0042002

J A ROSLAV V. M AR E Š

Š tě ch o v ick ý poklad – ko n e c l e ge n d Skutečný příběh válečných Štěchovic

Jaroslav V. Mareš ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD – KONEC LEGEND Copyright © Jaroslav V. Mareš, 2020 Photos © NA ČR, ABS ČR, VHA ČR, ČTK, SOkA Benešov, Archiv státního podniku Povodí Vltavy, Archiv Andrease Sulzera, wikimedia.org, Wikimedia Commons, wikipedia.org, Institut plánování a rozvoje, Benešovský deník / Ladislav Jerie, Opavský a hlučínský region, Svět na dlani, Prima TV, mapy.cz, blesk.cz, sip.denik.cz, denik.cz, extrastory.cz, kontaminace.cenia.cz, Poklad: Poslední transport, Přečerpávací vodní elektrárna Štěchovice – Historie a budoucnost, ameblo.jp, helmutgaensel.com, Der Freiwillige, Stadtarchiv Dresden, Prologue magazine, National archives, 111-SC-229100, cia.gov, arkitekturnytt.no, visitrjukan.com, salutinghistory.weebly.com, archiv autora, 2020 All rights reserved ISBN 978-80-242-6960-3

VŠECHNO JE JINAK Když jsem se pustil do natáčení a později i do psaní o naší historii a o záhadách, dlouho jsem kolem štěchovického pokladu chodil s uctivým odstupem. Co nového napsat, co nového říct? Bylo to přitom moje srdeční téma. V Hostěradicích u Jílového u Prahy, v samotném vysídleném cvičišti SS, jsem strávil ty nejšťastnější chvíle dětství. Na prázdninách u babičky a dědy. Občas mi děda vyprávěl, že někde v lese objevili něco betonového, jakýsi podstavec, evidentně po Němcích.

Když jsem trochu povyrostl a začal se rozhlížet po svém budoucím povolání, byly to mimo jiné reportáže Josefa Klímy v pořadu Na vlastní oči, které mě nasměrovaly k televizní novinařině. Teď jsem členem Josefova reportérského týmu a tématu jsem se vyhýbal už kvůli němu. Co nového říct, když už všechno Pepa natočil…

K pokladu jsem se dostal oklikou, přes Český Krumlov. Zhlédl jsem dokument Upíří princezna od rakouského dokumentaristy Andrease Sulzera.

Zapomenutý příběh Eleonory Schwarzenbergové o obrovské vlně strachu, kterou vyvolala její domnělá upíří nákaza. Pod videem byla spousta velmi kritických komentářů. Vyhledal jsem v dokumentu účinkující české vědce.

Předestřel jsem jim svůj úmysl natočit reportáž o uvedení příběhu na pra5

vou míru. Dozvěděl jsem se, že na pravou míru není uvádět co. Zabýval jsem se tématem trochu víc a zjistil, že Eleonorou se inspiroval Bürger při psaní Lenore, obdoby naší Svatební košile, i Stoker při psaní Draculy.

Osud mě o rok později s Andreasem Sulzerem svedl dohromady i osobně. Andreas pátrá po největších tajemstvích nacistické třetí říše. Má výsledky. O dosud neznámých nacistických zbrojních programech odvysílal už několik dokumentů na německé veřejnoprávní stanici ZDF. Jedno z míst, které ve svých dílech zmiňuje, jsou – Štěchovice.

Osmělil jsem se tedy a Andrease oslovil. Moje trochu troufalá nabídka nezůstala oslyšena a společně s Adamem Kretschmerem jsme se stali součástí neformální mezinárodní badatelské skupiny. Jsou to právě Andreasovy informace, které začaly naznačovat, proč se ani po desítkách let hledání žádný poklad nenašel.

Rozhodl jsem se proto zajít v odhalování ještě o kus dál, pokusit se najít skutečnou podobu příběhu válečných Štěchovic a přispět tím i k výsledkům neformální Andreasovy skupiny.

Příběh zlatého pokladu je s časovým odstupem už spíše romantika. Příběh, který nyní odhalují archivy, je o nejhorším zlu. O tom, jaké hrůzy dokáže člověk plánovat a připravovat. Příběh děsivější a podle mého soudu bohužel reálnější.

