0042131

S LÉKAŘI V PRVNÍ LINII reportáž z českých nemocnic

S LÉKAŘI V PRVNÍ LINII Lenka Klicperová, Markéta Kutilová Text © Lenka Klicperová, Markéta Kutilová, 2020 Photos © Lenka Klicperová, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-7065-4

OBSAH

Předmluva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Poprvé v Motole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Na noční s Hermi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 S kosmonauty v sanitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Tady covid 1. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Operace Bulovka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64 Jízda na divokém býkovi v minovém poli . . . . . . . . . . . . . . 86 Návrat do prázdného Motola. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Domovy v ohrožení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114 Když smrt proběhne mezi prsty v operační ráně… . . . . . . . . . 126 Vojáci v akci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 Nemocnice bez pacientů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Když má královna narozeniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Veselá laboratoř . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .178 Poslední dny covidária . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Druhá šance. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 Nejsme žádní hrdinové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Zkrotit imunitu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238 Věděla jsem, že to v jednu chvíli přijde . . . . . . . . . . . . . . 250 Čemu to pomůže? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268 Doslov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 286 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294

PŘEDMLUVA

12. března 2020 se změnilo mnohé, jen to ještě nikdo netušil. Nastal nejdelší nouzový stav v dějinách Česka. Měl trvat 66 dní.

Právě ten den jsem měla odlétat do zahraničí. Následovat měla další reportážní cesta do Somálska. Vše bylo zrušeno. Můj pracovní život se ze dne na den zhroutil. Markéta byla tou dobou ještě mimo republiku, a tak jsem se musela dát do práce nejprve sama.

Neměla jsem jinou možnost. Vidina cest se pomalu rozplývala a bylo jasné, že se asi nějakou dobu nepodívám ani do Somálska, ani do Sýrie, ani jinam. Z internetu na mě všude vyskakovaly články doplněné o agenturní fotky. Čínští lékaři z Wu-chanu, čínští zdravotníci, čínští pacienti. To nikdo nemá k českým článkům fotky z českého prostředí? Nechápala jsem to. Média chrlila jeden článek za druhým. Nikdo nemluvil o ničem jiném než o novém koronaviru, z českých covidových center však nebyla ani fotka, ani záběr. V nemocnicích, kde se odehrávalo to nejdůležitější, nebyl nikdo. A tak jsem začala telefonovat a shánět čísla na lékaře v covidových centrech, která se rychle budovala zejména v pražských nemocnicích. Z Nemocnice Na Bulovce se mi zakrátko dostalo příznivé odpovědi od mluvčí Simony Krautové: „Přeposlala jsem vaši žádost primářce s tím, ať se podívá na fotky na vašem webu, než vás odmítne.“ „Tak souhlasí,“ psala v dalším

10

e-mailu. Z motolské nemocnice nejprve přišla zcela zamítavá odpověď, následně mi přece jen svitla naděje. „Jedině, když si domluvíte lékaře, kteří se vám budou chtít věnovat.“ Domluvené jsem je měla za necelý půlden a vzápětí se poprvé vydala do nemocnice, kde jsem měla spolu s Markétou strávit intenzivním dokumentováním práce lékařů a sester další dva hektické měsíce...

Tato kniha zachycuje první dva měsíce koronavirové krize. Je autentickým svědectvím o vypjaté době. Zachycuje práci lékařů, sester, záchranářů, sociálních pracovníků a jejich názory a postoje, které zastávali v počátcích pandemie, kdy bylo k dispozici mnohem méně informací než nyní. Najdete zde i řadu protichůdných názorů, které jsou dokladem složité doby, v níž tento text vznikl.

Jsou to však názory lidí, kteří byli s nemocnými covidem denně v kontaktu. Lidí, pro které covid nebyl jen virtuální hrozbou z obrazovky televize či počítače. Zároveň jde o profesionály, kteří se péči o naše zdraví věnují dlouhá léta, během nichž léčí stovky virových i nevirových onemocnění. Často bojují o naše holé životy a utkávají se s nemocemi, u nichž se prognóza smrti pohybuje v desítkách procent.

Daly jsme hlas zdravotníkům. Těm, kteří hráli a stále hrají v celosvětové pandemii nejdůležitější úlohu, přestože nejsou slyšet tolik jako politici či epidemiologové. Měli bychom jim však bedlivě naslouchat. Oni jsou ti „v první linii“ a jsou to také oni, kteří na svých bedrech nesou největší tíhu celé koronavirové krize. I největší rizika. Viděly jsme jejich odhodlání a nasazení. Často sváděli boj se svou odpovědností vůči svým blízkým, nikdo z nich to ovšem předčasně nevzdal. A za to vše jim patří náš velký respekt a dík.

