0042089

Petra Š. Jirglová

, í š p e l j e n o n h c e š V Anno

1. Všechno nejlepší, Anno!

Narozeniny jsou u nás v rodině posvátné. Je jedno, jestli je oslavenci sedm nebo padesát, v den jeho narozenin se točí všechno kolem něj a neexistuje špatná nálada nebo snad odepření jakéhokoliv přání. Někomu se to může zdát dětinské, ale já se na ten „svůj“ den každý rok těším jako malá holka. Těším se na dárky, na úsměvy, na přání na Facebooku, na telefonáty a těším se, že budu středem pozornosti ještě o kousek víc než obvykle. Tyhle narozeniny začaly ale trochu jinak.

Radim neomaleně bouchl dveřmi od koupelny, což mě vzbudilo zbytečně brzo. Bylo teprve sedm ráno a já jsem měla budíka až na osmou. Rozlepila jsem postupně obě oči a s úsměvem na tváři jsem se dívala do střešního okna našeho bytu na Vinohradech.

Technicky je to Radimův byt, ale žijeme tu spolu už čtyři roky a paní domu jsem já. Když jsem se k Radimovi nastěhovala, jediné, co vlastnil, byla matrace, zbytečně velká televize, PlayStation a pár krabic. V té době to bylo všechno, co jsme potřebovali ke štěstí, ale nechtěla jsem žít jako squater navždy, takže jsme postupně začali byt zařizovat. Byl nádherný, světlý a útulný, plný ženských prvků v podobě květinových motivů, drobných doplňků a samozřejmě spousty polštářků. Nebyl to velký byt, rozhodně jsme neplánovali tady založit rodinu, ale pro nás dva to bylo ideální. Měli jsme velký gauč, na který jsme se pohodlně vešli oba i s mísou popkornu na sledování seriálových maratonů, velký jídelní stůl, kde jsme často a rádi hostili svoje přátele, a kvalitní postel, na které jsme promilovali celé noci a ze začátku vztahu i celé dny.

8

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

Postel byla moje nejoblíbenější část bytu. Trávila jsem v ní nejvíce času, pokud jsem byla sama doma. Odpočívala jsem na ní, četla si, pracovala na počítači, vyřizovala e-maily a i jen tak lenošila, když se mi prostě nechtělo nic dělat. Když byl Radim celý víkend na služební cestě, objednala jsem jídlo až do bytu a z postele se nehnula celé dva dny. Miluju ten byt, říkala jsem si při pohledu na azurově modrou oblohu bez mráčku a celou dobu jsem měla ten úsměv na tváři.

Z myšlenek mě vyrušilo zavrnění telefonu. Vzrušeně jsem ho vzala z nočního stolku a byla jsem zvědavá, kdo mi píše jako první. „No nazdar, ty stará vraždo, vítej jednou nohou v hrobě! Už to máš za pár, tak ještě užívej mládí! Večer to pořádně zapijem, pusinku, pa.“ Moje nejlepší kamarádka Aneta, která vždycky věděla, jak mě pobavit a jak mi taktně připomenout, že za chvíli mi už bude třicet.

Třicet! Číslo, kterého jsem se vždycky jako náctiletá děsila.

Komu bylo třicet, toho jsem označovala jako „starého“. Ve třiceti už je člověk víc než dospělý, život má jasně nalajnovaný a umí platit složenky a tématem číslo jedna je u něj hypotéka. Mně je dneska dvacet devět, takže naučit se vyplňovat složenky můžu celý následující rok. Hypotéku nemám, ale žiju už víc jak čtyři roky v „dospělém“ vztahu, mám dobrou práci a umím vařit i něco víc než jenom čaj. Všechno je v naprostém pořádku, mám se báječně, řekla jsem si, když jsem ještě jednou pro pobavení přelítla očima zprávu od Anet.

Vleže na zádech a s telefonem těsně nad obličejem jsem projížděla Facebook a byla jsem zklamaná, že se mi na zdi zatím objevila jenom tři přání. No, tak zase je teprve půl osmý ráno, pomyslela jsem si, abych omluvila neomalenost svých poddaných.

Slyšela jsem, jak Radim vypnul sprchu a s hlubokým výdechem vylezl z koupelny. „Dobré ráno,“ řekla jsem polohlasem se šibalským úsměvem na rtech a s očekáváním náležitého přivítání do nového dne, jak se pro princeznu sluší a patří. „Čau zlato, prosimtě, nezapomeň zase zajít na tu poštu dneska, je to poslední den k vyzvednutí.“

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

9

Tupě jsem na Radima zírala a šibalský úsměv se proměnil ve výraznou vrásku mezi obočím. „Co takhle zle koukáš? Co jsem zase proved? Vždyť jsi slíbila, že tam zajdeš.“ „Hm, vždyť já tam zajdu… Jenom si říkám, jestli jsi nezapomněl, co je dneska za den.“ Radim si sedl na kraj postele, naklonil se, aby mi mohl dát pusu na čelo, a s nevinným výrazem řekl: „To víš, že jsem nezapomněl. Všechno nejlepší, kotě, večer to oslavíme se vším všudy.

