0042173

001-003 Matka, jakou jsem....qxp_Sestava 1 26.09.22 8:49 Stránka 3

Matka, jakou jsem

mohla být K E R RY F I S H E R OVÁ

ČÁST PRVNÍ

2018

Trpělivost. Trpělivost. Trpělivost. Říká mi to pořád dokola, jako bych nechápala, jak tyhle věci fungují. Nechápu. Ještě nikdy jsem nepotřebovala najít někoho, kdo zmizel. Naivně jsem se domnívala, že člověku, který se tím živí, stačí pár hodin brouzdat na internetu a trefí do černého. Jenže Vicky Hallových je podle všeho na světě spousta, a dokonce i soukromý detektiv, který o sobě prohlašuje, že je odborník na hledání „jehel v kupce sena“, potřebuje víc času, než jsem předpokládala. Naježila jsem se, když se mě ptal, proč ji chci najít. Pravý důvod jsem nikomu neprozradila. Když se na to ptali ostatní členové rodiny, prostě jsem řekla, že už dlouho pomýšlím na navázání kontaktu. Nehodlala jsem nikomu odhalovat své skutečné záměry. Nemohla jsem riskovat, že se Vicky dozví pravdu. Vytáhla jsem na něj mateřské city, říkala jsem mu, že jsme na sebe ztratily kontakt a teď mám pocit, že je nejvyšší čas, aby se vrátila, kam patří. Tvářil se skepticky. Pořád opakoval, že obvykle dosahuje lepších „výsledků“, když zná celý příběh. Jenže to jsem nemohla dopustit. Už tak bude mít co dělat, aby ji přemluvil k návratu, nemusí ji ještě děsit fakty. Bude stejně jako my v šoku, až zjistí, kolik se toho změnilo od doby, co jsem ji naposled viděla. Usmála jsem se a odbyla ho. „Copak se někdo z nás ke všemu přizná? Nepředkládáme snad raději nejlepší verzi nás samých?“ Pak jsem se rozbrečela a řekla mu, že mám úplně zlomené srdce. Což byla pravda, i když z jiné příčiny, než si myslel. Navrhla jsem, že mu dám dvojnásobek, když ji najde do měsíce.

8

kerry fisherová

Naklonil hlavu ke straně. „Máte k tomu spěchu nějaký důvod?“ „Nechci promarnit další čas.“ Nešlo jen o to, že bych nechtěla. Nemohla jsem si to dovolit.

VICKY Červenec 2009

Den po promoci na univerzitě – události, na kterou se moje matka „tak strašně těšila“, ale na niž se neuráčila dostavit – jsem šla se spolubydlící Liv na brunch do nóbl hotelu jejích rodičů. Její matka překypovala srdečností, jako by mi to její: „Slavnostní snídaně jde na nás, Vicky. Dáš si koktejl?“ mohlo vynahradit skutečnost, že jsem den předtím byla zas jako kůl v plotě, ta divná bez jediného rodiče, který by viděl, jak přebírám diplom z angličtiny. Pětadvacet minut před obřadem mi v mobilu bliklo mámino číslo. „Mami? Kde jsi?“ A z toho povzdechu mi to rázem bylo jasné. Ke své nelibosti jsem si uvědomila, že se mnou máma nemluví z místa před univerzitní knihovnou, neotáčí hlavu ve snaze přijít na to, jestli se ke mně dostane zprava, nebo zleva. Její slova ke mně nepřicházela ze vzdálenosti několika set metrů. „Zlatíčko, je mi to moc líto. Volám z nemocnice.“ Otočila jsem se zády k bujaré skupince. „Proč? Měla jsi nehodu?“ Zmocnil se mě strach a nutil mě tisknout si telefon silněji k uchu, jako bych se jí tím mohla dotknout. „To Emily. Když jsem byla na odchodu, běžela se se mnou rozloučit a sletěla ze schodů. Zlomila si zápěstí a ošklivě si rozsekla hlavu.“ Měla jsem se zeptat, jestli moje nevlastní sestřička bude v pořádku. Ale místo toho ze mě vypadlo: „Takže dnes nepřijdeš?“ „Je mi to moc líto, Vicky. Snažila jsem se ti zavolat dřív, ale v nemocnici nebyl signál a Emily plakala, takže jsem ji tam nemohla

