0042041

Leto v Provence_001 az 003.qxp_Sestava 1 25.05.2021 18:20 Stránka 3

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 3

Lawrencovi. Dokonce i po všech těch společných letech si každý den svého života stále vybírám tebe. To ty jsi mne přesvědčil, že je načase přestat chodit do práce a prostě jen psát. A já to udělala. Kdykoli jsem začala ztrácet sebedůvěru, byl jsi se mnou a podržel mě. A když přišla chvíle k oslavě, unesls mě pryč a postaral se o to, abych se cítila úžasně. Navždy tě budu milovat. X

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 5

DUBEN 2018 STROUD, GLOUCESTERSHIRE

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 7

1 VANE VÍTR ZMĚN

Narodit se s vnitřním hlasem – je to požehnání, nebo prokletí? S hlasem, který se ozývá, i když se ho nikdo neptá, a vyvolává ve vás pocit neklidného očekávání? Celé situaci nepomáhá skutečnost, že mi od rána třeští hlava. Poslední hodinu však už cítím známou vystřelující bolest v pravém oku, která nyní začíná být nelítostná. Ať se blíží cokoli, je to stále silnější a z toho tlaku se mi dělá špatně od žaludku. Když konečně dojde k odhalení, moje instinkty křičí, že se všechno změní. I ta poslední maličkost, kterou považuji za jistou, bude ohrožena. Změna může přinášet radost, ale já cítím, jak na mne začíná doléhat tíha, a bojím se toho, co přichází. * * * Bzzz. Bzzz. Bzzz. Telefon na stole zavibruje a já nadskočím. Už dvacet minut se snažím přečíst poslední stránku zápisu, ale slova se mi neustále rozplývají před očima. Nechci ten hovor přijmout, protože už jen sedět tady a tiše si číst mě stojí obrovské úsilí, natož abych vedla byť i jednoduchou konverzaci. Je příliš pozdě na to, aby to byl můj šéf, a já se rozhlédnu a uvědomím si, že všichni ostatní už šli domů. Položím ruku, kterou jsem natáhla k mobilu, a místo toho se nakloním, abych se podívala, kdo volá. Moje sestra Hannah. Okamžitě zpanikařím a s vyprahlými ústy popadnu telefon a přitisknu

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 8

8

L U C y C O L E M A N O Vá

si ho k uchu. Poslední dobou jsou s ní jen starosti. Každou chvíli něco řeším, jak se Hannah potácí od jedné emocionální krize k druhé. Hormony toho mají na svědomí hodně, že ano? Stěží poznám vlastní roztřesený, chraplavý hlas. „Co se děje, Hannah?“ Na okamžik se odmlčím a odkašlu si. „Je všechno v pořádku?“ Srdce mi pomalu buší, jako kdyby to byl mechanický strojek a potřeboval znova natáhnout. Vím, že jsem už před hodinou měla v práci skončit, jet domů a zalézt pod deku, abych to nějak přečkala. „Fern, nemůžu uvěřit, že jsi ještě v práci. Víš, kolik je hodin?“ Když zaslechnu vřelé veselí v jejím hlase, které mě ujistí, že je v pořádku, závoj bolesti kolem mě se trochu projasní. „Já… Za chvíli už končím.“ Zavřu oči, abych se ubránila nevolnosti z dalšího přívalu bolesti – teď mě rozbolí dokonce i zuby. Protáhnu ramena dozadu, abych uvolnila napjatý krk, ale nepomůže to. „Jsem s Aidenem. Musíš hned přijet domů. Zatímco jsme na tebe čekali, zkontrolovala jsem tu sázenku připnutou na dveřích ledničky.“ V pozadí slyším směsici hlasů, což mě rozptyluje, jak se snažím zpracovat její slova. „Sázenku?“ Jakou sázenku? Aha. Tu, kterou jsem v pátek vyplnila v supermarketu. Dneska je… pondělí. Ne, úterý. Dny se mi naprosto nesouvisle valí hlavou. „Takže?“ Nadšením se pronikavě zasměje, až sebou trhnu. „Takže co?“ Hlava mi nesnesitelně třeští a uvědomím si, že jestli si nevezmu lék na migrénu, složím se. „Fern, zní to, jako bys napůl spala. Trefilas jen jedno číslo, ale zatraceně, číslo tvého tiketu vyhrálo hlavní cenu!“ Začne se mi svírat žaludek a já se sesunu dopředu, zmítaná bolestí, dokud se čelem nedotknu stolu. „Úžasné. Vyřiď Aidenovi, že určitě brzo dorazím domů.“ Cvak. Proč je Hannah u nás doma? Proč není na univerzitě? Pak si

