0042005

➳

PAVEL KOHOUT

PŘÍTOKY

ROMÁNŮ

➳

➳ TŘIATŘICET POVÍDEK A JEDNA K TOMU OD JELENY MAŠÍNOVÉ ➳ ➳ S MALBAMI EVY VONEŠOVÉ (VONES) & ONDŘEJE KOHOUTA ➳

➳ODEON 2020

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 3

15.10.2020 16:17:04

Řeky mají přítoky, které posilují jejich proud. Romány je mají též. Objevují se v nich ucelené příběhy, které je buď přímo inspirovaly nebo obohatily.

V Babičce naší paní Boženy Němcové je to příběh Viktorky. Přečetl jsem teď všechny své prózy znovu, vybral z nich pasáže, fungující po malé úpravě jako samostatné povídky či dokonce novely, a připojil k nim i svůj nejčerstvější román, byť teprve rozepsaný. Seřadil jsem všechny texty v pořadí, v jakém byly napsány, aby zrcadlily i dobu svého vzniku. Je to možná můj opus ultimus, mé poslední dílo.

Požádal jsem syna Ondřeje a jeho ženu Evu, aby knihu osvěžili svými malbami. Chci ji připsal všem ostatním členům naší rodiny — dcerám Kateřině & Tereze & Jolaně, vnučce Ance, vnukům Mikulášovi & Lukášovi & Petrovi & Vincencovi & Šimonovi, Nicole, jakož i partnerkám vnuků, Lindě & Jasmině.

Můj dík za dohledání i nejstarších textů patří paní Ele Jeřábkové, pracovnici Moravského zemského musea v Brně, které už deset let postupně přejímá náš rozsáhlý celoživotní archiv, a jeho dlouholetým udržovatelům Aleně Studenovské a Jaroslavu Janovskému. Zvlášť děkuji Robertu Brožovi za vynikající všestrannou pomoc technickou i organizační.

Pavel Kohout 2020

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 5

15.10.2020 16:17:04

Dáma, 1983 (Eva Vones)

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 6

15.10.2020 16:17:06

7

OBSAH

Mariánsko-lázeňské post-elegie (1960, přítok z knihy Mariánské lázně)

11

Zmýlená (1961, povídka bez románu)

13

Z kosí kroniky kosůloga Kosmase (1963, přítok z dětské knihy Říkali mu Frkos)

30

Proč nebyly napsány příběhy Dona Quijota (1964, povídka bez románu)

39

Láska, kterou zachránily tanky (1969, přítok z memoárománu Z deníku kontrarevolucionáře)

46

Zpráva o bitvě u mostu v K. (1970, povídka bez románu, společně s Jelenou Mašínovou)

62

Protokol o konci přitažlivosti zemské (1970, přítok z románu Bílá kniha o Adamu Juráčkovi)

77

Trabl (1975, povídka bez románu)

83

Jak jsme přišli o Janečka i o dědečka (1976, fejeton, samizdat, 2008 v knize O ničem a o všem)

92

Odpanění (1978, přítok z románu Katyně)

95

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 7

15.10.2020 16:17:06

112

Elita Rekord (1987, přítok z memoárománu Kde je zakopán pes)

119

Esesáčkova Růženka (1989, přítok z románu Hodina tance a lásky)

139

Přivolávač okupací (1990, přítok z románu Konec velkých prázdnin)

143

Kauza Kolodaj (1992, přítok z románu Sněžím)

156

Golem Druhý (1993, povídka bez románu)

162

Veselé historky zválky (1995, přítok z románu Hvězdná hodina vrahů)

170

Sametová evoluce Vilémka Rosola (1998, přítok z románu Ten žena a ta muž)

179

Vánoce pana Mietschkeho (1999, povídka bez románu od Jeleny Mašínové)

191

Moravská lovestory v Pacifiku (2000, přítok z románu Ta dlouhá vlna za kýlem)

214

Andělé zápasí s Marií (2006, přítok z memoáru To byl můj život??)

228

Maximax (2006, přítok z memoáru To byl můj život??)

236

8

Cizí pán v posteli (1980, přítok z románu Nápady svaté Kláry)

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 8

15.10.2020 16:17:06

242

Boaka (2007, fejeton, 2008 v knize O ničem a o všem)

260

Bez Tebe (2008, přítok z románu Smyčka)

263

Já, komunista (2008, fejeton, 2010 v knize Z pohledu trilobita)

275

Papoušek versus kocour (2008, přítok z románu Cizinec a krásná paní)

278

Jedenáctka mých prezidentů (2010, fejeton, 2014 v knize Zánik trilobitů v Čechách)

290

Kde domov můj a záběr na prdel (2010, fejeton, 2014 v knize Zánik trilobitů v Čechách)

293

Svůdná kořist (2010, přítok z románu Tango mortale)

296

Chci svobodu! P.P. (2015, povídka bez románu)

312

Zááávrať…!

(2016, povídka bez románu)

320

Diamantová svatba architekta Meiera (2018, povídka bez románu)

336

Dejbúk (2019, začátek rozepsaného románu)

334

9

Domů a honem zpátky (2006, přítok z memoáru To byl můj život??)

