nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Strรกnka 3
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 5
Xxxxxxxxxxxxxxxxx
KAPITOLA PRVNÍ
Kapitola první
5
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Strรกnka 6
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 7
Byl to požehnaný den, kdy mě v jedné z pražských porodnic moje maminka přivedla na svět. Přesně po patnácté kontrakci, jak bylo naplánováno. Ani o jednu navíc! Nepřející, zlí lidé o mně prohlašují, že mě na úpatí hory v Beskydech povila vlčice a potom mě zahrabala, ale to je samozřejmě nesmysl, kterému nikdo nemůže věřit. Maminka vždycky říká, že jen malí lidé šíří velkou zlobu, takže já si z podobných pomluv pranic nedělám. Maminka tvrdí, že ač jsem se narodil v lednu, tak ten den před nemocnicí začaly kvést třešně. Já to beru jako takovou milou symboliku mého zrození a že měl Pán se mnou nějaký vyšší plán. Můj otec u porodu nebyl. Tehdy to bylo jinak. Otcové se těchto akcí neúčastnili, a když už ano, tak jen s pověřením strany a vždy za nějakým účelem v zájmu republiky. Můj otec pověření nezískal a rozhodně by se nedalo říct, že by kdy cokoliv činil v zájmu vlasti. Zdráhám se to napsat, ale nikdy nebyl ve straně. Zato strýc Gustav, otcův bratr, ve straně byl. Byl o dvacet let starší než můj otec a hodně toho věděl o světě. Do strany vstoupil jako svazák pár let po válce a v zájmu republiky toho dost vykonal. Na začátku osmdesátých let získal Řád rudého klasu a stal se místopředsedou spolku Svaz přátel Sovětského svazu, pročež ho jako jednoho z mála Čechů vedla kancelář předsedy prezidia Nejvyššího sovětu SSSR Andropova v oficiální složce jako „spravedlivého“.
7
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 8
Někdo mě má rád
8
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 9
Xxxxxxxxxxxxxxxxx
Požehnaného dne 13. ledna roku 1979 jsem se poprvé narodil. Byl jsem velmi přemýšlivé novorozeně.
9
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 10
Někdo mě má rád
Strýc Gustav, vedený až v Moskvě jako spravedlivý, byl dostatečně prověřený, takže se účastnil mého porodu namísto mého otce. Mamince se to moc nepozdávalo, ale nakonec si nechala vysvětlit, že je strýc u mého zrodu v zájmu republiky, takže strýc Gustav i přestřihl pupeční šňůru a po zvážení a změření mě zapsal do strany, což dodnes považuju za stěžejní okamžik ve svém životě. Samozřejmě že můj zápis do strany byl jen symbolický, neboť oficiálně jsem se k ní mohl přidat až od osmnácti let, ale i tak mě to hned na začátku mé existence posunulo tím správným směrem. Podle maminky jsem byl velmi přemýšlivé dítě. Nebyl jsem zvídavý, protože jsem už všechno věděl, jen přemýšlivý. Jako miminko jsem byl velmi ukázněný a brečel jsem jen tehdy, když jsem k tomu byl vyzván. Vzhledem k tomu, že mě maminka kojila až do šesti let, vytvořili jsme si mezi sebou pevné pouto, které trvá dodnes. Bohužel po nástupu do první třídy mě musela odstavit, protože za prvé soudružka učitelka netolerovala během vyučování její návštěvy ve třídě, aby mě přikojila, a také nám to zatrhnul otec, kterému se nelíbilo, že mi spolužáci přezdívali Mlíkař. Jedna z mých úplně prvních vzpomínek je, jak sedím na ramenou strýce Gustava uprostřed hlučného davu, mávám mávátkem a spolu s ostatními lidmi skanduju: „Se Sovětským svazem na věčné časy!“ Nevím, kolik mi bylo let a jestli jsem už uměl pořádně mluvit, ale hlavní, co mi utkvělo v paměti, je prezident Gustáv Husák. Nevím, z jakého tam byl důvodu, asi to byla nějaká důležitá přehlídka nebo nějaká slavnostní událost, když tam řečnil prezident, ale já jsem byl úplně uchvácen odrazem slunce na jeho pleši. Ten záblesk světla z jeho holé lebky mnou prostoupil a já se cítil tak zvláštně naplněn. Byl to můj první prezident,
