0041850

001-003 hned vedla.qxp_Sestava 1 30.09.21 14:14 Stránka 3

LEAH MONTGOMERYOVÁ

HNED VEDLE

PRVNÍ KAPITOLA Nevěřícně jsem zírala.

Srdce mi bušilo, mysl vířila.

Je to on.

Skutečně je to on.

Nemohu uvěřit, že po té dlouhé době jsem ho konečně našla.

Z přítmí auta jsem sledovala, jak prochází obývákem svého domu.

Dívala jsem se, jak se jeho stín pohybuje za nařasenými záclonami.

Sledovala, jak míjí stojací hodiny. Jak obchází luxusní pohovku. Viděla jsem, jak se objevil v okně jídelny, aby vzápětí zmizel v pokoji, který byl mimo můj výhled.

V očích mě pálily slzy. Snažila jsem se je zadržet a pevně stiskla víčka.

Opakovala si svoji mantru: Nebudu plakat. Nebudu plakat. Nebudu plakat.

On si moje slzy nezaslouží. Už ani jednu.

Opakovala jsem si to mnohokrát – nad kávou, v obchodě s potravinami, ve frontě v bance. A na každém sezení podpůrné skupiny pro oběti, kterou jsem navštěvovala. Poslouchala jsem, jak lidé usazení v kruhu jeden po druhém vyprávějí svůj příběh, když přišla řada na mě, nejistě jsem se usmála a začala. Dobrý den, jmenuji se Shannon Voglová. Stala jsem se obětí… obětí… V tu chvíli mě roztřesený hlas zradil. Opakovala jsem si, že nebudu plakat, nebudu plakat, nebudu plakat. Jenomže jsem plakala, takže začal mluvit někdo další a můj příběh nikdo nikdy neslyšel.

Možná je to tak nejlepší. Můj příběh by mohl i někoho zabít.

Ale teď, dnes, po vší té době, se mi slzy po tvářích nekutálejí.

Vidím jasně a oči mě nepálí slzami, ale odhodláním.

7

Hned_vedle.indd 7

16.09.2021 8:40:57

Přinutím se soustředit na vztek a na pocit uspokojení, který odpočívá hned pod ním.

Našla jsem ho.

Opravdu jsem ho našla.

Připadá mi to neskutečné. I když se dívám do jeho domu, kde se cítí v bezpečí a má pocit, že o něm nikdo neví, částečně pořád ještě nemohu uvěřit, že jsem ho našla. Byly doby, kdy jsem si myslela, že se mi to nikdy nepodaří. Byly dokonce i chvíle, kdy jsem se o to nepokoušela. Kdy jsem sotva našla vůli vstát z postele. Ale nakonec jsem se nedokázala vzdát. V sázce bylo příliš mnoho. Týdny míjely, ale místo aby moje potřeba najít ho otupovala, časem naopak nabírala na naléhavosti. Měla jsem za sebou spoustu nocí, kdy jsem usínala s pláčem, mnoho rán, kdy jsem doufala, že to všechno byl jenom zlý sen.

Chodila jsem spát zničená.

Vstávala jsem zoufalá.

Taková byla moje nová realita – a ta dokáže udělat s vaší myslí divy. Opravdu zvláštní věci. Hrozné věci. Dokáže proměnit hrozivý sen v posedlost.

A to se i stalo.

Stal se mojí noční můrou.

Byla jsem jím posedlá.

Když mi po proplakaných týdnech oschly slzy, nahradil je vztek.

Spalující trýznivá zuřivost. A zoufalství. A z toho všeho se vynořila nová žena.

Bývala jsem pohodová a vyrovnaná. Ráda jsem se smála a těšilo mě mít někoho ráda. Netušila jsem, čeho všeho jsem schopná. Jenomže jsem to zjistila. Přišla jsem na to ve ztemnělé ztichlé místnosti, neměla jsem jinou volbu. Uvědomila jsem si, co dokážu, co jsem schopná udělat, když jsem zahnaná do kouta. Teď s tím musím žít, s tím, co jsem udělala. Každý den. Jenomže nejsem ten, kdo by měl strádat bezesnými nocemi a záchvaty paniky. To všechno si zaslouží on.

To všechno a ještě víc.

Daleko víc.

8

Hned_vedle.indd 8

16.09.2021 8:40:57

Noční můry pomalu přešly ve sny, jak ho najít, jak se s ním setkat a jak se krutě pomstít. Jak si vzít zpátky svůj život a všechno, co je mi drahé. Začala jsem se probouzet bez pláče, s usměvavou tváří a zlobou v srdci. Nedokázala jsem si představit nic smířlivého. Jen to, jak mu ublížit. Ublížit mu tak, jako on ublížil mně. Vzít mu to, o co mě připravil. Tak jsem si začala všechno zapisovat, věci, na něž jsem se dokázala rozpomenout. Žádný detail nebyl nepodstatný, žádná skutečnost bezvýznamná. Všechno, co se ho týkalo, co souviselo s tím utrpením nebo zlými sny, jsem si zapisovala. Kdy se mě zmocnil, kde mě držel, všechno, co řekl, ta poslední noc i to, jak mě uspal – zaznamenávala jsem si všechno, co mi vytanulo na mysli, dokud jsem neměla dost informací, abych začala hledat.

