0042068

Krehka struna_001 az 003.indd 3

16.09.20 16:26

Markétě

KŘEHKÁ STRUNA Copyright © Filip Staněk, 2020 Cover Illustration © Leny Vítková, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-6972-6

Krehka struna.indd 4

10.09.20 18:28

LIBERTÉ TOUJOURS

Posílal jsem zrovna faktury a bankovní výpisy své daňové účetní, když mi v kapse zavibroval telefon. Máma. Co budete delat? Pry se rusi akce nad 100 lidi. Jako vždycky byla v obraze dřív než ostatní. Na internetu jsem si přečetl, že se opravdu ruší všechny akce nad sto lidí. Večer to potvrdila produkční. Rušíme všechna představení, zatím do konce března, uvidíme, co bude dál.

Nový typ koronaviru SARS-CoV-2 způsobující onemocnění COVID-19 se poprvé objevil v Číně; kde jinde. Virus zmutoval údajně na trhu se zvířaty a následkem špatné hygieny se přenesl na člověka; slyšel jsem ale i teorii, že unikl z nedaleké laboratoře, kde ho člověk vyvinul. Je tady ještě vysvětlení, že 5

Krehka struna.indd 5

10.09.20 18:28

Filip Staněk

ho vypustil Bill Gates, který chtěl pročistit přelidněnou planetu; vzápětí nabídne protilék a neslýchaně na tom vydělá.

Vím, nedává to smysl. Umberto Eco říká, že je-li konspirační teorie pravdivá, někdo se vždycky ozve. Zatím asi nejvíc lidí věří tomu trhu.

Nákaza se brzy rozšířila do Evropy, postupně do celého světa. V médiích se nyní skloňuje slovo pandemie. Nikdo nečekal, že se dnešní svět může natolik zpomalit. Postupně se zastavil skoro úplně.

Vyndal jsem si věci z kapes a vyskládal je do plastového boxu. Potom elektroniku, parfém, a hodil jsem na to bundu.

Rám zůstal zticha, mohl jsem se nasoukat zpátky do pásku. Letiště zelo nezvyklou prázdnotou, několik lidí mělo na obličeji roušku. Procházel jsem halou k východu C19 (náhoda?) a u každého přistaveného automatu si na ruce šplíchl trochu dezinfekce; zanechávala na nich příjemný pocit. Na záchodě jsem vytáhl roušku, co mi zbyla z rekvizit k poslednímu představení, a prohlížel se s ní v zrcadle.

Připadal jsem si jak ve sci-fi od Netflixu nebo HBO; bylo to vzrušující. Při močení mě napadlo, jestli se mi virus nemůže dostat do těla přes přirození. Promnul jsem si dezinfekcí i penis a nastoupil do letadla. Bylo poloprázdné, plné znejistělých pohledů. Jakmile jsme se odlepili od země, vytáhl jsem Platformu od Michela Houellebecqa, knihu jsem koupil ještě předevčírem u Národního v Academii. Někdo v letadle podezřele zakašlal.

Francouzi ohledně hygienických opatření tolik nenadělali, ve vlaku z Nice do Monaka měl roušku málokdo. Našel jsem si samostatnou sedačku a vytáhl rozečtenou knihu; Houellebecq byl podmanivý, jeho ironický duch se ve mně 6

Krehka struna.indd 6

10.09.20 18:28

Liberté toujours

usazoval s každou stránkou; vždycky jsem se hodně nechával ovlivnit literaturou a filmy. Spolucestující čučeli bez výjimky do svých mobilů, vesměs samí černoši, všichni na sobě měli tepláky Adidas. Vlak uháněl podél azurového pobřeží a nic nenasvědčovalo tomu, že venku číhá nějaký smrtící virus.

Prý je smrtící asi jako běžná chřipka, ale když o něm uvažuji takto, cítím se víc jak hrdina na začátku apokalyptického filmu. Gang si na mobilech přehrával hlasitá videa. Svět trpí mnohem horší nemocí, napadlo mě, moderní technologie devastují mozky už několik let. Když jsem funěl do schodů na Rue Honoré Laband, začínal jsem oceňovat rozhodnutí od všeho v Praze vypadnout. Odemkl jsem dveře do bytu a nasál jeho typickou vůni. Pak jsem roztáhl rolety a vpustil dovnitř světlo.