10

kerry fisherová

nechat. Teprve teď jsem se dostala ven. Hrozně mě mrzí, že jsem tě zklamala. Tak strašně, strašně moc jsem u toho chtěla být.“ Nic jsem na to neříkala. Do mámina hlasu se vloudil náznak únavy, stopa podráždění z toho, že se jí to hned nesnažím ulehčit, když je Emily zraněná. „Vynahradím ti to, slibuju. Udělej mi spoustu fotek. Ať mi tě někdo z tvých kamarádů vyfotografuje, až budeš na pódiu.“ Oči se mi zalily slzami. „Ale jak dostanu domů všechny svoje věci?“ „Nemůžeš něco přivézt vlakem? Auto bude po zbytek týdne potřebovat Ian do práce.“ Byla jsem si jistá, že by se bez něj jeden den obešel, kdyby máma potřebovala někam odvézt Joeyho nebo Emily. „Ale zítra večer musíme odevzdat klíče.“ Samou panikou jsem mluvila příkřeji a úsečněji, než jsem si dovolila kdykoli předtím. „Mohla bys všechno někde uskladnit a zajely bychom pro to o víkendu? Promiň, Vicky, musím běžet, volá mě zpátky sestřička. Užij si to. Těším se, až mi o tom budeš vyprávět.“ Poslední věta zněla tlumeně, do ztracena, jako by si už telefon odtahovala od ucha, chystala se ho zastrčit zpátky do kabelky a být dobrou matkou někomu jinému. Stála jsem stranou od lidí a vřela ve mně zlost, kterou jsem si zoufale potřebovala nějak vybít. Sledovala jsem, jak si mámy navzájem ukazují svoje potomky a tátové se spiklenecky usmívají, když se s vratkým nákladem tří skleniček šampaňského vyhýbají jiným rodičům. Všechny je spojovalo, že byli pyšní na své děti. A viděla jsem svoje spolužáky, jejich tváře, které se všude kolem odrážely ve starších, vrásčitých verzích jich samých. S předkusem, který zdědili po matce. S tím tmavým, huňatým obočím po otci. Ale ze všeho nejvíc jsem jim záviděla jejich sdílená gesta, třeba živou mimiku nebo to, jak se rozmachují, když chtějí něco zdůraznit. Všechny ty znaky svědčící o tom, že patří do jedné smečky, k lidem, k nimž najdou cestu zpátky z jakéhokoli místa na světě. Ve kterých se sami poznávají a u nichž zapadnou, aniž by museli měnit tvar, aby se vešli do volné mezery.

matk a , jakou jsem mohl a bý t

11

Kdežto já, já jsem si smečku musela půjčit. To proto jsem teď byla tady, a místo abych detaily včerejšího obřadu probírala s vlastní matkou, procházela jsem je s Liv a jejími rodiči, kteří se nejenže zvládli ve správný den dostavit, ale dokonce se zdrželi, aby jí pomohli zabalit. Liv se zarazila s kouskem slaniny v půli cesty do úst, když její matka oznámila, že s nimi v létě „týden či dva“ strávím na Corfu. Potlačila jsem záchvěv strachu – večer předtím jsem to pochopila tak, že mě Fiona zve na tak dlouho, jak budu potřebovat, abych si našla práci. Ale poděkovala jsem a doufala, že to Liv nevadí, že jí nebudu překážet ani ji omezovat. Jako obvykle jen pokrčila rameny a mě už zase napadlo, jestli jsem si jen nepředstavovala všechny ty noci, kdy jsme nad ránem vrávoraly z města, v uších mi dosud zněla hudba a chodidla mi cukala rytmem tanečního parketu, zatímco Liv rozhazovala ruce a prohlašovala: „S tebou se vždycky tak nasměju!“ Nebo ty, kdy mi plakala v náruči, protože z pianisty Petea – „Ach můj bože, Vicky, kdybys ho tak slyšela hrát.“ – se vyklubal ten čurák Pete. „Ani se nepodíval mým směrem. Prostě se s ní dál líbal, jako bychom spolu nikdy nespali.“ A kolikrát jsem vypustila přednášku, abych jí pomohla se seminárkou. „Díky, Vick, jsi poklad. Nechápu, jak jsem se mohla dostat do takového skluzu.“ Ale navzdory Livině vlažné reakci jsem nehodlala jet domů. Budu pryč, dokud toho nebudou litovat. Dokud nepochopí, jaké to je, být mnou. Říkala jsem si, jestli se máma vůbec zamyslela nad tím, co bude s mými věcmi. Určitě tak jako vždy předpokládala, že si nějak poradím, vymyslím něco, co se jí nebude týkat. Nemohla jsem se dočkat, až uslyším, jak ji zrazuje hlas, to její zalapání po dechu, až jí řeknu, že jsem všechno dala na pomoc bezdomovcům, včetně té stařičké televize, kterou mi přenechal Ian, ač nerad, protože se bál, že to Emily a Joeyho nějak ochudí, když budu mít pro jednou z něčeho prospěch já. Ten vzdor byl zároveň osvobozující i děsivý. Netušila jsem, že mám takovou kuráž. Za necelý týden jsem stála na letišti Gatwick s jedním kufrem a batohem, který se mi ke zklamání zaměstnankyně easyJetu