6

Část první: Legenda a hledání ROMANTICKÝ PŘÍBĚH A KONEC VÁLKY Hledají ho už tři čtvrtě století. Vystřídali se tu cizí vojáci, naši vojáci, tajná policie, zpravodajské služby, profesionální hledači i víceméně nadšenci.

Přesto se nikdy nic nenašlo. Za jakým přeludem se všichni hledající vydali? Podle legendy o štěchovickém pokladu zaskočil nacisty sovětský útok na Berlín. Na poslední chvíli, ve třetí den sovětského postupu, se rozhodli ukrýt naloupené poklady a technologie pro výrobu tajných zbraní.

Zlato a klenoty, naloupená umělecká díla především z Göringovy sbírky, říšské marky a valuty, přístupová hesla k nacistickým kontům ve Švýcarsku, projekty létajících talířů používajících antigravitaci, paprsky smrti, dokumenty o výzkumu antihmoty, součásti akustické rakety a podle Helmuta Gaensela, jedné z ústředních postav tohoto příběhu, i slavná Jantarová komnata. To všechno muselo na konci dubna z Berlína pryč. Jak to prý bylo, to ostatně velmi pěkně popisuje oficiální web Helmuta Gaensela.

Legenda o pokladu – 18. dubna 1945 odjel z Berlína speciální vlak s nákladními auty, na které bylo naloženo 460 beden 7

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

– v noci 20. dubna odletěly z Berlína dva poslední dostupné letouny JU-52, které pobraly celkem 80 beden – obě skupiny se vypravily jediným možným směrem, kde bylo tehdy ještě bezpečno – na východ do Protektorátu Čechy a Morava, v Praze byly všechny bedny 22. dubna – ukazuje se, že jakákoliv další cesta beden je vzhledem k postupující frontě nemožná, a z Berlína přichází rozkaz podepsaný Martinem Bormannem: Všechny věci je třeba bezpečně uložit – úkolem je pověřen plk. Emil Klein, velitel ženijní školy SS na Hradištku – všechny bedny jsou z Prahy přesunuty do Hradištka k připravené štole, ruští a francouzští zajatci z nedalekého koncentračního tábora je ukládají pod zem a maskují, po akci jsou postříleni strážnými SS a v dalším kroku Klein se svým pobočníkem Steigem likvidují i skupinu šesti strážných – v květnu 1945 Klein odmítá splnit rozkaz vyhodit do vzduchu pražské mosty přes Vltavu a štěchovickou přehradu a odchází do zajetí k Američanům Na první pohled jasná a logická konstrukce, následovaná ještě tajemnou výpravou amerických vojáků se zajatým esesákem Güntherem Aschenbachem v únoru 1946 do rokle Dušno. Američané při ní vyzvedli a odvezli třicet beden do americké okupační zóny Německa. Po protestech československé strany byly bedny vráceny. Od té doby nevydaly Štěchovice vůbec nic.

K dohadům o tom, zda Američané vrátili přesně to, co odvezli, se dostaneme ještě později. Ale hned na začátku tu něco nesedí. Jestliže byli postříleni všichni vězni, kteří poklad ukrývali, a následně byli postříleni všichni strážní a o skutečném úkrytu věděl pouze Klein a jeho zástupce Steig, jak mohl k části pokladu navést Američany instruktor Kleinovy ženijní štoly Günther Aschenbach, údajně přítomný ukládání? Nesouladů a nesmyslů je ale v oficiální legendě daleko víc.

8

LEGENDA A HLEDÁNÍ

Helmut Gaensel. Zdroj: helmutgaensel.com.

