0041918

PAVEL BRYCZ

Šelmy se plíží tmou, nikoho nečapnou!

Emil a upíři: Šelmy se plíží tmou, nikoho nečapnou!

Text © Pavel Brycz c/o Dilia, 2020 Illustrations © Komára, 2020 ISBN 978-80-242-7072-2

Svým nejlepším kamarádům.

Poznáte je podle odvahy a po dechu.

— Emil — emilaupiri@gmail.com

1. kapitola

Tak povíš nám, kam na prázdniny, Emile ?!

Poslední zvonění školního roku. Naše třídní učitelka, slečna Šťastná, se šťastně usmívala. Měla na sobě nádherné letní šaty v barvách španělské národní vlajky. Červená – žlutá – červená. Stála u svého stolku u tabule a zářila jako sluneční víla. Postupně nás, česnektariány ze 4. A, vyvolávala a každý z nás jí přinesl ohromný pugét. Klárka, miss třídy, obdivně koulela půvabnýma očima a syčela: „Ty šaty

9

jsou boží! Úúúúúúúúúúúúúúúúúúú. Takový bych taky chtěla. Naposledy jsem je obdivovala v časopise Vogue! Měla je na sobě Lucía, Miss Španělska! Ty musely stát majlant.“ „Máš je mít,“ ucedil vtipálek Bořek. „Táta náhodou pracuje pro španělskou ambasádu. Jedna vlajka jim furt visí na stožáru. Ale když zmizí náhradní, nikdo si toho ani nevšimne. Z tý rezervy ti jedny spíchnu.“ „Ty umíš šít?“ podivil se Mója. „Hi, hi, hi,“ uchichtl jsem se. Představa Bořka za šicím strojem mě pobavila. I když možná poprvé v životě nevtipkoval. „Bořek!“ zahlásila slečna učitelka Šťastná. „Tu!“ vyskočil z lavice Bořek. „Pojď si pro vysvědčení,“ usmála se slečna Šťastná. „Máš vyznamenání. Samé jedničky odshora dolů.

Bravo!“ „I z chování?“ podivil se Bořek a kráčel ke stolku vepředu jako ve snách.

10

„Samozřejmě,“ pokynula mu slečna Šťastná.

A zaraženě zírala, jak z ručky do ručky putuje za vízo se samými biči ne kytice růží nebo aster, ale veliký pichlavý kaktus. „Ále to je milé…,“ zablekotala učitelka. „Mexický kaktus z našeho skleníku,“ uculil se Bořek, „vydrží vám bez vody půl roku.“ „Ha, ha, ha!“ zasmála se celá třída.

Kdo ví? Možná že Bořek vážně umí šít. Svérázný je na to dost.

A pak slečna učitelka zavolala Emila, tedy mě, a taky mi poblahopřála k vyznamenání. Já jí ovšem nedal kaktus jako vtipálek Bořek, ale růže, dokonce s ostříhanými trny, aby moji milovanou třídní nezranily.

Rodiče doma budou bez sebe radostí, že jsem si opravil ty dvojky z češtiny, matematiky a přírodopisu. Zároveň se budou divit, proč jsem si zhoršil tělocvik a hudebku. „Ty neumíš zpívat?“ zeptá se mě tatínek přísně. „Ke zpěvu je nutný sluch! A jestli nemáš sluch, tak nejsi po mně. Jablko padlo hodně daleko od stromu.

Já se totiž sluchem živím. Mluvím s japonskými turisty japonsky. Plynně, jako když bičem mrská. To máš totéž, jako bys hrál na flétnu ve filharmonii nejtěžší kousky. Bacha, nebo Beethovena. K jazykům potřebuješ absolutní sluch. Zvlášť pro japonštinu.“ A maminka se zase zaměří na dvojku z tělocviku. „Emile, co ta dvojka z těláku?“ podívá se na mě vyčítavě. „Můžeš mi to vysvětlit? Vždyť jsi jako rtuť a pohyblivý. To já měla z tělesné výchovy vždycky za jedna. A dodnes bych mohla jezdit ve Velké Chuchli klusácké dostihy v sulce, kdyby na to přišlo!“ Abyste rozuměli: sulka je takový směšný vozík zapřažený za jednoho koně pro jednoho žokeje.