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 9

LÉTO

V

P ROV E N C E

9

vzpomenu, že jsou velikonoční prázdniny. Nic se neděje. Jenom se musím dostat v pořádku domů. * * * „Vypadáš příšerně, Fern. Máš migrénu?“ Přikývnu, pustím tašku na zem a vděčně klesnu na židli. Zdá se, že jsem přišla o večírek. Na snídaňovém pultu stojí hromada skleniček, dvě otevřené láhve prosecca a všelijaké dobroty. Aiden na mě upírá pohled. „Čaj?“ zeptá se něžně. „Ano, prosím.“ Teď když mám bolest pod kontrolou, mi vlastní tělo připadá těžké, ale vedlejší účinky nejsou příjemné. Mám pocit, jako bych měla pohmožděnou čelist, krk a ramena, jako bych do něčeho plnou silou narazila. Alespoň se mi už nesvírá žaludek. „Kde je Hannah?“ „Musela odejít, protože má sraz se spolubydlící, jdou na pizzu, vzpomínáš? Stavili se tu tvoji rodiče a přinesli ti kabát, který sis u nich zapomněla po sobotním obědě. Nabídli se, že ji svezou.“ Jistě. „A to pití?“ Kývnu k nepořádku, který Aiden začal uklízet. „Georgia odvedle si všimla auta tvých rodičů na příjezdové cestě a zastavila se, aby je pozdravila. Hannah zrovna v mobilu zkontrolovala výsledky loterie a úplně to v ní vřelo. Když Georgia souhlasila, že zůstane a napije se s námi, Hannah napsala Steveovi, ať se k nám taky přidá. Změnilo se to v malou oslavu a já pořád doufal, že se objevíš ve dveřích.“ Přinese hrnek čaje a postaví ho na stůl přede mě. „Omlouvám se za dnešní ráno,“ dodá nenuceně, jako by o nic nešlo. Do očí se mi ale nepodívá a jeho omluva má provinilý nádech. Myslí si, že jsem zůstala v práci déle schválně? Za sedm let, co jsme manželé, jsme se ještě nikdy u snídaně nepohádali. Vlastně se hádáme jen málokdy, ale v poslední době… Začínám mít pocit, jako kdybych ho už neznala. „Musíš se cítit vážně mizerně, když se neusměješ ani při představě, že ti na účtu přistane milion liber. Takhle ti je celý den?“ nakrčí čelo. Jeho reakce mě dojme. Miluji každý centimetr té vý-

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 10

10

L U C y C O L E M A N O Vá

mluvné tváře, včetně stříbřitě bílé jizvy na čele, připomínky jeho divokých batolecích let, kdy svým skotačením přiváděl všechny k šílenství – nebo to alespoň tvrdí. A ty oříškově hnědé oči a nakrátko střižené tmavě hnědé vlasy, které se neodváží nechat dorůst, protože jinak by si žily vlastním životem, se mi vtiskly do paměti. Na kratičký okamžik před sebou nevidím stát devětadvacetiletého muže, ale toho, kým byl, když jsme se setkali poprvé. Sedmnáctiletého mladíka, který se domníval, že už je dospělý. V té době měl na hrudi sotva dva chlupy, zatímco teď podle mého názoru vážně potřebuje depilační vosk. Úvahy, které se mi honí hlavou, mě donutí k úsměvu. „Víceméně,“ přiznám. „Mělas zavolat. Nelíbí se mi, když v takovém stavu řídíš.“ „V takovém stavu?“ Zamračeně k němu zvednu oči a dá mi velkou práci pochopit, co říká. Pohled na starostlivý výraz jeho tváře vyvolá vzpomínku na dnešní ráno. Rozladěně dusal po domě a já měla pocit, že jednoduše čeká, až odejdu. Zdálo se, že ho moje přítomnost z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu rozčiluje. A to jsem se jen zeptala, co se děje. „Při tak silném záchvatu migrény, zlato. Občas si neuvědomíš, že máš zkreslený úsudek. Zapomnělas už, jak jsi tehdy zaklínila auto vedle sloupu, když jsi zajížděla do garáže?“ Byla to jediná nehoda. Asi před pěti roky. A ano, tehdy jsem se neměla pokoušet dojet domů sama. Zapomněla jsem si léky a nechtěla dělat povyk. Ty hrozné bolesti hlavy jsem zdědila po tátovi, který mě varoval, že u něj je silným spouštěčem stres. Ale co s tím, protože kdo se může vyhýbat stresu? Pamatuji si, jak jsem vystoupila z auta a konečně se vpotácela dovnitř. Když se Aiden vrátil, našel mě zhroucenou na podlaze v hale. Druhý den ráno mi řekl, že jsem ho vyděsila, a přinutil mě slíbit, že už nebudu tak riskovat. Nu, přinejmenším na tom Aidenovi stále záleží, takže ať už se mezi námi děje cokoli, snad je to alespoň nějaká útěcha.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 11

