0041898

Jedinečná umělecká kniha pro každého!

21 obrazů k zarámování

Herbář

Herbář Slovem „herbář“ se do 15. století označovaly práce pojednávající o rostlinách. Na jeho dnešní význam bylo třeba počkat až do 18. století. Herbář je soubor usušených rostlin vylisovaných mezi dvěma listy papíru. Představuje nezbytný materiál pro typizaci a botanická studia, zahrnující analýzu zeměpisného rozšíření, morfologii, anatomii, účinné látky, určení a v neposlední řadě srovnání vzorků. Díky fylogenetickému zkoumání mohou být herbáře i užitečným zdrojem DNA. Prostřednictvím herbářů tak ožily některé vyhynulé rostliny. Tímto způsobem mohla být díky semenům, která se zachovala ve výjimečných podmínkách, navrácena mezi kulturní rostliny tráva s botanickým názvem sveřep ardénský (Bromus bromoideus).

Velká většina desek, jež skýtá tato práce, se zachovala v herbáři pařížského Národního přírodovědeckého muzea. Ten byl veřejnosti poprvé zpřístupněn v roce 1708 díky odkazu Josepha Pittona de Tournefort, botanika působícího v Jardin des plantes, botanické zahradě francouzského krále Ludvíka XIV. Roku 1722 k němu přibyl další cenný soubor v podobě herbáře, který vytvořil Tournefortův žák a následovník v králově zahradě Sébastien Vaillant. Po mnoha expedicích na toto dílo navázali a pokračovali v jeho rozšiřování přírodovědci a biologové jako Antoine Laurent de Jussieu, Michel Adanson, Jean-Baptiste Lamarck, André Michaux, René Desfontaines, Alexander von Humboldt a Aimé Bonpland nebo Ernest Cosson a Emmanuel Drake del Castillo.

Od 18. do 20. století se počet vzorků rozrostl z 25 tisíc exemplářů na 8 milionů. Tento nejvýznamnější soubor na světě sestává z rostlin cévnatých pocházejících z Francie, Evropy a bývalých francouzských kolonií, jakož i z kolekce nazvané Botanika rostlin tajnosnubných (řas, mechorostů a hub). Dnes čerpá z prací botaniků v oboru, z darů a výměn, a díky elektronizaci zpřístupňuje 5,5 milionu exemplářů nesčetnému množství zájemců.

C. L.

(Carlina acanthifolia All.) Nicolas Robert

Carline à feuilles d’acanthe 17. století

Deska in Nicolas Robert, Collection des vélins du Muséum national d´Histoire naturelle (Sbírka velinů Národního přírodovědeckého muzea), portefeuille (portfolio) 32, folio 35 Paris, Muséum national d´Histoire naturelle, bibliothèque centrale (Paříž, Národní přírodovědecké muzeum, hlavní knihovna)

Tato varianta pupavy bezlodyžné je víceletá rostlina s velkými listy sestavenými do tvaru růžic různých rozměrů. Patří k čeledi hvězdnicovitých, podobně jako artyčok. Vnější růžice mají řapík spojující čepel s lodyhou.

Vnitřní růžice jsou drobnější a přímo přimknuté k lodyze.

Listy jsou na líci zelené, na rubu bělavé, symetricky rozdělené z každé strany centrální žilkou. Šupiny jsou trojího typu – vnější jsou zelené, prostřední vejčité, vláknité a zbarvené dočerna, na okraji ostnité; ty, které obklopují úbor, jsou světle žluté dozlatova. Když se střed květu přeměňuje v nažku (zavřený suchý plod s péřivým chmýrem), květní lůžko se postupně odděluje od trnité schránky, která zetlí, zdvihne se a na slunci uschne. Žlutavé pruhy zůstanou přichyceny k okraji a odumřou. Střední šupiny se rozlétnou a zůstane po nich dírka vedoucí hluboko do květního lůžka.