11

předmluva

POPRVÉ V MOTOLE

„... a vy voláte, protože se bojíte?“ přeruší moji úvodní řeč o nastávající pandemii koronaviru, o které už všichni mluví a která právě dorazila i do Česka, primářka Jitka Dissou. „Ne, já volám, protože bych o vás chtěla psát a fotit u vás na oddělení. Chtěla bych být s vámi v nemocnici, v první linii,“ vysvětluji, už stručně. „Aha, no proč ne? Tak přijďte zítra v půl osmé a můžete s námi strávit celý den,“ ozve se ze sluchátka. V tu chvíli vím, že jsem objevila ženu, která nebude hledat problém, vymýšlet, proč něco nejde, ale hledat řešení, cestu, jak udělat, aby to šlo. A čas ukáže, že jsem se nemýlila.

Je 17. března 2020. Česko má už 434 nakažených, uzdravili se tři. Ministerstvo zdravotnictví dnes povolilo užití experimentálního léku Remdesivir. V celém Česku platí karanténa nařízená do 24. března. Lidé mohou chodit pouze do práce, k lékaři nebo za příbuznými, povoleny jsou procházky v přírodě nebo parcích.

Zavřené jsou všechny restaurace a obchody, kromě například potravin, lékáren, benzinek či autoservisů. Výjimku dostaly i galanterie, aby si lidé mohli šít roušky, kterých je nedostatek. Finanční trhy ztrácejí pevnou půdu pod nohama, důvodem hroucení je šířící se koronavirová panika. Koronavirus jako téma již naprosto

14

ovládá média. Nikdo nemluví o ničem jiném, všichni se bojí „italského scénáře“. A hlavně nikdo neví, co se bude v Česku dít. Lidé vykupují potraviny, začíná být nouze o droždí. Z poloviny obyvatel Česka se téměř přes noc stali pekaři. Internet zaplavují kromě hororových zpráv ze zahraničních nemocnic i obrázky prázdných supermarketů, chybí toaletní papír. Bůhví proč. Asi pro jistotu, kdyby vyhlásili zákaz vycházení z domu. Nejistota panuje zkrátka na všech frontách – a také v nemocnicích.

Napjatá situace je i mezi zdravotnickým personálem v první linii.

Bude si však muset nějak poradit. Stejně jako primářka dětského urgentního příjmu v Motole Jitka Dissou. Je to energická a rázná žena, ale také žena se smyslem pro humor a se schopností poradit si v improvizačních situacích. V 7:30 se hlásím u ní na oddělení a v zasedačce se scházím spolu s několika mediky, kteří se přihlásili jako dobrovolníci. Jitka je musí proškolit – ani oni pořádně neví, do čeho jdou. Dostávají rychlokurz urgentní medicíny a Jitka se je snaží připravit na možné situace. Přijdou konflikty, lidé budou nervózní, vystrašení, budou se bát. Budou se chovat nestandardně. „Ale vy je musíte chápat, musíte je umět uklidnit, vše jim vysvětlit a zabránit, pokud to aspoň trochu půjde, hádkám a vypjatým momentům,“ říká primářka, zatímco bere už několikátý telefonát.

A to je teprve kolem osmé.

Aby se situace vůbec dala zvládnout, je zapotřebí vše rychle zorganizovat. Vedoucí oddělení, primáři, vrchní sestry – všichni musí začít improvizovat. Žádné přesné instrukce nejsou k dispozici, vláda většinou přijde s doporučeními v době, kdy už je nemocnice dávno zavedly. Základem pro zvládnutí celé situace je perfektní triáž – rozdělení pacientů na neinfekční, infekční a ty, u nichž se musí infekčnost teprve vyloučit, nebo potvrdit. Úspěch tkví v tom, že se v nemocnici tyto skupiny nesmí potkávat. „Naše dosavadní předpisy padají, jedeme v úplně jiném módu, improvizujeme,“ říká Jitka Dissou. To je to, proč jsou lékaři v enormním stresu – nejen kvůli přibývajícímu počtu pacientů, ale také kvůli novým okolnostem.

15

POPRVÉ V MOTOLE