LUKÁŠ SOCHA & ROBIN ČUMPELÍK
SPOLU TO DÁME! JAK SE ČEŠI SPOJILI BĚHEM PRVNÍ VLNY KORONAVIRU
OBSAH O V Z N I K U K N I H Y
7
V E N T I L ÁT O R C O R O V E N T
12
O C H R A N N Á P O L O M A S K A
26
OCHRANNÉ ŠTÍT Y
54
A LT E I T 4 C O V I D
60
N A N O V L Á K N A
74
R E S P I R ÁT O R F F P 2
91
V Ý T Ě R O V É T Y Č I N K Y
96
T R A N S P O R T N Í M É D I A
10 4
DIAGNOS TIK A
114
A P L I K A C E Z Á C H R A N K A
12 1
K O M U N I TA C O V I D 19 C Z
13 2
COV I D KO M U N I K AC E
14 0
L I N K A 12 12
15 5
SPOLU TO DÁME! Jak se Češi spojili během první vlny koronaviru Robin Čumpelík, Lukáš Socha Copyright © Robin Čumpelík, Lukáš Socha, 2020 Photos © Lukáš Socha, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-7118-7
O VZNIKU KNIHY
↑ Lukáš Socha
Lukáš Socha →
Čínské slovo pro „krizi“ má dvě podstaty - jedna označuje nebezpečí a druhá příležitost. Začátkem roku 2020 jsem byl v Thajsku. O viru tam nikdo nemluvil, nikdo to neřešil, takže jsem ani nevěřil, že to je vážné. Domů jsem se vracel 8. března. Pamatuji si, jak jsem přestupoval v Istanbulu, stál v terminálu letiště a na informačních tabulích se začalo objevovat, že se ruší lety. Cancelled, cancelled, cancelled. Tehdy mi poprvé došlo, že se asi opravdu něco děje, protože za tu dobu, co cestuji po světě a absolvoval jsem zhruba 170 letů, jsem viděl spoustu letišť, ale nikdy jsem ještě nic podobného nezažil. Tehdy jsem se rozhodoval, zda se vrátit zpět do Thajska (což by ale mohlo působit jako útěk), nebo pokračovat v cestě domů do Česka (kde bych třeba mohl být nějak platný). Po několika málo dnech po mém návratu byla v České republice nařízena karanténa, nastal okamžik, kdy jsem ležel na gauči a pocítil úzkost. Nemohl jsem se pohnout, ani nic dělat. Má činnost, ať už kultura nebo
7
cestovní ruch, přes noc doslova zmizely, vypařily se, zkrátka byly pryč. Všechno přestalo fungovat, úplně se zastavil život. Nadával jsem jako kdokoliv jiný, říkal jsem si, co budu asi dělat? Pobyl jsem několik dnů na zahradě a postavil budku pro ptáčky a čekal, jestli nějaký přiletí. Peníze docházely rychleji, než jsem předpokládal, můj osobní bankrot byl už jen otázkou času. Do toho jsem přišel o počítač, později i o telefon, neměl jsem ani funkční fotoaparát. Dron byl rozbitý a já neměl žádnou šanci si pořídit nové vybavení. Tak jsem si dron půjčil od kamarádů, trochu jsem zariskoval a koupil nový drahý iPhone. Potřeboval jsem dobrý foťák a kvalitní komunikační nástroj. Všechno jsem dal do batohu a šel jsem na vlak do centra Prahy. Z vlastní iniciativy jsem se vydal dokumentovat situaci kolem Covid-19. Po několika dnech mě to dovedlo až na frontovou linii, mezi lidi, kteří skutečně tento problém řešili, kteří nasazovali život a pracovali 25 hodin denně, aby pomohli. Byl jsem znovu na cestě... Začal jsem fotit prázdné ulice, metro, lidi, které jsem v rouškách čas od času potkával v prázdných ulicích. Bylo mi ale jasné, že nejsem jediný, kdo běhá po městě a snaží se o zachycení situace skrz objektiv. Potřeboval jsem myslet víc komplexně. Smyslem mého života posledních 15 let bylo cestování. Nějak mě to prostě chytlo. Navštívil jsem více než padesát zemí světa převážně asijského kontinentu. V některých z nich jsem pobyl i o trochu déle, než jsem původně plánoval. Bral jsem to jako obrovskou příležitost k seberealizaci ↑ textová zpráva, která odstartovala spolupráci Lukáše Sochy a Robina Čumpelíka na této knize
