0041967

PRVNÍ ČÁST

Az ji najdou_blok.indd 5

02.09.21 13:56

I O čtyři roky později…

Listopad Už by tu měli brzo být.

Připadá mi, že stojací hodiny, které hlasitě tikají v hale, se nějak zpomalily, a s každým zhoupnutím kyvadla mě celé tělo brní úzkostí.

Klečím na měkkém modrém polštáři na sedadle u okna a natahuju krk, abych kulatým okénkem viděla na dlouhou kamenitou příjezdovou cestu. Pod zataženou oblohou vypadá jako tmavá šedivá stuha.

Ještě než jsem si klekla na tuhle pozorovatelnu, půl hodiny jsem přecházela sem a tam po hale. Stráž, která vše sleduje a čeká. Jenom musím dát pozor, aby mě neviděl, jak vykukuju oknem. Musím být klidná, až dorazí.

Pohlédnu na hodinky. Řekl, že do deseti tu budou… Škoda že bydlí tak daleko. Aiden přísahal, že se neodstěhují dál než do Londýna. Stejně mám ale pocit, že je to příliš velká vzdálenost.

Mám zpocené ruce. Otřu si je o džíny a potřesu hlavou ve snaze přimět se vychutnat vzrušení, které plaše vykukuje skrz můj strach.

Nebyla jsem si jistá, kdy tenhle den přijde a jestli vůbec kdy nastane.

Když už je tedy tu, musí být dokonalý.

Sklopím pohled na své ruce, na své prsteny, jak zásnubní, tak i snubní, stále ještě pohodlně usazené vedle sebe v bledé rýze v kůži.

Aiden mě prosil, abych si je sundala, jenomže nejdou přetáhnout přes kloub mých stále nateklých prstů. To je jeden z vedlejších příznaků mateřství.

Na příjezdové cestě zarachotí štěrk. Opět natáhnu krk a zahlédnu Aidenovo auto, jak zajíždí před domem na místo, kde dřív vždycky 7

Az ji najdou_blok.indd 7

02.09.21 13:56

parkovalo. Spěšně slezu ze sedadla, běžím ke dveřím a otevřu je.

Staré železné panty zavržou a do domu vtrhne závan studeného vzduchu.

Dveře na straně řidiče se otevřou a mně se na studené podlaze zkroutí prsty na nohou. Aiden zasténá a chytne se okraje dveří, aby se vytáhl ven z auta. Pod váhou těla mu podklesávají kolena. Já to sice neslyším, ale určitě mu v nich zapraskalo. Je to pozůstatek z dřívějších let, kdy hrával ragby. Pro takhle vysokého muže je to vážně směšně malé auto.

Dojde k zadním dveřím a já si stoupnu na špičky a pokouším se ji zahlédnout. Prásknutí, a pak…

A je tu – běží ke mně s obrovským úsměvem na obličeji a v ruce se jí třepotá velký papír. „Freyo!“ vyjeknu hlasem nezvykle vysokým, jak jsem nadšená.

Moje milovaná holčička.

Freya Grace Williamsová. Jsou jí čtyři roky. Narodila se 16. srpna.

Vážila 3 kila 25 a měřila 51 centimetrů. Deset prstů na rukou i na nohou, zelené oči jako její otec, vlasy černé jako havran po mně.

Když se blíží k domu, zpomalí, šoupe nohama a rozhazuje štěrk na všechny strany. Těsně před vstupními dveřmi se zastaví. Zdvihne ke mně pohled. Kulatý obličej má rozesmátý o něco míň, stále jí nezmizely buclaté tvářičky, které měla jako miminko. Dlouhé vlnité vlásky má stažené dozadu, aby jí nepadaly do očí, které ve slunečním svitu vypadají téměř zlaté.

Sednu si na bobek a přitáhnu ji k sobě. „Maminko!“ vyhrkne a natočí hlavu, aby mi dala pusu na tvář. Její dech mě zašimrá na uchu.

Aiden se přiblíží, stoupne si za Freyu a chytne ji za rameno. Ta se ode mě odtrhne, obrátí se, zakloní hlavu a pohlédne na něj. Usměje se na ni a kolem očí se mu udělají drobné vrásky. Právě jeho očí jsem si všimla ze všeho nejdřív, když jsem se s ním před mnoha lety seznámila.

Tenkrát sebejistě přistoupil ke mně a mým přátelům. Londýn přepadla vlna veder a v baru na střeše to v odpoledním slunci žilo. Když jsem však zdvihla oči od své skleničky, mé myšlenky přerušilo jeho „Dovolíte?“ 8

Az ji najdou_blok.indd 8

02.09.21 13:56

a neviděla jsem nic než jeho. Za ním se od hladiny Temže odráželo jiskřivé sluneční světlo a já byla přímo očarovaná. „Ukaž mamince, co jsi pro ni udělala.“ Jeho hlas zní chraptivě, jako to bývá, když se moc dobře nevyspal.

Usměju se a Freya natáhne ruku s papírem. „Tak tohle jsi mi nakreslila?“ Přikývne na souhlas, tvářičky jí zrudnou a sklopí oči k zemi.

Vezmu si od ní výkres. Je na něm vodorovná, trochu křivá zelená čára a prostor pod ní zeleně vybarvený. Uprostřed se vlní modrá voda. Na hnědých kmenech rostou chomáče jiného odstínu zelené, poseté červenými kolečky. Nad tím vším načmárané modré moře oblohy. A konečně dvě postavy – jedna malá se zelenými tečkami očí a jedna velká s hnědými tečkami. Drží se za ruce a obě mají růžově namalované půlměsíce úsměvů.

Naše farma.

A my.

Vzhlédnu k Freye a vidím, že má nakrabacené čelo. Zazubím se na ni. „Moc se mi to líbí, miláčku.“ Zlomí se mi hlas a musím si odkašlat. „Je to nádhernej obrázek.“ Napětí jí zmizí z tváře a zářivě se na mě usměje. „Díky, Freyo.“ Nakloním se k ní a dám jí pusu na čelo. Svěže a čistě voní a já se v duchu přenesu nazpátek do chvíle, kdy jsem ležela na gauči s ní na hrudi. Jemná kůže pod mými prsty. Vdechuju tu vůni novorozeného miminka.

