0041928

Poznámka překladatelky V knize je použit překlad z díla: WILDE, Oscar. Jak je důležité míti Filipa.

Přeložil J. Z. Novák. Artur, 2005.

SEND PICS Copyright © 2020 by Lauren McLaughlin Illustrations © Leny Vítková, 2022 All rights reserved.

Translation © Jana Balharová, 2022 ISBN 978-80-242-8140-7

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 4

27.05.2022 21:41

„Nikomu nedovol, aby přepisoval tvůj příběh.“ –– ALY RAISMANOVÁ, gymnastka

„Je to zbytečně vysoká cena za dvacetiminutový čin.“ –– DAN TURNER, otec Brocka Turnera obviněného ze znásilnění studentky na Stanfordu

„Setkání s pravdou je mnohem složitější, než si myslíte.“ –– WONDER WOMAN, královna Amazonek

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 5

27.05.2022 21:41

JONESVILLE, MASSACHUSETTS 2017

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 7

27.05.2022 21:41

NIKKI

V

zpomínám si na chvíli, kdy jsem poprvé uviděla Suze Tilmanovou. Bylo to o pauze na oběd, letos v dubnu. Nevypadala na holku z Jonesvillu. Postávala sama na parkovišti, opírala se o kapotu stříbrnýho priusu a četla nějakou starou brožovanou knihu.

Myslím, že to byly Čelisti. S každým závanem větru si odhrnula z tváře jemný, světle hnědý vlasy. Měla na sobě obnošený koncertní tričko Boba Segera, pytlovitý džíny a starý černý konversky. Kdokoli jinej by v tomhle ohozu vypadal jako vandrák, ale jí to prostě seklo. Měla krásy na rozdávání. Vypadala jako alternativní verze Disneyho princezny – kdyby se Disney někdy rozhodl natočit film o Frances Bean Cobainový Vysokými okny jídelny táhnoucími se od podlahy až po strop na ni zírala prakticky celá škola, a každej z nás přemýšlel, co je zač a odkud se tu vzala. Vzpomínám si, že jsem se obrátila na svý 9

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 9

27.05.2022 21:41

Lauren McLaughlin

dvě kamarádky, Ani a Lydii, a řekla: „Na tý holce je něco divnýho.“ Měl to být kompliment. Normální lidi mě nudili.

Netrvalo dlouho a všiml si jí i Tarkin Shaw.

Jonesvillská střední je sportovní škola a Tarkin je král sportovců. Má pocit, že mu to tu patří a každá místní holka taky, protože jeho rodiče jsou boháči, a taky proto, že v prváku vyhrál celostátní zápasnickej turnaj – jako by to snad byly bůhvíjaký životní úspěchy. Pravdou ale je, že většina holek úplně zblbne a rozhihňá se, kdykoliv se k nim Tarkin přiblíží. Jako by z vás už jen to, že jste mu poblíž, dělalo tak trochu celebritu. Jenže Suze byla ve škole nová a nevěděla nic o jeho „statusu“. Proto když Tarkin vyšel ven, aby to na ni zkusil, za zády posilu v podobě bandy kumpánů, měl na svý straně jen svoji vizáž filmový hvězdy a něco, co by se snad dalo nazvat šarmem. Nemohla jsem je slyšet, ale byla jsem si jistá, že vytáhl z rukávu všechny svoje trumfy – lichotky, dobírání i svoje žalostný pokusy o humor. Ať už se tam ale snažil o cokoli, na Suze to nedělalo pražádnej dojem.

Její výraz se ani trochu nezměnil. Vypadala, jako by ho analyzovala. Ale ne jako holka, co si měří sexy kluka, spíš jako vědkyně zkoumající lahvičku s močí. Už jen z její řeči těla bylo naprosto zřejmý, že to jediný, co chce, je vrátit se ke svý knížce. Tarkin byl dočista zmatenej.

Bylo to kouzelný.

10

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 10

27.05.2022 21:41

Pošli fotky

Tarkin a já máme společnou minulost. Ale o tom já nerada mluvím.

