0042003

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 3

Pavel Sladký

Film jsou tajné dveře do reality 10 zásadních režisérek a režisérů současnosti – portréty a rozhovory Michael Haneke Claire Denisová Chou Siao-sien Ulrich Seidl Lars von Trier Mohsen Machmalbáf Elia Suleiman Kelly Reichardtová Cristi Puiu Pong Čunho

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 4

Pavel Sladký FILM JSOU TAJNÉ DVEŘE DO REALITY 10 zásadních režisérek a režisérů současnosti – portréty a rozhovory Copyright © Pavel Sladký, 2020 Photos © Alamy Stock Photo (obálka, str. 119), Film Europe s.r.o. (str. 46, 63, 134, 140, 190), Vojtěch Havlík (str. 50, 60), Václav Jedlička, Febiofest (str. 68), Helena Fikerová, Letní filmová škola (str. 110), Lukáš Nguyen, MFDF Ji.hlava (str. 186), Profimedia, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-6959-7

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 5

Kniha Film jsou tajné dveře do reality, kterou právě držíte v ruce, chce být čtenářsky přístupným úvodem do tvorby a základních témat deseti zásadních filmařek a filmařů současnosti.

Název je odvozen z rozhovoru s jedním z nich, s Cristim Puiuem, cílem však není dát metodám různorodých tvůrců společného jmenovatele, ale spíš obecně pojmenovat jejich snahu vidět svět osobitým a filmařsky originálním způsobem. Výběr sestává ze stále aktivních, svébytných tvůrců ze tří kontinentů, kteří za sebou už stihli nechat výraznou inspirativní stopu. Řazeni jsou podle data narození a jednotlivé kapitoly přibližují alespoň částečně i jejich spolupracovníky a další, produkční nebo společenský kontext. Skrze konkrétní osobnosti se texty dotýkají i některých významných proudů světové kinematografie čtyř dekád na přelomu tisíciletí – jako je například tchajwanská či rumunská nová vlna, boom korejské tvorby nebo současný americký nezávislý film. Poskytují tak snad i obraz některých možností autorské kinematografie současnosti. Tři z textů vznikly přepracováním a doplněním článků pro časopis Cinepur, respektive přílohu Orientace Lidových novin. Profily jsou doplněné o neautorizované rozhovory, jejichž původní podoba vznikala při různých – často festivalových – příležitostech pro Český rozhlas a časopis Film a doba.

Jsem vděčný všem, kteří ke vzniku této knihy přispěli. Především své skvělé ženě Michaele Sladké za připomínky k textu a za prostor k tomu, aby celá kniha mohla vůbec vzniknout. Dále děkuji Ireně Kovářové za komentáře ke kapitole o Kelly Reichardtové a za poskytnutí několika doplňujících odpovědí z jejího newyorského rozhovoru. Milanu Klepikovovi za komentáře ke kapitole o Claire Denisové, Jiřímu Flíglovi za komentáře ke kapitole o Pong Čunhoovi a Petře Ben Ari za korekturu transkripce z korejštiny. Zuzaně Kříhové za korektury transkripce z perštiny a Tobiáši Lipoldovi za revizi tchajwanských jmen a reálií. Petru Fischerovi za komentáře ke kapitole o Larsi von Trierovi a Ondřeji Pavlíkovi za komentáře k textu o Michaelu Hanekem.

Díky patří také Olze Lomové a Pavlíně Böhmové-Lössl za tlumočení, Markétě Kraftové a Anně Žilkové za překlady. Juraji Kubicovi a Soukeníkům za technickou a morální podporu. Vojtěchu Havlíkovi za fotografie Chou Siao-siena, Václavu Jedličkovi za portrétní snímek Ulricha Seidla.

Za zprostředkování rozhovorů, poskytnutí fotografií a další spolupráci náleží poděkování Ivanu Hroncovi a Film Europe, jihlavskému festivalu dokumentárních filmů, Janu Jílkovi a Letní filmové škole, Kateřině Dvořákové, Ivo Andrlemu a Aerofilms, Radce Weiserové a Cinergy, Hedvice Petrželkové a Artcamu a dalším jednotlivcům i institucím. A samozřejmě samotným filmařům, o jejichž tvorbě mě těšilo psát. Děkuji vám.

