Issuu

Václav Holanec Díkůvzdání

ODEON

Ať se nikdo neplete: kdo z vás si myslí, že je na tomto světě moudrý, ať se raději stane bláznem! 1. Korintským 3,18

A kdybych měl proroctví a rozuměl všem tajemstvím a veškerému poznání a kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic. 1. Korintským 13,2

1. Kdo s kým vlastně rozmlouvá?

Nejvíce ho znepokojovalo, že stojí na kazatelně. Kostel ve Strachohlávkách totiž žádnou kazatelnu neměl. Před čtyřiceti lety ji z kostela Proměnění Páně odnesli zloději. Na konci dvacátého století byl v zahraničí o kazatelny z Čech a Moravy velký zájem, obdobné svatokrádeže postihly i sousední vesnice a diecéze přišla o více než dvacet kazatelen. V Nizozemsku se používaly jako domácí bary a na moskevských diskotékách sloužily jako stanoviště diskžokejů. Ženy zaplnily lavice. Bylo jich tolik, že na některé z nich už nezbylo místo. Měly na sobě černé a šedé šaty, tmavé kabáty. Upíraly k němu oči a čekaly. Sotva patnáctiletá dívka se prodrala uličkou a namířila paži na průčelí chrámové lodi. Když tak učinila, z velkého kříže nad oltářem zmizel Ježíš! Uprostřed čela cítil bolest, na jazyku sucho, na hrudi tíhu a na zádech studený pot. Pára z úst vystoupala ke křížové klenbě a rozplynula se. Teprve nyní si všiml, že dívka svírá v ruce dálkový ovladač. Rozhlédl se a v rukou žen spatřil nespočet dálkových ovladačů. Přišly, aby ho vymazaly za světa. Nemá cenu cokoliv říkat. Rozhodl se, že uteče. Několikrát opatrně našlápl a ze všech koutů kostela se na něj snesla smršť dálkových ovladačů. Takto vypadá kamenování! Chránil si hlavu

a ustupoval k oltáři, přesto po několika tupých úderech ztratil rovnováhu. Podlomila se mu kolena, chytil se kraje obětního stolu a vzápětí klesl na zem. Sevřel ho smutek. Už nikdy nevstane. Ženy udělají, co jim řekne Barbora Váchalová. Jak je možné, že nad nimi získala takovou moc? Pohlédl k malému oknu, kostel náhle znehybněl a rozjasnil se. Přímo před ním se zjevil všetečný obličej. Patřil pětileté, šestileté holčičce v zářivě oranžových šatech. V očích se jí odrážel malý kus nebe. Nejdříve ho napadlo, že se tato andělská bytost zjevila, aby mu zasadila ránu z milosti. Holčička k němu napřáhla ruku a usmála se. Po její dlani lezla dlouhá chlupatá housenka. Otevřel oči. Nechápal, co se děje. Probudil se, nebo sen pokračuje? Ložnici zaplavilo pronikavé bílé světlo. Nepocházelo z lampy – nad podlahou se vznášela miniaturní zatoulaná hvězda. Zářící síla ho nejdříve přimáčkla k matraci, na okamžik zmizela pod postelí, prošla těžkým dubovým rámem a pak vstoupila do jeho těla. Tam se začala rozpínat, až ho pohltila. Úlek vystřídala lehkost a příjemné teplo. Jeho mysl se rozevřela, propustila myšlenky a ty se chovaly a plynuly jinak, než byl zvyklý: osamostatnily se, byly vším a ničím zároveň. V opojném stavu beztíže uvěřil, že právě on a jeho vědomí vytváří svět, uvěřil, že byl u toho, když první lidé opustili Afriku a rozprchli se po celém světě, že se spolupodílel na všem, co lidstvo od svého příchodu na planetu dokázalo. Také on složil Beethovenovu, Dvořákovu i Mahlerovu Devátou symfonii, vymaloval Sixtinskou kapli, napsal Tuláka po hvězdách, vymyslel Jacobsenovu mravenčí židli, přišel na teorii relativity. To, že ovládá aramejštinu a dokáže sestavit bez návodu nábytek z Ikey, nestálo za řeč.

