0041976

Michal Viewegh Petra Soukupová Petr Šabach Miloš Urban Marek Epstein Irena Hejdová Josef Moník Markéta Hejkalová Boris Dočekal

ZAMILOVANÉ POVÍDKY

Zamilovane povidky_ok.indd 5

16.06.20 17:01

Horší by byl snad už jen policajt!

Zamilovane povidky_ok.indd 7

16.06.20 17:01

Zamilovane povidky_ok.indd 8

16.06.20 17:01

MICHAL VIEWEGH horkých šestnáct 1/ Nejsem spisovatelka, ale přátelé i kolegyně v práci o mně říkají, že jsem prý dobrá vypravěčka – pokud tedy mají pravdu, snad tuhle doslova červenoknihovní historku v psané formě nepokazím. Jmenuji se Zdena, je mi jednačtyřicet a jsem už deset let rozvedená, ale pro následující, snad až trochu přeslazený, příběh z loňského léta to není důležité – klíčové naopak je, že s jeho hlavní postavou, mou dnes šestnáctiletou dcerou Janou, bydlím sice ve Zbraslavi, ale od rozvodu pracuji v nejmenované ruské bance v centru, takže inkriminovanou vilu na okraji Chuchle (tu narůžovělou se zahradním bazénem) vidím z městského autobusu ze Strakonické velmi dobře. Vídám ji od pondělí do pátku dvakrát denně, to jest desetkrát týdně cestou do práce a samozřejmě i z práce.

9

Zamilovane povidky_ok.indd 9

16.06.20 17:01

Rovněž je třeba připomenout, že léto 2018 bylo – jak si mnozí jistě vzpomínáte – extrémně suché a horké. Podle meteorologů z pražského Klementina šlo dokonce o nejteplejší léto od roku 1775, takže když si v červenci 2018 má šestnáctiletá dcera Jana na letním táboře v posázavských Pikovicích navzdory všem příslušným varováním a zákazům v podnapilém stavu přinesla do stanu zapálenou svíčku, aby si v průběhu večera mohla pravidelně připalovat cigarety (někdy opravdu lituji, že jsem coby rozvedená matka nikdy nedokázala používat fyzické tresty), samozřejmě nanejvýš riskovala, zvláště když hned po vstupu do stanu zavrávorala, a aniž si toho všimla, sklenici se svíčkou převrhla. Přeschlá textilie stanu a krátce po ní i smrková podsada pochopitelně okamžitě vzplanuly – dokonce tak rychle, že dcera sotva stačila utéct. Všechny její osobní věci, jakož i veškerá moje drahá kosmetika a několik ještě dražších kousků mého oblíbeného oblečení, které dcera propašovala na tábor bez mého vědomí, zůstaly uvnitř stanu a během chvíle shořely na troud.

Když o čtvrt hodiny později dorazili hasiči, bylo víceméně po všem. Jeden z nich prý pouze vodou lehce pokropil okolní stany – bezpochyby pro případ, že by z doutnajícího spáleniště přece jen ještě vylétla nějaká ta jiskra. „Pardon,“ promluvila údajně má dcera (poprvé od chvíle, kdy stan vzplanul).

Podle Jany jí prý ten hezký mladý hasič neodpověděl, a dokonce se na ni ani nepodíval – a já se mu vzhledem 10

MICHAL VIEWEGH

Zamilovane povidky_ok.indd 10

16.06.20 17:01

k okolnostem vůbec nedivím. Místo toho údajně pohlédl na nejbližšího ze svých starších kolegů, mlčky se usmál a všichni odjeli.

Toť pro začátek vše.