Pavel Sladký

5

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 6

Film jsou tajné dveře do reality

6

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 7

MICHAEL HANEKE Západní společnost s nemilosrdným odstupem Rakouský režisér Michael Haneke se stal takřka synonymem pro analýzu západní společnosti a jejích sebedestruktivních projevů. Jeho filmy se od konce 80. let do současnosti zaměřují na dobře situované jednotlivce i rodiny a prozkoumávají jejich temné stránky. Svědomí, neschopnost komunikace, vina, eroze moderních autorit a patologie charakterizují Hanekeho nejvýznamnější díla jako Sedmý kontinent, Funny Games, Pianistka, Utajený nebo Bílá stuha. Režisér, známý svým detailním plánováním a předem promyšlenou realizací filmů, portrétuje společnost s klinickým odstupem a krutě působící důsledností. Následky společenského fungování často nesou děti, Haneke se nevyhýbá ani šokujícím momentům a otevírá děj svých dramat širší interpretaci.

7

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 8

Film jsou tajné dveře do reality

Michael Haneke, syn německého divadelního režiséra a rakouské herečky, se narodil v Mnichově a studoval filosofii, psychologii a divadlo ve Vídni. Svoji tvůrčí kariéru začal jako televizní scenárista a divadelní režisér, následně se dostal k režii v německé televizi SWR. Jeho tamějším debutem z roku 1974 je adaptace hry Jamese Saunderse After Liverpool s podtitulem A co přišlo pak?, která sleduje třicátnický pár a jeho obtíže s komunikací. O dva roky později se Haneke chopil titulní povídky z knihy jedné z nejvýznamnějších rakouských autorek Ingeborg Bachmannové Tři cesty k jezeru (1976). Zcestovalá fotoreportérka Elisabeth (Ursula Schult) se v ní vrací do rodného Klagenfurtu a snaží se urovnat si svůj vztah se stárnoucím otcem i svůj vlastní život, ve kterém nenarazila na skutečného životního partnera. „Počátek tohoto příběhu tkví v topografii, protože autor věřil mapě,“ říká se hned na začátku příběhu, ve kterém Elisabeth ani jednou z výletních cest nedojde k vodám jezera. „Nic skutečného se mi neděje. Anebo se to děje příliš pozdě,“ komentuje svůj život, ve kterém jediný silný vztah s mužem z Haliče přetnula jeho sebevražda, jediné manželství byl krátký omyl a nyní si od mužů udržuje „bezpečný odstup“. Nízkonákladové, ale působivé dílo vyrůstá přímo z textu Bachmannové, z jeho nálady i konkrétních formulací.

Sebevražedná generace Přítomností klasické hudby, ponorem do komunikace a rodinných vztahů a pesimistickou notou na pozadí deziluze z poválečného Rakouska jsou raná Hanekeho díla už zřetelným výchozím bodem k jádru jeho filmové tvorby. Lze to říct i o dvojdílném televizním filmu Lumíci, zasazeném do roku 1959. Ten je totiž prvním Hanekeho původním scénářem. Hlásí se v něm mimo jiné k dědictví Ingmara Bergmana, jeho silným otcovským autoritám kněží a učitelů. Vypráví generační příběh dospívání v obklopení pravidel latiny, desatera přikázání, klasické hudby a tanečních, ale také pudového vandalismu namířeného proti světu kolem nich. Zatímco ústředním tématem prvního dílu Lumíků, nazvaného Arkády, jsou strasti dospívání poválečné generace a blíže neuchopitelný protest mladých „proti všemu“, ve druhém díle Zranění už se s postavami setkáváme o dvacet let později. „Proč jsme všichni tak neteční?“ ptá se jeden z hrdinů a vyjadřuje tak odcizení jako ústřední téma. Pod měšťanskou etiketou se skrývá rezig-

8

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 9

Michael Haneke

nace nebo zoufalá agrese, absence sebeúcty a důstojnosti, za kterou může moderní člověk vinit jen sám sebe. Lumíci, jak ostatně uvádí počáteční titulek, jsou zvířata známá kolektivní migrací i kolektivními sebevraždami. Právě tento snímek začal Hanekemu vytvářet v německy mluvícím světě pověst pozorovatele sebedestruktivní společnosti. „Na čem ještě záleží? Na čem záleží?!“ řve jeden z „lumíků“ v samotném závěru prvního Hanekeho autorského televizního filmu.