Vstanu. Aiden ke mně natahuje ruku s jejím růžovým batůžkem, a když si ho od něj beru, dotkneme se. Mé prsty ucuknou, jako bych se spálila. Setká se s mým pohledem a tázavě povytáhne obočí. Usměju se a lano napětí, našponované mezi námi, praskne. Zkříží paže a ustoupí dozadu od prahu dveří.

Obrátím pozornost zpátky k Freye, která čeká vedle mě, ale cítím, jak mě Aiden pozoruje zpod přimhouřených víček. Ohlédnu se na něj a on se mi upřeně zadívá do očí. Chce mě zlomit, otevřít, aby mi líp rozuměl. Aby mohl odhalit mé vnitřnosti a přesně viděl, co mám v srdci, co mi proudí žilami.

9

Az ji najdou_blok.indd 9

02.09.21 13:56

„Tak jo, Freyo.“ Přeruším ticho, odtrhnu oči od Aidena a usměju se na ni. „Rozluč se s tatínkem a pak můžeš jít dovnitř, jestli chceš.

V pokojíčku na tebe čeká překvapení.“ „Knížky?“ zeptá se. „Možná,“ odpovím a s mnohoslibným úsměvem pokrčím rameny.

Zakření se na mě a pak se vrhne Aidenovi do náruče. Políbí ji na spánek a zašeptá něco do ucha. Přikývne, naposledy mu zamává na rozloučenou a proběhne kolem mě do domu. Sedne si na schody – na ten druhý zdola – zuje si boty, mrskne je na podlahu pod sebou a pak proletí skrz kuchyň do útulné místnosti.

Držím se dveří. Otočím se na Aidena, který má pořád ještě založené ruce – je to bariéra mezi námi. Čekám, že ještě něco řekne, třeba na shledanou, ahoj zítra, cokoli, aby tohle podivné setkání ukončil, ale on tam jen tak stojí a pozoruje mě. „No… tak ti děkuju, žes mi ji přivezl.“ Ušklíbne se.

Donutím svůj obličej, aby se tvářil přátelsky, neutrálně, ale ruka po mém boku se mi sevře v pěst. „Opravdu jsem ti za to vděčná.“ „Hele, tak se o ni vážně dobře starej.“ „Samozřejmě.“ Dávám si pozor, ale můj tón je úsečný. Hloupý. „Víš přece, jak to myslím, Naomi. Máme důvod, proč jsi ji nikdy neměla přes noc. Vzpomínáš si přece?“ Naježím se. „Já to vím. A už je to dávno.“ Neodpoví a já cítím, jak mě v nastalém tichu hodnotí. Chce něco říct – cítím, jak to visí v prostoru mezi námi. „Co je?“ „Přísahej, že už nebereš ty prášky.“ „Vždyť už jsem ti to slíbila. Ale ano… neberu.“ Pozorně sleduje výraz mého obličeje a pak pohlédne do haly za mými zády. Freya právě uklouzla na kamenné podlaze, jak běžela do kuchyně. „Víš co? Možná ji radši vezmu domů. Nejsem asi ještě připravenej…“ 10

Az ji najdou_blok.indd 10

02.09.21 13:56

„Nikam ji nevezmeš,“ odseknu a v žaludku mi okamžitě vře zlostí. „Souhlasil jsi, že ji dneska večer můžu mít já. Slíbils mi to. Vzpomínáš si přece?“ Jako ozvěnou mu vracím jeho povýšená slova.

Skloní bradu na prsa a přikývne. „Jen na ni dávej pozor, jo?“ „Dám na ni pozor, Aidene. Vždyť přece jsem její matka.“ Mračí se na mě, zavrtí hlavou a otevře pusu, zhluboka se nadechne, jako by se chystal něco říct, ale pak to z nějakého důvodu neudělá.

Ještě jednou zavrtí hlavou, tentokrát velmi rozhodně, a odchází, ani se neohlédne.

Když nastartuje auto, zarazí mě povědomá bodavá bolest kdesi hluboko v břiše. Pohled na to, jak odjíždí, není pro mě postupem času snadnější. Ale pak mě za okraj vesty zatahá malá ručička, podívám se dolů a zjistím, že Freya drží knížku. „Mami, můžem si číst v pokojíku?“ „Samozřejmě, miláčku.“ Běží zase zpátky do domu a já rázně zavřu dveře.

Freya se na mě zubí, když jí napouštím vanu horkou vodou plnou bublinek. Nalila si do vody skoro půl lahvičky pěny do koupele a teď piští nadšením, jak bublin rychle přibývá.

Nechám kohoutek otevřený a jdu s ní do jejího pokoje. I když se mnou nebydlí a já bloumám po prázdném domě, zajdu občas do jejího pokoje. Dlouho to byla památka na dřívější časy, kdy jsme byli rodina.

Nesnesla jsem představu, že bych tam měla cokoli změnit. Uprostřed místnosti stála prázdná dětská postýlka a nad ní stále visela od stropu pohyblivá hračka, poblíž se prášilo na židli, v níž jsem ji kojila a celé hodiny chovala v náruči. Pak jsem si ale náhle uvědomila, že když budu setrvávat v minulosti, rodinu mi to domů nevrátí. Letos v létě jsem před jejími čtvrtými narozeninami natřela stěny světle fialovou barvou. Při každém tahu štětcem jsem si představovala, jak si bude ve svém pokoji hrát a číst. Jak tam bude usínat. Když přišla o narozeninách na návštěvu, vběhla dovnitř, radostí pištěla a točila se dokola.

