Gabriel García
Márquez O lásce a jiných běsech
ODEON
Zdá se, že vlasy potřebují ke vzkříšení mnohem méně než ostatní části těla. TOMÁŠ AKVINSKÝ O neporušenosti vzkříšených těl (úvaha 80, kap. 5)
26. říjen 1949 nepřinesl žádné světodějné zprávy. Magistr Clemente Manuel Zabala, vedoucí redaktor deníku, kde jsem se zaučoval jako reportér, zakončil ranní poradu dvěma nebo třemi návrhy, které jsme slyšeli už kolikrát, a nikomu z redaktorů neuložil žádný určitý úkol. Několik minut nato se telefonem dozvěděl, že v někdejším klášteře svaté Kláry toho dne vyprazdňují hrobky, a přikázal mi, aniž si od toho něco zvlášť sliboval: „Zajdi se tam podívat, jestli tě něco napadne.“ Starodávný klášter klarisek, před sto lety přeměněný na nemocnici, se chystali prodat a na jeho místě postavit pětihvězdičkový hotel. Jeho nádherná kaple byla už málem vydaná napospas nepohodě, jak se střecha postupně bortila, v hrobkách však stále ještě ležela tři pokolení biskupů, abatyší a dalších význačných osob. Ze všeho nejdřív museli hrobky vyprázdnit, vydat pozůstatky těm, kdo se o ně přihlásili, a zbytek naházet do společného hrobu. Překvapilo mne, jak neuměle se to dělo. Dělníci otevírali hrobky krumpáčem a motykou, vytahovali ztrouchnivělé rakve, které se rozpadaly, jakmile s nimi pohnuli, a vybírali kosti z hromádek prachu s cáry šatstva a zteřelými vlasy. Čím byl nebožtík urozenější, tím svízelnější práce to byla, poněvadž museli šťárat ve zbytcích těl a bedlivě pozůstatky přebírat, aby zachránili drahé kameny a šperky. Stavbyvedoucí opisoval údaje z náhrobních desek do školního 7
|
sešitu, pořádal kosti do oddělených hromádek a na každou z nich vždycky položil list papíru se jménem, aby se navzájem nepopletly. První, co jsem uviděl, když jsem do chrámu vešel, byla tudíž dlouhá řada hromádek kostí, rozpálených žhnoucím říjnovým sluncem, které se řinulo dovnitř děrami ve stropě, z jejichž totožnosti zbývala už jenom jména, napsaná tužkou na kus papíru. Od té doby uplynulo málem půl století, ještě pořád však cítím otřes, který ve mně vyvolalo ono děsivé svědectví o tom, jakou spoušť po sobě zanechává čas. Spolu s tolika jinými tam ležel jeden z místokrálů Peru a jeho utajovaná milenka; don Toribio de Cáceres y Virtudes, biskup zdejší diecéze; několik abatyší kláštera svaté Kláry, mezi nimi matka Josefa Mirandová, a také bakalář svobodných umění don Cristóbal de Eraso, který zasvětil polovinu svého života tomu, že stavěl kazetové stropy. Byla tam i uzavřená hrobka s náhrobním kamenem druhého markýze de Casalduero, dona Ygnacia de Alfaro y Dueñas, ale když ji otevřeli, zjistili, že je prázdná a nepoužitá; zato pozůstatky paní markýzy, doñi Olally de Mendoza, byly s vlastním náhrobním kamenem v sousední hrobce. Stavbyvedoucí tomu nepřikládal význam: že si někdo z urozených kreolů zbudoval vlastní hrob a pak ho pohřbili jinam, to se stávalo často. Opravdové překvapení nás čekalo ve třetím výklenku hlavního oltáře, na straně evangelia. Náhrobní deska se při první ráně krumpáčem rozpadla na kusy a z hrobky se vyvalily živoucí, zářivě měděné vlasy. Stavbyvedoucí se je s pomocí dělníků pokoušel dostat ven celé, čím víc však tahali, tím se zdály delší a bohatší, až dostali ven i poslední kořínky, které ještě pořád ulpívaly na lebce malého děvčátka. Ve výklenku zůstalo jenom pár maličkých, rozházených kostí a na kamenné náhrobní desce, rozežrané ledkem, se dalo přečíst pouze jméno bez příjmení: Sierva María de Todos los Ángeles. Když ji roztáhli po podlaze, měřila ona nádherná kštice dvaadvacet metrů a jedenáct centimetrů. Stavbyvedoucí mi nevzrušeně vysvětlil, že lidské vlasy rostou i po smrti o jeden centimetr měsíčně, a dvaadvacet metrů za dvě stě let mu připadalo jako odpovídající průměr; zato mně to tak všední nepřipadalo, poněvadž v dětství jsem od své babičky slý-