LÉTO

V

P ROV E N C E

11

S ostýchavým výrazem vklouzne na protější židli. „Hannah měla pravdu, sám jsem tiket dvakrát zkontroloval. Vyhráli jsme, Fern.“ Na pár vteřin opatrně sevřu hrnek s čajem a nechám horko, které je téměř spalující, ať do mne znova vlije trochu života. Prášky proti migréně otupují emoce, mám pocit, jako bych byla lehce mimo – jakási zmatenost, která se nedá setřást. Teplo zesílí a já odtáhnu ruce a složím je do klína. Prsty mě pálí a já jsem ráda, že můžu cítit něco, co mě prudce vtáhne zpátky do přítomnosti. Jsou to jenom peníze. Tato slova se mi sama od sebe vynoří v hlavě. Peníze nic nemění na tom, že se Aiden chová jinak, a stejně tak nezaženou ani mé obavy, že už mě nemiluje. „Budeme moct splatit hypotéku. A vyrovnat kreditky.“ Zarazí se. Aiden mluví mírným tónem, a když sleduji, jak se tváří, vidím, že chápe, že mi to ještě úplně nedošlo. Upírám na Aidena bezvýrazný pohled. Právě teď můj mozek zřejmě nedokáže zpracovávat slova. „No tak. Ty nepotřebuješ čaj, ale pořádně se vyspat.“ Vstane, udělá dva kroky a silné paže mě zvednou ze židle a postrkují ke dveřím. „Slib mi, že už nebudeš takhle riskovat, hlupáčku. Možná jsi superžena, Fern, ale myslím, že dokonce i ta si čas od času vezme den volna. Všichni občas potřebujeme, aby nám někdo pomohl, a právě proto tady jsem.“ Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. A nutně. Když mě objímá, pociťuji úlevu a jakési vysvobození, najednou jsem schopná pustit všechno z hlavy. Náhle si připadám prázdná, jako když se vyfoukne balonek, můj muž přebírá řízení. Stále zůstává mou oporou. Aiden mě položí na postel a pomůže mi se svléknout. Jakmile mé tělo spočine na měkkém, chladivém a napjatém bavlněném prostěradle a hlava se dotkne polštáře, odnese mě to někam pryč. Tma je jako kukla a já do ní vděčně vklouznu.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 12

2 NESNÍ SNAD O VÝHŘE KAŽDÝ?

Georgia mě pozoruje přes okraj hrnku s kávou a ustaraně vraští obočí. „Co tím myslíš, že to přináší problémy? Přijít na to, co udělat s velkou výhrou, určitě vyžaduje hodně přemýšlení, ale nejsem si jistá, že je to zrovna problém. Pokud ano, tak většina lidí by takový problém určitě uvítala.“ Odhrne si dozadu záplavu zrzavých kudrn a její pronikavě modré oči se střetnou s mýma. Vzdychnu. Připadá mi, jako bychom se s Aidenem uplynulé dva týdny nebavili o ničem jiném. Zjistila jsem, že nečekaný příval peněz nezažene jako mávnutím kouzelného proutku všechny problémy. Naše rodiny, přátelé i kolegové předpokládají, že se nacházíme v jakémsi stavu euforie. Po pravdě řečeno to tak ale není, i když je mi jasné, že to zní nevděčně. „Je to složité, Georgie,“ přiznám. Postaví hrnek na stůl, aby dala najevo, že mi věnuje plnou pozornost. „No tak, dostaň to ze sebe. Jestli nemůžeš věřit mně, nemůžeš věřit nikomu. Už jsme kamarádky dost dlouho, abys věděla, že tě podpořím, ať se stane cokoli.“ Je těžké vyjádřit to slovy a chvíli mi trvá, než dám bloudící myšlenky dohromady. „Myslím, že Aiden prochází nějakou krizí. Neříká se tomu dneska vyhoření? Víš, když se člověk dostane do stavu emocionál-

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 13

LÉTO

V

P ROV E N C E

13

ního, fyzického a duševního vyčerpání. Náš život jako by se teď vznášel v jakémsi limbu. Aiden má pořád pocit, že musí pracovat; to, co dělá, není v jeho očích nikdy dost, což je šílené, protože jede na prázdnou nádrž a je mu z toho mizerně.“ Jakmile domluvím, nemůžu uvěřit, že jsem to vyslovila nahlas. Georgii spadne brada a na okamžik má otevřená ústa, než je prudce zavře. „Vždycky jsem o něm uvažovala jako o panu Spolehlivém a přála si, aby byl Steve trochu víc jako on. Nenapadlo mě, jak to musí být stresující. Vím, že charita se na něj hrozně spoléhá, protože dokáže motivovat ostatní. Víš, co se říká – když chceš něco udělat, požádej člověka, který má hodně práce.“ „Částečně za to můžu já. Moc rádi bychom jednou měli dítě, ale naše úspory se rozplývaly. V práci se začaly objevovat příležitosti a já se snažila o povýšení. Nastal čas vystoupit z řady a dokázat, že to zvládnu.“ „Teď peníze samozřejmě nejsou problém, takže můžeš být v klidu.“ To je správná poznámka, ale Georgia nechápe, že nešlo jen o peníze. Šlo o uznání a já dělala, co bylo nutné, aby se mi ho dostalo. „Kdybych se tak nesoustředila na cíl, možná bych si všimla, že toho na něj začíná být příliš.“ Tohle je poprvé, kdy jsem se odvážila si přiznat, čeho se bojím. Až doteď to byla jakási neuchopitelná obava, vznášející se v mé hlavě. Jak však plynuly týdny a měsíce, náhodné kousky se začaly skládat dohromady a to, co teď začínám chápat, mě znepokojuje. „Přiznávám, že tohle je trochu nečekané, ačkoli v poslední době to nebyl ten veselý chlapík, jak jsem ho vždycky znala. Všimla jsem si, že je trochu… no, možná duchem nepřítomný,“ podotkne Georgia. Zatímco tady sedíme, téměř slyším, jak jí to šrotuje v hlavě a stísněně si uvědomuje, že náznaky už tady nějakou dobu jsou. „Už nemluvíme o budoucnosti, jenom o běžných každodenních záležitostech. Jsme svoji sedm let a já se nedokážu ubránit úvahám, jestli to s tím má něco společného,“ přiznám.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 14