13

Jak už víte, maminka vozí v kočáře taženém dvěma koňmi turisty po Praze, ale zamlada vyhrávala ve Velké Chuchli poháry za vítězství právě v klusáckých dostizích. A myslím si, že by ji jeden koník nejen pořád ještě uvezl, ale že by dala na frak, pardon, na dres všem dnešním mistrům žokejům.

U maminky se svou dvojkou od tělocvikářky Jiskry, mistryně sportu ve volejbalu, zrovna neuspěju. Bude mě považovat za sralbotku. Možná si dokonce pomyslí, že fyzicky chřadnu kvůli svému česnektariánství. Ale to je na omylu stejně jako tatínek. I když je pravda, že mé česnektariánství má obě dvojky na svědomí.

Můžu ale rodičům vysvětlovat, že je to odveta, pomsta učitelek? Slečnu Jiskru jsem připravil svým ďábelským plánem na odhalení krvežíznivých spolužaček o geniální volejbalistky Elu a Helu. Když je paní ředitelka Moravcová za trest vyloučila ze školy, nebyl už nikdo, kdo by do konce školního roku přivezl nějaký pohár z volejbalových turnajů.

14

Stejně tak paní Rozvita Švarcová má pořád během hudebky zamlžené brýle od slzí. Kanou jí téměř nepřetržitě od doby, co její geniální zpěvačky, upírky Ela a Hela, už nezpívají hity z muzikálu Drákula a nevítězí na talentových soutěžích s metalovou kapelou Bloody Mary.

Jako česnektarián a upírobijec jsem pro učitelky tělocviku i hudebky ostrým trnem, který se nedá odstřihnout jako ty z mých růží. Dá se mu škodit jen horší známkou. Zvlášť když upírkám z Hrobu nesahá v jejich milovaných předmětech ani po lem šatiček.

Ach, ouvej!

Mí nejbližší kamarádi a česnektariáni, vtipálek Bořek, miss třídy Klárka a obětavý Mója, sice odhalili spolu se mnou rejdy komtesek Ely a Hely, a zachránili tím desítky žáků školy před vysátím a proměnou v upíry, ale na rozdíl ode mě nejsou šéfy partičky a nevymysleli ten ďábelský plán s česnekovou zmrzlinou. Musím tedy trpět těmi dvěma dvojkami sám. Ale ať.

Van Helsing to taky neměl v boji proti Drákulovi snadný. Stejně mám v plánu, až vyrostu, převzít dědečkovu živnost v Hrobě. Budu vést hřbitov a pokračovat v boji s upíry. A k tomu zpívat jako Lucie Bílá a hrát volejbal jako bůh nepotřebuju.

Fakticky!

Konečně slavnostní předávání víz skončilo. Rozprchli jsme se ze třídy a my, nejbližší kamarádi česnektariáni, jsme na školní chodbě kuli skvělé plány. „A opravdu mě, kluci, vezmete s sebou?“ ujišťovala se Klárka, miss třídy.

16

„Že váháš,“ usmál jsem se na ni. „Bez tebe by to nemělo cenu.“ „Taky pro koho bych spíchl ten prápor,“ zažertoval Bořek. „Jeden česnektarián za všechny česnektariány a všichni česnektariáni za jednoho!“ prohlásil Mója.

Nebylo to úplně původní, ale je fakt, že to sedělo.

17

Do Hrobu za mým dědečkem a babičkou a bernardýnem Milošem totiž pojedeme na prázdniny všichni, anebo nikdo!

Ještě jsme domlouvali podrobnosti. Kdo vezme kuchařku s česnekovými specialitami, kdo svěcenou vodu z kostela, kdo schrastí kříž a křížky, jestli má někdo z nás kulky odlité ze stříbra a starou bambitku. Prostě znáte to. Poprvé jsem měl zamířit na prázdniny na hřbitov s celou bandou. A velkolepé plány vyžadují velkolepou přípravu.

Najednou se nad námi objevila postava.

Někdo dospělý nám zastínil sluneční paprsky z velikého okna naproti školnímu schodišti. Paní Rozvita Švarcová ve svých legračních růžových brýlích po Eltonu Johnovi. „Miláčkové, ehm, slyším, že někam jedete?“ usmála se na nás medově.

Mně to připadalo spíš jedově. Co chce ta důra?

Vždyť mi dala z hudebky chvalitebnou.

18