Dobu, po kterou ho nadnášela blahodárná energie a souznění s věčností a nekonečnem, nešlo odhadnout. Světla bylo tolik, že nerozeznal, kde končí jeho tělo a kde začíná okolní svět. Pak zaslechl otázku: „Co dělal Bůh předtím, než stvořil vesmír?“ Hlas zněl zřetelně a povědomě. Pootočil hlavu. „Všechno, čeho se můžeme dotknout, je stvořeno z věcí, jež se nedají považovat za skutečné,“ prohodil starý muž, jehož obrys se nořil ze světla. „Co si myslíš o tom, když člověk sám se sebou v duchu mluví? Je ten, kdo klade otázky, ten samý, kdo hledá odpovědi? Kdo s kým vlastně rozmlouvá?“ Starý muž popošel a obě ruce položil na čelo postele. „Ručně řezaná, masivní dub. Jako z arcibiskupského paláce, na takové se dá prospat celý život…“ Miniaturní hvězda se vznesla ke stropu a tajemný návštěvník se mu podíval přímo do očí: „A k čemu ty potřebuješ manželskou postel?“ Obličej starého muže už neskrývalo protisvětlo. Rozpoznal prošedivělou, dobromyslnou, vráskami posetou tvář, která k hlasu patřila. Nešlo ji nepoznat. Má smysl vysvětlovat, že neměl vliv na to, jak bude jeho ložnice vybavená? Jak budou vybavené ostatní pokoje? Chtěl něco říci, ale nešlo to. Na krátký okamžik se intenzivní světlo ještě více rozjasnilo a ve zlomku vteřiny se vše propadlo do tmy. Z dálky se ještě ozvalo: „Těch, co jsou vzhůru, je tak málo!“ Hodiny na mobilu ukazovaly několik minut po půlnoci. Srdce mu divoce bilo a nedokázal se nadechnout. Byl přesvědčený, že jeho sen skončil, když uviděl housenku

na dlani dívky v oranžových šatech. Co se stalo potom? Jak poznat okamžik, kdy končí sen? Přestože na noc nepil, pocítil silné nutkání na toaletu. Zvuk kroků se šířil chodbou a rozlehlými prostory starého domu. Domu, jehož silné stěny mu přes den připomínaly jezuitskou kolej a v noci strašidelný zámek. Jezuitskou kolej vůní a ozvěnou, strašidelný zámek tím, co se skrývalo ve tmě. Močový měchýř ho tlačil, a přesto si vestoje nedokázal ulevit. Není přece tak starý, aby si musel sednout. Kapituloval a dřepl si na chladné prkýnko. Pocit, že má plný močový měchýř, byl podvod, který si na něj přichystalo tělo. Ze zvyku spláchl. Z vnitřku starých trubek se šířil mohutný, pronikavý hluk. Při napouštění nádržky farní toalety vydávaly hukot jako zaoceánský parník, který se vydává na moře. Pod oknem se rozkládal hřbitov. Několikrát ho napadlo, zda noční spláchnutí neruší citlivější nebožtíky z věčného spánku. Sevřela ho úzkost. Jako kdyby určitý druh obav měl jmenovku či identifikační číslo. Nedokázal se odpoutat od tajemného světla a návštěvy, která pokoušela jeho zdravý rozum. Kdo s kým vlastně rozmlouvá? Všechno, čeho se můžeme dotknout, je stvořeno z věcí, jež se nedají považovat za skutečné. Těch, co jsou vzhůru, je tak málo!

2. Vždycky jsem doma plavala

„Dělá se mu špatně z toho, jak se mi hojej jizvy, ale moc dobře vím, že se mu hnusí moje tělo!“ Kamila Staňková patřila k záhadné menšině žen, které ani nemoc díkůvzdání neodradila od náklonnosti k plastické chirurgii. Toužila a usilovala, aby její šestadvacetileté tělo vypadalo jako přesýpací hodiny. „Hned jak jsem se vrátila z nemocnice, chtěl, abych spala v druhé ložnici. Představte si to!“ Vysoký, uvážlivě a mladě působící muž se do takových představ nehodlal pouštět. Nebylo to kvůli nemoci díkůvzdání a ani proto, že by ho pobuřovaly plastické operace. František Zábrana ve vesnicích, které obklopovaly trojici novomlýnských vodních nádrží, sloužil mše, kázal, křtil, oddával, pohřbíval, vyučoval církevní nauku a šířil křesťanský optimismus. Byl v tom mimořádně úspěšný. Zájem o jeho kázání byl tak velký, že obce zvažovaly, zda by neměly v kostelích zavést automat na výdej pořadových čísel. Na Moravě prožil nejspokojenější roky svého života. Když uchopil monstranci, připadal si jako někdo, kdo vládne nadpřirozenými schopnostmi. Stačilo se dotknout tácku na hostie a zapomněl na únavu a nekonečný seznam povinností, kterým musel týden co týden dostát: v jihomoravské diecézi na faráře připadalo pět kostelů, desítky kapliček a nepočítaně Božích muk. Nedlouho poté,