12

kerry fisherová

za odbavovací přepážkou jen tak tak podařilo narvat do jejich držáku. Nechtěla jsem hned vyvolat pátrání po pohřešované osobě, a tak jsem mámě aspoň poslala zprávu: Změna plánů, přes léto cestuju, dám o sobě vědět. Dělalo mi zvrácené potěšení neodpovídat na její vyděšené esemesky. Kam jedeš, Vicky? Zavolej mi. Kdykoli jsem zmáčkla tlačítko „odmítnout hovor“, svářel se ve mně pocit moci s touhou slyšet, jak mě ujišťuje, že ji sice Emily a Joey potřebují víc, protože jsou ještě hodně malí, ale to neznamená, že mě má míň ráda. Ale když jsem dorazila na Corfu, do té jejich vily s podlahou z kamenných dlaždic, zdmi nabílenými vápnem a kruhovou verandou, z níž byl výhled na pláž jako vystřižený z řeckého klišé o houpajících se rybářských loďkách na třpytící se mořské hladině, už jsem o tom moc nepřemýšlela. Zdálo se, že Liv je ráda, že tam jsem, třebaže se mě dotklo její nadšení z budoucí práce v rámci programu diplomovaných účetních. „Služební byt má balkon s výhledem na řeku!“ Ty poslední dva roky, kdy jsme bydlely spolu, vzala voda, byly stejně nepodstatné jako někteří kluci, kteří krátce okupovali její postel, zvraceli v naší koupelně a na záchodě po nich zůstával smrad. Nejradši bych se jí zeptala: „A co já? Na mě teď úplně zapomeneš?“ Protože jsem věděla, že já na ni nezapomenu. Milovala jsem na ní to její sebevědomí, to, jak se na univerzitě byla schopna posadit v tureckém sedu na podlahu uprostřed společenské místnosti, když nebyla volná místa k sezení, nechala se obcházet a jedinkrát se nepodívala, jestli někomu nepřekáží, neměla nutkání zastrčit si tašky pod kolena, aby zabírala menší prostor. Pro mě představovala rodinu. Jenže ta její touha vykročit do další životní fáze byla pohrdavá, skoro krutá, jako by ji naprosté bezpečí domova pudilo k nemravnému spěchu hnát se vpřed, pryč od toho, co má, a za dobrodružstvími, která určitě skýtala větší vzrušení. Když jsem si zvykla na rytmus jiné domácnosti, uvědomila jsem si, že jejich rodině jde zřejmě k duhu neškodné zanedbávání v kombinaci s bezpodmínečnou láskou. Všimla jsem si, že Liviny

