0041882

Agatha Christie

Plavý

kůň K A LI B R

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 3

30.06.2020 11:28:53

Přeložila Soňa Nová

Věnováno Johnovi a Heleně Mildmay Whiteovým s vřelými díky za to, že jsem měla možnost spatřit, jak je spravedlnosti učiněno zadost.

The Pale Horse Copyright © 1961 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

AGATHA CHRISTIE, the Agatha Christie Signature and the AC Monogram Logo are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere.

All rights reserved.

This edition was published in 2020.

Translation entitled PLAVÝ KŮŇ Copyright © 2020 Agatha Christie Limited. All rights reserved.

ISBN 978-80-242-6680-0

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 4

30.06.2020 11:28:53

PŘEDMLUVA MARKA EASTERBROOKA

Připadá mi, že jsou dva způsoby jak přistoupit k této podivné záležitosti s Plavým koněm. Vzdor tomu, co vyhlašuje Bílý král, jednoduchá cesta je svízelná. Člověk nemůže takříkajíc „začít na začátku, pokračovat až do konce a pak přestat“. Neboť – kde je počátek?

Pro historika je to pokaždé problém. V kterém okamžiku dějin ten určitý úsek historie začíná.

V našem případě můžeme začít ve chvíli, kdy otec Gorman vyšel ze svého domu za umírající ženou. Nebo před tím, jednoho večera v Chelsea.

Protože převážnou část příběhu píši sám, měl bych možná začít od tohoto místa.

(5)

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 5

30.06.2020 11:28:53

PRVNÍ KAPITOLA

Vyprávění Marka Easterbrooka I.

Espreso za mými zády syčelo jako rozdrážděný had. Zvuk, který vyluzovalo, měl v sobě cosi zlověstného, neřku‑li ďábelského.

Napadlo mě, že valná většina pazvuků, jimž jsme dnes vystaveni, je stejné povahy. Úděsně zuřivé ječení tryskáčů křižujících oblohu, pomalý, hrozivý rachot podzemky blížící se tunelem, těžké dunění dopravy, která rozechvívá základy vašeho domu… I podružnější zvuky dnešní domácnosti, byť skýtají blahodárný účinek, chovají v sobě jakési varování. Myčky nádobí, ledničky, tlakové hrnce, úpící vysavače – „Opatrně se mnou,“ jako by říkaly, „jsem k tvým službám, ale kdybys nade mnou pozbyl vládu…“ Nebezpečný svět – to je ono, nebezpečný svět. Zamíchal jsem zpěněným šálkem, který se přede mnou objevil. Příjemně z něho zavonělo.

(7)

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 7

30.06.2020 11:28:53

AGAT HA C HR I S T I E

„Dáte si ještě něco? Máme výtečné banánové sendviče se slaninou.“ Prapodivné spojení pro mé chuťové buňky. V mých představách splývaly banány s dětstvím – anebo příležitostně flambované s cukrem a rumem. Slanina byla pro mě spojena s vejci. Ale je‑li člověk v Chelsea, musí jíst, co jedí v Chelsea.

Přikývl jsem k výtečnému banánovému sendviči se špekem.

Třebaže jsem v Chelsea bydlel – před třemi měsíci jsem si tam pronajal zařízený byt –, nebyl jsem v této čtvrti doma.

Psal jsem knihu o určitých aspektech mogulské architektury a bylo mi zhola jedno, žiju‑li v Hampsteadu v Bloomsbury, v Streathamu nebo v Chelsea. Ze svého okolí jsem vnímal jedině to, co jsem potřeboval k práci, a bylo mi lhostejné, kde právě jsem. Žil jsem ve svém vlastním světě.

Avšak ten večer mě najednou popadla nechuť k psaní, kterou znají všichni, kdo píší.

Mogulská architektura, mogulští císaři, mogulský způsob života – a všechny ty úchvatné problémy, jež to s sebou přinášelo, mi začaly připadat jako prach a popel. Co na nich sejde?

A proč jsem vůbec o nich chtěl psát?

Prolistoval jsem pár stránek, znovu jsem si četl, co jsem napsal. Všechno mi připadalo špatné – nanicovatě nastylizované a nezajímavé. Ten, kdo prohlásil, že ­„historie je humbuk“ (Henry Ford?), měl naprostou ­pravdu.

S odporem jsem odsunul rukopis, vstal jsem a podíval se na hodinky. Bezmála jedenáct. Nemohl jsem si vybavit, jestli jsem večeřel… Podle toho, jaký jsem měl pocit, pravděpo­ dobně ne. Ano, obědval jsem v Atheneu. Ale o tom už ani nevím.

Vydal jsem se na výzvědy do ledničky. Objevil jsem tam zbytek vysušeného jazyka. Nevyvolával ve mně tu nejmenší chuť. Proto jsem vyrazil na King’s Road, posléze zakotvil (8)

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 8

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

v espresu s rudým neonovým nápisem Luigi přes okna a nad banánovým sendvičem se slaninou jsem dumal o zlověstných náznacích dnešních zvuků a o je­jich atmosférických účincích.

Připadalo mi, že všechny mají cosi společného s mými vzpomínkami z dětství na pantomimu. V oblacích dýmu vyjíždí Davy Jones ze své truhly. Z padacích dveří a z oken vystupují pekelné síly a ohrožují a vyzývají dobrou vílu nebo kohosi na ten způsob, kdo na oplátku švihne jakýmsi proutkem a bezbarvým hlasem pronáší nadějeplné fráze o konečném vítězství dobra – což byl prolog k závěrečné „písni“, jež s příběhem pantomimy neměla nikdy ani zbla společného.

Napadlo mě, že zlo asi musí být pokaždé okázalejší než dobro. Musí se prezentovat! Musí být vyzývavé a ohro­mující.

Nejistota narušuje jistotu. A nakonec, pomyslel jsem si, stabilita pokaždé zvítězí. Stabilnost vydrží banalitu dobré víly, bezbarvý hlas, rýmovaný kuplet, ba i nicneříkající slova: „Klikatě se vine cesta do milého mého města.“ Napohled to jsou všechno ubohoučké zbraně, a přesto tyto zbraně bezpečně vítězí. Pantomima skončí jako pokaždé. Schodiště, herci po něm sestupují podle stáří, dobrá víla, křesťansky ctná a pokorná a nesnažící se být první (anebo – v tomto případě – poslední), přichází ve středu průvodu, po boku se svým byvším protivníkem, který už není hrozivým králem satanů sršícím oheň a síru, ale je to obyčejný človíček v rudých nohavicích.