co se ujal farnosti ve Strachohlávkách, s ním nejčtenější katolické noviny uveřejnily rozsáhlý rozhovor. Pod velkou fotografií informoval čtenáře popisek, že farářův zasněný odlesk v očích, elegantně klenuté čelo a podmanivý hlas mocně působí zejména na ženy. Už během dospívání dívky považovaly Františka za pohledného a mužného, on sám se tak necítil a zápolil s nedostatkem sebedůvěry. Postupně si během kázání uvědomoval, jak mu zevnějšek pomáhá a přidává na přesvědčivosti. Byla to však klamavá zkušenost, která zpravidla po konci kázání vyprchala. Věhlas faráře zaznamenala i televize. František Zábrana se objevil v oblíbené televizní talkshow, čímž si ještě více upevnil popularitu. Na světovém setkání křesťanské mládeže ho mladí věřící přemluvili, aby si založil účet na některé ze sociálních sítí. Poslechl a na twitteru se stal třetím nejsledovanějším farářem v Čechách a na Moravě. Idylické časy, ve kterých Františka naplňovalo pouhé probuzení do nového dne, každé kázání i pomazání, poutě na jakékoliv svaté místo či kopeček, popeleční závody koloběžek, vystřídalo období těžkých zkoušek. Když František před dvěma lety pořádal na faře oslavu čtyřicátých narozenin, na planetě se už několik měsíců rodily děti pouze díky asistované reprodukci. Počet narozených se dramaticky propadl. Jestliže se ještě na začátku třetího tisíciletí vědci trápili tím, že světová populace kašle na varování demografů a nezodpovědně se rozmnožuje, na konci roku 2031 to vypadalo, že homo sapiens záhy spočine na hřbitově evoluce po boku trilobitů, dinosaurů a neandrtálců. Nehroutil se jenom patriarchát, hroutila se celá civilizace. Přitom vše vypadalo normálně.

„Chce mě ještě víc naštvat? Ponížit?!“ zvolala Kamila Staňková sopránem, upravila si polodlouhé tmavé vlasy a pokračovala v úvahách o nevraživosti, jež její domácí nudismus u manžela vyvolává. K čemu je dobré vědět, jak to u Staňků vypadá, když si Kamila sundá obvazy po plastické operaci? Co tím Bůh sleduje? Proč chtěl, aby muži bez spermií k ženskému tělu pociťovali znechucení a odpor? „A nedělá mu prý dobře, když se koupu v bazénu nahá.“ Kamila vypadala jako školačka, které spadla na zem zmrzlina. „A nejlepší na tom je, že mě při tom ani nevidí, protože pořád není doma. Je na druhým konci světa a má problém s tím, že nenosím plavky?“ Na vysokém Františkově čele se prohloubily vrásky. Opravdu nemoc díkůvzdání přináší takové změny do řádu světa? Před třemi týdny se Karel Staněk ve zpovědnici rozpovídal o tom, jak moc ho odpuzuje a děsí pohled na nahé ženské tělo. A jak by teprve Staněk na manželčino tělo nahlížel, kdyby věděl, co s ním Kamila prováděla před příchodem nemoci? Nebyl to však jen on, kdo se o tom při zpovědi rozhovořil. „Vždycky jsem doma plavala jen tak. A plavat budu!“ zdůraznila Kamila. V místnosti zavládlo ticho. Bylo slyšet kapky, které bubnovaly do okenních skel. Učitelka nehovořila jen ke svému zpovědníkovi. František se opatrně dotkl levého oka, aby se ujistil, že je v klidu. Pak zvedl bradu jako boxer, který se po rychlém ošetření vrací do ringu, a zlehka se usmál na Rachejtle.