a pochopení sama sebe. Bylo mi jasné, že když se ve světě začínají zavírat hranice, s cestováním je na dobu neurčitou konec. Po několika dnech fotografování v prázdných ulicích Prahy jsem se rozhodl poslat několik fotografií Pavlíně do 2media, agentury, která mě zastupuje, a ona měla ten skvělý nápad propojit mě s Robinem Čumpelíkem - krizovým manažerem a ředitelem komunikace na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Tak jsem ke konci března zaklepal na dveře jeho kanceláře, vešel jsem dovnitř a přiznávám, že jsem z toho neměl vůbec dobrý pocit. Ovšem v kanceláři jsem spatřil člověka, který rozhodně nevypadal jako někdo ze státní správy, a když na mě promluvil, tak se ten „wau! efekt“ ještě zdvojnásobil. Robin mi podal ruku a přivítal slovy: „Posaďte se, máte mou plnou důvěru.“ Zrovna se řešila polomaska z CIIRC. Robin dával důrazně najevo, že je to důležitý projekt s obrovkým potenciálem pomoci. Tak jsem vyndal z kapsy iPhone a drze začal fotit. O třicet minut později jsem seděl ve vládním autě spolu s Robinem a směřovali jsme na Ministerstvo zdravotnictví. Pochopil jsem, že to bude obrovská příležitost dokumentovat inovace a produkty, které začaly dobývat svět vědy a technologií. Díky propojení průmyslu a univerzit vznikaly obrovskou rychlostí a přitom je nikdo pořádně nedokumentoval. Každý z produktů doprovázel úžasný lidský příběh. Někdy v polovině května jsem koupil směrový mikrofon, který se dal připnout na iPhone, a začali jsme s Robinem dohánět všechny ty lidi z první linie - vědce, lékaře, manažery, vizionáře i umělce - s tím, že
8
s každým musíme natočit audio záznam, který se pak přepíše a použijeme ho do knihy, jejíž vize se nám pomalu začala rodit v hlavách. Nakonec jsme vyzpovídali asi 50 lidí. Děkuji, Robine! To díky tobě jsem mohl u všeho být a poznat tak všechny ty úžasné lidi, kteří tvrdě pracovali, bez odpočinku, bez ohodnocení, prostě proto, že to uměli a cítili to jako povinost. Knížku jsme vytvořili, abychom ukázali, kdo byli ti skuteční hrdinové z první linie. Nebyli to ti, kdo stáli před kamerami a každý den nás zmateně informovali. Byli to lidé, o kterých toho média moc nenapsala. Byli to lidé, kterým nikdo pořádně ani nepoděkoval. Byli to lidé, kteří zůstali lidmi. Tahle kniha si dává za úkol vás všechny seznámit a spojit. Přinést vám poděkování a uznání, které si tak moc zasloužíte. Věřím, že touto cestou dokážeme zprostředkovat vaše setkání. A já už se nemohu dočkat, co všichni nejen vymyslíte, ale hlavně zrealizujete. Děkuji vám všem, které jsme vyzpovídali. Děkuju za váš čas a ochotu nás přijmout a dovolit nám nahlédnout do vašeho pracovního i osobního života. Děkuji za možnost být u toho s vámi. Věřím, že celý svět je propojený. Vypuknutí tohoto viru nám ukázalo, že to, co se stane jedné osobě, může brzy ovlivnit každou další bytost. Připomíná nám však také, že soucitný nebo konstruktivní akt - ať už pracujete v nemocnici, nebo na sociálních sítích - má potenciál pomoci. Rád bych poděkoval Marii Svatoňové. Nebýt jí, tato kniha by opravdu nikdy nevznikla. Robin Čumpelík →