Espreso mi znovu zasyčelo do ucha. Požádal jsem o další šálek kávy a rozhlédl jsem se. Moje sestra mi nepřestávala vyčítat nedostatek pozorovacího talentu, prý si nevšímám, co se kolem děje. „Žiješ si ve svém světě,“ obviňovala mě. Teď jsem si s pocitem vědomé ctnosti povšiml, co se děje. Bylo bezmála vyloučené denně se v novinách nedočíst o kavárničkách v Chelsea a o jejich majitelích a tohle skýtalo příležitost učinit si vlastní úsudek o současném životě.

(9)

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 9

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Lokál tonul v přítmí, vidět bylo nevalně. Zákazníci byli vesměs mladí. Patřili, jak jsem se nejistě dohadoval, k tomu, čemu se říká byvší beatová generace. Dívenky vypadaly, jak dnešní dívky v mých očích vypadají – zanedbaně. Rovněž mi připadalo, že jsou nadmíru nabaleny. Uvědomil jsem si to, když jsem před pár týdny šel s několika přáteli na večeři. Vedle mě seděla asi dvacetiletá slečna. V restauraci bylo horko, ale ona měla žlutý vlněný svetr, černou sukni a černé vlněné punčochy a nad jídlem se z ní jen lilo. Páchla vlnou nasáklou potem a dávno nemytými vlasy. Podle mých přátel byla prý náramně hezká. Ne tak pro mě! Choval jsem jedinou touhu – hodit ji do vany s horkou vodou, vrazit jí mýdlo a přimět ji, aby se vydrbala. Což pouze dokládá, jak jsem se oddálil dnešní době. Možná je to tím, že jsem dlouho žil v cizině. S jistým potěšením jsem si vybavil Indky s překrásně svinutými havraními vlasy, jasné barvy půvabně vlnících se sárí, rytmické pohupování těl při chůzi…

Z těchto příjemných vzpomínek mě vytrhl hluk. U vedlejšího stolku se začaly hádat dvě mladé ženy. Mladíci, kteří byli s nimi, se marně pokoušeli je uklidnit. Zničehonic na sebe začaly ječet. Jedna vrazila té druhé facku, ta ji zase strhla ze židle. Rvaly se jako domovnice, hystericky si nadávaly. Jedna byla rozčepýřená rudovláska, druhá blondýna se zplihlými dlouhými vlasy.

Třebaže jsem ty nadávky slyšel, nechápal jsem příčinu hádky. Od druhých stolů se ozývaly výkřiky a pískot. „Do toho! Lou, majzni ji!“ Majitel kavárničky, štíhlý, taliánsky vypadající chlapík s kníry, kterého jsem pokládal za Luigiho, zasáhl od barového pultu čistou londýnštinou: „Hele – nechte toho – nechte toho! Navalí se mi sem celá ulice. Navezou se sem poldové. Říkám vám, skončete s tím.“ ( 10 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 10

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

Nicméně zplihlá blondýnka držela rudovlásku za pačesy, zuřivě jí lomcovala a vřeštěla: „Jsi sprostá děvka, co přebírá mužský!“ „Ty flundro jedna!“ Luigi spolu s oběma zrozpačitělými mladíky děvčata od sebe odtrhli. Ve světlovlásčině hrsti zůstal pořádný chumel zrzavých vlasů. Bujaře je zdvihla nad hlavu, než je pustila na podlahu.

Dveře z ulice se rozlétly, na prahu stanul modře oděný orgán a majestátně pronesl podle předpisu: „Co se tu děje?“ Před nepřítelem se okamžitě utvořila jednotná fronta. „Jenom trochu srandy,“ řekl jeden z mladíků. „Jo,“ potvrdil Luigi, „jen taková kamarádská legrace.“ Nohou nenápadně odkopl chomáč vlasů pod nejbližší stolek. Zápasnice se na sebe farizejsky usmívaly.

Policista se pln podezíravosti rozhlédl. „Jsme zrovna na odchodu,“ pronesla sladce blondýnka. „Pojď, Dongu.“ Náhodou se zdvihlo i několik dalších lidí. Orgán je přísným zrakem sledoval. Jeho výraz říkal, pro tentokrát to přehlédneme, nicméně posvítíme si na ně. A loudavě se vzdaloval.

Mladík, který provázel rudovlásku, zaplatil. „Jste v pořádku?“ optal se Luigi dívky, která si uvazovala na hlavu šátek. „Lou vám dala zabrat, vyrvala vám pačesy i s kořínkama.“ „To nic,“ utrousila nonšalantně dívka. Usmála se na něho. „Nebolelo to. A tu rvačku mi, Luigi, promiňte.“ Odešli. Kavárnička najednou osiřela. Zalovil jsem v kapse pro drobné. „Je to bezva holka˝,“ utrousil uznale Luigi, když za nimi ( 11 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 11

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

zaklapávaly dveře. Chopil se smetáku a kopu rudých vlasů smetl za pult. „Muselo to náramně bolet,“ podotkl jsem. „Já bych řičel na plný kolo,“ připustil Luigi. „Ale copak Tommy, to je ostrá holka.“ „Znáte ji dobře?“ „Samo, že znám, bejvá tu málem večír co večír. Tuckertonová, Thomasina Tuckertonová, jestli toužíte znát celý její jméno. Ale tady ji nepojmenujou jináč než Tommy Tuckerová. A je solidně podložená prachama. Její táta jí odkázal pěkný jmění a víte, co s ním dělá? Nakvartýruje se do Chelsea, do nějakýho doupěte u Wands­worth Bridge, a poflakuje se s partou podobnejch zajíců. To byste nevěřil, polovina z nich má prašule. Mohli by mít pomyšlení. Bydlet v Ritzu, kdyby si zamanuli. Ale kdepak, jim připadá, že právě takhle se rozšoupnou. Člověku to nejde na mozek.“ „Vy byste si to představoval jinak?“ „Mám přece rozum,“ prohlásil Luigi. „Mně to ovšem aspoň sype.“ Vstal jsem a na odchodu se zeptal, kvůli čemu se strhla ta hádka. „Ale Tommy přebrala tý druhý kluka. Věřte mi, že ten chlápek nestojí za takovou rvačku.“ „Ta druhá si patrně myslí, že za to stojí,“ podotkl jsem. „Copak Lou, je příšerně romantická,“ poznamenal Luigi shovívavě.

O romantice jsem měl jinou představu, přešel jsem to však mlčky.

( 12 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 12

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

II.