V televizní tvorbě ani v působení u divadla a opery Michael Haneke neustal, jeho nejnovější televizní počin, mozartovská operní adaptace Cosi fan tutte, je z roku 2013.

Ve dvou televizních adaptacích z 90. let 20. století se autor opřel o klasiky středoevropského modernismu, Franze Kafku a Josepha Rotha. Natočil Zámek (1997) se stejnou povahou fragmentu, jakou má nedokončená Kafkova předloha, a Rebelii (1993) o zraněném veteránovi z první světové války. Po svém celovečerním debutu Sedmý kontinent (1989) ale Haneke jednoznačně upřednostnil autorskou filmovou tvorbu pro velké plátno. K televizním dílům, zvláště těm raným, má Haneke ambivalentní vztah. Ale zároveň nám dávají představu o tom, jaké kulturní zázemí má a jak se formovala jeho filmařská dráha, která směřovala k využití observačního přístupu a analytické odtažitosti obrazu. Některé motivy, jako například přísné rodičovství a vinu nejmladší generace, rozpracoval znovu, a to i ve svých vrcholných dílech, jako je Bílá stuha.

„Nic nás tu nedrží. Rodina tváří v tvář zvolené smrti Sedmý kontinent je Hanekeho filmový debut tak radikální a znepokojivý, jak si jen lze představit. Snímek odehrávající se na konci 80. let je nemilosrdnou diagnózou společenské patologie. Haneke a jeho kameraman Anton Peschke často využívají detaily a oddělují jednající ruce od tváří. Záběrům dominuje nakupované jídlo, vyjmenované věci a medicínské zkoumání fyzických příznaků. Z rádia vše doprovází zpravodajství o nepřehledné mezinárodní politice. K fragmentárnímu dojmu vyprávění přispívají časté tmavé předěly.

9

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 10

Film jsou tajné dveře do reality

V důsledně koncepčně vystavěném filmu se v mnoha detailech vracejí motivy související s předstíráním a lží. Rodiče každopádně nevidíme závěrečný čin nijak prodiskutovávat, jen prakticky zařizují vše potřebné. Postupně se odřezávají od zbytku společnosti, devastují interiér bytu a splachují značné úspory do záchodu.

Také se ani náznakem nezmíní v pravidelné korespondenci s tchánem a tchyní, kterým prezentují svůj plán odjezdu do Austrálie. Těm jen připisují svoji snahu dotahovat rozhodnutí do konce. Haneke graduje napětí, ale nechce se až do konce nijak vyslovit k tomu, zda je film kritikou společnosti, nebo agresivní reakcí proti ní.

Jedno je symptomem druhého. Sedmý kontinent je prvním mistrovským dílem Michaela Hanekeho.

Brutalita filmových obrazů, obrazy filmové brutality Obrazy televizní kultury v Sedmém kontinentu, zvláště závěrečný obraz zrnící obrazovky, zřetelně otevírají nové perspektivy Hanekeho tvorby. Jde o reflexi médií a především násilí jako součásti mediálních obsahů. Dochází k ní explicitně ve filmech Bennyho video (1992) a Funny Games (1997), ale i v další tvorbě. Zmíněné filmy ukazují, že Haneke zkoumá nejen to, jak zobrazené násilí může podle jeho názoru způsobovat škody na humanitě, ale také to, jak násilím může být vlastně samotné mediální zobrazování a přenášení násilí.

Bennyho video je příběhem chlapce z dobře situované rodiny, ve které se mu ovšem nedostává dostatečné lásky a pozornosti. Benny (Arno Frisch) často sám natáčí na videokameru a tráví čas sledováním zpravodajství, jako například z právě probíhající války na Balkáně, i žánrových filmů. Když Bennyho rodiče odjedou, navštíví ho dívka, kterou ze směsi nedospělé zvědavosti a cynické brutality zabije jateční pistolí. Tu ukradl na rodinné zabijačce, kde také natáčel porážku prasete. Vražda zůstane zaznamenaná na videu. Tragédie rodiny dál graduje, a to tím, že se dospělí rozhodnou vraždu zamaskovat.

Rodiče jsou ovládáni představou, že nevystavit syna spravedlnosti, morální i právní, zna-

10

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 11

Michael Haneke

mená ho ochránit. Kritika kariérně a hierarchicky orientované společnosti, kde i volný čas zaplňují pyramidové hry, působila ve své době velice silně. Haneke varuje před realitou, kterou nám utvářejí prožitky stejně jako mediální obrazy. Haneke – poněkud problematicky – věří, že jeho generace, vyrůstající bez televize, dokázala vnímat realitu „přímo“, nezprostředkovaně, zatímco v případě mladších Evropanů se média podílela na ztrátě smyslu pro realitu.

