0041880

strana 3 – titulní list – výtvarník

Kate Mortonová Š E P O T V Z DÁ L E N ÝC H C H V I L

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 3

9.9.2020 14:49:14

T H E DI S TA N T HOU R S Copyright © Kate Morton 2010 All rights reserved Translation © Hana Krejčí 2015 ISBN 978-80-249-4260-5

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 4

9.9.2020 14:49:14

Kim Wilkinsové, která mi dodala odvahu, abych začala psát, a Davinu Pattersonovi, který při mně stál až do závěrečné tečky.

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 5

9.9.2020 14:49:14

Pst… Slyšíte ho?

Stromy ano. Vědí jako první, že přichází.

Poslouchejte! Hlubokým, temným lesem se plíživě proplétá lstivý vítr, stromy třesou svými listy jako tenoučkými plátky tepaného stříbra a šeptají, že to už brzy začne.

Stromy vědí, neboť jsou staré a to vše již viděly.

 Měsíc nesvítí.

Nikdy nesvítí, když přichází Bahnivec. Noc si navlékla jemné kožené rukavice a rozprostřela po zemi černou přikrývku: lest, maskování, kouzlo, jímž na vše pod sebou seslala sladkou dřímotu.

Tma ale není neproniknutelná – každá věc v ní má svůj odstín, stupeň, strukturu. Pohleďte: drsné rouno hustého lesa, prošívaný pás polí a luk, hladká melasa vodního příkopu. A přece. Museli byste mít velkou smůlu, kdybyste si všimli, že se cosi pohybuje tam, kde by se nic hýbat nemělo. Máte opravdu štěstí. Protože nevím o nikom, kdo Bahnivce spatřil, jak se vynořuje a ožívá, aby mohl vyprávět pohádku.

Vidíte? Tam ve starém vodním příkopu. Hladké černé bahno už není nehybné. V nejširším místě se objevila bublina, bobtná, čeří hladinu, vysílá droboučké vlnky, jako by…

Odvrátili jste zrak? A bylo to od vás moudré. Není to pohled pro takové, jako jste vy. Věnujme raději pozornost zámku, protože i tam se cosi hýbe.

7

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 7

9.9.2020 14:49:14

K AT E M O R TO N OVÁ

Až zcela nahoře ve věži.

Dávejte pozor a spatříte to.

Mladičká dívka odhazuje přikrývku.

Před několika hodinami ji uložili do postele, v sousedním pokojíku tiše pochrupuje chůva, zdá se jí o voňavém mýdle, liliích a vysokých sklenicích čerstvého, teplého mléka. Jenže dívenku cosi probudilo, kradmo si sedá, sune se po čistém bílém prostěradle a spouští nohy dolů, jednu vedle druhé, dvě bledá, úzká polínka na dřevěné podlaze.

Na obloze není měsíc, na nějž by hleděla a jenž by ozařoval kraj, a přesto ji to táhne k oknu. Hrbolaté sklo je chladné, a když vyleze na knihovničku, cítí tetelení nočního mrazivého vzduchu. Posadí se nad řadu odložených dětských knížek, obětí jejího spěchu dospět a odejít, ovine si noční košili kolem světlých stehen a položí si tváře do misky mezi dvěma bílými koleny.

Tam venku je svět s lidmi, kteří se v něm pohybují jako panenky na klíček.

Jednoho dne se tam vydá, aby ho spatřila na vlastní oči. Co na tom, že na všech dveřích jsou zámky a na oknech mříže, ty jsou od toho, aby nepustily dovnitř tamto, a ne ji ven.

Tamto.

Slyšela ty báchorky. O něm. On je báchorka. Pohádka z dávných časů a zámky s mřížemi jsou svědectvím z dob, kdy lidé v takové věci věřili. Vykládali si o příšerách z močálu, které tam leží a číhají na krásné dívky. O muži, kterému se kdysi dávno stala křivda a který znovu a znovu usiluje o pomstu.

Avšak mladou dívku – kdo by se mračil, kdyby ji slyšel, že tak o sobě mluví – už příšery a pohádky pro děti nezajímají. Nemá klid, je moderní, dospělá a chce pryč. Okno i zámek jí přestaly stačit, nicméně pro danou chvíli jsou vším, co má, a proto zachmuřeně hledí přes sklo.