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 9

15.10.2020 16:17:06

August, 1967 (Ondřej Kohout)

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 10

15.10.2020 16:17:07

MARIÁNSKO-LÁZEŇSKÁ POST-ELEGIE

Po této dlažbě, paní a pane von Levetzow, v předjitřním jasu i v podvečerním šeru chodil, vzpíraje nemocnou páteří tíhu let a myšlenek a slov host, který velice miloval vaši dceru.

Je červenec tisíc osm set dvacet tři, takových červenců zažil host více než sedmdesát, avšak tentokráte je cosi v povětří, cosi, co jenom on vidí strnule klesat.

11

Strnule klesat jako oponu za pátým aktem tragédie, z něhož už není úniku. Ten host je velice starý, ale velice žije, protože velice miluje vaši dceru Ulriku.

Na této židli, paní a pane von Levetzow, v předjitřním jasu i v podvečerním šeru, sedal lehce shrbený pod tíhou myšlenek, let i slov starý host, který miloval vaši dceru.

Starý host, který odtud hledíval do dáli vstříc vlastní smrti i poštovním vozům, starý muž, kterému jste svou Ulriku nedali, protože jste měli rozum.

Rozum, rozum! Celý život jej vzýval. Teď třeskl jako mina, ze snu je dým. Venku perlí déšť, srdce pustoší ledový příval. Srdce opouští láska a činí je smrtelným.

Na tomto stole, paní a pane Levetzow, když se rozednívá i když se šeří, jeden host přetváří tuctová slova v nestárnoucí kov, v závětní elegii o vaší dceři.

Jeho oči, krásná slečno, kterou volali Ulriko, oči, jimž se otvírala staletí i hmota, ty oči se před vámi chvěly jak osika. Pak navždy odjel z lázní i ze života.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 11

15.10.2020 16:17:07

Byl červenec tisíc osm set dvacet tři! Takových červenců jste zažila potom sedmdesát. Když krutý čas někoho ušetří, není to vždycky důvod, aby mohl plesat.

Stůl ztrouchnivěl, hrob zarůstá, rukopis Elegie, se stářím zvrásní.

Jen jednou v životě, slečno, jste se dala políbit na ústa. Jen jednou, a ještě jen v básni.

12

Ach bože, jaký krutý trest: čekat skoro sto let, než smrt si smyčku splete, a přitom vědět, že mně sice zůstala panenská čest, ale že mi nepatřil Goethe.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 12

15.10.2020 16:17:07

13

ZMÝLENÁ

Do města přijeli umělci.

Městem byl tvrdošíjně zván komplex patrových budov, vilek a chalup, jejichž původní majitelé dílem pohnojili chemií svých těl půdu v odlehlých koutech Evropy, kam nechtěně dorazili na cestě Heimins Reich, dílem byli odsunuti s třiceti kilogramy majetku za hraniční hřeben, kinouce všem včetně Boha a kromě sebe. Nové obyvatelstvo skládající se zatím z nevelkého počtu vojáků, rolníků a státních úředníků s rodinami mělo dost starostí se sebou, než aby pečovalo o mrtvou hmotu. Sinalé světlice, řehtání samopalů a břinkání granátů od blízké hranice připomínaly den co noc její tradiční rozmarnost nepřející trvalým vztahům. Obydlí chátrala dřív, než stačila přirůst k srdcím a odpadala od nich tím snadněji, čím víc se rozpadala. Z kopců se město podobalo vyhřezlému slamníku a celý kraj smetišti.

Umělci a umělkyněmi se tvrdošíjně nazývali kočovníci, které kdys letmo políbila jedna z nevěrných Múz, aby hned odtančila k jiným.

Nemilosrdná odstředivka je už před válkou vyvrhla z hlavního města do krajských, za války do okresních a po ní do hnízd jako toto, zvaných vojáky mnohem případněji prdelí světa. Byli však vděčni státní hranici, že převedla jejich pád ze spirály v kruh. S jistotou, že je konečný a zároveň nekonečný, putovali po něm lokálkami, autobusy i na korbách náklaďáků s vyrovnanou myslí, ušetřeni tvůrčích muk i existenčních nejistot; jejich hodnota byla úředně vyčíslena a po kultuře hladoví pořadatelé platili na dlaň.

Plakáty s trikolórou ještě ze starých zásob zveličovaly význam události v míře celkem rozumné; emblém proběhlé revoluce na ně šéf skupiny domalovával ručně podle matrice vystřižené z krabice od bot. Oznamovaly, že v sobotu v Sokolovně zazní POZDRAV Z PRAHY! Lidé, které sem zavála povinnost, bída, osamělost či romantika, ale i snaha najít nestřeženou stezku, po níž by uprchli před příliš světlou budoucností do starých zlatých časů, odložili pro dnes zablácené holínky i rozjitřené sny a vyšňořili se jako za časů hladkého

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 13

15.10.2020 16:17:07

14

asfaltu a stojatých jistot. Černým oděvům občanů sekundovaly sváteční uniformy všech vojáků, které mohla vlast postrádat ve službě.

