Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 3
Sára Vůchová ZLATÁ ZNAČÍ OSUD
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 5
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 7
Věnováno rodičům, kteří musí žít s tím, že jejich dcera má divnou fantazii. Věnováno Lucce, která tomuhle příběhu obětovala velkou část svých mozkových buněk. Věnováno Wattpad komunitě, i když mě pořád trochu mrzí, že jsem tam nikdy nedostala žádný opravdový hejt.
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 9
1
Skrz koruny stromů proniká jen několik slabých paprsků měsíčního světla. I přesto vidím zcela jasně. Jako by okolní těžká tma před každým mým krokem ustupovala. Les je tichý. Žádné praskání větviček, tlukot křídel nočního dravce ani šelest větru. Nic. Na tomto místě je vše mrtvé. Znám to tady. Znám zbytky toho, co kdysi dávno tvořilo zdi domů, střepy, jež bývaly podlahou. To, co je nyní pohlceno mechem a fialovým vřesem, nemilosrdně zadušeno temným lesem. Procházím mezi troskami. Mé kroky jsou tiché, slyším pouze svůj vlastní dech. Sehnu se a prsty odhrnu vrstvu vlhké, studené půdy. Pod ní se skrývají hluboké rýhy. Kamenná podlaha zůstala téměř neporušená a kruh vyrytý do jejího povrchu je jasně patrný. Je až nepřirozeně pravidelný a budí dojem, že jej stvořilo něco většího a mocnějšího, než jsou lidské ruce. Uvnitř jsou rozeznatelné další, menší kruhy. Mou pozornost však upoutá něco jiného – osm kamenů pravidelně rozmístěných po linii vnějšího kruhu, zářících jasným stříbrným světlem. Nevím, co je jeho zdrojem, ale když se dotknu teplého povrchu jednoho z kamenů, energie pulzující pod ním ve mně vzbudí dojem, že cítím tep živoucího srdce. Za mými zády se ozve tichý šelest. Otočím se. Tma i mlha každým okamžikem houstnou, postupně se kolem mě uzavírají
9
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 10
a pohlcují mě, až nakonec, s rukou napřaženou, sotva dohlédnu na konečky vlastních prstů. Pohled rudě žhnoucích očí však protne i tuto zdánlivě neproniknutelnou clonu jako střela. Sledují mě ze vzdálenosti několika metrů. Jako když si šelma prohlíží svou kořist. Připravena k útoku, zabít. Chci se zvednout, utéct, ale nohy mám příliš těžké, než abych jimi dokázala pohnout. Jsem zcela ochromená strachem, připoutána k zemi neviditelným, nehmatatelným řetězem. Strnule zírám vpřed. Duhovky toho stvoření by se stěží daly přirovnat k lidským. Jsou zvířecí a divoké a jejich zář je podobně intenzivní a nadpozemská jako zář oněch kamenů v zemi. Na rozdíl od nich však není čistá a bílá. Je sytě rudá, jako němý příslib nebezpečí. Dolehne ke mně ostrý sykot. V měsíčním svitu se zalesknou ostré zuby. Pokusím se zakřičet, ale okolní ticho se zdá být příliš hlasité a těžké. Plní mé hrdlo jako hustá tekutina, dusí mě a tlumí každou hlásku, jež by chtěla opustit má ústa. Sykot sílí. Zavřu oči. V duchu odpočítávám. Čekám na okamžik, kdy se to po mně vrhne. Tři. Spíš to stvoření cítím, než slyším. Blíží se, tiše jako kočka. Dva. Syčení se ozve těsně vedle mého ucha. Se zpožděním si uvědomím, že mi kůži na krku ovanul poryv horkého dechu. Semknu víčka pevněji a v duchu se připravuji na úder. Jedna… Vytrhnu se ze spárů spánku tak rychle, že mi v uších ještě zní ozvěna vlastního výkřiku. Prudce se posadím, lapám po dechu a prsty si sevřu hrdlo – přesně v místě, kde se do něj zanořily ostré tesáky.