Pustila jsem se do pátrání.

A neustala jsem, dokud jsem ho nenašla.

Zabralo mi to deset měsíců, ale teď se konečně dívám na muže, který zničil můj svět. Nechal mě sice naživu, ale život to nebyl.

Můj život zničil.

Teď zničím já ten jeho.

Nemohu zapomenout, co mi provedl.

A on nikdy nezapomene na to, co se teď chystám já udělat jemu.

9

Hned_vedle.indd 9

16.09.2021 8:40:57

DRUHÁ KAPITOLA KONEC KVĚTNA 2019 „Je to nakřivo.“ Po Johnově poznámce se Marcy zaklonila, jak jen to šlo, a přimhouřenýma očima se zadívala na obraz. „Jak to můžeš odtamtud vidět?“ Pohlédla na manžela, který stál u žebříku a oběma rukama jí objímal nohy. Určitě má zastíněný pohled.

Zvedl hlavu a usmál se. „Usoudil jsem, že když budeš mít pocit, že je to nakřivo, zůstaneš tam nahoře.“ „A proč bys o to stál?“ „Abych mohl svírat udivující nohy své manželky a zírat jí ještě na udivujícnější zadek o trochu déle.“ Marcy se usmála také. „Udivujícnější?“ Pokrčil rameny. „Je to nové slovo. Znamená nádherně kulatý jako jablko.“ Položila si ruku na hruď a zamrkala. „Opravdu?“ Zavrtěla boky.

John naklonil hlavu a zabořil jí zuby do levé hýždě. Kousl ji jen hravě, ale dost na to, aby jí ten pocit vystřelil až do bradavek. Vztyčily se pod tenkou látkou halenky a John si toho všiml. Samozřejmě.

Muži a jejich vždycky ostražité oči.

Jedno tmavé obočí se zájmem vyletělo vzhůru, potom John upřel pohled zpátky na manželku. Nemusel říct ani slovo, aby jí bylo jasné, na co myslí. Ten pohled dobře znala. Rozpoznala by ho i přes místnost plnou lidí. Po skoro deseti letech manželství dokázala Marcy téměř číst Johnovy myšlenky. A ty, které se mu honí hlavou právě teď… je snadné rozpoznat. Zračí se mu v jasných modrých očích jako slova napsaná na pergamenu.

10

Hned_vedle.indd 10

16.09.2021 8:40:57

Jedním pohybem ji strhl ze žebříku a chytil do silných paží. Marcy ho objala kolem krku. „Jsi šťastná?“ zeptal se jí. „Jsem. A ty?“ „Jsem,“ přikývl. „To jsem ráda.“ „Jsem vždycky šťastný, když jsi spokojená ty. A tady vypadáš opravdu šťastná.“ Jako velký červený nafukovací balonek se mezi nimi vznášelo slovo konečně. Bylo téměř tak zřetelné jako dotek manželových paží. „To proto, že šťastná opravdu jsem.“ Přejížděla mu ústy po rtech.

John spokojeně zasténal.

Marcy se dostávala do stejné nálady, což v den, jako je dnešek, nebylo nijak těžké. John ji překvapil, když se ráno objevil. Byl týden na nějaké významné konferenci v St. Louis a čekala ho až následující den. Probudil ji polibkem a ukázal na obraz opřený v ložnici o stěnu. Byl to originál od umělce, na jehož výstavě byli v Austinu.

Krátce poté se přestěhovali, ale Marcy si ten obraz stále prohlížela na webových stránkách galerie.

Neměla v plánu nic jiného než se na něj občas podívat. Nechtěla utrácet takové peníze, bez ohledu na to, kolikrát jejího manžela povýší. Když se přestěhovali do Jižní Karolíny, omezila výdaje, její plat představoval vždycky maximum toho, co byla ochotná utratit.

Vlastně její příjem nikdy nepotřebovali, ale ona nebyla ten typ, který by seděl doma a utrácel Johnovy peníze, zatímco on cestuje po světě, aby je vydělal. Proto se už před lety dohodli, že za její peníze se budou nakupovat věci, které nejsou běžně potřeba. A to, co vydělala za šest měsíců tady v Jižní Karolíně, by na takový obraz v žádném případě nestačilo.

Než stihla cokoli namítnout, manžel ji umlčel ústy přitisknutými na rty. „Nedohaduj se. Je to předčasný dárek k výročí.“ Výročí mají za měsíc, ale John znal Marcy dostatečně dobře, aby věděl, jak se vypořádat s jejími námitkami. Předčasný dárek k výročí ji zahnal do kouta. Kdyby protestovala, vypadalo by to, že je nevděčná. Věděl, že nic takového nikdy riskovat nebude. Ale ona vlastně ani 11

Hned_vedle.indd 11

16.09.2021 8:40:57

protestovat nechtěla. Ten dárek ji nadchl, především proto, že sama by si ten obraz nekoupila. I to bylo Johnovi jasné. Dokázali číst jeden ve druhém jako v knize. On věděl, jak jeho manželka zareaguje, stejně jistě, jako ona věděla, co si v tu chvíli myslí on. Právě teď to bylo něco dost nemravného.