Po boku prvých i druhých rozkvetly pyšné tafty a skromné kretony, veselé organtýny i přísné samety. Vyšeptalé voňavky vedly ztracený boj se siláckým naftalinem. Muži se prkenně klaněli, ženy jim, rozčilené jak slepice, vnucovaly hodnocení soupeřek. Až třetí gong vyvolal syčení, kterým se uvedlo ticho.

Umělcům dlužno přičíst k dobru — v tom byli poctivější než mistři z metropole, kteří za pětinásobek a osobními auty jezdili nejdál do okresního Boru — že měli bohatý výběr, s nímž zkušeně operovali.

Nevzrušovali školní mládež obscénními vtipy, ale také neuspávali dojičky a kočí obávanými ‚cémoly‘. Za své peníze obdržel každý divák zábavu i poučení v snesitelné směsi. Karel Augustin Rylský (plakát: NEZAPOMENUTELNÝ BEL AMI NĚMÉHO FILMU), plešatý mužík s velkýma ušima a trojí bradou, ale zato v bezvadném fraku s chryzantémou, přednesl s citem pro míru proslulou báseň Jen dál! Závěr zaktualizoval na počest revoluce tak citlivě, jak by to byl jistě učinil, dožít se jí, klasik sám. Anna Pobertova (BERTA NINE, ČARDÁŠOVÁ PRINCEZNA VELKÉ OPERETY), plakát neuváděl, že už po první válce, zazpívala i zatančila při kastanětách španělskou romanci na počest, jak ohlásil Rylský, posledního národa, který ještě nesvrhl fašistické jařmo. Anna zůstala i v padesátce ladnou ženou, její v trikotu štíhlé boky a plná hruď vyvolaly nadšení mladých důstojníků, kteří jí hádali nejvýš třiatřicet. Musela přidávat. Rylský cítil příležitost, vyměnil frak za kostým a servíroval své parádní číslo, s nímž se omezoval na školní představení: monolog z Lakomce. Ač roli hluboce prožíval, nemohl jako profesionál nepostřehnout, že od půle se diváci začali vrtět. Aby chybu napravil, přeskočil několik replik a dal ještě během řídkého potlesku pokyn, aby na scénu vešel s nástrojem (VIRTUÓS NA LIDOVÉ VARHANY) Vala Valentin.

Valentin Valnoha se naučil hrát na harmoniku od šumařů v hospodě svého otce. Osud mu vzal hned při narození matku a ochudil tak jeho citovou výchovu; vynahradil mu to však hudebním talentem a překrásnou tváří: velmi světlý pigment kůže ji jako by zprůsvitňoval, poněkud zapadlé zářící oči zdály se patřit mučedníku. Díky tomu — a otcovým známostem — vyhnul se po válce i zkrácené vojenské službě

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 14

15.10.2020 16:17:07

15

a stal se záhy Valou Valentinem, sólistou známé pražské kavárny i jejím prvním milovníkem. Chlapcův zvláštní vztah k ženám, daný mužskou výchovou, se vyhranil hned v první milostné noci, kdy ho panictví zbavily dvě otcovy přítelkyně najednou.

Láska se mu stala i zůstala vzrušující hrou údů a smyslů, nekomplikovanou citem. Záhy v sobě objevil další talent. Když sklonil hlavu k akordeonu a rozkmital prsty po klaviatuře, spatřil mezi desítkami posluchaček či tanečnic spolehlivě právě tu, která nabízela totéž: požár těla bez popálenin duše. Stal se mesiášem vdaných či jinak zadaných žen, které potřebovaly vybít svůj pud, aniž ohrozily své jistoty. To potřeboval sám: laskat stále nová ňadra a plenit věčně nové klíny z čiré radosti bytí, nezkalené výčitkami, či nedej bůh alimenty.

Chybil v jediném: nestačil poptávce, kterou vyvolal.

Jedné noci sdělil neznámý ženský hlas velkému šéfu pražského pohostinství, že manželka není u lože choré matky, ale v posteli tuctového muzikanta z jeho říše. Zaskočená cizoložnice se ráno přiznala a všem restauracím v zájmu pracujícího lidu — paroháč včas vyměnit upadající rodinný podnik za funkci ve vycházející straně proletářů — striktně zakázáno zaměstnávat samouky.Po řadě neúspěšných pokusů vstoupil Valentin do družiny K. A. Rylského, když si ověřil, že on a Čardášová princezna jsou manželé, v nichž soustavná neúspěšnost vypěstovala odevzdanou netečnost, vylučující konflikty. Blahodárnost existenčního kruhu pochopil po svém.

V zuboženém pohraničí byl výběr větší než v metropoli a nebezpečí kolize při stálém kočování prakticky nulové. Už když procházel v těchto bezútěšných městečcích od nádraží k ubytovadlu, ženy, které ho spatřily, zapomínaly, proč vyšly nakoupit, nechávaly přetéct mléko, anebo zkameněly nad tkacím strojem, jímž s rachotem zbytečně prolétal prázdný člunek. Blahodárnost kruhu hned pochopil po svém.