Promiň, víš, jak mám teď náročnej tejden v práci, ale slibuju, že ti to vynahradím.“ Neřekla jsem nic, jenom jsem se chápavě usmála a otočila se na druhý bok s nadějí, že ještě na těch pár minut, než mi zazvoní budík, usnu. Oči jsem zavřela ale jenom na pár vteřin a pak jsem jen tak zírala na zeď vedle postele, na které visely zarámované fotky mě a Radima z cest. Jednu po druhé jsem si pozorně prohlížela, i když jsem znala každičký jejich detail, a zběžně vzpomínala na chvíle, kdy byly pořízeny. Na lyžích ve Špindlu, těsně předtím, než jsem spadla a nadvakrát si zlomila zápěstí, na naší první dovolené v Chorvatsku v restauraci na nejlepších mořských plodech, jaké jsem kdy jedla, na Lipně, kde mi ukradli kabelku se všema dokladama, u přátel v Německu a moje nejoblíbenější – v Krumlově, kde jsme strávili víkend. Užívali jsme si s Radimem často a rádi, nic jsme nikdy dopředu neplánovali, byla pro nás samozřejmost někam vyrazit, takže kdykoli jsme měli aspoň trochu delší volno, už jsme vymýšleli, kam to bude. Ale letos už byl říjen a my ještě nikde nebyli. Radim trávil celé dny v práci, jeho byznys s prodejem horských kol se rozrůstal každým týdnem, on a jeho společník David seděli ve skvěle rozjetém vlaku a ani jeden z nich pochopitelně nechtěl vystoupit. Snažila jsem se nestěžovat si na nedostatek pozornosti, ale co bych to samozřejmě byla za ženskou, kdybych občas neztropila nějakou tu scénu. Radim mě na oplátku zahrnoval většími či menšími dárky a náš životní standard se díky prosperující firmě přirozeně zvyšoval. Snažila jsem se tohle všechno ocenit. Navíc jsem cítila v kostech, že devětadvacátý rok mého života je ten poslední, kdy budu oficiálně svobodná!

10

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

Ve chvíli, kdy jsem zavřela oči a představovala si ty nejkrásnější svatební šaty, mě vyrušil ten nejodpornější zvuk na světě, budík. Tsss, vždyť mám narozeniny, klidně si ještě dvacet minut zalenoším. Fakt, že jsem fyzicky nemusela chodit do práce, mi samozřejmě vyhovoval, ale trochu jsem kvůli tomu zlenivěla.

Až do začátku letošního roku jsem pracovala v rodinné firmě, kam jsem nastoupila prakticky hned po střední škole a kde mi dělal šéfa můj vlastní táta. Dělala jsem různou administrativu, vyřizovala objednávky a příležitostně se setkávala s klienty, kteří si od nás nechávali vyrábět tapety na zakázku. Práci jsem měla ráda, obchod šlapal skvěle, věděla jsem přesně, co dělám, a s většinou zaměstnanců jsem byla kamarádka. Poslední roky ale naše vztahy s tátou ochladly natolik, že když mi Radim nabídl, abych víceméně tu samou práci dělala pro něj a z domova, nepřemýšlela jsem o tom dlouho. Jsem tedy už od ledna zaměstnaná u svého přítele a pracuji doma.

Dvacet minut jsem si zkrátila na deset, protože jsem věděla, že stejně už neusnu, a na to, jen tak relaxovat v posteli, jsem byla moc rozrušená. Dnes je můj významný den, zaculila jsem se na sebe do zrcadla a šla si dát dlouhou sprchu, ve které jsem měla v plánu podstoupit všechny možné i nemožné zkrášlující procedury. Peelingovou rukavicí odstranit starou kůži po celém těle, promasírovat problémové partie zadečku a stehen a doufat v zázrak, že až skončím, nezbyde po celulitidě ani památky. Ach jo, musím zase začít cvičit. Nanést masku na obličej, no, radši dvě, umýt vlasy důkladně šamponem s výtažky z bylinek a potom nechat dlouho působit zábal z kokosového oleje. Samozřejmostí je depilace celého těla od hlavy až k patě a v tento významný den si voskovými pásky vytrhat knírek pod nosem, který není nijak viditelný, ale já vím, že tam je.

Ze sprchy jsem odcházela jako znovuzrozená a hned v obýváku jsem před zrcadlem kontrolovala, zda celulitida skutečně zmizela.

Nezmizela, ale díky rozproudění krve a masáži byla méně vidět.

To mi momentálně stačilo. Namazala jsem se tělovým mlékem z bambuckého másla a kontrolovala kvalitu depilace na nohou.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

11

A sakra, tady jsem zapomněla na celý pruh! Nic, co by nespravila žiletka nasucho. Předtím než jsem vlasy zamotala do turbanu, jsem je nastříkala svým novým sérem z arganového oleje. Cítila jsem se skvěle a vůbec mě netrápilo pár vrásek kolem očí, když jsem si nanášela krém na obličej a zblízka kontrolovala stav téměř třicetileté pleti ve zvětšovacím zrcátku.

Měla jsem se ráda, věděla jsem, že zdaleka nejsem perfektní, a na vzhledu mi záleželo, ale nikdy jsem se nebrala tak vážně, abych se trápila nějakými mindráky. Nebyla jsem s ničím stoprocentně spokojená, asi jako není žádná žena, pokud to není zrovna Emily Ratajkowski. Přála bych si mít větší rty, hustší vlasy a dokonalou pleť, ale věděla jsem, že pro spoustu mužů jsem přitažlivá, a pro Radima jsem byla ta nejkrásnější na světě, především ráno po probuzení v pyžamu a bez mejkapu (tuhle mužskou úchylku jsem nikdy nepochopila). Cítila jsem se dobře ve svém těle a věděla jsem, že co nenadělil Pánbůh, to vynalezla firma MAC a její zázračné produkty.