Znovu zamručel a Marcy se zasmála. „Je tohle tvůj způsob, jak žádat víc?“ Souhlasně zavrčel.

Pobaveně zavrtěla hlavou a znovu ho políbila. Během pár vteřin se jejich laškování změnilo v něco vážnějšího. Hravé polibky přešly v dlouhé zkoumání úst a jazyka, žár mezi nimi se rychle proměnil v něco, co nemá nic společného s tělesným úsilím.

Když John zvedl hlavu, v každém rysu jeho pohledné tváře se zračila touha. Marcy zůstala bez dechu. V duchu si pohrávala s myšlenkou, jak je nádherné, když po ní někdo takhle touží i po všech těch letech. Manželé budou příští měsíc teprve deset let, ale spolu jsou už patnáct, od jejich šestnácti. Mnoho párů už by bylo dávno rozvedených. Vztahy ze střední školy často zkoušku nevydrží, ale John a Marcy jsou oddaní jeden druhému stejně, jako když pronášeli své sliby před okresním soudem v Ashbrooku.

Když John prohodil: „Víš, myslím, že tenhle koberec jsme zatím nepokřtili,“ jeho hlas zněl jako svůdné mumlání.

Přestěhovali se sem teprve před dvěma měsíci, Marcy ještě nepořídila konferenční stolek, aby byla sestava nábytku v obýváku kompletní. Ačkoli by se zdráhala to připustit, nedokončený prostor ji rozčiloval pokaždé, když scházela ze schodů a viděla to nezaplněné místo. Právě s tímhle se musela po narození dcery vypořádat – se sklony k perfekcionalismu, k ovládání a řízení. Není to dobrá kombinace, pokud má někdo dítě se zvláštními potřebami. John býval naopak pohodový a uvolněný, dokonalý protějšek k její povaze, takže se Marcy mohla učit od toho nejlepšího. „To je skutečně velká zející díra, že?“ „Ano, hanebně velká.“ „A je dost lákavá, ne?“ „Ano, velmi lákavá.“ 12

Hned_vedle.indd 12

16.09.2021 8:40:57

„A jako manželský pár jsme zodpovědní za to, abychom pokřtili každý kousek v domě, ne?“ „Právě takhle dosáhneme nerozlučné jednoty.“ John se tvářil komicky vážně.

Ona se usmála. „Kdyby nehrozilo, že Caroline vyděsí, když sejde dolů a přistihne nás, okamžitě bych tvoji nabídku přijala.“ „Hraje si nahoře ve svém pokoji. Slyšeli bychom ji přicházet dřív, než bychom ji mohli vyděsit.“ „Možná, ale…“ „A víš stejně dobře jako já, že pravděpodobnost, že by sešla dolů, aniž by ji někdo vyzval, je velice malá.“ „Ano, ale…“ Po její poslední námitce se John vzdal. „V tom případě, co malá ochutnávka?“ Znovu se sklonil nad manželkou, když se za nimi ozvalo zakašlání. Marcy zalapala po dechu a John se otočil ke dveřím. Pár metrů od nich stál nějaký muž. Na prstech se mu pohupoval košík zakrytý kostkovanou utěrkou. Prohlížel si je zblízka a bez rozpaků. Působilo to téměř děsivě.

Marcy se nervózně stáhl žaludek. Promluvila jako první, její hlas zněl chladně a zdvořile. „Potřebujete něco?“ Zdálo se, že ho její slova vytrhla z myšlenek, a rychle odvrátil pohled. Měl to udělat hned, ale nestalo se. „Promiňte. Dveře byly otevřené. Klepal jsem, ale…“ Teď koktal a byl v rozpacích, což bylo vzhledem k situaci příhodnější. „Jsem Mark Halpern, váš nový soused.“ John pustil Marcy a pomohl jí ze žebříku dolů. Společně vykročili a John natáhl ruku. „Nic se neděje. Jsem John. John Stanley. To je moje žena Marcy.“ Muži si potřásli rukama a potom Mark Halpern upřel rozpačité modré oči na Marcy. „Rád vás poznávám, Marcy. Omlouvám se za…“ Kývl hlavou směrem ke dveřím.

Mávla nad tím rukou. Sice byla ještě nesvá, ale raději to připisovala tomu vyrušení než zvláštnímu výrazu, který zahlédla v jeho očích, když se na ně díval. „Neomlouvejte se, asi jsem dostatečně 13

Hned_vedle.indd 13

16.09.2021 8:40:57

nezabouchla, aby se dveře zavřely,“ připustila, i když si byla téměř jistá, že když se vracela s novinami, dveře zavřela. „Naše to dělají taky. Je potřeba s nimi bouchnout. To dělá obrazům vyloženě dobře.“ Zadíval se na obraz za jejich hlavami.