Asi o týden později mne v Timesech v rubrice „Úmrtí“ upoutala tato zpráva: 2. října zemřela v amberleyské nemocnici ve věku 20 let Thomasina Anna Tuckertonová, jediná dcera zesnulého Thomase Tuckertona, Esq., z Carring­ton Park, Amberley, Surrey. Pohřeb soukromý. Od květinových darů se upouští. Žádné květiny pro ubohou Tommy Tuckerovou, už se v Chelsea nerozšoupne. Na okamžik mě zachvátil soucit s Tommy Tuckerovou. Ale koneckonců, řekl jsem si, jak mohu vědět, že můj názor je správný? Kdo jsem, abych mohl prohlašovat, že to byl zmarněný život? Možná právě můj život, můj tichý život vědce ponořeného do knih, odtrženého od světa, je zmarněný. Zprostředkovaný. Mohu snad poctivě říct, že si užívám? Absurdní nápad! Pravda ovšem je, že si ani nechci vyhazovat z kopýtka. Ale co když bych možná měl?

Neslýchané a ne moc vábné pomyšlení.

Pustil jsem Tommy Tuckerovou z hlavy a vrhl se na vyřizování korespondence. Nejdůležitější byl dopis od mé sestřenky Rhody Despardové, v němž mě žádala o laskavost.

Chopil jsem se toho, neboť jsem onoho rána neměl ani po­ myšlení na ­práci, a tohle byla báječná výmluva, proč práci odložit.

Vyšel jsem na King’s Road, stopl si taxíka a dal se zavézt k sídlu své přítelkyně, k paní Ariadně Oliverové.

Paní Oliverová byla známá autorka detektivních románů.

Měla služebnou Milly, správnou dračici, střežící svou velitelku před útoky vnějšího světa. ( 13 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 13

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Ani jsem nevyslovil otázku, jen jsem tázavě povytáhl obočí. Milly prudce pohodila hlavou. „Radši jděte, pane Marku, rovnou nahoru,“ řekla. „Ta má zas dneska náladu. Třeba ji z toho dostanete.“ Vystoupil jsem o patro výš, lehce zaklepal na dveře a vstoupil, aniž jsem vyčkal na vyzvání. Pracovna paní Oliverové byla prostorná, na tapetách hnízdilo v tropickém listoví exotické ptactvo. Paní Oliverová se plížila po místnosti ve stavu zřejmě hraničícím se šílenstvím a pro­mlouvala sama k sobě. Bez zájmu na mě vrhla kradmý pohled a pokračovala v plížení.

Její oči těkavě bloudily po stěnách, z okna ven, ob tu chvíli se patrně v jakýchsi křečovitých mukách přivíraly. „Proč jenom,“ vyzývala paní Oliverová vesmír, „proč ten idiot nevyklopí hned, že toho kakadu viděl! Proč by to neřekl?

Nemohl ho nevidět! Ale když to řekne, všechno tím pokazí.

Musí to být něco… musí…“ Zaúpěla, prsty pročísla své nakrátko ostříhané šedé vlasy a zuřivě je sevřela. Pak se na mě zahleděla, náhle mě zaznamenala a řekla: „Ahoj, Marku. Já se zblázním.“ A pokračovala v bědování. „A potom je tady Monica. Čím se ji snažím udělat roztomilejší, tím víc mě dráždí… Taková hloupá husa…

Samolibá! Monica… Monica. Asi jí nesedí jméno. Nancy?

Nebylo by případnější? Joan? Každá se vždycky jmenuje Joan.

Nebo Anne. Susan? Susan jsem už měla. Lucia? Lucia. Lucii bych si dokázala představit. Rudovláska. Svetřík s kulatým výstřihem… Černé kalhoty. Musí mít černé punčochy.“ Tenhle chvilkový záblesk dobré nálady zastínilo vědomí problému s kakadu a paní Oliverová se znovu počala zoufale plížit, mechanicky brala předměty ze stolu a přenášela je jinam. Pečlivě zasunula pouzdro na brýle do lakované kazety, v níž už vězel čínský vějíř, načež hluboce vzdechla a řekla: „Jsem ráda, že jste to právě vy.“ ( 14 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 14

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

„To je od vás velice milé.“ „Mohl by to přeci být kdokoli. Nějaká pitomá ženská, která chce, abych někde otvírala bazar, nebo pojišťovák kvůli přihlášení Milly – přičemž to Milly kategoricky odmítá, anebo instalatér – ale to by bylo příliš velké štěstí, že? Taky by někdo mohl přijít kvůli interview – klást trapné a pokaždé stejné otázky. Co vás přimělo, abyste začala s psaním? Kolik knih jste už napsala? Kolik vyděláváte a tak dále, a tak dále. Nikdy nevím, co odpovědět, a vypadám jako pablb. Ne že by to vadilo, protože se stejně z toho kakadu zblázním.“ „Něco neklape?“ pravil jsem účastně. „Neměl bych raději odejít?“ „Ne, neodcházejte. Aspoň mě rozptýlíte.“ Bez mrknutí jsem přijal tuto pochybnou poklonu. „Nechcete cigaretu?“ zeptala se pohostinně, ale duchem stále nepřítomná. „Měly by tu být. Podívejte se na psací stroj.“ „Děkuji, mám. Nabídněte si mou. Vlastně vy přece nekouříte.“ „Ani nepiji,“ řekla paní Oliverová. „Bylo by lepší, kdybych kouřila a pila. Jako američtí detektivové, ti mají vždycky po ruce v zásuvce na límečky půllitr režné. Víte, Marku, nedokážu pochopit, jak může někdo ve skutečném životě uspět s vraždou. Připadá mi, že v okamžiku, kdy spácháte vraždu, je celá záležitost náramně prů­hledná.“ „Nesmysl. Vy jste jich už spáchala hory.“ „Aspoň padesát,“ řekla paní Oliverová. „Cožpak o to, někoho zavraždit je snadné a jednoduché. Mnohem horší je pak vraždu zamaskovat. Nastrojit – že by to měl být někdo jiný než vy. Na dálku to na vás každý pozná.“ „Ne v hotové knize.“ „Ale jakou to dá dřinu,“ zachmuřila se paní Oliverová. „Vykládejte si, co chcete, není přirozené, aby na místě, kde je ( 15 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 15