Venku se v brázdě nařasené mezi kopci propadá do otupělého spánku malá vesnice. Vzdálené dunění oznamuje příjezd posledního nočního vlaku, jeho líné volání zůstává bez odpovědi, jen výpravčí v čepici z tuhé látky vyklopýtá ven, aby zvedl návěští. V blízkém lese číhá pytlák na kořist a sní o posteli, která na něho čeká doma, zatímco na okraji vesnice, v domku s oprýskanou omítkou pláče novorozeně.

8

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 8

9.9.2020 14:49:14

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

Naprosto obyčejné události ve světě, kde je všechno obyčejné. Kde věci vidíte, pokud tam jsou, a sháníte se po nich, když tam nejsou.

Svět zcela nepodobný tomu, do něhož se dívka probudila, aby našla sama sebe.

Neboť pod ní, tak blízko, že ji ani nenapadlo tam pohlédnout, se něco odehrává.

 Vodní příkop začíná dýchat. Srdce muže zabořeného v bahně, pohřbeného až na samém dně, sebou vlhce škubne. Z hloubi se vydere tichý zvuk – naříkavý jako skučení větru, ale odlišný – a rozprostře se nad hladinou. Dívka ho slyší, vlastně ho cítí, neboť základy zámku jsou provdané za bahno a sten se vsakuje do kamenů, proniká zdmi stále výš, poschodí za poschodím, až se nepozorovaně vyšplhá do knihovničky, na níž dívka sedí. Kdysi milovaná pohádka vypadne na podlahu a dívka ve věži strne.

Bahnivec otevře jedno oko. Prudce ho vytřeští a zase přivře. Myslí i v tuto chvíli na rodinu, kterou ztratil? Na hezkou ženušku a dvě baculaté děti, které po sobě zanechal? Anebo jeho mysl couvá zpátky do dnů dětství, kdy s bratry běhával po polích mezi dlouhými bledými stébly? Nebo snad jeho myšlenky zabloudily jinam, k ženě, kterou miloval před svou smrtí? Jejíž lichotky, pozornosti a odmítání nechat se odmítnout připravily Bahnivce o všechno…

 Další změna. Dívka ji vytuší a zachvěje se. Přitiskne dlaň k ledovému oknu a zanechá na opoceném skle strnulý otisk. Plíží se k ní hodina duchů, přestože neví, že se té chvíli tak říká. Není nikdo, kdo by jí teď mohl přijít na pomoc. Vlak odjel, pytlák leží po boku své ženy, dokonce i novorozeně zanechalo snahy rozhlásit do světa vše, co ví, a usnulo. V celém zámku je vzhůru pouze dívka u okna.

Chůva přestala chrápat a oddechuje tak lehce, až by se mohlo zdát, že zmrzla. I ptáci v zámeckém parku umlkli, schovali hlavičky pod neklidnými křídly a zapečetili oči do šedivých čárek, aby neviděli to, co – jak vědí – přichází.

9

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 9

9.9.2020 14:49:14

K AT E M O R TO N OVÁ

 Pouze dívka a muž, který se probouzí dole v bahně. Srdce mu teď uhání rychle, protože jeho chvíle nastává a nebude dlouhá. Zakroutí zápěstím, kotníky a vymrští se z bahnitého lože.

Nedívejte se! Zapřísahám vás, odvraťte zrak, když proráží hladinu, když vylézá z bahna, když se vztyčuje na černém promáčeném břehu, zvedá paže a nadechuje se. Rozpomíná se, jaké to je dýchat, milovat, trpět.

Pohleďte raději na bouřková mračna. I ve tmě vidíte, jak se valí na zámek. Hřmící hněv, sevřený šik mraků, které se bojovně ženou, až jsou přímo nad věží. Přivolává Bahnivec bouřku, nebo bouřka Bahnivce? Nikdo neví.