John se usmál. „Stejně nebyl rovně.“ Podíval se na Marcy a v očích se mu mihlo uspokojení. „Ale no tak,“ odvětila a dloubla do něj loktem.

Potom se usmála na souseda. „Člověk by si myslel, že po měsíci už budou všechny drobnosti vyřešené, ale asi se stále ještě učíme.“ „Nějakou dobu to zabere.“ „To bezesporu.“ Odkašlala si. „Mimochodem, chtěli jsme se s Johnem zastavit a představit se, ale víte, jak hektická je doba po nastěhování.“ „Neomlouvejte se. Bylo nám jasné, že nějakou dobu budete mít dost práce, proto jsme s tím počkali.“ „Jak dlouho už tady bydlíte?“ „Jen o pár dnů déle než vy, řekl bych.“ „Už máte všechno zařízené?“ „Většinu nábytku přivezli dřív, než jsme se sem nastěhovali, takže to nebylo tak špatné.“ „Aha, tak to je fajn.“ Mark se podíval na hodinky. „Jill by tu měla být každou chvíli.

Musí pracovat, tak jí to chvíli trvá. Upekla tyhle muffiny s pomeranči a brusinkami.“ „Už jsem tady. Už jsem tu,“ ozval se za Markem tichý hlas. Ten ustoupil o krok stranou, aby manželce udělal místo. „Promiňte. Jsem Jill.“ Marcy při pohledu na sousedy okamžitě napadlo, že tvoří nesourodý pár. Mark byl s delšími světlými vlasy a tmavomodrýma očima velice přitažlivý, tělo měl vypracované jako model předvádějící spodní prádlo. Vypadal jako surfař nebo něco podobného. Jill byla naopak… fádní. Hnědé vlasy, hnědé oči. Hnědé brýle. Šedá halenka, šedé kalhoty, šedé boty. Působila jako šedivý zimní den. Taková průměrná. Ne že by snad na průměrnosti bylo něco špatného, je jen nezvyklé, jak taková průměrnost vyniká vedle chlápka, jako je Mark 14

Hned_vedle.indd 14

16.09.2021 8:40:57

Halpern. Možná tak Jill nevypadala vždycky, ale teď působila jako žena, která na život rezignovala.

Marcy k ní okamžitě pocítila lítost. S manželem, jako je Mark, určitě nebude snadné být paní Halpernovou.

Marcy pokročila kupředu, aby se s ní přivítala, a natáhla k ní ruku. „Ráda vás poznávám, Jill.“ Jill se naklonila, aby podávanou ruku přijala. „Potěšení je na mé straně.“ Několik vteřin se na sebe usmívaly. Když Jill pouštěla Marcyinu ruku, stočila pohled k Markovi, ale vzápětí se zadívala jinam.

Odehrálo se to tak rychle, že by se to dalo přehlédnout, ale Marcy to neuniklo. Patřila k lidem, kteří si všímají všeho.

Mark objal Jill kolem ramen a ona se o něho opřela. Spíš než jako jednoduché intimní gesto to ale vypadalo jako vyjádření vlastnictví.

Dominance. Ale aby nebyla nespravedlivá, mohl to být jen výplod její fantazie. To se jí občas stávalo. Bylo jí jasné, že kdyby se o tom zmínila Johnovi, namítl by, že jsou to pouze její představy.

Marcy vídala kdeco, popravdě občas i věci, které neexistují, zatímco John nevnímal nic. Ona je přehnaně ostražitá a on spíš nevšímavý.

Vždycky o ní tvrdil, že je příliš zvědavá a vlezlá, ale milým způsobem, pokud něco takového existuje. Podobný hovor během svého manželství vedli už mnohokrát. „Mám ráda přehled, co se kolem nás děje. Je na tom něco špatného?“ „Pokud by sousedi vařili drogy nebo provozovali obchod s kradenými auty, tak ne, ale jinak…“ „Říká se tomu být ostražitý a vnímavý. Být pozorný.“ „Ne, říká se tomu být vlezlý.“ „To tvrdíš ty.“ John vždycky odchází a vrtí hlavou. Marcy se usmívá, když ho vidí jít. Je to taková zvláštnost jejich manželství, ale Marcy to vůbec nevadí. John byl vždycky trpělivý a ve všem ji podporoval, ať se dělo cokoli. Z jejího pohledu mu to přináší trochu volnosti a svobody. „Máte děti?“ zeptala se Marcy. Obvykle byla velice přímá.