|8
chal pověst o dvanáctileté markýze, která za sebou vláčela kštici dlouhou jako vlečka nějaké nevěsty; zemřela prý na vzteklinu poté, co ji pokousal pes, a na vesnicích kolem Karibského moře ji ještě pořád uctívali, tolik zázraků udělala. Pomyslil jsem si, že ten hrob by mohl být její; to byla zpráva, s níž jsem se tenkrát vrátil do redakce, a také počátek této knihy. GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ Cartagena de Indias, 1994
9
|
1
První prosincové neděle do kostrbatých uliček na tržišti náhle vtrhl popelavě šedý pes se světlou lysinou na čele, převrátil stoly se smaženými rybami, rozbořil stánky indiánů a přístřešky s loterií a pokousal při tom čtyři lidi, kteří se mu připletli do cesty. Tři z nich byli černí otroci; poslední byla Sierva María de Todos los Ángeles, jediná dcera markýze de Casalduero, která si s mulatskou služkou přišla koupit svazek rolniček na oslavu svých dvanáctých narozenin. Uložili jim, že nemají chodit dál než k Podloubí kramářů, služebná se však odvážila až ke zvedacímu mostu ve čtvrti Getsemaní, přivábená vřavou v otrokářském přístavu, kde prodávali v dražbě náklad otroků z Guineje. Loď Cádizské společnosti pro obchod s černochy znepokojeně očekávali už týden, poněvadž na její palubě zavládla nevysvětlitelná úmrtnost. Ve snaze to zatajit naházeli mrtvoly do vody bez zátěže, stoupající moře je však vyneslo na hladinu a ráno je našli na pláži, zbarvené do rudofialova a nafouklé, až se málem ani nepodobaly lidem. Loď musela zakotvit mimo zátoku z obavy, že na ní vypukl nějaký africký mor, dokud se neujistili, že to způsobila otrava zatuchlým masem. Ve chvíli, kdy pes vběhl na tržiště, stačili už prodat všechny otroky, kteří zůstali naživu, znehodnocené tím, v jak zuboženém byli stavu, a teď se pokoušeli vyvážit své ztráty jediným kusem, jenž vydal za všechny: byla to etiopská zajatkyně, vysoká sedm pídí, natřená třtinovou melasou namísto obvyklého levného ole11
|
je, a tak dráždivě krásná, až se zdálo, že to ani nemůže být pravda. Měla špičatý nos, lebku tvaru tykve, šikmé oči, dokonalé zuby a dvojsmyslné držení římského gladiátora. Neoznačkovali ji železem ani nevyhlašovali, kolik je jí let a jak je zdravá; nabídli ji na prodej jenom s tím, jak byla krásná. Cena, kterou za ni guvernér zaplatil, bez smlouvání a v hotovosti, bylo tolik zlata, kolik sama vážila. Že psi bez pána někoho pokousali, když honili kočky nebo se prali se supy o zdechliny na ulicích, byla všední záležitost, a zvlášť za časů hojnosti a davových shromáždění, když tudy cestou na slavnosti v Portobelu projížděla flotila galeon. Čtyři nebo pět kousnutí za jediný den nevyvedlo nikoho z míry, tím méně, když to byla taková ranka, jakou měla Sierva María, která jí na levém kotníku skoro ani nebyla vidět. Služebná se tudíž nijak neznepokojila. Sama děvčátku vymyla ránu citronem a sírou, vyprala jí krvavou skvrnu ze spodniček, a pak už zase nikdo nemyslel na nic jiného než na důkladnou oslavu jejích dvanáctých narozenin. Bernarda Cabrerová, dívčina matka a manželka markýze de Casalduero, byť bez šlechtických titulů, si toho rána vzala obzvlášť účinné