Ještě před krizovým stavem jsem viděl, že na ministerstvu roste počet telefonátů s dotazy souvisejícími s covidem. Šel jsem tehdy za kolegou, který má na starosti odbor bezpečnosti na Ministerstvu průmyslu a obchodu, a zeptal se ho, jak se svolává krizový štáb. Měl jsem tušení, že to brzy bude aktuální. A on mi řekl, že bych ho měl svolat já. Ve čtvrtek před víkendem, kdy byl nouzový stav vyhlášen, jsme měli první jednání, kde jsme řešili krizové scénáře. V tu chvíli samozřejmě běžela celá řada jednání, nejrůznějších štábů na všech úrovních i oficiální Rada bezpečnosti státu, která se scházela od ledna. Celý život se zajímám o inovace, nové cesty a tvořivost lidí. To jsou věci, které mě naplňují a ve kterých vidím potenciál - skrze hodnotu života a ekonomický růst pro naši zemi. Podporoval jsem různé projekty v oblasti inovací, takže když vláda přišla s Inovační strategií České republiky, ocitl jsem se v roli koordinátora této strategie budoucnosti a posléze mi bylo nabídnuto řešit strategickou komunikaci na Ministerstvu průmyslu a obchodu. Rázem jsem se ocitl ve vedoucí roli krizového řízení, hledání alternativ a rychlých řešení v souvislosti s nouzovým stavem. Prvním úkolem bylo předávat rychle informace všem podnikatelům a živnostníkům po celé zemi, když se ekonomika zastavila. Můj život naplňuje proces hledání. Snažím se dělat věci, které mě naplňují a baví. Vždy v nich chci mít společenský přesah, vědět, že to
9
lidem pomáhá a že je to sjednocuje. Možná proto jsem měl tu čest v roce 2018 koordinovat národní oslavy stého výročí vzniku Československa. Spoluúčast v podobných projektech nevnímám jako práci, ale spíše jako společenskou výzvu – úkol, který se snažím pokorně naplňovat. Při stresu mě podrží rodina, sport, přátelé a děti. Děti jsou zdrojem inspirace a kmenem pro naši budoucnost. Při krizovém řízení hodně těžím ze sportu. Kdyby mě nebavily extrémní sporty, tak bych na to sílu asi neměl. Ve chvíli, kdy vzniká tato knížka, jsme v jakémsi poločase, můžeme se zastavit a hodnotit, co se bude dále dít, ale hlavně těžit z toho scénáře a inspiraci pro blízkou budoucnost. To, co nás v krizovém stavu spojovalo, byla pomoc, kreativita a inovace, v čemž vidím velký potenciál pro naši malou velkou zemi. Schopnost našich lidí mě pohání pracovat ještě víc a rychleji. Při setkáních a sdílení názorů se zajímavými lidmi pak často cítím určitou oporu a větší vnitřní sílu. Ale samozřejmě jsou někdy chvilky, kdy mám chuť s tím seknout a pochybuji snad úplně o všem, i sám o sobě. Kdybych nepochyboval, nemohl bych se zlepšovat. Zároveň mě namotivuje, když někdo říká: „To nezvládneš, to je nemožný, to nejde, to tě semele.“ Poslední měsíce mám pocit, že schopnost inovovat a pracovat ve veřejné správě naplno testuji na svém těle i mysli. S Lukášem Sochou jsem se potkal, když skončil největší adrenalin ohledně všeho, co se dělo, ale zároveň se dostávaly do hry zájmy mnoha ↓ Robin Čumpelík
10
lidí. Tehdy mi zavolala kamarádka, která nás seznámila. Pro mě byla obrovská pomoc, že tu Lukáš byl a že to prožíval se mnou. Už jen to, že byl po celý čas trpělivě vedle mě, slyšel ty stovky hovorů, tak to byla obrovská pomoc, za kterou mu budu vždy vděčný. Bez Lukáše by vlastně nebyla kniha, on byl hnacím motorem jejího vzniku. Po vyhlášení nouzového stavu jsem byl první tři dny nonstop na ministerstvu. Pak jsem se šel domů na dvě hodiny vyspat. Potom se to prodloužilo na maximálně čtyři až pět hodin spánku po dobu několika měsíců. První dny jsem se setkával se stovkami lidí. Neměl jsem masku a nevěděl jsem, jestli jsem nemocný, nebo ne. Vzpomínám si na jednu noc, kdy jsem byl sám doma a nemohl dýchat. Přemýšlel jsem, zda si zavolat záchranku, nebo zda to odezní a je to jen úzkost a vyčerpání. Zažíval jsem různé druhy emocí a částečně poznával