O okno se rozprsknou první váhavé kapky. Když zabubnují do skla pod dívčinou dlaní, zakloní hlavu. Den byl krásný, nijak horký, a večer se ochladilo. Nic nenasvědčovalo půlnočnímu lijáku. Ráno budou lidé překvapeně zírat na blátivou půdu, škrábat se na hlavách, usmívat se na sebe a říkat: „To jsou věci! Když si pomyslím, že jsme všechno prospali!“ Ale pohleďte! Co to je? Po zdi věže šplhá temná hmota, obrys postavy. Šplhá obratně, neskutečně rychle. Žádný člověk není takového výkonu schopen!

Vylezl až k dívčinu oknu. Už jsou proti sobě, tváří v tvář. Vidí ho skrze hrbolaté sklo, skrze hustý déšť: obludného zabahněného netvora. Otvírá ústa, aby zaječela, aby volala o pomoc, ale v tom okamžiku se všechno změní.

Před jejíma očima se mění on. Pod vrstvami bahna, pod generacemi temnoty, vzteku a zármutku zahlédne lidskou tvář. Tvář mladého muže. Zapomenutou tvář. Krásnou tvář naplněnou nevýslovnou touhou a smutkem. A dívka bez přemýšlení sáhne po klice, aby mu otevřela okno. Aby ho pozvala dovnitř, kde neprší.

Raymond Blythe, Pravdivý příběh o Bahnivci, prolog

10

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 10

9.9.2020 14:49:14

PRV NÍ ČÁST

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 11

9.9.2020 14:49:14

Ztracený dopis nachází svého adresáta 1992

Začalo to dopisem. Dopisem na dlouhou dobu ztraceným, který půl století čekal v pošťácké brašně zapomenuté na tmavé půdě tuctového domu v Bermondsey. Občas o tom přemýšlím. O brašně, o stovkách milostných dopisů, účtů, přání k narozeninám i pozdravů rodičům od dětí, jak se tam společně povalují, krabatí se a vzdychají, zatímco promlčené vzkazy v nich šeptají do tmy. Čekají, stále čekají, až si někdo uvědomí, že tam jsou. Protože se říká, jak možná víte, že dopis nepřestane hledat někoho, kdo si ho přečte, že dříve nebo později, ať se vám to líbí, nebo ne, slova najdou cestu na světlo, způsob jak zveřejnit svá tajemství.

Promiňte, jsem romantická – ten zvyk jsem si osvojila během let, kdy jsem při světle baterky hltala romány z devatenáctého století, zatímco si rodiče mysleli, že spím. Chtěla jsem jenom říct, jak je pošetilé domnívat se, že kdyby byl Arthur Tyrell o trochu zodpovědnější, kdyby si na Štědrý den roku 1941 nedal tolik panáků rumu, nešel domů a neusnul tvrdým spánkem opilce, místo aby doručil všechnu poštu, kdyby jeho brašna neskončila na půdě a nezůstala tam ukrytá zhruba padesát let až do jeho smrti, kdy ji teprve jedna z jeho dcer vyhrabala a zavolala Daily Mail, dopadlo by všechno jinak. Pro mou maminku, pro mě, a především pro Juniper Blythovou.

Pravděpodobně jste o tom tenkrát četli, bylo to ve všech novinách a televizních zprávách. Channel 4 dokonce vysílal speciální pořad, v němž pozvaní adresáti vyprávěli o svých dopisech, o hlase minulosti, která se vrátila a překvapila je. Byla mezi nimi žena, jejíž snoubenec byl u RAF, nebo muž s přáním k narozeninám od syna, malého chlapce evakuovaného z Londýna na venkov, kterého 13

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 13

9.9.2020 14:49:14

K AT E M O R TO N OVÁ

o týden nebo dva později zabil kus šrapnelu. Moc dobrý pořad, říkala jsem si, místy dojemný, se šťastnými i smutnými příběhy zpestřenými starými záběry z války. Párkrát jsem se rozplakala, ale to zas tak moc neznamená, jsem dost náchylná k slzám.

Maminka do televize nešla. Produkce ji kontaktovala a zeptala se, jestli v jejím dopise bylo něco mimořádného, o co by se s diváky chtěla podělit, ale prohlásila, že ne, že to byla obyčejná objednávka šatů z obchodu, který dávno zanikl. Nebyla to však pravda. Vím to, byla jsem u toho, když dlouho ztracený dopis přišel. Viděla jsem matčinu reakci a byla všechno, jen ne obyčejná.