Vybíral z nich bez obav, oblažoval a byl oblažován bez rizika, neboť neměl kam klesnout, neokusil výčitek svědomí ani muk žárlivosti, uhasil vášeň jako krásnou žízeň a místo šrámů, jimiž jsou zjizveny duše pošetilých i líce přistižených milenců, si odnášel jen nové jméno v zápisníku. Ješitnost? ach ne, jen stopa vlastního bytí, prodlužující se kolona byla mu mírou života jako jiným rostoucí hodnost či konto.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 15

15.10.2020 16:17:07

16

I tentokrát vešel na scénu krokem lovce, který ví, že laň je blízko a čeká na jeho vábení. Ve skutečnosti právě laně, visící na něm vlhkým zrakem, nechával prozíravě bez odezvy. Hledal oči, z nichž přeskakovala jiskra, přimhouřené, které se náhle rozevřely a hned stáhly v střehnoucí průzory, oči potměšilé, vypočítavé a proradné. Jen takovým odpověděl stejnou řečí. Uviděl je dnes vprostřed první řady.

Fascinovalo ho, že nepatřily jako nejčastěji zralé ženě, ale jako zřídkakdy dívce, ať jí bylo dvacet, která snad spadla z tureckého měsíce: lehce vysazené lícní kosti a zřetelně sešikmené oči jí propůjčovaly orientální křehkost, jaká bývá i rodnou sestrou smyslnosti; k jejich vyšším vnějším koutkům sahala těžká opona kaštanových vlasů, spuštěná jen tak, aby nezakryla útlost krku, až moc útlý! Lekl se, až příliš laní!

Honem od ní odtrhoval zrak, ten zkušený polovník, ale znovu spatřil oči. Ne! Opravil se hned, to je divoká! A mladá divoká!! Tu si všiml, že její levá dlaň mizí pod zeleným suknem rozložitého majora, jenž se tísnil v úzkém sousedním křesle. Otec... napadlo ho a opět zakolísal. Tehdy se k ní major naklonil, aby cosi pošeptal, a Valentin spatřil, jak její oči, dosud opřené o jeho, jako by se přetlačovala pohledem, bleskurychle uhnuly a proměnily se; pohled, který dospěl k sousedu, byl shovívavě laskavý a důstojně počestný. Manžel! ujistil se Valentin.

A přikloniv se k nástroji, nasytil prostor tóny Poemu.

Ač o třináct let mladší, budil major Barabáš dojem padesátníka pro svou zavalitou postavu, prořídlé vlasy a brýle se silnými skly. Nastoupil tu jako náčelník posádkové správy brzy po osvobození, mladou ženu s novorozenětem přivezl s sebou. Holčička byla tlustá, plešatá, div ne brýlatá po něm. Žena jako by vystoupila z Tisíce a jedné noci. Působila jak fakule, k níž se slétali revoluční gardisté, zlatokopové, národní správci i důstojníci revoluční ostrahy hranic. Dopadli všichni stejně.

Opili se v hotelu U Sokolovny nebo v hospodě u nádraží, a proklínajíce majora Barabáše, nechápali. Zdena Barabášová totiž, když v obytné hale vilky, kam vnikali nejčastěji pod záminkou, že počkají na majora, o němž věděli, že se jen tak nevrátí, nevydrželi vzdorovat lásce nebo chtíči a vrhali se na ni, je sestřelovala ve skoku sdělením, že svého muže miluje; po dvou letech to dotvrdil zrod další ženské miniatury ošklivého majora. Poštmistra, který ze zoufalství naznačil, že u paní

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 16

15.10.2020 16:17:07

17

uspěl, z téhož zoufalství zbili, představujíce si, že buší do Barabáše; nečekal ani, až mu sroste nos, a dal se přeložit. Pak už zůstala v ostatních jen teskná touha, jakou vyvolávají nesplnitelné sny, a palčivá zvědavost, jaká provází tajemství: co na něm vidí, že ho následovala do téhle díry a září tu po jeho boku jako věrná stálice? Vždyť byl, ač na horké hranici a v uniformě se slušnou šarží, obyčejný inkoust! Že by, ptali se neúspěšní nápadníci, to tak uměl v posteli?

Podstata leckteré záhady je prostá. Zdena Barabášová potkala majora Barabáše po smrti obou rodičů před popravčí četou za leták, který pouze nalezli ve schránce v nepříznivý den, kdy byli hledáni vrahové Reinharda Heydricha. To ji odstřelilo z hlavního města. Že nebyla pozřena mašinérií teroru, ale jen odeslána k příbuzným, jí zachránilo procitající tělo, ale těžce poškodilo sotva rozvitou duši.

Vprostřed puberty, skrze niž ji intelektuální rodiče citlivě kormidlovali s pomocí koncertů, divadel a výstav, octla se v drsném prostředí velkostatku, kde matčin bratranec pracoval jako šafář. Ten hřmotný pijan a děvkař ji neznásilnil jen dík ustavičné bdělosti své ženy, která vinila Zdenu, že ho obluzuje, a přikazovala jí z trestu nejsmrdutější práce. Doslova z hnoje ji vytáhl Jan Barabáš, tehdy nejkrásnější a nejmoudřejší muž na světě.

