1
Tátu jsem nezabil, ale občas si říkám, že jsem mu asi do hrobu pomohl. A nebýt toho, že umřel v době, která se kryla s důležitým zlomem v mém tělesném dospívání, byla by jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, naprosto bezvýznamná. V týdnu po jeho úmrtí jsme o něm se ségrama mluvili a Sue samozřejmě bulila, když ho chlápci ze záchranky zabalili do zářivě červené deky a odnesli pryč. Byl to slaboučký, křehký a prchlivý, chorobně posedlý mužíček se zažloutlýma rukama a pletí. Jeho smrt tady vylíčím jenom proto, abych vysvětlil, kde jsme se ségrama přišli k takovému množství cementu. Začátkem léta, když mi táhlo na čtrnáctý rok, zastavil před naším domem náklaďák. Seděl jsem na schodku u domovních dveří a četl si poněkolikáté jeden komiks. Přicházel ke mně řidič ještě s jedním chlápkem. Světlý prach, který je pokrýval od hlavy k patě, dodával jejich tvářím přízračný zjev. Oba si hlasitě pískali, každý úplně jinou melodii. Vstal jsem a komiks schoval za záda. Byl bych si v tu chvíli radši četl tátovy noviny s dostihovým programem nebo fotbalovými výsledky. „Cement?“ nadhodil jeden z nich. Zaklesl jsem si palce do kapes, přenesl váhu na jednu nohu a maloučko přivřel oči. 7
Chtěl jsem říct něco hutného a výstižného, jenže jsem si nebyl jistý, jestli jsem dobře slyšel. Trvalo mi to asi dlouho, protože ten, co promluvil, obrátil oči k nebi a s rukama v bok se zadíval mimo mě na domovní dveře. Ty se otevřely a vyšel z nich táta, žmoulal dýmku a o bok si opíral psací podložku. „Cement,“ zopakoval ten muž, tentokrát oznamovacím tónem. Táta přikývl. Složil jsem si komiks do zadní kapsy a vydal se po chodníku za třemi muži k náklaďáku. Táta si stoupl na špičky a nakoukl přes postranici, vytáhl si z pusy dýmku a znovu přikývl. Muž, který dosud nepromluvil ani slovo, prudce máchl rukou. Kovová závlačka vyskočila z očka a postranice se s rachotem vyklopila. Na korbě náklaďáku ležely ve dvou vrstvách nahusto naskládané papírové pytle cementu. Táta je přepočítal, podíval se na podložku s přichycenou objednávkou a řekl: „Patnáct.“ Oba muži cosi zavrčeli. Měl jsem tenhle způsob mluvy rád. Řekl jsem si taky jenom sám pro sebe: „Patnáct.“ Každý z chlapů si hodil na rameno jeden pytel a všichni jsme se vraceli cestou k domu, tentokrát se mnou v čele a za mnou šel táta. Obešli jsme dům ze strany, kde táta ukázal zvlhlou troubelí dýmky k šupně na uhlí. Muži shodili pytle do sklepa a vrátili se k náklaďáku pro další. Táta si na podložce dělal čárky tužkou, která k ní byla přivázaná provázkem. Houpal se na patách a čekal. Já se opíral o plot. Netušil jsem, k čemu nám ten cement bude, ale nechtěl jsem se z toho spikleneckého pracovního společenství vydělit tím, že bych se projevil jako hlupák. Počítal jsem pytle taky, a když je všechny nanosili a táta podepisoval dodejku, postavil jsem se mu po boku. On pak beze slova zase zmizel v domě. Ten večer se naši kvůli těm pytlům cementu pohádali. Matka, která jinak bývala spíš tichá a zakřiknutá, teď zuřila. 8
Chtěla po tátovi, aby celou zásilku vrátil. Byli jsme právě po večeři. Máma mluvila a táta si přitom kapesním nožem oškrabával ztvrdlé černé nánosy z kalíšku dýmky nad jídlem, kterého se sotva dotkl. Věděl, jak svou dýmku proti ní používat. Stěžovala si mu, jak málo máme peněz a že Tom bude už brzy potřebovat nové oblečení, protože půjde do školy. Vrátil si dýmku mezi zuby, jako by to byl chybějící úd jeho anatomie, a skočil jí do řeči s tím, že „nepřipadá v úvahu“, aby se ty pytle vrátily. A tím to skončilo. Jelikož jsem na vlastní oči viděl náklaďák, těžké pytle i muže, kteří je k nám nanosili, dával jsem mu v tom za pravdu. Když ale znovu vytáhl tu věc z pusy, uchopil ji za hlavičku a troubelí namířil na matku, vypadal namyšleně a směšně. Naštvala se o to víc, zalykala se vzteky. S Julií a Sue jsme se vypařili nahoru do Juliina pokoje a zavřeli za sebou dveře. Přes podlahu k nám doléhal matčin zvýšený hlas, ale slovům jsme už nerozuměli. Sue se položila na postel, hihňala se a sevřenou pěstí si ucpávala ústa. Julie zapřela dveře židlí. Společně jsme Sue rychle svlékli, a když jsme jí stahovali kalhotky, dotkli jsme se na okamžik rukama. Sue byla dost hubená. Pleť na vystupujících žebrech měla napnutou a hřeben tuhých hýžďových svalů zvláštně připomínal lopatky. Mezi nohama jí rašilo nazrzlé chmýří. Hráli jsme si s Julií na vědce zkoumající živočišný exemplář z vesmíru. Dívali jsme se nad nahým tělem jeden na druhého a hovořili groteskním německým přízvukem. Zezdola se linulo unavené, naléhavé monotónní drmolení matčina hlasu. Julie měla pod očima vysoko vyklenuté lícní kosti, což jí dodávalo vzhled jakési vzácné šelmy. V elektrickém světle byly její velké oči černé. Jemnou křivku úst narušovaly dva řezáky a musela trochu našpulit rty, aby potlačila smích. Tou9
žil jsem zkoumat svou starší sestru, ale pravidla hry nic takového neumožňovala. „Tak sačínáme?“ Přetočili jsme Sue na bok a potom na břicho. Přejížděli jsme jí nehty po stehnech. Posvítili jsme jí baterkou do pusy a mezi nohy, kde jsme našli drobnou masitou broskvičku. „Co si myslejí o tómchle, Herr doktór?“ pohladila ji tam Julie navlhčeným prstem a Sueinou vystouplou páteří projelo drobné zachvění. Sledoval jsem to se zájmem. Taky jsem si naslinil prst a vklouzl k Juliinu. „Nyc fážnýho,“ řekla nakonec a stiskla štěrbinku mezi palcem a ukazováčkem. „Ale budeme posoróvat, jak se to bude dál fyvíjet, ja?“ Sue žebronila, abychom pokračovali. Významně jsme se na sebe s Julií podívali, ale nic jsme přitom nechápali. „Teď je řada na Julii,“ prohlásil jsem. „Ne,“ odpověděla jako vždycky. „Řada je na tobě.“ Sue, pořád ještě na zádech, po nás dál škemrala. Přešel jsem pokojem, zvedl Sueinu sukni a hodil ji po ní. „Nepřipadá v úvahu,“ procedil jsem skrz imaginární dýmku. „Končíme.“ Zamkl jsem se v koupelně, spustil si kalhoty ke kotníkům a posadil se na vanu. Myslel jsem na Juliiny snědé prsty mezi Sueinýma nohama a rychle se přivedl k suchému, bodavému vyvrcholení. Když křeče rozkoše pominuly, zůstal jsem ještě chvíli prohnutý a uvědomil jsem si, že hlasy dole už dávno utichly. Druhý den dopoledne jsem šel s mladším bratrem Tomem do sklepa. Byl prostorný a rozdělený na spoustu nesmyslných místností. Když jsme tam sestupovali po kamenných schodech, Tom se mě držel za ruku. Slyšel o těch pytlích cementu a chtěl 10