DEN 1.

Vzbudil jsem se o půl jedenácté a skočil si dolů na Mo­ neghetti pro croissanty. U snídaně jsem si četl zprávy.

V Česku zavírají obchody, ruší akce, omezují cestování.

Dnes zavřeli hranice; stihl jsem se přesunout jen tak tak.

Počet nakažených přesáhl čtyřicet osm osob, večer to bylo už šedesát tři. Do prdele. Zapomněl jsem si koupit ke croissantům marmeládu.

Probudilo mě vlastní chrápání. Četl jsem si odpoledne Platformu na gauči a popíjel u toho rosé; teď byla láhev prázdná. Došel jsem si do lednice pro další a zabrousil na facebook. Vydržel jsem tam deset minut. Vtipy se opakovaly, fotky pořizovaly dle aktuálních šablon, lajky rostly přímo úměrně tam, kde bylo nejvíc klišé. Síť žila koronavirem. Kolegové z oboru a kreatury šoubyznysu se předháněli 7

Krehka struna.indd 7

10.09.20 18:28

Filip Staněk

v sebestřednosti a sdíleli videa, v nichž se dělili o svou moudrost. Studoval jsem kuchyň jednoho známého muzikálového ňoumy, zatímco jeho ubohý projev sbíral srdíčka a lajky.

Facebook je zajímavý fenomén, říkal jsem si, absorbuje průměrnost světa a filtruje ji v koncentrát lidské bezvýznamnosti, přesto není jednoduché od něj odtrhnout zrak. Možná, že lidé v konfrontaci s bezvýznamností druhých zapomínají na tu vlastní. Obrátil jsem do sebe sklenici a přepnul na tinder; prý se tam dá zjistit, kdo je dnes večer v okolí k mání.

DEN 2.

Zpod peřiny vykukovaly tři kotníky; jeden chlupatý, můj, dva útlé, opálené. Jejich majitelka slintala na polštář vedle.

Odhrnul jsem peřinu a strčil jí ho znovu mezi půlky. Zavrtěla se, ale dál dělala, že spí. Možná že opravdu spala.

Ranní cigareta příjemně praskala a na balkon svítilo sluníčko. „Dobré ráno,“ zjevila se, na sobě moje tričko, bosky. „Dobré ráno,“ vyfoukl jsem teatrálně kouř; asi jsem chtěl být jak Houellebecq. „Kafe?“ Zamžourala a přikývla. „Cukr, mléko?“ Zaboha jsem si nemohl vybavit její jméno. „Trochu mlíka, díky.“ Donesl jsem na stůl cereálie a kávu a sledoval, jak se s chutí láduje. Když dojedla, nádobí jsem zase odnesl. Opírala se o zábradlí a tvář nastavovala sluníčku, dokonalý zadek otlačený od židle. „Takže Balet Fontvieille,“ pronesl jsem. „Mmm.“ Věděla dobře, že tam stojím. „Taky jsem tanečník,“ přistoupil jsem. „Moc jsme si včera nepovídali.“ 8

Krehka struna.indd 8

10.09.20 18:28

Liberté toujours

„Ne,“ otočila se a vlasy ji následovaly. „Teda, teď už jsem spíš choreograf.“ „Nepovídej. Lukáš Parný, bývalý sólista Národního, založil jsi soubor Vapor,“ shrnula mě. „Poslední představení Continuum, že? Viděla jsem trailer. Četla jsem, že tady máš byt.“ Taneční svět je směšně malý. Mlčel jsem. „Myslíš, že bych se vyspala s cizím chlapem? Přes tinder?“ Přisunul jsem si ratanové křeslo a zapálil si; chvíli jsme se jen tak odhadovali. Choreograf by neměl spát s tanečnicemi, omlouvá mě, že jsem to zjistil, až když jsem jí v noci lámal nohu – bez odporu to šlo až k hlavě. Polichotilo mi však, že mě poznala. A že se se mnou vyspala. „Můžu?“ Chlap na krabičce se právě loučil se životem v posledním stadiu rakoviny.