Pinzetou jsem ještě rychle doladila oblast pod nosem a byla jsem připravená na noční můru výběru oblečení na večer. I když bylo teprve ráno, nechtěla jsem nechávat nic na poslední chvíli, věděla jsem, že mám před sebou náročný den a že se vrátím domů nejdřív pozdě odpoledne. Musela jsem co nejdřív odpovědět na pracovní e-maily – začít jsem měla už v osm, měla jsem domluvený oběd s rodiči, nesměla jsem zapomenout zajít na poštu a ve čtyři hodiny mě čekalo to nejdůležitější: pedikúra a manikúra.

Srdce mi zaplesalo radostí nad zjištěním, že musím vyřídit jenom jeden e-mail ze včerejška, a tím pádem můžu z bytu vyrazit dřív. Cestou na poštu jsem zabloudila do pár obchodů. Tu koženou bundičku jsem v Mangu nemohla nechat! Mám přece narozeniny. Na poště se v moment mého příchodu otevřela nová přepážka a mladík za ní mě vyzval, ať přistoupím. Z klasického půlhodinového až hodinového pobytu se stalo pět minut a já si říkala, jak mi v ten můj speciální den všechno vychází.

Sraz s rodiči jsme měli domluvený na dvanáctou v La Republice a já měla ještě dobrou půlhodinku, a tak jsem si jen tak

12

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

na kukačku zašla do Palladia. Normálně výlohy klenotnictví bez povšimnutí obcházím, tentokrát jsem se ale zastavila a dlouze si prohlížela zásnubní prstýnky. Hmmm, ten zlatej s rozumně velkým diamantem by se mi líbil. Nebo ten z bílýho zlata…

Na pár vteřin jsem se zase zasnila a hlavou mi probleskl obraz mě v nádherných bílých šatech, přesně těch, co jsem si už vybrala na internetu, a Radima v obleku ušitém na míru. Nevím, co mě to poslední dobou popadlo, ale na svatbu jsem myslela, a to hodně.

Moc jsem se chtěla vdávat a zažít „svůj“ den, ale nemyslela jsem si, že je to na pořadu dne. Tupě jsem dál zírala do výlohy a tajil se mi přitom dech. No ano, všechno tomu nasvědčuje, proto byl Radim minulou středu až do desíti v práci, a když jsem se ho zeptala, co tam tak dlouho dělal, jenom tajemně řekl, že se o to nemusím zajímat. Myslela jsem si, že zařizoval moji oslavu narozenin, ale nakonec se ukázalo, že to opravdu nechal celé na mně. Třeba byl vybírat prstýnek! Hlavou se mi honily všechny možné způsoby, jak řeknu ano, až se mi zaleskly oči. Panebože, určitě mě požádá o ruku dneska večer.

Chvíli jsem si před výlohou vysnívala zásnuby, ale pak jsem se zase trochu zklidnila. Snad stokrát jsem si představovala, jak mě Radim požádá doma v kuchyni, zatímco mu budu vařit večeři, nebo na dovolené při západu slunce, nebo prostě jen tak, až se budeme dívat v obýváku na televizi a on mi řekne, že sice nemá prstýnek, ale že beze mě nemůže žít a že si mě musí hned vzít.

Nejlépe zítra. V tomhle vztahu jsem byla romantik já, ale Radim to kompenzoval jinak, takže mi rozhodně nechybělo, že třeba přijdu domů a všude jsou poházené okvětní lístky. Byli jsme jeden z těch párů, které jsou šťastné, tak jak jsou, a žádný papír k tomu nepotřebují. A byla jsem přesvědčená, že to ještě pár let takhle zůstane.

Byli jsme spolu čtyři roky a i přes různé větší nebo menší neshody, tak jako v každém vztahu, jsme byli mimořádně šťastní.

Nejlepší kamarádi a parťáci, vzor pro ostatní páry. Tak nám to alespoň ostatní říkali a já se tomu samozřejmě nebránila a uvnitř jsem se dmula pýchou, že nás někdo takhle vnímá. Ano, Radima

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

13

miluju nade všechno na světě a už se nemůžu dočkat, až si ho vezmu za muže!

Ze snění mě vyrušil až pán na druhé straně prosklené výlohy, který zřejmě už pár vteřin pozoroval můj tupý výraz společně s mým přiblblým úsměvem. Lekla jsem se tak moc, až jsem ucukla o několik kroků dozadu, jako by se proti mně vyřítil náklaďák. „Ježíši, promiňte, nezlobte se,“ vyjekla jsem omluvně na člověka za mnou, kterého jsem dost důrazně přidupla. „Jééé, ahoj, Karolíno!“ Ukázalo se, že přidupnutý člověk je prodavačka z Radimova kamenného obchodu, kterou před pár měsíci najali na výpomoc, když už na to sami dva nestačili. Byla to štíhlá brunetka, něco kolem pětadvaceti, s dokonalou postavou. Byla schopná a dokázala zákazníka v obchodě zdržet tak dlouho, dokud si něco nekoupil. Kluci si ji nemohli vynachválit. I když byla příjemná, mně nebyla sympatická a mám takový pocit, že stejný názor panoval i na její straně. Nejdřív jsem nenápadně protestovala, když ji kluci po pohovoru přijali, ale nedovolila bych si říct nic nahlas.