Když mu konečně došlo, že jeho „šarm“ na Suze nezabere, stáhnul ocas a odkráčel zápasnickou chůzí – protahoval svaly a ušklíbal se při tom na svoje parťáky z týmu. Jen co se vrátili zpět do jídelny, už z nich padaly slova jako „lesba“ a „štětka“. Klasika. O mně a mých kamarádkách se takhle vyjadřují v jednom kuse. Říkají to o každý holce, co je neobdivuje. Tou dobou už se Suze dávno vrátila ke svojí knížce, jako by na ni celej tenhle incident ani trochu nezapůsobil. Trochu jako když sledujete nudnej seriál na Netflixu, co nemá smysl dokoukávat do konce. Otočila jsem se k Ani a Lydii a pronesla jsem: „Tuhle holku musíme poznat.“ Souhlasily.

Společně jsme vyrazily na parkoviště a Tarkin a jeho banda si nás znechuceně měřili.

Tarkin měl asi dojem, že když ji odepsal on, udělají to všichni ostatní taky. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Ty seš nová. Já jsem Nikki.“ „Suze,“ odpověděla a napřáhla ke mně ruku. „Seš Angličanka?“ zeptala se Lydia. „Ne. Ale chvíli jsem tam žila. Proto ten přízvuk. Vlastně jsem se narodila tady, ale nebydlela jsem tu od dětství. Poslední tři roky jsem žila v Mnichově.“ Pohodila hlavou směrem k Tarkinovi, kterej na nás nepokrytě zíral oknem 11

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 11

27.05.2022 21:41

Lauren McLaughlin

jídelny. „Jsou všichni americký kluci jako tenhle?“ „To nemám páru,“ odvětila jsem. „Německý kluci takoví nejsou?“ Ani trochu.“ A pak nám pověděla o Hansovi z Mnichova, co bydlíval o dům vedle. „Byl to trochu trouba, ale měl oči jako studánky.“ „Chodili jste spolu?“ zeptala jsem se. „Byl to spíš kamarád. Ale občas jsme trochu blbli. Zato Piotr…“ Odložila knihu na kapotu auta a uvelebila se, aby nám to povyprávěla. „Byl z Polska, ale chodil u nás na vysokou. Studoval mikrobiologii. Měl ty nejzkušenější ruce na světě. Starší kluci, však víte. Jsou v tom mnohem lepší.“ „Fakt?“ odpověděla jsem a udělala si mentální poznámku, že co se týče romantiky, mám se možná na co těšit, až vypadnu z Jonesvillu. „My s nikým nerandíme, dokud nebudeme na vysoký,“ odvětila Ani. „Kluci z Jonesvillu jsou hnusáci.“ „Vážně?“ Suze si zkoumavě prohlížela dav v jídelně. Nezdálo se, že by ji zvlášť znervózňovalo, jak na ni všichni civí. Spíš mi přišlo, že to od nich očekává. Jako by na ni lidi civěli v jednom kuse. „Abych byla úplně upřímná,“ pokračovala Lydia, „většina zdejších holek je taky pěkně hnusnejch.“ „Nepřijdete mi hnusný,“ namítla Suze.

12

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 12

27.05.2022 21:41

Pošli fotky

„To si piš, že jsme,“ ujistila jsem ji. „Ale tím správným způsobem.“ Zaklonila hlavu a prohlížela si mě. Zvědavě, pátravě. Trochu jako když se předtím dívala na Tarkina. Byla jsem taky lahvička s močí? „Nechcete se dneska stavit na večeři?“ navrhla po chvíli. „Táta je sice otřesnej kuchař, ale myslí to dobře.“ Pokud šlo o jídlo, měla pravdu. Bylo příšerný.

Dušená jehněčí klobása se zeleninou. Musela jsem při večeři zadržovat dech. Pak jsme ale s holkama zůstaly a až do půlnoci poslouchaly Suziny historky o Mnichově a Londýně a Paříži a Madridu. Suze bylo sedmnáct, byla třeťačka jako my, tím ale veškerá podobnost končila.

Ve srovnání s tím, jaká zažívala dobrodružství, se náš život v Jonesvillu zdál prázdný a nudný.

Suze žila v šesti různých zemích a procestovala jich tolik, že je ani nedovedla spočítat. Její rodiče byli akademici: historička (matka) a etnomuzikolog (otec). Suze tvrdila, že si často berou tvůrčí volno a skutečně pracují, jen když jim docházejí peníze. Jejich hlavním zájmem bylo cestování. V podstatě byli nomádi. Do starýho nudnýho Jonesvillu přijeli jen proto, že Suzinu tátovi nedávno zemřela prateta a její dům zůstal prázdnej a k dispozici.