10
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 11
Kapitola první
což jsem tehdy samozřejmě netušil a ani bych to neocenil, ale v tu dobu ve mně zakořenila jakási pokora, až možná i fascinace postavou prezidenta. Strýc Gustav měl samozřejmě spoustu důležitých kontaktů – nejenže se se mnou na ramenou dokázal dostat až přímo k prezidentovi, ale dokonce si s ním podal ruku a Husák se na mě usmál a prohrábnul mi rukou vlasy. „To je hezký klučina,“ pronesl. Ta slova mi zní v uších dodnes. I teď, když zavřu oči, si dokážu vybavit nejen jeho uhrančivý hlas, ale i tu neopakovatelnou a prazvláštně uspokojující zakyslou vůni pitralonu, tělesného pižma a moudrosti. Byla to neskutečně podmanivá a stimulující směsice pachů, se kterou jsem se v životě setkal pak jen jednou. Strýc Gustav mě často brával na podobná shromáždění a už jako malému chlapci mi zasazoval souvislosti do kontextu. Strýc Gustav byl nejen zapálený komunista, ale věděl toho mnoho o světě kolem nás a například o stěhovavém ptactvu dokázal vyprávět klidně celé hodiny. Já jako malý capart jsem mu pokaždé visel na rtech a hltal všechno, co mi říkal. Byl pro mě něco jako superhrdina a já jsem přesvědčen, že on to musel tušit. To s mým otcem jsme si k sobě tu cestičku nikdy nenašli. Nemůžu o něm říci jediné křivé slovo. Jako živitel rodiny se snažil, co to šlo. Vzhledem k tomu, že nebyl ve straně a v sedmdesátých letech byl popotahován Veřejnou bezpečností za podezření na potulku, nebyl mu pracovní trh příliš nakloněn. Práci sháněl, jak se dalo, a často míval i dvě zaměstnání, takže skoro nebyl doma. Co byl ale největší kámen úrazu v našem vztahu? Nesoulad v politických názorech. Otec nebyl nikdy zarytý antikomunista. To ne. „Ten komunismus není bůhví co,“ říkával. Jeho názor na komunismus byl soustavně konfrontován se smýšlením strýce Gustava, ale také maminky, která ještě když chodila
11
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 12
Někdo mě má rád
do práce, byla v podniku jmenována správkyní rudého koutku, čehož si děsně považovala. „Byla to velká čest,“ vyprávěla mi často, když vzpomínala na své mládí, jak v podniku zdobila karafiáty a stuhami nejen nástěnku, na kterou připínala výstřižky článků a fotografie z Rudého práva, ale rovněž do její jurisdikce patřila správa obrazu tehdejšího prezidenta Svobody. U nás v rodině se proto o politice moc nemluvilo, protože maminka vždy říkala, že by to nedělalo dobrotu. Mně ale komunismus a politika jako taková zajímaly už odmala a proti stranické apatii svého otce jsem často brojil a revoltoval. Vzpomínám si, jak jsem potají sbíral kartičky sovětských komunistů. To je taková hezká paralela se současností, kdy děti sbírají kartičky pokémonů. Ačkoliv mám mysl vždy otevřenou, tak se nedomnívám, že by to mělo nějaký zásadní výchovný a vzdělávací efekt. Kdežto schraňování kartiček sovětských komunistů byla nejen vzrušující zábava, ale dítko prahnoucí po vědomostech se z nich mnohé dozvědělo. Vzpomínám si na tu radost a pýchu, když se mi podařilo sehnat kartičku sovětského komunisty Sergeje Lavrenkova, která byla vrcholem mé sběratelské kolekce. Na zadní straně měl Lavrenko ve statistikách uveden počet udání 650, což byl nedostižný sovětský rekord, a proto po zásluze vstoupil do síně slávy. Nikdo nikdy neudal víc protivládních živlů než on. Jeho kartička byla proto velice ceněná, a abych to zasadil do kontextu dnešní nebo nedávné doby, tak mít ji bylo podobné jako vlastnit hokejovou kartičku Wayna Gretzkyho nebo pokémona Charizarda. Jaké pak bylo mé rozčarování, když otec mou sbírku odhalil, prozradil mi, že divnější dítě ještě nezažil, a všechno mi zabavil. Musel jsem potom začít sbírat nanovo.