Druhý soud nebyl od věci: osvětový důstojník předválečné armády působil, než ho rozbití odbojářské skupiny donutilo k ústupu na venkov, v městské knihovně. Byl sám vášnivý čtenář s dobrou pamětí, kterou Zdeně rychle nahradil zmizelý svět umění. Prožila s Barabášem, vyprávějícím příběhy Balzaca i Čechova, Dickense i Čapka, ne sice tisíc a jednu noc, ale dost nocí, aby mu v jedné z nich, kdy únava a dojetí smazaly hranici mezi příběhem a skutečností, dala s panenským tělem i spasenou duši. Vzala si Barabáše v sedmnácti a milovala ho už pět let stejně přirozeně jako dýchala, jedla a spala.

Ještě když usedala do první řady sokolovny, měla v duši mír, který ji provázel od poznání, že není na světě sama, ale s Barabášem.

Program, ve srovnání s programy podvodníků, kteří už také prošli touto skromnou scénou, ji neurážel, naopak. Kostým, paruka i gesta K. A. Rylského propůjčily herci za přispění dvou reflektorů kouzelnou čtvrtou dimenzi, jež není výsadou Národního. Snadno zapomněla

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 17

15.10.2020 16:17:07

18

na nedůstojnou kulisu žebříků, kruhů, kladin a kolovadel, a vstoupila do podivuhodného prostoru, kde mizely ošklivosti, jež ji obklopovaly, nahrazeny snem, jejž umění zhmotňovalo. Jako vždy, když major Barabáš vyprávěl, anebo si sama četla, začala vidět své pocity a dotýkat se představ. V tu chvíli vyšel na jeviště Vala Valentin.

Došel téměř k ní a hleděl přímo na ni, až se zachvěla. Ten pohled jako by ji volal o pomoc. Neočekávanost i naléhavost zjevení jí nedávaly čas k rozvaze. V ostrém kuželi světla viděla mladého boha, který byl svržen mezi smrtelníky, vystaven na pranýř a pro posměch ověšen harmonikou. Zazdálo se jí, že v příštím okamžiku omdlí, a bez důvodů, bez logiky, ji ovládl pocit, že jediná ho může zachránit. Její pohled se zapřel o jeho, jako by podpíral padající žebřík, už ho přetlačil, už dolehl až na bledou tvář a horečnaté oči, chladí je, omývá, netrap se, jsem tu...

— Toho Moliéra zkrátil, všimla sis?

Manžel se k ní nakláněl, tiskna lehce její ruku. Oči jí ustrnuly jako vůz, jehož řidič nalehne na brzdy, a než v smyku doklouzaly k jeho, nasadily prolhaně laskavý a počestný výraz. Lekla se sebe samé.

— Ano... odpověděla, a s tlukoucím srdcem, i tento úkaz ji děsil svou nebývalostí, naslouchala Poemu, kterým dosud spíš pohrdala.

Vystoupil toho večera ještě třikrát, a za tu dobu urazila Zdena cestu, která jí k Barabášovi trvala rok. Když manžel promluvil a chlapec neomdlel, vzpamatovala se, ale tu zas jeho pohled dolehl na ni a bylo nutno mu čelit. Přes dva výstupy se ty pohledy odrážely jak meče, až se do sebe náhle zavinuly jako tóny Humoresky, kterou právě hrál.

Pouťový tón nástroje kupodivu zasahoval Zdenino nitro víc, než by dokázaly varhany, naprosto ztratila zábrany a vysílala na scénu poselství stále něžnější, která on četl jako stále vášnivější. Když dozněl závěrečný potlesk odměňující Čardášovou princeznu, kterou Berta Nine zvládla s bravurou mušketýrů ještě po dvaceti letech, vypotáceli se harmonikář i majorova žena ze sokolovny zcela prostoupeni jedinou myšlenkou: kdy a kde.

Nikdy a nikde, šklebila se na Zdenu Barabášovou děsivá skutečnost. Major, jenž ji jemně podpíral a cestou, jak bylo mezi nimi zvykem, rozebíral spatřené, netušil, že vede bytost, jejíž život zůstal

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 18

15.10.2020 16:17:07

19

jinde. O harmonikáři se zmínil jen letmo a bez úcty, věda, že Zdena má k projevům při spodní hranici vkusu stejný nevztah. Byl-li tu kdy talent, soudil, je už téměř rozmrhán za šumařský groš. Jako by to uspíšilo tektonickou poruchu v ní, kdy soudy i vztahy se převracejí na ruby.

Viděla se být jedinou, kdo může padlého Ikara povznést, a propadla zoufalství, že se od sebe vzdalují navždy. Posedla ji šílená myšlenka vytrhnout se manželu a běžet zpět k hotelu u sokolovny, kde slyšela v duchu naskočit motor auta, jenž odveze Valentina do neznáma.

Odvaha byla vystřídána tupou rezignací při pomyšlení na všechna pouta, pojící ji k muži, který právě chválil Rylského za vzornou dikci.

Poprvé k němu pocítila nechuť. Zadívala se na hranatou tvář, v níž ještě před chvílí četla své jistoty, a zachvěla při pomyšlení, že bude zajatkyní této nevzrušivé dobromyslnosti, které nic nechybí, ale ani nepřebývá, ještě deset, dvacet, třicet let...! Měla náhle olověné nohy a její duše, připomínající po léta světlou a teplou místnost, jako by v okamžiku zhasla i vychladla.