Bennyho video bylo také první Hanekeho spoluprací s kameramanem Christianem Bergerem a scénografem Christophem Kanterem, která pokračuje až do současnosti. Oba dva potvrzují, že Haneke je při přípravě schopen trvat na množství detailů, které se pak objevují v záběru, a že má nad projekty maximální autorskou kontrolu ve všech fázích vzniku. A Bennyho video také ukazuje, jak důležitý je zvuk.

Zatímco obraz působí odtažitě, se záměrem umenšit citovou a postojovou manipulaci diváka, zvuk je poměrně explicitní a významně definuje klíčové scény. V nich často méně vidíme, než slyšíme.

Dalším formálně vybroušeným dílem je 71 fragmentů chronologie náhody (1994), snímek obsahující svůj stavební princip už v názvu. Finále autor předkládá už v úvodním titulku: devatenáctiletý student zastřelil 23. 12. 1993 na pobočce vídeňské banky tři lidi a krátce poté sám sebe. Následují záběry z televizního zpravodajství o konfliktech na třech kontinentech a posléze například i z obvinění Michaela Jacksona ze zneužívání dětí. Děj je složený z titulních fragmentů, scén sledujících osudy několika lidí v průběhu onoho prosincového data. Haneke „trasuje“ příčiny násilné události vně myslí postav, ale zároveň po jejich kontextech. Souvislostí může být v globálně propojeném a medializovaném světě takřka cokoliv. Vytváří je především sám autor. Společně s předcházejícím Sedmým kontinentem a následujícími Funny Games tvoří film volnou rakouskou trilogii o násilí ve společnosti. Ačkoliv se o Hanekem hovoří také jako o realistovi, už tyto rané filmy ukazují, že je to dost problematické. Film je stylizované, potenciálně manipulativní i sebereflexivní médium a Haneke k němu tak přistupuje.

11

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 12

Film jsou tajné dveře do reality

Funny Games. Etika sledování krve a dominance Intenzivní atak diváků i útok na zobrazování násilí v populární kultuře, tak lze popsat film Funny Games. Majetná rakouská rodina míří na víkend. Na přívěsu za autem je naložená jachta, v CD přehrávači se střídají disky s klasickou hudbou. Kultivovaná idyla u jezera ale netrvá dlouho – krvavě rudý titulek doprovází divoká hudba, skladba Bonehead od Naked City plná ječení. Jakmile rodina dorazí na místo, situace se zvrhává. Haneke buduje Funny Games na bázi tzv. home invasion hororu. Dvojice neznámých mladých delikventů v bílém a s neviňátkovskými výrazy ve tvářích sofistikovaně terorizuje a s gustem ponižuje celou rodinu. Důvodem je pouze jejich libovůle, stejně jako libovůle autora, který nechává násilníky Paula a Petera promlouvat do kamery a koncipovat svoji invazi jako hru. Krev cáká na televizní obrazovku. Haneke podvrací potěšení z napjatého a voyeurského sledování násilí, dominance a manipulace. Jednak tím, že ho dělá skutečně nepříjemným, a jednak tím, že ho reflektuje. Upozorňuje na naše divácké návyky související se vciťováním, zaujímáním perspektivy nebo dramaturgií, například s motivy, které mají dojít dalšího rozvinutí, jako například odložený nůž, který může vést k záchraně. Ale především nás režisér konfrontuje se samotnou podstatou sledování cizích životů a agrese.