matk a , jakou jsem mohl a bý t

13

rodiče mnohem víc zaměstnává starost o to, jestli mají v ledničce zásoby růžového vína, než kde jsme a kdy přijdeme. Když jsme se s Liv vracely z flámování pod hvězdami v Kassiopi, chodily jsme po pobřežní cestě často až zrána. Ani jednou jsem neslyšela, že by jí zapípal mobil a její matka si dělala starosti, kde je, a přesto si Liv byla tak jistá svým místem na světě. Pokud jsem já někdy zůstala venku po půlnoci, máma mi psala a chtěla vědět, kde jsem, ale v těch jejích zprávách byl vždycky skrytý podtext: „Nevzbuď nás, až se vrátíš.“ Myslela jsem, že bude ráda, že letos v létě nejsem doma a nikoho neruším, ale pořád mě otravovala, v jednom kuse mi na mobilu blikalo „máma“. Nakonec jsem jí napsala, že jsem u Liviny rodiny na Corfu, jen abych předešla trapným situacím a přestala mi vyskakovat na mobilu, když jsme se v barech bavily s kluky. Asi dva týdny po mém příjezdu na Corfu se Liv zmínila o tom, že jdou všichni na „rodinnou večeři“. Z jejího tónu jsem nepoznala, jestli se večeře týká mě, a tak jsem vsadila na jistotu. „Jasně, to je v pohodě, zůstanu tady nebo se půjdu projít.“ Liz se zamračila. „Proboha, nedělej ze sebe chudinku kvůli jednomu večeru. Moje rodina ti poskytuje dovolenou zdarma dva týdny, tak po tobě snad nechceme tak moc, když si tu a tam dovolíme vyjít bez tebe.“ Posadila jsem se a utahovala si vršek bikin. Zmocnil se mě zase ten pocit, že někam nepatřím, že jsem se mylně domnívala, že jsou ostatní rádi, když mě mají u sebe. „Já si nestěžuju. Tvoje rodina je vážně moc štědrá. Zabavím se sama. Nepotřebuju dohled.“ Liv si otráveně povzdechla a skočila do bazénu, až voda vysoko vyšplíchla a pocákala mi rozpálenou kůži. Vylezla do nafukovacího křesla, které v bazénu plavalo, a zůstala v něm ležet s tváří nastavenou slunci. Málem jsem se jí zeptala, jestli nemám odejít, ale bála jsem se odpovědi. Její matka mi pořád bezstarostně kynula rukou k ledničce. „Vezmi si cokoli, na co máš chuť, Vicky, ochutnej ten jogurt – pokrm bohů!“ Ale co když zatím šeptala Livinu tátovi, že jí nedošlo, že u nich budu celé léto? Liv pleskla rukou do vody jako kočka, která dává najevo úmysl zaútočit. Navzdory horku mě

14

kerry fisherová

zamrazilo. Byla jsem člověk, kterého každý snášel, litoval – to snad ještě –, ale nikdo ho neměl doopravdy rád. Ten večer se zdálo, že Livina matka nechápe, proč nejdu s nimi. Usmála jsem se. „Mně to nevadí, vážně, večer doma mi přijde vhod. Nechci vás obtěžovat.“ Pokrčila rameny. „Byla bys velmi vítaná.“ Jenže nebyla. Jakmile odešli, sedla jsem si k bazénu, postříkala se repelentem na komáry a snažila se začíst do psychologického thrilleru, který mi půjčila Livina máma. Zachvacovala mě zase ta panika z dřívějška, pocit, že jsem svůj pobyt o tolik přetáhla, že jsem pro Simmondsovy přítěží a kazím jim léto. Právo někde být už pro mě dávno nebylo samozřejmostí, vlastně od té doby, co si máma vzala Iana. Pobřežím se nesla hudba z barů a lákala mě z lehátka. Oblékla jsem si bílé tričko s hlubším výstřihem, než jaký jsem obvykle nosila, víc jsem se nalíčila a pak jsem se z kopce vydala dolů k srpku barů. Připadala jsem si troufale a vzpurně, bez Livina stínu vedle sebe jsem šla zpříma a kupodivu s větší sebejistotou. Zamávala jsem pár číšníkům, s nimiž jsem se seznámily, a když jsem kolem nich prošla, ještě dlouho jsem na sobě cítila jejich pohled. Zamířila jsem do Freddieho baru u přístavu. Bylo tam levné pití a v jednom kuse puštěná televize, takže jsem věděla, že budu mít kam upřít zrak. A často jsem tam viděla někoho vysedávat samotného a povídat si s personálem, který byl mladý a přátelský, převážně z Anglie či Irska. Posadila jsem se k baru. Okamžitě se naproti mně objevil jeho majitel Freddie. „Co si dáte?“ Objednala jsem si pivo. „Dnes večer sama? Kde máte tu svou kamarádku? Liv, že?“ Srdce mi pokleslo. Tohle byl příběh mého života. To, že mě vidí, každému jen připomnělo někoho, s kým by mluvil raději. „Vyšla si s mámou a tátou.“ „Nic pro vás?“ zeptal se Freddie, když mi podával pivo. „Ne, já vlastně ani rodinu nemám… nejsem doma nijak zvlášť vítaná.“ Hlas se mi vytratil a ta poloviční pravda přede mnou visela ve vzduchu jako rozcestník na křižovatce.