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

zavražděn právě pan B, bylo pět šest lidí a všichni měli motiv k zavraždění pana B – leda by pan B byl naprosto nesnesitelný, jenže v tom případě je zase všem lhostejné, jestli je nebo není zavražděný, a nikdo si ani v nejmenším neláme hlavu, kdo to spáchal.“ „Chápu, co máte na mysli,“ podotkl jsem. „Nicméně, když jste to padesátkrát zdárně zvládla, dokážete si s tím poradit i tentokrát.“ „To si taky říkám,“ přitakala paní Oliverová, „neustále si to opakuji, ale nevěřím tomu a v tom jsou právě ta muka.“ Znovu se chytla za hlavu a rvala si vlasy. „Zadržte,“ vzkřikl jsem, „vytrháte si je.“ „Houby,“ řekla paní Oliverová. „Vlasy drží. Ačkoli když jsem ve čtrnácti letech dostala spalničky, po vysokých teplotách mi vypadaly. Prostě hrozné. A narostly mi teprve po půl roce. Pro děvče je to kruté, dívky si na vlasech náramně zakládají. Zrovna včera jsem si na to vzpomněla, když jsem byla v nemocnici navštívit Mary Delafontainovou. Padaly jí vlasy jako tehdy mně. Povídala, že si, hned jak se uzdraví, musí opatřit příčesek. Myslím si, když je vám šedesát, že máte nepatrnou naději, aby vám vlasy znova vyrašily.“ „Onehdy večer jsem viděl, jak jedno děvče rve druhému vlasy,“ řekl jsem. Uvědomil jsem si, že se mi do hlasu vloudila jakási hrdost, jako někomu, kdo se v životě vyzná. „Do jakých pozoruhodných míst míří vaše kroky?“ zeptala se paní Oliverová. „Tohle se stalo v kavárničce v Chelsea.“ „Chelsea!“ podivila se paní Oliverová. „Tam jsou ta­kové mely na denním pořádku. Beatnici a sputnici a co já vím, kdo ještě. Moc o nich nepíši, obávám se, že bych nezvládla jejich slang. Člověk se má držet svého ko­pyta.“ „A to je?“ ( 16 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 16

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

„Turisté na jachtách a horských chatách, jak to vypadá v nemocnicích, farní sbory, sociální péče, aukce, hudební slavnosti, děvčata z obchodů, různé výbory, posluhovačky, mladíci a dívenky, kteří se v zájmu vědy potloukají světem, a prodavači –“ Odmlčela se, aby se nadechla. „Zdá se mi to dost široká paleta,“ řekl jsem. „Přesto byste mě do nějakého podniku v Chelsea mohl někdy vzít, abych si rozšířila obzor,“ zatoužila paní Oliverová. „Kdykoliv budete chtít. Třeba dnes večer?“ „Dneska večer nemohu. Mám spoustu práce s psaním, anebo spíš starosti, že mi psaní nejde. To je na psaní nejúmornější – ačkoli vlastně všechno je únavné kromě okamžiku, kdy dostanete ten báječný nápad a nemůžete se dočkat, až začnete. Povězte mi, Marku, řekl byste, že je možné někoho zabít na dálku?“ „Na dálku? Co tím myslíte? Stisknout knoflík a vyslat smrtící radioaktivní paprsek?“ „Kdepak, žádnou fantastiku. Mám na mysli,“ pochybovačně se odmlčela, „vlastně mám na mysli černou magii.“ „Voskové figuríny se špendlíky?“ „Voskové figuríny jsou přežitek,“ řekla s pohrdáním paní Oliverová. „Ale v Africe nebo v Západní Indii se přiházejí podivné věci. Co chvíli na to narážíte. Stačí, aby se domorodec stočil do klubíčka, a je mrtev. Voodoo… rozumíte přece.“ Odpověděl jsem, že se to v dnešní době větší měrou připisuje síle sugesce. Oběť se doslechne, že medicinman přikázal, aby zemřela – a další už je pak dílem pod­vědomí.

Paní Oliverová si odfrkla. „Kdyby mně někdo naznačil, že jsem odsouzená a mám se natáhnout a vypustit duši, dala bych si náramně záležet, jak mu zkřížit plány.“ ( 17 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 17

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Zasmál jsem se. „Celá staletí vám koluje v žilách dobrá západní skeptická krev. Nemáte k tomu předpoklady.“ „Domníváte se však, že se něco takového může stát?“ „Nevyznám se v tom natolik, abych mohl soudit. Jak jste k tomu přišla? Nepíšete snad nové mistrovské dílo Vražda sugescí?“ „Ani nápad. Prověřený staromódní jed na krysy nebo otrušík mi úplně postačují. Nebo spolehlivý tupý předmět.

Pokud možno žádná střelná zbraň. Střelné zbraně se mi zdají příšerně nečisté. Ale vy jste za mnou nepřišel, abychom se vybavovali o mých knihách.“ „Upřímně řečeno – ne. Moje sestřenice Rhoda Despardová má totiž na starosti farní slavnost a –“ „Už nikdy v životě!“ prohlásila paní Oliverová. „Víte, co se stalo posledně? Uspořádala jsem akci Hra na vraždu a první, na co se narazilo, byla skutečná mrtvola. Dodnes jsem se z toho nevzpamatovala.“ „Tentokrát nepůjde o žádné pátrání. Nebude se po vás chtít nic víc, než abyste se uvelebila do stanu a podepisovala své knihy – pět šilinků za jednu.“ „Hm –“ zaváhala paní Oliverová. „To zní přijatelně. Slavnost bych zahajovat nemusela? Ani pronášet nějaké nesmysly? Ani si nasadit klobouk?“ Ubezpečil jsem ji, že po ní nikdo nic podobného žádat nebude. „A netrvalo by to déle než hodinku dvě,“ chlácholil jsem ji. „Potom by měl přijít na pořad kriketový zápas. Možná tanec dětí. Nebo soutěž o nejlepší karnevalovou masku.“ Paní Oliverová mě přerušila divokým výkřikem. „To je ono!“ zvolala. „Kriketový míček! Pochopitelně.

On ho uvidí z okna… je odpálený a letí… a to odvede jeho ( 18 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 18

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

pozornost – a následkem toho se vůbec o kakadu nezmíní! To je náramné, Marku, že jste se tady objevil. Byl jste ohromný.“ „Já vám nerozumím –“ „Ani snad nemůžete, ale vím, co říkám,“ opáčila paní Oliverová. „Je to kapánek složité a nechci ztrácet čas vysvětlováním. Hrozně ráda jsem vás viděla, ale teďka byste už měl jít.

Už už.“ „Samozřejmě. A slavnost –“ „Ještě si to nechám projít hlavou. Teď mě netrapte. Kam jsem si jenom založila brýle? Znáte přeci, jak se věci jednoduše ztrácejí…“

( 19 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 19

30.06.2020 11:28:54

DRUHÁ KAPITOLA

I.