Výcvikový prostor Počátek skutečného příběhu takzvaného štěchovického pokladu je třeba hledat v uzavřeném výcvikovém prostoru „SS-Truppenübungsplatz Böhmen“. Od října 1942 až do dubna 1944 je z prostoru, ohraničeného ze západu řekou Vltavou, ze severu řekou Sázavou, z východu železniční tratí z Čerčan po Olbramovice a z jihu silnicí z Příbrami na Votice, vystěhováno obyvatelstvo a zřízen výcvikový prostor zbraní SS. Vzniká tu dělostřelecká škola, škola tankových granátníků, ženijní škola, škola stíhačů tanků a škola útočných děl. Uprostřed oblasti jsou dopadové plochy, po jeho okrajích kromě zmíněných škol ještě několik koncentračních táborů. Postupem času tu vznikají i kárné tábory. Jedním z nich je i tábor u obce Chlum na Sedlčansku. Je určený pro samotné esesáky, kteří se provinili proti vojenské disciplíně. Bizarní shodou okolností jsou oběti z řad trestaných esesáků po válce opěvovány jako oběti nacistické zvůle. Část hospodářství ve vyklizených vesnicích je proměněna v SS hofy, určené k zásobování cvičících jednotek potravinami. Velká část zemědělské krajiny ale zůstává ležet ladem. Esesáci tu cvičí tankové manévry, staví bunkry, trénují dělostřelce.

9

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

Směrník ke škole pancéřových granátníků v Prosečnici.

Zdroj: Der Freiwillige.

Krvavé finále V oblasti je klid až do samotného konce války. První předzvěst blížícího se konce je tragédie, odehrávající se od 9. do 11. dubna. Strážní z koncentračního tábora Hradištko cestou na pracoviště i zpět vraždí vězně. Petr Kos, autor knihy Cvičiště Benešov – vstup zakázán!! v roce 2011 publikoval výpovědi svědků z řad civilního obyvatelstva. Část českých obyvatel totiž mohla v prostoru zůstat, a dokonce měla po oblasti relativně volný pohyb. Bohuslav Stuna v oblasti pracoval jako vedoucí polesí a vypověděl, že esesáci ranou do týla za pochodu zavraždili padesátku vězňů. Část výpovědi lesníka: K prvním vraždám vězňů došlo 9. 4. 1945, pamatuji si bezpečně, že to bylo pondělí. Tehdy bylo zavražděno, zákeřně zastřeleno asi přes 10 vězňů na cestě z Hradištka do Závisti, konkrétně v místech mezi novou a starou myslivnou. Já jsem tehdy bydlel v nové myslivně, která se nacházela v bezprostřední blízkosti ostnatým drátem ohraničeného lágru. Ve staré myslivně tehdy bydlel lesník Kavan. V uvedený kritický den, v ranních hodinách, myslím kolem 6. hod., jsem slyšel střelbu ze samopalů. Vyběhl jsem před 10

LEGENDA A HLEDÁNÍ

myslivnu, abych se přesvědčil, co se děje, a viděl jsem ze vzdálenosti ode mne asi 100 m na cestě, vedoucí z obce Hradištko do obce Závist, výše uvedených asi 10 zavražděných vězňů, ležících na zemi. Za nimi pak pokračoval transport vězňů do Závisti. Uvedenou věcí jsem byl velmi rozrušen, vrátil jsem se urychleně zpět do svého domova v myslivně a v krátké době jsem odešel do lesů. Když jsem se pak k polednímu vracel domů, zavraždění vězni na cestě již nebyli.

K. H. Frank na návštěvě výcvikového prostoru. Zdroj: NA ČR.

Bohuslav Stuna rovněž vypověděl, že ho v lese zpozoroval jeden z esesáků. Nevítaný svědek ovšem přežil. Poválečné vyšetřování později zachycuje ještě výpovědi dalších svědků vraždění, mimo jiné Stunova podřízeného Františka Kavana, pomocného dělníka Bohumila Sýkory a poštovního doručovatele Josefa Horyny. Další vraždění se podle svědků odehrálo při budování protitankového příkopu nedaleko Třebsína. Na 11

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

konci dubna jsou vězni ze všech koncentračních táborů posbíráni do vlakového transportu z Měchenic směrem na Prahu. Podle Petra Kose měla být cílová stanice transportu Dachau nedaleko Mnichova. Jenže 30. dubna se vlak s vězni objevuje v Olbramovicích a v Křešicích, kde jsou nejprve naloženi další vězni, později je část vězňů postřílena v Křešicích, část v Olbramovicích. Přeživší vězni jsou osvobozeni u Velešína. Za vraždění v Hradištku jsou zodpovědni velitel koncentračního tábora Alfred Kuss a velitel strážního praporu Erwin Lange. Za vraždění u Křešic a u Olbramovic velitel posádky SS ve Voticích Friedrich Wilhelm Graun. Za své zločiny nebyl nikdo z nich potrestán.

