0042212

Lucie Výborná

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 2

10.10.2020 10:48

LABYRINT

mezi světy Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 3

10.10.2020 10:48

Vanesse a Jardovi, mojí milující a trpělivé rodině.

A taky lidem mého kmene.

Copyright © Lucie Výborná, 2020 Czech edition © Labyrint, 2020 ISBN 978-80-88378-05-1 (Labyrint) ISBN 978-80-242-7059-3 (Euromedia Group)

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 4

10.10.2020 10:48

Proč zrovna hory?

Kdysi jsem se zamilovala do oceánu a v naivním věku se viděla jako divoké dítě vln a vody.

Pak se vrátila vášeň k horám.

Přemýšlím, kolik z toho byla moje vůle, chuť a přání stát se divokým dítětem přírody a kolik byl můj vnitřní pocit, že ­právě tohle je ono, že tohle je správně. Že je to jedna z věcí, ­která do­ opravdy dává smysl. Čím dál tím víc si ale myslím, že je to jedno.

Udělali jste všechno pro to, abyste byli tam, kde si přejete být, a to vás utváří. A jestli jsou to hory, oceán, Havaj nebo Antarktida, je vlastě jedno.

Jste tam, a kdyby to byla póza, netrvala by roky. Už dávno byste utekli. Takhle ráno vstanete, ze sněhu uděláte vodu, uvaříte snídani, sbalíte stan i karimatku, venku je mráz, vy všechno nacpete do batohu, natáhnete pásy a vykročíte… A jak tak jdete, utváří vás okolní krása i venkovní nepohodlí, utváří vás průšvihy, které překonáte, samota i slunce, které vám nesnesitelně pere do obličeje.

Utváří vás nejen vnitřní pochybnosti, jestli jste si neukousli moc velké sousto, ale také pátá hodina ranní, kdy vstanete, hodíte surf na auto, vezete ho do zátoky, pádlujete na oceán a čelíte vlastnímu strachu, jestli ta vlna, na kterou čekáte, není vaše poslední. Formuje vás i to, když vás druhá vlna v setu přimáčkne surově na dno, třetí vás tam přidrží a čtvrtá, když už vás opouštějí síly, vyplivne na pláž. Znovu se nadechnete ­plnými doušky a cítíte, jak ve vás proudí život. I to vás utváří, ­jinak byste to nikdy nepodnikli.

A tak nevím, jestli si hory vybraly mě, nebo já je, v jednom mám ale jasno: taky díky nim jsem, kým jsem.

5

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 5

10.10.2020 10:48

6

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 6

10.10.2020 10:48

7

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 7

ČO OJU / 2016

10.10.2020 10:48

NEPÁL BHÚTÁN

BANGLADÉŠ INDIE

Čo Oju, Himálaj, Tibet/Nepál 28.0967611N, 86.6596539E

0

100

8

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 8

200

300

400 km

10.10.2020 10:48

ČÍNA

VIETNAM

MYANMAR LAOS

THAJSKO

9

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 9

ČO OJU

10.10.2020 10:48

Čo Oju Jako když lupne v ledu

10

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 10

10.10.2020 10:48

Tyrkysová hora (8 201 m n. m.)

7. ZÁŘÍ–15. ŘÍJNA 2016 ČO OJU, TIBET

„Vlastně už nechci psát o expedicích na osmitisícovky,“ říkám si ve stanu ve stěně šesté nejvyšší hory světa. A vysílat už taky ne. Horolezení se totiž pro mě stává věcí čím dál intimnější.

Ale pořád si opakuju: „Jsem profesionál, tenhle příběh v rádiu dovyprávím a pak si půjdu, tedy v tomhle případě polezu po svých.“ Ležím ve stanu ve výškovém táboře C1 na Čo Oju, vlevo ode mě vzdychají, kašlou a vrtí se ve spacácích Honzík a Daw. Výška 6 400 metrů jim na kvalitě spánku nepřidává.

Já nespím vůbec.

Když jsem byla jako reportér na K2, tak jsem si říkala, že jim nerozumím… té smečce horolezců, které to pudí do míst, co nejsou k životu.

A teď? Přes den táhnu na zádech batoh vážící asi 28 kilo a krok za krokem šlapu někam, kde není kyslík. A navíc ve dvojroli, kterou jsem si

11

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 11

ČO OJU

10.10.2020 10:48

sama vymyslela: v roli novinářky, co každý den natáčí reportáž pro rozhlas, a jako Lucie, běžný člen výpravy. Takže by se měla dostavit schíza.

Ale není to tak. Když lezu, jsem. Jsem s horami a v duši cítím naplnění.