Paní Gerathyová otevřela dveře farního bytu s ohromnou rázností, jak měla ve zvyku. Spíš to připomínalo vítězný manévr vyjadřující nevyslovenou větu: „Tentokrát jsem tě načapala!“ než odpověď na zazvonění. „Co bys rád?“ optala se bojovně.

Na schodech stál kluk, úplně obyčejný chlapec – chlapec, kterého stěží zaznamenáte a jakého si těžko zapamatujete – kluk jako každý druhý. Popotáhl, protože měl rýmu. „Bydlí tady velebný pán?“ „Myslíš otce Gormana?“ „Posílaj mě pro něho,“ řekl chlapec. „Kdo tě posílá, kam a kvůli čemu?“ „Z Benthall Street dvacet tři. Prej tam umírá nějaká pani.

Posílá mě pani Coppinsová. Jmenuje se to tady Carthlick? Ta pani řikala, že farář nestačí.“ ( 20 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 20

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

Paní Gerathyová ho ujistila, že je na správném místě, dodala, aby posečkal, a zmizela. Za tři minuty se objevil vysoký postarší kněz s malým koženým kufříkem v ruce. „Jsem otec Gorman,“ řekl. „Do Benthall Street? To je za dráhou, že?“ „Jo. Jenom kousínek.“ Vydali se spolu, kněz pokračoval volným, dlouhým krokem. „Povídal jsi paní – Coppinsová?“ „Tý patří ten barák. Pronajímá pokoje. A vás chce jedna z jejích nájemnic. Myslím, že se jmenuje Davisová.“ „Davisová? Nevím. Nevzpomínám si –“ „A nechce jinýho než vás. Říkala, že farář nestačí –“ Kněz přikývl. Zanedlouho se ocitli v Benthall Street.

Chlapec ukázal na vysoký opršelý dům v řadě jiných vysokých omšelých domů. „Tady ten.“ „Nepůjdeš dovnitř?“ „Nebydlím tu. Paní Coppinsová mi dala šilink, abych to vyřídil.“ „A jakpak se jmenuješ?“ „Mike Potter.“ „Děkuji ti, Miku.“ „Není zač,“ řekl Mike, otočil se a hvízdal si na cestu. Blízkost smrti cizího člověka na něho nikterak nepůsobila.

Dveře číslo dvacet tři se otevřely a paní Coppinsová, robustní žena, zarudlá v obličeji, se objevila na prahu a s nadšením příchozího vítala: „Pojďte dál, jen račte. Je na tom asi moc špatně. Patřila by do nemocnice, a ne zůstávat tady. Já tam volala, ale bůhvíkdy se někdo objeví. Manžel mý sestry, když si zlomil nohu, čekal šest hodin. Ostuda. Hrozné. To je tedy naše slavný zdravotnictví! Ždímaj z vás peníze, a když je potřebujete, trčej kdovíkde.“ ( 21 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 21

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Za řeči předešla kněze a vedla ho úzkými schody nahoru. „Co se jí stalo?“ „Začlo to chřipkou. Zdálo se, že se to už lepší. Ale asi vstala z postele moc brzo. Včera večír se vrátila a vy­padala jak smrtka. Hned si lehla. Odmítala cokoli polknout. Nechtěla doktora. Dnes ráno jsem si všimla, že s ní lomcuje horečka.

Vrazilo se jí to na plíce.“ „Zápal plic?“ Paní Coppinsová ztratila dech, načež z ní vyšel zvuk jako z lokomotivy, což měl být patrně výraz souhlasu. Rozevřela dveře, poodstoupila, aby otec Gorman mohl projít, a za jeho zády prohlásila se strojenou veselostí: „Přišel důstojný pán.

Teďka už bude všechno v pořádku,“ a opustila je.

Otec Gorman popošel o pár kroků. Pokoj, zařízený starobylým viktoriánským nábytkem, byl čistý a uklizený. Žena na posteli u okna pootočila hlavu. Knězi bylo okamžitě jasné, že je těžce nemocná. „Tak jste tedy přišel… Nezbývá mi moc času –“ vyrážela ze sebe v mezerách mezi těžkým dechem. „Hanebnost… taková hanebnost… musím… musím… takhle nemůžu umřít… Vyznat se… vyznat se z hříchů… z těžkých… těžkých hříchů!“ Oči jí bloudily, přivíraly se jí.

Ze rtů jí proudila slova nemající souvislost.

Otec Gorman přistoupil k posteli. Hovořil, jako hovoříval tak často – až příliš často. Přesvědčivá slova, slova útěchy… slova jeho povolání a víry. Pokoj prostoupil mír… Agonie mizela ze zmučených očí…

Když pak kněz ukončil svou řeč, umírající znovu promluvila: „Zastavit… musíte to zarazit… vy…“ Kněz pravil s povzbuzující věrohodností: „Vykonám, co je nezbytné. Můžete mi důvěřovat.“ ( 22 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 22

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

O něco později dorazili lékař i ambulance. Paní Coppinsová je uvítala s pochmurným zadostiučiněním: „Pozdě. Jako obvykle!“ utrousila. „Je v pánu…“

II.

Otec Gorman odcházel klesajícím soumrakem. Dnes večer bude mlha, začínala rychle houstnout. Na vteřinu se zastavil, zachmuřil se. Taková fantastická, neuvěřitelná historka…

Kolik z toho vyvolalo delirium a jaký podíl na tom má horečka? Něco z toho bylo samozřejmě pravda – ale co? V kaž­ dém případě je důležité si zaznamenat určitá jména, dokud je chová v čerstvé paměti. Až se vrátí domů, bude tam zasedat sdružení sv. Františka. Rázně zabočil do malé kavárničky, objednal si kávu a posadil se. Zalovil v kapse tuniky. Ovšem, to je celá Gerathyová – žádal ji, aby mu vyspravila díru v kapse.

Jako obvykle to neudělala! Notýsek, tužka a pár drobných, které s sebou nosil, zapadly do podšívky. Nahmátl pár mincí a tužku, notýsek však vězel příliš hluboko. Přinesli mu kávu a požádal o kousek papíru. „Stačí takovýhle?“ Roztržený papírový sáček. Otec Gorman přikývl a při­jal ho. Začal psát – jména – bylo důležité nezapomenout jména.

Jména mu totiž vypadávala z paměti.

Dveře kavárničky se rozletěly, dovnitř vpadli tři mladíci v edwardovských oblecích a s hlukem se usadili.