2/ Moje dcera dnes s nepřiznanou nadsázkou tvrdí, že právě vzpomínka na milý úsměv onoho mladého hasiče jí tenkrát pomohla přežít všechny ty horké srpnové dny, kdy si na můj neúprosný nátlak musela najít brigádu, aby si vydělala nějaké peníze a mohla si koupit nový mobilní telefon (ten starý samozřejmě shořel) a mně i sobě nové šatstvo. Od začátku srpna proto každé ráno jezdila městským autobusem od nás ze Zbraslavi do centra Prahy, kde se pak ve sklepní místnosti jakési začínající či snad krachující reklamní agentury vysvlékla prakticky do naha a poté se nasoukala do obrovského oboustranného polystyrenového panelu propagujícího rádoby vysoká procenta úrokových vkladů naší banky (tu brigádu jsem jí samozřejmě zařídila já) a takto ustrojena pak v oněch srpnových vedrech den co den šest hodin pendlovala z Národní třídy na Můstek a odtud po Příkopech na náměstí Republiky a zase zpět.

První den byla má dcera pod reklamním panelem vcelku normálně oblečená, ale protože se v těch svých roztrhaných džínách a vlastnoručně pomalované mikině údajně málem uvařila, nazítří si pod reklamní panel vzala přes horkých šestnáct

Zamilovane povidky_ok.indd 11

11

16.06.20 17:01

můj výslovný zákaz jenom staré dvojdílné plavky (ty zbrusu nové jednodílné pochopitelně shořely ve stanu). Ony červené bikiny nosila už v pubertě, takže nyní jí byly skandálně malé, ale pod reklamním panelem to naštěstí nebylo zase tolik vidět, a takto ustrojena (ani nahá, ani oblečená) má dcera devátý den své brigády potkala na Příkopech onoho mladého hasiče, který před necelým měsícem bez­ radně stál nad jejím dohořívajícím stanem. Údajně přijel do Prahy za starším kolegou, jenž se při jakési soutěži požárních družstev popálil a byl hospitalizován ve vinohradské nemocnici. „Ten jeho kamarád se popálil při soutěži, jo?“ ušklíbnu se večer v koupelně, kde mi dcera setkání s mladým hasičem bezelstně přizná. „Když se hasič popálí už při soutěži, jak asi zvládá hasit opravdovej požár?“ dodám jízlivě. „To není fér, mami,“ prohlašuje má dcera, zatímco si odličuje svou hezkou tvářičku.

Zpozorním – jako ostatně vždycky, když se to hyperkritické šestnáctileté dítě někoho, v tomto případě zcela neznámého hospitalizovaného hasiče, zastává. „Panebože, hasič!“ zvolám pohrdavě. „Takové klišé! Horší by byl snad už jen policajt!“ „Omlouvám se, mami!“ ušklíbne se na mě dcera a odmítavě máchne odličovacím tamponem. „Omlouvám se ti, že to není manažer ruský banky. Omlouvám se, že jsem se seznámila s někým, kdo si vydělává na život poctivě.“ 12

MICHAL VIEWEGH

Zamilovane povidky_ok.indd 12

16.06.20 17:01

Na další laickou debatu o ruských bankách v Česku nemám čas ani náladu, ale to seznámila mě trochu poleká. „No a co ti pan hasič během vašeho seznamování říkal?“ zajímá mě.

Hoří, má panenko! napadne mě a ihned si vybavím onu trapnou scénu z venkovské soutěže krásy. „Co by mi říkal?“ krčí dcera nahými, od našeho reklamního panelu lehce otlačenými rameny. „Nic mi neříkal.“ Sklouznu bezděčně pohledem na její hezká pevná prsa. „Vážně? Takže před holkou, které nedávno hrdinsky, leč zcela neúspěšně hasil stan, prostě jenom tak mlčky stál.

A to ti mám věřit?“ „No jo. Vlastně jo.“ „Stál sotva půl metru od tvýho reklamního panelu, skrz kterej koukal na tvoje skandálně těsný bikiny, a mlčel jak hrob.“ „Jojo. Přesně tak!“ ušklíbne se má dcera, ale já se jen tak nedám. „No něco ti snad sakra říct musel, ne?“ Dcera vzdychne a na zubní kartáček si po svém zvyku vytlačí minimálně pět centimetrů drahé zubní pasty, ale její plýtvání mi dnes nepřipadá zase tolik důležité. „Tak co ti ten predátor říkal?“ trvám na své otázce, neboť má ženská a mateřská intuice mi říkají, že jsem se stále ještě nedozvěděla to podstatné. Predátor deflorátor, napadne mě současně. horkých šestnáct

Zamilovane povidky_ok.indd 13

13

16.06.20 17:01

„Predátor?“ zavrtí hlavou dcera. „Proč proboha pre­ dátor?“ Naštěstí přijdu na logičtější otázku. „A proč teda ten tvůj hasič neseděl u kámoše na popáleninový klinice, ale flákal se někde po Příkopech?“ namítnu. „Filip. Jmenuje se Filip,“ ušklíbne se dcera.