Vlastně jsem si o tom namluvila kus deníku. Stála jsem v jednom z výškových táborů sama před stanem a potřebovala jsem mluvit. Občas si mluvím do kazeťáku jen sama pro sebe. Většinou je to na horách, kde je příliš málo kyslíku a příliš mnoho inspirace.

12

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 12

10.10.2020 10:48

DENÍK 23. 9. 2016 výškový TÁBOR C1 Čo Oju, Tibet/Nepál

Těžko se hledají slova, která cítím ve vztahu k horám.

Vyřknu je do samoty a do tmy, protože to je jednodušší.

Sdílet bych je dokázala jen s jediným člověkem.

Právě proto, že je JEDINÝ.

Když napíšu to slovo, zní takhle: NAPLNĚNÍ.

Vůbec to nesouvisí s nadmořskou výškou, GPS souřadnicemi nebo tím, jestli jste na vrcholu.

Je to okamžik, kdy cítím spojení, a v takovou chvíli plní hora moji duši.

Do docela malého člověka se taková hora vejde úplně celá.

Zvláštní síla, energie, proudění.

Naplnění je stav.

Klid v duši, když stoupáš ve tmě a v zimě do prvního výškového tábora a nevíš, jak dlouho ještě.

Naplnění je mír.

Je velký jak Tibetská náhorní plošina a člověk ho má v sobě. „Bůh, ten je ve mně,“ usmál se nedávno Miska, když jsme měli púdžu, a byla v tom neskutečná pokora.

Naplnění, mír, pokora.

A venku fičí vítr, jako kdyby vám kolem uší létali draci.

13

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 13

ČO OJU

10.10.2020 10:48

Jakou barvu asi mají himálajští draci?

Možná tmavě modrou, jako když se ve čtyři ráno z černého údolí zvedají indigové trojúhelníky štítů střechy světa. Možná zářící bílou, jakou má Čo Oju před soumrakem. Údolí je temné, ale její vrcholek svítí v posledních paprscích čistou barvou.

Dneska kolem mě létá indigový drak. Je už tma, nevidím ho. Ale vím, že tu je.

Doprovází mě do C1, už jsme nad rozhraním 6 000 metrů. Dole pode mnou šlape Daw s Honzíkem.

Daw, který by to sám vyběhl za tři hodiny, už devátou hodinu s třicetikilovým batohem na zádech vede nevidomého Honzu. Jako máma, trpělivě. Když cítí, že upadá morálka a chuť jít výš, vypráví historky, hýří vtipem. Už to nemůže být daleko. Spojujeme se v jediné družstvo, třeba Honzíkovi pomůže i moje přítomnost. Drak zmizel jako mávnutím křídla.

Z výšvihu nad námi přichází světýlko. Honza ho nevidí, ale za chvíli s radostí registruje Trávu, který mu sundává batoh, a znovu s námi dupe závěrečných 100 výškových metrů do C1.

A dál už je to samé horolezecké klišé: stan, rozehřívání sněhu (na vaření), těla, u někoho i duše.

Venkovní vítr, trochu jídla, noc.

Stojím uprostřed hvězd, na které si můžu sáhnout.

Pihovatá noc mě uvádí v úžas přesně do chvíle, než zjistím, že mi mrznou uši, nos, ruce…

Možností je moc, stejně jako tam na nebi.

Představuju si jiné hory, jejich úpatí, první nebo druhé výškové tábory, lidi ze svého kmene, co zírají na tu pihovatou tmu nebo jeden na druhého s nevěřícným výrazem: „Ty vole, my jsme tady!“ Tak dobou noc, kamarádi!

14

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 14

10.10.2020 10:48

15

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 15

ČO OJU

10.10.2020 10:48

16

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 16

10.10.2020 10:48

17

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 17

ČO OJU

10.10.2020 10:48

Výstupů a sestupů musí člověk na osmitisícovce udělat moc, hlavně kvůli aklimatizaci.

Mě většinou čeká kromě lezení i práce, takže vytáhnu kazeťák a jeho chlupatou část, mikrofon odolný proti větru, nastavím žádoucím směrem. Buď chci někomu zprostředkovat, jak padají laviny nebo kamení, jak horolezecké stany ve výškových táborech chrchlají, nebo třeba jak náš nevidomý kamarád Honza, se kterým lezeme na Čo Oju, říká něco autentického.

Během expedice na K2 jsem se marně několikrát snažila natočit zvuk praskání ledovců, který mě vždycky dohání k šílenství…

18

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 18

10.10.2020 10:48

Jsou dvě místa, kde ho slyšet rozhodně nechcete. Jednak když procházíte pod nějakým velkým sérakem – kusem ledu velikosti rodinného domku. V takovém případě jde buď jen o výstražné prasknutí, nebo je to poslední zvuk, který v životě uslyšíte, když se ta věc utrhne a vezme si vás s sebou.