Otec Gorman dopsal své poznámky. Útržek papíru složil a hodlal jej zastrčit do kapsy, když vtom mu došlo, že ji má děravou. Udělal tedy to, co už mnohokrát předtím, složený papírek zastrčil do boty. ( 23 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 23

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Do místnosti vstoupil jakýsi muž a vyhledal si místo ve vzdáleném rohu. Otec Gorman ze zdvořilosti usrkl černou bryndu, přivolal vrchního, zdvihl se a vyšel ven.

Muž, který právě dorazil, zřejmě změnil rozhodnutí. Mrkl na hodinky, a jako by se zmýlil v době, vyskočil a pak spěšně zmizel.

Mlha prudce padala. Otec Gorman přidal do kroku.

Ve svém obvodu se vyznal i poslepu. Vzal to zkratkou, zabočil do malé uličky, která přiléhala k trati. Možná si uvě­ domoval ­kroky za sebou, nevěnoval jim však pozornost. Proč taky?

Rána olověným obuškem ho zastihla zcela nepřipraveného. Zakymácel se a padl…

III.

S popískáváním melodie „Otec O’Flynn“ vstupoval doktor Corrigan do obvodního detektivního oddělení a sdílně se obrátil na inspektora Lejeuna: „Tak jsem vám udělal toho velebníčka.“ „A s jakým výsledkem?“ „Technickou stránku ponechám koronerovi. Ubit železnou tyčí. Zřejmě stačil jediný úder. Ale vrah se ještě pojistil.

Odporná záležitost.“ „Ano,“ odtušil Lejeune.

Lejeune byl podsaditý, tmavovlasý muž s šedýma očima.

Klamal klidným vzezřením, někdy však překvapil živou gestikulací, prozrazující jeho francouzské hugenotské předky. „Odpornější než by bylo nezbytné k oloupení?“ „Okradli ho?“ zeptal se doktor. ( 24 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 24

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

„Patrně. Kapsy měl zobracené a podšívku tuniky roztrženou.“ „Přece nemohli předpokládat kdovíco,“ řekl Corrigan. „Tihle fráterníci bývají většinou chudí jako kostelní myš.“ „Pro jistotu mu rozbili lebku,“ uvažoval Lejeune. „Tuze rád bych věděl proč.“ „Podle mého máme dvě možnosti,“ řekl Corrigan. „První, že to provedl nějaký mladý hrdlořez, který si libuje v násilí pro násilí – takových je teď spousta, bohužel –“ „A ta druhá?“ Doktor pohodil rameny. „Někdo měl na otce Gormana políčeno. Připadá vám to pravděpodobné?“ „Spíš pravdě nepodobné. Lidi ho měli rádi, byl tady oblíbený. Pokud jsem zjistil, neměl nepřátele. Ani loupež není pravděpodobná. Ledaže –“ „Ledaže co?“ optal se Corrigan. „Policie něco zjistila. Je to tak?“ „Měl u sebe něco, co mu nevzali. Schoval to totiž do boty.“ Corrigan hvízdl. „To zní jako špionážní historka.“ Lejeune se pousmál. „Vysvětlení je nesrovnatelně prostší. Měl totiž v kapse díru. Seržant Pine vyslechl jeho hospodyni. Řekl bych, že je drobet cuchta. Šaty mu neudržovala v takovém pořádku, jak by se mohlo předpokládat. Připustila, že si otec Gorman čas od času zastrkával papír nebo dopis do boty – aby mu nezapadl do podšívky.“ „Což vrah netušil.“ „Vraha to ani nenapadlo. Ovšem za předpokladu, že ten útržek je to, po čem pásl spíš než po těch pár drobných.“ „Co na tom papíru stálo?“ ( 25 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 25

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Lejeune hmátl do zásuvky a vytáhl proužek zpřekládaného papíru. „Seznam jmen,“ řekl.

Corrigan si jej zvědavě prohlédl.

Ormerod Sandford Parkinson Hesketh-Dubois Shaw Harmondsworth Tuckerton Corrigan?

Delafontaine?

Pozdvihl obočí. „To koukám. Dostal jsem se taky na seznam.“ „Říkají vám některá z těchto jmen něco?“ zeptal se inspektor. „Zhola nic.“ „A s otcem Gormanem jste se někdy setkal?“ „Nikdy.“ „V tom případě nám nebudete příliš platný.“ „Máte tušení, co ten seznam představuje – jestli vůbec něco znamená?“ Lejeune odpověděl nepřímo. „Asi v devatenáct hodin přišel za otcem Gormanem jakýsi kluk s tím, že umírá nějaká žena a přeje si kněze. Otec Gorman odešel s ním.“ „Víte kam?“ „Pochopitelně. Nebylo zas až tak obtížné to zjistit. Do Benthall Street dvacet tři. Dům patří jakési Coppinsové. Ta nemocná se jmenovala Davisová. Kněz tam dorazil v devatenáct patnáct a setrval u ní zhruba třicet minut. Davisová ( 26 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 26

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

stačila ­zemřít dřív, než přijela ambulance, aby ji dopravili do špitálu.“ „Hmm-m.“ „Dále se otec Gorman zastavil v Tonyho kavárně. Celkem obstojný podnik, žádné kriminální elementy, občerstvení za babku a nezasedá tam ani moc štamgastů. Otec Gorman si objednal kávu. Pak si opatrně sáhl do kapsy, nenašel tam, co hledal, a požádal Tonyho, majitele podniku, o kousek papíru.

Tohle –“ ukázal prstem, „je ten ­papír.“ „A dál?“ „Když Tony donesl kávu, začal si kněz na papír cosi poznamenávat. Brzy nato odešel, kávu vlastně ani neochutnal, pro což mám plné pochopení. Dopsal seznam a strčil si ho do boty.“ „Byl kromě něho v kavárně ještě někdo?“ „Tři mládenci, patrně studenti. Přišli a usadili se u jed­noho stolku. A potom tam vešel starší muž a posadil se k druhému stolu. Odešel, aniž si co objednal.“ „Šel za knězem?“ „Zdá se. Tony nezaregistroval jeho odchod. Ani si nevšiml, jak vypadal. Popsal ho jako nenápadného muže. Slušného, takového, který se neodlišuje od ostatních. Střední postavy, tuší, že měl na sobě tmavomodrý kabát – nevylučuje ani hnědý.

Nebyl tmavovlasý, ani zase příliš blond. Není žádný důvod, proč by s tím měl mít něco společného. Člověk zkrátka neví.