3. V Novém zákoně jsou skvělá místa

Každý čtvrtek se na faře, ve společenské místnosti pod obrázky svatých, sešlo patnáct a někdy i mnohem více žen ze Strachohlávek, Pavlova, Dolních i Horních Věstonic a okolních vesnic. Strachohlávky ležely pod křídově bílým vápencovým pohořím, které dostalo jméno Pálava nebo také Pavlovské vrchy a vypadalo, jako kdyby se zatoulalo do středu Evropy od Středozemního moře. Pálavské obce obklopovaly vinice, které se spouštěly ze svahů až ke sklepním uličkám. Vstup do podzemí, v nichž obyvatelé skladovali zásoby vína, lemovaly lavičky a stoly. Strachohlávský kostel Proměnění Páně ležel nedaleko od místa, kde byla z pravěkého popeliště vyhrabána Věstonická venuše. Ve Strachohlávkách měli odjakživa pocit, že nejstarší soška z pálené hlíny na světě se měla jmenovat Strachohlávská venuše, neboť byli přesvědčeni, že venuše by se měly jmenovat podle místa, kde byly vyrobeny, nikoliv podle místa, kde byly nalezeny. Vždyť jejich vesnice představovala v paleolitu centrum tehdejší Evropy, nikoliv sousední Dolní Věstonice, které si přivlastnily slávu a mezinárodní věhlas. Přestože proslulost obce od doby kamenné upadala, čehož jedinou výjimkou byla přítomnost Františka Zábrany, místní si tuto skutečnost nepřipouštěli.

Ženy se vrtěly na rozvrzaných tonetkách a netrpělivě čekaly, až na ně přijde řada, až se svěří, jaká další skličující překvapení si pro ně nemoc díkůvzdání přichystala. Většina z nich byly členky místního ženského pěveckého sboru Rachejtle. Zpívaly na svatbách, křtinách, pohřbech, narozeninách, posvíceních, oslavách a jednou za čas reprezentovaly vesnici v nedalekém Rakousku. Jejich repertoár tvořily lidové i populární písně, Rachejtle se nebály změnit žánr a vysvléknout lidové kroje. Nezalekly se ničeho, co se dalo zazpívat, ani toho, co se zazpívat nedalo, což byl případ písně Zombie Zorba krétské metalové skupiny Nuclear Olive Oil. Přestože ne všechny ženy v místnosti zpívaly ve sboru, František o všech, které docházely na faru, přemýšlel a hovořil jako o Rachejtlích – aniž se jich tím chtěl dotknout. „Meleš jak kolovrátek. Jenom o sobě. Se mu vůbec nedivím, že už na tě nechce čumět!“ uzemnila Kamilu starostka Strachohlávek, sbormistryně Rachejtlí a nejagilnější členka farní rady. Ivana Cuprová veškerý čas věnovala péči o obec, pěvecký sbor a dostatek dotací pro pěstování vína. Ovládala celou vesnici a zřejmě by ji ovládala i bez těchto funkcí – ty jen byly mimoděčným potvrzením energie, kterou neúnavně vyzařovala do veřejného prostoru. „Závidíš?“ ucedila Kamila. „Co jako?“ odvětila Cuprová. „Ale nic,“ odfrkla Kamila a významně vypnula tělo. Nařčení ze závisti byl zkrat. Přestože Cuprová v létě oslavila padesátku, na svůj věk vypadala nadmíru dobře – v kroji i v plavkách. Cuprová se nahnula směrem ke Staňkové a jedovatě prskla: „Buď ráda, že nevíš, jakým sajrajtem tě vycpali!“