10
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 11
Oči se mi úlevou samovolně zavřou. Jsem celá. Klesnu zpět do přikrývek. Možná bych si na to už měla zvyknout – po všech těch týdnech, během kterých se mi stal klidný spánek vzácností, by mě tyhle noční můry už neměly tolik překvapovat. Vlastně ani nejsou děsivé samy o sobě. Děsivé je hlavně to, jak jsou živé. No a pak taky ten konec. Z náhlého popudu se zvednu a přiskočím k otevřenému oknu, abych jej zavřela. Ani nevím, čeho se bojím, ale z nějakého důvodu se mi při zvuku cvaknutí kliky hluboce uleví. Rozechvěle vydechnu a prsty jedné ruky si mimoděk přejedu po rozpálené kůži na krku, kde navzdory hranicím mezi realitou a snem stále cítím stopy po ostrých zubech. Až se zdá, že je ta bolest opravdová a ne pouze v mojí hlavě. Celé je to až příliš opravdové. Sice nejsem expert na sny, ale i tak je mi jasné, že tohle prostě není normální. Jenže co s tím mám dělat? Kolikrát mě napadlo zkusit to místo ze snu najít. Zjistit, kde se nachází nebo co s ním mám společného, proč je mi povědomé. Ve skrytu duše totiž vím, že existuje a že jsem tam už někdy byla. Jsem si jistá, že mám tu vzpomínku v hlavě, ale z nějakého důvodu se k ní nemohu dostat. Jako když chcete něco říct, ale zapomenete to správné slovo – víte, že ho znáte, máte jej na jazyku, zní vám v hlavě, ale i přesto se vám plně nevybavuje. Tohle je stejné. Ta vzpomínka je prostě uvězněná kdesi hluboko v mé mysli, míhá se za neprůhledným sklem a já nemohu rozeznat víc než její obrys. Jenže na nějaké skutečné hledání nemám odvahu. Nevím, jaký význam ty sny mají, a to mě děsí. Dokonce ještě víc než drápy, co mi drásají hrdlo. Zběžně upravím záclony a zamířím do kuchyně. Pálení v krku začíná být totiž skoro nesnesitelné, a když jej zchladím několika doušky ledové vody, blaženě přivřu oči.
11
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 12
Nějakou chvíli stojím opřena o kuchyňskou linku a přemýšlím. Stejně jako každou noc mi ten sen vrtá hlavou. Často mě myšlenky na něj neopouští ani v práci či ve škole, pronásledují mě celým dnem a tiše útočí pokaždé, když má pozornost třeba jen trochu poleví. Pohlédnu ke stolu, na kterém od večera leží můj notebook. Možná bych to měla zkusit. Ale možná taky ne. Zatřepu hlavou a znovu si loknu vody. Dosud jsem se sama sobě vždycky na něco vymluvila a pátrání neustále odsouvala. A hned z několika důvodů na tom nehodlám nic měnit. Jakmile tedy odložím prázdnou sklenici do dřezu, zamířím zpět do ložnice. Na nějaké zdlouhavé brouzdání internetem mě stejně příliš zebou nohy. Náhle se však zarazím. Je odhrnutá záclona. Já ji takhle přeci nenechala. Nebo ano…? „A kdo jinej asi?“ obořím se sama na sebe polohlasně a přistoupím k oknu, abych ji upravila. „Jo, jasný, Cartridgeová, ty noční můry ti lezou na mozek, ale zkus nebejt paranoidní…“ Na několik okamžiků se zahledím ven. Dorůstající měsíc ozařuje střechy Kirksby tak jasně, až se zdá, že začíná svítat. Posadím se na postel a rozsvítím displej mobilu ležícího na nočním stolku. Nejsou ani dvě hodiny po půlnoci. V duchu se zatetelím radostí při pomyšlení, že s nadcházejícím víkendem mohu ještě několik hodin nerušeně spát a dopřát si po vyčerpávajícím pracovním týdnu zasloužený odpočinek. Odložím mobil a natáhnu se za sebe s úmyslem vklouznout zpět pod teplou deku… Jenže ta se v momentě, kdy si ji chci přetáhnout přes nohy, zasekne. Ztuhnu. Něco ji tíží. Něco velkého. Nebo někdo velký. Na temeni hlavy ucítím závan tepla.