i sám sebe. Strach jsem ale neměl, naopak jsem byl nonstop v první linii. Chtěli jsme vědět, jak je to s ochrannými pomůckami, jak probíhá proškolení lékařů, jak se pracuje s ventilátory a skenerem plic. Šli jsme se zeptat těch nejlepších odborníků, kteří v této knize také hovoří. Nejemotivnější zážitek pro mě byl, když jsme prosazovali respirátor FFP3. Přesvědčoval jsem pana premiéra, vysvětloval jsem mu, co potřebujeme, a držel jsem v ruce úplně první prototyp, zapůjčený pro tento úkol. Premiér dal svolení, abychom tu věc dotáhli do konce, a nyní se už FFP3 sériově vyrábí. Myslím, že jsme byli jeden z nejprogresivnějších států, který začal spolupráci s odbornou veřejností, průmyslem, inovátory a komunitami. Nešlo to hladce, ale udělali jsme to, co jsme viděli nebo cítili, že je potřeba. Na digitalizaci stát připravený nebyl, ale odborníci se snažili pomoci. Jako jedna z prvních zemí jsme systémově podpořili společenské dění při boji s covid-19 a vznikl národní program Czech Rise Up na podporu inovací a transferu technologií. Celý svět řešil ochranné pomůcky a neznám jiný národ na světě, který by tak kreativně a rychle věci dotahoval do konce. Do knížky se mi ze začátku vůbec nechtělo, ale ve finále v ní vidím tu hodnotu, že jednotliví tvůrci projektů se díky ní poznají navzájem. Druhá věc je, že přirozené vlastenectví a hrdost na to, co tady dokážeme vytvořit, je potřeba daleko více nasvítit. Budoucnost vzniká přítomností, vytváříme ji každým dalším milníkem, a když se tyhle síly budou spojovat, můžeme být nejperspektivnější zemí v Evropě. Jen se nesmíme bát společně hledat a vytvářet nové cesty a kreativní řešení. Jde vlastně o vzrušující dobu, která otevírá úplně nové možnosti pro celou společnost. A my chceme touto knížkou ukázat, že příležitostí je hodně a je potřeba mít víru v sebe sama, protože nové myšlení a tvořivost mohou být základními kameny prosperity.
11
VENTILÁTOR COROVENT
↓ ÚVODNÍ SLOVO Projekt jsem sledoval od samého začátku, ale bylo kolem něho tolik lidí, že bylo těžké se v tom zorientovat. Slavná Tesla Motors vyhlásila, že vyvine ventilátor, a poté pokus vzdala a nedotáhla. Stejně tak několik dalších firem ve světě. NASA má speciální ventilátor, který ale není vhodný pro dlouhodobé použití. Je to složitá disciplína, vyvinout podobný projekt v oblasti zdravotnictví nebo v tomhle případě biomedicínského inženýrství. Naštěstí pro Českou republiku tu máme pana profesora Roubíka, který se věnuje biomedicínskému inženýrství už 25 let -mimo jiné také přístrojům pro plicní ventilaci. Má za sebou spoustu úspěšných mezinárodních vědeckých projektů. Zajeli jsme na Fakultu biomedicínského inženýrství do Kladna. Pan profesor Roubík nás velice hezky přivítal. Skromný chlapík ve skateboardovém tričku a teniskách. Vůbec byste neřekli, že ve své disciplíně patří k nejlepším na světě. Ukázal nám velkou místnost, kde byla celá „farma ventilátorů“. Asi tři měsíce v kuse tam ventilátory testují. Pan profesor už přemýšlí dál, jak všechno zlepšit a zmenšit, udělat produkt ještě lepší. To, co zde potkáváme, je obrovská pokora a odhodlání. Lidé z týmu pana profesora Roubíka museli přespávat na fakultě, improvizovat a hledat řešení. Viděli jsme ventilátor, který byl do posledního šroubku rozložený na stole. Laik by si řekl, že není možné se v tom vůbec vyznat, natož aby to fungovalo. Dozvěděli jsme se také například, jak funguje umělá plíce, a další zajímavosti.
