0042024

Projekt6_Sestava 1 03.09.20 10:53 Stránka 2

v

Jana Bernásková v

v

Jak prezít svého muze v

Copyright © Jana Bernášková, 2020 Cover illustration © Barbora Balgová, 2020 ISBN 978-80-249-4302-2

Jak_prezit_sveho_muze.indd 4

2.9.2020 10:33:59

Tuto knihu věnuji svému muži jako poděkování za to, že ve mě vždy věřil.

A taky svému taťkovi, že byl tak statečný, než odešel.

Jak_prezit_sveho_muze.indd 5

2.9.2020 10:33:59

Prolog U zrození lásky jsou převážně dva, u rozchodu jich bývá už víc a já chci mluvit o všech, které rozchod bolí.

Rozchod jsme zažili úplně všichni, ale ne vždy se s ním umíme vyrovnat a odejít ze vztahu jako dospělí lidé s láskou a úctou k tomu druhému.

Mně osobně se to rozhodně nepovedlo a ani mému bývalému partnerovi Tomášovi, který je tatínkem mé dcery. Z toho je pochopitelné, že jsme tři a čeká nás rozvod. Nás tedy rozchod, nebyli jsme manželé. Ono je ve výsledku jedno, jestli se rozcházíte nebo rozvádíte. Pokud se řeší opravdová podstata konce jedné malé rodiny, tak na slovíčku nezáleží.

Tento příběh končí šťastně.

Proč to prozrazuji?

Protože nehledám viníka nebo snad vraha.

Hledám staronovou rodinu, ženskou sílu a momenty, kdy se můžu smát, i když se mi chce plakat.

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že je vše ztraceno, otevřela se přede mnou cesta plná světla, lásky a humoru.

Začnu vyprávět… Od začátku nebo od konce?

Od prostředka.

Píše se září roku 2009…

7

Jak_prezit_sveho_muze.indd 7

2.9.2020 10:33:59

Svoboda trvá jen chvilku Vybíhám z domu v Podolí, konečně sama a svobodná. Aspoň na pár hodin mám svět jen pro sebe. Mateřská je, jako kdyby vám někdo v hlavě vyšlehal mozek na bramborovou kaši. Teď ale běžím za Alčou, kamarádkou ze střední. Budu moct zase mluvit jako dospělá žena, bez infantilních rýmovaček a zdrobnělin. Běžím na tramvaj, slunce svítí, vítr mi čepýří blond vlasy do všech světových stran a zvedá lehké červené šaty. Naskakuje mi z toho všeho husí kůže. Cítím svobodu a ta bývá divoká. Na poslední chvíli skáču do poloprázdné tramvaje číslo sedm, která jede okolo Vltavy. Miluju tenhle pohled na řeku a Pražský hrad.

Zvoní mi telefon, kdo to asi může být? S dychtivostí jej hledám ve velké kabelce, ve které mám určitě černou díru, kde v nejnevhodnější okamžik vždy zmizí všechno, co potřebuju. Tentokrát byla černá díra milostivá. Mám ho! Na displeji Tomáš, můj expřítel.

S nechutí hovor přijmu.

Ahoj, co potřebuješ?

Mluvit s malou.

My teď spolu nejsme.

Jak to?

Takto. Když tak zavolej mojí mámě. Hlídá ji.

Té teda fakt volat nebudu. Abych zase poslouchal ty její kecy.

Kdy budeš doma?

Co je ti po tom, Tomáši?

Jsem se jen zeptal, kvůli malé. Mám starost, co s ní je.

Měl ses starat dřív, teď nemám čas. … se furt chováš jak semetrika…

Kiki je doma a je v pořádku. Čau!

Položím telefon a vystupuju na Národní třídě, kde je má oblíbená kavárna Slavia, ve které sedí má nejoblíbenější Alča. Dobíhám na 9

Jak_prezit_sveho_muze.indd 9

2.9.2020 10:33:59

poslední chvíli, lehce zpocená, ale šťastná, že ji konečně vidím – Alenku, mou kamarádku ze střední. Podporujeme se už patnáct let v jakékoliv situaci a máme jednu společnou vlastnost. Umíme si posrat život skutečně nezvyklým způsobem. A to nás sbližuje ještě víc. Konečně dosednu do krásného, zlatem prošívaného křesílka.