12
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 13
Dech. Oči se mi na několik vteřin samovolně zavřou, zatímco se v duchu horečnatě snažím všechno si to v hlavě srovnat. Přímo za mnou někdo je. V mém bytě. V mém malém bytě na samém okraji města. Ve čtvrtým patře, sakra! Není to jen moje fantazie. Teď, když se na něj soustředím, cítím, jak se matrace pod jeho vahou prohýbá. Jak moc mi je blízko. Zatnu prsty do deky. Jako by mi začaly kolabovat plíce. Pohledem těkám sem a tam ve snaze najít něco, co by mě mohlo zachránit. Cokoliv. Křišťálové těžítko na stole. Dělí mě od něj sotva dva metry. To jsou tři kroky. Jedna vteřina, pokud budu rychlá. Mám tolik času…? Posunu chodidla tak, abych se mohla co nejrychleji vymrštit kupředu. Nedýchám. Soustředím se jen na prostor mezi mnou a stolem. Každý sval mého těla se napne. Mozek vyšle signál. Ovinou se kolem mě silné paže. Nestihnu včas zareagovat a vysmýknout se, pevně mě sevřou a strhnou zpět dřív, než si vůbec stačím uvědomit, co se děje. Teplá dlaň mi překryje ústa přesně ve chvíli, kdy se pokusím z plna hrdla zakřičet. „Ššš,“ ozve se mi u ucha. Je to jen šepot, ale já i tak poznám, že patří muži. Polije mě ledový pot. Mé ruce automaticky vystřelí vzhůru a pokusí se uvolnit sevření, v němž jsem se ocitla. Marně. „Nejsem tu proto, abych ti ublížil.“ Jeho hluboký hlas přehluší zoufalé zvuky vycházející z hlubin mého hrdla. „Kdybych tě chtěl zabít, už dávno bych to udělal.“ Tlak prstů mě přinutí zvrátit hlavu dozadu a já pevně zavřu oči. „Sama jsi mi k tomu dala už tolik příležitostí…“
13
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 14
Cítím vlastní srdce v každé části svého těla – v krku, uších, břiše, chodidlech. Buší rychle, hlasitě. I on to musí slyšet. „Ale jestli budeš dělat problémy,“ pokračuje, aniž by zvýšil hlas, „mohl bych si to rozmyslet, a věř mi, že to by pro tebe neznamenalo nic dobrýho.“ Špička jeho nosu se mi otře o holou kůži na krku. „Takže bejt tebou, fakt si rozmyslím, jestli chci dělat hlouposti.“ Po tvářích mi steče několik slz a zůstanou uvězněné někde mezi mou kůží a tou jeho. „Pustím tě,“ sykne mi do ucha znenadání a povolí sevření kolem mých čelistí, „ale zůstaneš hezky potichu sedět, jasný? Žádný ječení, vrhání se z okna… Házení těžítek, když už jsme u toho.“ O tvář se mi zlehka otře měkké bříško palce. „Stejně bude nakonec po mým…“ Přála bych si odvést svou pozornost od toho, jak odporně blízko mi je. „Jediná otázka je, jak moc tě to bude bolet.“ Jeho stisk se postupně uvolňuje, až se mě nakonec jen sotva dotýká. „Což si myslím, že je celkem fér nechat přímo na tobě…“ Ucuknu, jakmile mi to jeho ruce umožní, ale zůstanu sedět. Svaly se mi chvějí nutkáním vystartovat vpřed, dostat se z jeho dosahu… Jenže strach mi to nedovoluje. „Hodná holka,“ ozve se spokojené zavrnění. Skoro slyším, jak se škodolibě usmívá. Pomalu vydechnu, abych se uklidnila, a očima opět vyhledám kulaté těžítko. Kdybych na něj jen dosáhla…… „Čeho se tak bojíš?“ zeptá se a prsty si začne ledabyle pohrávat s pramínkem mých vlasů. „Že ti ublížím?“ „Co po mně chceš?“ vypadne ze mě. Hlas mám tak moc roztřesený, až mi připadá cizí. „Já?“
14
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 15