Jsem v šoku. „No vida! Takže Filip! Zřejmě jste si i potykali, ne?“ „Lidi našeho věku si tykaj automaticky, mami,“ informuje mě dcera klidně. „Vašeho věku!? Tobě je šestnáct a jemu určitě nejmíň ­třicet! Ne-li víc!“ „Je mu třiadvacet, mami.“ „A jak tohle víš? „No jak asi? Bavili jsme se. Řekl mi to,“ informuje mě dcera a ušklíbne se: „Nebo ty si jako myslíš, že je mu padesát a já to nepoznala?“ „To si nemyslím.“ „Jenom jsme se normálně bavili,“ snaží se mě uchlácholit má již odlíčená, ale stále neuvěřitelně naivní šestnáctiletá dcera. „Normálně! Ach tak!“ říkám sarkasticky. „A o čem?“ „No o čem asi?“ podiví se nahá slečna nad matčinou nechápavostí. „Dělala jsem si pochopitelně srandu, že ten reklamní panel vláčím v rozpálenejch pražskejch ulicích kvůli němu.“ 14

MICHAL VIEWEGH

Zamilovane povidky_ok.indd 14

16.06.20 17:01

„Nechápu – proč kvůli němu?“ ptám se.

Samozřejmě tuším, jak to dcera myslí, ale potřebuji se ujistit, že jsem si to vyložila správně. Mé dítě mi věnuje obvyklý soucitný pohled. „No proč asi?“ vzdychne tradičně, zatímco si teatrálně natírá otlačená ramena heřmánkovou mastí. „Protože na táboře k tomu našemu hořícímu stanu přijel pozdě, asi…

A protože všechny ty mý věci shořely vlastně i kvůli němu, asi… A protože teď kvůli němu musím po pražskejch ulicích hodiny vláčet pitomej reklamní panel!“ Tenhle demagogický a alibistický výklad musím samozřejmě odmítnout. „Ne ne, holčičko!“ vrtím hlavou. „Kdepak! Ten reklamní panel vláčíš po Praze kvůli svý donebevolající neopatrnosti. Kvůli svý s prominutím blbosti.“ „Ale prdlajs,“ odporuje mi drze dcera, zatímco si čichá ke zbytkům heřmánkového krému na prstech. „Ten reklamní panel vláčím po Praze jenom proto, že moje matka samoživitelka asi nevydělává dost peněz na to, aby si mohla dovolit zaplatit nám úplně běžnou pojistku na způsobenou škodu!“ V pohledu mé jediné dcery je vzdor. Když se tváří takhle, vždycky mi připomene exmanžela. „Normální pojistku na blbost, jakou mají všechny normální, a dokonce i neúplný rodiny jako ta naše,“ pokračuje dcera nemilosrdně.

Jako obvykle se ovšem obratem omluví: „Promiň, mami.“ horkých šestnáct

Zamilovane povidky_ok.indd 15

15

16.06.20 17:01

Ale tímhle zdánlivým smírem to ten večer neskončí. „A že jsem tak smělá – co ti pan mladej hasič Filip na tom vašem náhodným, leč úplně normálním setkání na Příkopech ještě říkal?“ ptám se dcery o chvíli později. „A abychom to nezamluvily – proč se teda člověk jeho věku fláká v pracovní době po Příkopech?“ „Třeba protože má na Příkopech schůzku s jiným kámošem,“ ušklíbne se dcera. „Kterýmu…“ náhle zaváhá. „Kterýmu co?“ zeptám se okamžitě. „Pro kterýho… zejtra v Chuchli dělá. Takovej jako vedlejšák, chápeš?“ „Vedlejšák?“ zopakuji po své dceři s obavou v hlase. „Jakej vedlejšák? V Chuchli?“ Mladá dáma na okamžik uhne pohledem, ale potom se mi drze podívá do očí. „No prostě vedlejšák. Nebo spíš takovej melouch.“ Samozřejmost, s níž moje dosud nikým a ničím nezkažené šestnáctileté dítě použije morálně sporné slovo melouch, mě upřímně šokuje. „Jakej melouch?“ zeptám se s obavou hlase.