14

L U C y C O L E M A N O Vá

Georgia se usměje. „Krize po sedmi letech? Existuje to vůbec?“ „Údajně je to okamžik, kdy zavládne nuda. Jenom jsem nečekala, že se to stane nám. Byla jsem pěkný blázen, když jsem si myslela, že Aidenovo mlčení znamená, že oba máme pořád stejný cíl. On ale začal být odtažitý, tenhle varovný signál jsem měla přece zpozorovat hned na začátku.“ „Vždycky chce být nejlepší, takže tomu rozumím. Ale ty jsi středem jeho světa, Fern.“ „A on je středem mého, ale v poslední době je to pořád práce nebo rodina. Už se nenamáháme vyfiknout a jít na rande a jen si užívat, že jsme spolu. Vracíme se domů unavení a trávíme čas před televizí. A o víkendech se buď konají nějaké charitativní akce, pracujeme na domě nebo jdeme na návštěvu k mé rodině.“ „On… ehm… neudělal nějakou pitomost, že ne? Chci říct, občas slyšíš o…“ Georgia se zamračí ještě víc. „Ne. Ne. O to nejde – alespoň si nemyslím, že by měl nějaký románek, nebo tak něco. Tohle bych snad vycítila, ne?“ Georgia prudce pozvedne obočí, až jí zmizí pod kudrnatými vlasy. „No, jste párek workoholiků, což je nejspíš důvod, proč jste si vždycky byli tak blízcí, protože si rozumíte. Možná potřebujete pauzu, krátké prázdniny, abyste si společně užili trochu nerušeného klidu.“ „Kéž by to bylo tak snadné. Ale obávám se, že by nás to ve skutečnosti jenom postrčilo přes okraj. Být spolu čtyřiadvacet hodin denně, když je tak podrážděný, by znamenalo jen další nápor.“ „Jistě, chápu, co tím myslíš. Takhle byste se tomu vlastně postavili čelem, protože by vás nic jiného nerozptylovalo. Zatraceně, tohle je docela potíž, co?“ V tomhle má teda pravdu. Jak můžu vysvětlit něco, co se skládá z hromady nesourodých podivností? Jednotlivě neznamenají nic, společně něco ano. Ale co přesně? „V poslední době je tak mrzutý, že se nenaskytla žádná vhodná chvíle, kdy bychom si mohli od srdce promluvit. A s každým dalším týdnem se ta propast mezi námi neustále zvětšuje.“ „Vždycky vám to tak pěkně klapalo a bylo fajn to sledovat. Cí-

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 15

LÉTO

V

P ROV E N C E

15

tím se mizerně, že jsem si nevšimla, že se něco změnilo. To jsem ale kamarádka, co?“ Teď se kvůli mně cítí provinile, a o to tady vůbec nejde. Aiden začal být netečný ke všem mým snahám se mu přiblížit. Rozčiluje mě, že ani nedokážu přesně určit, kdy se věci začaly měnit. Kdy se vytratilo to vzrušující rozechvění, kdykoli jsme zůstali sami, a změnilo se v pohodlnou, téměř přízemní existenci. Chce se mi brečet. Georgia zvedne hrnek, usrkává kávu a přemýšlí o mých slovech. Jsou to muka. „Steve a já nemáme kvůli dětem čas ani přemýšlet o tom, že by snad naše manželství stagnovalo. Jsme schopni myslet jenom na to, kdy se můžeme trochu vyspat, a nějaký společný, kvalitně strávený čas je jenom vzdálená vzpomínka. Vzájemně si jako dárek dáváme možnost si pospat.“ Zašklebí se. Je mi jasné, že se pokouší situaci odlehčit, ačkoli mluví upřímně. Tohle je zřejmě to poslední, co čekala, že na ni vybalím, a teď si přeju, abych s tím byla bývala nezačala. „Víš, připadá mi to, že nás tahle výhra rozděluje, Georgie. Já prostě chci zpátky starého Aidena.“ Hledí na mě a smutně vrtí hlavou. „Teď mě znepokojuješ, Fern. Děláš v personalistice a neustále se zabýváš lidmi a jejich problémy. Umíš s lidmi mluvit a víš, jak v nich číst. Pokud si s tímhle neporadíš, možná je načase zamyslet se nad návštěvou manželské poradny.“ Než na to stačím zareagovat, zaslechneme zvuk otevírajících se dveří. Aidenův hlas zavolá „ahoj“ a mně se nervózně sevře žaludek. S Georgií si vyměníme rezignovaný pohled. „Raději bych už měla jít,“ prohlásí vesele. „Neuvědomila jsem si, že už je tolik hodin. Dneska večer vařím já. Moje drobotina bude útočit na sklenici se sušenkami a divit se, proč v troubě nic není.“ Položí mi ruku na paži a stiskne. „Promluvíme si zítra,“ zašeptá, a když Aiden vejde do kuchyně, vřele se na něj usměje. „Jeden dovnitř, druhý ven. Uvidíme se později, lidi.“ S těmito slovy zmizí zadními dveřmi.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 16