Připálil jsem jí gauloisku a zeptal se: „A jak ses tady ocitla ty?“ Valentýno. Jasmíno. Nevím, kurva.

Pohrávala si s krabičkou a hleděla skrz žlutý jeřáb před námi. Po konzervatoři nastoupila nejdřív do Brna, kde zůstala tři sezóny. Pak přišlo zranění a půl roku rehabilitace.

Koleno? Kotník. Když se vrátila, cítila, že už to není ono, že se musí buď někam posunout, nebo toho nechat. Asistentka jí řekla o souboru ve Fontvieille, tak si to našla na internetu a zkusila jim napsat. Pozvali ji na konkurz, no, a vzali ji.

Docela úspěch. Jo. Není jediná v souboru, jsou dvě Češky.

Je spokojená, ale baví ji spíš současné věci, klasika jí leze krkem. Tři roky Brno, tři Monako, může jí být pětadvacet, počítal jsem. Houellebecq ve mně se zakřenil. „Co přítel?“ „Co s ním?“ vyfoukla kouř.

Rozpřáhl jsem ruce jako Ježíš.

9

Krehka struna.indd 9

10.09.20 18:28

Filip Staněk

„Víš, jak to u nás chodí,“ uzavřela tajnůstkářsky.

Musel jsem na záchod. Doufal jsem, že balkon je z doslechu, pro jistotu jsem ale pustil vodu. Když jsem si osprchoval prdel a vrátil se, stála už oblečená ve vlastním a zírala do mobilu. „To je síla, kámo, v Česku sto třicet nakažených.“ „Hm. Letíš na trénink?“ Snažil jsem se nepůsobit zklamaně. „Máme volno, ty bambulo. Jsme v karanténě.“ „Koronavirus?“ řekl jsem jako debil. Než jsem stihl něco vymyslet, byla ta tam. Dosud se mi nevybavilo to jméno.

DEN 3.

Justýna! Vzpomněl jsem si uprostřed noci. Věděl jsem, že to bylo něco s Klimtem nebo Byzantskou říší. Justýna. A zase jsem usnul. Zdálo se mi opět o Monice. Jeli jsme někam autem, vypadalo to jako někde na vesnici, věděl jsem, že ji z nějakého důvodu nesmím políbit. Zasraný pocit lásky byl silnější, skutečnější než v normálu, jakoby v plné intenzitě.

Nebo zamilovanosti, kdo se v tom má kurva vyznat. Po probuzení život zase vybledl v šedivý obraz. Čísla na internetu předvídatelně rostla. Média si v tom libovala. V Itálii kolaboval zdravotnický systém, jen pár kilometrů odtud umírají lidé po stovkách. Někde na kraji vědomí se třepotala vzpomínka ze snu. Dopil jsem kávu a vytáhl sešit. Pracovní název zněl prozatím Svoboda. Budu muset vymyslet něco rafinovanějšího, osobně mám patos rád, ale kritici prostě dionýskou polohu nechápou. Svoboda? Pro anotaci samozřejmě, a pro grantovou žádost. Svoboda. Volnost v omezení? Jako z první třídy, ale zapsal jsem si to, než 10

Krehka struna.indd 10

10.09.20 18:28

Liberté toujours

to zapomenu. Symbol. Benzinová stanice; od dětství mám benzinku spojenou s pocity svobody. Tanečníci budou kouřit, není to nic nového, ale kdybych bral na něco takového ohledy, nevytvořím nikdy nic. Z kouře vidíme taneční sóla, duet. Zjistit bezpečnostní možnosti. A je v tom jisté napětí, oheň v blízkosti pohonných hmot. Oheň – Hérakleitos, poznačil jsem si; uvidíme, co se z toho dá vytřískat. Pro dnešek stačí; beztak na to teď budu mít času dost.

Další dny jsem ležel ponořený do Freuda a jeho Výkladu snů. Nedá se to číst moc dlouho, po větších dávkách z toho bolí hlava. Odpověď na otázku, již jsem možná podvědomě hledal, jsem tam ovšem nenašel.

DEN 7.

Protlačil jsem vozík do Carrefouru a nasadil si roušku. Regály byly buď zčásti, nebo kompletně vybrakované, v obchodě nebyla mouka, těstoviny, rýže ani toaletní papír.