projímadlo: sedm gránů antimonu ve sklenici růžového cukru. Kdysi to bývala nádherná mulatka z tak řečené krámské aristokracie: svůdná, vznětlivá, vždycky ochotná vyrazit na flám, a tak lačná v podbřišku, že by dokázala uspokojit celá kasárna. Během několika málo let však sama sebe vymazala z lidské společnosti nadměrným požíváním medoviny a tabulek čokolády. Cikánské oči jí vyhasly, všechen důmysl ji opustil, kálela krev a zvracela žluč, její někdejší tělo mořské panny bylo teď odulé a měděně zbarvené jako tři dny starý nebožtík, a vydávala tak hromové a smrduté pšouky, až to děsilo i hlídací psy. Jen málokdy vycházela z ložnice, a i v těch řídkých případech chodila, jak ji pánbůh stvořil, nebo v cajkové hazuce, pod kterou nic nenosila, takže vypadala ještě víc nahá, než když na sobě neměla vůbec nic. Stačila už jít sedmkrát na velkou stranu, když se vrátila služebná, která doprovázela Siervu Maríi, o psím kousnutí se jí však mulatka nezmínila. Zato jí vypravovala o pozdvižení, které v přístavu vyvolal prodej oné otrokyně. „Jestli je tak krásná, jak říkají, může být z Etiopie,“ mínila Bernarda. Ale i kdyby to byla králov-
| 12
na ze Sáby, nezdálo se jí možné, že by ji někdo koupil za tolik zlata, kolik vážila. „Snad chtějí říct tolik zlatých pesos,“ mínila. „Ne,“ vysvětlili jí, „tolik zlata, kolik ta černoška váží.“ „Otrokyně vysoká sedm pídí neváží míň než sto dvacet liber,“ namítla Bernarda. „A žádná černá ani bílá ženská nestojí za sto dvacet liber zlata, leda by kadila diamanty.“ V obchodování s otroky nebyl nikdo zběhlejší než ona, a věděla, že pokud guvernér tu Etiopku koupil, pak určitě ne k něčemu tak ctnostnému jako sloužit u něj v kuchyni. Ještě o tom uvažovala, když uslyšela první píšťaly a sváteční petardy, a hned nato řádění hlídacích psů, které přes den zavírali. Vyšla do pomerančového sadu, aby zjistila, co se děje. Don Ygnacio de Alfaro y Dueñas, druhý markýz de Casalduero a pán na Darienu, trávil odpolední odpočinek ve visuté rohoži zavěšené mezi dvěma pomerančovníky v sadu, a už tu hudbu uslyšel také. Byl to zachmuřený, zatrpklý člověk, bledý jako lilie, jak mu ve spánku netopýři vysávali krev. Doma nosil beduínský burnus a toledský baret, ve kterém vypadal ještě opuštěnější. Když uviděl svou manželku tak, jak ji Bůh poslal na svět, předběhl ji a zeptal se: „Kdo to kde hraje?“ „Nevím,“ řekla Bernarda. „Kolikátého je?“ Markýz to nevěděl. Muselo ho to opravdu velice zneklidnit, aby se manželky vůbec zeptal, a ona si musela odlevit od důkladného množství žluče, když mu odpověděla bez jízlivosti. Markýz se zvědavě posadil v rohoži, když tu se petardy ozvaly znovu. „Dobrotivé nebe,“ řekl. „Prý kolikátého je!“ Jejich dům sousedil s ženským blázincem Božské pastýřky. Chovanky rozrušené hudbou a ohňostrojem se už stačily nahrnout na terasu, která vedla k pomerančovému sadu, a každou ránu doprovázely nadšeným jásotem. Markýz na ně křikl, kde se ta slavnost koná, a ony ho vyvedly z pochyb. Bylo sedmého prosince, den svatého Ambrosia biskupa, a hudba i výstřely hřměly na otročím dvoře na počest Siervy Maríe. Markýz se pleskl dlaní do čela. „Jistěže,“ řekl. „Kolik je jí let?“ 13
|