se na ně podívat. Šupna na uhlí vedla do největší místnosti a pytle tam ležely poházené, jak napadaly na zbytky loňského uhlí. U jedné stěny stála mohutná plechová bedna, která snad pocházela z doby, kdy táta krátce sloužil v armádě, a používala se nějaký čas k třídění koksu a uhlí. Tom se chtěl podívat dovnitř, a tak jsem pro něho zvedl víko. Bedna byla prázdná a začernalá, tak černá, že jsme v tom prašném světle nedohlédli na dno. Jelikož si Tom myslel, že hledí do bezedné díry, sevřel rukama okraj bedny, zakřičel do ní a čekal na ozvěnu. Když se nic nestalo, chtěl vidět další místnosti. Vzal jsem ho do jedné blíž schodům. Dveře jen tak tak visely na pantech, a když jsem do nich strčil, upadly úplně. Tom se rozesmál a v prostoru chodby se konečně dočkal ozvěny. V místnosti byly naskládané kartonové krabice s plesnivým oblečením, které jsem neznal. Tom našel nějaké své staré hračky. Obracel je opovržlivě nohou a prohlásil, že jsou pro mrňata. Za dveřmi stála složená stará mosazná postýlka, v níž jsme všichni svého času spávali. Tom po mně chtěl, abych mu ji zase složil, a já opáčil, že postýlky jsou taky pro mrňata. U paty schodiště jsme se potkali s otcem, který rovněž mířil dolů. Prohlásil, že chce, abych mu pomohl s pytli. Vrátili jsme se s ním do té velké místnosti. Tom se otce bál a držel se spíš při mně. Julie mi nedávno řekla, že když je teď táta částečný invalida, soutěží s Tomem o máminu pozornost. To byl zvláštní nápad a dlouho jsem si nad ním lámal hlavu. Bylo to tak prosté a tak bizarní – malý kluk soupeřící s dospělým chlapem. Později jsem se Julie zeptal, kdo z nich vyhraje, a ona bez zaváhání odpověděla: „Pochopitelně Tom, a táta mu to spočítá.“ Byl na Toma přísný, pořád se do něho navážel a popichoval 11
ho. Taky používal Toma proti mámě podobně jako svou dýmku. „Nemluv takhle s maminkou,“ nebo: „Seď rovně, když s tebou maminka mluví.“ Ona k tomu nikdy nic neřekla. Když pak otec odešel z místnosti, krátce se na Toma usmála nebo mu prsty prohrábla vlasy. Teď Tom zůstal stát u dveří a díval se, jak s tátou vláčíme pytle po zemi a rovnáme je do dvou řad podél zdi. Táta měl kvůli nedávnému infarktu podobnou práci zakázanou, ale já si dával záležet, abych toho nenosil víc než on. Když jsme se sehnuli a vzali pytel za rohy, cítil jsem, jak vyčkává, až zvednu svůj konec jako první. Já ale vždycky odpočítal: „Raz, dva, tři…“ a zvedl pytel teprve ve chvíli, kdy jsem viděl, jak mu na paži naskočily svaly. Měl-li jsem toho dělat víc, chtěl jsem, aby to nahlas přiznal. Když jsme skončili, poodstoupili jsme, jak to dělníci dělávají, a prohlíželi si vykonanou práci. Táta se opřel dlaní o stěnu a ztěžka oddechoval. Úmyslně jsem dýchal zlehka nosem, i když se mi z toho dělaly mžitky před očima. Ruce jsem si ležérně opřel v bok. „Co s tím vším chceš dělat?“ Měl jsem pocit, že teď už mám právo se zeptat. Mezi hlubokým oddechováním ze sebe vypravil: „To je… na zahradu.“ Čekal jsem, že řekne něco víc, ale on se po chvilce otočil a měl se k odchodu. Ve dveřích popadl Toma za paži. „Podívej se, jak máš špinavý ruce,“ napomenul ho, aniž si uvědomil, jak vlastní rukou zašpinil Tomovu košili. „Hned běž nahoru.“ Zůstal jsem tam ještě chvíli stát a pak jsem postupně začal zhasínat světla. Když otec uslyšel to cvakání vypínačů, nebo tak mi to aspoň připadalo, zastavil se u paty schodiště a přísně mě napomenul, abych všude pozhasínal, až půjdu nahoru. 12
„Už se stalo,“ odsekl jsem podrážděně. To už ale hlasitě kašlal cestou po schodech. Svoji zahradu spíš konstruoval, než obdělával, podle plánů, které občas po večerech roztahoval na kuchyňském stole, a my mu nakukovali přes rameno. Byly tam úzké vydlážděné chodníčky, které se komplikovaně kroutily kolem květinových záhonů ležících pár metrů od sebe. Jedna cestička se stáčela vzhůru po skalce, jako by to byla horská soutěska. Když jednou táta viděl, jak Tom stoupá po skalce a používá chodníček jako krátké schodiště, strašně se naštval. „Choď po tom, jak se má,“ zařval z kuchyňského okna. Taky tam byl trávník o rozměrech karetního stolku, zvednutý půl metru nad zem na hromadě kamení. Kolem jeho okrajů bylo akorát tak místo na řádek měsíčků. Visutá zahrada ale tomu říkal jen on sám. V samém středu visuté zahrady stála sádrová soška roztančeného Pana. Místy se objevovaly zničehonic schůdky, pár dolů a hned zas nahoru. Bylo tam jezírko s modrým plastikovým dnem. Jednou přinesl domů v igelitovém pytlíku dvě zlaté rybičky. Ten samý den je sežrali ptáci. Cestičky byly tak úzké, že jste klidně mohli ztratit rovnováhu a spadnout do záhonů. Květiny vybíral podle jejich úpravného vzhledu a souměrnosti. Nejraději měl tulipány a nechával jim mezi sebou náležitý odstup. Neměl rád keře, břečťan nebo růže. Nepustil na zahradu nic složitého a propleteného. Domy kolem nás byly opuštěné a prázdné parcely zarůstaly v létě plevelem a lučními květinami. Před prvním infarktem měl otec v úmyslu obehnat své osobité království vysokou zdí. V rodině se tradovalo pár vtípků, jejichž iniciátorem a udržovatelem byl táta. Sue se posmíval, že má téměř neviditelné obočí a řasy, Julii kvůli její ctižádosti proslavit se jako atletka, 13
Tomovi, protože se občas počural v posteli, mámě, protože byla slabá v počtech, a mně kvůli beďarům, které mi tou dobou právě začínaly naskakovat. Jednou při večeři jsem mu podával talíř a on poznamenal, že nechce, aby se jeho jídlo dostalo příliš blízko k mýmu obličeji. Okamžitě vypukl rituální smích. Jelikož podobné vtípky vždycky režíroval otec, žádný nikdy nemířil na něho. Ten večer jsme se s Julií zamkli v jejím pokoji a pustili se do sepisování otřepaných přisprostlých vtipů. Všechno, co nás napadlo, nám připadalo legrační. Váleli jsme se po posteli i po zemi, popadali se za břicho a řvali smíchy. Tom se Sue zvenčí bušili na dveře a dožadovali se, abychom je pustili dovnitř. Nejlepší vtipy, které jsme vymysleli, měly podobu otázek a odpovědí. Několik z nich naráželo na tátovu zácpu. Znali jsme ale pravý cíl. Vybrali jsme si ten nejlepší vtip, vybrousili ho a nazkoušeli. Pak jsme den dva čekali. Večeřeli jsme a on jako obvykle přišel s dalším vtipem o mých uhrech. Počkali jsme, až se Tom se Sue přestanou smát. Srdce se mi tak divoce rozbušilo, že bylo těžké udržet nenucený ležérní tón, jak jsme si to nazkoušeli. „Dnes jsem na zahradě uviděl něco,“ řekl jsem, „z čeho jsem dostal šok.“ „Fakt?“ zeptala se Julie. „A co to bylo?“ „Kytka.“ Jako by nás nikdo neslyšel. Tom si povídal cosi sám pro sebe, matka si dolévala mléko do hrníčku a otec si nadále pečlivě mazal máslem krajíc chleba na talířku. Když mu máslo někde přejelo přes okraj krajíce, pohotově je nožem sebral a vrátil na plochu. Říkal jsem si, že bychom to asi měli zopakovat hlasitěji, a pohlédl jsem přes stůl na Julii. Ona se mi ale nepodívala do očí. Táta dojedl chleba a odešel z kuchyně. „To nebylo nutný,“ řekla máma. 14