matk a , jakou jsem mohl a bý t

15

Byl to hodně extrémní pohled na věc a spíš lež než pravda, ale jeho to vůbec nepřekvapilo. Pokrčil rameny. „Já se s našima taky sotva vidím. Na cestování si moc nepotrpí a já nemám žádnej zvláštní zájem vracet se do Blighty. Nehledě na to, že tady je skvělá parta imigrantů. Zůstanete tu dlouho?“ Pokusila jsem se o bezstarostnost ve stylu „uvidím, kam mě nohy zanesou“. „Nemám nic v plánu. Možná si někdy zajedu trajektem do Itálie. Podle toho, jak na tom budu s penězi.“ Peníze, které jsem si v posledním roce na vejšce vydělala obsluhováním v restauracích, by mi ještě měly vystačit na pár týdnů, kdybych mohla bydlet u Liv, jenže ta se měla za čtrnáct dní vracet do Londýna, kde nastupovala na to místo účetní. Freddie kývl hlavou k baru. „Nechcete vzít práci u mě? Nahoře je volný pokoj. Jen takovej kamrlík, žádnej velkej luxus. Hodil by se mi další pár rukou.“ Začal mi líčit pracovní dobu, co bych musela dělat a kolik za to. Ani jsem ho neposlouchala. Aniž bych o to usilovala, najednou jsem už nemusela být dcerou, která v podstatě jen překáží, kamarádkou, s níž je docela fajn si vyjít, ale dlouhodobě je na obtíž. Zmocnilo se mě vzrušení, když jsem si uvědomila, že já, Vicky Hallová, můžu být tou opálenou slečnou za barem, která sebevědomě čepuje pivo, v tanečním rytmu třese rameny, když přechází od jednoho zákazníka k druhému, a každý z nich lituje, že nemá odvahu vyměnit ty svoje tvrdě vydřené dva týdny na slunci za takový bezstarostný život. Druhý den nato jsem se odstěhovala. Když jsem objímala Liv, vztah mezi námi se už měnil – „Budeš se mnou chodit pařit, když budeš mít volný večer, viď?“ „Dej mi vědět, až budeš mít čas přijít si zaplavat.“ Její matka mě sevřela do náruče a okatě mi děkovala za kytku, kterou jsem jí koupila. „Jsme tu až do září, tak se určitě zastav.“ Bylo legrační, že jsem musela odejít, abych byla vítaná. U Freddieho jsem si rychle zvykla a čím dál víc jsem se vžívala do role bohémky. Kdykoli jsem měla čas povídat si se zákazníky na baru, bylo

16

kerry fisherová

to, jako bych lži o svém životě spřádala do jakéhosi kruhu pravdy. „No jo, zatím jsem tady, zrovna jsem dodělala vejšku. Takhle mi to vyhovuje, nesnesla bych být někde uvázaná. Kdoví, co bude dál? Třeba zamířím do Francie na lyžařskou sezonu?“ vykládala jsem, jako bych levou zadní sjížděla černé sjezdovky a skákala bez hůlek přes boule, ačkoli k něčemu, co by se aspoň trochu podobalo lyžování, jsem se dostala, jen když jsem se zuby nehty držela zábradlí na kluzišti. Ale viděla jsem, jak se ve tvářích těch dvacátníků na dovolené zračí závist, když si spočítají, kolik dní jim zbývá, než zase začnou dojíždět do práce. A taky obdiv, protože jsem měla odvahu zůstat na slunci a nedělat si starosti s budoucností. To samozřejmě netušili, že se nemám kam vrátit. Pokud se někdy hovor stočil k mé rodině a jestli se mi po ní nestýská, prostě jsem říkala: „Já nejsem zrovna rodinný typ,“ se zvláštní pýchou, že si v jednadvaceti sama klestím cestu. I když na mně vyzvídal Freddie, jen jsem krčila nos a prohlašovala: „V podstatě mě vykopli. A vlastně mi tím prokázali laskavost.“ A smála jsem se, užívala si svůj čerstvě objevený vzdor a příhodně ignorovala nezodpovězené esemesky, které mi v mobilu přistály od mámy. Měla jsem v úmyslu na ně odpovědět, to vážně měla. Jenže náš rozhovor by byl tak náročný, že nebylo snadné přijít na to, jak ho zahájit. Nehledě na to, že jsem byla přesvědčená, že se máma přestane snažit a zase na mě zapomene, když si jí nebudu všímat. Pak jednou večer, když jsme uklidili bar, v němž byl ještě větší svinčík než obvykle, protože všichni přišli sledovat fotbalové utkání, mi Freddie řekl: „Zůstaň tu chvilku.“ Pili jsme koktejly a dívali se, jak z nočních klubů vycházejí poslední zákazníci, shlédli jsme tu a tam nějakou tu opileckou rvačku a hádky párů, které alkohol vystupňoval do: „Ty v jednom kuse…“ „Viděla jsem tě…“ „Mám tě po krk…“ Byl div, že se lidé pořád ještě berou nebo že jim manželství vydrží. Freddie se ke mně naklonil blíž. „Jsi pro mě úplná záhada.“ Panebože, tak já jsem byla záhada. Takhle fascinující jsem si nikdy v životě nepřipadala. Když mě políbil, reagovala na to ta osoba, jakou jsem podle něj byla, rozpustile, škádlila ho a vedla.