Stalo se to koncem února, kdy nás zima ještě držela pod krkem, záhony byly potažené ledovou krustou a já jsem dopoledne přišla k rodičům pomáhat s přípravou pečeného kuřete k nedělnímu obědu. Občas to dělávám, abych jim udělala radost, přestože jsem vegetariánka a vím, že v určitém okamžiku se matka u oběda začne tvářit znepokojeně, pak ztrápeně, až to nakonec nevydrží a nad stolem začnou létat čísla o bílkovinách a anémii.

Když dopis propadl škvírou ve dveřích na podlahu, loupala jsem právě u dřezu brambory. V neděli obvykle pošta nechodí, takže by nás to mělo vyburcovat, ale nevyburcovalo. Pokud jde o mě, až příliš mě zaměstnával problém, jak našim oznámit, že jsem se rozešla s Jamiem. Stalo se to už před dvěma měsíci, věděla jsem, že jim musím něco konečně říct, ale čím déle jsem hledala vhodné věty, tím byly strojenější. A měla jsem hned několik důvodů proč mlčet: rodičům se sice Jamie od prvního okamžiku nezamlouval, ale na druhé straně neměli rádi změny. A jakmile se maminka dozví, že jsem v bytě sama, bude si o mě dělat ještě větší starosti než obvykle.

Největší hrůzu jsem měla z nepříjemného rozhovoru, který bude po mém přiznání nevyhnutelně následovat. Předem jsem viděla, jak se matce po tváři mihne nejprve údiv, pak znepokojení a nakonec rezignované odhodlání, až si uvědomí, že ji kodex mateřského chování zavazuje poskytnout mi útěchu… Ale zpátky k dopisu. K tichému zvuku, který ohlašoval, že něco proklouzlo štěrbinou. „Edie, můžeš tam dojít?“ To byla matka. (Edie jsem já. Omlouvám se, měla jsem to uvést mnohem dřív.) Kývla hlavou směrem k předsíni a mávla rukou, která nevězela v kuřeti.

14

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 14

9.9.2020 14:49:14

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

Odložila jsem brambor, otřela si ruce a šla pro poštu. Na rohožce ležel jediný dopis, úřední obálka označující dosílku. Vrátila jsem se s ním do kuchyně a přečetla matce nápis na nálepce.

Mezitím nacpala do kuřete všechnu nádivku a umývala si ruce.

Poněkud svraštila obočí, spíš ze zvyku než z nějakého zvláštního očekávání, jednou rukou si ode mě vzala dopis a druhou sáhla po brýlích, které si odložila na ananas v míse s ovocem. Prolétla pohledem oznámení pošty, zamrkala a začala otevírat vnější obálku.

Vrátila jsem se k dřezu, i když loupat brambory bylo sotva zajímavější než pozorovat matku při otvírání pošty, a tak musím s lítostí přiznat, že jsem neviděla, jak se zatvářila, když z úřední obálky vylovila druhou, menší, když zaznamenala starou známku a laciný válečný papír, když ji otočila a přečetla si jméno napsané na zadní straně. Zpětně jsem si to však mnohokrát představovala: jak jí z tváří rázem vyprchala barva a prsty se jí roztřásly tak, že trvalo několik minut, než dokázala dopis otevřít.

Co si představovat nemusím, je zvuk, který jí unikl z úst. Zděšené hrdelní nadechnutí, po němž následovala série skřípavých vzlyků.

Uvízly ve vzduchu a mně se z nich smekla ruka se škrabkou a řízla jsem se do prstu. „Mami?“ Přistoupila jsem k ní a opatrně, abych jí nezakrvácela šaty, jsem ji objala kolem ramen. Ale nic neřekla. Nemohla, jak se mi později svěřila, tehdy ne. Stála jako socha, po tváři jí stékaly slzy a k hrudi pevně tiskla podivnou malou obálku z papíru tak tenkého, že jsem uvnitř rozeznala růžek složeného dopisu. Potom zmizela nahoře v ložnici. Zanechala za sebou roztřepenou brázdu pokynů o kuřeti, troubě a bramborách.