Vše je, jak má být. Výhled na Pražský hrad, po boku Alča a před námi bude za chvíli naše tradiční latté s kakaovým srdíčkem na pěně, neperlivá voda a větrník. Ano, miluju tyhle vzácné chvilky, kdy sedíme v kavárně jako dvě babičky a máme čas jen pro sebe.

Poslední dobou jsem všechny zanedbávala a neměla sílu nikoho vidět, ale teď nabírám dech.

Mluvíme jedna přes druhou, smějeme se a přeskakujeme z tématu na téma.

Plná zvědavosti se ptám: Tak jak dopadl casting na ten film?

Ale, asi z toho nic nebude, Luci. Zřejmě mám moc malý prsa na režisérovy prasárničky.

Začnu se na celé kolo smát: Nééé, to nemyslíš vážně?!

Alča, drobná bruneta s prořízlou pusou a velkýma očima, která celoživotně touží být slavná a obdivovaná herečka, odvětí lehce nakřáplým hlasem: To myslím naprosto vážně. Asi hodinu po castingu mi přišla z neznámého čísla zpráva, jestli prý nemám chuť na nezávazné setkání. Že jsem vážná adeptka na druhé kolo castingu.

A že by mě dotyčný rád poznal blíž. Chápeš to?

Tak třeba si chtěl opravdu jen pokecat, nacítit tě a zjistit, jaká seš.

Lucko, jak dlouho jsi u filmu? Od toho jsou snad ty další kola, ne? Ten chtěl akorát tak nacítit svého pinďoura!

Mělas mu dát šanci, všichni hned nemusí chtít prcat. I když je fakt, že já na žádném filmovém castingu nebyla už léta… A cos mu teda odepsala?

Alča protočí oči a začne hledat v kabelce mobil.

První hodinu nic, byla jsem úplně vykulená, ale pak mě napadlo, že budu dělat, že nechápu. Tak jsem mu napsala, že se omlouvám, ale že nevím, kdo mi píše, že mám navíc přítele, takže by to asi nešlo, ale že se když tak můžeme potkat v dalším kole.

A odpověď?

Alča vítězoslavně vytáhne telefon, aby byla její citace přesná: 10

Jak_prezit_sveho_muze.indd 10

2.9.2020 10:33:59

„Jo, máš pravdu, to by nešlo, stejně máš malý kozy, takže to pusť z hlavy.“ Tohle ti fakt napsal?!

Alča kývne.

Jsem trochu zhnusena: Prasák!!!

Alča se sama sobě s hořkostí zasměje. To se asi dneska používá místo věty: „Děkujeme za účast, brzy se vám ozveme.“ I když teď mi dochází, že to klidně mohl být i ten jeho asistent, ten na mě pořád tak úlisně čuměl.

No vidíš, možná je v tom ten režisér nevinně, snažím se v ní vykřesat aspoň jiskřičku naděje.

To je jedno, evidentně nepostupuju. No a co u tebe, Luci?

Prosím tě, nevím, kde mi hlava stojí… Je toho teď fakt moc… teda kromě práce.

Opět mi začne zvonit telefon, na displeji pro změnu svítí Mamka.

Ano, mami, co se děje?

Lucinko, můžeš se prosím tě vrátit domů?

Hrkne ve mně: Proč, mami, děje se něco? Něco s Kiki?

Ale ne, ta si tady hraje na koberci s těma obludama. Kečupáci nebo tak nějak se to jmenuje.

Petšopáci. Tak proč teda voláš, mami?

No, aby ses vrátila, Luci.

Mami, teď jsem dorazila a objednala si kafe. Jsem pryč asi dvacet minut!