Zatím se nepřihlásil, že by toho kněze v Tonyho kavárně viděl, ale zase tolik času neuplynulo. Vyzýváme všechny, kdo zahlídli otce Gormana v době mezi devatenáct pětačtyřicet až dvacet patnáct, aby se přihlásili. Dosud na výzvu reagovali dva lidé – nějaká žena a lékárník, má poblíž lékárnu. Co nejdřív s ním promluvím. Mrtvolu objevili dva kluci ve dvacet patnáct ve West Street – znáte to tam? Malá ulička, z jedné strany přiléhá k železniční trati. Ostatní víte.“ ( 27 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 27

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Corrigan přitakal. Poklepal na papír. „A co si myslíte o tomhletom?“ „Že je to důležité,“ řekl Lejeune. „Ta umírající se mu patrně s něčím svěřila a on si ta jména poznamenal, aby je nezapomněl. Je však otázka, jestli by to udělal, kdyby mu svěřila zpovědní tajemství.“ „Nemuselo jít o zpovědní tajemství,“ řekl Lejeune. „Co když, připusťme, ta jména měla jakousi spojitost, dejme tomu, s vyděračstvím –“ „To je vaše představa?“ „Zatím žádnou nemám. Výlučně pracovní hypotéza. Ti lidé byli vydíráni. Umírající patřila buď mezi vyděrače, nebo o tom vydírání věděla. Podle mě mohla u ní za tím vězet kajícnost, přiznání a touha odčinit špatné skutky, pokud je to možné. A otec Gorman přijal na sebe odpovědnost.“ „A?“ „Všechno další jsou dohady,“ řekl Lejeune. „Předpokládejme, že šlo o vyděračství a někdo nechtěl, aby to proniklo na veřejnost. Ten někdo se dověděl, že paní Davisová umírá a že si poslala pro kněze. Co následovalo – je známo.“ „Rád bych věděl,“ Corrigan se znovu zahleděl do papíru, „proč u posledních dvou jmen jsou otazníky.“ „Patrně si otec Gorman nebyl jistý, že si ta dvě jména zapamatoval přesně.“ „Místo Corrigan mohlo být Mulligan,“ ušklíbl se doktor. „Dost možná. Ale řekl bych, že jméno jako Delafontaine si buď zapamatujete, anebo vám úplně vypadne – víte, jak to myslím. A je divné, že u žádného z těch jmen není adresa.“ Znovu seznam pročítal. „Parkinson – Parkinsonů je spousta.

Sandford – to není neobvyklé. Hesketh-Dubois zní vznešeně.

Těch nemůže být zase tolik.“ Zničehonic se natáhl na psací stůl po telefonním seznamu. ( 28 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 28

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

„E až L. Podíváme se. Hesketh. Paní A…, John a spol., instalatérství. Sir Isidor. Á. Tady! Hesketh-Dubois, lady, Ellesmere Square čtyřicet devět, S.W.1. Co kdybychom jí zavolali?“ „Nač se zeptáte?“ „Inspirace sama napoví,“ řekl doktor Corrigan lehkomyslně. „Tak do toho,“ řekl Lejeune. „Cože?“ Corrigan na něho vrhl překvapený pohled. „Pusťte se do toho,“ řekl zlehka Lejeune. „Nedívejte se tak udiveně.“ Zdvihl sluchátko. „Dejte mi státní linku.“ Podíval se na Corrigana. „Číslo?“ Lejeune je zopakoval, načež předal sluchátko Corriganovi. „Dobře se pobavte,“ dodal.

Corrigan na něho poněkud zmateně pohlédl. Telefon vyzváněl, trvalo, než někdo sluchátko zdvihl. Ozval se zadýchaný ženský hlas. „Grosvenor 64578.“ „Byt lady Hesketh-Dubois?“ „Ano – tedy – vlastně –“ Doktor Corrigan to zaváhání přešel bez povšimnutí. „Prosím vás, mohu s ní mluvit?“ „Ne, to nemůžete. Lady Hesketh-Dubois zemřela letos v dubnu.“ Na otázku „Kdo volá, prosím?“ doktor Corrigan ohromením neodpověděl a beze slova zavěsil.

Zdvihl chladně oči na inspektora Lejeuna. „Proto jste mě tak ochotně nechal telefonovat?“ Lejeune se zlomyslně uchechtl. „Neopomíjíme to, co je očividné,“ podotkl. „Letos v dubnu,“ zamyslel se Corrigan. „Před pěti mě­síci.

To vydírání nebo oč vlastně šlo, jí už málem půl roku nedělá těžkou hlavu. Nespáchala sebevraždu nebo něco takového?“ ( 29 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 29

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

„Nikoli. Zemřela na zhoubný mozkový nádor.“ „Tak znovu od začátku,“ řekl Corrigan a začetl se do seznamu.

Lejeune si povzdechl. „Ve skutečnosti nemáme tušení, jestli ten seznam s tím má jakoukoli souvislost. Mohlo jít jenom o obyčejné zabití v mlze – a máme pranepatrnou naději, že bychom pachatele objevili, ledaže bychom měli štěstí.“ Doktor Corrigan řekl: „Nevadilo by vám, kdybych se věnoval tomu se­znamu?“ „S chutí do toho. Přeju vám co největší úspěch.“ „Chcete tím naznačit, že se nikam nedohrabu, když jste se vy nikam nedostali? Na vašem místě bych nepřekypoval takovou jistotou. Půjdu po jménu Corrigan. Po panu, paní nebo slečně Corriganové – s velkým otazníkem.“

( 30 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 30

30.06.2020 11:28:54

TŘETÍ KAPITOLA

I.

„Opravdu nevím, pane Lejeune, co bych vám mohla ještě k tomu povědít. Už jsem všechno vyklopila vašemu seržantovi. Nevím, co byla paní Davisová zač, ani odkud. Bydlela u mě celkem šest měsíců. Nájemný platila pravidelně a zdála se milá, tichá, slušná ženská a vážně netuším, co byste ode mě chtěl ještě slyšet.“ Paní Coppinsová se odmlčela, aby se nadechla, a s ne­ libostí se zahleděla na Lejeuna. Vyslal na ni jemný, melan­ cholický úsměv, který, jak ze zkušenosti věděl, se nemíjel účinkem. „Ne že bych nechtěla pomoct, kdybych věděla jak,“ dodala kvůli vylepšení dojmu. „Děkuji vám. Pomoc je právě to, co potřebujeme. Ženy vědí víc než chlapi, mají lepší instinkt.“ Byl to dobrý tah a zabral. ( 31 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 31

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

„Moc bych si přála, aby vás slyšel pan Coppins,“ řekla paní Coppinsová. „Ten byl se mnou pokaždé natotata hotovej. ,Ty toho víš, jako bys u toho byla!‘ utahoval si ze mě. A v devíti případech z desíti došlo na mý slova.“ „Právě proto bych rád slyšel, co si myslíte o paní Da­visové.