A druhé místo je spacák, tedy když se snažíte před výstupem usnout, a pod tenkou vrstvou karimatky a vašeho spacáku slyšíte v tlusté vrstvě ledu mohutné lupance síly podzemních atomových výbuchů. Nic dramatického se v tu chvíli neděje, ledovec prostě „jen“ pracuje, ale já v tom praskání moc spát nedokážu.

Pohled ze základního tábora Čo Oju, ležícího v Tibetu, na hraniční hřeben s Nepálem

Jinak je natáčení zvuků v horách náramná zábava. Těžší pro mě je, že se musím v horách půlit. Něco jiného vysílám pro Český rozhlas, kde se snažím posluchačům zprostředkovat zážitek a dost toho vysvětluju, a něco jiného si vysílám v noci ve stanu nebo během lezení ve vlastní hlavě.

To je těžký. „Vysílám“ pro sebe, v noci, v mrazu a ve stanu, ale vlastně v tom soukromém vysílání mluvím doopravdy já. Fakt já, Lucka Výborná z Hodkoviček.

Pro Radiožurnál vysílám představu posluchačům, aby věděli něco o výpravě, o nevidomém horolezci Honzovi Říhovi, o lezení. Jsem tu proto, že nás lidé každý den v rozhlase sledují, a já každý den vyprávím tenhle příběh.

Taky se každý den modlím, aby se něco nestalo.

Nevím, jestli jste si toho všimli, ale o horolezcích se v médiích většinou dozvídáte něco víc, až když umřou. Lavina, neštěstí, zasypaní lidé, někdo, kdo náhodou přežil, jsou pro média daleko přitažlivější než borec na vrcholu… a to už vůbec nezmiňuju horolezce, kteří nemají hory jako tělocvičnu, ale jako důležitou součást svého bytí.

Vím, jak skvěle by neštěstí fungovalo, a přitom druhá nejtěžší věc v mém životě by byla říkat do rádia špatné zprávy, jako že Radek Jaroš umřel při pokusu zdolat korunu Himálaje

19

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 19

ČO OJU

10.10.2020 10:48

Momentky z tábora C1 na Čo Oju ve výšce 6 350 m, uprostřed výstupová cesta do C2

20

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 20

10.10.2020 10:48

Daw a Honza v posledním výškovém táboře 7800 m, nad nimi vrchol Čo Oju

21

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 21

ČO OJU

10.10.2020 10:48

Tibetská náhorní plošina, domy a modlitební mlýnky ve městě Tingri (4 400 m)

22

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 22

10.10.2020 10:48

23

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 23

ČO OJU

10.10.2020 10:48

24

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 24

10.10.2020 10:48

25

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 25

ČO OJU

10.10.2020 10:48

nebo že nevidomý horolezec Jan Říha je po pádu při sestupu do základního tábora v bezvědomí… lidi by příjemně trnuli u rádia, poslechovost by rostla…

Přesně v takovou chvíli si uvědomuju, proč mediální svět někdy nesnáším.

Těsně před odletem expedice na K2 mě u výtahu před newsroomem Radiožurnálu zastavil náš ostřílený editor s otázkou: „Prosím tě, máš připravenej nekrolog Jaroše a těch ostatních kluků, že jo?“ Překvapeně jsem zavrtěla hlavou, neměla jsem nic. On se jen usmál a dodal: „No vidíš, a my ten tvůj už připravenej máme.“ O pár týdnů později na K2 umřel Katalánec Miguel Ángel Pérez. Reportovala jsem o tom a podle křivek poslechovosti vím, jak smrt přitahuje. Není to fér.

A taky nechci lhát. Možná mám jiná měřítka, ale když fouká a sněží, odmítám mluvit o probíjení se bílým peklem. Prostě chci v reportážích říkat věci tak, jak jsou, a proto vážím každé slovo, pracuju s ním pětkrát, než ho nahraju.

Někdy ale k tomu, abyste to všechno udělali, spotřebujete ve vysokých nadmořských výškách slušnou dávku morálu.

Lezete s ostatními, ale už od rána točíte, večer, když všichni odpočívají, střiháte a pak, když parťáci usínají, vy poskakujete kolem tábora se satelitním vysílačem, hledáte signál, abyste mohli reportáž odeslat do Prahy, a snažíte se u toho nespadnout do trhliny, přes morénu nebo přes to skalnaté žebro, na kterém je tak tak vměstnaný váš stan.

Vyprávět o horolezení už taky nechci. Do hor jsem se vrátila, když bylo dceři 10 let, a poslední roky se v nich pohybuju tak intenzivně, že mě to málem stálo zaměstnání.

26

Lucie Výborná_Mezi světy_blok.indb 26

10.10.2020 10:48