Ne, povídám si tady s tím těžítkem, co bych ti tak ráda rozbila o hlavu. „Abych byl upřímnej,“ řekne po několika vteřinách rozmýšlení, „taky nejsem z týhle návštěvy úplně odvázanej…“ „Tak vypadni.“ „… ale nakonec to není tak hrozný. Vlastně se celkem bavím.“ Odmlčí se. „Teda, když pominu to okno. To celkem bolelo.“ Neodpovím. Jen pohledem dál hypnotizuji křišťálovou kouli a přemýšlím o způsobech, jak bych se k ní byla schopna dostatečně rychle dostat a mrštit mu ji do ksichtu. „Čím je pro tebe to těžítko tak zajímavý?“ „Je celkem těžký.“ Krásně by se vyjímalo ve tvém očním důlku. Matrace se pohne, jak se naklonil vpřed a zadíval se mi přes rameno. Jeho hruď se mi přitiskne k zádům a zaleje mě horkem, ale mně po celém těle přesto naběhne husí kůže. „Jak rychle jsi schopná ho popadnout a hodit ho po mně?“ otřou se mi náhle jeho rty o ucho a já sebou trhnu. „No tak, vím, že to chceš,“ zamumlá hlasem, který z celé téhle situace najednou nedělá nic než pouhý pokus o flirt. „Dělej, zkus to.“ Podél páteře mě nepříjemně zamrazí. Pokud chce, abych po něm to těžítko hodila… … co má v plánu? Znovu stočím pohled k oknu. Tělo za mnou nehybně sedí, s jednou rukou zlehka opřenou o mé levé rameno a s pramínkem mých vlasů mezi prsty té druhé. Ústy sklouzne níž, k místu, kde mi pod kůží zběsile pulzuje tepna. Nevidím jeho obličej, ale cítím, že se usmívá. Zatnu zuby. Chce těžítko v lebce? Má to mít. Vymrštím se tak rychle, až se z mého okolí stane jen rozmazaná šmouha. Celé to trvá pouhou vteřinu – moment, kdy křišťál pevně uchopím v dlani, pohyb, kterým se otočím k němu.
15
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 16
Dál sedí na mé posteli a s hlavou nakloněnou na stranu mě upřeně pozoruje. Jeho oči ve tmě září jasným zlatým světlem, stejně jako malý předmět zasazený v obojku na jeho krku. Couvnu a pevně stisknu těžkou kouli mezi prsty, připravena ji po něm při sebemenším náznaku pohybu mrštit. On se na mě ale jen přiblble usmívá. „Co jsi zač?“ zeptám se. Hlas mě při pohledu do těch nelidsky svítících očí opouští stejně jako jistota v napřažené ruce. Pořád sním, pomyslím si a zoufale si přitom přeji, aby to byla pravda. Ty oči v tom snu, to nemůže být náhoda, jen se mi to zdá, jen se mi to zdá… Přisune se blíž k okraji postele, přičemž se mu neuspořádané pramínky blonďatých vlasů svezou níž do čela. Výhružně zvednu ruku výš. „Co. Jsi. Zač?“ Pobaveně si mě měří. „Najednou nemáš odvahu?“ Sevřu těžítko pevněji. Zvedne jeden koutek úst v křivém, drzém úšklebku. „Dělej,“ vybídne mě a pohled mu soustředěním náhle potemní. „Hoď ji.“ Poleje mě horko a chlad zároveň, když se na posteli přikrčí. Sleduje mě jako šelma, přesně jako to cosi v mých snech. Každý sval mého těla se napne, když se mohutně rozpřáhnu. Je to reflex, nad kterým nemám kontrolu – jediné, co si má mysl totiž stačila plně uvědomit, byl okamžik, kdy se proti mně jeho tělo zničehonic vymrštilo. Už skoro cítím, jak mi křišťálová koule prokluzuje mezi prsty, jak její váha opouští sevření mé dlaně… Okolní tmu prořízne ostrý záblesk zlatého světla. Kolem zápěstí se mi utáhnou dlouhé prsty a mrštné tělo mě přirazí ke stěně. Místností se rozlehne zvuk tříštěného skla – a mně se do masa zaseknou ostré drápy.