„Co?“ zeptal jsem se, ale ona už se mnou víc nemluvila. Vtipy na tátu se nedělaly, protože nebyly vtipný. Rozladilo ho to. Cítil jsem se provinile a přitom jsem zoufale toužil po radostné euforii. Snažil jsem se o našem vítězství přesvědčit Julii, aby ona na oplátku přesvědčila mě. Ten večer nahoře zase mezi námi ležela Sue, ale ze hry jsme tentokrát neměli žádnou radost. Sue se začala nudit a odešla. Julie navrhovala, že se mu omluvíme, nějakým způsobem se s ním usmíříme. K tomu jsem já nebyl ochotný, ale když na mě po dvou dnech poprvé promluvil, cítil jsem obrovskou úlevu. O zahradě se pak dlouho nemluvilo, a když na kuchyňském stole rozložil své plány, prohlížel si je sám. Po prvním infarktu přestal na zahradě pracovat úplně. Mezi spárami v dláždění začal prorůstat plevel, část skalky se zřítila a jezírko vyschlo. Roztančený Pan spadl na bok, rozlomil se vedví a nikdo to nijak nekomentoval. Možnost, že s Julií za ten rozklad neseme odpovědnost, mě naplňovala hrůzou i potěšením zároveň. Zanedlouho po cementu přivezli písek. Světle žlutá hromada zaplnila roh zahrady. Začalo být jasné, pravděpodobně nám to řekla matka, že podle plánu měla kolem domu, vpředu i vzadu, vzniknout rovná betonová plocha. Jednou večer to táta potvrdil. „Bude to upravenější,“ prohlásil. „Já už se teď nebudu moct o zahradu starat“ (poklepal si dýmkou na levou stranu hrudníku) „a na máminy umyté podlahy se tak aspoň nenanosí bláto.“ Byl o rozumnosti svého nápadu natolik přesvědčený, že proti jeho plánu nikdo nic nenamítal, spíš z rozpaků než ze strachu. A mně se vlastně velká betonová plocha kolem domu zamlouvala. Bude se na ní dát hrát fotbal. Už jsem viděl, jak na ní přistávají vrtulníky. A především, míchání betonu a jeho 15
rozlévání po srovnané zahradě znamenalo, že ji fantasticky znesvětíme. Mé vzrušení vzrostlo, když otec začal mluvit o tom, že si půjčí míchačku. Máma mu to musela rozmluvit, protože jednoho červnového rána jsme se pustili do práce s dvěma lopatami. Ve sklepě jsme rozřízli jeden z papírových pytlů a nasypali jemný světle šedý prach do pozinkovaného kýblu. Potom šel táta ven a já mu kbelík podal nahoru dírou na uhlí. Když se pro něj sehnul, zjevila se proti jednotvárné obloze jeho silueta. Vysypal cement na cestičku a vrátil mi kýbl, abych ho znovu naložil. Když měl cementu dost, přivezl jsem z rohu zahrady kolečko písku a vysypal ho na hromadu. Podle plánu jsme nejprve měli udělat betonovou cestu kolem domu, aby se písek snadno rozvážel po celé zahradě. Kromě jeho sporadických kusých instrukcí jsme nemluvili. Byl jsem rád, že tak přesně víme, co děláme a co si ten druhý myslí, že spolu nepotřebujeme hovořit. Pro jednou jsem se s ním zase cítil v pohodě. Přinesl jsem v kbelíku vodu a on mezitím z písku a cementu udělal hromadu s prohlubní uprostřed. Já míchal a on doléval vodu. Ukázal mi, jak si mám kvůli lepšímu pákovému efektu zapřít předloktí o koleno. Předstíral jsem, že to samozřejmě znám. Když byla směs konzistentní, začali jsme ji roztírat po zemi. Potom si táta klekl a uhlazoval povrch hladkou stranou krátkého prkna. Stál jsem mu za zády a opíral se o lopatu. Vstal, opřel se o plot a zavřel oči. Když je zase otevřel, zamrkal, jako by ho překvapovalo, kde to je, a prohlásil: „Tak budeme pokračovat.“ Zopakovali jsme celou proceduru, kbelíky s cementem skrz díru na uhlí, kolečko, voda, míchání, roztírání a hlazení. Když se to opakovalo počtvrté, zpomalila můj pohyb nuda a důvěrně známá touha. Často jsem zíval a nohy mi od kolen 16
dolů zeslábly. Ve sklepě jsem si strčil ruce do kalhot. Říkal jsem si, kde asi vězí sestry. Proč nám nepomůžou? Podal jsem tátovi kbelík s cementem a potom jsem k jeho siluetě pronesl, že musím jít na záchod. Povzdychl si a zamlaskal přitom jazykem o patro. Uvědomoval jsem si jeho netrpělivost, a tak jsem nahoře dělal co nejrychleji. Jako obvykle se mi před očima vybavila Juliina ruka mezi Sueinýma nohama. Zezdola jsem slyšel škrábání lopaty. Táta míchal beton sám. Pak se to stalo, zničehonic se mi to objevilo na zápěstí, a třebaže jsem z různých vtipů a ze školních učebnic biologie věděl, o co jde, a čekal jsem na to už dlouhé měsíce v naději, že se nijak neliším od ostatních, překvapilo mě to a dojalo. Na řídkých chloupcích se přes okraj šedivé betonové skvrny leskl flíček tekutiny, která nebyla mléčná, jak jsem předpokládal, ale bezbarvá. Slízl jsem ji jazykem a nijak to nechutnalo. Dlouho jsem na to zblízka zíral a hledal ty drobné věcičky s dlouhými kmitajícími ocásky. Sledoval jsem, jak tekutina vysychá do sotva postřehnutelné třpytivé krusty, která se rozlomila, když jsem ohnul zápěstí. Rozhodl jsem se, že si ji neumyju. Vzpomněl jsem si, že otec na mě čeká, a pospíchal dolů. Máma, Julie a Sue postávaly v kuchyni, kterou jsem procházel, o čemsi si povídaly. Zdálo se, že si mě vůbec nevšimly. Otec ležel na zemi tváří dolů, hlava mu spočívala v čerstvě rozetřeném betonu. V ruce držel hladicí prkno. Přistoupil jsem zvolna k němu, ale věděl jsem, že musím utíkat pro pomoc. Několik vteřin jsem se nedokázal odtrhnout. Zíral jsem ve stejném úžasu jako před pár minutami. Volným koncem jeho košile pohyboval lehký vánek. Vzápětí se strhl hluk a vypukla horečná činorodost. Přijela záchranka a matka s ní odjela spolu s otcem, kterého naložili na nosítka a přikryli červenou de17
kou. V obýváku brečela Sue a Julie ji utěšovala. V kuchyni hrálo rádio. Když záchranka odjela, šel jsem dozadu za dům podívat se na náš chodník. Vzal jsem do ruky prkno, pečlivě uhladil tátův otisk v čerstvém měkkém betonu a v hlavě jsem neměl jedinou myšlenku.