Osvědčila se jako excelentní obchodnice a já měla radost, že má Radim jednu starost z krku a nemusí na prodejně za pokladnou sedět sám. Navíc hned po jejím příchodu na ní mohl David oči nechat a podle historek z práce, které mi Radim vždy po příchodu sděloval, bylo jasné, že i z její strany je náklonnost k Davidovi víc než přátelská. Protože jsem Davida ale neměla moc ráda, drby o něm mě nijak nezajímaly, a o ní už vůbec ne. „Ahoj,“ řekla s chladným úsměvem. „Ty dneska nejsi v práci?“ zeptala jsem se nevinně, i když mi hned došlo, že to může znít jako kontrola, a já rozhodně nejsem osoba, která by měla dohlížet na docházku zaměstnanců přítelovy firmy. „Mám taky pauzu, víš?“ zasmečovala zpátky s pozdviženým obočím. Asi vycítila, že taky zbytečně přestřelila, a hned přívětivěji dodala: „A vlastně všechno nejlepší, Anno.“ To mě zase potěšilo a na oplátku jsem co nejmileji odpověděla: „Děkuju, jsi moc hodná, přijdeš večer na oslavu?“ zeptala jsem se jenom ze slušnosti, nepředpokládala jsem, že by přišla. „Nezlob se, jedu na víkend k rodičům.“

14

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

Moje očekávání se naplnilo. Po pár dalších konverzačních frázích jsme se rozloučily a já zjistila, že je nejvyšší čas na oběd s rodiči. Kvapně jsem vyběhla z Palladia a bez rozhlížení přeběhla tramvajové koleje. Slyšela jsem, jak tramvaják buší do zvonku a určitě nadává, jaká kráva blonďatá zase nedává pozor. Nechtěla jsem zastavovat a naopak jsem hodlala demonstrovat všem lidem na zastávce, pro které jsem se svým výstupem stala středem pozornosti, že opravdu pospíchám (i když jsem zas tak nepospíchala), a tak jsem se rozhodla doběhnout až do restaurace. Ve dveřích jsem dýchala jak po půlmaratonu a nohy v lodičkách mě dost bolely. Dala jsem si asi třicet vteřin na rozdýchanou a elegantně vstoupila dovnitř, jak se na pravou dámu sluší a patří. Hned jsem pohledem zamířila k našemu oblíbenému stolu u okna a ke svému překvapení jsem zjistila, že u něj sedí jenom máma. „Aničko, miláčku, všechno nej-lep-ší!“ kvílela dokonale upravená máma teatrálně, přesně jak má ve zvyku, a tleskala u toho do rytmu. Pokud je někdo rád středem pozornosti, je to rozhodně má matka. Výrazný světle růžový klobouk s nemalými květy toho byl důkazem. Hosté u stolu otáčeli hlavami a zřejmě čekali příchod sedmiletého děvčátka a ne téměř třicetileté ženy. „Aničko, tatínek nemohl přijít, protože má v práci strašný šrumec, ale posílá ti milion pusinek, mlask, mlask, mlask.“ Nepřekvapilo mě, že táta nepřišel, ale zklamání na mně bylo zcela jistě znát. Za posledních pár let jsme se strašně odcizili hlavně díky tomu, že jsem ho „zklamala“, protože jsem nešla na vysokou jako všichni od nás z rodiny, a on mě na oplátku zklamal, protože všechno nasvědčovalo tomu, že měl nějakou aféru. Ale nemyslela jsem si, že by se vykašlal na moje narozeniny. „Aničko, miláčku, netvař se tak nešťastně, budeš z toho mít vrásky a víš, že žena ve tvém věku je na vrásky mnohem náchylnější.“ Moje máma je báječná ženská, pro kterou jsou rodina a vzhled na prvním místě. Abych to upřesnila – vzhled rodiny.

Prohlédla si mě od hlavy až k patě rentgenovým pohledem a s grácií sobě vlastní vzdechla: „Aničko, zlatíčko, že tys zase přibrala?

To máš z toho, jak se špatně stravuješ.“

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

15

„Ahoj mami, taky tě ráda vidím,“ povzdechla jsem si na oplátku a v duchu uznala, že má pravdu. S trochou závisti jsem si prohlídla máminu dokonalou postavu, zaslouženou dřením v posilovně a léty odříkání, její perfektně sladěný outfit, skvěle natočené vlasy a dokonalý mejkap. Máma byla fakt nádherná a pokročilý věk u ní nebyl na škodu, naopak všichni uznale pokyvovali, když zjistili, kolik jí je let. Máma si toho byla moc dobře vědoma a svoje datum narození nikdy netajila, naopak se k němu hrdě hlásila a zmiňovala ho nepřiměřeně často. Nedivím se jí, já sama bych si přála mít její grácii, sebevědomí a aspoň půlku šatníku. Matka vždy dbala na svůj a náš vzhled, jako by to byla nejdůležitější věc na světě. Jako by naše duše byly definovány tím, jestli máme upravené nehty, nebo ne.

Matka zásadně razila heslo „kupuj knihu podle obalu“ a sama se jím vždy řídila. Vždy komentovala, co mám na sobě, i v naprosto zbytečných momentech. Třeba když jsem šla spát. „Aničko, miláčku, tohle pyžamo nenos, víš, že ti žlutá nesluší.“ Už odmala mě cepovala a vybírala, co si mám vzít na sebe, i když jsem si šla hrát s dětmi na písek. „Co si o nás lidi pomyslí!“ byla její nejfrek­ ventovanější věta. A ona vždy vypadala jak ze žurnálu. Takže jak se mám vedle ní cítit! „Aničko, tady je malý dáreček ode mě s tatínkem,“ podala mi luxusně zabalenou krabičku a obálku. „Teda mami, děkuju!“ řekla jsem upřímně a pečlivě si prohlížela diamantové náušnice. V obálce jsem ještě našla pět tisíc a vděčně jsem mámu objala. „Vážně moc děkuju, je to nádherný a peníze si schovám na nějakou dovolenou.“ „No kočičko, já myslela, že by sis mohla koupit něco na sebe.“ Moment souznění matka–dcera byl tentam, ale naštěstí nás vysvobodil číšník. „Dobré poledne, dámy, už máte vybráno?“ „Ano!“ vyhrkla jsem, aniž bych se podívala do jídelního lístku.