16
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 17
2
„Měla bys bejt opatrnější,“ zazní mi u ucha hluboký hlas. Cítím horko sálající z těla, jež se ke mně tiskne. Drtivý stisk kolem zápěstí, horké stopy, které na mě zanechávají ostré drápy… Drápy. Příliš se bojím otevřít oči. „Pro začátek se třeba naučit zavírat okno. Není nic těžkýho se sem dostat.“ Nic těžkýho? Do čtvrtýho patra?! Hořce zalituji, že jsem po něm to těžítko nehodila hned. „A řekl bych, že tam venku běhá někdo, kdo by toho mohl chtít využít. A ne zrovna z dobrých důvodů.“ Fakt tohle slyším z úst někoho, kdo mě právě drápy špendlí ke zdi, uprostřed noci a v mém vlastním bytě, do kterého vlezl oknem? „Já opravdu nejsem ten, koho by ses měla bát,“ pokračuje. „I když ti ten strach celkem sluší…“ „Co po mně chceš?“ „Jen abys šla se mnou,“ odvětí a já z hravého tónu jeho hlasu poznám, že si situaci užívá. „A varuju tě, fakt nejsem zvyklej prosit.“ „Mohl bys prosit na kolenou a nešla bych s tebou nikam.“ Hrudníkem mu zavibruje tichý smích. „To by bylo celkem trapný pro nás oba, nemyslíš?“ Mlčím. Stále se nemám k tomu otevřít oči.
17
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 18
„No tak, maličká, nehraj si na drsnou, stejně vím, že se bojíš,“ zamumlá a skloní se ke mně. „Cítím to.“ Na tváři mě zašimrají jeho vlasy – nebo aspoň doufám, že jsou to vlasy. „Cítím tvůj strach.“ Ráda bych ten úšklebek, který si v jeho obličeji představuji, smázla nějakou sarkastickou poznámkou, ale zatímco jindy můj mozek odmítá sklapnout, nyní je v mé hlavě naprosté ticho. Odmítám však dát blonďákovu tvrzení jen tak za pravdu, takže se zmůžu aspoň na tvrdošíjné zavrtění hlavou. „Ne?“ Dál mlčím, ale své gesto zopakuji. „Vážně?“ protáhne posměšně. „Tak se na mě podívej.“ Mé myšlenky se rázem obrátí k drápům, jejichž ostří stále cítím na své kůži. Ke vzpomínce na nelidsky zářící oči a způsob, jakým se po mně vrhl. Nemám ponětí, co je zač, ale vím celkem jistě, že ho vidět nechci. „Do toho, hrdinko,“ provokuje dál. Jeho sevření teď povolí a on se opře pažemi po obou stranách mé hlavy. Nemusím se na něj přímo dívat, abych měla jasnou představu o tom, jak se tváří – ta nechutná spokojenost totiž ukapává i z pouhého tónu jeho hlasu, a není těžké si domyslet, že má na rtech ten samý úšklebek, s jakým si mě měřil předtím z postele. „Podívej se na mě,“ vybídne mě znovu škodolibě. „Anebo jsi fakt až takovej srab, huh?“ S tlumeným zavrčením zatnu zuby. Nevím, čeho přesně chce tímhle dosáhnout nebo co se snaží dokázat, ale zato vím, že se v žádném případě nehodlám podvolit tak snadno. Jenže ve chvíli, kdy zvednu zrak k jeho zářícím očím a spatřím nad sebou napůl lidskou, napůl kočičí tvář osvětlenou stříbřitým svitem měsíce, mě veškeré odhodlání a touha vzdorovat opustí. Našpulí pusu a s nastraženými špičatými oušky nakloní hla-
18
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 19