matk a , jakou jsem mohl a bý t

17

„Nechceš jít ke mně?“ zeptal se mě nejistým tónem, jako by mířil moc vysoko. Nemohla jsem ze sebe ostýchavě vykoktat, že jsem za celé studium měla jen jednoho stálejšího přítele a nejsem na náhodný sex. Udělala jsem na něj takový dojem – „V životě jsem nepotkal někoho, jako jsi ty. Připadá mi, že vůbec nikoho nepotřebuješ“ –, že jsem ho nechtěla zklamat. Zamířila jsem do toho jeho úžasného pokoje se zdmi nabílenými vápnem a okenicemi, jimiž se prodíraly první paprsky ranního slunce, jako bych byla zvyklá na to, že mi muži padají k nohám. Po té noci jsem se do svého kamrlíku už nikdy nevrátila. Stala se ze mě barmanka v baru, který vlastní její přítel. Ten chodil občas pozdě do práce, protože jsem třeba vylezla ze sprchy, Freddie se natáhl zpátky na postel a prohlásil: „Nemůžu jít dolů a myslet na to, jak jsi tady nahoře. Takový mrhání.“ A já jsem dělala, že ho odmítám, on žadonil, a já jsem poprvé za celou věčnost cítila moc. Nad mužem, který byl o osm let starší než já. Bylo mu skoro třicet. Pro tu jeho tmavou bradku a potetované paže bych se styděla, kdyby mě s ním viděla moje máma. Ale s překvapením jsem si uvědomovala, že jí ho nemusím nikdy představit. Dříve či později se nejspíš vrátím domů, najdu si práci, jakou se máma bude moct chlubit před svými známými, a víkendy budu trávit sestavováním nábytku s nějakým chlápkem jménem Sam. Když přišla do baru Liv, byla z toho úplně vedle. „To se na tebe usmálo štěstí. Chlast a bydlení zdarma. Je to vážné? Jak to budeš dělat, až se po létě vrátíš do Anglie?“ „Nevrátím se.“ „Cože? Přece tady nechceš zůstat a dělat barmanku do konce života? Co tvoje kariéra?“ „Je spousta způsobů, jak se dostat z bodu A do bodu B,“ papouškovala jsem Freddieho oblíbenou hlášku. V jejím pobavení jsem poznala závist a mírné oslabení jejího pocitu nadřazenosti z toho, že urvala místo s 25 tácy ročně, zatímco my ostatní jsme ještě neopustili startovní čáru. Noc před jejím odjezdem jsme pařily do časných ranních hodin a pak jsem ji doprovodila na úpatí kopce, který vedl k jejich