Kdysi František zaslechl, že starostka v mládí působila jako tiché a zakřiknuté děvče. Tak si ji nedokázal představit. „Slušně, prosím.“ Odkašlal si a shovívavě se podíval na rozhádané členky skupiny. Jeho napomenutí uklidnila spory jen na chvíli. Modlil se, aby si Rachejtle nevšimly, jaká újma ho postihla. Drobné, trhavé tiky oka mu zkazily celé ráno a pak ho začaly děsit. Přestože oční víčko a tenounké svaly pod okem škubat přestaly, zlomyslnost nervové soustavy ho natolik rozhodila, že se nedokázal na nic soustředit. Cuprová pokračovala: „Ale my máme na rozdíl od tebe děti! Kam se to narodily? Co s nima bude?“ Hádky probíhaly pořád stejně. Stačilo několik jisker a nahromaděná frustrace explodovala jako ohňostroj. „Jestli sis nevšimla, tak vaše děti učím,“ ohradila se Kamila. „Co nás taky mohlo potkat jinýho než biblická pohroma, když takový jako ty učej naše děcka!“ ulevila si Cuprová. „Dokážeš pro jednou spolknout ty svý hnusný poznámky?!“ Po tváři Kamily se rozlily slzy a zanedlouho se rozplakaly všechny Rachejtle včetně starostky a sbormistryně, která cítila morální povinnost – vzhledem k zastávaným úřadům – rozbrečet se jako poslední. Sezení se překlopilo do fáze „slzavého údolí“. Ženy tiskly papírové i bavlněné kapesníky, aby do nich odplavily pár mililitrů bolesti. Pláč jim změnil rysy. Některé brečely nenápadně a stydlivě, decentně probublávaly jako lesní studánka, a některé hlasitě funěly jako obří želvy drápající se na útes. Jediná žena se pláči ubránila. Seděla opodál, což mohlo znamenat, že není místní. Uvědomil si, že ji nezná, a přemýšlel, kam ji zařadit. Měl ji na začátku sezení uvítat

a dát jí slovo, aby se představila. Takové přehlédnutí považoval za chybu. Její pravidelný, podlouhlý obličej zvýrazňovaly krátké blond vlasy. Lehce rozcuchané a navlhlé od deště. Krk jí obepínal pestrobarevný květinový řetízek ze skleněných kamínků. Na sobě měla dlouhý béžový propínací svetr a pod ním přiléhavé tričko v tělové barvě. Působila jen o něco málo starší než Kamila. Vzhled žen mezi dvaceti a pětatřiceti Františka mátl: zvláště u mladších a pohledných žen nedokázal věk přesně odhadnout. Mnohokrát si ověřil, jak je smutek nakažlivý, a předpokládal, že je jen otázkou času, kdy se žena v rohu rozpláče také. Nerozplakala se. Ve společenství zalitém slzami to vyvolávalo zvláštní dojem. Neznámá si všimla, že ji farář pozoruje, a usmála se na něj. Její vstřícnost Františka zaskočila a svůj pohled odvrátil. Za krátký okamžik se přistihl, jak ji opět sleduje: nyní však periferním pohledem. Pláč nepřerušoval, nevstupoval do něj, nechal ženy plakat, co nejdéle to šlo. Aby je nepřiváděl do rozpaků, pozoroval obrázky na stěnách a detaily, které obvykle unikají pozornosti. Měl rád místnosti s vysokým stropem. Kdyby to nebylo nezdvořilé, přistoupil by k oknu a podíval se, jak se za zahradou a kostelem zdvihají vápencové vrchy. Dnes by však neviděl Pálavu v pestrých říjnových barvách, viděl by jen provazce vody, které se už třetí den s nebývalou vytrvalostí snášely z olověného nebe. Jako by se voda venku propojila se vzlykotem na faře: měl dojem, že Rachejtle teď pláčou daleko více než v létě. U bílého elektrického radiátoru se sušilo několik rozevřených deštníků. Ještě minulý týden všichni chodili v letním oblečení a toužebně vyčkávali ochlazení. To přišlo a bylo tak prudké, že František pustil na faře topení.

Vyčkával, až se pláč ztiší do té míry, aby mohl opět promluvit. Když se tak stalo, oslovil ženu ve splývavém svetru: „Nepletu se, jste zde poprvé?“ „Ano, na nástěnce bylo, že je vaše skupina otevřená, tak jsem toho využila,“ odpověděla. Tón jejího hlasu, stejně jako rychlost mluvy, působily klidným dojmem. Nejistí či podráždění lidé, kteří chtějí dodat sdělení na naléhavosti, často hovoří jako děti – zakončují věty vyšším tónem. V projevu mladé ženy však nebyl ani náznak takové nervozity, natož dětinskosti. „Můžete nám o sobě něco říci, prosím?“ vyzval ji František. „Jmenuji se Marie Dohalská. Žila jsem v Londýně a před pár měsíci jsem se vrátila do Čech.“ „Tady jsme na Moravě,“ opravila ji nevybíravě Cuprová. „To zní tajemně,“ poznamenal smířlivě František. Cuprová a některé další Rachejtle se tvářily podezřívavě. Když někdo prohlásil, že našel nový domov v některém ze světových velkoměst, většina populace to vnímala s nedůvěrou a mnozí v tom viděli vychloubání. Zvláště Češi, kteří vládli jen rodným jazykem, reagovali s nevraživostí na vše, co přesahovalo jejich geografický a mentální obzor. Během návštěv v Římě, studijních pobytů v Maas trichtu a v Lovani, během poutní Svatojakubské cesty do Santiaga de Compostela či hovorů ve francouzských klášterech si František ověřil, že na západ od Rýna se o jeho zemi zajímá málokdo. Ta se sice z geografického pohledu nacházela ve středu starého kontinentu, z geopolitického byla však periférií: buď nejvýchodnější částí Západu, nebo nejzápadnějším výběžkem Východu. A mimo Evropu to bylo ještě horší. Čím více se však Češi cítili opomíjeni, tím zarputileji se přesvědčovali, že svět nemá na práci nic jiného než je sledovat.

