak v Uhrách. Tam se měl stát králem jeho bratranec Zikmund – vedle Václava další z „dárků“ císaře Karla. Jošt si vzpomínal, jakou pocítil závist, když se tehdy dověděl, že jeho práva i nároky byly opět opomenuty. Nyní však 15

Az_na_vrchol.indd 15

26.1.2021 13:51:30

stále častěji přicházely zprávy o problémech, jaké Zikmund v Uhrách má. Zatímco král Ludvík Velký si chytrého a vzdělaného nazrzlého mladíka oblíbil a uzavřel s ním manželskou smlouvu, podle které se měl oženit s princeznou Marií a stát se příštím uherským králem, tak královna Alžběta Kotromanićová v něm cítila soka, kterého bylo třeba se zbavit, protože tato energická a panovačná žena chtěla vládnout sama. Zikmund to neměl v Uherském království jednoduché. Jošt mu to nepřál, nicméně čekal s jistou zvědavostí, jak spor v Uhersku dopadne. Život na Špilberku plynul zatím klidně dál. Jošt přivykl návštěvám Bohdany, nicméně ji na svém lůžku nepřijímal s takovou dychtivostí, jako když mu v oněch prvních dnech přicházela večer zazpívat. Bohdana byla prostinká dívka a Jošt věděl, že v tomto svazku nemůže žít trvale. Bude se muset Bohdany zbavit. Ale nevěděl jak. Nakonec zakoupil daleko ve Slezsku malé stavení a pár polností a věnoval je Bohdaně. Jejich rozloučení proběhlo až nečekaně klidně. Zdálo se, že Bohdana Joštovy důvody k rozchodu chápe. A jemu bylo trapně, když jí mnoha slovy vysvětloval, že ho státnické povinnosti volají daleko z Moravy, ale že se pro ni jednou určitě vrátí.

Bohdaně však bylo jasné, že Joštovo „určitě“ znamená „nikdy“. Stála před panem markrabětem bez jediného slůvka se sklopenou hlavou a Joštovi jí bylo líto. Ovšem jen do té chvíle, než ji odvezl vůz 16

Az_na_vrchol.indd 16

26.1.2021 13:51:30

i s bohatou výbavou daleko do Slezska. Tehdy Joštovi přímo spadl kámen ze srdce.

Jošt byl překvapen, když mu jednoho dne oznámili, že ho přijel navštívit na Špilberk jeho synovec uherský král Zikmund. Tušil, jaké ho k tomu vedly důvody. Až do Brna se totiž donesly zprávy o tom, na jak vysoké noze si na Budíně příští uherský pán žije. Pořádá hostiny a pitky, žhavé uherské dívky navštěvují až příliš často jeho ložnici a rozdává statky svým oblíbencům, neboť nestál o to, aby o svém králi uherští grófové vytrubovali, že je skrblík.

Jošt uvítal Zikmunda se vším všudy, co k uvítání tak vzácné návštěvy patří. „Vítám tě ve svém Brně, králi!“ „Škoda že tě nemohu uvítat stejnými slovy. Budín není můj a já nejsem král,“ odpověděl Zikmund. Na rozdíl od slov nebylo v jeho zjevu ani stopy po nějaké skromnosti či pokoře. Tento mladík, o celých šestnáct let mladší než Jošt, vystupoval sebevědomě. „Ale, ale,“ předstíral Jošt údiv a pomyslel si, že oč méně má ten mládenec peněz, o to víc má sebevědomí. „Copak se děje?“ Zikmund se kysele ušklíbl a řekl: „Nic víc, než že po smrti krále Ludvíka Velikého uherská královna Alžběta zrušila manželskou smlouvu, podle které jsem se měl stát manželem jeho dcery Marie a nastoupit na uherský trůn. Zaslíbila ji Ludvíkovi Orleánskému!“ „To je mrzuté, opravdu mrzuté,“ přikývl soucitně Jošt a čekal, co bude následovat.

17

Az_na_vrchol.indd 17

26.1.2021 13:51:30

Zikmund chvíli váhal. Než přijel na Špilberk, byl za svou matkou v jejím věnném městě Hradci. Právě ona mu poradila, aby navštívil Jošta a požádal ho o pomoc. „Kolují zvěsti o jeho bohatství, mohl by ti pomoci.

Je to tvůj strýc!“ „A taky známý skrblík! Nemohu přijet na Budín jen sám, bez vojáků. Potřebuji alespoň malý oddíl.

Václav slíbil, že mi pár vojáků dá, ale tím si ne­ jsem nijak jistý. Myslíš, že se mohu odvážit požádat Jošta o pomoc?“ „Nejenže můžeš, ale musíš!“ snažila se Eliška Pomořanská skleslého syna povzbudit. „Ostatně ti nic jiného nezbývá.“ Zikmund si odkašlal a pokračoval v předchozím hovoru s Joštem: „Potřebuju alespoň malý oddíl vojáků. Ale ti stojí peníze, které mi chybí.“ „A uherští páni by ti nepůjčili?“ zeptal se Jošt nevinně. „Byl jsi k nim prý velice štědrý.“ „Abych získal uherský trůn, musel jsem si koupit jejich přízeň!“ odpověděl Zikmund rázně. Nebyl rozhodně ochoten připustit, aby ho Jošt zahrnoval výčitkami. Ten už před chvílí vycítil svou příležitost a nyní nastala ta chvíle, kdy ji hodlal chytit za pačesy. „Chápu tvou situaci, ale nemůžeš ode mne očekávat nějaký dar. Já vím, že se leccos vypráví o mém majetku, ale tak bohatý zase nejsem.

Snad bych ti mohl poskytnout nějakou přiměřenou částku jako přátelskou půjčku…“ hovořil pomalu a váhavě.

18

Az_na_vrchol.indd 18

26.1.2021 13:51:30