Dcera nad mou nechápavostí vrtí hlavou. „No jakej asi, když jsou ty příšerný vedra?“ pokouší se mi napovědět. „Vyschlý studny a tak dále?“ Díváme se na sebe. Marně přemýšlím. „Mami, jakej asi může mít vedlejšák hasič?“ zeptá se mě znovu dcera trpělivě. „Hasič!“ 16

MICHAL VIEWEGH

Zamilovane povidky_ok.indd 16

16.06.20 17:01

„Jede někam načerno hasit,“ plácnu rezignovaně.

Jsem si samozřejmě nesmyslnosti své odpovědi vědoma, a navíc to myslím spíš ironicky, ale dcera se mi přesto nahlas vysměje… a vzápětí se mi znovu omluví: „Promiň, mami. Jenomže ty…“ „To byl vtip,“ říkám odměřeně.

Cítím, že se mračím, a vím, že to dcera vidí. „No asi někdo potřebuje napustit bazén, že jo?“ vysvětlí mi konečně. „Když jsou ty sucha.“ „I když je právě kvůli suchu výslovnej zákaz zalejvání a napouštění bazénů?“ namítnu. „Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly,“ praví bezostyšně moje vlastní dcera. „To ses naučila od táty?“ „Ne,“ ušklíbne se mé prsaté dítě. „Ale doufám, že mě to naučí ten hasič.“ 3/ Ano, nejsem spisovatelka, ale jako vášnivá vypravěčka samozřejmě vím, že jsem si tou úvodní zmínkou o inkriminované narůžovělé vile s bazénem (v Chuchli), kolem které jezdím každý den autobusem do práce, částečně oslabila pointu svého vyprávění, ale učinila jsem tak vědomě, neboť v životě – a dokonce ani v literatuře – nejde pokaždé jenom o závěrečný moment překvapení. Jednu kartu v rukávu bych ale přece jen ještě měla, není to sice zrovna eso, nicméně na horkých šestnáct

Zamilovane povidky_ok.indd 17

17

16.06.20 17:01

uzavření téhle historky snad stačí. Nebo už snad tušíte, co jsem den po oné koupelnové debatě na cestě z práce u té vily v Chuchli spatřila?

No ano, samozřejmě – poloprázdný zahradní bazén napouštěný z požární cisterny sympatickým mladým hasičem (podle všeho i mým budoucím zeťem) a přímo v bazénu svou skoro nahou šestnáctiletou dceru plnou skandálně dychtivého očekávání.

18

MICHAL VIEWEGH

Zamilovane povidky_ok.indd 18

16.06.20 17:01

To stรกdium larvy jsi trochu odflรกkla, ne?

Zamilovane povidky_ok.indd 19

16.06.20 17:01

Zamilovane povidky_ok.indd 20

16.06.20 17:01

PETRA SOUKUPOVÁ johana a láska Ráno se probudím v šest nula sedm, ačkoliv budík mám až na šest patnáct. Možná je to nervozitou, četla jsem, že zamilovaní lidé jsou pořád v takovém zvláštním napětí, a myslím, že to je ono, protože já jsem zamilovaná, takže nemůžu pořádně spát a taky nemám velkou chuť k jídlu.

S jídlem mi to nevadí, protože mě jídlo ani jindy moc nezajímá, tak teď prostě chutná ještě víc jako vata, ale se spánkem je to horší, protože když pořádně nespím, pak nejsem ve škole tak pozorná.