Postýlku, v níž spala od šesti měsíců, jsem věnovala na charitu a místo 11

Az ji najdou_blok.indd 11

02.09.21 13:56

ní koupila postel, které říká „postel pro velký holky“, s bílými sloupky a nebesy plnými mráčků. V rohu pokoje stojí hrdě vysoká knihovna nacpaná k prasknutí knížkami, novými i starými. Některé z nich patřily mně, když jsem byla malá. Stěny jsou vyzdobené zarámovanými citáty a stránkami z její nejoblíbenější knížky – příběhu o holčičce, která následovala Bílého králíčka a spadla do díry vedoucí do Říše divů. Jednou se mě dokonce zeptala, jestli by se nemohla přejmenovat na Alenku.

Dotáhla jsem její pokoj k dokonalosti v naději, že se jednoho dne bude moct konečně vrátit domů. Je plný hraček, s nimiž si však skoro nikdy nemůže hrát. V té posteli dosud nikdy nespala. Až do dneška.

Stojí před knihovnou, kde uprostřed nižší police vévodí Alenka v říši divů, kterou jsem měla jako malá. Má odrbanou obálku a okraje stránek jsou od častého listování pokroucené. Má ji strašně ráda, stejně jako jsem ji milovala i já. Vždycky ji velice opatrně vrací na polici, postaví ji před ostatní knížky a s úžasem k ní vzhlíží. A i teď stojí před knihovnou s pootevřenou pusou. Nadšení z koupele je na chvíli zapomenuté.

Rychle sáhnu do zadní kapsy džínů a vytáhnu telefon.

Cvak. Cvak, cvak.

Neobratně se svléká a pak jdeme kolem schodiště a starého pokoje mých rodičů do koupelny. Vyzdvihnu ji do vany, protože tam sama ještě nevleze. V tom okamžiku mi zavibruje telefon.

Rupert.

Doufám, že to jde dobře. Myslím na vás. xxx

Náhle se cítím provinile, až se mi sevře žaludek. Chtěl tady být, ale já jsem řekla ne. Protože tu musíme být jenom já a ona. Jen my dvě samy.

Díky. Všechno v pořádku, teď se vykoupe a půjde spát.

Slibuju, že se s ní brzy setkáš. x

Opatrně telefon položím na okraj umyvadla. Ale opět se rozvibruje a spadne na podlahu. Zdvihnu ho. Displej je naštěstí neporušený. Jeho 12

Az ji najdou_blok.indd 12

02.09.21 13:56

zpráva se objeví přes fotku na pozadí, na níž je Freya jako miminko v mátově zelených dupačkách. Je to okamžik, kdy se poprvé usmála.

Nemůžu se dočkat. Už jsi jí řekla, že z ní bude starší ségra? xxx

Zvednu oči od telefonu a zjistím, že mě Freya pořád pozoruje přes okraj vany. Upře pohled na mé břicho a pak se zadívá zpátky na bublinky. Je možné, že už to pozná?

Položím si ruku na břicho. Je ještě ploché, propadlé v místech, kde mi trčí pánevní kosti. Nic tam ještě není, vždyť je to jen pár týdnů.

Někdy se nechám prostě unést fantazií.

Položím telefon na zavřené víko záchodu, ignoruju jeho zprávu a pozoruju Freyu ve vaně. Pěna jí sahá až k hrudníku a oběma rukama nabírá bublinky. „Freyo… líbí se ti být u maminky doma?“ Kousnu se do rtu, až to zabolí. Neměla bych jí klást takovéhle otázky.

Dál si hraje s bublinkami, ale po chvíli téměř neznatelně přikývne.

Rychle vypustím zadržovaný vzduch z plic v hlasitém výdechu. Už bych se jí neměla ptát, neměla bych na ni dál tlačit.

Jenomže si nemůžu pomoct. „Chtěla bys být u maminky častěji?“ Řeknu to jemně a usměju se na ni. Chci, aby cítila jistotu, aby věděla, že je milovaná. Že ať odpoví jakkoli, bude to v pořádku. Že z toho nebudu smutná ani se nebudu zlobit. Pocit provinění je ta nejhorší emoce, zvlášť pro dítě. „Mohly bychom se zeptat tatínka, až pro tebe zítra přijede, jestli teda chceš?“ Přestane si hrát a já to znovu vidím. Neznatelné přikývnutí. „Tak dobře. Zeptáme se ho.“ Aidena to hrozně naštve, řekne, že se ho snažím manipulovat. Že používám Freyu jako zbraň. To ale není pravda.

Něco takového bych nikdy neudělala. Freya potřebuje mě právě tak, jako potřebuje jeho. Dokonce víc. Každé dítě potřebuje svou matku.

Kleknu si k vaně, ponořím ruce do vody a naberu obrovskou hromadu pěny. Nadechnu se, pak do ní prudce fouknu a bublinky se rozlétnou směrem k Freye. Nadšeně se rozchechtá, jak jí bílé pěnové chomáčky přistávají ve vlasech a na obličeji. Řehtá se, až se jí natřásá 13

Az ji najdou_blok.indd 13

02.09.21 13:56

bříško. Je to ten smích, kdy se člověk skoro nemůže nadechnout, smích, který téměř bolí. Rozesměju se spolu s ní.

Chvíli se cachtáme ve vodě a pak jí opatrně umyju vlásky. Když je oplachuju, dávám pozor, aby jí šampón nepřišel do očí. Když jsme tu bydleli jako rodina, strašně nerada si myla vlasy, bála se, že ji bude voda štípat v očích. Vždycky křičela „Au!“ ještě dřív, než jsem jí začala lít vodu na hlavu.

Tak ráda bych dokázala, aby se tolik nebála.

Vyndám ji z vany, postavím na předložku, zabalím ji do nadýchaného bílého ručníku a vezmu do náruče. Na rameno mi kape voda z jejích mokrých vlásků. „Tak pojď, osušíme tě.“ Vezmeme se za ruce a obě se hihňáme, když cestou do jejího pokoje zakopnu. „Nešikovná maminka,“ komentuje to.