Haneke o deset let později přistoupil k přeobsazeným, ale stejnou metodou natočeným Funny Games v americké produkci. Film je identicky záběrovaný, se stejnými dialogy, vybavený podobnými kostýmy a výpravou. Obsazení původní rakouské verze je svázané s raným autorovým obdobím, hrají v ní Arno Frisch a Ulrich Mühe, známí už z Hanekeho Sedmého kontinentu, a Susanne Lotharová, která spolupracovala na Zámku a později na Bílé stuze. Na remaku režisér pro změnu spolupracoval s několika význačnými americkými herci jako Naomi Wattsová, Tim Roth anebo Brady Corbet, který se ve své pozdější režijní kariéře ocitl dokonce do určité míry pod vlivem slavného Rakušana. Funny Games USA dostaly své téma k americkému a mezinárodnímu publiku, o což režisér unikátním opakováním sebe sama usiloval – přitažlivé zobrazování násilí je podle Hanekeho mimo jiné záležitostí dominantní hollywoodské kinematografie. Oboje Funny Games kladou stejnou otázku. Kde se v nás bere zájem sledovat

12

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 13

Michael Haneke

Funny Games (1997)

utrpení druhých a jakou má vlastně povahu? Je zlem samotné přihlížení, samotná chuť přihlížet? Kritické reakce na americký remake byly ovšem rozporuplné a autor Hanekeho monografie Peter Brunette například napsal, že sebereflexivita v hororu nefunguje, když není vtipná. Haneke s dvojdomými Funny Games nicméně uspěl jako autor mezního projektu – jako žánrový vypravěč, dekonstruující zároveň mainstreamové vypravěčství.

13

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 14

Film jsou tajné dveře do reality

Pianistka a „francouzská etapa Hanekeho tvorby Od začátku tisíciletí, přesněji od filmu Kód neznámý z roku 2000, přesouvá Michael Haneke svoji produkční základnu do Francie a natáčí v širších evropských koprodukcích ve francouzštině také většinu svých filmů. Spolupracuje s řadou mezinárodně známých hereček a herců a jeho filmy dosahují na vyšší návštěvnosti i na nejvyšší ocenění. Jeho filmům to dává méně vyhraněnou povahu, zároveň ale francouzská tvorba velmi logicky a plynule navazuje na rakouskou.

Pianistka vznikla v roce 2001 podle předlohy rakouské spisovatelky Elfriede Jelinekové, oceněné o tři roky později za celek svého vyhraněného, společensky kritického a feministického díla Nobelovou cenou. V Hanekeho filmu Isabelle Huppertová představuje Eriku Kohutovou, profesorku klavíru a specialistku na Schumanna a Schuberta. Stále žije u své matky (Annie Girardotová), která okupuje veškerý její osobní život. Erika svůj život omezuje na přísné vedení svých žáků a sexuální touhy řeší v erotických kabinách a sebezraňováním. Na domácím koncertě se do ní zamiluje sebevědomý mladík Walter Klemmer (Benoît Magimel), který se kvůli ní přihlásí na konzervatoř. Erika se pokusí dát vzájemnému vztahu sadomasochistická pravidla, na což Walter reaguje nevěřícným, ponižujícím a posléze agresivním způsobem. Skandální film získal Velkou cenu poroty na festivalu v Cannes a také cenu pro oba hlavní herecké představitele. Pianistka představuje především bolestivý vhled do života pod jhem tzv. vysokého umění, převracejícího se do perverze, a pod diktátem společnosti a rodiny, bezcitně redukujícím existenci na výkonnostní a rutinní činnosti. Sadismus společnosti, represivní maskulinita a diktát autorit dalece překračuje sebezraňování jedince za účelem vybuzení citu nebo vzrušení. Společně s kameramanem Christianem Bergerem Haneke snímá události převážně ve statických celcích a s odstupem a sám režisér se nevyhnul přirovnání k sadistovi. „Umění neslouží k útěše,“ odpovídá replika samotné Pianistky. A přináší také parafrázi výroku myslitele Theodora W. Adorna o tom, že umělecké dílo jako v případě Schuberta může zrcadlit brzkou ztrátu příčetnosti.

14

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 15

Michael Haneke

Postkoloniální vina a paměť obrazu Snímek Čas vlků (2003) je Hanekeho výlet na pole postapokalyptické sci-fi.

V blízké budoucnosti a nespecifikované zemi kolabuje civilizace, protože došlo k zamoření zdrojů pitné vody. Právo, soucit a smysl pro spravedlnost jsou pod mimořádným tlakem. Kameraman Jürgen Jürges nasnímal film s působivými obrazy světla obklopeného tmou a dětská postava stojící před hořící vatrou se stala bezmála ikonickým hanekovským obrazem. Snímek ale zůstává především popisem stavu, kdy člověk začíná být člověku vlkem, a nepatří mezi autorovy nejlepší filmy – jako například následující drama Utajený (2005). V něm se Haneke mimo jiné vrací k reflexi médií a pohyblivého obrazu jako formy komunikace i paměti. To platí od prvního záběru filmu, pocházejícího z anonymně zaslané videokazety. Celý Utajený je příběhem o svědomí, vině a studu. Kazetu se slídilským záběrem vlastního domu obdrží dobře situovaná manželská dvojice, televizní moderátor Georges Laurent a jeho žena Anne (Daniel Auteuil a Juliette Binocheová).