18

kerry fisherová

vile. Liv mě objala. „Že mě přijedeš někdy navštívit, i když tady zůstaneš?“ Nedovedla jsem si představit, jak buším na dveře toho jejího londýnského bytu s výhledem na řeku. Nepochybně se o něj bude dělit s nějakými kočkami s vysoko vyčesaným blonďatým culíkem, dlouhými řasami a mírně uštěpačným výrazem, které by se divily, proč se kamarádí s holkou s velkým zadkem a dřevěnými korálky. Bylo by to jako objevit se na večírku ve chvíli, kdy někdo hodil do odpadkového pytle poslední papírový talíř. Vypuklo by bouřlivé vítání následované trapným tichem, kdy by si všichni říkali, co si se mnou počít. „Uvidíme se, až sem zase přijedeš. Ať se ti v práci skvěle daří.“ Vykročila nahoru do kopce, posílala mi vzdušné polibky a mávala. Já jsem se loudala zpátky do baru a v očích mě šimraly slzy. Když jsem přišla nahoru, Freddie už byl v posteli. „Všechno v pohodě?“ Můj hlas zněl rozechvěle, ačkoli jsem se smála, když jsem mu odpovídala. „Jo. Jen jsem se zrovna rozloučila s dalším člověkem, který si neuvědomuje, že se už nikdy neuvidíme.“ „Budu ti říkat Spálená země. Jen doufám, že mně tohle neuděláš.“ Přinutila jsem se dodat svým slovům lehkovážný tón. „Tak si dej na mě radši pozor.“ Kéž bych mu dokázala vysvětlit, že jsem přišla na to, že přerušit kontakt s lidmi, na nichž mi záleží, je méně bolestné než s nimi žít, třebaže mě nemají dost rádi. Přitulila jsem se k němu zády a nechala kanout slzy na polštář. Do září mi zevšednělo míchání koktejlů děckám, která si chtěla ještě naposled užít, než nastoupí na vejšku. Zdáli se tak strašně mladí, když vykládali, jak budou každý večer chodit pařit a že mají jen osm hodin přednášek týdně. „Osm hodin!“ Bylo pro mě čím dál těžší se na všechny usmívat, tím spíš, když se opili, trvalo jim celou věčnost mi říct, co si dají, a pak se na mě obořili kvůli tomu, že jsem špatně pochopila jejich objednávku. Freddie nad tím krčil rameny. „No jo, časem to je trochu úmorný. Nechceš si vzít na pár dní volno? Zajít si na pláž a ještě se trochu opálit, než začne zima? To pak nesvítí každej den slunce.“

matk a , jakou jsem mohl a bý t

19

Byla jsem ztrhaná z toho, jak jsem pořád končila ve tři ráno, a představa lenošení na slunci mě hodně lákala. „Fakt myslíš, že můžu?“ „To víš, že jo. Nějak si poradím.“ Popadla jsem láhev vody, věci na plavání a vyrazila. „Zavolej mi, když bude moc rušno.“ Bylo to poprvé po mnoha týdnech, kdy jsem měla čas jen pro sebe. V jednom kuse jsem se vzhlížela ve výkladních skříních. Pátrala jsem po tom svém já, které se snaží každému vyhovět, po té holce, která nikdy nemusela žádat o prodloužení termínu na odevzdání seminárky, té, která si musela dát několik skleniček vína, aby vlezla na taneční parket. Ve velkých slunečních brýlích po vzoru Jackie Onassisové, batikované zavinovací sukni a odrbaném slamáku jsem klidně mohla být jedním z děvčat, jejichž jména znějí v davu nejzvučněji a která jsou zvyklá, že se muži předhánějí, aby jim mohli koupit koktejl Sex on the Beach. Někým takovým jsem já nebyla, i když si Freddie myslel, že ano. Ale představa, že bych být mohla, mě ponoukala k nerozvážnosti. Zašla jsem do zátoky, do níž chodili místní. Stála tam jediná plážová bouda, kde se podával fantastický pita chléb plněný čerstvými kalamáry, a grill, na kterém se opékaly nejrůznější ryby podle toho, co se ten den zrovna ulovilo. Nikdy tam nebylo plno, pokud se neobjevil nějaký jachtařský spolek. A při mé smůle jedna malá jachta zakotvila na mělčině, sotva jsem sešla po kamenité stezce, abych obsadila místo mezi pár balvany, které v době, kdy slunce stálo vysoko na obloze, skýtaly trochu stínu. Doufala jsem, že si opatří jídlo a zase zmizí. Z boku lodi s hlasitým výskotem seskákalo pět či šest mládenců, potápěli se a navzájem si nadávali takovým tím bezstarostným způsobem značícím jak sounáležitost, tak jistou sebestřednost, která je činila bezohlednými vůči pocitům kohokoli v jejich okolí. Roztáhla jsem ručník, lehla si na břicho a poslouchala útržky konverzace. „Necháme loď tady a zajdem si do Kassiopi?“