18
2
Během následujícího roku Julie trénovala se školním atletickým týmem. Byla už držitelkou okresních dorosteneckých rekordů na sto a dvě stě metrů. Běhala nejrychleji ze všech lidí, které jsem znal. Táta ji nikdy nebral vážně, tvrdil, že pro holku je naprostá pitomost, aby rychle běhala, a nedlouho předtím, než umřel, s námi odmítl jít na atletické závody. Vyčítali jsme mu to, dokonce i matka se k nám přidala. Vysmíval se nám, že se vztekáme. Možná měl ve skutečnosti v úmyslu tam jít, jenže jsme ho nechali ve štychu, trucovitě jsme se stáhli do sebe. Protože jsme mu pak neřekli, aby přišel, tak na to v ten den zapomněl a v posledním měsíci života neuviděl svou nejstarší dceru, jak za sebou nechala celé pole běžců. Přišel o světle snědé štíhlé nohy míhající se jako nůžky po dráze i o mě, Toma, mámu a Sue, jak běžíme do prostoru vyhrazeného závodníkům, abychom Julii zahrnuli polibky, když vyhrála svůj třetí závod. Po večerech často zůstávala doma, aby si umyla hlavu a vyžehlila záhyby na skládané tmavomodré sukni od školní uniformy. Patřila ve škole k hrstce odvážných holek, které pod sukní nosily naškrobenou bílou spodničku, díky níž se sukně zvedla, když se otočily na podpatku. Nosila punčochy 19
a černé kalhotky, což bylo přísně zakázané. Každý den na sobě měla čistou bílou halenku. Někdy si ráno uvázala vzadu do vlasů oslnivě bílou stuhu. To všechno vyžadovalo každý večer značné přípravy. Sedával jsem u ní, sledoval ji při žehlení a lezl jí na nervy. Ve škole ji obletovala spousta kluků, ale ona si je ve skutečnosti nikdy nepustila moc k tělu. V rodině vládlo nepsané pravidlo, že nikdo z nás si nebude domů vodit žádné kamarády. Mezi Juliiny nejbližší kamarádky patřily nejvzpurnější rebelantky, holky s jistou reputací. Občas jsem ji ve škole vídal na druhém konci chodby obklopenou hlučnou skupinkou. Julie sama toho ale na sebe prozradila málo, dominovala své skupině a posilovala svou pověst ničivou, odstrašující tichostí. Měl jsem ve škole jisté postavení jako Juliin bratr, ale ona tam se mnou nikdy nemluvila ani nebrala na vědomí moji přítomnost. V jednu chvíli se mi v tomto období beďary vyrazily na tváři tak hustě, že jsem se úplně vykašlal na rituály osobní hygieny. Už jsem si nemyl obličej ani vlasy, nestříhal jsem si nehty a přestal jsem se koupat. Máma mě svým zdrženlivým způsobem bez ustání plísnila, ale já měl hrdý pocit, že už jsem se vymkl její kontrole. Jestli mě lidi mají opravdu rádi, argumentoval jsem, budou mě brát takového, jaký jsem. Matka chodila časně ráno ke mně do pokoje a vyměňovala mi špinavé oblečení za čisté. O víkendech jsem zůstával v posteli do odpoledne a pak jsem se vydával na dlouhé osamělé procházky. Po večerech jsem sledoval Julii, poslouchal rádio nebo jen tak seděl a nedělal nic. Ve škole jsem neměl žádné blízké kamarády. Často jsem se prohlížel v zrcadle, někdy i celou hodinu. 20
Jednou ráno, krátce před mými patnáctými narozeninami, jsem hledal v přítmí naší obrovské předsíně boty a zahlédl se ve velkém zrcadle opřeném o stěnu. Táta ho měl odjakživa v úmyslu na zeď připevnit. Rozcuchané vlasy mi zezadu ozařovalo světlo dopadající skrz barevné sklo nad domovními dveřmi. Nažloutlé šero zahalovalo hrbolky a prolákliny mé pleti. Připadal jsem si impozantně a jedinečně. Díval jsem se na svůj odraz tak dlouho, až se ode mě začal oddělovat a ochromoval mě svým pohledem. Každým úderem mého pulzu se ode mě vzdaloval a zase se navracel a nad hlavou a rameny se mu vznášela temná svatozář. „Hustý,“ říkal mi. „Hustý.“ A potom hlasitěji: „Do prdele… do hajzlu… do řiti.“ Z kuchyně na mě zavolala matka a unaveně mě pokárala. Vzal jsem si z mísy s ovocem jablko a šel do kuchyně. Lajdácky jsem se opřel o rám dveří, sledoval rodinu u snídaně a pohazoval si jablkem v ruce, chytal je s hlasitým pleskáním do otevřené dlaně. Julie a Sue si během snídaně četly v učebnicích. Matka, vyčerpaná další bezesnou nocí, nejedla. Vpadlé oči měla šedé a uslzené. Tom se snažil přisunout si židli blíž k ní a popuzeně přitom kňoural. Chtěl si jí sednout na klín, ale máma si stěžovala, že je moc těžký. Přitáhla si jeho židli blíž a prohrábla mu vlasy. Šlo o to, jestli Julie půjde do školy se mnou. Chodívali jsme spolu každé ráno, ale poslední dobou dávala přednost tomu, aby mě s ní nikdo neviděl. Dál jsem si pohazoval jablkem v domnění, že jsou z toho všichni nesví. Máma mě sledovala pronikavým pohledem. „Tak pojď, Julie,“ vybídl jsem ji nakonec. Julie si dolila do hrníčku čaj. „Musím tady něco dodělat,“ prohlásila pevně. „Běž sám.“ 21