Nasedl jsem do auta a zajel do Fontvieille, kde mají větší supermarket. Procházel jsem oddělením se sladkostmi, když jsem před sebou uviděl Justýnu. Zkoumala výběr čokolád, nevšimla si mě. Projel jsem kolem ní jakoby nic a zahnul do uličky s chipsy. Podruhé jsme na sebe narazili u jogurtů, tentokrát tváří v tvář. Chovala se přátelsky, uvolněně, ani náznak studu nebo zhrzené naděje; duševní pochody žen mi budou navždycky záhadou. Plánuje večer setkání s přáteli u sebe doma, nechci se stavit? Je přece zákaz vycházení, namítl jsem, po desáté by neměl nikdo trajdat venku. Pošlu ti adresu, smála se. Hleděl jsem za její červenou mikinou, a když se u sýrů zastavila ve čtvrté pozici, předstíral jsem zaujetí výhodným balením yoplait.

11

Krehka struna.indd 11

10.09.20 18:28

Filip Staněk

Doma jsem si namlouval, že se ještě rozhodnu, jestli půjdu. V sedm jsem stál oholený, navoněný v obýváku a na poslední chvíli vyměnil košili za mladistvější tričko. Vzal jsem z lednice jednu láhev a vydal se pěšky do Fontvieille.

Justýna bydlela ve dvoupokojovém bytě v prvním patře s výhledem na přístav. Otevřela mi v jednoduchých černých šatech, nevypadala, že by se kvůli mně nějak přehnaně líčila.

Převzala ode mě láhev a představila mě svým jediným dvěma hostům. Snědý mladík i půvabná blondýnka oba zírali do mobilu. „Kde máte ostatní?“ podivil jsem se. „Jsou posraní z těch debilních nařízení,“ obrátila Justýna oči v sloup. „Spolubydlící odjel za rodinou do Milána a nikdo další už asi nedorazí.“ A zmizela v kuchyni.

Přisedl jsem si ke dvojici v obýváku a představil se. „So you’re Italian and… French?“ Federico, teplý jak ústřední topení, vyšpulil rty a přivřel čímsi zvýrazněné oči, elegantní Agnes jen aristokraticky přikývla. Mají něco do sebe, tyhle arogantní Francouzky.

Blekotal jsem cosi o politováníhodné situaci v Itálii, když se objevila naše hostitelka a položila na stůl mísu se salátem a chlebíčky. „Tak.“ „Takže vy se nebojíte, že chytíte koronavirus?“ zeptal jsem se poněkud páprdovsky, když se místností rozezněla hudba. „Jsme mladí,“ odtušil Federico, aniž odlepil zrak od ajfonu. Debil. „Pokud ho máme chytit, tak ho chytíme,“ říkala Justýna. „Možná mě zítra přejede auto nebo spadnu opilá z balkonu.“ „Z prvního patra?“ pochyboval Federico. „Než se tak ale stane, hodlám normálně žít,“ dokončila myšlenku, proti jejíž zenové moudrosti nešlo nic namítat.

12

Krehka struna.indd 12

10.09.20 18:28

Liberté toujours

„Život je krásný,“ dodal Federico. Nebyl jsem si jistý, jestli dobře rozumí nebo nám jen doporučuje ten italský film. Každopádně pořád čuměl do toho mobilu. Spolkl jsem poznámku o zodpovědnosti k druhým i o slušném vychování a dolil dívkám víno. Ital popíjel jakýsi přiteplený koktejl. „Příští sezónu prý máme Ekmana a Vandekeybuse.“ Jakmile pomluvili nepřítomné kolegy, stočil se hovor přirozeně k práci. „Ekmana?“ „A samozřejmě novou věc od šéfky, že.“ „Už se ví co?“ „Vandekeybus, to je samé flákání sebou o zem, zase budu mít obitá kolena.“ „Vandekeybus je Ultima?“ „Jo.“ „Slyšel jsem něco o Giselle, ale nevím.“ „Já slyšela, že Quijote.“ „Bože, Quijote.“ „S Wimem se pracuje dobře,“ vložil jsem se do toho. „A s Alexem taky, bude se vám líbit, je s ním legrace.“ „Ty je znáš?“ ožila Agnes. Muži slyší na krásu, ženy na moc; to není generalizace, nýbrž prostý fakt. „Lukáš pracuje v Praze, ale hostuje taky různě po světě,“ vysvětlila kamarádce Justýna. Tónem, z nějž jsem poznal, že už se o mně bavily. „Dělal pro Danish Dance, jestli se nepletu.“ Přikývl jsem. „Nebo ve Švédsku, ne?“ „Taky, ale to už je dávno,“ připustil jsem skromně. Na nikoho to neudělalo zjevný dojem; nafoukaná baleťácká děcka.