Kuchyně se ponořila do poraněného ticha. Shluklo se kolem její nepřítomnosti a já jsem se chovala co nejtišeji a pohybovala co nejpomaleji, abych ho nerušila. Maminku jen tak něco nerozpláče, ale ten okamžik – její rozčilení a šok, který ve mně vyvolalo – mi byl podivně povědomý. Jako bychom ho spolu zažily někdy dřív. Po čtvrthodině, kdy jsem porůznu loupala brambory a převracela v hlavě možnosti, od koho by dopis mohl být, jsem konečně zaklepala na její dveře a zeptala se, jestli by si nedala čaj. Mezitím se trochu vzpamatovala a posadily jsme se proti sobě v kuchyni k umakartovému stolku. Já 15

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 15

9.9.2020 14:49:14

K AT E M O R TO N OVÁ

jsem se tvářila, jako bych si nevšimla, že plakala, a ona začala mluvit o dopisu ve staré obálce. „Je od někoho, koho jsem znala kdysi dávno jako malá holka. Bylo mi dvanáct nebo třináct.“ V mysli se mi vynořil obrázek, mlhavá vzpomínka na fotografii, kterou měla před smrtí babička na nočním stolku. V popředí na čemsi hřaduje trojice dětí, nejmladší z nich je moje matka, holčička s krátkými tmavými vlasy. Zvláštní, u babiččiny postele jsem seděla stokrát nebo ještě víckrát, ale teď jsem si rysy té dívenky nedokázala vybavit. Děti se možná nikdy skutečně nezajímají o to, kdo byli jejich rodiče, než se narodily, rozhodně ne dřív, než se stane něco neobvyklého, co náhodou vrhne světlo na minulost. Usrkávala jsem čaj a čekala, až bude maminka pokračovat. „Teď nevím, ale asi jsem s tebou o té době moc nemluvila. O válce.

Byly to hrozné časy, všude zmatek a zkáza. Zdálo se…,“ povzdechla si, „… prostě, zdálo se, že se svět nikdy nevrátí k normálu. Jako by se vyvrátil z osy a nikdo ho už nikdy nemůže narovnat.“ Obemkla dlaněmi okraj kouřícího hrnku a zahleděla se do něho. „Naše rodina – maminka, tatínek, Rita, Ed a já – žila v malém domku v Barlow Street, poblíž Elephant and Castle. Druhý den po vypuknutí války jsme se my děti shromáždily před školou, odkud nás odvedli na nádraží a posadili do vlaku. Nikdy na to nezapomenu – na nás se jmenovkami, plynovými maskami a kufříky i na matky, které si své původní rozhodnutí rozmyslely, utíkaly po ulici k nádraží a křičely napřed na náš doprovod, že chtějí své děti zpátky, a potom na starší sourozence, aby dávali pozor na mladší, aby je nespouštěli z očí.“ Traumatizující výjev zřejmě znovu probíhal v její paměti, protože mlčky seděla a hryzala si spodní ret. „Muselas být vyděšená,“ poznamenala jsem tiše. Vzala bych ji za ruku, jenže to v naší rodině není zvykem. „Zezačátku ano.“ Sňala si brýle a mnula si oči. Bez brýlí byla její tvář neúplná a zranitelná jako malého nočního zvířátka zmateného denním světlem. Byla jsem ráda, když si je znovu nasadila a pokračovala: „Předtím jsem nikdy nebyla pryč z domu, nestrávila jedinou noc bez maminky. Ale byli se mnou starší bratr a sestra, a když jsme chvíli jeli a jeden z učitelů začal rozdávat čokoládu, všem otrnulo 16

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 16

9.9.2020 14:49:15

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

a začali se na všechno dívat bezmála jako na dobrodružství. Dokážeš si to představit? Byla vyhlášena válka a my jsme sborem zpívali písničky, pojídali hruškový kompot a hráli ,hádej, na co myslím´. Víš, děti jsou velice přizpůsobivé a v některých případech necitelné.

Konečně jsme přijeli do Cranbrooku. Tam nás rozdělili do několika autobusů. Ten, do kterého jsem nastoupila s Edem a Ritou, nás zavezl do vesnice Milderhurst. V zástupu jsme napochodovali do radnice, kde na nás čekala skupinka místních žen s úsměvy přilepenými na tvářích a seznamy v rukou. Museli jsme stát v řadách, mezi námi procházeli cizí lidé a vybírali si.