16

L U C y C O L E M A N O Vá

Aiden ke mně přistoupí, skloní se, aby mě letmo políbil na tvář, a já poznám, že ho něco trápí. „Těžký den?“ zeptám se v naději, že ho tím přiměju o tom mluvit. „Jo.“ Otočí se, popadne hrnek a odnese ho ke kávovaru, do kterého vloží kapsli. Hluk jakýkoli rozhovor dočasně přeruší. Já zatím vytáhnu z lednice několik věcí a začnu připravovat salát. Udělala bych cokoli, co vyplní to trapné ticho, které mezi námi leží jako stále se rozšiřující propast. Stojím k Aidenovi zády, ale slyším, jak odtahuje židli, která zavrže, když se na ni posadí. „Začínáme být v tom uhýbání docela dobří, že?“ Ta slova mě přimějí se otočit. Jeho hlas nezní ani trochu rozzlobeně, jen je v něm náznak smutku. „Snažím se nedělat to horší, než už to je,“ přiznám. „Je to uhýbání? Asi ano, ale nevím, jak jinak se s tím, čím právě procházíme, vypořádat.“ Kývne k protější židli. „Možná je načase, abychom k sobě byli upřímní, Fern.“ Jeho slova mě zasáhnou jako facka. „Myslela jsem… Doufala… že to jsme byli vždycky.“ Zavrtí hlavou. „Nevím proč, ale mám pocit, že mi teď v životě něco chybí, a vím, že to k tobě není fér. Vůbec to nedává smysl, ale má to vliv na všechno, co dělám, nebo se aspoň snažím dělat. Najednou se každé ráno budím s pocitem, že je všechno tak nějak předvídatelné.“ Zírá dolů na hrnek a vyhýbá se očnímu kontaktu. „Předvídatelné?“ Tohle jsem tedy nečekala. Není to prostě jen jiné slovo pro nudné? „Možná že přesnější slovo je spíš opakující se,“ opraví se a já cítím, jak mi zděšením klesají ramena. „Opakující se?“ zopakuji otupěle. „Jestli jde o založení rodiny, vím, že jsme to odkládali, ale vždycky jsme to po třicítce měli v plánu. Jestli to chceš uspíšit, stačí říct. Všechno se dá změnit, Aidene, to přece víš. Ale musíme si být jistí, že jsme připravení, protože je to obrovský závazek, miláčku.“

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 17

LÉTO

V

P ROV E N C E

17

„O to nejde. A stejně si myslím, že dělat si teď hlavu ještě s něčím dalším není dobrý nápad.“ Tohle zní přinejmenším zlověstně. „Hele, mrzí mě to – už nějakou dobu si uvědomuju, že mezi námi není něco v pořádku, a měla jsem se tomu postavit čelem. Ale kdykoli jsem s tím začala, změnils téma a já si myslela, že nejsi připravený o tom mluvit.“ Sedí se skleslými rameny a tváří se sklíčeně. „Myslel jsem si, že nás dál budou spojovat věci, které nám život přinese.“ Nyní hovoří tišeji a je zřejmé, že se usilovně snaží vyjádřit, co cítí. „Někdy může každý krok vypadat jako překážka, Fern, to víme až příliš dobře. Zažili jsme skvělé časy a nevyhnuli jsme se ani těm špatným, ale vždycky jsme je společně překonali.“ Snaží se mě uklidnit, protože chce mít tenhle rozhovor za sebou. Uhýbat a schovávat se nepomůže, Aidene – musíme se dobrat toho, co je špatně. „Nemůžeme to ale dál ignorovat, že?“ Vím, že to zní vyzývavě, ale když teď skutečně vedeme upřímný rozhovor, není cesty zpět. „Očividně nedokážu najít ta správná slova, abych vyjádřil, jak se cítím, takže mě nepřekvapuje, že mi nerozumíš. Vím jenom to, že tě miluju, opravdu, a pomyšlení, že tě rozrušuju, mě ničí, zlato.“ Konečně zvedne oči a to, co vidím, když se naše pohledy setkají, je výraz zoufalství, který se pak trochu zmírní. „Vzpomínáš, jak jsme se potkali na školní zábavě, a okamžitě,“ luskne prsty, „jsme věděli, že se něco změnilo? Že se děje něco velkého.“ Napadne mě, že vhodnější výraz byl srazili se. A nebyla to obyčejná zábava, ale skutečný ples. Všem nám bylo šestnáct či sedmnáct a byli jsme nadšení. Tehdy jsme spolu mluvili vůbec poprvé, protože Aiden se přátelil se sportovci a já tenkrát patřila ke šprtům. Přikývnu, protože ho nechci přerušovat. „Pamatuju si naše první rande o tři dny později a jak jsi mi další den zavolala, že tvůj táta prohlásil, že už se se mnou nesmíš stýkat. Všechno jen proto, že jsem tě dovezl domů o hodinu později a při odjezdu třikrát zatroubil. Celá ta klidná slepá ulička se