Později poštou přicházejí pohlednice s panáčky a kohouty pokrytými krví a dojde i na anonymní telefonáty. Znervózněného Georgese tyto indicie dovedou až k zážitku z dětství, který je tragicky spojený s Arabem Madžídem. Kdo je oběť, kdo viník a kdo mstitel? Haneke se ve filmu obrací k historickým kořenům událostí, konkrétně odkazuje na masakr lidí protestujících proti válce v Alžírsku ze 17. října 1961. Pojmenovává atmosféru postkoloniální viny, přetrvávajícího rasového a třídního dělení společnosti a téma prohřešků zametených pod koberec na rovině individuální i celospolečenské. Postavám ani divákům nedopřává jednoznačné rozuzlení.

Tak jako po celou svou kariéru nenechává Haneke v Utajeném příliš prostoru pro freudovská psychoanalytická vysvětlení. Svá témata a neurózy svých postav prozkoumává v širších společenských a politických souvislostech. V jediné šokující krvavé scéně pak staví Haneke evidentní protiklad mezi postkoloniálním popíráním viny a zoufalým sebevražedným činem kolonializovaného, obětujícího se pro představu stopy, kterou tím zanechává.

15

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 16

Film jsou tajné dveře do reality

Černobílý meisterwerk Bílá stuha Bezmála dvouapůlhodinový a dlouho plánovaný černobílý opus Bílá stuha (2009) odvodil svůj název od mašle, kterou ve filmu nosí děti na ruce jako vyčítavou „připomínku čistoty a nevinnosti“ po provinění. Bílá stuha vypráví o zrození a neuchopitelnosti zla a o ztrátě míru v jednom společenství. Titulní barva symbolizuje všechny rigidní a fašistické tendence.

Celý snímek, odehrávající se před začátkem první světové války, vypráví místní učitel.

Není si jist plnou pravdivostí příběhu ani svojí pamětí, ale provází starým hlasem pod nutkavým dojmem, že by mohl přispět k osvětlení „záležitostí, které se v jeho zemi staly“.

Vznik světového konfliktu Haneke nevidí ve velmocenské politice hlav států, ale v rozpadu společností zevnitř a politice obsažené v každodennosti. Snímek má podtitul Příběh německých dětí a právě děti v něm hrají centrální úlohu. Formují je jejich rodiče a společnost plná nerovností a pnutí, reprezentovaná mimo jiné baronem, knězem, doktorem, učitelem a dalšími profesemi. Proti některým z těchto autorit a systémovým nespravedlnostem neexistuje odvolání. Neuvážené vzbouřenectví může mít tragické existenční důsledky. Rovnost mužů a žen vůbec nepřichází v úvahu. Společnost o svém étosu nepochybuje a vychovává nové generace podle přísného kodexu. Děti ale formuje také

Bílá stuha (2009)

16

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 17

Michael Haneke

fascinace smrtí a to, že se lidským zákonům dokáže vymykat. „Musí všichni zemřít?“ ptá se doktorův syn, poznávající rozměry lidské konečnosti. Jiné děti zase pod rákoskou tvrdé výchovy zjišťují, že ani ony nejsou bezmocné a že jsou schopny ublížit. V takovém prostředí je pak možné děsit se snů, které se vyplní.

Bílá stuha je jediným Hanekeho filmem zasazeným do historie a už z tohoto důvodu šlo o nejnáročnější produkci. Natáčela se navíc původně pro možné černobílé i barevné provedení. Jde o široký společenský obraz zahrnující rodiny, instituce a mnohé vazby, se skvěle provedenou výpravou a snímáním sluncem zalitých i zasněžených exteriérů a temných interiérů. Světlo dopadající jen do malých částí selských místností skvěle koresponduje s významovým jádrem filmu a Christian Berger společně se svými kolegy dokonale zužitkoval svůj vlastní osvětlovací systém Cine Reflect, pracující s odrazy přirozeného slunečního světla. Snímek se po ocenění Zlatou palmou na festivalu v Cannes dočkal mnoha dalších ocenění a měl také vliv na vznik a festivalové uvádění dalších černobílých filmů s uměleckými ambicemi.