20

kerry fisherová

„Ne, radši si dám něco grilovanýho na pláži – pití už mám prozatím dost.“ „Nezvládáš tempo?“ „Jen si chci dát oddych.“ Zvedla jsem trochu hlavu, abych viděla, kdo to mluví. Ten chlápek, který byl jen samé „mě vynechte, já si dám voraz na pláži“, byl vysoký, měl kudrnaté tmavé vlasy a na sobě vyšisované koupací šortky. I z místa, kde jsem ležela, bylo vidět, že má naprosto úžasné oči, takové ty s velmi hustými řasami a zářivým bělmem oproti opálené kůži. Zatímco se ostatní honili po pláži, strkali se, dováděli a vřískali, jak je pálí plosky nohou, on si koupil pita chléb. Dívala jsem se, jak se usazuje na balvan pár metrů ode mě a je zcela ve své kůži. Zdálo se, že ho ani v nejmenším netrápí, že s ním nikdo z party nezůstal, aby mu dělal společnost. Já bych si dělala starosti, co moji přátelé říkají za mými zády. Gestikulovala na něj řecká rodina, která byla poblíž, chtěli vědět, jestli mu chutnají kalamáry. Vydával přesně ty správné zvuky, Řekové se smáli a jejich holčička se k němu přiloudala s kyblíčkem a lopatičkou. Pomohl jí postavit hrad, což nebyla žádná hračka, vzhledem k tomu, že pláž byla spíš z oblázků než z písku. Holčička po něm pořád něco chtěla a on se jí snažil porozumět, hledal vysvětlení u jejích rodičů. Pokoušeli se mu to naznačit rukama, ale anglicky nemluvili a holčička na něj v zoufalství křikla: „Ochi! Pyrgos!“ Posadila jsem se. „Chce, abyste jí postavil věž.“ Zazubil se a rozzářil se mu obličej, když si zřejmě poprvé uvědomil mou přítomnost. „Děkuju! Už jsem se bál, že tu vyvolám mezinárodní konflikt.“ Poslechl a trpělivě rovnal kamínky jeden na druhý. Holčička potěšeně zatleskala a běžela najít lastury na ozdobu. Nakonec ji to přestalo bavit a odešla s rodiči na zmrzlinu. Chlápek přišel ke mně. „Jste Angličanka, že?“ Přikývla jsem. „Mluvíte řecky?“

matk a , jakou jsem mohl a bý t

21

„Ani ne. Momentálně tu žiju, tak jsem něco málo pochytila.“ „Já tady taky nějakou dobu zůstávám, dokud si mě nenajde skutečný život. Jsem William, William Cottingdale. Nechceš něco k pití? Je tu hrozné vedro.“ Požádala jsem o kolu a nabídla mu peníze. „Nemluv hlouposti. Já to vezmu.“ S lidmi ze své vlasti jsem celou věčnost nevedla normální konverzaci, rozhovor, který by se netočil kolem toho, ve kterém koktejlu je víc alkoholu. Freddie mluvil o fotbale a o ragby, ale nezajímala ho četba, což jsem prostě nedovedla pochopit. Když jsem se mu snažila vysvětlit, o co přichází, jen říkal: „Nedokážu se do knihy začíst. Radši se koukám na telku.“ A byl už z Anglie pryč tak dlouho, že přejal názory partičky imigrantů, kteří fňukali nad tím, co všechno na Korfu nefunguje, aniž měli tušení, jak hrozné to je u nich doma. Freddie vůbec nevěřil místním řemeslníkům, vždycky si zval „Frankova kámoše“, když potřeboval opravit elektřinu, nebo „toho chlápka, který míval instalatérskou firmu v Bognoru“. Nechápala jsem, jaký má smysl stěhovat se na Korfu, když si tam pak člověk vytváří Anglii podle toho, jak si ji pamatuje, ani ne tu skutečnou, která opravdu existuje. S chutí jsem poslouchala, jak William vypráví o svém životě v Sur­ rey Hills. Uklidňovalo mě vědomí, že nejsem jediná, nad kým se tak trochu stahovala mračna, když z Anglie odjížděl. Jeho rodiče si zřejmě přáli, aby nastoupil do práce, ale on si chtěl dát na chvíli pauzu. „Byl jsem prostě přesvědčený, že jsem nejdřív tvrdě makal, abych udělal závěrečné zkoušky, pak jsem se až do maturity nezastavil, dřel jsem jako mezek, abych se dostal na Durham, podařilo se mi vystudovat se slušnými výsledky a teď to jediné, co mám před sebou, je nekonečná řada žádostí o místo, zatracená spousta odmítnutí, a když budu mít velkou kliku, léta dojíždění za prací do Londýna, aniž někdy budu mít na vlastní bydlení.“ „A co máš teda v plánu? Najdeš si nějakou práci, která by tě držela nad vodou?“ zeptala jsem se. „Ježíšikriste, nechovej se při našem prvním setkání jako moje matka!“