12
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 13
Kapitola první
Celkově jsem se jako dítě musel potýkat s tím, že mě okolí nejen nedocenilo, ale dokonce nechápalo a často se mi i posmívalo. Jako děti jsme si chodili hrát ven před barák na hřiště. Zatímco mí vrstevníci se zabavili hrou na babu nebo na schovávanou, já jsem chtěl simulovat soudní procesy a jako státní žalobce jsem pro ostatní děti, které se provinily proti republice, navrhoval různé tresty odnětí svobody. Bohužel jsem pro svou hru nikoho nenadchnul, tak jsem musel vést politické procesy u průlezky úplně sám. Někdy se mně zželelo mamince a přišla se účastnit soudů se mnou. Hrála Horákovou a já ji odsoudil ve jménu republiky a strany. Teď se možná budete pohoršovat, neboť dnes už všichni víme, že proces s Miladou Horákovou byl černá skvrna na komunistickém aparátu, ale to jsme tehdy netušili, a hlavně mi bylo pět let, takže jsem v té době oplýval v dobré víře dětskou naivitou a nevinností a maminka mi v roli Milady Horákové chtěla jen udělat radost, protože ji velmi rmoutilo, že nemám kamarády. Často mě utěšovala říkankou: „I když nemáš kamaráda, stejně tě mám pořád ráda.“ Já to tak ale nebral. Když si se mnou nechtěl nikdo hrát, nedoprošoval jsem se. Vystačil jsem si sám se sebou. Ostatně mí vrstevníci mi povětšinou neměli co nabídnout. Naše zájmy a koníčky se v mnohém rozcházely. Zatímco děti v mém věku tehdy rády například jezdily na kole, hrály si na policisty a lupiče, tak já jsem raději skládal své prádlo do komínků. To byla má vášeň. Precizně zarovnané hrany košil a triček, navzájem k sobě lícující v souměrném komínku, to bylo něco naprosto uhrančivého. Abych ve zkratce popsal svou fascinaci skládáním prádla, dovolím si nyní propůjčit rozverný, až přisprostlý slang dnešní mládeže, a abych taky dokázal, že se umím patřičně odvázat, tak napíšu, že vytváření precizních komínků z prádla bylo ty vado dost hustý.
13
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 14
Někdo mě má rád
Omlouvám se za možná až příliš kontroverzní mluvu, ale v tomto svém životopise bych se rád otevřel a nechal čtenáře nakouknout i pod tu tvrdou a sebevědomou slupku Jiřího Ovčáčka, který není jen ten správný, inteligentní kluk, za všech okolností distingovaný. I já jsem jen člověk, a ač výrazivo typu „ty vado dost hustý“ nepoužívám často, někdy to tak prostě cítím a musí to ven. Obzvlášť pokud se jedná o tak vášnivé téma, jako je skládání prádla do komínků. Vedle této kratochvíle, která hrála v mém raném dětství prim, jsem měl však i jiné zájmy a koníčky. Jako každé jiné dítě předškolního věku jsem rád kreslil nebo vybarvoval omalovánky. Strýc Gustav mi k pátým narozeninám daroval jedny velmi krásné s názvem „Začerni chartisty“. Na každé stránce byl vypodobněn jeden z chartistů a děti je měly začernit pastelkou, aby nebyli vidět. Heslo omalovánek bylo „sejde z očí, sejde z mysli“. Tehdy oblíbené omalovánky bych i já dnes označil za mírně kontroverzní, neboť s chartisty, potažmo s některými z nich, i v něčem souhlasím a můj pohled na ně není tak černobílý jako kdysi, ale v té době mě začerňovat jejich tváře děsně bavilo. Můj otec byl prý z mých koníčků nervózní a neustále mě nabádal, ať si jdu raději ven zakopat