Už pár dní jsem měla neskutečnou chuť na nějakou pořádnou prasárničku a objednala jsem si hovězí burger, hranolky s kečupem a colu. Kečup jsem zopakovala dvakrát, nerada bych se

16

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

dočkala toho, že mi ho zapomenou donést a já budu muset dalších pár minut čekat, než se do toho lahodného pokrmu budu moct zakousnout.

Máma se omluvně usmála. „Pro mě kuřecí salát Caesar a neperlivou vodu, mladý muži. To víte, v pětapadesáti se už člověk musí trochu hlídat.“ „Všechno nejlepší, krásko ;-)“, rozsvítilo se na displeji mobilu přesně ve chvíli, kdy jsem vyčerpaně dosedla na gauč. Každoroční esemeska od Petra, kterému evidentně pořád přijdu krásná, i když jsme se pěkných pár let neviděli.

Přejela jsem palcem displej a s úsměvem odepsala: „Děkuju, krasavče ;-)“. Jako každý rok jsem si vzpomněla na těch pár vášnivých nocí s Petrem před lety, těsně předtím, než jsem poznala Radima. Petr byl krásnej svalnatej chlap se smyslem pro humor a s IQ aspoň milion, cítila jsem se vedle něj dost často nesvá, ale on nikdy nic nedal najevo. Potom co jsem začala chodit s Radimem, mi se svým osobitým humorem čas od času připomněl, že bychom se spolu bývali měli bezvadně a že jsme mohli mít skvělé děti, které by byly chytré po něm a krásné taky po něm. Humorem se snažil zakrýt zlomené srdce, které jsem mu způsobila já, protože byl do mě upřímně zamilovaný. Jenomže jsme se poznali v době, kdy jsme se oba dostávali z dost toxických vztahů a ze špatného rozchodu, a já si nedokázala představit, že by Petr, i když mi s ním bylo skvěle a měla jsem ho ráda, měl být někdo víc než jen typický „převozník“. Zpětně vím, že jsem se chovala jako klasická mrcha, která ho využila v době potřeby fyzické blízkosti, když jsem nechtěla být sama, a on hodiny poslouchal moje monology o předešlém vztahu. Ať se snažil jakkoli, vždycky jsem rozhovor svedla právě na tohle téma a nejednou se stalo, že jsem brečela.

Pokaždé jsme skončili u něj a do rána se promilovávali k lepším pocitům. Petr našel štěstí ve mně a nikdy nešetřil lichotkami a porozuměním ke všemu bláznivému, co jsem v té době prováděla.

Po oslavě Anetiných narozenin jsem se mu dokonce svěřila, že jsem poznala jednoho fajn kluka a že mě pozval na rande.

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

17

V ten moment jsem pochopila, že pro Petra jsem nebyla jen chvilková záležitost. Bolelo mě u srdce, ale jen z důvodu, že mi bylo Petra líto, nechtěla jsem mu ublížit, ale bohužel jsem sobecky zvažovala, co je nejlepší pro mě, a celou tu dobu mě ani nenapadlo, jak to cítí on. Nicméně pro mě nebyla jiná možnost, já jsem Petra nemilovala a zodpovědnost vůči němu jsem taky necítila. To byl poslední večer, co jsme spolu seděli nad vínem, a poslední milování, po kterém se Petr odtáhl na druhou stranu postele. Nemluvili jsme spolu několik týdnů, až mi napsal textovku, ve které stálo, že mě viděl na náplavce s nějakým fešákem a že jsem byla krásná jako vždy a že vypadám šťastně a že mi to moc přeje. Od té doby jsme si sem tam vyměnili pár vět. Občas jsem projela jeho profil na Facebooku a fotky dokazovaly, že ani on netrpí samotou. Ještě aby jo, takovej fešák.

Mobil se mi v ruce rozvibroval a já se tak lekla, až mi spadl na zem. To mě Bůh trestá za hříšné myšlenky. No jistě, volal Radim, že se opozdí a že se večer sejdeme až na místě. To mě trochu podráždilo, protože jsem doufala, že pro mě bude mít nějaké „překvapení“ před oslavou, ale byla jsem moc unavená na to protestovat. Na gauči jsem změnila polohu sedu na polohu lehu a dobrovolně jsem zavřela oči.

Vzbudila mě o hodinu později noční můra, ve které mi Petr v můj svatební den s Radimem začal stříhat nůžkama svatební šaty a potom si ustříhal všechny prsty a nakonec celou ruku. Zděšeně jsem vydechla a zjistila jsem, že jsem celá zpocená. Nevím, jestli to měl na svědomí ten strašnej sen nebo ten teplej kabát, v kterém jsem pořád ležela. Zkontrolovala jsem na mobilu čas a u toho přečetla všechna přání na Facebooku i pár textovek, které mi mezitím přišly. Bylo pět a já měla v osm být na místě, takže jsem měla co dělat, abych byla královnou večera.