vu ke straně. Jindy bych to ledabylé gesto pravděpodobně neshledala nijak zvláštním, ale tentokrát se mi zdá podivně zvířecí. Dost možná proto, že on už není tak úplně člověk. Nevím, jak dlouho na něj strnule zírám a snažím se samu sebe přesvědčit, že je to jen další noční můra, další hloupý sen. Ta tvář sice v jistých ohledech působí lidsky – linie čelistí a ostře řezaných lícních kostí, tvar rtů, křivka obočí… Jenže tím veškerá podoba s člověkem končí. Sledují mě velké, zlatě zářící kulaté oči, které jsou nápadně podobné kočičím. Jeho obličej je rámovaný černými proužky jemné srsti, které mizejí v hustých, na člověka až příliš jemných vlasech, a i nos se svým tvarem mnohem víc podobá zvířecímu čumáčku než lidskému nosu. Kolem krku má kožený obojek s kamenem svítícím stejně jako jeho oči. Namáhavě polknu. Mám dojem, že se moje fantazie prostě vymkla kontrole, protože určitý kout mé mysli nedokáže přijmout, že je tvor přede mnou skutečný. Zvedne tmavé obočí, které ostře kontrastuje s blonďatými vlasy. „Vážně se nebojíš?“ Hrdlo mi vyschne. Není to doopravdy. Nemůže být. Prosím. „Máš strach,“ zopakuje šeptem. „Cítím, jak se bojíš.“ „Co jsi zač?“ hlesnu tiše. Ani se nesnažím skrývat, jak se mi chvěje hlas. „Mimochodem, to těžítko mě fakt mrzí, vypadalo celkem draze.“ Mou otázku úplně ignoruje. „Ale bylas rychlejší, než jsem čekal.“ Provokativně zvedne jeden koutek v úšklebku. „I když máš pořád ještě co zlepšovat.“ V duchu začínám panikařit. Jasně totiž v tom křivém úsměvu vidím ostré špičáky, které mi připomínají, že ačkoliv to stvoření
19
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 20
mluví a tváří se jako člověk, stále je to šelma. A já pro něj nejsem nic než bezbranný králíček, kterého by mohl kdykoliv bez námahy roztrhat. Pohled, kterým si mě teď ty velké, zvířecí oči měří, je nepříjemně pronikavý. „Ty fakt nemáš o ničem ani ponětí, že n–“ „Co jsi zač?!“ Prudce sklopí uši a já si až teď, když se naježí, uvědomím, že je jeho tělo pod volnou, široce rozhalenou košilí pokryto černou srstí. „Zamysli se laskavě nad tím, o kolik je můj sluch citlivější než ten tvůj, než na mě začneš ječet.“ „Co po mně chceš?“ zachraptím a celá se třesu. „O co ti ksakru jde?!“ Prudce mnou smýkne o zeď a z hrudi se mu vydere tlumené zavrčení. Vší silou se mu dlaněmi opřu do hrudníku ve snaze ho od sebe odstrčit, ale jemu nedá příliš práce mě znovu znehybnit. Jsem oproti němu až žalostně malá. Vlastně si najednou připadám ještě menší, než se obvykle cítím se svými necelými pěti stopami v okolním velkém světě. Po tváři mi steče další slza. „Tak poslouchej, maličká,“ zasyčí mi do ucha a ten hrůzostrašný šepot mi nažene husí kůži po celém těle. „Nemám zapotřebí tě tady přemlouvat, půjdeš se mnou. A to buď po dobrým, nebo po zlým. Takže na tvým místě radši zavřu tu hezkou pusinku a sbalím si saky paky, protože fakt nepředpokládám, že by ses sem někdy v blízké době vrátila.“ „Proč?“ vydechnu roztřeseně. Oči mě začínají pálit. „K čemu mě chceš?“ Pustí mě a odstoupí. „Jen pojď se mnou. Pak se uvidí.“ Polknu. V dobrých kriminálkách není vzdor za každou cenu nikdy dobrá volba. Možná, že když prostě budu poslušná… „Zabiješ mě?“ „Zabije tě někdo jinej, pokud nepohneš zadkem a nezačneš fofrem balit.“ Sjede mě kritickým pohledem. „Anebo můžeme