Pak je možné z něho vyluzovat zvuk připomínající hlas rákosové píšťalky, což rádi dělávali pastýři. Tento bodlák si lidé často zavěšují na dveře domů pro štěstí a používají ho i jako barometr – když se blíží déšť, světlé zákrovní listeny se ohnou a vytvoří nad lůžkem stříšku. Květní lůžko dnes již chráněné pupavy je jedlé a dřív se zavařovalo s cukrem a octem. Listy sloužily k mykání ovčí vlny a kořeny pomáhaly jako lék na mnoho nemocí.

Zroj: Société des naturalistes de l´Ain (Společnost přírodovědců v Ain), Bulletin de la Société des naturalistes de l´Ain (Bulletin Společnosti přírodovědců v Ain), 1914.

Identifikační karta • • • • • • • • • • • •

Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: hvězdnicotvaré (Asterales) Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) Původ: k opcovitá a hornatá krajina v jižní a jihovýchodní Evropě Výška: 3–10 cm Odolnost: –15 °C Doba květu: červenec až září Rostlině vyhovuje: slunce Půda: pastviny, křovinaté stráně Využití: okrasná rostlina, léčivka, barometr Běžné nemoci a parazité: velmi odolná vůči nemocem

© Muséum national d’Histoire naturelle, Dist. RMN- Grand Palais / image du MNHN, bibliothèque centrale

Pupava velkoúborná

(Cordia macrophilla Sln.) Pierre-Joseph Redouté Sébier 19. století

Deska in Collection des vélins du Muséum national d´Histoire naturelle (Sbírka velinů Národního přírodovědeckého muzea), portefeuille (portfolio) 24, folio 63 Paris, Muséum national d´Histoire naturelle, bibliothèque centrale (Paříž, Národní přírodovědecké muzeum, hlavní knihovna)

Kordie má šedou hladkou kůru, která slouží k výrobě provazů. Její opadavé listy tmavozelené barvy opatřené jemnými chloupky jsou střídavé a jednoduché.

Světle krémové květy se objevují od června do srpna a vydávají silnou vůni. Skládají se z pěti velkých zvonkovitě složených korunních plátků. Plody se po dozrání samy otvírají a uvolňují jemnou šedavou bavlnu, která je vyplňuje.

Může sloužit jako náplň do polštářů. Koncem suchého období všechny listy této dřeviny opadají. Strom skýtá útočiště opylovačům – hmyzu (včelám apod.), nebo drobným ptákům. Jeho lehké pružné dřevo se používá k výrobě sudů (zejména na víno) a beden. Rovněž slouží jako palivo, vyrábí se z něj dřevěné uhlí a osvědčilo se při stavbě sloupů.

Kordie se obvykle vysazuje podél silnic, nejen kvůli stínu, který poskytuje, ale i pro okrasu. Plod, zejména sliz dužiny, se používá jako lepidlo, mj. i ke zpevňování dredů. Některé části stromu se v minulosti používaly v tradiční medicíně k léčení zánětu průdušek nebo jako močopudný prostředek.

Zdroj: Jacques- Christophe Valmont de Bomare, Dictionnaire raisonné universel d´histoire naturelle (Všeobecný výkladový slovník přírodovědné historie), tome (díl) 4, 1775.

Identifikační karta • • • • • • • • • • •

Oddělení: rostliny krytosemenné (Magnoliophyta) Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida) Řád: brutnákotvaré (Boraginales) Čeleď: kordiovité (Cordiaceae) Původ: karibský prostor Výška: 5–7 m Odolnost: 10 °C Doba květu: červen až srpen Rostlině vyhovuje: slunce Půda: propustná hlinitopísčitá Využití: m edicína, kosmetika, umělecké truhlářství, nábytkářství • Nemoci a běžní parazité: housenka, mšice a sviluška

© Muséum national d’Histoire naturelle, Dist. RMN- Grand Palais / image du MNHN, bibliothèque centrale

Kordie