13
KLADNO, ČVUT prof. Ing. Karel Roubík, Ph.D. →
Fakulta biochemického inženýrství (FBMI) vznikla tak, že se z různých pracovišť ČVUT daly dohromady týmy, které měly něco společného s lékařstvím. Jsou tady týmy z elektrofakulty, ze strojní fakulty, ze stavebky, čili vlastně týmy napříč ČVUT. Tyhle skupiny se mohou více soustředit na spolupráci se zdravotnictvím. Díky tomu není výzkum tak roztříštěný a může být lépe podporován, třeba nějakými společnými projekty. Každý je tady zaměřený trochu na něco jiného. Jsou tady například laboratoře na implantáty. Některé z nich se dělají ve spolupráci s Fyzikálním ústavem Akademie věd ČR. To jsou třeba takové záležitosti, jak zajistit, aby byl implantát v těle přijat a měl stabilní vlastnosti. Nebo třeba výzkum chůze, který má přesah do neurologie, je zaměřen na neurální řízení stability člověka. Stabilita se zkoumá na pohyblivé plošině a vyhodnocuje se, jak rychle mozek reaguje na změnu polohy. Výzkum je prováděn ve spolupráci s neurologickou klinikou v Motole.
↓ profesor Roubík s ventilátorem CoroVent
14
Značná pozornost je na FBMI věnována výzkumu zobrazovacích systémů. Jedná se o zobrazování pomocí laserových paprsků, UV záření nebo blízkého rentgenového záření, kde je výhoda, že lze dosáhnout vysokého rozlišení obrazu, a můžeme tak získat obrazy v rozlišení potřebném pro buněčné struktury. Další výzkumnou oblastí na FBMI jsou asistivní technologie pro seniory, dohledové systémy pro vojáky a záchranáře, studium účinků elektromagnetického pole na lidský organismus a řada dalších projektů. Součástí laboratoří FBMI jsou i čisté prostory, které by mohly sloužit pro výzkum vakcíny proti koronaviru. Náš nekonvenční ventilační tým se dlouhodobě zabývá výzkumem konvenčních i nekonvenčních režimů umělé plicní ventilace, vývojem zařízení pro umělou plicní ventilaci, systémy pro monitorování ventilace a zkoušením nových ventilačních technik. Často provádíme klinické zkoušky a studie v nemocnicích, abychom to, co se zde navrhne a vytvoří, byli schopni prezentovat jako dostatečně ověřenou technologii. Já sám jsem začínal s umělou plicní ventilací ještě na Fakultě elektrotechnické. Když jsem zde studoval, měl jsem svůj první výzkumný kontakt s Ústavem pro péči o matku a dítě v Podolí. Už tam jsme se zabývali experimenty s umělou plicní ventilací. První, co jsme tam tvořili, byl ↑ ukázka použití ventilátoru na figuríně pacienta
matematický model plíce. To je už 26 let. A 15 let se tomu věnuji tady na FBMI - tedy od té doby, co tato fakulta vznikla.