Dveře od svého oblíbeného baru Náměstí na Andělu jsem otevírala přesně ve 20.15, tedy tak, jak jsem si naplánovala. Nechtěla jsem přijít ani moc pozdě, ale ani moc brzo, abych mohla již usazené ohromit svým vzhledem. Obyčejně si vystačím s BB

18

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

krémem a řasenkou, ale při slavnostních příležitostech se díky kosmetickým zázrakům a YouTube tutoriálům dokážu proměnit ve hvězdu ze stříbrného plátna. Nebo alespoň ve hvězdu ochotnického divadla. Každopádně sebevědomí jsem měla posilněné tlustou vrstvou mejkapu, upnutými tyrkysovými šaty, novými lodičkami na rozumně vysokém podpatku a třemi sklenkami chardonnay, které jsem zvládla doma za zvuků hlasité taneční hudby a předvádění se v zrcadle. „Překvapenííí!“ vřískala Aneta na celý bar, který ještě nebyl řádně rozjetý a jeho návštěvníci čekali na pozdější hodinu a pár koktejlů, aby se mohli odvázat. Všichni se na Anetu dívali s trapným posměškem. Já jsem zůstala v rozpacích stát u dveří. „Jaký překvapení, vždyť jsem to zorganizovala já, a kde jsou sakra všichni?“ Aneta se nenechala vyvést z míry a přispěchala mi nasadit narozeninovou čepičku. „No já nevím, zatím jsem tu já, a to ti musí stačit!“ řekla rozverně a kopla do sebe zbytek vína. Zřejmě tam už nějakou dobu seděla a nebyla to první a rozhodně ne poslední sklenička toho večera. Anetě jsem záviděla její nepředstíranou sebedůvěru, nebojácnost a ostré lokty. Navíc byla upřímně laskavá a hodná. Známe se už od gymplu a vždycky jsem k ní přirozeně vzhlížela pro její nadhled a racionalitu. Byla přesně ten typ, co se z ničeho jen tak neposere. Byla krásná, takovým tím skromným způsobem. Lesklé hnědé vlasy měla zastřižené na mikádo, byla o půl hlavy vyšší než já a všechno, co si na sebe kdy oblékla, jí strašně slušelo. Nikdy toho nezneužívala.

Podrážděně jsem vytáhla mobil z kabelky a začala jsem vytáčet Radima. Celý den jsem se mu schválně neozvala, zaprvé abych ho nerušila a zadruhé protože jsem na něj byla trochu uražená kvůli tomu ránu. Přirozeně jsem čekala, že on bude na místě první, objedná lahev prosecca a přivítá mě dlouhým polibkem a kyticí růží. Nebo aspoň že tam prostě bude. „Volaný účastník je dočasně nedostupný,“ ozvalo se na druhém konci. Byla jsem překvapená, jak moc mě to vzalo. Nahrnuly se mi slzy do očí a já šla beze slova na záchod. V kabince jsem si

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

19

sedla na poklop od mísy, toaletním papírem tlačila slzy zpátky do očí a nadávala si, že přece nejsem malý dítě, proč tak zbytečně vyvádím. Věděla jsem, že se občas chovám neúměrně svému věku, že se urážím kvůli maličkostem, a ten, kdo mě dobře neznal, lehce nabyl dojmu, že jsem hodně rozmazlená, ale doopravdy jsem byla rozmazlená jenom trochu. Věděla jsem, co si o mně spousta lidí myslí, ale bylo mi to celkem jedno, a naopak jsem ráda poslouchala od lidí, že jsem je překvapila tím, jak supr jsem, přestože jsem na ně neudělala moc dobrý první dojem.

Po pár nadávkách jsem s nuceným úsměvem vylezla z kabinek a radost mi udělal pohled ke stolu, kde seděly mé tři kamarádky, které bez sebe dodnes, i přesto, že jedna je už vdaná a dvě mají děti, neudělají ani krok. Marta, Šárka a Sabina, holky do nepohody, které nikdy nezkazí žádnou srandu. „No nazdar, oslavenče!“ vrhly se na mě všechny tři naráz. „Čau, lásky moje, moc ráda vás vidím, díky, že jste přišly, dneska to rozjedeme.“ Holky jsem nemusela dvakrát pobízet a už stály u baru a na rozehřátí objednaly pro nás pět panáky tequily. „Fuj,“ utrousila jsem nahlas a vzpomněla jsem si na poslední akci, kdy mě Aneta po tequile musela dovést domů a předat mě ve čtyři ráno Radimovi. Nebudu se ale přece upejpat na svoje narozeniny. Panáky do nás vletěly bez mrknutí oka a všichni ostatní hned poznali, že máme letitou praxi. Tequila na mě působila jako lék a hned jsem se uvolnila. Jen co jsem si zapálila první cigaretu a požitkářsky vydechla dehtový kouř, začali se hrnout další účastníci oslavy. „Moc moc děkuju a díky, že jste dorazili,“ zopakovala jsem v následující hodině ještě minimálně desetkrát, bar díky mým narozeninám konečně ožil a nikdo už se nehlídal, jestli se nesměje nebo nemluví moc nahlas. „No kde jsi?!“ vyhrkla jsem na Radima, když mi konečně při šestém pokusu zvedl telefon. „Lásko, promiň, vybila se mi baterka, už jedu.“ „Teprve teď? To tady budeš nejdřív za hodinu.“ „A co mám dělat? Je konec měsíce, máme uzávěrku a musel jsem to prostě všechno dodělat.“

20

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

„Tak promiň, že tě takhle obtěžuju svýma narozeninama!“ vyjekla jsem bezhlavě a mrskla telefon do kabelky, aniž bych se obtěžovala ho položit. Zamrzelo mě to hned další vteřinu a vzala jsem mobil zpátky do ruky a chtěla Radimovi říct, že to chápu, ale ať už přijede. Pozdě, položil to. Nevěděla jsem, jestli mě mrzelo víc, že tu Radim není, nebo to, že se můj sen o žádosti o ruku rozplynul jako pára nad hrncem.

Alkohol na mě měl už ale velký vliv, proto jsem své myšlenky dál nerozebírala a vrátila se k partě neméně opojených přátel.