Máma se nadechne a trochu nervózně ze sebe vysouká: Luci, musím do práce!

Cože? Vždyť máš dneska jeden z mála volných dnů?!

No jo, ale v Bille mají pracovní úraz. Pokladní spadla ze židle a zlomila si ruku.

Co je to za blbost?! Nevěřím vlastním uším.

Na pokladnách máme takové příšerně rozviklané židle, no a ona z ní spadla. Takže teď jsou tam na celou prodejnu jen dvě pokladní.

Slíbila jsem, že jim pomůžu.

Nadechnu se a bojuji o svůj volný podvečer: Mami, tak jim řekni, že už něco máš!

To jim nemůžu, Lucinko, udělat. Jsem tam nová!

11

Jak_prezit_sveho_muze.indd 11

2.9.2020 10:33:59

No a co?! Makáš dvacet šest dní v měsíci, to není normální!!! To je dokonce protizákonné!

Máma mlčí a pak knikne: Ale mně volala přímo šéfová…

Ale mami, já jsem teď dorazila a s Alčou jsme si ještě nic neřekly!

Alča kouká, nechápe, co se děje.

No právě, vždyť tam máš jen Alču. To není nic důležitého, Lucko!

Tep mi vyletí na 220! To myslíš vážně?! Jsem po měsíci konečně venku a řeším tady důležité věci!

Máma pronese s lehkým úšklebkem v hlase: Jaké, prosím tě?

Chlapy, mami!!! Vykřikla jsem to tak nahlas, že se půlka kavárny se zájmem otočila. Řešíme tady ty podělaný chlapy!!! Chápeš to?!

Nastane vteřina ticha.

Pak máma suše zasmečuje: Stejně žádný nemáš, tak není co řešit, ne? Vrať se, prosím tě, co nejrychleji! Potřebuju jít. Dík! A položí telefon.

Moje máma je nemožná kráva! Tohle mi dělá pořád. Každý na světě je důležitější než já.

Jsem vzteky bez sebe, koukám na zmatenou Alču, která nejistě děkuje číšníkovi za právě přinesenou kávu s větrníkem a ve velkých očích má dva obrovské otazníky.

12

Jak_prezit_sveho_muze.indd 12

2.9.2020 10:33:59

Blázinec v hlavě Ležím na posteli ve svém novém podnájmu a všude kolem je spousta nevybalených krabic od banánů. Ta banánová vůně mi nedělá dobře, připomíná mi odchod. Převaluju se a nemůžu spát. Cloumá mnou vztek na mámu, která se dokáže rozdat ostatním, jen já vždycky utřu. Zlobím se na Tomáše, že mi lhal a zavedl mě na několik let do slepé uličky. Ale hlavně nesnáším sama sebe! Jak je možné, že jsem pořád tak pitomá a nevidím ani na dva kroky před sebe?!

Přehodím polštář na druhou stranu postele v naději, že se mi tak bude spát lépe, ale nic se nemění. V hlavě mi tepe jedna otázka za druhou. Proč tady teď ležím sama jen s děckem a se psem? Proč se cítím tak opuštěně? Proč nemám žádnou pořádnou práci a k tomu na krku nájem velký jako kráva? Kdo může za můj zpackaný život, který vůbec nevypadá jako životy hereček, o kterých čtu v časopisech?!

Je mi dvacet osm, chtěla bych cestovat, jezdit po festivalech, pařit v nočních klubech, zkoušet divadlo a točit filmy. Místo toho hledám místo ve školce, obcházím castingy na reklamy a o divadle si můžu nechat jen zdát. Takhle jsem si teda dospělost nepředstavovala! Zvedám se potichu z postele, abych nevzbudila Kiki, a jdu si nalít trochu vína.