13

Krehka struna.indd 13

10.09.20 18:28

Filip Staněk

„Pro Royal Swedish?“ Federico si přehodil nohu přes nohu jak stará kurva. „Ne, byl to menší soubor –“ „Miluju Royal Swedish!“ ignoroval mě. „Měl jsem tam přítele. Krásně líbal.“ „Jo, Švédsko je fajn,“ vzdal jsem to. „Wima ale znám z festivalu v Kalamatě, a Alexe… už nevím, kde jsme se poprvé potkali.“ Nikdo nemusí vědět, že jsme se potkali jen jednou. „Já ho nemusím,“ zamrkal afektovaně Federico. „Teda jako Vandekeybuse. Pro mě to není tanec.“ Nehodlal jsem s Federicem diskutovat o taneční estetice, víno mi stoupalo do hlavy a popravdě řečeno jsem začínal obracet svou pozornost spíš k Agnes. Hodiny ukazovaly půlnoc. Divil jsem se, že zatím nikdo nevytáhl drogy; možná už je jiná doba. Později jsem ale zahlédl Federica, jak si mezi koleny šudlá jointa. Přesunuli jsme se na balkon a nechali brko kolovat. Tráva mi nikdy nic moc neříkala, bojím se úpadku kognitivních schopností i povadlosti víček, potahoval jsem tedy jen zlehka a spíš předstíral, že šlukuju. Zato Ital se látce oddával s lačností feťáka.

Na balkon foukal příjemný chladivý vítr a pod námi se prostíralo černé moře. Ignoroval jsem teploušův monolog o nedostatečně vyklenutých nártech jednoho kolegy a intenzivně vnímal blízkost přítomných žen. Doufal jsem, že ho tráva brzy unaví. Po chvíli mu skutečně ztěžkla víčka a začal blábolit tak, že nebylo jasné, zda mluví anglicky nebo italsky.

Pohlédl jsem na jedinou blikající hvězdu na nebi a vyslal k ní modlitbu, ať mě nadbytečného hosta jakýmkoliv způsobem zbaví. Když jsem se vracel z kuchyně, kde jsem pět minut hledal vývrtku, abych mohl otevřít víno, našel jsem v obýváku jen Justýnu s Agnes.

14

Krehka struna.indd 14

10.09.20 18:28

Liberté toujours

„Kde máte Federica?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Už šel.“ Nevěřil jsem svému štěstí. „Ani jsme se nerozloučili,“ řekl jsem zbytečně ironicky a v duchu poděkoval hvězdě. „Každopádně jsem otevřel další láhev, kdo si dá?“ „Ale jezte, lidi, udělala jsem toho spoustu.“ „Doliješ mi, prosím, Lukáši?“ I Agnesinou dobrou angličtinou začínal prosvítat francouzský přízvuk. Podívala se mi do očí a pootevřela rty tak, že mi tělem projela elektrická vlna. Uvědomoval jsem si svou situaci a uměl ji nahlédnout technikou vzdalující se perspektivy, vnímal jsem alkohol i hormonální bouři proudící mi v žilách, mohl jsem vystoupit z času a pozorovat mizející okamžik, aniž bych ze zřetele ztratil celkový obraz; uměl jsem prostřídat žánrová sklíčka, takže jsem se ocital střídavě v komedii, dramatu i nízkorozpočtovém francouzském filmu, nic však nemohlo ovlivnit sílu životního vzmachu, který se ve mně vzepjal. „Znáš nějakou?“ ptala se odněkud Justýna. „Cože?“ „Jestli znáš nějakou hru, kterou bychom mohli hrát?“ „Hru?“ Inteligence i zkušenosti jsou vám na nic, řídí nás jen jedna síla a Freud to dobře věděl. „Jo, něco zábavného, znáš něco?“ „Karty?“ navrhl jsem.

