Issuu

U DVOU SRDCÍ

Praha je na různých místech krásná různým způsobem. Okrajové části mají půvab vlastní jenom periferii, Hradčany ohromí monumentalitou paláců a chrámů, moderní sklobetonové paláce nového Karlína nadchnou luxusem. A Malá Strana už celá staletí okouzluje chodce svými domovními znameními. Vedle těch provařených, pod nimiž se narodil třeba Jan Neruda, dvojnásobný sluníčkář, jsou tu jiné, méně známé, ale stejně půvabné: U Dvou srdcí, U Páva, U Tří křížů, U Madony… Řada lidí, včetně největších básníků, přitom věřila a věří, že život člověka je zásadně určen tím, pod jakým obrazem hvězdného nebe se narodí. Zda pod souhvězdím Panny nebo Blíženců, Střelce či Vah. Není pak pro každého s jen trochu zvýšenou senzitivitou podobně významné, pod jakým se narodil domovním znamením? Jak asi vypadá citový život toho, kdo se narodil v domě U Dvou srdcí? Mezi čím se celý život zmítá? Bude mu už navždy jedno srdce málo?

Kousek od tohoto domu U Dvou srdcí je můstek přes Čertovku. Na jeho kovovém zábradlí visí zámky lásky a pořád přibývají další. Buď je pořád víc lásky, nebo je pořád víc strachu. Včera se tu čerstvě objevil také jeden zámek na číselný kód. To mě upřímně zaujalo: Klíče od těch klasických dvojice po připnutí zámku společně hodí do řeky; tím navždy zabrání jeho odemknutí. Nad možným rozchodem se symbolicky zavře voda. Co ale hodí do řeky ti, kdo navolí sedm-tři-devět-pět? Řeknou si „teď“ a oba to číslo zapomenou? Hodí ho do řeky svojí nepaměti? Nebo jsou to zadní vrátka? Možná se sem po půl roce za růžového květnového svítání jeden nebo druhý vrátí, aby se magickou formulí sedm-tři-devět-pět osvobodil z lásky. Někdo z těch, kterým se rozdvojí srdce. Někdo z těch, kteří se narodili v prokletém domě.

KANCELÁŘ

Miluju kancelářský folklór. Tu jedinečnou atmosféru administrativních pracovišť, jak mi ji zprostředkuje moje dětská paměť. Ženské měly v kanceláři psací stůl se třemi zásuvkami a na něm na míru uříznuté sklo. Pod tím sklem ležely přes sebe pohlednice, fotky z dovolených a příšerné čmáranice jejich dětí, nad nimiž upřímně jihly. Na stole stál telefon s otáčivým číselníkem, kelímek s tužkami, na rohu bylo přišroubované mechanické stolní ořezávátko. A v jednom kuse se něco slavilo: MDŽ a všechny svátky, narozeniny a Vánoce, Velikonoce, pětiletka a pátek. Svépomocný teambuilding, nezřídka účinnější než dnešní sofistikované rolové hry. Kancelář byla v mých očích zednářskou lóží zasvěcenců, magickým společenstvím podnikové a stavovské solidarity a tajemnou církví. Rekvizitami jejího rituálu byly bílé, porcelánové hrnky na kafe, stojací popelníky, krvavě rudé karafiáty a trvalá. Snil jsem v mámině kanceláři, kam jsem každý den po škole chodil, že taky jednou budu v takovém místě 7

pracovat, budu chodit na svačiny do automatu přes náměstí, pít Hodonínské slunce z dvoudecových skleniček s trpaslíky, jíst o MDŽ hermelínové chlebíčky a šílet před účetní uzávěrkou. Něco z toho se mi splnilo a něco zase ne. Stoly s fotkami už nejsou, nejsou karafiáty a není trvalá. Ale něco je. Ještě pořád je ta solidarita kancelářských krys, z nichž ta, co přijde první, zapne kávovar a stiskne presso, když uslyší kroky na schodech. A ty kroky přinesou v krabičce od zmrzliny domácí štrůdl anebo perník a říkají: Přece to nevyhodím, už to osychá, a vy vidíte, jak je každý ten kousek kyprý a nadýchaný, protože je pečený dneska v noci – pro nás. A společné svátky taky ještě jsou. A Vánoce. Jen už to sladké víno z litrovky chvála Pánubohu odvál čas.