Necelé tři týdny před osvobozením, v pátek 20. dubna 1945, se do rokle Dušno nedaleko dokončované přehrady vydává na příkaz státního ministra Protektorátu Čechy a Morava K. H. Franka komando příslušníků SS ze ženijní školy v Hradištku. Vezou s sebou pracovní náčiní, trhaviny, roz-

Truhlářské dílny ženijní školy v Hradištku v roce 1943. Zdroj: ABS ČR.

12

LEGENDA A HLEDÁNÍ

bušky a především 32 beden. V následujících dnech kopou ve svahu 13 metrů dlouhou štolu o šířce 1,3 metru a výšce 1,75 metru. Z ní ještě rozrazí postranní štolky s nádržemi hořlavin. Do hlavního prostoru ukládají bedny s neznámým obsahem. Každá bedna má svou rozbušku, vše je obloženo minami, připraveno explodovat, jakmile by se o vstup pokusil někdo nepovolaný. Esesáci vše zamaskují. Jedním z příslušníků třicetičlenného komanda je i Günther Aschenbach.

Neodvratný konec Pražské povstání začíná v sobotu 5. května. Už odpoledne se bojová skupina SS Wallenstein, dislokovaná ve výcvikovém prostoru, vydává povstání zničit. Na Prahu postupují od Benešova a od Zbraslavi. Povstalcům se její postup daří zbrzdit jen částečně. Na trati z Benešova do Prahy je zastaven obrněný vlak. Pokácené stromy v lesních úsecích silnic ale esesáky zastavit nemohou a výsledkem je teror v obcích na jih od Prahy i v Praze.

Na Prahu vyrážejí i jednotky ženijní školy SS Emila Kleina. V noci z 5. na 6. května obsazují Zbraslav a vyhlašují v ní stanné právo. Další vojáci SS provádějí trestné výpravy do okolních obcí. Z výcvikového prostoru začínají ustupovat až 8. května. Velitel ženijní školy Klein dostává rozkaz zničit všechny mosty přes Vltavu, který nesplní. Není třeba hledat v tom nějakou sebereflexi na samotný závěr. Daleko spíše si Klein nechce odříznout ústupové trasy k Američanům. Esesáci totiž z výcvikového prostoru ustupují právě na Plzeň.

Samotný Emil Klein odjíždí z Hradištka 8. května. Jeho další osud zmapoval Petr Kos v už zmíněné publikaci.

Citace z knihy: Zadržen byl už v civilním oblečení v Táboře, poté byl odvezen do Prahy, kde byl internován na fotbalovém stadionu na Letné. Přes Nymburk se dostal do odsunu do americké zóny v Německu. Po jeho vypátrání v inter13

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

načním táboře v Darmstadtu byl německou policií zatčen, předán Američanům, kteří jej na dožádání z ČSR vydali československým orgánům.

K vydání Kleina došlo ke konci roku 1946. Oficiálním důvodem k vydání bylo podezření na spoluúčast masakru hradištských vězňů, neoficiálním pak také snaha přimět Kleina vypovídat o tzv. štěchovickém pokladu, který měl Klein v tamější krajině ukrýt.

Civilní obyvatelstvo se do oblasti začíná spontánně vracet bezprostředně po konci války. Jejich návrat se později pokouší řídit nejprve Národní výbor vyvlastněných obcí povltavských a posázavských, později Koordinační výbor pro obnovu území bývalého cvičiště SS Benešov. Zdá se, že pahorkatina s poli a lesíky se po násilném přetržení svého poklidného života vrátí k existenci ve starých kolejích.

Areál ženijní školy Hradištko. Zdroj: NA ČR.