Zapaluju svíčku v místnosti, která má být obývák, ale zatím vypadá jako sklad IKEA. Ostatně jako celý můj nový byt. Sednu si na fialkový gauč a koukám přes okno na pouliční lampu. Jediné světlo, které teď v životě mám. Kdo může, do prdele, za to, že tu teď sedím sama?! Proč tu není Tomáš a neutěšuje mě? Cítím se tak zrazeně, osaměle… A vztekle… Po hltech piju víno, cyklím se sama v sobě a v rotujících otázkách. Proč se mi to stalo a proč zrovna mně, ptám se sama sebe pořád dokola. To přece není fér!!! Vždyť jsem byla vzorná žena. Nikdy jsem Tomáše nepodvedla, vařila jsem, prala, 13

Jak_prezit_sveho_muze.indd 13

2.9.2020 10:33:59

byla milenkou na zavolání. S naší dcerou jsem postavila milion puzzle a vařila jen biostravu, vychovávala ji, jak nejlíp jsem uměla.

Milovala jsem ho a snesla bych mu modré z nebe. Tak proč mi to udělal? Proč jsem potkala zrovna takového hajzla? Proč je můj život úplně v prdeli?! Kdo to celé podělal?!

Ticho. Nepřichází vůbec žádná odpověď.

Nemůžu si pomoct, ale vždycky, když se k Tomášovi v myšlenkách vrátím, mě přepadne touha ho trápit. Takže i teď. Upíjím víno a pouštím svou fantazii na plné obrátky. Vidím ho stát ve vykachlíčkované místnosti úplně nahého, s povislým břichem a bimbajícím pinďourem. Cítí se trapně, má svázané ruce i nohy a prosí mě o odpuštění. Ale já na něj vždy jen chrstnu studenou vodu jako v blázinci. Všude duní rytmická hudba, já jsem vysmátá a on kvílí jako malé děcko. Ještě víc mě ovšem uspokojuje představa, že mu pomalu a bolestivě vymačkávám jebáky na zádech a on se nemůže bránit. Je ponížený, pokořený a jsem to já, kdo ho má plně ve své moci… Tyhle fantazie mě uklidňují, a i když se za ně vlastně stydím, každý večer si je v hlavě stejně přehrávám znovu a znovu. Jako večerníček. Mučedníček na dobrou noc.

Ano, za všechno může Tomáš! Ale toto dávné zjištění mi bohužel nijak nepomáhá. Úzkost nemizí a deska v hlavě se tak každý večer znovu rozjede. A to je pak chvíle na to, vytáhnout seznam důvodů, proč jsem ho opustila: 1. Měl zástupy ženských! Krávy, které byly buď krásné s kozama k prasknutí, nebo škaredé jak noc. Inťošky, co si zakládaly na své mozkovně, humoru a titulech, které na rozdíl ode mě měly.

Ale výsledek výběru byl pokaždé stejný – ojel vždycky všechny.

Nebohé ženy omámené jeho řečičkama, které ho pak neustále naháněly, kde se dalo.

2. Věčně mu svítil mobil sms zprávama, kde si odžíval jiné životní příběhy.

3. Na noc nechodil domů, a když tam byl, tak duchem stejně jinde.

4. Nevážil si mě ani naší malé rodiny.

S dalším lokem vína si chci naložit i další argument, proč je dobře, že jsem odešla, ale nejde to. Je mi po něm smutno. Normálně 14

Jak_prezit_sveho_muze.indd 14

2.9.2020 10:33:59

se mi stýská. Nenávidím ho a zároveň bych chtěla ležet vedle něj, objímat ho, tisknout se k němu a věřit, že zítra se už změní.

Místo toho tady sedím sama s vínem, s prsama jak vyluhované pytlíky od čaje, žaludeční neurózou a kruhy pod očima. Kdyby mi tak někdo řekl, jak to celé překonat? Jak najít ten správný životní kompas?

A najednou uslyším hlas ve své hlavě. Není cizí, je mi povědomý jako zapomenutý přítel ze základky: Lulino, slyšíš mě, Lulino!!!

Hele, Lulino, není to s tebou dobrý. Jako, že fakt není. Jsi v prdeli, a pokud se nedáš dohromady, tak za chvilku pojedeme houkačkou.