Pomůžu jí obléct její oblíbené pyžamko s jednorožcem, které už jsem jí předem rozložila na posteli. Když ale zapnu fén do zásuvky a pustím ho, vyskočí, přitiskne si dlaně na uši a odtáhne se ode mě. „Ty nemáš ráda fén, miláčku?“ Tohle je něco nového. „Ne! Vypni to, prosím!“ překřikuje hluk přístroje. Rychle ho vypnu.

Jediným zvukem v místnosti je teď její zrychlený dech. Nahý hrudníček se jí prudce zdvihá a zase klesá.

Kleknu si před ni, takže máme obličeje proti sobě. „Je to jenom fén.

Nic ti neudělá.“ Hladím ji po tvářičce a odhrnu vlasy z čela. Spodní ret se jí chvěje. „Nemám ho ráda. Bojím se toho rámusu.“ „To nic. Prostě ti vysuším vlasy ručníkem, ano?“ „Helen to dělá taky tak.“ Při zvuku toho jména mi cukne ruka a prsty se mi zachytí ve zcuchaných vláskách. „Au, mami.“ „Promiň. Moc mě to mrzí. Bylo to omylem.“ Koušu se zevnitř do tváře a soustředím se na to, abych jí rytmicky třela ručníkem vlasy.

14

Az ji najdou_blok.indd 14

02.09.21 13:56

Vždyť je teprve dítě. Nechápe to. Nechtěla mě ranit. „Chtěla bys mi něco číst, zatímco ti budu sušit vlasy?“ „Ano, prosím,“ zašeptá.

Přinesu jí její školní čítanku z batůžku, který leží vedle skříně. Je to jednoduchá obrázková knížka. Na každé stránce je velká barevná ilustrace a jedna krátká věta. Sušení vlasů ručníkem mi zabere skoro patnáct minut, ale jí to nevadí – nadýmá se pýchou, když slabikuje krátká slova.

Pak už má vlásky suché, vleze si do postele a já ji přikryju až po bradu. „Je ta postýlka pohodlná?“ ujišťuju se.

Se šťastným úsměvem přikývne. „Tady máš Myšáka.“ Rychle vyndá ruce zpod deky a natáhne se po své nejoblíbenější hračce. Bez něj neusne. „Chceš, abych ti ještě četla, miláčku?“ „Ano, prosím.“ „A jakou knížku bys ráda? Můžeme číst, co jen budeš chtít.“ Zakření se. „Alenku!“ „Zase?“ Zalapám po dechu a předstírám, že mě její volba šokovala. „Budeme číst tam, kde jsme přestaly? A až do konce?“ Přikývne a oči jí nadšeně září.

Vlezu si k ní do postele, opřu si hlavu a začnu číst. Dočtu to až do konce, jak jsem slíbila. „… Nakonec si ještě představila, jak jednou po letech bude její sestřička dospělá; a jak si i ve zralém věku uchová z dětství prosté vroucí srdce – jak se za ní potáhnou zase jiné děti a jak se jim oči rozzáří a rozdychtí nad leckterým jejím úžasným příběhem a třeba taky nad jejím dávným snem o Říši divů – a jak se bude vžívat do jejich prostých žalů, těšit se z jejich prostých radostí při vzpomínce na své dětství a na blahé letní dny.“ Nenápadně pohlédnu na Freyu vedle sebe. Oči má zavřené a dlouhé černé řasy se jí zachvívají na tvářích.

Opatrně vstanu z postele, abych ji nevzbudila, a pak se obrátím a dám jí pusu na tvář. „Dobrou noc. Mám tě moc ráda, Freyo.“ 15

Az ji najdou_blok.indd 15

02.09.21 13:56

Po špičkách přejdu ke dveřím. Pomaloučku je přivírám, když vtom se ze tmy uvnitř ozve tenký hlásek. „Já tě mám taky ráda, maminko.“ „Dobrou.“ Zaklapnu dveře a oči mám plné slz. Opřu se o ně zády a vydechnu.

Dlouhé roky čekání jsou za mnou. Je doma. Konečně je doma. A tohle je pouhý začátek, odteď už tahle situace bude normální. Freya bude spát ve svém pokoji, u mě doma, kam patří.

Převléknu se do pyžama a uvelebím se na pohovce v pokoji s hromadou sešitů na opravování. Občas pohlédnu francouzským oknem na nedozírnou oblohu plnou hvězd, která se klene nad vysokými stromy na konci zahrady. Ty však ve tmě nejsou vidět. Čas ubíhá a oheň ještě praská, jak v něm uhlíky pomalu dohasínají.

Pak zmizí poslední jiskřička, rošt je prázdný a černý. Vyjdu po schodech do koupelny vyčistit si zuby. Snažím se chovat co nejtišeji, přestože mě z druhé strany domu nemůže slyšet. Umyju si obličej a pak otevřu skříňku pod umyvadlem. Má ruka instinktivně sáhne po bílé papírové krabičce.

Prsty se mi zarazí, ale jen na kratičký okamžik. Pak vytáhnu platíčko a vymáčknu z něj na dlaň malou tyrkysovou pilulku.

Já tě mám taky ráda, maminko.

Její slova mi zní v hlavě, když se na sebe dívám v zrcadle, položím pilulku na jazyk a polknu.

Moje holčička je v bezpečí. Moje holčička je doma.

Ozývá se pláč a moje oči se snaží otevřít. Rychle mrkám do tmy a pokouším se dostat do přítomnosti. Pokaždé když se vzbudím, několik okamžiků mi trvá, než posbírám všechny drobné úlomky svého života a zase je složím dohromady. Občas je těžké ten proces vydržet.

Co to je za zvuk?

Zakryju si oči rukou a soustředím se. Snažím se určit zvuk, který se ozývá temnotou.

Pláč.

16

Az ji najdou_blok.indd 16

02.09.21 13:56

To je Freya.

Ale to přece nemůže být ona, tenhle nářek je příliš vysoký a ostrý, jako hlas nějakého novorozence. Je mi ale povědomý. Jako nějaký pláč z minulosti.