Nikdy jsem nepotkala nikoho s takovou mi. nulostí, jako měla Suze. Nejpodivnější však bylo 13

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 13

27.05.2022 21:41

Lauren McLaughlin

(alespoň pro mě), že ji stejnou mírou fascinoval život v Jonesvillu, jako jsme my byly okouzlený jejím životem na cestách. Popisovala nám nekonečný tržiště v Marrákeši, kde místní koželužny páchnou tak strašně, že člověk musí nosit pod nosem plátky pomerančový kůry, a my ji zase na oplátku vzaly na jídlo do obchoďáku Liberty Tree, kde to bylo cítit čisticími přípravky a pizzou. Představte si, že vás ohromí občerstvení v obchoďáku. Ale pro Suze byl kaž­dej zážitek dobrodružství. Vzpomínám si na jednu sobotu, pár týdnů po tý večeři, kdy přijela v pět třicet bez ohlášení k nám domů, protože se někde dočetla o místě zvaném poušť Maine. „Je to skutečná poušť,“ pronesla se zatajeným dechem. Stála před našimi dveřmi a vypadala, že snad vyskočí z kůže. „A je v Maine.“ „Jo,“ odpověděla jsem.

Jenže Suze moje odpověď neuspokojila. Pro ni to byla mimořádná věc. Musela tam jet. A muselo to být hned.

Plánovala jsem ten den strávit nad domácími úkoly, ale tohle znělo jako mnohem větší zábava, tak jsem popadla batoh a naskočila k ní do auta. Zastavily jsme u Dunkina pro ledovou kávu a pak se rozjely až do Freeportu.

Jak se ukázalo, poušť Maine není skutečná poušť, ale jen půl čtverečního kilometru ledovcovýho bahna, který vzniklo v podstatě špat14

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 14

27.05.2022 21:41

Pošli fotky

ným obděláváním půdy jednoho dávnýho zemědělce. Suzino nadšení však neochabovalo.

Užívala si každičkou minutu výletu. Myslím, že na tom měl svůj podíl i výraznej mainskej přízvuk našeho průvodce. Cestou zpátky jsme se zastavily na oběd v jedný venkovský restauraci, jmenovalo se to tam Muddy Rudder, a daly jsme si napůl krabí rolku. „Co kdybychom se vykašlaly na školu a přestěhovaly se sem?“ spustila zničehonic. „Mohly bychom dělat servírky přímo v tomhle podniku!“ Na to jsem jí řekla, že mám plány, jako třeba odmaturovat a jít na vysokou, ale ona se jen smála a smála. „Plány,“ pronesla.

Suze na plánování nevěřila. Věřila v improvizaci a šťastnou shodu náhod. „Koneckonců,“ pokračovala, „kdyby šlo vždycky všechno podle plánu, zažívali by lidi vůbec nějaká překvapení?“ Myslím, že v tomhle měla pravdu, protože já jsem třeba nikdy neplánovala, že se s ní setkám. Ale stačila chvíle a už jsme dělaly všechno společně. Můj malej trojčlennej národ se stal čtyřčlenným. Ani, Lydia a já jsem si byly blízký už od prváku, což byl mimochodem pro mě ten nejhorší rok ze všech. Ani a Lydia byly jediný, kdo věděl o mně a Tarkinovi. Z představy, že bych to měla říct Suze, jsem byla nervózní, protože jsem se domnívala, že se na mě pak bude 15

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 15

27.05.2022 21:41

Lauren McLaughlin

dívat jinak. Ale to se nestalo a já nikdy nezapomenu, co mi tehdy řekla. Byly jsme zrovna v lese za jejich domem a seděly na vysoký strmý skále, kam ráda chodila. Řekla jsem jí, co se tehdy stalo. Na minutu zavřela oči. Pak na mě zpříma pohlédla a řekla: „Víš, co jsi, Nikki?“ Byla jsem tak rozrušená, že to jediný, co mě v tu chvíli napadlo, bylo: Ano. Jsem špína.

Jenže ona řekla: „Jsi poklad.“ „Opravdu?“ vyhrkla jsem. „Ano,“ přikývla. „Jsi poklad a on je nula.“ A víte co? V tu chvíli jsem jí věřila.