Nevím, jak jinak ti to mám říct, když se mnou už několik let nemluvíš, takže jednoduše: Za svůj život si můžeš jen ty sama! I za tu posranou část. Za tu především.

Cože? Já bych si přece takovou cestu nikdy nevybrala! Sobě ani Kiki. Já měla našlápnuto na oslnivou hereckou kariéru. Dařilo se mi po všech směrech. V divadle ze mě byli nadšení a televize začala objevovat kouzlo mé roztomilosti. To Tomáš je viník, ten za všechno může! Pořád mlel o lásce a o rodině, o tom, jak spolu budeme vychovávat naše tři geniální děti. Jak vytvoříme nový směr v divadle a budeme hledat podstatu umění. Takové kecy! Hajzl… Zkazil mi život. Nic z toho, co mi sliboval, se nekoná. Ta rádoby šťastná rodina je dnes rozhozená jako lego na koberci, které se akorát připomene bolestí, když na něj člověk omylem šlápne…

Tak se vrať na začátek příběhu, Lulino, a vzpomeň si, co jsem ti radila, když jsi jako blázen Tomáše neustále naháněla a jezdila po všech divadlech v republice, kde zrovna režíroval ty svoje geniální inscenace. Co jsem ti říkala? Vzpomeneš si?

Nechce se mi do toho, ale nemám sílu vzdorovat. Vzpomínka se mi do vědomí vrátí takovou rychlostí, že ji jen bez dechu sleduji…

FLASHBACK: VLHKÉ GAŤKY Běžím z nádraží v Šumperku směrem k divadelní ubytovně. Na kost promoklá, ale to mi nevadí, hořím láskou, alespoň pár hodin budu v objetí svého miláčka. Tělo se tetelí, ovšem hlava má jiný názor: Lu, prosím tě, zastav se a poslouchej mě! Tomáš není muž pro tebe. Je to blázen… bohém… nevyzrálý kluk, který honí múzy, pere se sám se sebou a je závislý na své mámě. To především.

15

Jak_prezit_sveho_muze.indd 15

2.9.2020 10:33:59

Umělec, který saje inspiraci ze všech kolem, a proto vytváří ne­ ustále nové vztahy. Potřebuje to, chápeš? Nabalovat na sebe ženské a milovat se s nimi, bez sebemenšího pocitu zodpovědnosti. Žije jen okamžikem. Teď a tady. To mu nabíjí baterky. To je to, co potřebuje k životu, chápeš?

Vždyť to je krásné, mít kluka, který dokáže žít tady a teď! Co furt máš?!

Lucino, neblázni, Tomáš je divoký kůň, který nesnese jakékoliv omezení. Nesnáší stíhačky, které po něm jdou. Vidíš sama, jak ti pořád uniká, zatímco ty za ním běháš jako pejsek. Nechce se vázat na nikoho a na nic. Je strašně mladý. Vykašli se na to. Zachraň se!

Dej mi pokoj, hlavo jedna pitomá, já vím nejlíp, co je pro mě dobré! Upřímně věřím, že moje láska k Tomášovi ho zachrání a přivede na správnou cestu! Tak to funguje v každém příběhu. Láska léčí a hory přenáší. A navíc milování s ním je jako sen. S nikým jsem nikdy tak nesplynula jako s ním.

Ano, Lu, ale tohle není tak, jak to vypadá. To je jen tvé chtění, umanutost a vzrušení v kalhotkách.

Ne, to je láska a ta dokáže zachránit každého! A vůbec! Nikdo mi nebude kecat do života! Je mu se mnou hezky, pořád se smějeme.

Když se budu snažit a budu skvělá milenka, tak dosáhnu všeho.

I Tomášovy lásky. Bude mě milovat a bude se mnou šťastný! Hodně šťastný!!! Bude se mnou nejšťastnější!!!

Pořád slyším ty věty plné síly a drzosti, s jakou jsem byla přesvědčená o tom, že můžu mít, co chci, a že budu klidně otáčet celou planetou.