Jill zvedla pohled k manželovi. „Jedno nádherné dítě. Naši dcerku Cheyenne.“ „Kolik jí je?“ 15

Hned_vedle.indd 15

16.09.2021 8:40:57

„Skoro tři. A co vy dva?“ „Máme také dceru, Caroline. Za pár měsíců jí bude pět.“ „Tak to je skvělé, budeme mít blízko kamarádku na hraní.“ Jill najednou vypadala uvolněně. Možná ji cizí lidé znervózňují. „Ano, kamarádky na hraní.“ Marcy ale zatím nevysvětlila, že na to nikdy nedojde. Jill se určitě brzy dozví o Carolineiných omezeních. „Skvělé. No, už vás nebudeme zdržovat. Doufám, že vám muffiny budou chutnat.“ „Určitě. Moc za ně děkujeme.“ Jill s Markem se otočili ke dveřím. Než odešli, Jill se ještě na Marcy mile usmála přes rameno. „Rádi jsme vás poznali, sousedi.“ „Kdykoli se zastavte,“ řekla Marcy, když pár odcházel. Chvilku počkala a potom se otočila k manželovi. „No, vypadají docela mile.“ John jen mlčky zvedl jedno obočí. „Copak?“ „To je všechno?“ „Jak to myslíš?“ „Žádné stížnosti, pozorování, dedukce?“ Marcy pokrčila rameny. „Dám tomu ještě několik návštěv, teprve potom si udělám názor.“ „Samozřejmě,“ prohodil a objal manželku kolem pasu. „Nejdřív to budeš muset důkladně prozkoumat, že?“ „Pochopitelně. Protože jsem zodpovědný dospělý člověk. Víš stejně dobře jako já, že můžeš ošálit ďábla, ale ne sousedy. A my jsme sousedi.“ Potom už Marcy slyšela Johnův smích, když se vracel k žebříku, který před pár minutami opustili.

16

Hned_vedle.indd 16

16.09.2021 8:40:57

TŘETÍ KAPITOLA Horko. Strašné horko.

To mě napadlo jako první, když jsem se probrala.

Vzduch byl dusivý. Připadal mi teplejší než vlastní dech. Nedovoloval mi pořádně dýchat. Po spáncích mi stékaly potůčky potu do vlasů. Asi nikdy nepochopím, jak mohou lidé v horku spát.

Já to nedokážu. Potřebuju klimatizaci.

Když je řeč o klimatizaci, co se stalo s tou naší? Rozbila se a Gabe mi o tom neřekl?

Počkat. Je vůbec léto?

V tom horku jako by se mi rozpouštěly myšlenky a stávala se z nich jen kašovitá loužička. Jako když kopeček neapolské zmrzliny upadne v čer­ venci na rozpálený chodník.

Podobné detaily – roční období nebo dění doma – by se mi měly vyba­ vovat okamžitě. Snadno by měly přicházet i odpovědi. Automaticky. Ale nedělo se tak. Byly temné a vzdálené. Mimo dosah. Flirtovaly se mnou odněkud z dálky, škádlivé a nejasné. Jako smějící se děti v husté ranní mlze. Už jsem je skoro viděla.

Skoro.

Byla jsem hrozně pomalá. Cítila jsem se unavená. Jako bych byla napůl opilá.

Byla jsem opilá? Byla jsem na nějakém večírku? Na svatbě? Vypila jsem příliš rumu s colou?

Už podruhé mě nenapadala žádná odpověď. Připadalo mi, jako bych měla poslední hodiny nebo dny vymazané. Vymetené. Moje krátkodobá paměť byla prostě… prázdná.

17

Hned_vedle.indd 17

16.09.2021 8:40:57

Pokusila jsem se otevřít oči, ale víčka nechtěla spolupracovat. Zarazila jsem se. Olízla si rty. Měla jsem pocit, jako bych měla úplně suchý jazyk.

Jako bych ho plně neovládala. No, určitě mám kocovinu. Potřebovala jsem vyřešit to sucho v ústech. Jenomže to bych se musela pohnout. A ta představa se mi moc nelíbila.

V duchu jsem se vrátila do doby na vysoké. V podobných situacích bylo potřeba postupovat velmi obezřetně. Ten postup mi moje spoluby­ dlící a nejlepší kamarádka Lauren objasnila hned v prvním ročníku.

Samozřejmě až poté, co jsem několikrát postupovala špatně. K jejímu pobavení.

Hlavní bylo začít pomalu a postupovat zvolna. Ty kroky byly jedno­ duché.

Zaprvé, otočit se.

Počkat.

Ujistit se, že člověk nebude zvracet.

Pokud ne, dobře. Pokud ano… no, alespoň už byl člověk na boku.

Zadruhé, několikrát se zhluboka nadechnout.

Zatřetí, pomalu otevřít oči.

Zjistit, jestli se s člověkem netočí svět.

Znovu zjistit, jestli nebude zvracet.

Pokud bylo obojí v pořádku, bylo možné opatrně přistoupit ke čtvrtému kroku.

Začtvrté, pokusit se posadit.

Pokud se člověk dostal až do této fáze, aniž by zemřel, zvracel nebo omdlel, měl jistotu, že úspěšně přežil večer a noc.

Tak jsem začala.

Krok jedna.