Už v deset, když jsem se podívala na záchodech do zrcadla, jsem poznala, že už moc parády neudělám, a ubrouskem jsem si otírala mastné čelo a otisk linky na horním víčku. Nechala jsem si téct na ruce ledovou vodu a pravou rukou jsem si příjemně zchladila zátylek. Musím trochu přibrzdit, říkala jsem si, ale věděla jsem, že s patnácti rozjařenými přáteli to bude nesplnitelný úkol. No co, mám ještě dvě hodiny narozeniny, utěšovala jsem sama sebe.

V půl jedenácté přišel Radim. V ruce neměl ani kytku, ale pouze dárkovou taštičku z klenotnictví. Nechtěla jsem na sobě nechat znát zklamání a vlepila jsem mu dlouhou pusu. Barem zněl nekonečný hlasitý aplaus a výkřiky vyspělých kamarádů opačného pohlaví: „Jen jí dej, Radime, wohooo!“ „Vy jste debilové,“ říkala jsem pohoršeně, ale přitom mi dělalo radost, že nás ostatní vnímají jako vášnivě zamilovaný pár. Radim se ode mě odtáhl, předal mi neslavnostně taštičku a polohlasem mi popřál všechno nejlepší. Náušnice. Samozřejmě jsem už po­ dle krabičky poznala, že se nejedná o prstýnek, a taky jsem si tu žádost představovala rozhodně jinak než s dvěma promilema. „Hm, hezký, díky,“ usmála jsem se, jak nejradostněji jsem dovedla, ale zklamání na mně bylo asi vidět. „Jééé, ukaž, ty jsou nádherný,“ snažila se situaci zachránit hodná Aneta. Naštěstí už kluci odtáhli Radima k baru a já si mohla v soukromí Anetě postěžovat.

Nemusela jsem si brát servítky, Aneta vyslechla všechno bez příkras, všechny historky od prvního seznámení přes první sex až po všechny hádky. Pravidelně jsem ji informovala. „No chápeš

VŠECHNO NEJLEPŠÍ, ANNO

21

to, přišel pozdě, nechápu, co to má na sobě, nějaký příšerný tričko, a ještě mi dá takový průměrný náušnice. Podívej, dneska už jsem jedny dostala, s diamantem!“ odhrnula jsem pramen vlasů a pochlubila se dárkem od rodičů. „No ty jsou fakt nádherný,“ zapomněla se Aneta a obdivovala dokonale broušený diamant. „No hele, třeba toho má fakt dost v tý práci…,“ snažila se Radima omluvit, nebo se spíš snažila vyhnout tomu, abychom se pohádali a party skončila moc brzy.

Její obavy byly zbytečné, jelo se klasicky až do rána, nakonec jsme se všichni královsky bavili, Radim štědře objednával mně i všem pozvaným hostům panáky po desítkách. Dlouho jsem ho neviděla takhle uvolněného a přátelského. Ostatně já jsem se taky náramně bavila, všechen vztek ze mě v průběhu večera opadl, vykašlala jsem se na nepovedený dárek i pozdní příchod a stala se ze mě královna parketu. Moje neodolatelné sexy pohyby bavily všechny přítomné, nejen mé přátele. Nevím, co je na tom bavilo, když jsem byla naprosto svůdná, ale Radima to evidentně rozpálilo a přidal se ke mně. Parket byl náš a nikdo kolem nás nezajímal. Byla to skvělá oslava a jako poslední barman se svítáním vyhazoval ty tři grácie, mě, Radima a Anetu. „Bože…,“ kuňkla jsem polohlasem, když jsem se probrala. Hlava mi třeštila, jako by mě do ní někdo kopnul. Deset. Uf, to jsem spala nějakých pět hodin, to není tak zlý, ale co budu dělat s tou hlavou?

Neohrabaně jsem vylezla z postele. Radim se ani nepohnul a chvíli jsem pozorovala, jestli dýchá. On rozhodně neměl problém po propité noci spát klidně až do odpoledne. To mně alkohol proudil v žilách, bušilo mi srdce a kocovina o sobě dávala náležitě znát. Uf, zničeně jsem opět vydechla u lednice, když jsem si uvědomila, že poslední colu jsem vypila předevčírem a zapomněla jsem ji nakoupit přesně pro tyto případy do zásoby. Natočila jsem si alespoň sklenici ledové vody z kohoutku, celou ji vypila a doufala v zázrak. Ten nepřišel a akorát se mi obrátil žaludek naruby. Úprk do koupelny a hlava v záchodové míse. Nic neobvyklého,

22

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

byla jsem na to zvyklá, protože jsem se ani skoro ve třiceti nenaučila dospěle pít a nemíchat všechny druhy alkoholu, co na baru prodávají. Skoro ve třiceti. Ta myšlenka mě donutila zabořit hlavu do mísy ještě jednou.

Opláchla jsem se, vykloktala si ústní vodou a loupla si rovnou dva ibalginy, které jsem měla strategicky rozmístěné různě po bytě. Věděla jsem, že mi bude ouvej ještě několik hodin.

Svalila jsem se na gauč a v ten moment mě z agonie probraly vibrace mobilu. Mobil! Vyděsila jsem se, protože jsem nevěděla, kde mám kabelku a jestli ji vůbec mám. Nebylo by to poprvé, co jsem ve víru noci a v zápalu večírku někde nechala mobil, klíče, peněženku a jednou dokonce i boty. Další vibrace. Vyskočila jsem z gauče a to jsem neměla dělat, zatočil se se mnou celý byt. Chytla jsem hlavu do dlaní a doplazila se do chodby.