Valentin nenasedl do auta, až zítra odpoledne je měl nedělní autobus dopravit s dvěma koši propriet na další štaci; neusedl však ani v hospodě k obvyklému pivu a párku jako vždy, když měl adresu v kapse. Byl před sokolovnou dřív než první diváci, a zpod kaštanu vyhlížel svou divokou v nesmyslné naději, že snad vyjde sama. Sledoval pak pár při hranici nočních stínů, hotov zjevit se jí v měsíčním světle, kdyby se ohlédla. Ani když zapadly dveře předměstské vilky, kterou štukový nápis dosud dedikoval jakési Wilhelmine, neztrácel naději.

Zpod baldachýnu smuteční břízy přelévající se z malé zahrádky na nedlážděnou ulici, sledoval okna, jimiž po domě putovalo světlo, a očekával znamení. Nebylo by poprvé, že by se mu otevřela branka i náruč tím vřelejší, že právě v chvatu polaskala manžela, aby lépe spal.

Zdena Barabášová stála dlouho nad spícími holčičkami, věříc, že snad tento pohled vymaže všechny předchozí. Uklidnila se trochu, ale studená tma v ní zůstala. Dlouho se bezmyšlenkovitě česala v koupelně, až si uvědomila další věc, která ji ohromila: že se tu zdržuje, aby major mezitím usnul a nechal ji na pokoji. Přišlo jí Jana k smrti líto, rychle oblékla hedvábnounoční košilku, kterou měl nejraději, vstoupila do ložnice, kde na ni čekal,usmívaje se zpod neforemných brýlí,

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 19

15.10.2020 16:17:07

20

sňala mu je, zhasla a vroucně se k němu přivinula, opravdu. Sotva ji však neobratně políbil a ona rozpoznala topor jeho klínu, zachvěla se, až ho vylekala.

— Co je, Zdeni…?

— Asi jsem nastydla, uslyšela se hovořit cizím hlasem, odtahujíc se v odporu, — ať to nechytíš...!

Neznaje topografii domu, nepoznal Valentin, kde a jaké v něm probíhají děje. Zhasínání oken však jako obvykle stupňovalo jeho touhu k palčivosti. Když osleplo poslední, chtělo se mu troubit jak jelenu.

Počítal s patnácti minutami. Když uplynula půlhodina a jediné, co se pohnulo, byla mapa letní oblohy, začal tušit zradu. Ta mrcha! zuřil. To ho tak rozdráždila pro nic a za nic? Udělal krok a zasténal. Ke všemu na tom byl jako puberťák. Čekat, než v něm přebytky vášně spálí předjitřní chlad, se mu ovšem nechtělo. Po krátkém váhání rozepnul řemen, uvolnil úzké kalhoty i trenýrky a vzal rozbolavělý úd do ruky, aby si opatrně pomohl sám. Hned všeho nechal, tak tak stačil vyskočit na podezdívku zahradní mříže a přitáhnout se švihem do prvního větvení břízy. Ulicí se přihnal džíp a kvičivě zastavil u branky. Dvířka s průhledným plexisklem plechově klapla a voják, který z nich vyskočil, mačkal už zvonek. Major Barabáš vzápětí vytahoval roletu a otvíral v patře okno, které zhaslo nejpozději.

— Soudruhu majore! volal šofér, poplach!

— Ostrý? zeptal se major věcně.

— Spíš zas ňáká buzerace.

Valentin měl dojem, že hovoří k němu. Major však zmizel, a brzy vybíhal z vilky. Sváteční sako s lesklými výložkami nahradila polní blůza opásaná dohodou, kterou dopínal, zamykaje druhou rukou dům. Když nasedal, pohlédl k otevřenému oknu přímo skrz Valentina, pak klepl plech, džíp se smykem otočil do protisměru a druhým zmizel za roh.

Valentin visel nehnutě s polospuštěnými kalhotami pod větví, naslouchaje vzdalujícímu se zvuku. Ještě než utichl, vyšvihl se o větev výš a z ní jak ze žebříku vkročil do okna.

Zdenu Barabášovou intermezzo nevzbudilo. Když byly holčičky velmi malé, naučila se, aby se vůbec někdy vyspala, rozlišovat zvuky, patřící jí, od těch, co burcovaly manžela. Motory vozů, noční zvonky,

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 20

15.10.2020 16:17:07

21

hlučné hlasy, ba ani blízká střelba se jí netýkaly. I teď spala v klubíčku jako dítě. Jako šelma! ocenil ji Valentin. Utvrdil se, že si ji přečetl správně, o důstojnických paničkách, které s ním cvičívaly stejně udatně jako venku jejich muži, věděl vše. Zavřel okno, aby ho dnes nevyrušil jiný zájemce o krásnou majorku, vmžiku se svlékl a přilehl k ní.