Ale dnes se to dřívější probuzení hodí, protože než jsem usnula, tak mě ještě napadlo, že bych se mohla zkusit namalovat. Akorát že já vůbec nevím, jak se to dělá, protože jsem to nikdy nedělala, teda kromě rtěnky, se kterou ale vypadám, jako bych měla krvavou pusu, vůbec nechápu, že by se to někomu mohlo líbit. No ale kromě 21

Zamilovane povidky_ok.indd 21

16.06.20 17:01

rtěnky jsem nikdy nezkoušela se namalovat, ale mám myslím docela dlouhý řasy, takže zkusím řasenku, ostatně mamka mi to už mnohokrát říkala, že bych si měla malovat řasy.

Vlastně jednou mě namalovala, i stíny, myslím, že když byla prodloužená v tanečních. Vypadala jsem jako cizí člověk a zapomněla jsem, že jsem namalovaná, a mnula si oko a pak jsem vypadala, jako bych měla takovou zelenou modřinu.

No ale to bylo už před rokem, teď je jiná situace, takže rychle vstanu a potichu se plížím bytem do koupelny, kde nejdřív dlouho hledám a pak v mámině taštičce najdu řasenku. Má tam tři, z nichž jedna je zaschlá a druhá nejde otevřít, ale ta třetí je snad v pořádku. Před zrcadlem se strašně soustředím, ale pořád hrozně mrkám, až se mi ta řasenka obtiskne na víčko, ale to vyřeším potom. Ale pak se dloubnu tou řasenkou do oka, které mi začne strašně slzet a pak i druhý, a tím se mi řasenka rozmaže úplně a já si to musím umýt, což mi zabere hodně času, protože přesně nevím, co je ten správný odličovač, protože máma má v koupelně hrozně moc takových poloprázdných, a dokonce i prázdných lahviček. Nechápu, jak v tom může mít takový nepořádek a že jí to nevadí.

Ty prázdný lahvičky rovnou hodím do koše a ty ostatní tam aspoň trochu srovnám. To taky zabere nějaký čas – a nakonec stojím před zrcadlem s červenýma očima a je 22

PETRA SOUKUPOVÁ

Zamilovane povidky_ok.indd 22

16.06.20 17:01

šest dvacet pět a na koupelnu klepe máma: „Co tam děláš tak dlouho, Johčo, pojď snídat.“ A já jdu teda snídat a s tím malováním to vyřeším zítra, po škole se kouknu na youtube na nějaký tutorialy. „Tys brečela?“ zajímá se máma, když mě vidí, tak řeknu, že ne – a dělám si místo na stole, abych si při snídani mohla zkontrolovat svůj projekt do biologie, dneska ho odevzdáváme.

Musím ten stůl dokonce utřít. „Co děláš?“ ptá se máma. „Je lepkavej,“ odpovím, „a já si tu chci rozložit věci do školy.“ „Tak to jo,“ řekne máma.

Mý rodiče jsou hrozný bordeláři, nesnáším to, ale už to nemá cenu řešit. Až já budu bydlet sama, tak stůl budu mít čistý a uklizený a v koupelně nebudou prázdný lahvičky od šamponu a na věšáku milion kabátů i v létě, ale zatím to musím vydržet.

Pak snídám vatu a procházím si ten projekt, jasně, že si dávám pozor, abych si to neupatlala. „Pěkný,“ řekne táta, „ale to stádium larvy jsi trochu odflákla, ne?“ Má pravdu, odflákla, protože jsem to nechala na poslední chvíli, protože jsem zamilovaná a tak to zamilovaní lidé přece mají, nic jinýho než láska je nezajímá, ale stejně se na tátu zamračím, tu larvu budu mít stejně nejlepší ze johana a láska

Zamilovane povidky_ok.indd 23

23

16.06.20 17:01

třídy, tak co. A navíc nade mnou stojí s chlebem s máslem a já nechci, aby mi na moje papíry spadl nějaký mastný drobek. „A ty umíš nakreslit larvu líp?“ zeptám se táty; vím, že neumí. „Hm. No jo, máš to pěkný,“ řekne naštěstí táta, ví, že jinak bych ho nutila, aby tu larvu nakreslil.

Schovám si projekt do desek, dopiju čaj a jdu se oblíkat.

