Issuu

Ilustrovala Iva Beranovรก

Zvenku vypadal náš dům jako všechny ostatní okolo. Stál v kopci, u úzké silnice, kde začínal zelený svah, kterému místní říkali park Na Stráni. Ale žádný park to ve skutečnosti nebyl. Byl to jen kopec s ovocnými stromy, mezi nimi byla vyšlapaná úzká pěšinka, taková zkratka a rychlá spojnice vedoucí do ulice nad námi. Našemu domu se říkalo Villa. Ano, čtete správně. Villa s velkým V a dvěma LL. Nevím proč. Nevím, kdo to vymyslel. Když jsem se narodila, už tomu domu nikdo neřekl jinak. „Za půl hodiny jsme ve Ville,“ oznamoval táta našim sousedům do telefonu, když jsme se vraceli z porodnice, kde jsem se před pár dny narodila. Moje maminka to neslyšela, protože seděla v autě vzadu vedle mě a dřímala. Jakmile jsme zastavili před Villou, otevřela oči a usmála se. „Tak jsme doma, Adinko,“ – tak se jmenuju –, „a tohle je naše Villa,“ řekla a vyndala mě z autosedačky. Byla jsem mimino, moc rozumu jsem z toho neměla, ale vím, že jsem v tu chvíli musela být šťastná. Takhle hezký jsem si totiž náš domov určitě nepředstavovala. Villa byl třípatrový bílý dům obklopený zahradou, na které tehdy stála jen oprýskaná lavička a polorozpadlý stolek.

Moji rodiče se do Villy nastěhovali dávno předtím, než jsem se narodila. A společně s nimi i jejich kamarádi. Přízemí bylo neobydlené a dlouhou dobu sloužilo jako sklad všeho možného. V prvním patře bydlel soused Havel. Měl obrovský byt a pokaždé, když se procházelo kolem jeho dveří, hrozně hezky to vonělo nějakým dobrým jídlem. Havel totiž rád vařil a měl rád návštěvy. A tak vařil často, aby k němu někdo na návštěvu přišel. Bylo to tak i ten den, co jsme s maminkou a tatínkem přijeli z porodnice do naší Villy. Havel byl starý mládenec, neměl děti a rád dlouho spal. Klidně až do oběda. Ve druhém patře bydlela jeho starší sestra Václava. Taky měla velký byt, ale vonělo to tam úplně jinak než u Havla a já tam jako úplně malinká moc často nechodila. Jenom s maminkou, když si k Václavě šla půjčit vajíčka nebo mlíko. Václava taky neměla děti, ale sama nežila. Pokoj, který ve velkém bytě nevyužívala, pronajímala. My s maminkou a tatínkem jsme bydleli ve třetím patře. Byt to byl sice malý, ale moc útulný. A navíc měl velkou terasu, ze které byl výhled na celou Prahu. Když jsem byla miminko, ještě jsem neměla vlastní pokojíček. Spala jsem v ložnici s rodiči. Měla jsem sice svou malou miminkovskou postýlku, ale nejraději jsem byla, když si mě maminka vzala k sobě pod peřinu. Bylo tam teplo, a já slyšela maminčin dech. Spala jsem uprostřed, mezi mámou a tátou, a bylo mi moc hezky. Asi jako každému miminku, které se právě narodilo a přišlo do svého nového domova. Ale i teď, když už jsem velká – bude mi brzo sedm –, si k nim v noci ráda zalezu do postele. „Ťuk ťuk,“ ozvalo se na dveře chvíli po tom, co jsme přišli. Byli to Havel s Václavou. Podali tatínkovi ruku a pogratulovali.

Maminku něžně objali. Ale přišli hlavně za mnou. Přišli se na mě podívat. Zatím mě totiž znali jen z fotek, které jim maminka poslala z porodnice smskou. Trochu se báli si mě vzít do náruče, protože jsem prý byla opravdu hodně malinká a křehounká. „Takže první malý Villekulan,“ konstatoval usměvavě Havel. Ano. Byla jsem první dítě, co se ve Ville narodilo. Ale to se mělo brzo změnit.

Než jsem přišla na svět, maminka se pustila do velkého uklízení. Vysmýčila celý byt, uklidila špajz, nažehlila všechny moje miminkovské overálky a šatičky a přinutila tatínka, aby si uklidil v pracovně. Do příprav na moje narození se zapojili i všichni obyvatelé Villy. Pomohli tatínkovi složit postýlku, přestěhovat nábytek a přivrtat nové poličky pro moje hračky. A do uklízení se zapojila i Anetka. Anetka je moje sestřenice. Teda vzdálená sestřenice, ale já si často přeju, abychom byly sestry. Její maminka Hanka je sestřenice mojí maminky a Anetka se jí narodila rok před tím, než jsem přišla na svět já. Takže v době, kdy já jsem byla ještě u maminky v bříšku, ona už uměla chodit a trochu mluvit. Maminka mi vyprávěla, že když tehdy přišly na návštěvu, tak si k ní Anetka stoupla, pohladila bříško – kde jsem se prý pořád hrozně vrtěla – a říkala: „Co to je tohle? Co to je?“ To bylo totiž jediné kromě „máma“ a „táta“, co v té době uměla říct. „To bude tvoje malá sestřenička Adinka,“ slibovala jí moje maminka a Anetka se usmála.