V poslední době jsme dělali hodně projektů zaměřených na elektrickou impedanční tomografii. Jedná se o přístroj, kde se okolo hrudníku umístí elektrody a měří se rozložení impedance v řezu hrudníkem. Přístroj umí zobrazit a odlišit od sebe normálně nafouklou plíci, plíci zkolabovanou či plíci zalitou krví. Jedná se o poměrně nový přístroj, který nyní dodávají jen tři firmy na světě. Mezi naše nejzajímavější projekty patří spíše ty výzkumné. Asi před 18 lety jsme se začali zabývat vysokofrekvenční ventilací. Z tohoto období pocházejí naše publikované studie, které jsou dalšími výzkumníky hodně citované. První dny nouzového stavu jsem trávil v Krkonoších. Já jsem tam v podstatě jel jenom na víkend, ale zrovna ten den den, co jsem vyrazil, vstoupila v platnost první opatření v souvislosti s onemocněním covid-19. Po cestě do Krkonoš jsem nepotkal skoro žádné auto. Pak teprve jsem se dozvěděl, že se zavádějí další opatření. A hned se mě různí lidé ptali, jestli bych nechtěl udělat plicní ventilátor. Brzy jsme s kolegy návrh ventilátoru začali řešit. Já jsem ze začátku vůbec nevěděl, že existuje
15
nějaká skupina Covid19CZ. Spojil jsem se s inženýrem Václavem Ortem, doktorandem FBMI, a spolu jsme zrealizovali ten prvotní návrh. Jako první jsem vytvořil tým odborníků. Byli v něm technici, zejména lidé od nás z FBMI. Dále experti na plicní ventilaci, například pan docent MUDr. Pavel Dostál, anesteziolog a intenzivista z Hradce Králové, Ing. Martin Mayer z ÚHKT a další. Měli jsme tam lidi, kteří dělají certifikace zdravotnických prostředků, a věděl jsem, že bude také potřeba udělat technické zkoušky. Proto bylo potřeba zajistit lidi, kteří to umějí. Využil jsem zkušenosti a známosti z doby posledních cca 25 let, co se problematikou umělé plicní ventilace zabývám. Ze začátku, než jsme začali ventilátor navrhovat, jsme si definovali požadavky na jeho vlastnosti. Takže všichni tito lidé se podíleli na definování požadavků, jak má ventilátor vypadat a fungovat. Následně jsme návrh projektu poslali přes pana profesora Duška na Ústřední krizový štáb a obdrželi jsme informaci, že návrh na vývoj ventilátoru byl schválen. Tak jsme se dali do díla. Během tří dnů jsme sestavili prvotní návrh a následně prototyp. Poté jsme pracovali na úpravách a alternativách, aby bylo možné ventilátory sériově vyrábět. Začali jsme shánět součástky. S tím se začaly objevovat neskutečné problémy. V té době spousta firem nakupovala součástky „preventivně“, jen pro případ, že by je potřebovala. Zejména pneumatické ↓ rozebraný prototy p ventilátoru
16
součástky začaly být nedostupné. Ostatní státy je zakázaly vyvážet, takže když jsme například chtěli testery na ventilátory, výrobci nám je nedodali. Německo zakázalo vývoz pneumatických komponentů úplně. Hledali jsme kompromisy, to nás dost zbrzdilo. Alternativy byly zároveň drahé, což ovlivnilo celý proces. Nakonec se ale podařilo vše úspěšně vyřešit. Snažili jsme se sehnat české součástky, protože jsme nevěděli, jak se bude situace vy víjet.
Díky firmě MICo jsme měli na stole hotový funkční prototyp. Už v té době, co jsme to začali řešit, jsme věděli, jak má vypadat respirační ventil, a oni sehnali pana Průšu, který první funkční respirační ventil vyrobil. Potom přišel na řadu pan Aleš Procházka, který to posunul ještě o třídu výš, už ne jako 3D tisk, a byl schopný to zvládnout do druhého dne. Je úžasné, že všichni tito lidé, které já jsem předtím neznal, se díky platformě Covid19CZ spojili. V této části projektu jsme to potřebovali převést do výroby. Já jsem dost opatrný a snažím se dělat všechno tak, aby to fungovalo a nikomu to nemohlo ublížit. Práci nám hodně ztěžovala média, která občas šířila dezinformace. Často se někde objevila nějaká poplašná zpráva, kterou pak od jedněch novin opisovaly všechny ostatní. Problémy také způsobovali lidé, kteří se snažili pomoci, ale přitom dělali škodu. Například kontaktovali zcela zbytečně SÚKL a chtěli po něm pomoc s certifikací nebo začali nekoordinovaně domlouvat cosi na Ministerstvu zdravotnictví. Ty úřady pak z toho byly zmatené. Převzal jsem komunikaci a dohodli jsme se, že pokud bude něco potřeba, informace poskytnu pouze já. Často mi telefonoval pan premiér a ptal se, jak jsme na tom s návrhem a výrobou ventilátorů. Já jsem mu posílal aktuální informace, průběžně jsem ho informoval a on o CoroVentu také často hovořil v médiích. My jsme cítili, že je ze strany státu o ventilátor zájem, a to nás trochu víc motivovalo, abychom nepolevili a dospěli k nějakému finálnímu řešení, což se nám podařilo. Informovali jsme premiéra i o zkouškách ventilátoru a jejich výsledcích. Dělali jsme mnoho testů, abychom si byli jistí, že ventilátor pacientovi neublíží. Medicínskou část potom posuzoval tým odborníků v čele ↑ „farma“ ventilátorů v Kladně
s panem profesorem Černým. Jeho vyjádření bylo: „Ano, pro tento případ koronaviru je to vyhovující přístroj.“ Ve veřejné sbírce se vybraly peníze na výrobu ventilátorů pro případ jejich nedostatku. Museli jsme zajistit, aby se poměrně rychle vyrobily alespoň ty kusy, na které byly peníze vybrány. V současné době jsou tyto ventilátory připraveny na skladě v MICo Group. Kdyby náhodou přišla krize, mohou se tyto kusy rovnou použít.