Ke zmatku přispívalo i to, že Čechy byly navenek Čechami, uvnitř však Čechami a Moravou. Západní část země byla v dávných dobách těžko přístupná, kdežto přiléhající Morava byla otevřeným a průchodným územím. Na Moravě se někteří považovali za Čechy, někteří za Čechy a Moravany a někteří jenom za Moravany. A aby to bylo ještě složitější, sever Moravy sousedil s úzkým cípem Slezska, jehož obyvatelé se také hlásili k vlastní identitě. Avšak na jihu Moravy, a zvláště v Brně, druhém největším městě České republiky, městě, kde sídlilo Františkovo biskupství, trpěli přehlížením své existence nejvíce. Původně nehodlal neznámou ženu podrobovat výslechu, přesto se pokusil rozvést rozhovor: „Nepocházíte odsud, že?“ Marie Dohalská se na krátký okamžik zamyslela. „Když mi bylo dvanáct, rodiče se přestěhovali do Anglie. Otec vedl v Londýně České centrum a už jsme tam zůstali.“ Pochopil, že nechce svoji odpověď rozvádět. „A náboženství? Přece jenom jsme křesťanská skupina.“ „V Novém zákoně jsou skvělá místa,“ potřásla hlavou. „Například?“ vyhrkla Cuprová. Marie se zarazila a zamyslela. „A kdybych měl všechnu víru, takže bych i hory přenášel, ale neměl bych lásku, nejsem nic.“ Pavlův První list Korintským patřil k nejčastěji citovaným textům bible a kvůli přemrštěnému a často neupřímnému nadužívání se mu František vyhýbal. Mladá neznámá žena však citát podala bezelstně, spontánně a střízlivě, bez záměru zaujmout něčím, co se učíme nazpaměť, abychom zapůsobili na druhé. Pavlova slova ožila a získala na nečekané působivosti. Během jejího přednesu se František dokonce na okamžik zastyděl, že

v posledních letech pomíjel radikální myšlenku o nadřazenosti lásky nad vírou. „Ještě bych ráda něco důležitého zmínila!“ ukončila hovor Cuprová. „Trochu jsem se nechala unést. Nechtěla jsem zpochybnit nasazení, které Kamila věnuje škole, ale sedí tu ženy, které musí zastat rodinu a zároveň náročnou práci. Ty opravdu neřeší tak směšné problémy. A jestli pan farář dovolí, využiju toho, že jsme pohromadě. Mám za úkol všem vyřídit srdečný pozdrav. Paní předsedkyně Váchalová vám moc děkuje za to, jak jste ji přijaly. Už dlouho si tak neodpočinula!“ Přesně takovým chováním starostka vyváděla faráře z míry. Vybavil se mu sen, v němž ho Rachejtle na příkaz Váchalové ukamenovaly dálkovými ovladači. Prohodil sen osobu Cuprové a Váchalové? „Slíbila mi, že určitě přijede na vinobraní,“ dokončila pozdrav Cuprová. Katolíci v Čechách a na Moravě se sdružovali ve straně, která se nazývala lidová. Přestože patřila k nejstarším stranám v zemi a na Moravě byla vždy nejsilnější, celostátní volby lidovci nikdy nevyhráli. V posledních měsících se lidová strana dostala do čela předvolebních průzkumů. Přispěla k tomu senátorka Barbora Váchalová, která se na začátku roku stala předsedkyní strany. Chodila pravidelně do kostela a zároveň tepala do konzervativního katolického křídla. Předsedkyně a senátorka v průzkumech veřejného mínění předstihla v popularitě nejen předsedkyni vlády, ale i všechny muže, kteří zůstávali v politice, a to i včetně prezidenta. Její hvězda strmě stoupala. Marie Dohalská však nadšení z Barbory Váchalové nesdílela. Františka to pobavilo a letmo ji za to podpořil spikleneckým mrknutím.