„Dvanáct,“ řekla Bernarda. „Teprve dvanáct?“ zeptal se markýz a znovu se v rohoži natáhl. „Ten život jde ale pomalu!“ Až do počátku století býval jejich dům pýchou města. Teď byl zpustlý a ponurý a podle velkých prázdných prostor a množství věcí, které nebyly na svém místě, to vypadalo, jako když se někdo stěhuje. V salonech ještě zůstaly mramorové podlahy se šachovnicovými vzory a několik lustrů se skleněnými ověsky, na kterých visely chuchvalce pavučin. V místnostech, které dosud obývali, byl v kteroukoli dobu příjemný chládek, dík mohutným kamenným zdem a mnoha letům, co byly zavřené, a ještě víc díky prosincovým větrům, které s hvízdáním pronikaly skulinami dovnitř. Všecko tu prostupoval tísnivý chlad lhostejnosti a tmy. Jediné, co zbývalo z panské pýchy prvního markýze, bylo pět loveckých psů, kteří v noci hlídali dům. Hlučný otročí dvůr, kde teď oslavovali narozeniny Siervy Maríe, za časů prvního markýze tvořil město ve městě; a stejně tomu bývalo i za jeho dědice, dokud přetrvával pochybný obchod s otroky a s moukou, který Bernarda řídila levou rukou z mlýna na cukrovou třtinu v Mahates. Teď však už všechna sláva patřila minulosti: Bernardu zničila její neukojitelná neřest a ze dvora zůstaly jen dva dřevěné baráky se střechami z hořkých palem, ve kterých zašly poslední zbytky někdejší vznešenosti. Ony dva světy spojovala dohromady Dominga de Adviento, čistokrevná černoška, která málem až do své smrti v domě vládla železnou rukou. To ona, vysoká a kostnatá a tak bystrá, až to hraničilo s jasnozřivostí, Siervu Maríi vychovala. Stala se katoličkou, aniž se přitom vzdala své jorubské víry, a bez ladu a skladu vyznávala obě náboženství najednou. Jak sama tvrdila, měla na duši svatý mír, poněvadž co jí chybělo v jednom, nacházela v tom druhém. Byla také jediná, kdo se těšil dostatečné vážnosti, aby urovnával spory mezi markýzem a jeho manželkou, a oba dva ji vždycky poslechli. Pouze ona koštětem vyháněla otroky, když je přistihla při nerozvážnostech sodomie nebo jak v prázdných pokojích smilní s ženami, které si navzájem vyměnili. Od té doby, co umřela, však utíkali z baráků, prchajíce před poledním vedrem, povalovali se po zemi, kde je zrovna napadlo, vyškrabovali zbytky
| 14
z pánví s rýží a hltali je, nebo zas v chladných chodbách chlapci dělali, kdovíjak nejsou velcí, a děvčata drčela jak řehtačky. V onom tísnivém světě, kde nikdo nebyl svobodný, Sierva María svobodná byla: jedině ona a jedině tam. Proto se tam konala i oslava jejích narozenin, v jejím opravdovém domě a s její opravdovou rodinou. Nikdo by si nedokázal představit zasmušilejší tanec uprostřed vší té hudby, s místními otroky a také dalšími z jiných významných domů, kteří přinesli, co jen mohli. Sierva María se chovala tak, jaká opravdu byla: tančila s větším půvabem a zápalem než rodilí Afričané, zpívala odlišným hlasem, než jindy hovořila, v různých afrických jazycích, nebo zas hlasy ptáků a zvířat, které i je samotné přiváděly do rozpaků. Na příkaz Domingy de Adviento jí nejmladší otrokyně natřely obličej sazemi, přes škapulíř, který nosila už od křtu, jí pověsily zaříkací náhrdelníky a učesaly jí kštici, kterou jí nikdy nestříhaly a která už by jí překážela v chůzi, nebýt copů, které jí každodenně zaplétaly a které nosila kolikrát obtočené. Začínala rozkvétat na křižovatce protichůdných sil. Po matce zdědila jen velice málo; zato po otci byla vyzáblé postavy a nenapravitelně bázlivá, měla sinalou pleť, zasmušile modré oči a zářivou kštici barvy ryzí mědi. Vždycky se chovala tak nenápadně, až se zdála být neviditelná. Matka, polekaná oním podivným založením, jí pověsila na zápěstí zvonec, aby se v sešeřelém domě neztratila. Dva dny po té oslavě a spíš jen náhodou služebná Bernardě přiznala, že Siervu Maríi pokousal pes. Bernarda