Naklonila hlavu a ušklíbla se. „A nechcete si pustit nějaký film?“ kuňkla Agnes. „Třeba oror!“ Že už bych šel? „Můžeme si přece povídat.“ Podívaly se na mě, jako bych na ně promluvil biblickou aramejštinou.

15

Krehka struna.indd 15

10.09.20 18:28

Filip Staněk

„Fakt nic neznáš?“ Justýna už zněla otráveně.

Napadla mě jenom flaška; kdoví, jestli je naživu ještě někdo, kdo ví, co to je. „Můžeme hrát něco přes mobil.“ „Mám na ajpedu takovou hru –“ „A co takhle flaška?“ vyjekl jsem.

Zarazily se. „Stará dobrá flaška,“ opakoval jsem. „A co to jako je?“ „Roztočí se láhev a na koho ukáže, ten musí splnit úkol nebo zodpovědět otázku,“ vysvětloval jsem. Naděje mi nepochybně tryskala z očí. „A pak?“ tvářily se skepticky. „A pak vymýšlí úkol on,“ řekl jsem bezelstně. Šrotovalo jim to v hlavách, pak na sebe pohlédly. „Fuj.“ Justýna do sebe kopla panáka a otřásla se. „Ok. Na koho to padne, musí sníst aspoň dva chlebíčky.“ „Nuda,“ houkl jsem jak puberťák.

Na zemi se roztočila láhev. „Merde,“ zaklela Agnes. „Jíst ve dvě ráno, kdyby mě viděla šéfka.“ „Aspoň vydržíš.“ „D’accord.“ Spolkla druhý chlebíček a zahlásila: „Na koho to padne, musí se svlíknout.“ Vida, vždycky se to stočí tímhle směrem. „Donaha?“ „Zatím do spodního prádla.“ Sklo zazvonilo o podlahu. „Hra je hra,“ pravila Justýna a bez zaváhání si přes hlavu přetáhla šaty. Beze studu jsem si prohlížel její nahé tělo.

16

Krehka struna.indd 16

10.09.20 18:28

Liberté toujours

„Dobře,“ řekla. „Na koho to ukáže, musí říct, jak často si to dělá. A pravdu,“ upozornila mě, když láhev označila mě. „Jistě. No, to záleží na mnoha věcech, ale většinou tak obden,“ řekl jsem upřímně.

Jásot. „Někdy denně.“ „Úchyl.“ „Ale někdy bez toho vydržím klidně i týden nebo dva.“ „Lukáš Parný mi právě prozradil, jak často si to dělá. Život je tak nevyzpytatelný.“ Agnes se jen lehce červenala. „Další úkol –“ „Stop,“ pípla Francouzka. „Musím čůrat.“ Využil jsem pauzy a skočil pro další víno. V kuchyni jsem si v kalhotách upravil erekci. „Povedený večírek?“ sledovala mě pobaveně Justýna, když jsem jí dolil až po okraj. „Kdo hraje?“ dosedla Agnes zpátky na místo.

Popadl jsem láhev. „Na koho to padne, musí si něco svléknout,“ oznámil jsem chlípně.

Justýna shlédla na svůj nepatrný oděv. Nasadila výraz bohyně, která má pochopení pro primitivní hravost mužského plemene. Láhev si neloajálně vybrala mě. Zbavil jsem se trička a napřímil se, aby se mi nekrabatilo břicho; možná bych mohl začít zase cvičit. Zanedlouho jsme ve spodním prádle seděli všichni. Přinejmenším jeden z nás se potýkal s obtížemi skrýt své vzrušení. „…s animátorem v kempu, bylo mi třináct. Strčil mi ho do pusy, a jak ucítil teplo, udělal se,“ vyprávěla Justýna. „Málem jsem se poblila.“ 17

Krehka struna.indd 17

10.09.20 18:28

Filip Staněk

„Já se poprvé poblila,“ pípla Agnes. „Yeeeeah! High five.“ A plácly si mezi nimi děvčaty.