17
Jednou z největších komplikací při vývoji ventilátoru byl fakt, že na všechno, co se má používat ve zdravotnictví, existují tisíce norem, které je nutné dodržet. Jenomže všechny ty normy jsou placené a nedostanete je v PDF. Když stát chce, aby firmy začaly něco dělat, proč jim staví do cesty takovéto problémy? To nejsou levné věci. Některé normy, které se týkají ventilátorů, mají třeba 80 stránek, jsou tam odkazy na jiné normy a pak zjistíte, že v normě je jeden jediný řádek, který je pro vás důležitý. Vy si ale musíte koupit celou normu, abyste zjistili, co v tom řádku je. To jsou paradoxy, které mi přijdou divné, a měl by je někdo řešit. Normy nejsou špatně napsané. To jsou léty ověřené dokumenty, které mají smysl. Myslím, že by měly být dostupné, aby lidi věděli, co a jak mají dělat. Je špatně, že stát nezajistí, aby tyto základní předpisy, které by měly zajistit určitý standard a kvalitu pro všechny, byly k dispozici. Univerzita je podle mě ideální prostředí pro startování podobných projektů, protože máte kolem sebe lidi z různých odvětví, kteří jsou experty ve svém oboru. Po světě začínaly různé firmy, třeba Tesla, vyvíjet ventilátory, ale skončily, protože neměly ty správné lidi. Jedno z mála míst, kde se takoví lidé sejdou, je univerzita, která je všeobecně zaměřená. Je jich zde hodně, jsou zvyklí spolupracovat a nekonkurovat si. Většina firem o ventilátorech věděla snad jen to, že vzduch musí jít do plic a zase ven. Neměly znalosti o tzv. protektivní ventilaci, která je nutná proto, aby ventilátor nepoškozoval plíce. Špatný ventilátor může ↓ budova fakulty
pacienty zachránit třeba na jeden den, ale druhý den se začnou projevovat následky nešetrné umělé plicní ventilace a pacienti mohou následkem toho umírat na selhání ledvin, slinivky a dalších orgánů. Projekty, které využívaly například pumpičku na kolo nebo raft, se nikde neujaly. Lékař by si netroufl připojit takový ventilátor na pacienta. Umělá plicní ventilace je velmi citlivá a nebezpečná metoda, a proto je ventilátor CoroVent navržený jako protektivní. Univerzitní prostředí bylo při návrhu ventilátoru nenahraditelné díky tomu, že jsme vlastně neměli co ztratit. Přestali jsme být zatěžovaní byrokracií a administrativou. Neřešili jsme projektové peníze a prostě jsme řekli: „Jdeme na to!“ A takhle to brali všichni spolupracovníci dohromady, tedy celá ta síť odborníků a expertů, o kterých jsem již hovořil. Důležitým milníkem v existenci ventilátoru bylo získání certifikace americké FDA (Food and Drug Administration), což umožňuje používání ventilátoru CoroVent nejen ve zdravotnických zařízeních v USA, ale i v řadě zemí Latinské, potažmo Jižní Ameriky, a dokonce i Afriky. V současné době je připravena žádost o schválení klinické zkoušky ventilátoru ve zdravotnických zařízeních v ČR. Tato klinická zkouška je podmínkou získání označení CE.
18