„A co ty, Sue?“ Moje mladší sestra ani nevzhlédla od učebnice. „Já ještě nejdu,“ zamumlala. Máma mě vlídně upozornila, že jsem ještě nesnídal, ale to už jsem byl na cestě do předsíně. Prudce jsem třískl dveřmi a přešel přes silnici. Náš dům kdysi stával v ulici plné domů. Teď stál o samotě v místech, kde kolem plotů z vlnitého plechu rostly pálivé kopřivy. Ostatní domy srovnali se zemí kvůli dálnici, kterou nepostavili. Občas si nedaleko našeho domu hrály děti z věžáků, ale obvykle chodily o kus dál k opuštěným montovaným domkům, kde mohly rozkopávat zdi a hledat nejrůznější věci. Jednou jeden z těch domků podpálily a nikomu to ani nevadilo. Náš dům byl starý a prostorný. Postavili ho trochu jako zámek, s tlustými zdmi, zapuštěnými okny a s cimbuřím nad vstupními dveřmi. Při pohledu přes ulici dům vypadal jako tvář člověka, který se soustředí a usilovně se snaží na něco si vzpomenout. Nikdy k nám nechodily žádné návštěvy. Matka ani otec, dokud ještě žil, neměli mimo rodinu žádné skutečné přátele. Oba byli jedináčci a všichni moji prarodiče byli už po smrti. Matka měla vzdálené příbuzné v Irsku, s kterými se neviděla od dětství. Tom měl pár kamarádů, s nimiž si občas hrával na ulici, ale nikdy jsme mu nedovolili, aby si je přivedl domů. Do naší ulice už teď nechodil ani mlékař. Co pamatuju, poslední lidé, kteří náš dům navštívili, byli ti saniťáci, kteří odvezli tátu. Stál jsem tam několik minut a rozvažoval, jestli se nemám vrátit dovnitř a říct matce něco na usmířenou. Zrovna jsem se chystal vyrazit na cestu, když se otevřely domovní dveře a vyklouzla z nich Julie. Na sobě měla gabardénový plášť od školní uniformy, pevně utažený v pase páskem a s vyhrnutým lím22
cem. Prudce se otočila, aby zachytila domovní dveře dřív, než třísknou, a kabát, sukně i spodnička se s žádoucím účinkem zatočily s ní. Ještě si mě nestačila všimnout. Díval jsem se, jak si hází brašnu přes rameno. Julie uměla běhat jako vítr, ale chodila ospale, děsně pomalu, vzpřímená a co nejpřímější cestou. Často působila zamyšleně, ale když jsme se jí na to ptali, vždycky protestovala a tvrdila, že má v hlavě úplně prázdno. Uviděla mě, až když přešla ulici, a pak se napůl usmála a napůl ušklíbla a zůstala zticha. Jejího mlčení jsme se všichni trochu báli, jenže proti tomu by se ona zase ohradila a zasněným zpěvavým hlasem by prohlásila, že to ona se všech bojí. To byla pravda, byla stydlivá – říkalo se, že ve třídě prý nepromluví, aniž by se začervenala –, ale měla v sobě tichou sílu a odtažitou netečnost a žila v onom odloučeném světě těch, kteří jsou – a hluboko uvnitř vědí, že jsou – výjimečně krásní. Šel jsem po jejím boku a ona zírala strnule před sebe, záda rovná jako pravítko a rty jemně našpulené. Po sto metrech ústila naše ulice do jiné. Tady zůstalo pár řadových domků. Zbytek a všechny domy v další příčné ulici zbourali, aby vznikl prostor pro čtyři dvacetipatrové věžáky. Stály na širokých plochách popraskaného asfaltu, jímž prorůstal plevel. Vypadaly dokonce ještě starší a smutnější než náš dům. Po jejich betonových zdech se táhly gigantické, téměř černé skvrny, které způsobil déšť. Nikdy nevyschly. Když jsme s Julií došli na konec naší ulice, chytil jsem ji za zápěstí a řekl: „Vezmu vám batoh, slečno.“ Julie ruku odtáhla a pokračovala v chůzi. Vrhl jsem se jí do cesty a pozpátku před ní poskakoval. Její trýznivá mlčení mě doháněla k šílenství. „Chceš si to rozdat? Budeme závodit?“ Julie přivřela oči 23
a nevzrušeně šla dál. Už svým obvyklým hlasem jsem pokračoval: „Děje se něco?“ „Nic.“ „Seš naštvaná?“ „Jo.“ „Na mě?“ „Jo.“ Zarazil jsem se, než jsem znovu promluvil. Julie mi už kamsi mizela, ponořená do svého vnitřního vzteku. „Je to kvůli mámě?“ ozval jsem se. Přicházeli jsme na úroveň prvního věžáku a viděli jsme do jeho vstupní haly. U výtahové šachty tam postávala tlupa dětí z jiné školy. Ležérně se opíraly o stěny, ale nemluvily spolu. Čekaly na někoho, kdo měl přijet výtahem. „Tak já se v tom případě vrátím,“ řekl jsem. Zastavil jsem se. Julie pokrčila rameny a prudce mávla rukou. Z jejího gesta bylo patrné, že mě nechává být. Zpátky v naší ulici jsem potkal Sue. Šla s otevřenou knížkou v dlaních. Aktovku měla na utažených řemíncích vysoko na ramenou. Pár metrů za ní šel Tom. Z výrazu jeho tváře bylo zřejmé, že zase předcházela scéna, než se jim ho podařilo dostat z domu. Se Sue jsem se cítil uvolněněji. Byla o dva roky mladší než já, a jestli měla nějaká tajemství, mě se nijak netýkala. Jednou jsem v jejím pokoji viděl mastičku, kterou si koupila na „rozpuštění“ svých pih. Měla protáhlý jemný obličej, bezbarvé rty a malé unavené oči se světlými, téměř neviditelnými řasami. Se svým vysokým čelem a jemnými chomáčkovitými vlasy vypadala opravdu jako děvčátko z jiné planety. Ani jeden jsme se nezastavili, ale když jsme se míjeli, Sue vzhlédla od knihy a prohodila: „Přijdeš pozdě.“ – „Něco jsem si zapomněl,“ zamumlal jsem. Tom byl plně zaměstnán vlastní hrů24
zou ze školy a vůbec si mě nevšiml. Uvědomil jsem si, že ho do školy doprovází Sue, aby nemusela jít máma, což zvýšilo můj pocit viny a zrychlil jsem krok. Obešel jsem dům do zadní části zahrady a pozoroval matku kuchyňským oknem. Seděla u stolu, na kterém zůstala spoušť po naší snídani, a kolem sebe měla čtyři prázdné židle. Přímo před ní stála moje netknutá miska s ovesnou kaší. Jednu ruku měla položenou v klíně, druhou na stole a paži měla ohnutou, jako by se chystala opřít si hlavu do dlaně. Kousek od ní stála široká lahvička s léky. V obličeji se jí snoubily Juliiny a Sueiny rysy, jako by byla jejich dítě. Na jemných lícních kostech měla pleť hebkou a napnutou. Rty si každé ráno namalovala tmavě rudou rtěnkou. Zato oči byly zapadlé ve snědé pleti vrásčité jako pecka broskve, tak hluboko, jako by se dívala z bezedné studny. Prohrábla si husté černé kudrny vzadu na hlavě. Někdy jsem ráno nacházel chomáč jejích vlasů, jak plave v záchodě. Vždycky jsem ho hned spláchl. Teď vstala a otočená ke mně zády začala uklízet ze stolu. V osmi letech jsem jednou přišel dopoledne domů ze školy a předstíral jsem, že jsem vážně nemocný. Matka ke mně byla shovívavá a hýčkala mě. Převlékla mě do pyžama, odnesla mě na pohovku v obýváku a zabalila do deky. Věděla, že jsem se vrátil, abych si ji zabral jen pro sebe v době, kdy otec i obě sestry jsou z domu. Snad byla i ráda, že je někdo přes den s ní. Ležel jsem tam až do pozdního odpoledne a sledoval ji při práci, a když odešla do jiné části domu, bedlivě jsem naslouchal. Byl jsem zaskočený samozřejmou skutečností její nezávislé existence. Ona tu žila dál i v době, kdy jsem byl ve škole. A dělala všechny tyhle věci. Všichni žili dál. V té době byl ten vhled do jejího života nezapomenutelný, ale nebolelo to. Když 25