Smrt s tváří lásky Následující komorní drama Láska je zvláště ve srovnání s Bílou stuhou malý projekt. Haneke zpracoval vlastní rodinné trauma, sebevraždu své tety, která ho vychovala namísto jeho rodičů. Snímek dost pravděpodobně právě kvůli osobní motivaci, která za ním stojí, z filmografie slavného Rakušana v lecčem vybočuje. A to i přesto, že postavy sdílejí podobné zázemí jako v předcházejících filmech. Staří manželé Georges (Jean-Louis Trintignant) a Anne (Emmanuelle Rivaová) jsou bývalí učitelé hudby. Snímek se celý odehrává v jejich bytě – Anne postihne mozková mrtvice a pevný vztah manželů je vystavený poslední zkoušce. Haneke se zaměřil na titulní lásku bojující s utrpením, provázejícím nevyhnutelnost konce. Haneke situaci manželů líčí se značnou empatií. Ve vztahu Anne a Georgese není ani stopy po patologických projevech typických pro starší filmy. Láska, disponující širokou barevnou paletou, dává prostor i snům, zhmotňujícím obavy postav. I když například odborníkům na paliativní péči nebyl snímek vždy úplně po chuti, je výpovědí o bolesti spojené s přestoupením společenských a zákonných

17

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 18

Film jsou tajné dveře do reality

hranic ve jméně lásky. To je značný rozdíl oproti jiným rebeliím na vlastním těle a následným destruktivním koncům, jak je známe ze starších Hanekeho filmů. Láska zaznamenala mimořádný ohlas, vyhrála svému autorovi druhou Zlatou palmu na festivalu v Cannes a vynesla mu také Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.

Postavy Lásky se následně v jiném kontextu objevují v dramatu Happy End. Ten je kritickou sondou do života bohaté evropské rodiny Laurentových a obrazem selhání elit tváří v tvář proměňujícímu se světu. Film s velmi trpkým smyslem pro humor se totiž odehrává v Calais, neuralgickém místě migrace, známém svou „džunglí“, tedy táborem migrantů mířících do Británie. Není to poprvé, co se Haneke věnuje multinárodnostní společnosti a migraci, nejvýrazněji ve filmech 71 fragmentů chronologie náhody a Kód neznámý. Neurotičtí a sebestřední Laurentovi jsou zahleděni do nevěr, komplotů a iluzí o vlastní výjimečnosti. A Haneke pomalu odkrývá jejich temná tajemství. Snímek má pro Hanekeho atypicky velké množství postav, které dostávají takřka rovnocenný prostor. Autor několikrát odkazuje na své vlastní dílo (jmény postav, zmínkou o smrti Georgesovy manželky atp.), ale snímek působí z hlediska dramatické výstavby spíše jako volněji spojená mozaika situací s důrazem na ty absurdní.

Mezi nejsilnější patří dialog dědečka s vnučkou o vůli ke smrti, výrazné je také využití nových médií, sociálních sítí a mobilních telefonů jako zdrojů obrazu.

Haneke se ze svých filmů jeví jako křesťanský ateista, vychovaný mezi protestantismem a katolicismem. Věří v Boha pouze v tom smyslu, že registruje prázdno, které zůstalo po náboženství. V moderní společnosti pozoruje, jak dochází k odcizení, manipulaci, agresi i přetrvávání nespravedlivé hierarchie. Elity nacházející se na vrcholu pyramidy často nesou největší díl zodpovědnosti. Haneke se na ně zaměřil a zkoumá je jako autor politický, jako moralista i jako režisér, který se nezdráhá šokovat diváky. Nechává do zajištěných buržoazních životů vpadnout agresory všeho druhu – násilníky ve Funny Games, minulost v Utajeném, migranty v několika filmech nebo klavíristu v Pianistce. Kořeny má ve středoevropském modernismu a reflektuje svědomí druhé poloviny 20. století, které do sebe zahrnulo traumata větší než kdy dřív. Pozoruje skutečnost, dramaticky s ní pracuje, ale je si vědom manipulativnosti média, které sám používá.