ZAJÍC

Už to trvá pár týdnů: když se ráno před odchodem do práce vykloním z okna, hopká před naším domem zajíc. Kdybych žil v šumavské hájence, nebylo by na tom nic divného a nestálo by za to psát o tom glosu. Žiju ale na městském sídlišti. Nejprve jsem měl o zajíce strach – aby nevběhl pod auto, aby neuvázl v oku z pohozeného drátu, aby na něj nezaútočil predátor nebo aby ho nechtěla zachránit městská policie. Tyhle obavy se ovšem ukázaly být liché. Zajíc běhá jen v divoce bující vegetaci keřů a trávy sekané s pravidel ností slunovratů, takže od aut mu žádné nebezpečí nehrozí. Riziko uváznutí v pohozeném drátu je při množství úklidových akcí, jimiž se trumfují mateřské centrum, skauti, ekologové a komunál, nulové; o každou plechovku nebo odhozený pytlík se tu svádějí líté boje. A že by se do akce „Zachraň zajíce“ zapojila městská policie, v podstatě vylučuju. Je plně vytížena akcí „Zachraň svět před špatně parkujícími řidiči“. 9

Vážnější se zdálo poslední ohrožení, a sice útok predátora. Ani ten ale reálně nepřichází v úvahu, neboť po sídlišti zatím neběhají lišky a nad lesem antén nekrouží jestřábi. Jedinými šelmami pod paneláky tak zůstávají psi. Většina z nich má háčkované oblečky, jen někteří mají silonové. Polovina je jich menší než zajíc, a hlodavce se proto právem bojí. Zajíc se tedy v našem životním prostoru vesele zabydluje. Napodobuje tak sojky, které těch několik zdejších stromů obsadily už dávno a divoce na nás pokřikují. Podobně jako straky. Ježci. Ptáci a zvířata se pomalu vracejí do míst, odkud jsme se vytlačili, když jim ty zbytky volné přírody přestávají vyhovovat nebo stačit. Hledají nový modus soužití s těmi, co už na svou obranu nezapalují pochodně a mají jen silonové psy.

PIVO NA KOLEJKÁCH

Po sauně musíte skočit do ledového bazénku, jinak to není ono. Veškerý zážitek spočívá v tom kontrastu předtím a teď. Horko a zima, pot a zježené chlupy. Podobné je to třeba u svařáku na horské chatě. Musíte tam přijít na konci sil, s červeným nosem a jinovatkou na fousech. Jen to dá horkému vínu chuť, jakou po letní procházce nikdy nebude mít. Myslím, že na tomhle principu stojí celý business plán pivnice v našem městě. Jmenuje se U Kulatý báby, přesto jí nikdo neřekne jinak než Na Kolejkách – pro blízkost jednokolejné trati, která míjí její zahrádku v blízkosti tak těsné, že ji musí oddělovat alespoň nízký drátěný plůtek. Červené vagonky – jeden tam a druhý zpět – tu projíždějí v hodinových intervalech. Kdykoli se blíží chvíle, kdy se má ozvat charakteristické zatroubení, jdou si všichni přítomní k okénku pro čerstvé pivo. Rytmus konzumace tu jednoznačně určuje jízdní řád. Posadí se pak na lavice na zahrádce a lehce se natočí směrem k trati. Každý se 11

snaží udělat to co možná nenápadně, stejně ale vypadá celá hospoda jak pole slunečnic. A pak už to přijde. V zatáčce se objeví motorový vůz, ploužící se před blízkým přejezdem skoro krokem, a za hysterického troubení projede kolem zahrádky. My všichni, kteří ji právě obýváme, se upřeně díváme do oken, za nimiž sedí ti, co teprve jedou z práce, ze školy nebo z výletu s dětmi. Jsou takhle koncem léta úplně uvaření, viditelně zpocení a bezmála se odpařují, jako jód nebo suchý led. Ve chvíli, kdy jsou nám nejblíž, všichni jako na povel zdvihneme sklenice a pořádně se napijeme. Není v tom žádná škodolibost. Naopak, velmi s cestujícími soucítíme. Vciťujeme se hluboko do všech jejich pocitů. Protože teprve potom je každý lok rozkoší.