jsem ji teď viděl, jak se shýbá, aby smetla skořápky od vajíček ze stolu do odpadkového koše, dostavilo se stejně prosté poznání provázené smutkem a strachem v nesnesitelném spojení. Nebyla mým specifickým výmyslem, ani výmyslem mých sester, třebaže jsem si ji neustále vymýšlel a ignoroval ji. Když odnášela prázdnou láhev od mléka, náhle se otočila k oknu. Rychle jsem uskočil. Běžel jsem po chodníčku kolem domu a slyšel jsem, jak se otevřely zadní dveře a máma na mě volá. Zahlédl jsem ji na kratičký okamžik, když vyšla zpoza rohu. Zavolala na mě ještě jednou, když jsem vybíhal na ulici. Utíkal jsem celou cestu a představoval si, jak se její hlas vznáší nad mými kroky po chodníku. „Jacku… Jacku.“ Doběhl jsem svou sestru Sue přesně ve chvíli, kdy vcházela do školních vrat.
26
3
Věděl jsem, že už je ráno, a věděl jsem, že je to zlý sen. Vzbudil jsem se silou vůle. Pokusil jsem se pohnout nohama, abych se dotkl chodidly. Sebemenší takový pocit by stačil k tomu, aby mě ze snu vytrhl. Sledoval mě kdosi, koho jsem neviděl. Nesl za mnou jakousi krabici a chtěl, abych se podíval dovnitř, ale já spěchal pryč. Na chvíli jsem se zastavil a znovu se pokusil pohnout nohama nebo otevřít oči. Kdosi ale ke mně přicházel s tou krabicí, nebyl už čas a já musel běžet dál. Potom jsme se ocitli tváří v tvář. Dřevěná krabice s panty možná kdysi obsahovala drahé doutníky. Víko se asi na centimetr pootevřelo, ale to nestačilo, aby se ve tmě uvnitř dalo něco zahlédnout. Utíkal jsem dál, abych získal čas, a tentokrát se mi už podařilo otevřít oči. Než se zase zavřely, zahlédl jsem svůj pokoj, košili od školní uniformy přehozenou přes židli, botu na podlaze podrážkou vzhůru. Opět tu byla ta krabice. Věděl jsem, že uvnitř je nějaké zvířátko, které je tam v zajetí proti své vůli a příšerně smrdí. Pokusil jsem se zakřičet v naději, že se zvukem vlastního hlasu probudím. Z hrdla se ale nic neozvalo a dokonce jsem ani nedokázal pohnout rty. Víko krabice se znovu pootevřelo. Nedokázal jsem se otočit a začít prchat, 27
protože jsem utíkal celou noc, a teď jsem tedy neměl na vybranou a musel nahlédnout dovnitř. S obrovskou úlevou jsem uslyšel, jak se otevírají dveře pokoje a po podlaze se ke mně blíží kroky. Kdosi usedl na pelest postele po mém boku a já mohl otevřít oči. Máma se na postel posadila takovým způsobem, že mi uvěznila ruce pod pokrývkou. Na mém budíku bylo půl deváté a já zaspal do školy. Máma byla vzhůru už dvě hodiny. Voněla po růžovém mýdle, které používala. „Je načase, abychom si spolu promluvili,“ řekla. Přehodila si nohu přes nohu a ruce si opřela o kolena. Záda měla stejně jako Julie nesmírně rovná. Cítil jsem jako nevýhodu, že ležím, a pokusil jsem se posadit, ale ona prohlásila: „Zůstaň ještě chvilku ležet.“ „Přijdu pozdě do školy,“ řekl jsem. „Zůstaň ještě chvilku ležet,“ opakovala s důrazem na třetím slově. „Chci si s tebou promluvit.“ Srdce mi bušilo jako o závod a hleděl jsem do stropu nad její hlavou. Ještě jsem se úplně nezbavil svého snu. „Podívej se na mě,“ řekla, „chci se ti dívat do očí.“ Zadíval jsem se jí do očí a ona jimi nervózně přeletěla po mé tváři. Spatřil jsem v nich vlastní napuchlý odraz. „Podíval ses někdy poslední dobou sám sobě v zrcadle do očí?“ zeptala se. „Ne,“ odpověděl jsem lživě. „Máš obrovské panenky, víš o tom?“ Zavrtěl jsem hlavou. „A pod očima máš pytle, i když jsi sotva vstal.“ Odmlčela se. Slyšel jsem, jak ostatní dole snídají. „A víš, co to znamená?“ Opět jsem zavrtěl hlavou a ona se zase odmlčela. Naklonila se blíž ke mně a promluvila naléhavě: „Víš ale, o čem mluvím, ne?“ Ve spáncích mi bušilo vlastní srdce. „Ne,“ řekl jsem. 28
„Ale ano, víš, chlapče můj. Víš, o čem mluvím, vidím na tobě, že to víš.“ Neměl jsem na vybranou, musel jsem to potvrdit svým mlčením. Ta příkrost se k ní vůbec nehodila. V jejím hlase se ozýval odtažitý, hraný tón, což byl jediný způsob, jak dokázala přednést své nesnadné poselství. „Nemysli si, že nevím, co se děje. Stává se z tebe mladý muž a já jsem pyšná, že už… to jsou věci, které by ti řekl spíš táta…“ Odvrátili jsme oči, oba jsme věděli, že to není pravda. „Dospívání je těžké, ale když budeš pokračovat tak jako doposud, způsobíš si spoustu škody, ublížíš svému dospívajícímu tělu.“ „Ublížíš…“ opakoval jsem ozvěnou. „Ano, vždyť se na sebe podívej,“ řekla už něžněji. „Ráno nedokážeš vstát z postele, celý den jsi unavený, jsi náladový, nemyješ se a nepřevlékáš se do čistého oblečení, jsi hrubý na sestry i na mě. A oba dva víme, proč tomu tak je. Pokaždé když…“ Hlas jí selhal a spíš než na mě se teď dívala na ruce ve svém klíně. „Pokaždé když… to uděláš, je potřeba litr krve, aby se to nahradilo.“ Vyzývavě na mě pohlédla. „Krve,“ zašeptal jsem. Naklonila se ke mně a zlehka mě políbila na tvář. „Nevadí ti, že ti to říkám, že ne?“ „Ne, ne,“ přitakal jsem. Vstala. „Jednou, až ti bude jednadvacet, přijdeš za mnou a poděkuješ mi, že jsem ti řekla to, co ti teď říkám.“ Přikývl jsem. Naklonila se nade mnou, láskyplně mi prohrábla vlasy a rychle odešla z pokoje. Se sestrami jsme si už nehrávali na Juliině posteli. Přestali jsme s hrami nedlouho poté, co umřel táta, i když to neskončilo s jeho smrtí. Sue se začala zdráhat. Možná se něco dozvě29