Lulino, vidíš, nenaslouchala jsi mi a teď lítáš v průseru!

No, ale já nevěděla, že je takový děvkař.

Ale věděla, Lulino, nekecej! Znáš mě od dětství a víš, že ti vždycky radím dobře. Jen jsi mi nechtěla naslouchat, protože mokré kalhotky ti ukázaly „správný“ směr!

To ty kecáš! Nikdy jsem si s vlastní hlavou nepovídala! I teď mám pocit, že brzy skončím u Chocholouška. Tohle přece nemůžu ani nikomu říct…

Lucino, nehysterči a věř, že si se mnou povídáš celý život.

16

Jak_prezit_sveho_muze.indd 16

2.9.2020 10:33:59

Jo, tak mi to dokaž! Já si to totiž nepamatuju.

Dobře, pamatuješ si, jak sis jako malá myslela, že jsi kouzelná?

Jo, jasně, to bylo fajn, to ještě všechno fungovalo. Všechno bylo jednoduché, čitelné a všemu jsem rozuměla. Dokonce jsem i dokázala předvídat, co se za chvíli stane. Věděla jsem, na co mamka myslí a co řekne. To bylo boží. Uměla jsem číst cizí myšlenky. Teď nevím, co bude za hodinu.

Ano, protože jsi byla dokonale napojená. Ale kolem puberty ses čím dál více odpojovala a já tě pomalu ztrácela. Až jsi na mě úplně zapomněla. Přitom, Luci, já jsem ty. Ta zásadní součást tebe.

Hm… Bezva, takže mám v hlavě hlas, který tvrdí, že je já. Mám volat psychiatrii hned nebo to počká do rána?

Ne, Lu, nejsi blázen. Jen nasloucháš svému vnitřnímu hlasu! Jsi totiž na dně, kočičko. Žádný tvůj obranný systém nefunguje a ty se tak konečně vracíš sama k sobě. A díky tomu se můžeš odrazit a vyplout na hladinu a nadechnout se. Být zase sama sebou.

Počkej, takže ty jsi mé ego nebo sebevědomí nebo nějaká porucha?

Jsem tvoje intuice, nápověda, která sídlí v šedé mozkové kůře a ovládá výtah do podvědomí. Mám neuvěřitelné množství informací, na které jsi už dávno zapomněla nebo kterých si kvůli své zmatenosti vůbec nevšímáš. Mám tady takový velký sklad, všechno ukládám do šuplíků, propojuji a vyhodnocuji, je to neuvěřitelně zábavné. A když je potřeba, tak ti našeptávám a radím. I když na mě už docela dlouho kašleš.

Fajn. Ale je celkem těžké uvěřit tomu, že jsem se právě ne­ zcvokla, ale že si jen tak popíjím víno se svým já… Dobře, když připustím, že jsem normální, a pokud to dobře chápu, ty jsi taková malá Šedivka, která žije v šedém domečku mozkové kůry a vše řídí jako šedá eminence?

Ano, přesně tak, Lulino. Chytrá holka.

Proč mi pořád říkáš Lulino?

Protože je to zatím jediné oslovení, na které ses chytla a konečně jsi zareagovala. Vždyť už tady na tebe pokřikuju několik let a pořád nic. Pokud mi budeš naslouchat, nebudu ti tak říkat.

To bych byla docela ráda, protože to je, jako bys mi říkala Pičko.

Takže, Šedivko, ty si opravdu pamatuješ všechno v mém životě?

17

Jak_prezit_sveho_muze.indd 17

2.9.2020 10:33:59

Ano, skoro všechno. Něco je už hodně hluboko, pro to už bych musela sjet do suterénu podvědomí třeba pomocí hypnózy, ale jinak toho vím fakt hodně.

A pamatuješ si i kraviny?

Ano, ty hlavně. Ty miluju.

Fakt? Tak schválně, jaké kalhotky jsem měla při prvním sexu s Petrem?