4. Voda neví kudy kam

„Vidíš ten zmatek? A teď počítej, jak dlouho vydrží pod vodou! Tady se vynoří a prudká střela pod vingl.“ Anna Hrnčířová neoslovovala Františka „pane faráři“ nebo „otče“, natož „velebnosti“. Od prvního setkání mu tykala a nebyla v tom neúcta. František ji zpravidla dvakrát do měsíce navštívil a sledoval s ní zápasy vodního póla. Takřka všechny ženy, které překonají pětaosmdesát let, vypadají podobně. Liší se však v elánu. Ten měla Anna obdivuhodný a nezdolný. Nechodila v zástěře jako většina starých žen na vesnici, nosila jednoduché šaty a tvrdila, že barvy sluší v každém věku. Každý den přijímala s nadšením a František od ní nikdy nezaslechl stesk nad tím, že žije ve svém domku tak dlouho sama. Sedávali v přízemí. Od sporáku a jídelního stolu bylo vidět na stěnu v obývacím pokoji, na které visela tenká televize s obrovskou úhlopříčkou. Vypadala jako okno s výhledem do jiného světa. Obrazovka byla jedinou vymožeností, která narušovala atmosféru starých časů. Poslední dobou, za přispění namáhavých čtvrtečních sezení, si František připadal jako nasycený roztok. Jedním z důležitých předpokladů pro povolání faráře je umění naslouchat druhým. Věřící faráře zahrnují líčením životních osudů, zahrnují jej přívalem novinek, dojmů

a čehokoliv, co vypadá jako zajímavost. Nemálo z nich cítí nadšení sdílet vše, co se týká bible a Ježíše. Lidoví teologové jsou zpravidla neodbytní, jsou připraveni faráře vytrhnout po půlnoci z postele jen proto, aby mu mávali před obličejem časopisem Krutý svět třetihor, v kterém objevili článek, jak si v Portugalsku spletli stopy oslíka, který vezl na hřbetě panenku Marii, se stopami dinosaura. Anna nechtěla napravovat svět ani objevovat záhady Ježíšova života, na nic si nestěžovala a hlavně nemluvila o nemoci díkůvzdání. „Zcela jasně jsou úspěšnější ty týmy, které vede trenér,“ konstatovala Anna, postavila před Františka jablečný koláč s drobenkou a vrátila se do kuchyně. Po příchodu nemoci díkůvzdání se ženy na ostrově v severním Atlantiku zavázaly, že před sebelítostí dají přednost vodnímu pólu. Tvrdé tréninky v termálních pramenech přinesly islandským ženám mezinárodní věhlas. Anna fandila pólistkám z malé vesnice Bíldudalur. Občas to vypadalo, že dokáže z pouhého pohledu na obrazovku určit teplotu vody. Stačil letmý pohled na to, jak má hráčka nasazenou čepici či jakým způsobem chytá přihrávku, aby poznala, o koho se jedná. O svých oblíbenkyních hovořila s vtipem a dávala si pozor, aby tím Františka neotravovala. Farář seděl v křesle a dojídal koláč. Přestože reagoval na přestupy hráček mezi Bíldudalurem a Reykjavíkem pokyvováním, nedokázal se soustředit a jen stěží by si vybavil jména více než tří afrických kardinálů. Mohl za to nejen nedávný zážitek s bílým světlem, ale také narůstající rozladění: tik levého oka ho neopustil. Oční svaly pokračovaly v cukání a každý den se v různou dobu samovolně uváděly do drobných, trhavých a zneklidňujících pohybů, které připomínaly slaboučké elektrické zkraty.