14

LEGENDA A HLEDÁNÍ

KAUZA FRANKŮV ARCHIV Po tragických událostech z konce války se život na jih od Prahy pomalu vrací do svých kolejí. Na území bývalého výcvikového prostoru se vracejí původní obyvatelé a opravují to, co Němci zničili. Ve vltavském údolí nad Štěchovicemi pokračuje stavba přehrady s elektrárnou. První dvě turbíny jsou už v provozu, pokračuje výstavba soustrojí 3 a 4 – přečerpávací elektrárny s nádrží na kopci. Poválečný poklid ruší 11. února 1946 skupina amerických vojáků, reportéra deníku Pittsburgh Press a válečného zajatce Günthera Aschenbacha, dřívějšího instruktora ženijní školy SS. Přijíždí na nákladních autech, projedou Štěchovicemi a Brunšovem a mizí v rokli Dušno na pravém břehu řeky, těsně pod přehradou. Hranice překročili o den dříve. Jsou vybaveni povolením ministerstva národní obrany ke čtrnáctidennímu pobytu v Československu. Během 36 hodin v rokli otevírají štolu s třicítkou beden. Než se československá bezpečnost odhodlá k reakci, odvážejí Američané bedny do americké okupační zóny v Německu. Případ vyvolává diplomatickou roztržku a na začátku března jsou bedny vráceny. Československé úřady pochybují o tom, zda Američané vrátili vše, co odvezli. Byla celá akce předem plánovanou loupeží části pokladu? Podle všeho, pokud bylo něco v Německu vyměněno, byla 15

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

to spíše příležitost, která vytvořila zloděje. Celý případ je především příběhem neschopnosti československých úřadů.

Příjezd Američanů Celá akce se odehrává přímo pod nosem československých orgánů a za jejich nečinnosti. Když už je po všem, začíná vyšetřování. Na začátku března 1946 posílá zemský velitel SNB na hlavní velitelství zprávu s podrobným vyšetřením postupu Sboru národní bezpečnosti.

Hlášení zemského velitele: Dne 11. 2. 1946 kolem 10. hodiny spatřil velitel stanice SNB v Hradištku vrchní strážm. Josef Melichárek z okna své stanice projížděti po silnici 3 americká vojenská auta. Předpokládal, že jsou to zbytky americké armády, event. armády ruské, a proto nevěnoval tomu mimořádnou pozornost.

Téhož dne o 13. hodině odeslal do služby směrem k štěchovické přehradě dva příslušníky stanice s úkolem, aby pátrali po neznámém muži, který podle hlášení správy přehrady se v okolí přehrady potuloval, a aby se při té příležitosti přesvědčili, kam jela dopoledne kolem stanice projíždějící americká auta.

Hlídka SNB svobodníci Lédl a Loskot zastavila dne 11. 2. 1946 mezi 12:30–14:15 hod. v lese „Dušno“ dělníka Červenku z Třebsína a vyptávala se ho, zda neviděl 3 americká auta. Červenka sdělil, že jsou to američtí vojíni a že v lese něco hrabou. V té době k nim přišli dva američtí vojíni, kteří na vyzvání hlídky se legitimovali potvrzením, kde v českém znění bylo uvedeno, že jest jim povolený pobyt v ČSR. Na potvrzení bylo kulaté razítko s červeným textem ministerstva národní obrany a nečitelný podpis.

Když se hlídka chtěla přesvědčiti, co Američané dále v lese dělají, bylo jim Američany naznačeno, že tam jíti nesmí.

16

LEGENDA A HLEDÁNÍ

Hlášení zemského velitele. Zdroj: ABS ČR.

17

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

Na případu ovšem pracuje i Státní bezpečnost a ve svém hlášení, nadepsaném „Neschopnost velitele stanice SNB v Hradištku, související s případem Štěchovice“, konstatuje mimo jiné, že vrchní strážmistr je reakčního zaměření a že svobodník František Loskot a a svobodník Karel Lédl projevili daleko více iniciativy. V hlášení je přepsána i výpověď Karla Lédla o obchůzce po hlášení, že se v okolí přehrady pohybuje neznámý civil.

Výpověď příslušníka SNB: Stopy automobilu nás vedly do lesa, kde jsme se se svobodníkem Loskotem rozdělili a táhli jsme směrem ke stoce, kde jsme se měli sejít. Po zapískání svobodníka Loskota na znamení, že je již na místě a narazil na hlídky Američanů, jsem spěchal ihned k němu a současně byli u něho již Američani.