Posadím se a z prudkého pohybu se mi zamotá hlava. Když ale opět zavřu oči, zvuk se ozývá hlasitěji.

Brečí tu nějaké miminko. A je to její pláč.

Freya.

Potřesu hlavou, abych si ten zvuk vypudila z mysli, klepu hlavou rychleji a rychleji a náhle černé nekonečno za mýma očima exploduje výbuchy světla a barvy.

Přestaň.

Ticho. Pláč ustal.

Možná za to může ten prášek. Rána jsou vždycky nejtěžší – několik minut po probuzení mě jeho účinky zahalují jako těžká mlha. Neměla jsem si tu pilulku brát. Ne teď, když je tu Freya.

Sáhnu po telefonu a stisknu tlačítko. V temné místnosti se rozsvítí čas. Je 7:35.

Možná že se Freya vzbudila. Měla bych se na ni jít podívat, určitě má strach jít mě potmě hledat.

Přehodím nohy přes pelest, ale zamotám se, když si stoupám. Opřu se o komodu, narovnám se a znovu potřesu hlavou ve snaze zbavit se té hrozné únavy.

Tmu nad schodištěm osvětluje pouze tenký proužek denního světla, dopadající na schody z velkého okna vedoucího na příjezdovou cestu.

Pohlédnu k Freyinu pokoji.

Dveře jsou dokořán.

Rozhodně jsem je včera večer zavírala… Možná se samy otevřely.

Nebo třeba vstala, zašla si na záchod a pak už za sebou nezavřela – koneckonců už není miminko.

Hlava se mi točí, dům víří kolem mě, jako bych se dívala do kaleidoskopu.

Dýchej, jenom dýchej.

17

Az ji najdou_blok.indd 17

02.09.21 13:56

Udělám krok z koberce na kamennou podlahu chodby nad schody.

Zebe mě do nohou. Připadá mi, že prostor přede mnou se prodlužuje a každý další opatrný krok mě k jejímu pokoji nepřibližuje ani o milimetr. Dveře se začínají otáčet, až nakonec visí od stropu. Svět je obrácený vzhůru nohama.

Zastavím se a zírám na své nohy. Mé oči rychle mrkají. Pohled mi přitáhne světlo ve tvaru úsměvu, které dopadá na schody. Kočka Šklíba – zuby jí září.

Všichni jsme tu blázni.

Svět už není vzhůru nohama a já stojím přímo před otevřenými dveřmi Freyina pokoje. Mé oči přivyknou tmě uvnitř a upřou se na postel.

Je prázdná.

Vrhnu se do místnosti a cvaknu vypínačem.

Není tu.

Pokoj je prázdný. „Freyo?“ Odkašlu si. „Freyo, kde jsi?“ Jemné prstíky strachu mi začnou šplhat po krku. Ruka mi vystřelí k zátylku a pokouší se je zaplašit.

Třeba se schovává.

Přejdu pokojem ke skříni a otevřu dveře. Není tam. Visí v ní pouze ramínka se skoro nenošenými šaty.

Otočím se kolem dokola a rozhlížím se po místnosti.

Kde jen může být?

Zákeřné prstíky jsou zpátky a chladně se mi stočí kolem krku.

A stisknou.

Sevřu rty a pomalu se nadechuju.

To se ti jenom zdá. Freye se nic nestalo.

Vyjdu z jejího pokoje a pozorně poslouchám, jestli se někde neozve nějaká známka její přítomnosti. Dům je ale tichý a temný.

Pomalu se šourám chodbou ke schodům. Dech se mi zrychlí.

18

Az ji najdou_blok.indd 18

02.09.21 13:56

Přestaň.

Probudila se brzy a sešla dolů.

Srdce mi však zběsile buší.

Uklidni se, Naomi. „Freyo?“ zavolám znovu a její jméno mi ozvěnou zní v uších.

Přiblížím se ke schodišti, ale váhám se podívat dolů. Srdce mi bouchá do žeber.

Prostě se podívej.

Bude tam sedět na druhém schodu odzdola jako vždycky. Bude si hrát se svými plyšáky a vedle sebe bude mít položenou knížku.

Pohnu se kupředu a napřáhnu se k zábradlí. Ruce se mi třesou, ale přece jen sevřu v prstech dřevěné madlo a hledám nějakou oporu v pevných základech svého domova. Nevšímám si uzlu paniky, který se mi těsně utahuje ve středu hrudního koše, zhluboka se nadechnu a podívám se dolů do haly.

Mozek se mi zadrhne a na kratičký zlomek vteřiny nechápe, co vidí.

Freya leží pod schody, otevřené oči ani nemrknou, vlasy rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Tak tichá a příliš nehybná, aby mohla spát.

19

Az ji najdou_blok.indd 19

02.09.21 13:56

2 Když jsem Freyu viděla poprvé, když mi ji porodní asistentka, která vypadala stejně vyčerpaně jako já, konečně položila na hruď, kůží na kůži, pozorovala jsem ji, jak se zdvihá a klesá, jak můj dech pohybuje drobným tělíčkem nahoru a dolů, nahoru a dolů. Vypadala, jako by byla z jiného světa – úplně jiného, než je ten můj. Oči měla moc veliké, pusinku příliš malou a od hlavy k patě byla pokrytá jemným chmýřím.

Chloupky jí za pár dní vypadaly a pod nimi se objevila moje krásná dcerka, ale převažující vzpomínka z jejího narození je nechápavý údiv nad tím, jak vypadá.

To, a taky všechna ta krev. Místy byla tmavě hnědá a místy jasně červená, pokrývala její růžovou pokožku, kluzká jako olej. Teď je její kůže bledá.

Dívej se jinam. Dívej se jinam, dívej se jinam, dívej se jinam.

Ztuhnu, na okamžik odvátá do klidného oka uragánu, paralyzovaná šokem. Ale oči se mi samy obracejí k místu, kde má dcerka nehybně leží.

Sevření, které mě poutalo na místo, povolí a já letím dolů po schodech, na dolním schodu zakopnu o vlastní nohu a svalím se na podlahu. Tvrdě narazím koleny a rozpřáhnu ruce.