Ha, kabelka! Visela spořádaně na věšáku hned vedle Radimova saka. Spěšně jsem ji otevřela: klíče, mobil, peněženka. Kámen mi spadl ze srdce, že to museli slyšet i sousedi pod námi. Na displeji zpráva od mámy, jestli jsme v pořádku dorazili domů (proboha, kdy tohle přestane dělat?), a další zpráva na Messengeru od Anety.

Video a pod ním dvacet smajlíků. „Bože!“ pomyslela jsem si hned první vteřinu, co jsem na videu poznala sebe. Nebo spíš svoji mnohem opilejší verzi, která kroutí zadkem na parketu. Absolutně nerytmicky, zakopává a z očí jí koukají minimálně tři promile.

Aha, to měla být ta moje neodolatelná sexy verze. Nejenom že už nikdy nebudu pít, ale už nikdy nebudu tancovat, taková ostuda, vypadám jak zfetovaná prostitutka. Udělalo se mi ještě o něco hůř.

Další vibrace. Mobil jsem držela v ruce, ale displej zůstal černý hned potom, co jsem vymazala ten kompromitující materiál v podobě tančící zrůdy. Další vibrace mě přivedly k Radimovu saku. Sáhla jsem do obou kapes, ale mobil nikde. Po pár tupých zásecích mě napadlo podívat se do náprsní kapsy. Musela jsem se pousmát sama sobě, jak bystrá v té kocovině jsem. V ten moment jsem ale zbystřila na maximum. Radimův displej totiž vypadal docela jinak než ten můj.

2. Kocovina

Už půl hodiny jsem seděla na gauči, zírala na vypnutou televizi a v dlaních převalovala Radimův mobil. Nepotřebovala jsem se na něj už dívat, už jsem viděla všechno, co jsem vidět (ne)měla.

Pocity se měnily každé tři vteřiny a já se nemohla rozhodnout, co cítím. Ruce se mi klepaly a špatně se mi dýchalo. Nedokázala jsem pochopit, co se tady stalo, a přehrávala jsem si v hlavě všechny okamžiky, které měly nasvědčovat tomu, že něco není v pořádku. Chvíli se zdálo všechno jasné a zapadalo to do sebe jako sklá­dačka. Pozdní příchody, služební cesty, vybité mobily.

Nechápala jsem absolutně nic a měla jsem pocit, že to nemůže být pravda.

Vstala jsem z gauče, přecházela sem tam po místnosti, opatrně našlapovala na heboučký koberec a pohrávala si prsty u nohy s jeho vlasy. V jednu chvíli spadla na koberec ta největší slza.

A druhá a další. Klekla jsem si bezmocně na zem a propukla v pláč. Trhala jsem zlostně chlupy koberce a chumáče házela kolem sebe jako malé vzteklé dítě. Druhou rukou jsem si zacpala pusu, abych Radima nevzbudila. Ne snad proto, že jsem chtěla být ohleduplná, ale abych mohla být ještě nějakou dobu sama a vymyslet válečnou strategii. Ještě chvíli jsem se válela na koberci a rozhodovala se, co cítím, přehrávala jsem si v hlavě přečtené zprávy. Číst jsem je už znova nedokázala. „Chyběl jsi mi“ „Doufám, že jsi to zvládl a není ti moc špatně“

24

P E T R A Š . J I R G L O VÁ

„Prosím ozvi se, nemůžu na tebe přestat myslet, strašně se mi stýská“ Na plné čáře zvítězil vztek. Vstala jsem a rozrazila dveře do ložnice. Radim se ani nepohnul. Koukala jsem chvíli na něj a výbuch o síle dvou atomových bomb na sebe nenechal dlouho čekat. „Ty jeden hnusnej debilní kreténe!“ zařvala jsem z plných plic a hodila mu telefon přímo do obličeje. „Aaaúúú,“ chytil se Radim za hlavu a neohrabaně se posadil. „Co to kurva děláš?!“ Častokrát jsem zaslechla, že se někomu udělalo „černo před očima“, ale neuměla jsem si to až do téhle chvíle představit. Teď přesně vím, o čem je řeč. Všechno, co jsem si připravila, že řeknu, zmizelo, a já tam jen tak stála a dýchala jak při porodu a nebyla schopna ze sebe vypravit slovo. Koukal na mě a já na něj, přímo do očí, a nemusela jsem říct ani slovo, aby pochopil, co se děje.

Sedla jsem si na kraj postele a začala plakat. Dlouhý a zoufalý pláč přerušil Radim, když mě pohladil po vlasech. „Nesahej na mě, ty jeden hnusnej lháři!“ Vyskočila jsem a namířila jsem si to ke komodě se spodním prádlem. Otevřela jsem první šuplík takovou silou, že jsem ho málem vyrvala z kolejnice, a začala na Radima házet jeho srolované ponožky. „Můžeš být prosím tě míň dramatická?“ řekl Radim nejistě. „To teda nemůžu!“ ječela jsem a z očí mi šlehaly plameny. „Okamžitě se sbal a vypadni!“ „Aničko, prosím tě, uklidni se, já ti to vysvětlím.“ V ten moment jsem si připadala jako idiot, vždyť jsem ho nenechala nic říct, vždyť on za to nemůže, že mu ta kráva píše, vždyť on v tom může být úplně nevinně. S nadějí v očích jsem se na něj podívala a čekala na to vysvětlení. Nepřicházelo. Jenom na mě koukal a já slyšela, jak se mu špatně dýchá. Jak se mu dělá knedlík v krku, jak ho kocovina, strach a panika fyzicky pohlcují.

Na tohle evidentně nebyl připravený. „Vysvětlíš? Vysvětlíš?“ Intenzita a hlasitost se s každým slovem stupňovaly až do nebe. „Tak to mi teda vysvětli. Vysvětli mi, proč ti