Malé děti si rozebrali rychle, především ty hezké. Zřejmě předpokládali, že s nimi bude míň práce, že nejsou tak načichlé Londýnem.“ Škodolibě se usmála. „Brzy byli vyvedeni z omylu.

Ed tam nezůstal dlouho. Byl na svůj věk silný a vysoký a na farmách byla zapotřebí každá ruka. Chvíli po něm si odvedli i Ritu s kamarádkou.“ Tak takhle to bylo. Předklonila jsem se a položila dlaně na její ruce. „Maminko.“ „To nic.“ Odtáhla se a poklepala mě po prstech. „Nebyla jsem poslední, pár dětí tam zůstalo ještě po mém odchodu. Taky jeden malý chlapec s ošklivou vyrážkou. Nevím, co se s ním stalo, ale když jsem z radnice odcházela, pořád tam stál.

Víš, ještě mnoho let potom jsem se nutila koupit potlučené nebo otlačené ovoce, jakmile jsem ho v obchodě jednou vzala do ruky. Žádné přebírání a vracení do regálu, i když třeba nemělo odpovídající kvalitu.“ „Ale nakonec si tě někdo vybral.“ „Nakonec ano.“ Hrála si s něčím na klíně a ztišila hlas, takže jsem se k ní musela naklonit. „Přišla pozdě. Místnost byla skoro prázdná, většina dětí rozebraná a ženy z místního dobrovolnického spolku uklízely stoly s občerstvením. Začala jsem pofňukávat, ale tak, aby si toho nikdo nevšiml. Zničehonic vtrhla dovnitř ona a místnost, dokonce i vzduch v ní jako by se změnily.“ „Změnily?“ Nakrčila jsem nos. Vybavila se mi scéna s oslňující explozí z Kingovy Carrie. „Těžko se to vysvětluje. Potkalas někdy někoho, kdo vnáší svou vlastní atmosféru do každého místa, kam vstoupí?“ 17

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 17

9.9.2020 14:49:15

K AT E M O R TO N OVÁ

Možná. Nejistě jsem pokrčila rameny. Za mou kamarádkou Sarah se obvykle otáčejí všechny hlavy, nejde přímo o fyzikální jev, nicméně… „Ne, samozřejmě nepotkala. Můj popis zní hloupě. Chtěla jsem říct, že byla jiná než ostatní lidé, víc… Co já vím, prostě něco víc.

Zvláštním způsobem krásná, s dlouhými vlasy, velkýma očima, poněkud divokým výrazem, ale to nebylo všechno, čím se lišila.

Tehdy, v září devětatřicátého roku, jí bylo pouhých sedmnáct, ale když vešla, všechny ostatní ženy jako by se přihrbily.“ „Byly uctivé?“ „Ano, to je správný výraz. Překvapené, že ji vidí, a nejisté, jak se chovat. Až konečně jedna z nich promluvila a zeptala se jí, co pro ni můžou udělat, ale dívka pouze zatřepala svými dlouhými prsty a oznámila, že si přišla pro svoje evakuované dítě. Přesně tak to řekla.

Ne pro jedno nebo nějaké, ale pro svoje evakuované dítě. Pak zamířila rovnou k místu, kde jsem seděla na podlaze. ,Jak se jmenuješ?‘ zeptala se, a když jsem jí to řekla, nadhodila, že po tak dlouhé cestě jsem určitě unavená. ,Chtěla bys bydlet u mě?‘ Přikývla jsem, musela jsem přikývnout, protože se otočila k nejdůležitější dobrovolnici, té se seznamem, a oznámila jí, že si mě odveze.“ „Jak se jmenovala?“ „Blythová.“ Maminka potlačila náznak zachvění. „Juniper Blythová.“ „A ten dopis je od ní?“ Přikývla. „Dovedla mě k nejpřepychovějšímu autu, jaké jsem kdy viděla, a po klikaté cestě, přes řadu kovových bran mě vezla až k obrovské budově obklopené hustým lesem, kde bydlela se svými dvěma staršími sestrami, dvojčaty. K zámku Milderhurst.“ Jméno jako z hororu. Zamrazilo mě. Vzpomněla jsem si, jak matka zavzlykala, když si na rubu obálky přečetla jméno a adresu odesilatele. Slyšela jsem příběhy o evakuovaných dětech, o některých věcech, které se děly. „Bylo to hrozné?“ „Ach ne, nic takového. Ani trochu hrozné. Právě naopak.“ „Ale dopis tě… rozrušil.“ „Dopis pro mě byl překvapením, ničím víc. Vzpomínkou z dávných dob.“ Odmlčela se a já jsem přemýšlela o obludnosti evakuací. Jak úděs18