s mičudou. Dokonce mi jednu pořídil a nutil mě chodit hrát fotbal. Posléze stál na balkoně a sledoval, jestli si opravdu kopu. Bez mučení přiznávám, že nejsem sportovní typ. Míčové hry mi nic neříkají a hrátky s balonem pro mě byly ryzím utrpením. Vzpomínky, jak stojím sám na plácku před barákem, odkopnu mičudu, dojdu pro ni, znovu do ní kopnu, abych pro ni opět zašel a zas do ní kopl a tak pořád dokola, zatímco mě otec pozoruje z lodžie a usmívá se, jsou pro mne velmi trýznivé. I když maminka za mě u otce orodovala a přimlouvala se, aby mě nenutil do žád-
14
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 15
Kapitola první
ných sportovních aktivit, že jsem dítě vetché, zranitelné a náchylné ke zraněním, bolístkám a nemocem, otce nezlomila. Neustále mě nabádal k nějakým venkovním činnostem sportovního charakteru. Trávit čas s otcem tak pro mě nebylo něco, co bych sám vyhledával, neboť po mně neustále chtěl, abych něčím házel, někam běžel, tam něco sebral a zase mu to přinesl. Když se na to dívám zpětně, je možné, že jsem měl v otcově srdci zaplnit díru po jezevčíkovi Jeníčkovi, protože běhání pro vržené předměty a jejich následné dodání zpět hazateli, či vrhateli, chcete-li, zavání aportováním. Na jezevčíka Jeníčka si moc nevzpomínám. Pán si ho k sobě povolal, když jsem byl ještě malý. Míval jsem ho ve svém dětském pokojíku na hraní a otec tvrdí, že zemřel na nudu. Neřekl to napřímo, ale já z jeho zklamané tváře vyčetl, že jsem to nebohé zvíře unudil k smrti, protože podle otce byly všechny mé dětské radovánky zcela nezáživné. Já jsem přesvědčen, že mé hry v době předškolní byly nejen zábavné, ale i podnětné a stimulující. Značně jsem rodiče převyšoval nejen intelektem, ale i odpovědností, samostatností a servilitou. Byl jsem to já, kdo doma mamince radil, jak a kam schovat pro děti nebezpečné saponáty, abych se k nim nedostal a nemohl se třeba otrávit. I sirky jsem pravidelně uklízel z kuchyňské linky do poličky, aby mi nepřišly pod ruku, a nedej bůh jsem tak třeba něco nezapálil. Několikrát jsem musel mamince dokonce vyhubovat, když mne nechala, byť jen na chvíli, bez dozoru. Vysvětloval jsem jí, že malé dítě jako já nemůže nechávat o samotě, protože bych mohl třeba utéct a ztratit se. To otec, ten mě z očí nikdy nespustil. Neustále na mě dohlížel a říkával: „Jirko, ty jsi chytrý kluk. Já tě mám rád, ale chovej se prosím tě občas jako dítě.“
15
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 16
Někdo mě má rád
Strýc Gustav po mně nikdy nechtěl, abych byl jako ostatní děti. Tvrdil, že jsem speciální a mám takový zůstat. Neustále mě zásoboval podněty k přemýšlení, a rozvíjel tak můj intelekt. Často mě brával na schůze do tajného konspiračního bytu, kde spolu s dalšími muži dlouze diskutovali o důležitých tématech, a hlavně probírali vytipované osoby, které bylo nutné sledovat, protože vykazovaly příznaky záškodnictví. Strýc Gustav tvrdíval, že tito lidé narušují klidný chod republiky, a proto je třeba je bedlivě pozorovat a případně zasáhnout. Gustav jednání vedl a zbylí účastníci mu vyzrazovali, kdo a jak se chová protistátně. Strýc v té době pracoval v utajení a právě v tomto konspiračním bytě se scházel s dalšími spolupracovníky, kteří to měli