o tom uvažovala, zatímco si dávala svou šestou koupel s voňavými mýdly, než si půjde lehnout, ale když se vrátila do ložnice, pustila to už z hlavy. Nevzpomněla si na to až do příští noci, kdy hlídací psi bez příčiny štěkali až do svítání a ona se obávala, aby neměli vzteklinu. Vypravila se tudíž se svícnem do baráků na otročím dvoře a našla Siervu Maríi, jak spí v rohoži z indiánské palmy královské, kterou zdědila po Dominze de Adviento. Jelikož jí služebná neřekla, kam pes děvčátko kousl, vyhrnula jí sukni a prohlížela ji píď po pídi, sledujíc přitom světlem kajícnický cop, který měla holčička obtočený kolem těla jako lví ocas. Nakonec to kousnutí 15
|
Bernarda přece jen našla: šrám na levém kotníku, už se stroupkem zaschlé krve, a několik škrábanců, které na patě bylo sotva vidět. V dějinách města nebylo případů vztekliny málo a nebyly nijak tuctové. Největší rozruch vzbudil případ jistého podomního obchodníka, jenž chodil po ulicích s cvičenou opičkou uistiti, chovala se málem jako člověk. Opička dostala vzteklinu během anglického námořního obležení, kousla svého pána do tváře a utekla do nedalekých kopců. Nebohého kejklíře zardousili, když už se zmítal v hrůzostrašných mátohách, o kterých pak matky ještě mnoho let zpívaly v pouličních odrhovačkách, aby dětem nahnaly strach. Neuplynuly ani dva týdny, a za bílého dne se z kopců přihnala horda ďábelských makaků. Zpustošili vepříny a kurníky a potom vtrhli do katedrály, kde vřeštěli a zalykali se krvavou pěnou, právě když se konala děkovná mše za porážku anglické eskadry. Ty nejhrůznější příběhy se ovšem do dějin města nikdy nedostaly, poněvadž k nim docházelo mezi černošským obyvatelstvem, které psí kousnutí zatajovalo a léčilo je africkými kouzly v osadách, kde žili uprchlí otroci. Vzdor tolika odstrašujícím příkladům však běloši, černoši ani indiáni nikdy nemysleli na vzteklinu ani na žádnou jinou nemoc, která propuká až za nějaký čas, dokud se neobjevily první nenapravitelné příznaky, a Bernarda Cabrerová se držela téhož hlediska. Řekla si, že smyšlenky otroků zacházejí dál a rychleji než představy křesťanů, a dokonce i obyčejné psí kousnutí že by mohlo uškodit vážnosti jejich rodiny. Byla si svým názorem natolik jistá, že se o té záležitosti manželovi ani nezmínila, a dokonce si sama na ni vůbec nevzpomněla, až do příští neděle, kdy služebná šla na trh sama a uviděla tam mrtvého psa pověšeného na mandlovníku, aby všichni věděli, že pošel na vzteklinu. Jediný pohled jí stačil, aby podle bílé lysiny na čele a popelavé srsti poznala psa, který pokousal Siervu Maríi. Bernardu to nicméně neznepokojilo, když jí to služebná vypravovala. Neměla k tomu důvod: rána byla suchá a po škrábancích už nebylo ani stopy. Prosinec začal špatně, vbrzku se však zase vrátil ke svým ametystovým podvečerům a nocím plných ztřeštěných větrů. Dík
| 16
příznivým zprávám ze Španělska byly Vánoce dokonce veselejší než v jiných letech; město však už nebylo takové jako dřív. Hlavní trh s otroky se přestěhoval do Havany a majitelé dolů i statkáři z pevninských království raději nakupovali pracovní síly od pašeráků a za nižší ceny na anglických Antilách. Vlastně tu teď byla dvě různá města: jedno z nich veselé a plné hlučících davů během těch šesti měsíců, kdy v přístavu kotvily galeony, a po zbytek roku jiné a ospalé, které čekalo, až se lodě vrátí. O psích kousnutích se už vůbec nemluvilo až do začátku ledna, kdy jistá potulná indiánka, známá pod jménem Sagunta, v