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 18

9.9.2020 14:49:15

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

né, nepochopitelné pro ni muselo být, když se jako malé dítě ocitla na neznámém místě, kde všichni a všechno bylo radikálně odlišné od toho, co znala. Stále jsou ve mně živé moje vlastní zážitky z dětství. Hrůza, jakou jsem mívala z nových, stresujících situací, do nichž jsem byla vržena; urputnost, s níž jsem si z nutnosti, abych vůbec přežila, vytvářela někdy i falešná pouta – k budovám, laskavým dospělým, novým kamarádkám. Při vzpomínce na přátelství vynucená okolnostmi mě něco napadlo: „Vrátila ses tam po válce, mami? Na Milderhurst?“ Prudce vzhlédla. „Samozřejmě ne. Proč bych měla?“ „Nevím. Aby ses po čase ukázala, pozdravila. Viděla znovu svou přítelkyni.“ „Ne.“ Teď mluvila rozhodně. „Měla jsem vlastní rodinu v Londýně, maminka by se beze mě neobešla a byla tady i spousta jiné práce.

Odklízely se následky války, pokračoval skutečný život.“ A bylo to.

Známý závěs mezi námi se opět zatáhl a já jsem věděla, že rozhovor skončil.

 Kuře k obědu nebylo. Maminka prohlásila, že ji přešla chuť, a zeptala se, jestli mi bude moc vadit, když ho tento týden nebudu mít. Připadalo mi nešetrné upozorňovat ji, že maso nejím a nedělního obědu se zúčastňuju spíš z povinnosti, jako vzorná dcera. Ujistila jsem ji, že se nic neděje, a doporučila jí, aby si lehla. Souhlasila, a než jsem nastrkala své věci do batohu, spolkla dva paracetamoly a nabádala mě, že si mám vzít čepici, aby mi nenafoukalo do uší.

Otec, jak se ukázalo, všechno prospal. Je starší než matka a pár měsíců předtím odešel do důchodu. Nesvědčí mu to, přes týden šmejdí po domě, hledá, co by mohl opravit, a přivádí matku k šílenství.

V neděli odpočívá v křesle a každému, kdo je ochotný mu naslouchat, vysvětluje, že je to svaté právo pána domu.

Dala jsem otci pusu na tvář, vyšla ven a v mrazivém vzduchu kráčela k metru, unavená, zmatená a tak trochu sklíčená, že se sama vracím do nekřesťansky drahého bytu, kde jsem donedávna žila s Jamiem. Až v půli cesty jsem si uvědomila, že mi maminka neřekla, co vlastně v dopise bylo.

19

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 19

9.9.2020 14:49:15

Vzpomínka ožívá

Když nyní všechno zpětně sepisuju, nejsem se sebou příliš spokojená.

Jenže po bitvě je každý generál. Když dnes vím, co a kde jsem měla hledat, je snadné divit se, proč jsem se tam nevydala pátrat hned.

A úplně pitomá zas nejsem. Když jsem si o pár dní později zašla s maminkou na čaj, o změně v mém soukromém životě jsem se opět nezmínila, ale na obsah dopisu jsem se zeptala. Mávla rukou a prohlásila, že byl čistě zdvořilostní a že za její reakcí bylo překvapení, nic víc. Tehdy jsem nevěděla, jak dobře umí lhát, neměla jsem důvod o jejím tvrzení pochybovat a dorážet na ni nebo si bedlivě všímat řeči jejího těla. Pochybuju, že vy to děláte. Instinktivně věříte tomu, co vám říkají jiní, zvlášť lidé, kterým důvěřujete, které dobře znáte, jako například nejbližší příbuzní. Já takový sklon mám. Nebo jsem aspoň měla.