Zdena Barabášová ještě krátkou chvíli myslela, že sní. Proto se mu otevřela bez váhání i studu. Valentin ji prostoupil se vší náruživostí, kterou umocnilo dlouhé čekání. To už byla vzhůru, ale neschopna vymanit se z přívalu, jenž ji strhoval tak lačně a panovačně, až se mu raději, ráda, poddala. Začala opětovat jeho dotyky i pohyby se stejným zanícením, vytrhujíc teď už i jeho z ustálené rutiny. Rozvzdychala se tak upřímně a nepředstíraně, že po dlouhé době rozkoší zavzdychal i on. Pak mu začala rafinovaně unikat.

— Ne… vzpínala se, — ne, ne, ne, ne...

Vášnivost, s níž mu předtím sekundovala, přičetl mylně zkušenosti a proto nepostřehl zoufalou opravdovost, s níž se bránila úplnému odevzdání, hrozícímu jí v míře dosud nepoznané, pudově přesvědčena, ze nemůže nezasáhnout i její city. Nečekaný odpor ho rozplamenil ještě víc. Zkušeným hmatem podvlékl ruce pod štíhlými stehny a zvedl se na kolena, až mu její kotníky objaly krk. Pak sevřel dlaněmi rozhoupané prsy, pronikl jí až na dno a dlouze se do ní přelil. Táhlý výkřik a pronikavé záchvěvy mu řekly, že to byla i její chvíle. Umí! pomyslel si uznale v slastné úlevě, nemohl tušit, že ji zažila poprvé.

Major Barabáš byl statný muž, avšak ze své nevýbojné povahy — poslán k vojsku jako třetí syn v časech, kdy prvorozeným patřil grunt a druháci patřili Bohu — slabý milenec, kterého rodiče, nadřízení ani oblíbení autoři nepoučili, že neuspokojí ženu už tím, když do ní vstoupí. Co pro něho španělskou vesnicí, bylo pro Valentina malou násobilkou, teprve křeč rozkoše, kterou vyvolal, ho dosycovala. Ukojit i partnerku jevilo se mu být věcí samčí cti a opravdu jen s málokterou nepohnul tak, aby k ní musel do notesu zakroužkovat kr; s obrazností, která mu jinak nebyla vlastní, jim říkal kredenc. Tahle kočka ovšem, musel přiznat, byla extratřída. Po dlouhé době zalitoval, že se nemůže pár dnů zdržet. Ale nemohl, a tak se snažil stihnout co nejvíc najednou.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 21

15.10.2020 16:17:07

22

Už když se přehnala první smršť, která po tělu vydala milenci i duši, zatoužila Zdena uslyšet Valentinův hlas, aby se dozvěděla první zprávy o jeho citech, také; vždyť neznala ani, kdo je a odkud přichází. Ale že si patřili víc, než člověk vůbec může, a k tomu dřív, než na sebe promluvili, přišlo jí tak zvláštní a závažné, že si rozhodně netroufala zahovořit první, aby nezrušila jedinečné kouzlo, které už nikdy nebude moci být obnoveno. Harmonikář zase předpokládal, že tu nejsou, aby konverzovali, a činil se ze všech sil, aby v žebříčku jejích milenců obsadil dobré místo. Osvobozoval ji, aby ji znovu přepadal, střídal polohy i rytmy, a s potěšením zaznamenával nové vrcholy, z nichž se řítila, vykřikujíc hlasem stále hlubším. Zdena Barabášová posléze pochopila, že této noci první stvořil pro ni její bůh jen milování, a zakoušejíc nepoznané a stále se stupňující slasti, přičítala jeho mlčenlivost síle lásky, pro jakou není slov.

Konečně zazpívali ptáci a na okenní římsu sedl popelový úsvit, tehdy — otřes dávno vyústil v zemětřesení a ze sutin povstala nová žena, vděčná svému stvořiteli i hrdá na svou nestoudnost — přestala líbat jeho klín a odvážila se přece zašeptat.

— Co uděláme…?

Přijal to s úlevou. Byl příjemně syt a další prodlévání to mohlo jen zkalit, ne-li zkomplikovat. Nechtěl být tím blbcem, kterého tu ozbrojený manžel jednou zastřelí.

— Pudem hajat, navrhl vstřícně.

Teď, kdy vášně opadly, se mu, tolikrát dobytá, líbila. Obleknuv se, zatímco ho vytrvale pozorovala očima, v nichž se domníval číst línou nasycenost samice, poklekl proto a políbil, což téměř nečiníval, znovu obě příjemná ňadra, v nichž našel tolik zalíbení. Pak otevřel okno, opatrně vyhlédl, a přecházeje na žebřík smuteční břízy, rozloučil se vřeleji než jindy.

— Pa, zlato! Nashle!

I on cítil po svém jakousi neobvyklost zážitku, a nezkoumaje ji blíže, těšil se přinejmenším v tomto okamžiku představou, že na ni znovu narazí za rok, za dva zde, či snad už dřív na nové štaci soudruha manžela. Šťastně seskočil a bez potíží došel k hotelu, kde s chutí pojedl tlačenku, kterou si prozíravě připravil ještě před večerem.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 22

15.10.2020 16:17:07

23

Do zápisníku za číslem 1075 zanesl datum, místo, a: kozatá majorka. Řádku dvakrát podtrhl a ihned usnul.