děla ve škole a styděla se, že nám dovolila s ní ty věci dělat. Jistý jsem si nikdy nebyl, protože to byla věc, o které se nedalo mluvit. A Julie byla poslední dobou nepřístupnější. Začala se malovat a měla spoustu všelijakých tajností. Ve frontě na oběd ve školní jídelně jsem ji jednou zaslechl, jak o mně mluví jako o „malým bráchovi“, což se mě dotklo. V kuchyni vedla dlouhé hovory s matkou, které okamžitě utichaly, jakmile tam neočekávaně vstoupil Tom, Sue nebo já. Stejně jako matka měla i Julie poznámky k mým vlasům a oblečení, nevyjadřovala se však něžně, nýbrž s opovržením. „Smrdíš,“ říkávala, když mezi námi došlo k nějaké neshodě. „Ty fakt smrdíš. Proč si nikdy nevezmeš čistý oblečení?“ Podobné poznámky ve mně vyvolávaly chuť k drsným sprosťárnám. „Jdi do prdele,“ zasyčel jsem a šel jí po kotnících, odhodlaný ulechtat ji k smrti vyčerpáním. „Mami,“ ječela, „mami, řekni Jackovi, ať toho nechá!“ A moje matka unaveně zavolala z místa, kde zrovna náhodou byla: „Jacku…“ Když jsem naposledy zlechtal Julii, počkal jsem si, až bude matka v nemocnici, nasadil jsem si obrovské zahradnické rukavice, které naposled nosil táta, a šel k Julii do jejího pokoje. Seděla u stolku, u kterého byla zvyklá dělávat domácí úkoly. Zůstal jsem stát ve dveřích s rukama schovanýma za zády. „Co chceš?“ řekla naprosto znechuceně. Dole jsme se předtím pohádali. „Jdu si pro tebe,“ odpověděl jsem prostě a rozpřáhl k ní své mohutné ruce s nataženými prsty. Už jen pohled na to, jak se k ní ty ruce blíží, v ní vyvolal slabost. Pokusila se vstát, ale klesla zpátky na židli. 30
„Neopovažuj se,“ opakovala s rostoucím hihňáním. „Ať tě to ani nenapadne.“ Velké ruce byly pořád ještě pár centimetrů od ní a ona se už na židli svíjela a ječela: „Ne… ne… ne.“ „Ale ano,“ řekl jsem, „přišel tvůj čas.“ Popadl jsem ji za paži a odtáhl na postel. Ležela se skrčenými zdviženými koleny a zvednutýma rukama si chránila krk. Neodvažovala se spustit zrak z mohutných dlaní, jimiž jsem se nad ní vypínal a chystal se na ni vrhnout. „Nechte mě na pokoji,“ zašeptala. Připadalo mi v tu chvíli legrační, že mluví k rukavicím, a ne se mnou. „Jdou si pro tebe,“ řekl jsem a spustil ruce o pár centimetrů níž. „Nikdo ale neví, kde udeří jako první.“ Neprůbojně se mě pokusila chytit za zápěstí, ale já rukama vklouzl pod její paže, pevně ji popadl za hrudník a prsty jí zajel do podpaždí. Julie se rozesmála jako pominutá, lapala po dechu a já se smál taky, nadšený ze své moci. V tom, jak sebou házela, se najednou objevil záchvěv paniky. Nemohla se nadechnout. Snažila se vyslovit „prosím“, ale já ve svém rozjaření nedokázal přestat. Z jejích plic se draly zbytky vzduchu v jakémsi ptačím kvokání. Jednou rukou škubala za hrubou látku rukavice. Když jsem se posunul do lepší pozice, abych ji ještě víc přimáčkl k posteli, ucítil jsem, jak se mi po koleni rozlévá teplá tekutina. Vyděšeně jsem vyskočil z postele a strhl si rukavice z rukou. Poslední záchvěvy Juliina smíchu se proměnily v unavený pláč. Ležela na zádech, po skráních jí stékaly slzy a ztrácely se ve vlasech. V pokoji slabě páchla moč. Zvedl jsem ze země rukavice. Julie se ke mně otočila. „Vypadni,“ prohlásila netečně. „Promiň,“ řekl jsem. 31
„Vypadni!“ Ode dveří nás sledovali Tom se Sue. „Co se stalo?“ zeptala se mě Sue, když jsem odcházel. „Nic,“ odpověděl jsem a velice tiše zavřel dveře. V té době začala matka stále častěji chodit už zvečera do postele. Tvrdila, že už nevydrží být vzhůru. „Půjdu si párkrát brzy lehnout,“ opakovala, „a zase se dám dohromady.“ Julie se tak musela postarat o večeři a dohlédnout, abychom šli všichni včas spát. Se Sue jsme v obýváku poslouchali rádio. Julie přišla a vypnula nám ho. „Vynes koš, buď tak hodnej,“ prohodila ke mně, „a popelnice vynos dopředu před barák.“ „Neser,“ zařval jsem, „já to poslouchal.“ A sáhl jsem po knoflíku na rádiu. Julie ho přikryla dlaní. Styděl jsem se ještě za to, jak jsem na ni zaútočil, a tak jsem se s ní nepral. Pár slov symbolického odporu a už jsem venku nosil popelnice. Když jsem se vrátil, Sue stála u dřezu a škrábala brambory. Později, když jsme usedli k jídlu, zavládlo namísto obvyklé hádky stísněné ticho. Podíval jsem se přes stůl na Sue a ta se rozhihňala. Julie se na nás ani nepodívala a tiše rozmlouvala jenom s Tomem. Když na chvíli odešla z místnosti, aby nahoru odnesla tác s jídlem, kopali jsme se se Sue pod stolem a smáli se. Jakmile jsme ale uslyšeli, že se vrací, hned jsme přestali. Tom neměl ty večery bez mámy rád. Julie ho nutila sníst všechno, co měl na talíři, a nesměl zalézat pod stůl ani vydávat legrační zvuky. Ze všeho nejvíc ho štvalo, že mu Julie nedovolovala chodit za mámou do ložnice, když spala. Tom se k ní vždycky rád vyšplhal a ležel oblečený v posteli vedle ní. Julie 32