A tak jsem pro určitou dobu zapomněla na Milderhurst, na maminčinu evakuaci, a dokonce na nepochopitelnou skutečnost, že o ní přede mnou nikdy dřív nemluvila. Bylo snadné najít si ospravedlnění, při troše snahy ho najdete pro většinu věcí. S maminkou jsem vycházela dobře, ale nikdy jsme si nebyly nijak zvlášť blízké, a už vůbec jsme spolu nevedly dlouhé důvěrné rozhovory o minulosti.

Vlastně ani o přítomnosti, když už na to přišla řeč. Evakuace byla podle všeho nepříjemná zkušenost, ale dalo se na ni zapomenout a nebyl důvod, proč by se o ni se mnou měla dělit. Bůhví, že existuje spousta věcí, s nimiž jsem se nesvěřila já jí.

Hůře se dal odůvodnit podivný intenzivní pocit, který se mě zmocnil při její reakci na dopis, nevysvětlitelná jistota, že existuje důležitá vzpomínka, kterou si nedokážu vybavit, že něco, co jsem viděla 20

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 20

9.9.2020 14:49:15

Š EP OT V Z DÁ L EN ÝC H C H V I L

nebo slyšela a zapomněla, se nyní třepotá v temných zákoutích mé paměti, odmítá se zastavit a umožnit mi, abych to pojmenovala. Dál se to třepotalo a já si lámala hlavu a snažila se rozpomenout, jestli třeba někdy, před mnoha lety, nepřišel jiný dopis, který maminku taky rozplakal. Ale nemělo to smysl, nepolapitelný, rozmazaný pocit se odmítal vyjasnit, až jsem dospěla k názoru, že se zase jednou projevila moje příliš bujná představivost, která mě – jestli si nedám pozor – jednou přivede do potíží, jak mě naši vždycky varovali.

Tou dobou mě zaměstnávaly naléhavější starosti. Totiž kde budu bydlet po termínu, do něhož Jamie uhradil nájemné za byt. Šest měsíců zaplacených předem bylo jeho dárkem na rozchodnou, svým způsobem omluvou, odškodněním za jeho politováníhodné chování, ale v červnu bude konec. Usilovně jsem v novinách a na vývěskách realitních kanceláří prosívala nabídky na pronájmy bytů, ale ukazovalo se, že při mém skromném platu je obtížné najít cokoliv v přijatelné vzdálenosti od nakladatelství.

Pracuju jako redaktorka u Billing & Brown Book Publishers. Malý rodinný podnik na Notting Hillu založili koncem čtyřicátých let Herbert Billing a Michael Brown původně se záměrem vydávat vlastní dramata a poezii. Jsem přesvědčená, že když začínali, byli celkem uznávaní, ale během následujících desetiletí, jak si větší nakladatelství ukrajovala z knižního trhu stále významnější krajíc a jak klesal čtenářský zájem o naše původní zaměření, jsme byli nuceni omezit se na dva žánry, první jsme vlídně označovali jako „rarity“, ten druhý méně vlídně jako „brak“. Pan Billing – Herbert – je můj šéf a zároveň rádce, ochránce a nejbližší přítel. Nemám jich mnoho, rozhodně ne takových, co žijí a dýchají. Nechci, aby to vyznělo smutně nebo osaměle, zkrátka nepatřím k lidem, kteří hromadí přátele a milují davy.

Je mi dobře se slovy, ale napsanými, ne pronášenými nahlas. Často mě napadlo, jak báječné by bylo, kdybych mohla udržovat vztahy na papíře. A domnívám se, že to v jistém smyslu dělám, protože mám stovky přátel jiné kategorie: přebývají ve svazcích knih, na úchvatných, inkoustem popsaných nebo potištěných stránkách, v příbězích, které se rozvíjejí pokaždé stejně, a přece z nich nikdy nevyprchá potěšení, které mě vezmou za ruku a provedou mě dveřmi do světa úděsných hrůz i opojných slastí. Zábavných, inspirativních, úctyhodných, spolehlivých společníků, z nichž někteří překypují 21

Sepot_vzdalenych_chvil.indd 21

9.9.2020 14:49:15