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 18

18

L U C y C O L E M A N O Vá

toho večera rozsvítila, jenže já se předváděl, protože jsem na tebe chtěl udělat dojem a byl jsem bláznivě šťastný.“ Tehdy jsem se těšila, že na podzim začnu navštěvovat kurz pro pokročilé na moderní Amersley College. Táta, který si neustále s něčím dělal starosti, si myslel, že Aiden je poněkud drzý a přehnaně sebevědomý, takže to nebyl nejlepší začátek. Ale jak roky plynuly, uvědomil si, že získal dalšího syna, muže, kterému může věřit, že se o jeho často paličatou dceru postará. Aiden pokračuje. „A ty jsi řekla: ,ale mně je to jedno, protože mi nic nezabrání se s tebou scházet,‘ a myslelas to vážně. A díky tomu jsem měl pocit, že jsem neporazitelný. Už mě v životě nic nesrazí k zemi, protože jsem našel spřízněnou duši. Dva jsou silnější než jeden.“ Do očí mi vhrknou slzy. Přestože je Aiden pozorný a dost romantický muž, o svých citech příliš často nemluví. Když to udělá, vždy k tomu má nějaký důvod, a mně začíná běhat mráz po zádech, obratel za obratlem. „Byli jsme paličatí, že?“ přiznám. Všichni tvrdili, že to nevydrží, protože jsme se oba po střední chtěli hlásit na univerzitu. Dokonce i v této fázi se zdálo nepravděpodobné, že zamíříme stejným směrem, a každý ví, že vztahy na dálku všeobecně nefungují dobře. Přestože však byla představa, že nebudeme spolu, hrozná, nikdy jsme jeden o druhém ani na vteřinu nezapochybovali. Když se na to tak teď dívám s odstupem, jaká asi byla šance, že nám to přes to všechno vydrží? Ale vydrželo. Ukázalo se, že když nejste spolu, láska skutečně sílí, a pokaždé když jsme se setkali, byla to opravdová radost. Aiden mi pozorně hledí do tváře a já bych ráda věděla, co vidí. „Změnila bys něco?“ zeptá se. „Udělalas lepší kariéru než já a uvědomuju si, že tě omezuju. Bez přemýšlení jsi odmítla práci snů v Londýně, abychom si mohli koupit tenhle dům a konečně začít zapouštět kořeny. Není divu, že tvému tátovi chvíli trvalo, než mi to odpustil a smířil se s tím, že ses spokojila s něčím míň, než si zasloužíš.“

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 19

LÉTO

V

P ROV E N C E

19

Ví, že to není tak úplně pravda. Z mnoha důvodů jsem v té době chtěla zůstat nablízku rodině a zapustit kořeny tady bylo správné rozhodnutí. Je tak naštvaný, protože mě nedávno povýšili? Ráda bych to věděla. Doufám, že se tady nejedná o to, kdo víc vydělává, protože to by mě zklamalo. Pokud má Aiden tak křehké ego, tak něco dělám hodně špatně. Znamená pro mě všechno – víc než peníze, víc než postavení v práci, a jestli si myslí, že mi na těchto věcech záleží, vůbec mě nezná. Aiden se pracovně rozvíjí, a přestože u něj na zdi nevisí desítky diplomů, má spoustu velice žádaných schopností. Schopností, které jsou pro něj přirozené, a umí inspirovat lidi, aby jim záleželo na tom, co dělají. Proto když dojde na shánění peněz, dokáže perfektně motivovat celý tým. Je nepostradatelný, ale vím, že on se tak nevidí, a jsem nešťastná z toho, že sebe a své schopnosti prodává pod cenou. Nemůžu se odpovědi na jeho otázku vyhnout, ale dá mi dost práce, abych nezněla rozzlobeně. „Ne, samozřejmě že bych nic nezměnila. Proč se na něco takového vůbec ptáš?“ Otřu si slzy a vzedme se ve mně zvláštní směsice pocitů. Snaží se mi říct, že to já jsem se změnila? Vzdychne a mně se z toho sevře žaludek. „Nevím, jak tenhle pocit ,co kdyby‘ vysvětlit.“ Hledím na něj a nemůžu se nadechnout. „Ty těch posledních sedmi let lituješ? Lituješ našich rozhodnutí?“ „Ne!“ To slovo ke mně přiletí, jako když ticho roztříští kulka. Začne důrazně vrtět hlavou a ruce má teď před sebou sevřené v pěst. Aiden zírá ke stropu a já nevím, co říct, protože nechápu, co mu běží hlavou. Když mu před rokem zemřela babička, zmítaly jím emoce. Toto je ale jiné. Je to něco, co jsem v něm dosud nikdy neviděla, a děsí mě to. Konečně hledím do tváře strachu, který v sobě nosím už šest měsíců. A netuším, co udělat nebo říct. Aiden se předkloní na židli a přes stůl ke mně natáhne ruku. Instinktivně udělám totéž a naše prsty se propletou.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 20