Zvednu hlavu. Freyin obličej je ode mě jen pár centimetrů. Položím jí prsty na tvářičku. „Freyo?“ Žádná odpověď.

Tohle musí být sen… „Freyo?“ vykřiknu a můj hlas se odráží od ticha.

Opřu ruce o tvrdou podlahu a nakloním se těsně nad ni, ucho mám jen vlásek od jejích úst, tak jak jsem to dělávala, když byla miminko a já se bála, že v noci přestala dýchat.

20

Az ji najdou_blok.indd 20

02.09.21 13:56

„Freyo?“ Vzduch se ani nehne. Ani nejslabší teplý, chvějivý dech, který by mi jemně ovíval tvář. Nic. Vůbec nic.

Vzbuď se, Naomi.

Po tváři mi začínají stékat horké slzy a dusím se hleny, které mi ucpávají krk. Natáhnu ruku, vezmu ji za zápěstí a vtisknu ukazováček a prostředníček do měkkého masa.

Nic. Žádný tep.

Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se. Je to jen zlý sen. Vzbuď se.

Bez varování se mi z hrdla derou vzlyky. Zírám na ni s otevřenou pusou a ona se dívá vzhůru nevidoucíma, neživýma očima. V očích má strach.

Co jen mohla vidět?

Natáhnu se a vezmu její ručičku do dlaně. Je chladná.

Jak dlouho už tu leží? Jak se tohle stalo? A jak ji dostanu nazpátek?

Když zavřu oči, zatajím dech a budu si to přát, tak se přece určitě probudí. Nebo se probudím já.

Tohle se ti jen zdá. Musíš se zkrátka probudit.

Pustím její ruku a pořádně se štípnu do citlivé kůže na vnitřní straně lokte.

Vzbuď se, Naomi.

Zavřu oči, chvilku počkám a snažím se uklidnit svůj dech, pak oči otevřu.

Nejsem zpátky v posteli, oči se mi s úlevou neotevřely. Stále ještě klečím na podlaze v tiché hale. A Freya je…

Výkřik se ozývá z mého nejhlubšího nitra, je to zvuk, jaký jsem nikdy předtím nevydala.

Zoufale se rozhlédnu kolem sebe, hledám nějakou stopu, která by vysvětlila, co se stalo, hledám nějakou známku, která by mi potvrdila, že je to jen sen, jen noční můra, ale…

Co je támhleto?

Na druhém konci haly skoro u dveří leží malý šedivý předmět, zkroucený, jako by ho někdo odhodil.

21

Az ji najdou_blok.indd 21

02.09.21 13:56

Přimhouřím oči a snažím se rozeznat tvar té věci, přestože se můj pohled pohybuje sem tam a místnost se divoce houpe ze strany na stranu.

Co to je? Co to…?

Je to Myšák. Freyin Myšák.

Musela si ho s sebou přinést dolů. Musel jí vyletět z náruče, když…

Ne. Sklopím zase pohled a Freya tam stále je. Stále se nehýbá.

Jak se to stalo? Jak spadla? Snažila se mě probudit? Pokusila se projít dlouhou nerovnou chodbou do mého pokoje? Nebo šla na záchod?

Potřebovala něco? Snažila se sejít dolů sama? Ve tmě?

Vzbuď se, Freyo. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se.

Pomozte mi někdo.

Prosím.

Potřesu hlavou a přitisknu si prsty ke spánkům, abych se donutila přemýšlet, ale vzdouvá se ve mně vlna paniky.

Mysli, Naomi. Mysli. Snaž se vzpomenout. Pokusila se tě vzbudit?

Zoufale hledám v zastrčených koutech své mysli, ale nemůžu si na nic vzpomenout. Když si vezmu tu pilulku, zmizím ze světa. Jako bych byla v kómatu. Jako bych se už nikdy neměla vzbudit. A někdy se mi v hlavě velké kusy času rozloží na malé střípky. Někdy dlouhá časová údobí úplně zmizí a mně zbyde jen obrovská zející černá díra na místě, kde by měla být má paměť.

Potřebuju čas na přemýšlení.

Kdybych si nevzala ten prášek, byla bych jí mohla pomoct. Co jestli mě volala a já ji neslyšela? Co když mě potřebovala?

Otevřu oči a v zorném poli se mi objeví její obličej.

Proč se pokusila jít potmě dolů? Proč odešla ze svého pokoje? Proč to udělala? Proč?

Jedna z těch otázek se znovu a znovu dere do popředí a nedá se zaplašit. Neptá se proč a nedá se odsunout nebo nezodpovědět.

Jak to jen řeknu Aidenovi?

Položím si ruku na břicho a zatmí se mi před očima.

22

Az ji najdou_blok.indd 22

02.09.21 13:56

Když jsem asi tak před týdnem zjistila, že jsem těhotná, ty dvě tenké čárky na testu znamenaly jediné – druhou šanci. Naději.

Po tom všem, čím jsme prošli… jak mu to řeknu?

A až mu to řeknu… co se stane s miminkem?

23

Az ji najdou_blok.indd 23

02.09.21 13:56

3 O pět let dříve…

Listopad S těhotenským testem sevřeným v dlani jsem pomalu otevřela dveře ložnice a po úzké chodbě nad schody bytu přešla do koupelny. „Naomi?“ volal Aiden z obýváku. „Jsi v pohodě, broučku?“ „Jo. Všechno v pořádku. Za minutku jsem tam!“ Můj hlas zněl podivně. Najednou byl neobvykle vysoký a nepřirozeně veselý, jako bych se nadechla hélia z balónku. „Jseš si jistá?“ zeptal se ustaraně.

Pokusila jsem se promluvit hlubším hlasem. „Jo.“ Zavřela jsem za sebou koupelnové dveře, stáhla si džíny, posadila se na kraj záchodového prkénka, nešikovně strčila test do mísy a snažila se nepočurat si ruce. Čekala jsem a myslela si, že to nepůjde, ale pak první prudký proud vystříkl přímo na tyčinku. A na mé ruce.