Justýna měla partnerů jedenáct, Agnes tři. První zkoušela anál, lesbický sex, údajně obě varianty trojky, druhá jen klasiku, zato se ji jednou pokusil znásilnit pedagog.

Kdo to byl? Naštěstí se mu to nepovedlo. Tak kdo? naléhala Justýna. Dala mu facku a trefila se do oka, tak toho nechal.

Tak kdo to sakra byl? Toho neznáš, bylo to ještě na akademii. Kolik ti proboha bylo? Dvanáct. Hnus, chlapi jsou fakt prasata. Měl jsem už trochu mokro v trenkách, takže jsem raději mlčel. „Dobře,“ řekl jsem po jedné líbačce a několika upadajících kolech. „Na koho to padne, může vybrat závěr večírku.“ „Cože?“ „Je půl čtvrté,“ řekl jsem nepřesvědčivě. „A?“ „Pokud to padne na tebe, můžeš rozhodnout, že hra­ jeme dál.“ „Spíš bych si vybrala, abyste to tady uklidili,“ ušklíbla se Justýna. „Takže prostě cokoliv?“ zjišťovala Agnes. Vive la France!

Alkohol je zázrak. „Ano, můžeš vymyslet závěr večírku.“ Roztočil jsem láhev, než si to rozmyslí. Rotovala jako ukrajinská tanečnice, načež zpomalila a všichni zatajili dech.

Château Roubine, bylo možné přečíst, když se zastavila. Nápis jsem měl vzhůru nohama, ukazovala totiž na mě. Beze slova jsem se zvedl a uchopil dívky za ruce. „Ale…“ „Psst,“ položila jí Justýna prst na rty a vzápětí ho vystřídala polibkem. Sunuli jsme se do ložnice jako nějaký 18

Krehka struna.indd 18

10.09.20 18:28

Liberté toujours

nemotorný šestinohý tvor a odráželi se přitom od zdí. ­Agnes důvěřivě zakláněla hlavu a přivírala oči, růžový jazyk jí kmital mezi rty jako oživlá lékařská sonda v nějakém perverzním surrealistickém filmu. S pohledem upřeným na jejich nahá těla jsem se odlepil a vysoukal z trenek.

S trčícím pérem jsem vykročil vpřed. Přestaly s laskáním a otočily se. Uvědomoval jsem si svou situaci a uměl ji nahlédnout technikou vzdalující se perspektivy, vnímal jsem alkohol i hormonální bouři proudící mi v žilách, mohl jsem vystoupit z času a pozorovat mizející okamžik, aniž bych ztratil ze zřetele celkový obraz. Střídal jsem žánrová sklíčka, takže jsem se ocital střídavě v komedii, dramatu i nízkorozpočtovém francouzském filmu, nic nemohlo ovlivnit sílu životního vzmachu, který se ve mně navzdory intelektuální reflexi čistě účelně vzepjal. Pohladil jsem ­Agnes po tváři a pohlédl do potůčkově modrých očí. Když si Justýna klekala, zachytil jsem v nich ještě odlesk dětské nevinnosti, pak se naše rty setkaly. Říká se, že splnění erotických fantazií provází většinou zklamání. Tu noc to ovšem nebyl ten případ.

DEN 8.

Ležely stulené k sobě. Já balancoval na hraně postele, kam mě vytlačily. Nevadilo mi to. Nevadilo by mi, ani kdyby se teď rozrazily dveře a v nich zásahová jednotka, seš zatčenej, hajzle, na zem a ať vidíme ruce, co jsem, drž hubu, paragraf bla bla, zneužití mládeže, ale vždyť je jim, drž hubu sem řek, nevadilo by mi to. A kdyby měl koronavirus vyhladit populaci, přijal bych to s ledovým klidem. Teď už jsem mohl zemřít.

19

Krehka struna.indd 19

10.09.20 18:28

Filip Staněk

Odebral jsem se do koupelny a vyčistil si vodou a trochou pasty zuby. Dal jsem si vlažnou sprchu. Je-li to možné, je dobré zachovat si úroveň. Přede dveřmi stála Justýna. „Jak je?“ Zvedla palec a zmizela uvnitř. Nakoukl jsem do ložnice, i Agnes už byla vzhůru. Zkoumal jsem varnou konvici, když se přišourala. Pokoušela se tvářit jakoby nic, ale bylo vidět, že na podobná rána není zvyklá. „Dobrý?“ „Oui, yes,“ sklopila oči.