Snaží se znejistit diváky a pohnout je k intenzivní až fyzické reakci. To formuje a zdobí jeho kariéru trvající přes pět dekád – ať už jsou jeho filmy mluvené německy, francouzsky, nebo anglicky.

18

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 19

Filmografie (celovečerní filmy): 2018

Happy End

2000

Kód neznámý (Code inconnu)

2012

Láska (Amour)

1997

Funny Games

2009

Bílá stuha (Das weiße Band –

1994

71 fragmentů chronologie

2007

Eine deutsche Kindergeschichte)

náhody (71 Fragmente einer

Funny Games USA (Funny

Chronologie des Zufalls)

Games)

1992

Bennyho video (Benny’s Video)

1989

Sedmý kontinent (Der siebente

2005

Utajený (Caché)

2003

Čas vlků (Le Temps du loup)

2001

Pianistka (La Pianiste)

Kontinent)

Společenské patologie a analýzy v díle dalších režisérů mimo Rakousko Americký režisér Gus van Sant natáčí filmy určené širšímu publiku i vyhraněné umělecké snímky. Jeho Slon (2003) nese stopy pomalé kinematografie, odstupu od psychologie postav a pozorování děsivého činu. Právě tím vstupuje Gus van Sant do souvislosti s díly režisérů, jako je Béla Tarr nebo Michael Haneke.

Ruben Östlund je švédský autor společensko-kritických a satirických filmů jako například Hra, Vyšší moc a Čtverec, zasazených často do prostředí bohatých. Hra, snímek o šikaně, svým distancovaným snímáním a palčivým vyzněním na Hanekeho dílo dobře navazuje. Řecký režisér Jorgos Lanthimos je spolutvůrce takzvané řecké divné vlny, která Michaelu Hanekemu také za mnoho vděčí. Od raných snímků spojujících humor a společenskou patologii (vynikající Špičák) přešel Lanthimos k mezinárodním koprodukcím Humr nebo Favoritka.

Kterým z filmů Michaela Hanekeho začít?

Neznáte-li zatím režisérovu tvorbu, podívejte se jako první na Bílou stuhu, shrnující mnohá Hanekeho celoživotní témata. Reflexi filmového násilí otevírají bez skrupulí Funny Games a nejempatičtějším autorovým filmem je Láska.

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:04 Stránka 20

Film jsou tajné dveře do reality

20

Film jsou tajne dvere do reality_01 az 224.qxp_Sestava 1 01.10.20 13:05 Stránka 21

Michael Haneke

Michael Haneke: To nejpodstatnější najdete mezi řádky (Fratres, 2013) Vaše postavy jsou většinou z dobře

Sám Dürrenmatt svého času řekl, že

situovaných rodin. Proč?

každý dramatický příběh je potřeba

Dělám filmy z měšťanského prostředí

dotáhnout až do těch nejhorších konců.

nejenom proto, že ho znám nejlépe a že

A film je také dramatem. Když berete

jsem z něho vzešel, ale taky proto, že to

téma vážně, je možné příběh pojednat

je moje publikum. Natáčím právě o těchto

až do extrémního konce. Téma Lásky

lidech a pro lidi, protože nejsou zas až tak

v tomto filmu samo o sobě tuto možnost

sympatičtí. Myslím si, že každý člověk je

nabízelo. Pokud chcete to téma brát

schopen čehokoliv. Jenom jde o to, v jaké

vážně a pokud chcete brát vážně i diváka,

situaci se ocitne. Někdo vydrží méně, jiný

člověka, který je dospělý a rozumný, je

víc. Důvod, proč se tomu věnuji, tkví v tom,

těžké najít nějaké nadějnější možnosti,

že v nejnapínavějších okamžicích se lépe

kam by se příběh mohl vyvíjet. Něco

dostáváme k pravdě. Myslím si, že v nás

takového dělá s oblibou televize, dělají

všech je dobro i zlo. Existuje spousta věcí,

to politici, není to však úlohou umění.

které jsem během svého života udělal,

Režisér by měl diváka považovat za

a rozhodně na ně nejsem pyšný. Ale

svéprávného tvora.

myslím si, že toto může o sobě říct každý.

Proč jste se vlastně pustil do natáčení Řada vašich filmů nemilosrdně

filmu Láska?

směřuje k trpkému konci. Obsahují

Ten film měl jasný iniciační moment.

i velmi drsné momenty.

Měl jsem tetu, kterou jsem měl velmi

21