MUZIKANT

Skoro nikdy nedávám peníze žebrákům. Základním důvodem je lakota; tak jako všichni si ji ale omlouvám tím, že si stejně koupí víno, že podporovat potřebné se musí systémově nebo že si za to můžou sami. V nitru samozřejmě vím, že v jejich situaci bych byl taky věčně v lihu, že žádnou charitativní organizaci nepodporuju a že důvody bezdomovectví nemají na jejich momentální hlad žádný vliv. Ale jak říkám, jako většina z nás, spořádaných občanů, jim nakonec výchovně nedám nic. Kromě Muzikanta. Muzikant sedí každé ráno v metru na Můstku a hraje na foukací harmoniku. Chodí tam jak do práce, skoro každý den je nejpozději v sedm na place. Okouzluje mě to: že se pokaždé přinutí vstát a přijít, dodržovat nějaký rytmus, řád. Sedne si v přestupní chodbě, před sebe položí kelímek na drobné a vytáhne harmoniku. Umí spoustu písniček, má široký repertoár od lidovek přes country a folk až po zlatý fond Semaforu. Hraje a hraje po celou ranní špičku; dokud chodí lidé, z nichž mu občas někdo 13

hodí minci. Zdvihne vždycky palec na poděkování, ale nepromluví. Nemůže – hraje. Jeho písničky nejsou žádným doprovodem k žebrání, ornamentem, kterým by své vysedávání v metru na oko legitimoval. Nežebrá – hraje nám všem pro dobré ráno a my, kteří díky němu to dobré ráno máme, ho podle uvážení odměňujeme za jeho produkci. Co je zač? ptám se někdy v duchu. Jak se ocitl na ulici? Kdy a proč jeho život vykolejil? Ale pak si řeknu, že je to fuk. Život je jako šachy – ať přijdete k šachovnici v kterékoli fázi partie, nemá smysl zkoumat, jakými tahy se figury dostaly tam, kde zrovna stojí. Musíte jen vyhodnotit jejich aktuální postavení a podle něj hrát. Ten kluk na Můstku podle mě hraje skvěle. Šachy života i ty svoje písničky. „Život je jen | náhoda…“

BUĎME SHOVÍVAVÍ

Moje žena mlaská! Dřív jsem to velkoryse přehlížel, ale v poslední době její zlozvyk ošklivě zasahuje naše soužití. Zajímavé přitom je, že nemlaská při jídle, jak to dělají jiní lidé, ale v situacích zcela nečekaných. Tuhle jsem se probudil uprostřed noci a přistihl ji, jak nade mnou sedí celá rozvrkočená – a mlaská. Když zjistila, že jsem vzhůru, beze slova se otočila a usnula jako dřevo. Tyto poklesky se ještě daly snést, pokud k nim docházelo v soukromí. Nedávno však žena podlehla své slabosti i na veřejnosti: Po čase jsme zavítali na koncert z hudby starých mistrů. Byli asi vážně dost staří, protože jejich songy mi nepřipomínaly ani hitparádu pořadu ESO z devadesátek. Sotva jsem se do hudby trochu ponořil, vytrhlo mě z přemýšlení ženino mlaskání. Vyděšeně jsem se rozhlédl: Celé dvě řady před námi se na nás ohlížely a shovívavě se jí smály. Vrcholu tahle deviace dosáhla, když přišli na návštěvu naši přátelé. Kamarádka už dvacet minut poutavě líčila 15

pokroky, jaké dělá jejich fenka v aportování. Věnoval jsem jí přirozeně soustředěnou pozornost, z níž mě necitlivě vyburcovalo – ano – ženino mlaskání! Našich přátel se takové chování přirozeně dotklo; kvapně se rozloučili a odešli. Rozhodl jsem se otevřeně se ženou promluvit. Večer jsem za pomoci svíčky a tiché hudby (trochu mladší mistři než minule) zinscenoval vlídnou atmosféru, nalil červené a její chování jí vytkl. Nevěřícně se na mě podívala a pak se pokusila převést řeč od vlastních pochybení k mým domnělým problémům, které se údajně nějak týkají spánku. Pochopil jsem, že není schopna si svůj problém přiznat a rezignoval jsem. Kdybyste nás tedy někdy potkali a ona se zase neovládla, buďte prosím shovívaví a omluvte ji. Je to jinak moc hodná ženská.