20
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 21
klidně vyrazit hned, pokud teda nemáš problém s tím, že je pod tu košilku celkem slušně vidět.“ Ústa se mi němě pootevřou a on zkřiví rty v provokativním úsměvu, jenž je patrně jedním z jeho charakteristických rysů. „Jsou to srdíčka nebo puntíky?“ Sevřu v prstech okraje své noční košile, abych ji stáhla níž. „Zabalím si,“ zavrčím tlumeně s pohledem zahanbeně zabodnutým do země. Parchant! Jen se tiše zasměje, což mě přinutí zatnout pěsti potlačovaným vztekem. Provléknu se mu pod paží, přičemž se pokouším vyhnout všudypřítomným střepům, a urputně se snažím ignorovat, jak se mi svým dlouhým, černo-rezavým huňatým ocasem několikrát ledabyle otřel o nohy. Skoro ho podezřívám, že přemýšlí, zda by nestálo za pokus mi je jím podrazit. „A pohni sebou,“ protáhne, když zmizím z jeho dosahu, a zády se opře o stěnu v tom samém místě, kde jsem ještě před okamžikem stála já. „Ať na nás moc dlouho nečekaj, nechci nést odpovědnost za zvýšenou kriminalitu v týhle ulici.“ Otočím se na něj. „Je vás víc?“ Ladně si ocas ovine kolem dlouhých nohou a paže si založí na hrudi. „A cos čekala?“ „Je vás víc… Tady?!“ „Tady ne,“ obrátí oči v sloup – podle všeho znamení, že jsem úplně blbá – a pokyne hlavou k oknu. „Ale tam venku.“ Hrdlo se mi stáhne. Víc takových potvor? Víc tváří, jako je ta jeho? Víc párů zářících očí? Jen při té představě se mi zatočí hlava. „Fajn…“ Tohle zvládnu.
21
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 22
3
Nezvládnu. Uvědomím si to ve chvíli, kdy před sebou ve stínu stromů, jejichž porost značí počátek Kensingtonského parku, spatřím zaparkované velké auto. Nejde o to, že jsem nikdy neviděla kočku řídit. Ani o to, že silně pochybuji, že to umí. V tom autě na nás někdo čeká. Jakmile se dostaneme pod světla pouličních lamp, dveře na místě řidiče se otevřou a ven vystoupí tmavá silueta. Blonďák jde celou tu dobu vedle mě a pevně mi svírá ruku. Vlastně mě za ni spíš táhne, protože se bez ustání snažím z jeho sevření vymanit a dostat se od něj a jeho zářících očí co nejdál. Má na sobě opět lidskou podobu, a nebýt zlatého světla, jež se zvedá z jeho duhovek a kamene na krku, nepřišlo by mi na něm vůbec nic divného. Vlastně bych se za ním dost možná i otočila – vypadá jako úplně normální, docela hezký kluk, sotva tak pětadvacetiletý, a na jeho tváři není nic, co by ve vás mohlo probudit strach či třeba jen nepatrný stín podezření. Jenže já vím, co se za tou iluzí normálnosti skrývá. A bohatě mi to stačí, abych mu nevěřila ani nos mezi očima – nebo možná spíš čumák. „Kdo je to?“ zeptám se rozechvěle a prudce zastavím, když za sebou ona silueta, podle všeho mužská, zabouchne dvířka.