stejně. Já jsem měl tyto schůze tuze rád, neboť jsem byl po celou dobu ve společnosti starších mužů, což mě odjakživa baví a stimuluje. Tváře strýcových tajných spolupracovníků, kteří mu hlásili, kdo se nechová hezky, si dnes už nevybavím, ale některá jména mi v paměti utkvěla. V konspiračním bytě se schůzek účastnil třeba pan Kalíšek, který vždy přinesl nějaké plody ze své zahrádky. Býval tam i pan Zručný, který o sledovaném obvykle vyprávěl vtipné historky. Ještě si vzpomínám na pana Bureše, který jako jediný mluvil slovensky. Ten si mě často brával na klín, rozvrkočil mi vlasy a pak s úsměvem podotknul, že mám účes jako čapí hnízdo. Děsně se mu ten můj účes líbil. Zatímco strýc Gustav s ostatními řešili novinky ohledně sledovaných „škodných“, jak jim říkal strýc, a co s nimi budou dělat, tak já jsem bedlivě poslouchal, sedával pánům na klíně a taky se staral o catering. Strýc Gustav říkával, že i jako malý capart můžu být nápomocen straně, takže jsem roznášel na schůzích chlebíčky a doléval pití.
16
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 17
Kapitola první
Strýc dělával ty úplně nejlepší chlebíčky, jaké jsem kdy jedl. On byl celkově dosti kulinářsky zdatný. I mně tu a tam svěřil nějaký ten recept a vedl mě k tomu, abych u přípravy jídla přemýšlel. Právě díky jeho důvěře a motivaci jsem v pěti letech vymyslel zcela nové jídlo. Párky smažené na řepkovém oleji. Tehdy se ke smažení používal spíše slunečnicový olej, a hlavně se párky vařily ve vodě. Párečky smažené v řepkovém oleji byly vlastně taková malá kulinářské revoluce. Ač mi bylo teprve pět let, zvládal jsem je připravit úplně sám. Strýc mi jen nalil na rozpálenou pánev trochu oleje, pak mě nechal obracečkou párky obracet, až byly hotové. Tyto uzené lahůdky jsem s hrdostí podával i v konspiračním bytě a nutno říci, že všem moc chutnaly. Takový pan Bureš se olizoval až za ušima a tvrdil, že kombinace uzenin s řepkovým olejem ho velmi zaujala a že to má budoucnost. Na poradách a schůzích jsem tak byl za hvězdu. Recitoval jsem pro pobavení všech budovatelské básně, což byla především zásluha strýce Gustava, který mě k tomuto typu umění vedl. Díky němu jsem si vypěstoval cit pro kvalitní básně, a i jsem později v pubertě sám nějaké skládal. V pěti letech jsem samozřejmě ještě to nadání v sobě hledal a básně jsem recitoval převážně ty převzaté, které mě učil strýc Gustav. Na jednu si vzpomínám: My dělnickou pěstí, až sejde se rok s rokem, pro blaho národa a strany štěstí nepřítele lidu poženeme sviňským krokem. S touto básničkou jsem míval vždy největší úspěch a strýček Gustav pokaždé zamáčkl slzu. Poznal jsem, že je na mě hrdý.
17
nekdo me ma rad_sazba 2.qxp_Sestava 1 16.11.20 12:54 Stránka 18
Někdo mě má rád
Na toto své předškolní období dodnes rád vzpomínám a tu a tam, když je mi ouvej, zajdu si do přírody přičichnout k rozkvetlému keři nebo si jen tak v parku na lavičce na sluníčku srovnat límeček u košile, převázat kravatu a sníst v předklonu svou tatranku, abych si nenadrobil do klína, a přitom si v duchu zarecituji nějakou říkanku z dětství nebo si představuji interiér konspiračního bytu a jak mě strýc Gustav učí v předsíni zavazovat tkaničky u mých prvních lakýrek. To se vždy zaručeně dojmu.
18