posvátnou hodinu odpoledního odpočinku zabušila na markýzova vrata. Byla velice stará a v tom nejprudším slunci chodila bosá, s vozkovskou holí a od hlavy až k patě zahalená do bílého prostěradla. Šuškalo se o ní, že je andělíčkářka a napravuje zkažené panny; zároveň se však říkalo v její prospěch, že zná indiánská tajemství, jak uzdravit ty, kterým už nikdo nedával naději. Markýz ji přijal s nevolí, vstoje ve vratech, a hodnou chvíli trvalo, než pochopil, co vlastně indiánka chce, poněvadž byla velice opatrná a se vším nadělala tolik okolků, až si z toho nikdo nedokázal nic vybrat. Než se dostala k věci, obcházela kolem dokola tak dlouho, že markýz ztratil trpělivost. „Ať už je to, co chce, nechte těch žvástů a povězte mi to,“ řekl jí. „Vzteklina se na nás žene jako morová rána,“ řekla Sagunta, „a já jediná mám klíče svatého Huberta, patrona lovců a léčitele těch, které postihla.“ „Nechápu, proč by měla přijít nějaká morová rána,“ odmítl ji markýz. „Co já vím, žádnou kometu ani zatmění slunce nikdo neohlásil, ani jsme se natolik neprovinili, aby se námi Bůh zabýval.“ Sagunta mu sdělila, že v březnu dojde k úplnému zatmění slunce, a podala mu podrobné zprávy o těch, které pes onu první prosincovou neděli pokousal. Dva z nich zmizeli, bezpochyby je odklidili jejich příbuzní ve snaze léčit je kouzly, a třetí během druhého týdne na vzteklinu zemřel. Byl tu ještě čtvrtý, kterého pes ani nepokousal, nýbrž jen potřísnil slinami, a ten teď zápasil se smrtí ve špitále Boží lásky. Rychtář dal už za poslední měsíc 17
|
otrávit stovku psů bez pána; ještě týden, a po ulicích nezůstane naživu ani jeden. „Ať už je to, jak chce, nechápu, co já bych s tím měl společného,“ řekl markýz. „A obzvlášť v tak nepatřičnou hodinu.“ „Vaši dcerušku ten pes pokousal ze všech nejdřív,“ řekla Sagunta. Markýz jí řekl s naprostou jistotou: „Kdyby to byla pravda, byl bych první, kdo by se to dozvěděl.“ Byl přesvědčen, že děvčátko je v pořádku, a nezdálo se mu možné, že by se jí mohlo stát něco tak závažného, aniž by se o tom dozvěděl. Rázně tudíž návštěvu ukončil a znovu se uložil k odpolednímu odpočinku. Navečer nicméně vyhledal Siervu Maríi na dvoře pro čeládku. Pomáhala zrovna stahovat králíky, s tváří natřenou na černo, bosá a v barevném turbanu, jaké nosily otrokyně. Zeptal se, co je pravdy na tom, že ji pokousal pes, a ona ho bez nejmenší pochyby ujistila, že nic. Bernarda mu to však téhož večera potvrdila. Zmatený markýz se jí zeptal: „A proč to Sierva zapírá?“ „Protože ta neřekne pravdu ani omylem,“ vysvětlila mu Bernarda. „Potom s tím ale musíme něco dělat,“ řekl markýz, „ten pes měl totiž vzteklinu.“ „Naopak,“ mínila Bernarda, „to by měl pojít spíš ten pes, když ji pokousal. Stalo se to v prosinci, a ta nestydatá holka úplně kvete.“ Oba dva pečlivě sledovali pověsti o morové ráně, které se rozmáhaly víc a víc, a i vzdor vlastním přáním spolu museli znovu hovořit o záležitostech, které se týkaly jich obou, tak jako v dobách, kdy jeden druhého ještě neměli v takové nenávisti. Pro markýze to bylo jasné. Vždycky byl přesvědčen, že svou dceru miluje, strach ze vztekliny ho však donutil přiznat si, že z pohodlnosti klamal sebe sama. Naopak Bernarda si takovou otázku vůbec nepoložila, poněvadž si plně uvědomovala, že svou dceru nemiluje a ta že nemiluje ji, a obojí jí připadalo na místě. Značná část nenávisti, kterou oba k děvčátku pociťovali, vyplývala z toho, co zdědilo po jednom i po druhém. Bernarda byla nicméně ochot-
| 18