22
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 23
Blonďák si mě jediným trhnutím přitáhne k sobě, aby mě znovu přiměl k pohybu. „Jen kámoš. Neměj strach.“ To se ti lehko řekne, pomyslím si hořce a bezděky se zapřu patami. „On je taky…?“ Místo odpovědi se na mě jen otráveně podívá. „Zkus hádat.“ Při pohledu do jeho tváře těžce polknu a v duchu se mimoděk vrátím ke škrábancům na svých zápěstích. Jak moc naivní jsem byla, když jsem si myslela, že bude lepší neodporovat a prostě jít s ním? Prsty zlehka přejedu po hraně mobilu v kapse. Někdo by mě podle něj mohl najít. Stačilo by jen poslat zprávu mámě, Inge, Jonathanovi, komukoliv. Jenže na to nemám odvahu. Ne teď, když mě blonďák pevně svírá a hlídá každý můj krok. Kdybych se o něco pokusila, mobil by mi určitě sebral a společně s ním i veškeré naděje na záchranu. Moje jediná možnost je prostě sekat dobrotu a čekat, až se mi naskytne vhodnější příležitost. Ale co když mě ani pak nespustí z dohledu? Co když mě odvezou někam mimo signál, kde nebudu mít ani tu nejmenší šanci zavolat pomoc? Co když se mám stát obětí nějakého jejich šíleného rituálu? Co když chtějí mou krev, mé tělo…? V duchu zavrtím hlavou. Ne. Tohle ne. Vytrhnu se mu v jeden jediný okamžik, kdy jeho sevření povolí. Koutkem oka postřehnu, jak po mně trochu překvapeně hmátl, ale prsty mi jen škrtne o rukáv bundy. Rozběhnu se napříč ulicí k temnotě parku, a mimoděk přitom zaregistruji rychlý pohyb siluety u auta. Netuším, jestli se rozběhla za mnou – už v následující vteřině se totiž vrhnu do tmy mezi stromy a nízkými křovinami, a všudypřítomné větve mě v mžiku odříznou od zbytku světa. Světla pouličních lamp se ztratí daleko za mnou a mě pohltí hlubiny parku.
23
Zlata znaci osud_po kor2.qxp_Sestava 1 30.06.21 12:12 Stránka 24
Někde za mnou se ozve prasknutí větve. Zrychlím, ale není mi to nic platné – do ramen se mi zavěsí těžká váha a strhne mě k zemi. Polekaně vyjeknu, šmátrám kolem sebe rukama ve snaze se něčeho zachytit a zabránit pádu, ale nepodaří se. Tvrdě dopadnu na zem, do směsi mokré hlíny, trávy a starého listí, a čísi paže se mi opřou do lopatek takovou silou, až zalapám po dechu. Strach mi však i navzdory nedostatku vzduchu a bolesti pulzující v odřených dlaních a kolenou dá sílu se vzpírat. „Pusť mě!“ Ucítím pevný stisk kolem čelistí. „Už ani muk, jasný?“ „Nech mě bejt!“ Učiním slabý pokus ho kousnout a vymanit se mu, ale on mě jen hrubě popadne za vlasy a trhne. „Řekl jsem,“ zasyčí znovu a tentokrát tak hrozivě, že ihned ustrnu. „Už. Ani. Muk.“ Na temeni hlavy mě hřejí poryvy jeho zrychleného dechu. Chci dál bojovat o svobodu, ale pěst bolestivě svírající prameny mých vlasů mě nakonec přiměje se podvolit. „Pomalu se zvedni,“ zašeptá blonďák s ústy nepříjemně blízko mému uchu, „a žádný prudký pohyby.“ Tiše zaskučím, že souhlasím, a když mě vezme za jednu paži, s námahou se vytáhnu na lokty. Váha dosud drtící mé tělo zmizí, jak se blonďák zvedne do podřepu, a zatímco naražené části mého těla pulzují bolestí a já se usilovně snažím nekňourat, opatrně k němu natočím hlavu. Krčí se nízko nad zemí, pažemi se opírá o zem po obou stranách mého těla a za tichého syčení upírá pohled kamsi před sebe. Soustředěnost, jež se mu přitom odráží v obličeji, je silně znepokojující – nyní už totiž šelmu pouze nepřipomíná, opravdu jí je. Pohlédnu stejným směrem, jakým hledí on. Nemusím do tmy mžourat příliš dlouho, abych si všimla temné siluety krčící se u kmenu jednoho ze stromů. Stejně jako blonďák vedle mě se i ona drží nízko u země a výhružně syčí. Oči, jež na nás upírá, však nezáří zlatě. Jejich světlo je jasně rudé, jako rubíny pokryté
24