Co když mezi zjevením a zkratovaným víčkem oka existuje souvislost? Co se stane, když někomu řekne, kdo ho v představách, které nerozezná od skutečnosti, navštěvuje? Co když za to nemůže pracovní přetížení? Jak dlouho takovou věc může skrývat před svým zpovědníkem? To, že ji skrývá, přece znamená, že je to vážné… Nedaleko stavení uhodil blesk a televizní signál na okamžik vypadl. Do středu Evropy se přestěhovaly tropy a vynutily si změnu v návycích a chování. Během úmorného léta se v červencových a srpnových výhních zasekly teploměry nad čtyřiceti stupni a ještě na konci září ukazovaly ke stupňům třiceti. Pak se prudce ochladilo, zvedl se vítr a udeřily deště. Víc jak týden pršelo bez přestávky a hladiny nedalekých nádrží se nebezpečně zvedaly. Záplavy v místech, která desetiletí sužovalo sucho, ohrozily úrodu a vinařům prohloubily vrásky. Hydrologové věřícím rozmlouvali, aby si na zahrádkách stavěli archy, a uklidňovali je tím, že se jedná o vodu z Indického oceánu, která se do střední Evropy vydala kvůli unikátnímu zmatku v cirkulaci atmosféry. „Voda neví kudy kam a trhá zem. Nechceš tu zůstat přes noc?“ zeptala se Anna z kuchyně a otevřela almaru. „Nemůžu,“ zakroutil hlavou. „Mám na krku diskusní fórum.“ K povinnostem mladších kněží patřila starost o internetové stránky diecéze. Nejraději by se tohoto závazku zbavil, ale na rozdíl od soukromého účtu na twitteru, který před rokem zrušil, to nešlo. V televizi opakovali záběr na hráčku, která dala gól krásnou střelou z dálky. Františkovi pohled na mladá těla Islanďanek nevadil. Ba co více: pružné, urostlé hráčky přitahovaly jeho pozornost více než kdykoliv předtím, a to bez ohledu na fakt, zda se jednalo o pólistky v barvách Bíldudaluru, či Grindavíku. Napadlo ho, že Islanďanky se

pod vodní hladinou dotýkají jeho neklidné duše. Zaslechl z kuchyně cinkot a odvrátil hlavu od obrazovky. Anna na jídelní stůl vyrovnala několik sklenic s marmeládou. Zavařovací sklenice vypadaly, jako kdyby do nich nasbírala jantar. „Tenhle zvuk je větší zážitek než druhá věta sedmé Beethovenovy symfonie. A druhá věta sedmičky je ten nejlepší Beethoven,“ zaradoval se František z marmelády. „Já ti tu vážnou muziku moc nevěřím,“ prohodila. „Jak to myslíte?“ zbystřil. „Že se za ni schováváš…“ František přišel za Annou do kuchyně. „To mě ale zajímá!“ „Jeden z tvých úkrytů. Když se nemůžu radovat, trápím se na úrovni. Vznešeně,“ vysvětlila. Skladatele klasické hudby poslouchal často, ale jeho srdci byli ještě bližší autoři, jako byli Erik Satie, Philip Glass či Max Richter. Nemohl však marmeládu pochválit tak, že by ji přirovnal k Alison Balsomové, když hraje na trubku Satieho Gymnopédii, či k Richterovým Modrým zápisníkům. Nikdy s nikým si nevyprávěl o tom, kdy a za jakých okolností dal přednost minimalismu před obdivem ke skupinám, zpěvačkám a zpěvákům, které poslouchali jeho spolužáci na gymnáziu. Už tam se tím, koho poslouchá, nechlubil, cítil, že to je podezřelé: na střední škole hudba protkaná tichem a melancholií nemůže soutěžit s hudbou, která hřmí. Z tohoto důvodu se i on pokoušel přijít na chuť skupinám jako Red Hot Chili Peppers nebo Green Day. Nepodařilo se. Ani ve Strachohlávkách se nenašel nikdo, kdo by znal, natož poslouchal Františkovy oblíbené skladatele. O čtvrt století později středoškoláci poslouchali War of the Currents, ale na Pálavě nadále burácel cimbál.

„Myslíte, že se trápím?“ Anna neodpověděla a skládala sklenice s marmeládou do tašky. „Trochu jsem vylepšila recept,“ poznamenala a postavila tašku na lavici. Pak poodešla k oknu. „Podívej!“ Zvedl se a stoupl si vedle ní. „Občas toho řeknu víc, než bych měla,“ vysvětlila a uchopila Františka za ruku. Poznal, že ho chytla, aby uklidnila jeho, nikoliv sebe. Venku padal soumrak a černé nebe křižovaly blesky. Voda se valila po vyprahlé zemi, vytvářela kanály, průrvy a koryta a na některých místech nabrala takovou sílu, že s sebou strhla vše, co jí stálo v cestě.