Přicvakla jsem krytku testu na místo a položila ho lícem dolů na kraj umyvadla. Vstala jsem, umyla si ruce a pak v malém prostoru přecházela sem a tam.

Jak už je to dlouho?

Podívala jsem se na stopky na svém telefonu – uplynulo pětačtyřicet vteřin. Tři minuty budou trvat celou věčnost.

Posadila jsem se na okraj vany a na okamžik si opřela čelo o umyvadlo. Pak jsem vyskočila, protože se ozvalo klapnutí, dveře se otevřely a objevil se užaslý obličej Aidena, který si okamžitě všiml testu na umyvadle. „Myslím, že jsem možná těhotná,“ zašeptala jsem a mávla rukou směrem k testu. „Jak vidíš.“

24

Az ji najdou_blok.indd 24

02.09.21 13:56

Aiden stál ve dveřích jako přimrazený, oči stále ještě upřené na test. „Vážně?“ Přikývla jsem. Kolem úst mu pohrával neznatelný, šokovaný úsměv.

Přešel přes koupelnu, sedl si vedle mě na okraj vany a natáhl ke mně ruku. Pevně jsem se jí chytila. Koutkem oka jsem na něj pohlédla a snažila se odhadnout jeho reakci. Zatím jsme to nezkoušeli dlouho.

Podíval se mi do očí. „Jsem hrozně rozrušenej,“ zašeptal a zakřenil se. „To já taky.“ Usmáli jsme se na sebe a pak jsme oba upřeli pohled na test, který tam ležel a chystal se předpovědět naši budoucnost. „Už je čas,“ zašeptala jsem.

Vstali jsme, váhavě se blížili k umyvadlu a stále se drželi za ruce.

Pomalu jsem natáhla ruku. „Jsi připravenej?“ zeptala jsem se. Zíral na mé natažené prsty a kousal se do spodního rtu. Přikývl, stiskl mi ruku, ale nespouštěl pohled z testu.

Zaváhala jsem – a pak jsem test obrátila.

Dvě jasné čárky. „A do prdele, budou z nás rodiče!“ vyhrkl Aiden a položil si ruku na čelo.

Vzhlédla jsem k němu. Měl obrovské, vykulené oči a úsměv tak široký, že mu málem rozlomil obličej vejpůl. „Budou z nás rodiče,“ opakovala jsem. Rozesmál se, natáhl ruce a chytil mě do náruče. Nohy se mi zvedly z podlahy a srdce přetékalo štěstím. Zaklonila jsem hlavu a taky se rozesmála veselým, bezstarostným smíchem.

Spokojeně jsem si povzdechla, když mě zase postavil na zem, vzal mou bradu do dlaní a políbil mě.

Teď je moje rodina. On. A naše miminko.

25

Az ji najdou_blok.indd 25

02.09.21 13:56

4 „Haló?“ Už nějakou dobu přecházím po hale sem a tam, znovu a znovu, ale při zvuku jeho hlasu se zprudka zarazím. Mám pocit, jako bych stála na okraji útesu, a jestli se vrhnu kupředu, zřítím se pryč ze svého života a nic po něm nezůstane, nezůstane nic ani po mně, až se roztříštím o zem dole.

Ticho naplní zvuk krve tepající mi v uších a po zádech mi přeběhne mráz. „Haló? Naomi? Jsi tam?“ Oči mi sjedou na velké hodiny visící u vstupních dveří. Je skoro čtvrt na devět. Aiden vstává brzy, takže už bude vzhůru, ale ještě se pravděpodobně nestihl vysprchovat a obléknout. Spíš sešel dolů, posadil se ke kuchyňskému stolu a pije velký šálek kávy, černé, bez cukru.

Předpokládám, že ona ještě spí.

Opřu si hlavu o zeď, čelo natlačené na odhalené cihly, a celým tělem mi proudí adrenalin. Dech mám nepravidelný, úzkostný. Snažím se ho nějak ovládnout, ale ze žaludku mi stoupá povědomý pocit paniky.

Spadla. Nebyla to tvoje chyba.

On to ale nepochopí. Nedůvěřuje mi – a já jsem ho donutila mi ji tu nechat přes noc. Bude mě obviňovat. „Haló?“ O těch práškách jsem lhala. Slíbila jsem mu, že už si je nikdy nevezmu. Stejně jako předtím… Řekni něco, Naomi. „Freye se něco stalo,“ zašeptám do telefonu a z očí mi začnou téct slzy. Cítím jejich slanou chuť v ústech. „Naomi? Cos to říkala o Freye?“ vyhrkne Aiden. „Co se stalo?“ Tohle přece nemůže být pravda…

26

Az ji najdou_blok.indd 26

02.09.21 13:56

Nadechuju se nosem, vtahuju vzduch hluboko do plic a vím, že hlas se mi bude chvět. Hrdlo se mi začíná stahovat. Ledové prsty paniky se mi natahují kolem hlavy a tisknou mi spánky jako čelisti svěráku.

Přitisknu dlaň ke zdi. Cihly se rozostří.

Freya spadla.

Nutím se ta slova říct, ale tlak v mé hlavě je tak strašný, že nemůžu myslet.

Freya je mrtvá.

Celá místnost se začíná točit.

Byla to nehoda.

Tak to prostě řekni.

Freya je mrtvá.

Před očima se mi zatáhne černá opona a vidím blikající modrá světla.

Záchranáři klečí pod schody. Policisté stojí kousek stranou a pozorují situaci. Zvuk zavíraného zipu na černém vaku. Vaše ztráta nás moc mrzí.

Taky mi vezmou moje miminko. Odvezou Freyu. Obě mé děti budou pryč. Můj domov zaplní lidé v uniformách, kteří ji odvezou na nějaké chladné, sterilní místo… „Aidene, přijel jsi sem, vzal sis Freyu a nic jsi mi o tom neřekl?“ Můj hlas zní podivně, jako bych ho slyšela odněkud zdaleka. Aiden nic neříká. Představuju si, jak sedí doma u stolu, vlasy mu padají do očí, a tak úplně mou otázku nechápe.