Tak to vím přesně: růžové s nápisem Friday. Mělas celou kolekci kalhotek na každý den, jen jsi neznala ty anglické názvy… takže jsi je nosila na přeskáčku.

Ty brďo, na ty jsem úplně zapomněla, ty mi dovezla mamka z Polska a byly úžasné.

Vidíš, pamatuju si všechno, i to, o čem už dávno nevíš. Takže, Lu, pokud bys chtěla být zase intuitivní a kouzelná, tak bys mi měla víc naslouchat. Abychom se spolu dostaly do symbiózy a vše zase začalo fungovat.

To se jednoduše řekne, Šedivko, ale já nevím, jak začít.

Neboj, já ti pomůžu. Musíme začít strhnutím té náplasti, kterou máš na duši, a přiznáním si pravdy. Nebude to pěkné, to ti říkám rovnou, ale hnisající rána se musí vyčistit.

Do prdele, doufám, že máš i štípavou dezinfekci, ať už to rýpání ve vředu stojí za to, pomyslím si trpce a doufám, že to Šedivka neslyší…

Slyším!

18

Jak_prezit_sveho_muze.indd 18

2.9.2020 10:33:59

Návrat do minulosti Z obýváku jsem se opět přesunula do postele, zcela ochromená probíhajícím bolestným procesem ve své hlavě. A taky to vypité víno udělalo své. Vybavují se mi další a další dialogy mé moudré hlavy s mým drzým já, které neberou konce. Úplně slyším, jak se mi vracejí vzpomínky. Zaháním v nich jakoukoliv pochybnost o Tomášovi, která by se snad mohla vynořit, zcela potlačuji intuici a zdravý pohled na věc a nechávám se ovládat jen svou urputností a touhou po muži, kterého jsem tolik chtěla. Přitom přehlížím malé a velké lži, které s námi žily odjakživa.

Tome, proč jsi mi včera večer nezvedl telefon?

Kočičko, já už jsem spal.

O půl deváté?

To víš, ta režie tady je náročná, byl jsem strašně utahanej.

Tome, tady na rameni máš dlouhý, černý vlas…

Představ si, že jsem ve vlaku potkal spolužačku.

Aha? Snad bys nežárlila na oplácanou tetku ze střední?

Proč ti Helena při loučení tak intenzivně mačkala ruku a pořád něco šeptala do ucha?

Ale prosím tě, je to bláznivá, kontaktní herečka, vždyť ji znáš…

To je zvláštní, mě ani nepozdravila.

Ale prosím tě, ty moje kočičko přecitlivělá…

Kdes byl celou noc?

Pařil jsem v klubu až do rána.

A tos mi nemohl napsat aspoň sms? Měla jsem strach…

Nebyl tam signál.

19

Jak_prezit_sveho_muze.indd 19

2.9.2020 10:33:59

Tomáši, s kým si pořád píšeš?

To mě budeš furt hlídat? Jestli na mě budeš takhle tlačit, tak se rozejdeme! Jsi jak bachařka.

Promiň, já se jen zeptala, s kým si píšeš, když máme mít večer pro sebe.

Nech mě, Lucko! Právě jsi ten večer úplně zkazila.

Tome, už jsi na záchodě hodinu a půl, co tam děláš?

Budeš mi měřit i hovno?

Ne, ale pořád ti pípají sms, tak se ptám. Řeším tady důležité věci…

Slyším pokřikovat svou naivní minulost a je mi čím dál hůř. Je mi jasné, že dveře, které jsem dnes večer pootevřela, už nedokážu jen tak zavřít. Budu si to muset celé znovu vyžrat. Podívat se sama sobě až do žaludku, nepoblít se a pochopit, odkud vane smradlavý vítr mých problémů. Má ústa začínají vykusovat slova: Celé jsem to podělala jen já…

Udělá se mi tak špatně, že musím rychle k záchodové míse.