Mohla byste o ní s klidným svědomím říct, že byla – ne­ šťastná?“ „No to ani ne. Byla taková akurátní. Dělala takovej dojem.

Přesná. Jako by měla život nalinkovanej a držela se toho. Pracovala – aspoň mám takový domnění – u jedný tý společnosti, co prozkoumávají spotřebitele. Chodějí po lidech a vyptávají se, jakej používají prášek na praní nebo kterou mouku a kolik utratějí za tejden a za co. Já si teda myslím, že strkají nos do věcí, po kterejch jim nic není – a nejde mi na rozum, proč to vládu, nebo koho vlastně, zajímá. Nakonec se dovíte, co všichni moc dobře vědí – ale dneska se to zkrátka požaduje.

A když už to musí bejt, pak si myslím, že paní Davisová dělala tuhle práci náramně dobře. Měla příjemný vystupování, nic nevyzvídala, prostě byla akurátní a přesná.“ „Neznáte jméno té firmy nebo společnosti, u které byla zaměstnaná?“ „Bohužel.“ „Nezmínila se nikdy o svých příbuzných?“ „Nikdy. Vyrozuměla jsem z jejích řečí, že je vdova a že jí manžel zemřel před mnoha léty. Asi byl trochu invalidní, ale moc se o něm nezmiňovala.“ „Nenaznačila, odkud pochází – z kterého kraje?“ „Nemyslím, že z Londýna. Podle mýho nejspíš odněkud ze severu.“ „Nepřipadalo vám, že je kolem ní – no – něco záhadného?“ Lejeuna zachvátily pochybnosti. Jestli se dá ovlivnit… Nicméně paní Coppinsová nevyužila toho, co jí Lejeune nabízel. ( 32 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 32

30.06.2020 11:28:54

P L AV Ý K Ů Ň

„Víte, nepřipadá mi. Rozhodně by mě samotnou něco takovýho nenapadlo. Jediný, co se mi nezdálo, byl její kufr. Nebyl novej, ale byl nóbl. Stálo na něm J. D. – Jessie Davisová, ale ty písmena byly přelakovaný, původně tam bylo J a jiný písmeno. Možná H. Taky to mohlo bejt A. Tehdy mě to nijak netrklo. Může se vám namanout výhodná koupě krásnýho kufru z druhý ruky a pak pochopitelně ty písmena změníte.

Moc toho neměla – jen ten jeden kufr.“ O tom Lejeune věděl. Zesnulá vlastnila podivuhodně málo osobního majetku. Nezůstaly po ní žádné dopisy ani fotografie. Zřejmě neměla ani pojistku, ani vkladní nebo šekovou knížku. Šaty nosila zánovní, solidní, vhodné pro denní potřebu. „Připadala vám spokojená?“ zeptal se. „Snad jo.“ Chytil se slabě pochybovačného tónu jejího hlasu. „Říkáte – snad?“ „Víte, našinec o tom moc nepřemejšlí. Kdybych měla říct, co si myslím, tak se jí vedlo obstojně, měla slušnou práci a s životem byla docela spokojená. Nepatřila k těm, co pořád brblají. Ale když se rozstonala, změnila se.“ „Když se rozstonala, ano –“ „Ze začátku byla mrzutá. Myslím, když si lehla s tou chřipkou. Povídala, že jí to kříží všechny plány. Promešká schůzky a takový záležitosti. Ale chřipka je chřipka a co se dá dělat.

Tak zůstala v posteli, vařila si na vařiči čaj a polykala aspirin. Říkám jí, proč si nezavolá doktora, ale ona, že to nemá cenu.

S chřipkou se nedá dělat nic než ji vyležet a držet se v teple a ať prej k ní nechodím blízko, abych od ní nic nechytla.

Když se jí pak ulevilo, něco jsem jí ukuchtila. Horkou polívku a topinku. A jindy zase rejžovej pudink. Sebralo ji to, znáte, jak chřipka dokáže člověka sebrat – ale ne víc, než to bejvá. ( 33 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 33

30.06.2020 11:28:54

AGAT HA C HR I S T I E

Teprve když sleze horečka, padne na vás malátnost – a na ni padla jako skoro na každýho. Vzpomínám si, jak tu seděla u plynovýho krbu a povídá: ,Přála bych si, abych neměla tolik času k přemejšlení. Nemám ráda, když mám čas uvažovat o věcech. To mě ničí!‘“ Na Lejeunovi bylo patrno, že naslouchá velice zaujatě, a paní Coppinsová se rozehřívala. „Půjčila jsem jí nějaký časopisy. Ale ona se do čtení ne a ne zabrat. Jednou mi řekla: ,Když věci nejsou, jak by měly bejt, je lepší o tom nevědět, nemyslíte?‘ A já jí povídám: ,Máte recht, paninko.‘ A ona řekla: ,Já nevím – vlastně nikdy jsem si nebyla jistá.‘ Já na to, že je to v pořádku. A ona: ,Všecko, co jsem kdy udělala, bylo dočista poctivý a na rovinu. Nic si nemusím vyčítat.‘ A já na to: ,Ovšemže nemusíte, paninko.‘ Ale napadlo mě, jestli třeba u firmy, co byla, nedošlo k nějakejm takovejm těm – však mi rozumíte – třeba v účtech, a ona se o tom doslechla, ale měla pocit, že jí do toho nic není.“ „Možná,“ souhlasil Lejeune. „Každopádně se z toho zase vymotala – anebo aspoň skoro, a šla zase do práce. Povídám jí, že je to na ni moc brzo. ‚Zůstaňte ještě den dva doma,‘ řekla jsem jí. A že, pane, na mý slova došlo! Jak se druhej večír vrátila, hned jsem poznala, že s ní lomcuje horečka. Sotva se vyhrabala do schodů. Musíte zavolat doktora, povídám, a ona že ne. A bylo jí čím dál hůř, celej den, oči se jí jen leskly, tváře jí hořely a nemohla popadnout dech. A další večír mi povídá, sotva to ze sebe dokázala vysoukat: ,Kněze. Musím mít kněze. A hned… nebo bude pozdě.‘ Nechtěla ale našeho faráře, musel to bejt římskokatolickej kněz. Ani zdaleka mě nenapadlo, že je katolička, nikdy jsem u ní nezahlídla krucifix nebo něco nábožnýho.“ Ale křížek tu byl, uschovaný na dně kufru. Lejeune se o něm nezmínil. Uši měl našpicované. ( 34 )

Plavy_kun_(velky_format)_10_(imprimatur).indd 34

30.06.2020 11:28:54