Major Barabáš se vrátil v půl šesté a nalezl ženu, jak do jednoho kufru ukládá prádlo své a do druhého dcerek.

— Kam jedeš? zeptal se nechápavě.

— Odcházím, řekla Zdena Barabášová.

— Na mandl? zeptal se major snad naivně, ale dosavadní průběh jejich života mu nevnukl jiný nápad.

— Ne, řekla jeho žena, — navždy.

— Ale proč…? zeptal se dál, klidněji, než by se patřilo; ještě stále nedospěl na výši situace.

— Podvedla jsem tě, řekla, a rozplakala se.

Major Barabáš pocítil svírání v krajině srdce. Před Zdenou ho opustilo několik dívek, jež daly přednost jeho krásnějším nebo úspěšnějším kamarádům. Co teď slyšel, nebyla pro něho tedy šedá teorie, ale pád do beznaděje, kterou už doufal znovu nepoznat.

— S kým…? zeptal se rozechvěle, konečně; myslel na velitele pohraniční divize, který se tu často ochomýtal, nebyl, zasvitlo mu, celý ten dnešní poplach...

— S Valou, zašeptala jeho žena.

— S kýmže...?

— S tím hudebníkem… s harmonikářem, plakala.

Majoru se trochu ulevilo, že to byl potulný šumař, který zmizí za horami, a ne nadřízený, s nímž by se musel riskantně střetnout, nebo se předním naopak tristně pokořovat, jevilo se mu snesitelnější.

Ostatně si neuměl představit, že by Zdena, jeho Zdena někomu, natož takovému mlíčňákovi, dovolila přímo… chtěl se na to přeptat, ale ihned se rozhodl nepátrat po ničem, dokud neutiší její rozbolavělé svědomí. Z výchovných důvodů nemohl smlčet, že je mu to líto, ale na druhé straně, řekl, nevidí nutnost, aby z jednoho poklesku vyvodila hned takové důsledky, šlo-li o chvilkové vzplanutí, je ochoten zapomenout, a naopak učinit vše… Tu mu vpadla do řeči.

Jak si může myslet, vybuchla v slzách, že by se vzdala cizímu muži z rozmaru, z dlouhé chvíle, ne! Co této noci potkala, je láska, ta skutečná, bezbřehá, popsaná básníky, jakou jí, ať se nezlobí, on neposkytl.

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 23

15.10.2020 16:17:07

24

Ano, byl na ni hodný, velmi, a má ho za to ráda, proto pláče, ale každý žije pouze jednou, i oni dva, a ona by mu už nikdy nemohla být dobrou ženou, třeba proto, rozplakala se ještě víc, že už by se s ním nikdy nemohla milovat, aby nemyslela na toho druhého, který, ať se major Barabáš netrápí, je to prostě tak, ji učinil ženou, teprve on.

— Ale kam chceš jít…? zeptal se zdrceně.

Od chvíle, kdy Ikarus odletěl z okenního rámu a ona se probírala z vědomého bezvědomí, v němž zemřela jedna a narodila se jiná Zdena, dorážela na ni jakási otázka, stejně neodbytná jako mlhavá. Nyní ji uslyšela a s ní i svou odpověď.

— No přece s ním...

— A on to ví? zeptal se rychle, vycítiv její zaváhání.

— Ne, odpověděla po pravdě a vysmrkala se, což jí vrátilo jistotu, — chtěla jsem, abys to věděl první. Jsi přece jejich otec.

— Ty chceš i s holkama?? vyděsil se, obsáhnuv teprve nyní rozsah katastrofy.

— Jene, řekla vážně, jen zarudlé oči prozrazovaly, že před okamžikem plakala, byla teď ztělesněná rozhodnost jako když oznamovala pěstounům, kdysi, že odejde s Barabášem, kdyby ji měli utlouct, — Jene, pověz poctivě, co by sis tu s nimi sám počal? Nebraň mi a dohodneme se v dobrém, můžeš za nimi jezdit, kdy se ti zachce.

— Ale kam?? prvně v životě vykřikl mimoslužebně, když i ve službě zřídka kdy zvýšil hlas, — to chceš Janinku s Aninkou vláčet od hotelu k hotelu??

Zděsil se, že nenadálý sok, který mu za jediný cvičný poplach omámil manželku, hodlá mu vyplenit celou rodinu.

Jestliže láska k muži vyhořela jak létavice, byla mateřská láska stále sdostatek silná, aby Zdena Barabášová vzala námitku v úvahu; ostatně nová Zdena si ihned věděla rady.

— Pojedu zatím, prohlásila, majíc na mysli hrubiánské příbuzné, od nichž ji právě Barabáš osvobodil, — k našim. Vyber si! předešla jeho námitce s vášní, ze které šel strach, — buď tak, nebo nás neuvidíš už nikdy!!

V dalším hovoru, kdy ji přesvědčoval, přemlouval, zapřísahal i prosil, dala se pohnout k jedinému ústupku: že si major půjde s milencem

předelaný_KOHOUT_VZOR352.indd 24

15.10.2020 16:17:07