Asi se na mě hodně těšila, protože k nám dorazily hned druhý den po tom, co jsme přijeli z porodnice. Já ležela v postýlce a Anetka si mě zvědavě prohlížela a říkala: „Co to je tohle? Co to je?“ „To je tvoje malá sestřenička Adinka,“ vysvětlovala jí teta Hanka a ona do mě začala dloubat prstíčkem. Ale mně to vůbec nevadilo. Asi už jsem si s ní chtěla taky začít hrát. Jenže to nešlo. Protože mimina jen leží, pláčou a spí. A tak jsme si musely na první hrátky chvíli počkat. Ale to neznamená, že bychom se nevídaly. Naopak. Naše maminky se rády potkávaly na kafíčku

a my na sebe mávaly z kočárku. Když jsem později začala chodit, brávala mě Anetka často za ruku a ukazovala mi všechny zajímavé věci na hřišti nebo v trávě. Odmala si o nás lidé mysleli, že jsme sestry. Možná proto, že jsme obě blondýnky. Akorát Anetka je o hodně větší než já. Je vyšší víc než o hlavu. Což mi ale vůbec nevadí, protože po ní aspoň dědím ty krásné princeznovské šaty, které jí vozí její tatínek z Anglie. Anetka jich má doma celou sbírku, ale když z nich odroste, dostanu je já. Maminka mi je vždycky vypere a složí do takové velké zajíčkové krabice, co mám v pokojíčku, a já si je moc ráda zkouším, běhám v nich po bytě a občas je půjčím i nějaké kamarádce, abychom si společně mohly hrát na princezny. To je moje oblíbená hra. I s Anetkou si často hrajeme na princezny, ale úplně nejraději si stavíme bunkr z matrací u mě v pokojíčku. Tatínek nám pokaždé pomůže se stavbou a my si tam pak zalezeme, nanosíme tam hromady plyšáků a panenek, povídáme si a někdy se nám povede přemluvit maminku, aby nám do bunkru přinesla nějakou dobrotu. Anetka začala letos v září chodit do školy, takže občas přijde s tím, že si budeme hrát na paní učitelky. Ze začátku mě to nebavilo, ale teď, když už umím napsat skoro všechna písmenka, je to jedna z mých nejoblíbenějších her. Doufám, že to stejně zábavné bude i v opravdové škole, kam taky v září půjdu, protože už mi bude sedm. Anetka je u nás často. Někdy o víkendu u nás přespává a já se na to pokaždé hrozně moc těším. Maminka nás totiž nehoní do postele a my si můžeme dýl hrát. Navíc jsem ráda, že spí se mnou v pokojíčku, protože je vždycky fajn, když tam nejsem

sama, hlavně když zaspávám. Vždycky si lehneme vedle sebe, něco si šeptáme, a já ani nevím jak, a najednou spím. A ráno je to taky fajn. Protože jak je Anetka větší, dosáhne na čokoládové kuličky na poličce v kuchyni, umí i otevřít krabici s mlékem, a dokonce nám připravit snídani. Aspoň rodiče nemusíme budit. Maminka si o víkendu ráda přispí. Ale když pak vstane, stejně nám udělá nějakou dobrůtku, třeba naše oblíbené palačinky, a to pak máme ještě druhou snídani. Není nic lepšího než palačinky s pistáciovým krémem. Anetka jich vždycky sní víc než já. Asi je to tím, že je větší. „Škoda, že tu taky nebydlím,“ říká mi občas, když spolu běháme ve Ville po chodbách, hrajeme si na naší zahradě, která je plná kouzelných zákoutí, nebo jdeme navštívit sousedy do jiných bytů. Myslím, že jsme úplně největší kámošky na světě. Protože i když spolu nebydlíme ani spolu nechodíme do školky, tak se spolu nikdy nenudíme. Právě Anetka mi ukázala pohádku Ledové království, naučila mě kreslit hvězdičku a obláček, hrát pexeso a Člověče, nezlob se. Je fajn mít takovou úžasnou sestřenici.

Miki není kluk z Villy. Dokonce to ani není můj bratranec, ani jiný příbuzný. Ale protože se naše maminky znají od narození a jsou něco jako sestry, Miki je vlastně jako můj bratranec. Aspoň jsem si to tak vždycky přála. Byli jsme se na něj podívat už v porodnici. Mně teda byl jen půlrok, byla jsem miminko, ale maminka mi vyprávěla, že jsem si ho zvědavě prohlížela a usmívala se na něj. Asi proto, že jsem si myslela, že je náš. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů. Jezdí za námi do Villy s rodiči často, obzvlášť když je venku hezky. To se rodiče usadí na zahradě a já se s Mikim ponořím do jeho světa plného fantazie. Miki totiž není jako ostatní kluci, co znám. Nezajímají ho jen auta a judo. A vůbec mu nevadí, že jsem holka. Naši zahradu dokáže v minutě proměnit ve farmu plnou zvířátek, v taneční sál, v divadlo nebo v doktorskou ordinaci. A podle mě je taky strašně chytrej. To říká i moje maminka: „Jo jo, Miki, ten všechno zná a všechno ví.“ Sice si spolu nehrajeme na princezny, ale to vůbec nevadí. Protože i ty jeho hry jsou strašně moc zábavné.