Zvracím z laciného vína a ze zjištění, že jsem totální kráva, která si posrala život. Zvracím ve vlnách a vypadá to na nekonečný příběh o blití. Pak se zcela vyčerpaná odvleču na gauč a čekám na další centrifugu ve své hlavě. Nadechnu se, zatnu zuby a skáču do propasti sebepoznání. Jsem rozhodnutá poznat pravdu!

Ovšem nastane jen ticho. Žádná myšlenka.

Nikam neletím ani nepadám, všechno mlčí.

Mám prázdnou hlavu i žaludek.

Po nekonečném tichu zašeptá Šedivka: Lu, ty nejsi tak velká blb­ ka, jak si myslíš. Jen je třeba se vrátit ještě před vztah s Tomášem a zopáknout si momenty, kdy jsi byla nesebevědomá holka s mylnou představou o tom, co je láskyplné partnerství. Najít přesně ty chvíle, kdy ses špatně rozhodla, protože sis nevěřila jako žena.

A kdy tě tvá touha dostat, co sis umanula, kvůli tomu zavedla do slepé uličky, ve které dneska trčíš. Šedivko, je fakt tak důležité se v té minulosti vrtat? Nemůžu si jen najít nového kluka?

Lulino, neštvi mě s tím uhýbáním! Musíš se celá uvnitř přeskládat, 20

Jak_prezit_sveho_muze.indd 20

2.9.2020 10:33:59

změnit všechny nesmyslné vzorce chování, nabrat zdravé ženské sebevědomí a hlavně přestat věřit bludům, které jsi posbírala bůh­ víkde. Ta tvá hlava je zanesená takovým bordelem, že už přes něj nevidím ani já, natož ty!

Ležím na posteli, koukám do tmy a je mi úzko. Chci si ještě nalít víno, ale naštěstí už došlo. Jsem asi fakt zralá na Bohnice. Brzy bude svítat, Kiki vstane a bude vyžadovat celou mou pozornost jen pro sebe.

Lulino, slyšíš mě? Musíš to udělat pro sebe a svou budoucnost. Jinak si do roku nabrnkneš druhého Tomáše a pak třetího a budeš mít hromadu děcek s nepoužitelnými tatínky. A pořád se budeš ptát: Bože, proč se mi to stalo? Proč já? Proč zrovna já?!

Asi máš pravdu, říkám zcela odevzdaně. A neříkej mi Lulino! Šedivko, já tomu ale nerozumím. Žiju poctivě, nelžu, nekradu a nikomu neubližuju. Žiju v pravdě. Zakládám si na tom, že jsem fér ve všech situacích.

Lu, ty možná nelžeš ostatním, ale sama sobě lžeš celý život.

Cože?!

Ano, celá ta smršť hrůz, která tě vystěhovala do propasti života svobodné matky, vznikla z vnitřní neupřímnosti. Z toho lhaní si do kapsy a ohýbání pravdy. Vždyť ty se svými pocity nakládáš jak se špinavou podlahou. Namočíš hadr lži do kýble se Savem a setřeš s ním, cokoliv se ti nehodí, jen aby to vše vypadalo podle tvých představ. Takže se, holka moje, vrať do minulosti a projdi si svůj příběh znovu, pomalu a nahlas…

FLASHBACK: SETKÁNÍ V ŠERU Píše se rok 1998, je mi 17 let, jsem studentka ostravské konzervatoře a právě sedím na představení v jednom z místních divadel. Děj v poklidu běží, když tu se najednou v hledišti vztyčí mužská postava a hlasitě zasáhne do děje. Ještě netuším, že právě poprvé v životě, v šeru divadelního sálu, vidím svého budoucího muže. Vlastně ho ani nevidím celého, jen jeho siluetu… a slyším hluboký, mužný hlas, který jako cizí element vstoupí na pár minut do představení a stane se jeho součástí. A taky ještě netuším, že se v tu chvíli stává i mou součástí. Je tak charismatický a okouzlující, že když kolem mě posléze prochází ven ze sálu, zůstanu bez dechu přikovaná do 21

Jak_prezit_sveho_muze.indd 21

2.9.2020 10:33:59