16

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 16

27.05.2022 21:41

VÍKEND

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 17

27.05.2022 21:41

MARCUS

J

menuju se Marcus Daubney, chodím do třeťáku na Jonesvillskou střední a jsem reportér. A když říkám reportér, nemyslím tím aspirující reportér. Nemyslím ani psaní do školních novin, který na mojí hloupý střední, co uctívá jen sportovce, ani neexistujou.

Píšu pro jonesvillský Bugle – skutečný noviny.

Tištěný i digitální. Moje máma jednou řekla, že jsem „rozenej skeptik s instinktivní nenávistí k nepravdě“, což mi dost zalichotilo. Nevzpomínám si, že by v mým životě někdy bylo období, kdy bych se nesnažil vyšťourat pravdu. „Hlavní povinností žurnalistiky je pravda.“ Kdysi jsem to někde četl, tak jsem si to napsal na zelenej lepicí papírek a už sedm let ho mám přilepenej na zrcadle v pokoji. Příběh, kterej se vám chystám vyprávět, by vydal na úžasnej článek. Takovej, co na něm člověk udělá kariéru. Bohužel ho ale nikdy nebudu moct napsat. No, napsat ho vlastně můžu, ale nikdy ho 19

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 19

27.05.2022 21:41

Lauren McLaughlin

nebudu moct publikovat. Až dojdete na konec, pochopíte proč.

Nejspíš bych to ale měl vzít od začátku.

Neděle 10. září 2017. Zrovna jsem poslal článek svýmu editorovi v Buglu, Franku Schnellovi.

Týká se nadcházejících voleb do školní rady a mám z něj docela dobrej pocit. Byla to vyhrocená kampaň, která proti sobě poštvala jednoho hlasitýho „konvencionalistu“ a skupinu rozzlobenejch matek, který si myslí, že by se mělo investovat trochu víc peněz do uměleckejch předmětů. Tenhle boj je každej rok stejnej a konvencionalista pokaždý vyhraje.

Jonesville je sportovní město, a to se nikdy nezmění. „Čtení, psaní a zápasení.“ Není to naše oficiální motto, ale mohlo by být.

Zatímco čekám na zpětnou vazbu od editora, napíšu textovku nejlepšímu kamarádovi DeShawnovi: Jsi v díře?

Odpoví: Jop. Stav se.

A tak zamířím ven a naskočím na kolo s desetistupňovou převodovkou. Po tom, co jsem strávil posledních šest hodin soustředěným zíráním do notebooku, je vážně fajn být v tak pěknou zářijovou neděli venku a uhánět na kole dolů po Cherry Street.

Jonesville je asi to nejnudnější místo, jaký si umíte představit – vzdálenější předměstí Bos20

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 20

27.05.2022 21:41

Pošli fotky

tonu, převážně střední třída, s nepočetnou bohatší vrstvou, která propůjčuje tomuhle městu nádech ambicí. Ale podzim mu sluší. Červenohnědý, narezlý stromy klenoucí se nad Cherry Street se třpytí na slunci a ve vzduchu je slabě cítit kouř, jak někdo poblíž pálí listí. Když přimhouříte oči, můžete si skoro představit, že jste součástí obrazu Normana Rockwella.

DeShawn bydlí na Elm Street, ve dvoupatrovým domě v koloniálním stylu, kterýmu vévodí obrovskej přerostlej javor na předním dvorku.

Přejedu přes trávník rovnou ke dveřím do suterénu. Tam odhodím kolo a zamířím dovnitř.

DeShawnův suterén je rozdělený napůl. Jedna jeho část je nedokončená odpočívárna s kulečníkovým stolem z druhý ruky a rozladěným pianem, co pomalu začíná trouchnivět, jak se o něj nikdo nestará. Druhá polovina – „díra“ – je DeShawnovým útočištěm. Je to suverénní území, zasvěcené robotice a modelům vyráběným z nejrůznějších materiálů. Nikdo jiný tam nesmí. Ale já mám pas, takže můžu přicházet a odcházet, jak se mi zlíbí.

Závěsy na přízemních oknech jsou zatažený a DeShawn, osvětlený trojicí ohebných lamp, se sklání nad nedokončeným insektoidním robotem, v ruce páječku. Ten robot se jmenuje Terence a DeShawn na něm pracuje už šest měsíců.

Nevěřím v genialitu. Věřím v odhodlání a soustředěnost. Ale pokud bych měl věřit v génia, 21

Posli_fotky_125x200_001-416.indd 21

27.05.2022 21:41