20

L U C y C O L E M A N O Vá

„Miluju tě, Fern. Vždycky jsem miloval a vždycky budu. Ale najednou nevím, kým pod tou vnější fasádou, kterou ukazuju světu, jsem… Tolik různých tváří tolika různým lidem, a přesto si právě teď připadám uvnitř ztracený. Vím, že bych měl být za život, který máme, vděčný a brát ho jako požehnání. Pořád si to říkám, ale…“ Ale? Vyčkávám v bolestivém tichu a naše prsty se pomalu rozpojí. „Ale zdá se, že mi to nepomáhá porozumět tomu pocitu, že… že to není dost. Jako by existovalo něco, co mám udělat, něco důležitého, ale přesto netuším co.“ „Něco lepšího než my? Neměla jsem ponětí, že to cítíš takhle, Aidene – proč jsi něco neřekl už dřív?“ Zaslechne hněv v mém hlase a zatváří se ohromeně. „Fern, jenom se ti snažím vysvětlit něco, co si ani nejsem jistý, že sám dokážu úplně pochopit. Nejde o to, že bych něčeho litoval, a mrzí mě, jestli to takhle vyznělo. Dosáhla jsi uznání a vzkvétáš a já jsem za to hrozně rád. Nejsi jenom krásná, inteligentní a starostlivá žena, dcera a sestra, ale můžeš dosáhnout čehokoli, co si přeješ. Zasloužíš si mít vedle sebe někoho stejně silného a cílevědomého, ale já najednou zpochybňuju všechno, co dělám. A proto se cítím slabý, jako bych byl podvodník a vybíral si snadnou cestu, jak z toho ven.“ „Já mám pocit, jako když mě za něco trestáš, když to jediné, co jsem kdy dělala, bylo, že jsem tě – nás – stavěla na první místo. Ať dělám cokoli, věnuju se tomu na sto deset procent, protože taková prostě jsem. To přece víš, Aidene. Nesoupeřím s tebou, ani se nesnažím něco dokázat. Jenom chci, abychom byli šťastní.“ Odsunu židli, vstanu a mé zklamání se začíná měnit v hněv. Toto vůbec není ten muž, za něhož jsem se provdala. Aiden vyskočí, aby mi zabránil v odchodu. „Od chvíle, kdy babička umřela, mám pocit, jako že život jsou tikající hodiny. Každý uplynulý den je den, kdy bych se měl posunout vpřed, ale připadám si zaseklý. Vyčerpaný. Neviditelný dokonce i sám sobě, jako bych byl nějaký automat, který

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 21

LÉTO

V

P ROV E N C E

21

mechanicky vykonává činnosti, místo abych každý okamžik prožíval.“ „A to ses nemohl svěřit mně, svojí ženě? Takže jsi byl místo toho zticha a dovolils, aby to mezi nás vstoupilo jako propast, která se každým dnem prohlubuje?“ Vidím jeho tvář rozmazaně, jak mi do očí vhrknou slzy. „Neodcházej, miláčku, prosím tě, neobracej se ke mně zády.“ Jeho objetí mě uklidňuje a teplo jeho těla mě konejší. „Já se dám dohromady, přísahám,“ zašeptá mi do ucha. Starý sebevědomý Aiden je na okamžik zpátky a uleví se mi, když vím, že možná, jen možná, není ještě všechno ztraceno. „Myslím, že oba potřebujeme trochu popřemýšlet o tom, jak budeme dál pokračovat. Je to pro mě těžké, protože cítím, že mě odstrkuješ. Bolí to, ale vidím, že jsi tím stejně zmatený jako já. To je ale dobře, ne?“ Po mých slovech jeho objetí ještě zesílí, a jestli jsem o jeho lásce kdy pochybovala, řeč jeho těla to rezolutně popírá. „Znamená to, že vím, že bych byl bez tebe ztracený. Ale možná že abych našel sám sebe, musím objevit, kdo jsem mimo náš vztah.“ A je to tady – ta hrozící změna, před níž mě vnitřní hlas varoval. Náhle se mi rozpadne svět. Nemá depresi, jak jsem se začínala obávat. Ne, Aiden má pocit, že ho život omezuje – připadá si jako v pasti! Vzrušení z neznámého versus pohodlí vztahu, který trvá třináct let. Život, který jsem znala, který jsme znali, už skončil. A teď už to nemohu nijak změnit. Slova z minulosti se vrátí jako přízrak. Můj otec kdysi řekl: „Musíte zjistit, kdo jste jako jednotlivci, Fern, než tyhle své silné stránky proměníte ve vztah. Nejdřív poznejte sami sebe, a všechno do sebe zapadne.“ Měla jsem tři sourozence, takže jsem se znala dobře. Náš dům byl hlučný, ale navzdory obvyklým třenicím a malicherným hádkám, které s sebou rodinný život přináší, jsme byli šťastní. Já byla ta rozumná, vždy ochotná pomáhat a dohlížet na bratra a sestry.