ho cestou po schodech chytila za zápěstí. „Maminka spí.“ Tom vřískal jako pominutý, ale nebránil se, když ho Julie odtáhla zpátky do kuchyně. I on se jí trochu bál. Zničehonic nám byla strašně vzdálená, odtažitá, jistá si svou autoritou. Nejradši bych jí řekl: „Tak hele, Julie, přestaň si na něco hrát. Víme přece, co jsi ve skutečnosti zač.“ A pořád jsem z ní nespouštěl oči. Jenže ona můj pohled nikdy neopětovala. Neustále byla něčím zaneprázdněná a do očí mi pohlédla vždy jen na kratičký okamžik. Vyhýbal jsem se tomu, abych zůstal s matkou sám, aby mi zase nechtěla promlouvat do duše. Věděl jsem ze školy, že nemá pravdu. Ale pokaždé, když jsem se teď tomu oddal – jednou nebo dvakrát denně –, v duchu mi před oči naskočil obrázek dvou půllitrových lahví od mléka plných krve a uzavřených stříbrnou fólií. Trávil jsem víc času se Sue. Zdálo se, že mě má ráda, nebo přinejmenším byla připravená si mě nevšímat. Většinu času doma trávila četbou ve svém pokoji a nikdy neměla nic proti tomu, když jsem se povaloval někde v její blízkosti. Četla romány o holkách v jejím věku, o třináctkách, které prožívaly dobrodružství v internátních školách. Z místní knihovny si půjčovala velké ilustrované knížky o dinosaurech, o sopkách, o rybách nebo o tropických oceánech. Občas jsem jimi listoval a díval se na obrázky. Žádné informace mě nezajímaly. K obrázkům dinosaurů jsem byl skeptický a Sue jsem řekl, že nikdo přece nemůže vědět, jak přesně vypadali. Povídala mi o kostrách a o všech dalších záchytných bodech, které při rekonstrukci jejich vzhledu pomáhají. Hádali jsme se o tom celé odpoledne. Věděla toho mnohem víc než já, ale já si umínil, že ji nenechám vyhrát. Když nás to vyčerpalo a začali jsme se nudit, téma nás omrzelo a nechali jsme jeden druhého na 33
pokoji. Většinou jsme ale spolu mluvili jako spiklenci o rodině a o všech dalších lidech, které jsme znali, podrobně jsme rozebírali jejich chování a vzhled, i to, jací „jsou ve skutečnosti“. Přemítali jsme, jak moc je asi nemocná matka. Sue zaslechla, jak říká Julii, že zase změnila doktora. Shodli jsme se na tom, že naše starší sestra ze sebe dělá důležitou. Vlastně jsem už o Sue neuvažoval jako o holce. Na rozdíl od Julie to byla jen sestra, člověk. Jednou za dlouhého nedělního odpoledne nám Julie vpadla do rozhovoru, který jsme vedli o rodičích. Já tvrdil, že se potají vzájemně nenáviděli a že se matce ulevilo, když otec umřel. Julie si sedla na postel vedle Sue, zkřížila si nohy a zívla. Odmlčel jsem se a odkašlal si. „Pokračuj,“ pobídla mě Julie, „zní to zajímavě.“ „To nic nebylo,“ řekl jsem. „Aha,“ odtušila Julie. Trochu se začervenala a sklopila oči. Teď si odkašlala Sue a všichni jsme vyčkávali. „Jen jsem právě říkal, že si myslím, že máma ve skutečnosti neměla tátu ráda,“ prohlásil jsem hloupě. „To myslíš vážně?“ opáčila Julie s předstíraným zájmem. Byla naštvaná. „Já nevím,“ zamumlal jsem. „Třeba to ty víš líp.“ „Proč bych to měla vědět?“ Nastalo další mlčení a pak řekla Sue: „Protože s ní mluvíš víc než my.“ Juliin vztek se projevil narůstajícím tichem. Vstala, a když přešla přes pokoj, otočila se ve dveřích a tiše pronesla: „Jenom kvůli tomu, že vy dva s ní nechcete nic mít.“ Zastavila se u dveří a čekala nějakou odpověď, ale po chvíli odešla a zanechala po sobě slaboučkou vůni parfému. Druhý den jsem se nabídl, že po škole zajdu s matkou na nákupy. 34
„Nebudu mít nic těžkýho na nošení,“ řekla. Stála v tmavé předsíni a vázala si před zrcadlem šátek. „Rád se projdu,“ zamumlal jsem. Několik minut jsme šli mlčky, pak se mi zavěsila za paži a obrátila se na mě: „Brzy budeš mít narozeniny.“ „Jo, docela brzo,“ odpověděl jsem. „Těšíš se, že ti už bude patnáct?“ „Já nevím,“ řekl jsem. Zatímco jsme čekali v lékárně na vydání máminých léků, zeptal jsem se jí, co jí říkal doktor. Zkoumala dárkově zabalené mýdlo v plastikové misce. Odložila ho zpátky na regál a vesele se zasmála. „Ále, všichni povídají samé nesmysly. Už jsem s nimi skončila.“ Kývla směrem k pultu. „Stačí, když mi dávají prášky.“ Pocítil jsem úlevu. Léky z receptu jí dali v těžké hnědé dóze a já se nabídl, že ji ponesu. Cestou domů navrhla, že bychom na mé narozeniny mohli uspořádat menší oslavu, na kterou bych si mohl pozvat pár kamarádů ze školy. „Ne,“ odmítl jsem to okamžitě. „Stačí, když se sejdeme jako rodina.“ Po zbytek cesty jsme spřádali plány a oba jsme byli rádi, že máme konečně o čem mluvit. Matka vzpomínala na oslavu, kterou jsme měli o Juliiných desátých narozeninách. Já si na tu oslavu taky pamatoval, to mi bylo osm. Julie brečela, protože jí kdosi řekl, že po desátých narozeninách už člověk žádné další nemá. Na nějakou dobu se z toho stal rodinný vtip. Ani jeden z nás se nezmínil o tom, jakou roli hrával v těchto věcech táta, i ve všech dalších oslavách, na které jsem si dokázal vzpomenout. Rád stavěl děti do pečlivě vyrovnaných řad, aby tiše čekaly, až na ně přijde řada v nějaké hře, kterou vymyslel. Hluk a chaos, děti pobíhající bezdůvodně sem a tam, to všechno ho nesmírně 35