Opatrně jsem se překulila na bok. Nemusela jsem se zastavit a zkou­ mat, jestli nebudu zvracet. Bylo mi to jasné okamžitě a bez ptaní. Jako když člověk pocítí mořskou nemoc ještě dřív, než vstoupí na loď.

Pevně jsem zavřela oči. Zůstala v naprostém klidu. Polykala a poly­ kala, dokud vlna nevolnosti nepominula.

V duchu jsem si připomněla, abych vynadala Gabeovi, že mě nechal tolik pít. Určitě jsem byla s ním. Neuměla jsem si představit, že bych se dokázala před někým takhle zřídit bez manžela.

18

Hned_vedle.indd 18

16.09.2021 8:40:57

Po pár minutách jsem se pokusila znovu otevřít oči. Víčka se od sebe odlepila, ale neviděla jsem nic. Jenže i ten jednoduchý pohyb vyvolal bodnutí v hlavě a probraly se slinné žlázy. Polkla jsem tak rychle, jak jen to šlo. Snažila jsem se zvládnout i žluč, která mi stoupala do krku.

Nedalo se nic dělat.

Veškerý obsah žaludku, ať už to bylo cokoli, vyletěl. Nedokázala jsem tomu zabránit. Prostě se to stalo.

Dávila jsem, až jsem měla útroby úplně prázdné. Až mě bolela žebra.

A když zvracení pominulo, cítila jsem ještě větší únavu.

Bože, nenávidím kocovinu. Na tohle už jsem opravdu příliš stará.

Věk má ale i své výhody. Přichází s ním moudrost.

Rozhodla jsem se zachovat moudře a počkat. Počkat, než se znovu pokusím o ty čtyři kroky. Mezitím jsem rychle zkontrolovala tělo.

Byla jsem nahá, což bylo divné.

Pohnula jsem nohama. Posunula jsem si je do trochu pohodlnější polo­ hy. Ucítila jsem vlhko mezi stehny.

Panebože, copak jsem se počurala?

Možná kvůli tomu jsem nahá. To by mohlo být vysvětlení, protože nahá jsem přestala spát, když se narodil Dalton. Existuje pár věcí, které by dítě vidět nemělo, a podle mého názoru mezi ně patří nahý rodič.

Nedokázala jsem si ani představit, jak bych se cítila, kdybych přiběhla do ložnice rodičů, protože bych potřebovala uprostřed noci utišit, zalezla si mezi ně a zjistila, že jsou nazí. Takové věci poskytují obživu psy­ chiatrům. Já bych ráda vychovala své dítě tak, aby to na něm zanechalo co nejméně šrámů.

Dobře, tak jsem nahá. Možná je to proto, že se mi přihodila nehoda.

Nebo to může být z únavy, chci říct, bylo zatraceně horko. A svléknout se… No, znělo to dost věrohodně, protože vzduch… Dobrý bože, vzduch měl snad čtyřicet stupňů a vůbec se nehýbal. Není divu, že jsem na sobě nedokázala nic snést. Vždyť jsem nebyla ani přikrytá.

Když už mluvíme o lůžkovinách…

Zavrtěla jsem prsty. Nikde jsem necítila prostěradlo ani deku. Vůbec nic. Vlastně jsem necítila ani postel.

Ležela jsem na něčem tvrdém. Hladkém. Velice nelítostném. Pravá kyčel začala protestovat. Na to už jsem příliš stará.

19

Hned_vedle.indd 19

16.09.2021 8:40:57

Kde jsem to sakra usnula, někde na parkovišti?

Ta myšlenka se mi pomalu procházela myslí, trochu jako debutantky v době regentství, jak je zachycovali ve filmech. Znáte to, v korzetech a se slunečníky s třásněmi procházeli Hyde Parkem a házely očima po všech vhodných mládencích? Nebyl v tom ani náznak spěchu nebo naléhavosti.

Zřejmě proto bych měla znát správnou odpověď. Měla bych být schopná s jistotou říct, že jsem ve svém pokoji. Ve své posteli. Vedle svého manžela.

Ve vedlejším pokoji je můj syn.

Protože právě tam jsem být měla – doma. Kde jinde bych byla?

Uběhly tři údery srdce. Počítala jsem je, protože jsem je vnímala jako údery bubnu. Bušily mi zevnitř do lebky. Bum – bum. Bum – bum.

Bum – bum.

Při čtvrtém úderu se něco stalo. Ozval se šestý smysl. Mozek nic ne­ chápal, ale nějaká další moje součást ano. Součást, která byla jednoduchá.

Primitivní. Instinktivní. A ta spustila alarm.

Sevřel se mi žaludek. Zrychlil pulz. Srdce mi ztěžka bušilo za žebry.

Odráželo se od té tvrdé postele.

Něco není v pořádku. Netušila jsem co, ale věděla jsem, že se něco děje.

Něco víc než jen pár zmatených hodin z přemíry pití.

Znovu jsem zkusila otevřít víčka. Přiměla jsem se je otevřít. Byla jsem přesvědčená, že to zvládám, ale nic jsem neviděla. Tak jsem zamrkala.