Včera jsem si koupila nový oblečení, šla jsem kvůli tomu do obchodního centra, kam nikdy nechodím, nebo jako jasně, že jsem tam někdy byla třeba kupovat dárky a taky v H&M, kde si kupuju černý džíny a černý svetry, ale nikdy jsem si tam nekupovala oblečení v takovým tom obchodě, kde strašně nahlas hraje hudba, prodavačkám je vidět břicho (který mají hezký, to uznávám) a mají tam jenom krátký bundy a třpytivý šaty a další věci, který všichni nosí, jenom já ne.

No ale včera jsem tam šla a koupila si triko s nápisem First be cool, kde to cool je přeškrtnutý a místo toho je tam napsáno you, protože to mi přišlo vlastně docela dobrý a pravdivý, jen kdyby ten nápis nebyl třpytivě růžový, ale i tak jsem si triko koupila. A ještě džíny, který mají díry na obou kolenou, což upřímně vůbec nechápu, je to nepohodlný a hnusný, ale všichni to mají a vlastně v tom obchodě nebyly ani jedny džíny, který by neměly díru nebo aspoň nebyly jako odřený.

24

PETRA SOUKUPOVÁ

Zamilovane povidky_ok.indd 24

16.06.20 17:01

„Jsou vám velký,“ řekla prodavačka, když mě v těch džínách uviděla, protože jsem si šla pro menší číslo. „Já mít xs jako vy, beru tyhle,“ dodala a dala mi takový strašně úzký, který mi byly fakt dobře, a tak jsem vzala oboje. I ty druhý mají díry na kolenou.

Trochu mě překvapilo, že tomu prodavačka rozumí, myslela jsem, že prodavačky v těchhle obchodech si jenom koušou nehty a nudí se.

Pak mi ale nabídla takový lesklý top, z kterýho by mi ­taky koukal kus břicha, a to nechci, ale koupila jsem si ještě černý triko se zvláštníma rukávama a skoro ještě mikinu s nápisem Brooklyn, ale to jsem nakonec neudělala. Protože když jsem šla platit, tak přede mnou stály dvě holky a jedna měla na sobě triko s jednorožcem a nápisem Be a unicorn and shine a druhá měla triko s obřím flitrovaným srdcem a jedna říkala tý druhý: „No a on mi normálně dal na tu fotku lajk až druhej den, chápeš to?“ a druhá řekla: „To je debil. Kašli na něj.“ A obě měly tu stejnou mikinu a já jsem najednou nemohla, i když jsem zamilovaná a vím, že by si mě profesor Z. nikdy nevšiml v oblečení, co nosím teď, tak si prostě nemůžu koupit a hlavně nosit stejnou mikinu jako takový dvě blbky.

A tak jsem ji odložila a místo toho si vzala ponožky, protože ty stejně potřebuju.

Takže teď si oblíknu ty nový džíny a pak to triko s nápisem a vlasy si nechám rozpuštěný a jdu se na sebe johana a láska

Zamilovane povidky_ok.indd 25

25

16.06.20 17:01

podívat do zrcadla v předsíni, wow, vypadám jako někdo úplně jiný. „Co to je,“ řekne máma, „ty sis koupila tyhle děravý džíny? Nastydneš.“ „Jako že mi nastydnou kolena?“ „Jo. A až budeš stará, budeš mít artrózu.“ „Mami…“ „Vezmi si aspoň tílko, ať ti netáhne na záda.“ Ušklíbnu se, já přece tílko nosím celou zimu, to se mi nemusí říkat. „A sepni si vlasy,“ dodá, „jsi jak malá čarodějnice.“ „Ale já se česala…“ „Já vím, broučku, prostě máš takový vlasy. Po mně,“ mrkne na mě máma. Tak díky, mami. „No nekoukej. Nebo se nech taky ostříhat.“ Máma má krátký vlasy.

A tak si sepnu vlasy a chci si je znovu rozpustit ve škole, ale když si sundám svůj obyčejnej kabát a mám na sobě ty nový věci, cítím, že jsem stejně trapná, že se o něco snažím, a tak si ty vlasy nechám jako vždycky v culíku.