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 22

22

L U C y C O L E M A N O Vá

Máma říkávala, že jsem rozená vyjednavačka, a smála se, kdykoli jsem se pustila do uklidňování hádky o to, kdo bude sedět ve velkém křesle před televizí. Avšak když jsem přišla do puberty, překvapivě jsem to coby druhá nejstarší byla já, kdo se bouřil proti hranicím a přiváděl rodiče k šílenství. Byla jsem tak skálopevně přesvědčená, že vím všechno nejlépe, že jsem často odmítala naslouchat radám. Ale táta, který měl plné ruce práce, mi občas dal domácí vězení, a trochu vychladnout mi často prospělo. Pomáhalo mi to podívat se na věci z jiného úhlu, a to jsem potřebovala. Na Aidena, který byl jedináček, se na druhou stranu rodiče zcela soustředili. Byl snad výsledkem jeho pocit, že jeho úkolem je vždy potěšit a nikdy nezklamat? Možná že nyní, když mu táhne na třicet, se začíná bouřit proti pocitu, že musí všechny kolem potěšit. A zdá se, že všichni zahrnují i mne. Tichý hlásek v mé hlavě pokračuje v rozhovoru a pronáší slova, která prostě nemohu vyslovit nahlas. Nechci, abys mě potěšil, Aidene, prostě se jen chci postarat, abys byl šťastný; myslela jsem si, že právě to dělám, když jsme si společně budovali budoucnost. No, zdá se, že ve chvíli, kdy na tom skutečně záleželo, jsem selhala. V mém nitru se vzedme tichý vzlyk. Jak si dokážu odpustit, že jsem tě tak hrozně zklamala, miláčku?

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 23

3 VEČÍREK

„K tomu včerejšímu večeru. Nechtěl jsem…“ Aiden sedí při snídani naproti mně a tváří se omluvně a lehce provinile. Usnout mi trvalo hodiny a probudila jsem se jen o pár hodin později. Zatímco jsem tam ležela a netrpělivě čekala, až přijde ráno, instinktivně jsem věděla, že i on je zcela vzhůru. Leželi jsme zády k sobě a já se nikdy v životě necítila osamělejší. „Podívej, jestli k sobě nedokážeme být upřímní, je něco hodně špatně. Nemůžu předstírat, že to, cos řekl, nebyl trochu šok,“ prohlásím, „ale jsem ráda, že jsi měl odvahu si to vyříkat.“ „A nejsi zklamaná?“ Aiden se vůbec nesnaží snídat a nasáklé kukuřičné lupínky teď leží v misce před ním a nevypadají zrovna přitažlivě. Zavrtím hlavou. Bojím se vyslovit slovo „ne“ nahlas, protože se obávám, že by neznělo přesvědčivě. „Takže jak to uděláme? Chceš čas na rozmyšlenou, ale já si ani nejsem jistá, co přesně máš na mysli.“ Včera v noci řekl „mimo náš vztah“, takže předpokládám, že si nepředstavoval třítýdenní dovolenou pro dva na nějakém exotickém místě. „Chci si rozšířit obzory a zažít věci, o kterých jsem zatím mohl jen snít. Svět je velké místo, a když uvidím, jak žijí jiní lidé, zasadí mi to náš život tady do určitého kontextu.“ Ze všech sil jsem se snažila, aby všechno probíhalo co možná nejhladčeji, protože jsem věděla, že je Aiden ve stresu. Vrací mi to, jako by to bylo špatně?

léto v provence.qxp_Sestava 1 24.05.21 18:34 Stránka 24

24

L U C y C O L E M A N O Vá

Dá mi velkou práci, abych si podrážděně nepovzdechla. „Co přesně navrhuješ?“ Aiden bez mrknutí odpoví. „Rok od sebe, kdy si budeme každý dělat svoje. Já ze sebe dostanu to cestování, protože vím, že tě zneklidňuje představa, že mi v něčem bráníš. A ty můžeš využít čas a trochu se zaměřit na svoje vnitřní já, Fern. Zasloužíš si to.“ Nevím, co na to říct, zírám na Aidena a snažím se ukrýt klubko hněvu, které se mi formuje v břiše. Celé to převrací vzhůru nohama. To on působí v našich životech chaos, ne já. Nebo prostě jen potřebuje ujištění a trochu času, aby si to vyjasnil – a když to nedostane, tak ho nakonec ztratím? Možná že se moje silná stránka změnila ve slabinu – stavět se k věcem čelem, přijít s funkčním řešením a sestavit plán k vyřešení problému. To teď ode mě Aiden očekává, jako by šlo o nějaký pracovní projekt. Ale toto je už něco mnohem víc; už nejde jen o prosté překonání špatného období, ocitli jsme se v situaci, kdy se jedná o to, abychom našemu manželství vdechli trochu života. Zůstaň v klidu, Fern. Co znamená jeden rok, pokud po vašem návratu bude život zase takový, jaký má být, protože budete mít Aidenovu malou krizi za sebou? „A ten večírek, který plánujeme na sedmého května, kde máme oslavit naši výhru a Hanniny narozeniny, tam můžeme všem oznámit…“ Snažím se nalézt správná slova, ale nepodaří se mi to. „… Že si oba bereme roční volno. Spousta lidí využívá nějaký čas k tomu, aby…“ „Aby si rozšířili obzory,“ skočím mu do řeči. Tohle je soukromá záležitost a chci, aby mu bylo jasné, že nemá cenu někoho přehnaně znepokojovat. Pokud jde o mne, čím dříve to začne, tím dříve to skončí. Stále ještě jsem v šoku, ale musím na to hledět jako na dobrodružství. Prázdniny, z nichž se oba vrátíme a navážeme tam, kde jsme skončili. Existuje ale reálná možnost, že nás to změní způsobem, který si zatím ani nedokážeme představit, a zdá se, že Aiden není schopný nebo ochotný si to uvědomit. Zní to z mé strany poraženecky, ačkoli to není tak myšleno.