Potom znovu. Přejížděla jsem pohledem z jedné strany na druhou. Nic. Nic. Jen tma jako v pytli.

V hrudi mi narůstalo napětí. Jako když se otáčejí ozubená kolečka v náramkových hodinkách. Pevně. Pružně.

Dokázala jsem se rozpomenout jen na jedinou chvíli, kdy jsem zažila tak naprostou temnotu. Bylo to ve druhé třídě. Po škole jsem si hrála s jednou holčičkou ze sousedství. Jmenovala se Amy Millerová. Měla dlouhé světlé vlasy a já jí je záviděla. Maminka mě nechávala střihat nakrátko, ale Amyina babička jí dovolila, ať si dělá, co chce. Nesměla jen v domě dělat nepořádek a být příliš hlučná. Proto jsme byly pořád venku.

Využívaly jsme malou zahrádku a sklep, který fungoval jako úkryt pro případ bouře.

Hrály jsme na schovávanou. Byla jsem na řadě, abych se ukryla. Pro­ plížila jsem se do sklepa a zavřela za sebou dveře. Kromě čtyř úzkých 20

Hned_vedle.indd 20

16.09.2021 8:40:57

proužků světla, které pronikaly dovnitř prkny dveří, tam byla tma. Děsi­ vá tma. Vykročila jsem a vklouzla do výklenku vykopaného v rohu míst­ nosti. Měl tři stěny, strop a udusanou podlahu. Dveře tvořil kus starého obložení uříznutý tak, aby do otvoru zapadl. Přitáhla jsem to obložení na otvor a svět zmizel. Dokázala jsem se rozpomenout, jak hustá a dokonalá byla ta tma. Jen stíny a já. A stíny okamžitě vyhrály.

Zvedla jsem ruku. Neviděla jsem ji, ani když jsem ji držela těsně před obličejem. Ten den mě Amy vůbec nemusela hledat. Asi po dvou minutách jsem vyběhla s křikem ven. V té tmě jsem se svou představivostí nedoká­ zala vydržet.

Tak nějak jsem si připadala teď.

Zvedla jsem se na loktech. Natáhla ruku k obličeji jako tehdy před lety.

Tma tady byla jako ta tehdejší. Jen horší. Tahle tma byla hustší. Hlubší.

A daleko hrozivější. Nevěděla jsem přesně proč, ale bylo tomu tak. Měla i povrch. Hustotu. Byla lepivá. Cítila jsem, jak se o mě otírá. Jak se přese mě přelévá. Vzadu na krku se mi zježily chlupy.

Teprve když jsem spouštěla ruku dolů, uslyšela jsem to rachocení. Ucí­ tila chladný tlak kovu. Uvědomila si, že mě něco svírá na zápěstí.

Srdce mi tlouklo nepravidelně.

Tma chlípně pošilhávala. A potom mi to došlo.

Byla jsem spoutaná.

21

Hned_vedle.indd 21

16.09.2021 8:40:57

ČTVRTÁ KAPITOLA Když Marcy uzobávala snídani, všimla si zářivých slunečních paprsků dopadajících na černou žulovou desku kuchyňského ostrůvku.

Napila se kávy a usoudila, že je to dokonalý den, aby vzala Caroline ven na sluníčko a trochu si spolu pohrály. V duchu si sestavovala seznam věcí, které budou potřebovat – silnou deku, opalovací krém, několik panenek, kufřík na oblečky pro ně.

Před několika týdny pořídila Marcy Caroline několik panenek a sadu šatiček, které se daly převlékat. Dokonce objednala i malý kufřík, do kterého to všechno uložila. Dítě, které v Marcy bylo, bylo tím nákupem nadšené. Byla si jistá, že Caroline z nich bude stejně unešená, jako by byla jako holčička ona. Jenomže to bude muset nejdřív zjistit. Její dcera nijak nadšená nebyla. Marcy ale nepatřila k těm, kdo se vzdávají snadno. Zvlášť pokud šlo o zdraví, blaho nebo štěstí jejích milovaných. Proto všechny ty věci odvleče i s dítětem ven v naději, že na dceřině tváři vyloudí úsměv.

Marcy sebou cukla, když ucítila, jak ji zezadu kolem pasu objaly paže. „Vsaď se, že vím, na co myslíš?“ Naklonila hlavu k jedné straně a očekávala, že ucítí Johnovy rty.

Bylo to tak samozřejmé a příjemné jako všechny ostatní jejich zvyky. Takhle ji vítal každé ráno, pokud byla odvrácená, když ji zastihl.