Uvařil jsem si instantní kávu a vykouřil si na balkoně jednu cigaretu. Obě už zase projížděly telefony. Princ Albert má koronu. Ne, že by jim to i po ránu neslušelo. V Česku je už přes tisíc nakažených. Ve Francii přes deset tisíc, triumfovala Agnes. Pokud to má Albert, musí to mít přece více lidí, myslela jsem, že je Monako bezpečnější. Jsem zvědavá, kdy půjdeme do práce, musím začít něco dělat, aspoň pilates. Já si dávám každý den tyč, v kuchyni, tady, jo, u linky, každý den, jo, každý. Četlas ten mail, co posílal Jean-Pierre, jdeš do toho? Nevím, asi musíme, všichni teď dělají on-line tréninky, a videa, jo, no, vidělas Yasmine, ne, co, hele, drsný, osm tisíc šest set padesát lajků, tisíc dvě stě sdílení, brutál, stejně se mi nelíbí, jaké má nohy, kolik má sledujících, arabesky celkem ujdou, ale nechápu, jak může být první sólistka, padesát sedm tisíc, sledujících, jo, ukaž, tady na té je úplně tlustá, že jo, jo, píše Federico, co píše, pak ti to přečtu, čemu se směješ, nic, kníže Albert je prý nadšený sportovec, a co dělá jako za sport, šachy, ne, sledování formulí, haha. Poděkoval jsem za příjemně strávený čas a odporoučel se.

Procházel jsem městem a cítil ze sebe jejich vůni. Do nebe trčely monacké mrakodrapy, v přístavu se pohupovaly 20

Krehka struna.indd 20

10.09.20 18:28

Liberté toujours

opuštěné jachty, ulice byly prázdné. Štěstí si uvědomujeme zřídka, právě teď ale mé nitro s životem citelně ladilo. Okamžik, který pomine a nemá smysl se ho pokoušet zadržet.

Je hezčí Justýna, nebo Agnes? Mezi filozofy panuje spor, jestli je možné estetické teorie aplikovat na neuměleckou oblast.

Na lidi nebo na přírodní krásy, například. Estetik Tomáš Kulka se domnívá, že jo. Navrhl teorii, ve které tvrdí, že umělecká díla lze mezi sebou porovnat, porovnáme-li je jednotlivě s jejich nerealizovanými verzemi, a výsledky potom mezi sebou. Mělo by to tedy platit i na Justýnu s Agnes.

Nejdřív je třeba se zamyslet, co by se na nich dalo zlepšit.

Justýna je na první pohled dokonalá, ale odstranil bych ofinu. Lépe by vynikl její obličej. Rysy má mírně asymetrické, je to ale nepatrná disharmonie, díky níž oku lahodí soulad ostatních částí o to víc. Labutí krk, prsa malá, ale kdyby byla větší, hodnotil bych to neutrálně; líbí se mi malá i velká.

Paže zakončené hebkýma rukama a štíhlými dlouhými prsty s upravenými nehty, ty bych možná trochu zkrátil. Z ramenou bych ubral svalovou hmotu. Ploché břicho, na můj vkus zase příliš vyrýsované. Zadek perfektní, přesto ji touto částí Agnes převyšuje. Dlouhé nohy, delší než je u homo sapiens náležité, zřejmě nesplňují scholastický ideál krásy proportio, i Akvinský by ale uznal, že by byl hřích je zkrátit. Vybavím-li si Justýnu zepředu nahou, má-li nohy u sebe, nad stehny se jí rýsuje v rozkroku miniaturní průzor ve tvaru srdíčka, uprostřed se jako perla leskne její klitoris, alespoň zatím se vždycky leskl. Na spodní části bych už neměnil nic. Napnu-li fantazii a postavím vedle sebe takto vylepšenou a skutečnou Justýnu, bude rozdíl zhruba čtyři procenta, ad hoc jí tedy uděluji devadesát šest procent.

21

Krehka struna.indd 21

10.09.20 18:28