Nemohli jsme se s nimi dohovořiti. Svobodník Loskot žádal tyto o průkazy slovem legitimation, načež Američané se vykázali průkazem v cizí a české řeči, tento průkaz byl cyklostylovaný a bylo v něm uvedeno, že jmenovaní cizinci mají povolený pobyt v ČSR v Praze a toto bylo ověřeno červeným kulatým razítkem ministerstva národní obrany a podpis přes razítko byl nečitelný. Dle našeho pozorování a výroků civilistů, kteří pomáhali nakládat přítomným, nedovedli mimo jednoho ani jeden německy. Při rozhovoru lámanou němčinou a posunky nám nabízeli cigarety levou rukou, pravou pravděpodobně drželi v kapse revolver. Jejich počínání se nám nezdálo býti jasné a měli jsme podezření, že se zde provádí něco nezákonného.

Jeden z Američanů si nás oba vyfotografoval, právě když jsme se dotazovali v lese pracujícího lesního zaměstnance p. Červenky, zda on z pozorování neví, co tam dělají. Uvedený řekl, že tito chodí s přístroji a něco tam stále kopají. Když jsme chtěli jíti dále podívati se, co se tam děje, bylo nám Američanem posunkem naznačeno, že dále nesmíme. Odešli jsme dále na přehradu zjistiti vše, co se týče potulujícího se civila.

18

LEGENDA A HLEDÁNÍ

Aschenbach s krumpáčem, Richards přihlíží. Zdroj: ABS ČR.

Hlášení Státní bezpečnosti dále pokračuje obviňováním nadřízeného oběma svobodníky, že jako reakční živel znemožnil proti americkému komandu zasáhnout. Z Hradištka je to k místu štoly 2,5 kilometru. K přehradě další půlkilometr. Cesta tam i zpět trvá pohodlnou chůzí dohromady nanejvýš dvě hodiny. Oběma svobodníkům přitom pátrání trvalo celé odpoledne a celý večer. Pokud to byla standardní obchůzka, asi nepřišli Američané v lese hlídce nijak důležití, protože nepřerušili pochůzku a nehlásili svá zjištění hned. Výsledek svého pátrání oznamují veliteli až druhý den ráno. Američané mezitím stále kopou.

Pokračování hlášení zemského velitele: Hlídka SNB se vrátila ze služby po 23. hodině. Dne 12. 2. 1946 o 8. hodině hlásila hlídka celý případ veliteli stanice.

19

ŠTĚCHOVICKÝ POKLAD

Velitel stanice zatelefonoval celý případ téhož dne před 9. hodinou zástupci posádkového velitele nadporučíku Bohdanu Kočvarovi v Hradištku.

Npor. Kočvara mu odpověděl, že se sám na místě přesvědčí, co Američané v lese dělají.

Kolem 10. hod. téhož dne se npor. Kočvara z obhlídky vrátil, zastavil se před stanicí SNB a sdělil veliteli stanice, že se mu činnost Američanů zdá býti podezřelá a že to bude okamžitě hlásiti MNO – Hlavnímu štábu OBZ (Obranného zpravodajství, pozn. aut.).

Kolona americké armády. Zdroj: ABS ČR.

Všimněme si, že je jen několik měsíců po válce a uvnitř našich bezpečnostních, vojenských a zpravodajských složek už probíhá skrytý boj o moc, respektive plíživé obsazování důležitých postů komunisty. Jenže ono dosazování komunistů má i svou stinnou stránku. Velitelství Obran20

LEGENDA A HLEDÁNÍ

ného zpravodajství, vedené kovaným straníkem Bedřichem Reicinem, dostává hlášení kolem desáté hodiny dopoledne. Reaguje ale až v časných ranních hodinách následujícího dne. To už jsou nákladní automobily na cestě do americké okupační zóny Německa a část pyrotechniků spí po oslavě vykonaného díla v pražském hotelu Alcron. Reakce československých zpravodajských orgánů tak spočívá v ranním zatčení pyrotechniků.

Na hranicích je mezitím kolona zastavena a po telefonátu na ministerstvo zahraničí je jí umožněno odjet. Vypuká diplomatická roztržka. Československá strana protestuje a Američané 2. března 1946 bedny přivážejí na Pražský hrad, kde je předávají zpět.

Američané vytahují bedny. Zdroj: ABS ČR.

21