Já sama tu otázku nechápu. „Naomi? O čem to proboha mluvíš?“ Musím to vzít zpátky. Hned teď. Musím mu říct, že se stalo něco strašného, ale že to není ničí chyba a že je mi to líto.

Je mi to moc líto. Řekni to. „Nemůžu Freyu najít. Byly jsme venku a já jsem šla dovnitř připravit jí nějaký jídlo, ale teď tu není. Nepřijel sis pro ni?“ Hlas se mi zlomí.

Bude si myslet, že to způsobila starost. „Proč jste byly venku?“ 27

Az ji najdou_blok.indd 27

02.09.21 13:56

„Vstala brzy… Chtěla si hrát…“ „Naomi, je to snad nějakej zvrácenej vtip?“ Lež mi naplní ústa jako zvratky. Hustá, plná nestrávených kusů pravdy. Chci tu nechutnou věc vyplivnout, ale zachytává se mi mezi zuby a pokrývá jazyk. Řekni mu pravdu. Jen mu prostě řekni pravdu.

Jenomže už je pozdě. Už jsem zalhala. Jak můžu vzít nazpátek to, co jsem právě řekla? Jak můžu mluvit pravdu a dokázat, aby uvěřil, že to nebyla moje vina?

Prostě mu to řekni.

Ale on mi nebude věřit. „Nemůžu ji najít. Nikde tu není.“ „Volala jsi policii?“ „Ne, ještě ne.“ „Tak krucinál zavolej policajty. Hned jedu. Budu tam, jak nejdřív to půjde.“ V telefonu je ticho. Stojím v hale a stále ho tisknu k uchu. Ozývá se z něj tupý, neúprosný řinčivý tón.

Co jsem to jen provedla?!

Musím zavolat policii, ještě než dorazí. Jinak bude chtít vědět, proč jsem to neudělala hned. Ale jakmile zavolám, ze lži se bude muset stát moje pravda. Nebudu moci vzít zpátky tu strašlivou zradu své dcerky a její památky – jejích jasných očí a veselého smíchu.

Když ale po tom lhaní teď řeknu pravdu, kdo mi uvěří?

Zarazím se s prstem nad devítkou…

Ne. Potřebuju zavolat Rupertovi.

Rupert mi pomůže. Miluje mě. Miluje mě víc než všechno na světě.

Udělal bych pro tebe všechno na světě – to mi přece vždycky říká.

Udělá ale tohle?

Prostě mu zavolej.

Zvolím jeho číslo a čekám. Jedno zazvonění… a už to bere. Jako vždycky. „Ruperte?“ vyhrknu, ještě než stačí říct ahoj.

28

Az ji najdou_blok.indd 28

02.09.21 13:56

„Naomi? Co se děje?“ zareaguje. „Mluvíš nějak divně.“ „Můžeš sem prosím tě přijet?“ Snažím se to říct klidně, ale hlas se mi chvěje – jako křehká loďka na rozbouřených vodách. „Kde jsi? Co se stalo?“ „Potřebuju tě. Potřebuju… potřebuju tvou pomoc.“ „Naomi, pověz mi, co se stalo.“ Kousnu se vší silou do rtu. Trhnu sebou a otřu si pusu hřbetem ruky. Krev.

Jestli by to někdo mohl pochopit, jestli by mi někdo mohl pomoct, byl by to Rupert. Laskavý, hodný, příšerně oddaný Rupert. „Freya je…“ Nemůžeš mu to říct.

Ne, to nemůžu. Kdybych mu to řekla, znamenalo by to, že bych mu musela říct všechno. Odhalila bych se před ním a on by mě viděl nahou. A on přece neví všechno. Neví nic o tom rozchodu. Ani o tom, co se stalo předtím.

A co by to muselo být za zrůdu, aby mi potom pomáhala? Rupert mě miluje, to vím. Ale není žádná zrůda. Zavřu oči. „Freya zmizela. Nemůžu ji najít.“ „Cože?“ Kousnu se ještě víc. Ret mě štípe, jak uvnitř úst praská až do koutku, jemná kůže se trhá jako tenoučký papír.

Kruci.

Pojede sem jako o závod. Bydlí jen za rohem. Bude tu za deset minut. „Ruperte, já…“ „Budu tam, co nejdřív to půjde, ano? Ale stejně mi to bude trvat skoro dvě hodiny.“ „Dvě hodiny?“ „Jsem přece v Bristolu, pamatuješ si? Jel jsem na návštěvu k sestře.“ Potlačím rozechvělý úlevný výdech.

V Bristolu. No jasně. Když jsem mu pověděla, že ještě nejsem připravená na to, aby se setkal s Freyou, a že nechci, aby byl při její 29

Az ji najdou_blok.indd 29

02.09.21 13:56

návštěvě u mě doma, rozhodl se, že zajede za sestrou. Už ho zvala několik měsíců. „Dobře. No tak sem přijeď, jak nejrychleji to půjde, prosím tě,“ řeknu. „Ano. Hned pojedu,“ slíbí. Slyším, jak se pohybuje po domě a jak šustí věci, které si spěšně cpe do tašky. „A jeď opatrně.“ „Pojedu. Miluju tě.“ „Já tebe taky.“ Ťuknutím prstu hovor ukončím. Ještě mi zbývá poslední telefonát.

Dotykem rozsvítím displej, na němž jsou stále telefonní čísla. Položím prst na kontakt vpravo dole.

Nedělej to, Naomi.

Stisknu 9 – Bude tě to mrzet po zbytek života.

9 – Nikdy si to neodpustíš – 9.

Telefon vyzvání, tři dlouhé tóny a – „Nouzové volání – jakou službu potřebujete?“ Zavěs telefon. „Policii, prosím – ztratila se mi dcera.“

30

Az ji najdou_blok.indd 30

02.09.21 13:56