0042067

Karel Jaromír Erben

Míla Fűrstová

KYTICE

odeon

předmluva

„Mateří-douško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti! natrhal jsem tě na dávné mohyle – komu mám tebe přinésti?“ (Karel Jaromír Erben, Kytice)

Četba Erbenovy Kytice rezonuje v každém z nás.

Sbírka baladických básní Karla Jaromíra Erbena (1811– 1870), proslulého „mága slova“, spisovatele, jazykovědce, folkloristy a historika, přitahovala a přitahuje pozornost českého i světového čtenářského publika napříč třemi staletími, počínajíc dobou svého vzniku. Popularitu a nesmrtelnost básnického odkazu Kytice dokládají nejen stovky vydání1 a překlady sbírky do řady světových jazyků, ale i její četné literární i neliterární adaptace. Útlá kniha básní byla opakovaně zhudebňována a zdramatizována (hudební ztvárnění balady Vodník v orchestrálním melodramatu Zdeňka Fibicha či zhudebnění básně Svatební košile Antonínem Dvořákem či Alfrédem Jelínkem ad.).

1 K roku 2003 evidoval ing. arch. Karel Čermák, sběratel Erbenovy pozůstalosti, 168 knižních vydání Kytice v českém jazyce (Čermák, Karel: ”Soupis knižních vydání Kytice“, in: Kytice v nás, Sborník ke 150. výročí prvního vydání básnické sbírky Karla Jaromíra Erbena, Jičín: Městská knihovna Jičín 2003, s. 16–40; poznámky k soupisu viz týž, s. 41–43) a počet nových vydání dodnes narůstá geometrickou řadou.

K Y TI CE / př e d mluva

5

Na počátku sedmdesátých let minulého století nabídlo divadlo Semafor Kytici jako poetický muzikál. Z filmových adaptací jmenujme kupříkladu animovanou filmovou podobu Erbenovy balady Svatební košile od Josefa Kábrta z roku 1978. Filmová Kytice režiséra Františka A. Brabce ve spolupráci s Milošem Macourkem pak představila v roce 2000 sedm Erbenových balad. V nedávné době vyšla též moderní komiksová vydání Kytice (nakl. Garamond, 2006; nakladatelství Transmedialist, 2016) a další kód čtení Erbenovy Kytice nabízí publikace Erben parodický (2011), která reflektuje nejen parodie Kytice, ale i erbenovské parafráze, pastiše či travestie za uplynulých 150 let. Balady z Kytice zaujaly důležité místo v dějinách školní výuky, od 19. století, a zejména pak po roce 1918 se staly neodmyslitelnou součástí školních čítanek. Erbenova Kytice se tak zcela oprávněně řadí vedle Babičky Boženy Němcové, Máchova Máje či Jiráskova Temna ke kanonickým dílům české literatury 19. století.

Když Kytice poprvé vyšla v únoru roku 1853, setkala se u veřejnosti s velmi pozitivními ohlasy, protože vhodně převáděla do praxe obrozenecké národní a jazykové představy. Jak však vznikal tento cyklus lyricko-epických básní? Erben zpočátku nezamýšlel vydat sbírku jako jeden celek. Na části balad, které sám označoval za „národní pověsti“, pracoval již od třicátých let 19. století 2, inspirován soudobým evropským studiem lidové slovesnosti. Sběrem

2 Nejstarší básní pozdějšího cyklu je Polednice (patrně z roku 1834).

Následovaly první náčrty balady o Záhořovi, dále básně Poklad, Svatební košile, Zlatý kolovrat a Štědrý den, vznikající v průběhu třicátých a čtyřicátých let, Holoubek pak na počátku padesátých let 19. století. Až pro knižní sbírku, jejíž plán se zrodil teprve na pomezí čtyřicátých a padesátých let, Erben sepsal a v ní prvně uveřejnil básně Vrba, Dceřina kletba, Vodník, Záhořovo lože, Věštkyně a Kytice.

6

K Y TI CE / př e d mluva

a vydáváním lidové slovesnosti (pohádky, písně, zvyky) sledoval básník navíc vyšší cíl – podání „systematického obrazu národa českého“. Právě žánr balady pro něj po vzoru německých romantiků bratří Grimmů představoval (vedle pohádky) vhodný slovesný útvar evokující národní obyčeje – ducha lidového mýtu. Baladická báseň umělecky aktualizovala záznam ústní slovesnosti národního nebo jinonárodního zpracování obdobné látky – na bázi místní (Poklad), démonologické (Polednice, Vodník) či zvykoslovné pověsti (Štědrý den), legendy (Záhořovo lože), lidové balady (Vrba, Svatební košile, Holoubek, Dceřina kletba) či pohádky (Lilie a Zlatý kolovrat, jehož pohádkový syžet si Erben vypůjčil od Boženy Němcové). Čím však třináct balad provokuje mysl čtenářů napříč generacemi? Proč se v naší fantazii vynořují sugestivní obrazy, které se nám nesmazatelně propisují do paměti? „Prostinká kvítka“ jednotlivých balad variují na poměrně sevřené ploše mezní životní okamžiky, které jsou důvěrně známé každému člověku, a proto se ho bytostně dotýkají.

Otázka osobní vůle, svobodného lidského rozhodování je v nich konfrontována s nadčasově platným etickým kodexem, který je ztotožňován s vyšším křesťanským principem. Literární figury, nejčastěji ženy, jako tradiční zástupkyně bezpečného zátiší domova a strážkyně rodinného krbu, se zásahem osudu ocitají v bezvýchodné situaci, která nezřídka vede k fatálním důsledkům.