I tak mi, hned jak mě uvidí, řekne Lucie, jedna z těch, kdo takový věci nosí pořád: „Wow, co to má bejt?“ Krčím rameny, nevím, co na to říct, vždyť ona má taky džíny s dírama na kolenou.

Než stačím něco říct, i když bych stejně nevěděla co, ona pokračuje: „Hele, půjčíš mi prosím tě výpisky z češtiny? Já 26

PETRA SOUKUPOVÁ

Zamilovane povidky_ok.indd 26

16.06.20 17:01

jsem chyběla a ty to máš nejlíp zapsaný a taky hrozně hezký a prostě nejlepší. Prosím, Johano…“ A tak jí půjčím svoje výpisky, potěšilo mě to, že řekla, že je mám nejlepší, i když jsem si nedávno říkala, že už ostatním svoje výpisky půjčovat nebudu, protože já si zapisuju a pak si to doma ještě podtrhávám barevně. Jasně, že to dělám kvůli sobě, tím si to i zopakuju, ale je to taky nějaký úsilí a oni si pak všichni přijdou.

První hodina je biologie, Benda je nadšený z mýho projektu, ukazuje ho celý třídě, vidím, jak se na mě všichni dívají, no jo, šprtka Bergrová, ale na to kašlu, biologie mě baví. I tenhle projekt mě bavil – a chci jít na přírodovědeckou fakultu, zatím přesně nevím na co, ale ještě je spousta času se rozmyslet, ale je teda jasný, že biologii beru vážně.

Já ale beru vážně všechno.

Druhá hodina je matika a před hodinou jdu na záchod a zkouším si něco udělat s těmi vlasy, ale mamka měla pravdu, s rozpuštěnýma vypadám jako malá čarodějnice.

Akorát že se staženýma si připadám jako králík, ani tohle oblečení mi nepomůže, nikdo si mě nevšimne a tím spíš ne profesor Z. Teprve se zvoněním se vrátím do třídy, ale mý věci jsou z druhý lavice posunutý do čtvrtý a v mý lavici sedí Denisa a Laura. „Sorry, Johy, my potřebujem bejt blíž, vzadu kluci furt pruděj a já ty rovnice nechápu…“ řekne Denisa, má johana a láska

Zamilovane povidky_ok.indd 27

27

16.06.20 17:01

namalovanou pusu narůžovo a černý dlouhý řasy a vypadá to krásně. „A ty určitě jo, tak co,“ dodá Laura, ta má zase takový modrý třpytivý stíny a i to je moc hezký. „Ale to je moje místo,“ řeknu, ale vím, že mi to není nic platný, ony mě sem zpátky nepustí. A taky že ne, otočí se a začnou si něco povídat, tak tam stojím, ale pak už vejde profesor Z., takže musím jít na svý nový místo.

Tady vzadu už není cítit, jak krásně voní, nenávidím Lauru i Denisu. Vstaneme a on nám rukou pokyne, ať si sedneme. Už jenom ten pohyb, co udělá rukou, je skvělý.

A má krásný ruce, představuju si, jak jdeme spolu do parku a držíme se za ruce a on se ke mně skloní a políbí mě, musel by se hodně sklonit a já si stoupnout na špičky, protože má skoro dva metry a já sto šedesát pět.

Pak začne vysvětlovat další látku, to měly ty dvě nány pravdu, že já ty rovnice chápu, takže nejdřív nemusím dávat tak moc pozor, protože on jenom shrnuje, co jsme brali předtím, aby na to mohl navázat, a já si představuju, že jdu za ním do kabinetu a on je tam sám a nabídne mi, ať se posadím a dám si s ním kafe nebo čaj, a já řeknu, že čaj mám radši a on, že taky. A udělá čaj a sedíme tam spolu a povídáme si a on se náhle ke mně nakloní a políbí mě a pak se začneme líbat a mazlit a pak on jde zamknout dveře a v kabinetě je gauč a na ten si lehneme a mazlíme se dál. V tu chvíli se na mě podívá, myslím v realitě, a mě napadne, 28

PETRA SOUKUPOVÁ

Zamilovane povidky_ok.indd 28

16.06.20 17:01