BARBORKY

Každý prosinec Hance nařežu, je to taková krásná adventní tradice. Nejčastěji zlatý déšť; třešňové větývky jen tak propagačně, protože do Štědrého dne beztak nikdy nevykvetou. Znáte tradici barborek, že jo? Je to moc milý zvyk, akorát někdy vyvolává rozpaky, co s barborkami u vdaných žen. Věřilo se přece, že když mladé holce vykvete do Štědrého dne barborka, příští rok se vdá. Ženským pod čepcem se rozkvetlé pruty líbí, rády tím před Vánoci zaplevelují byt, ale interpretace hrubě nesedí. Přitom by stačilo vzpomenout si na další magické úkony, k nimž nakvetlé pruty sloužily. Tím nejživotnějším je prognóza splněných přání. Vezmete pět lístků papírů, napíšete na ně pět svých přání, stočíte je do ruličky a nití přivážete na pět prutů barborek. Který prut rozkvete první, to přání se vám příští rok splní. Včera jsem se s tím vytasil u známých; vyvolalo to náležitou odezvu: motivaci, okouzlení a tak. Než do toho vstoupil můj mladší syn studující ČVUT, budoucí inženýr. 17

„Nejefektivnější by bylo definovat přání, které má prioritu jedna, a napsat ho na všech pět papírků,“ povídá věcně. „Pravděpodobnost, že se splní, je tak skoro absolutní. Jedna větev prostě rozkvete jako první a je jedno která.“ Nevěřícně ho pozoruju. „Chápeš, že tomu bereš veškerou poezii? Napětí? Kouzlo?“ „Na druhou stranu eliminuješ riziko. Samozřejmě nelze vyloučit, že nevykvete žádná. Ale pravděpodobnost můžeme na základě opakované empirie prohlásit za malou.“ „Jasně,“ říkám, „díky, žes nás uchránil nejistot.“ „Za nic, klidně si zas řekni.“ Slibuju si, že o lodičkách z ořechových skořápek mu neřeknu ani slovo. Probírají zrovna mechaniku kapalin a on z ní má zápočet v předtermínu. Obávám se, že ani moje souborná zkouška z historické vlastivědy by to nepřebila.

KONVIČKÁŘKY

Neraď, říkávalo se za mého mládí, není ti šedesát a nebyl jsi v Rusku. Dnes už se to neříká: komu bylo šedesát, je pro současnou společnost v podstatě mrtvý. A zda byl někdo v Rusku, zajímá hlavně kontrarozvědku. Mně je sedmačtyřicet a byl jsem v Americe. Není to samozřejmě tak pěkné jako být třicátník a vrátit se z Tibetu, ale ještě to není úplně závadné. Viděl jsem tam moc zajímavých věcí: mrakodrapy, půlkilový steak a taky manažery a úřednice, jak cupitají do práce a nesou si malé termosky na kávu. Stříbrné konvičky, které už se mezitím bohužel prosadily i u nás. Viděl jsem jich pravda zatím jen pár, vždycky v rukou dívek, ale obávám se, že to byly přesně ty vlaštovičky, které jsou schopné udělat jaro. Ty holky totiž taky vypadaly úplně americky, měly oblečení světových značek, make-up z magazínu a jely céčkem z Muzea někam na Manhattan. No a? řeknete si. Co má být? Dřív si proletariát nosil v bandasce cikorku, dneska si Nicol a Barbary nosí 19

v termohrnku Jacobs. Jenže mně se zdá, že tohle je přímý útok na naši kulturu, horší než všechny invaze. Vařit si totiž ráno v dílně, v redakci nebo ve sborovně kafe je rituál, který od dětství spoluutvářel mou představu světa práce. Každý, kdo přišel ráno do práce, si zalil smrťáka nebo čurifindu; místnost se postupně plnila nejen vůní kávy, ale taky lidskou blízkostí. Nad šálky plynula mírná, nezávazná řeč až ke konečnému: tak jdeme na to, Jardo, jo, Katko, jdeme na to, poslední lok, poslední úsměv, jdeme na to. Už nám z téhle tradice hodně ukously odporné kávové automaty, ale mám pocit, že konvičky, z kterých si dnes manažerka při vyřizování e-mailů nadvakrát přelije svou instantní tmu do hrnku s firemním logem, by mohly být posledním hřebíkem do rakve naší specifické pracovní kultury.