K Y TI CE / př e d mluva

7

Esenciální hodnoty mateřské/intimní/křesťanské lásky se střetávají s lidskou pýchou, touhou po mamonu, s cizoložstvím, vraždou či lidskými pudy na křehké hranici mezi lidským světem a světem nadpřirozených bytostí, pověr, legend, pohádek – světem národního mýtu.

Cesty postav jsou přitom provázeny neúprosnou bilancí viny a trestu, která je někdy zmírňována formou pokání, následovaného odpuštěním. Texty balad podprahově ukazují na rodinná pouta jako na morální základ každé fungující lidské společnosti. Účinnost svého básnického poselství Erben umocňoval úspornými básnickými výrazy, mistrnou dramatickou výstavbou zápletky a dějových zvratů, které přitom zasazoval nejčastěji do obecně známých kulis venkovského prostředí. Úvodní stejnojmenná báseň cyklu Kytice demonstruje květomluvou básníkův sběratelský akt a poukazuje na tvůrčí potenciál národní poezie. Věštkyně, řazená jako závěrečná báseň sbírky, povyšuje jádro etických a estetických hodnot formou fragmentů proroctví na nadčasový a neměnný komplex jistot, který nabízí adresátům jako vzor v historických dobách zklamaných národních nadějí.

Erbenova básnická imaginace, virtuozita slova a až hororová atmosféra jeho balad nalezly velmi záhy výtvarné ztvárnění. Již druhé vydání sbírky z roku 1861 uvádělo balady a písně drobnými figurálními iniciálkami z dílny dřevorytce Františka Richtra st. (1832–1892). Třetí vydání

8

K Y TI CE / př e d mluva

Kytice z roku 1871 obohatila na frontispisu ilustrace k baladě Svatební košile zřejmě od Antonína Garejse ml.

(1837–1922). Následovala početná řada knižních vydání Kytice, doprovázená ilustracemi předních výtvarníků (např.

Luďka Marolda, Mikoláše Alše, Stanislava Suchardy, Cyrila Boudy, Jana Zrzavého, Antonína Procházky, Ludmily Jiřincové, Vladimíra Tesaře či Jindřicha Pilečka ad.).

Také tato publikace navazuje souborem osmi grafik české výtvarnice a grafičky Míly Fürstové (* 1975) na bohatou výtvarnou tradici, která dokazuje, že Erbenovo básnické dílo v povědomí české společnosti stále žije a poskytuje zdroj kreativní inspirace, který s dobou nikdy nezestárne.

Mgr. Iva Krejčová, Ph.D.

K Y TI CE / př e d mluva

9

Ediční poznámka Básnická sbírka Karla Jaromíra Erbena (1811–1870) Kytice vyšla poprvé v roce 1853 v nakladatelství Jaroslava Pospíšila pod názvem Kytice z pověstí národních. Obsahovala dvanáct básní (bez později zařazené balady Lilie). K nim byl připojen polský překlad balady Poklad od Adama Rościszewského (1774–1844). Do druhého vydání sbírky pod titulem Kytice z básní Karla Jaromíra Erbena básník doplnil báseň Lilie a oddíl Písní, překlad Pokladu byl vypuštěn. Třetí vydání s týmž názvem, připravované jako obě dvě předchozí ještě Erbenem v Pospíšilově nakladatelství, vyšlo s drobnými úpravami až po spisovatelově smrti v roce 1871.

Výchozím textem pro přítomné vydání Erbenovy sbírky se stalo vydání literárního historika a editora Mojmíra Otruby (1923–2003) z edice Česká knižnice (Karel Jaromír Erben: Kytice / České pohádky, Brno: Host 2013; 2., upr. vydání, edici přehlédl Tomáš Stejskal), jež přineslo znění třetího vydání Kytice z roku 1871, které je považováno za konečnou autorskou verzi sbírky. Edice Mojmíra Otruby je dosud posledním kritickým vydáním textu, přičemž usiluje o zachování básníkova autentického jazyka a zároveň přibližuje text sbírky současné pravopisné normě.

Přítomné vydání Erbenovy Kytice otiskuje pouze Erbenovy balady z původního oddílu Pověsti národní. Oddíl Písní a autorův komentář (tzv. Poznamenání) jsou vypuštěny.

10

K Y TI CE / e d i čn í po z n ámk a

Poznámka o uvozovkách Přímou řeč jednotlivých postav vyznačují v uvedených případech v souladu s edicí České knižnice dvojité uvozovky, jednoduché uvozují přímou řeč uvnitř přímé řeči. Násobné dvojité uvozovky (b. Zlatý kolovrat III.) označují dvojhlas.

K Y TI CE / e d i čn í po z n ámk a

11

KYTICE

Zemřela matka a do hrobu dána, siroty po ní zůstaly; i přicházely každičkého rána a matičku svou hledaly.

I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla.

Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly; a prostý kvítek, v něm majíc útěchu, mateří-douškou nazvaly. –

K Y TI CE

13

Mateří-douško vlasti naší milé, vy prosté naše pověsti! natrhal jsem tě na dávné mohyle – komu mám tebe přinésti?

Ve skrovnou já tě kytici zavážu, ozdobně stužkou ovinu; do šírých zemí cestu ti ukážu, kde příbuznou máš rodinu.

Snadže se najde dcera mateřina, jíž mile dech tvůj zavoní; snadže i najdeš některého syna, jenž k tobě srdce nakloní!

14

K Y TI CE

15

POKLAD