U dřezu, u myčky, u okna, u ostrůvku v kuchyni – když se vysprchoval, našel ji a přivítal se s ní objetím a polibkem. „Jen přemýšlím, co budeme celý den dělat.“ „A co máte v plánu?“ Přistoupil k ní a napil se z jejího šálku kávy, potom hrneček 22

Hned_vedle.indd 22

16.09.2021 8:40:57

postavil a šel si nalít svůj. Tvrdil, že první doušek je vždycky lepší, když se napije z jejího šálku. S úsměvem zavrtěla hlavou, když to říkal, ale pokud měla být upřímná, zahřálo ji to u srdce stejně jako kdykoli, když si na to vzpomněla. „Myslím, že trocha sluníčka nám oběma udělá dobře. Doufám, že tím Caroline zvednu náladu. Zatím si s novými panenkami vůbec nehrála. Třeba se to dnes změní.“ „Možná ano.“ John se usmál a vykročil ke kuchyňskému stolu.

Marcy v jeho gestu vnímala shovívavost. „Co to má znamenat?“ ohradila se, když ho následovala a posadila se naproti němu. „Mělo to znamenat, že doufám, že se to dnes změní.“ John se napil své kávy a natáhl se pro místní noviny. Uchopil je a četl, přeloženou část nechal spadnout, aby je viděl celé.

Marcy je odstrčila, aby mu viděla do obličeje. „Nesnaž se mě odbýt a netvař se, že o nic nejde.“ John pomalu a opatrně spustí noviny, jako by se jednalo o odjištěnou bombu. „Nijak tě neodbývám.“ „Ale ano. Chováš se, jako by sis nemyslel, že by to s Caroline mohlo být lepší. Jako by sis nemyslel, že se věci mohou změnit.“ „Ne, tak to není. Doufám, že na to dojde. Stejně jako ty. A právě to jsem řekl.“ „Ale já vím, cos myslel.“ „Myslel jsem přesně to, co jsem řekl, Marcy. Nic víc, nic míň.“ „Ten úsměv… ten úsměv znám. Po všech těch společných letech v tobě dokážu číst jako v knize.“ Marcy sevřela prsty pevně v pěst a spodní ret se jí chvěl potlačovaným vztekem.

John natáhl ruce dlaněmi vzhůru přes stůl a vzal do nich Marcyiny zaťaté pěsti. „Opravdu jsem tím nic nemyslel. Každý den doufám, že na Caroline budou vidět změny k lepšímu, ale, miláčku, víš, autismus…“ „Já vím, já vím. Všechno to vím.“ Marcy mu vytrhla ruce, aby si otřela slzy, které se jí hrnuly z očí. „Já jen chci, aby jí bylo dobře. Chci udělat všechno, co jde, abych jí pomohla.“ John sklouzl ze židle, obešel stůl a manželku objal. Stiskl jí chvějící 23

Hned_vedle.indd 23

16.09.2021 8:40:58

se ramena, jak tiše plakala do jeho čerstvě vyžehlené košile. „To děláš.

To všechno už děláš.“ Marcy popotahovala a zvedla k němu zarudlé oteklé oči. John měl vždycky moc rád způsob, jakým se zelená barva jejích očí měnila na temně šedou, když se rozčílila. Ale i tak byla ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl. „Opravdu tomu věříš?“ „Ano. Potřebuje jenom čas, aby…“ Přerušil je zvuk pantoflí, Marcy vstala a rychle si utírala zbytek slz z očí a tváří. „Dobré ráno, zlatíčko. Připravena na snídani?“ Marcy vykročila ke Caroline. Sklonila se, aby odhrnula dceřinu jemnou světlou ofinu na stranu. Holčička ucukla, ale Marcy si stačila všimnout modřiny na světlé kůži pod tmavýma očima. Srdce se jí sevřelo obavami. Vždycky se ze všech sil snažila Caroline do všeho zapojit, ale z valné míry to nikam nevedlo. Zvlášť několik posledních měsíců. Od té doby, co doktor bezstarostně prohodil ta slova – možná je autistická –, se Marcy snažila ještě víc. Nedokázala se ale přestat o dceru obávat.

Občas ji přepadla beznaděj a pocit tísně, byla přesvědčená, že to by rozčílilo každou matku. Ale ona byla odhodlaná nedopustit, aby ji někdo odradil. Proto vezme Caroline dnes ven. Proto jí dopřeje trochu sluníčka. Kvůli tomu si vezmou hračky, které koupila, a znovu se bude pokoušet zapojit Caroline do hry.

Musí se neustále snažit.

A kromě toho si Marcy při pohledu do dceřiny tvářičky představuje, že slunce všechno zlepší. Je o tom přesvědčena. „Nedáš si francouzský toast?“ Marcy se snažila mluvit tiše a klidně. Caroline je citlivá na hlasité zvuky, stačí i mírně zvednutý hlas.

Marcy čeká alespoň na přikývnutí. Často je to jediná odpověď, jaká se jí dostane. Někdy jí Caroline neodpoví vůbec, jako kdyby ji neslyšela, i když sluch jí vyšetřili a má ho v pořádku. Doktor říkal, že regrese je u malých dětí jedno z nejvýraznějších varovných znamení.

Vysvětlil jim, že zhoršení předcházející dobré verbální komunikace jejich dcery není dobrým znamením. Spolu s nezájmem o hry a aktivity s ostatními, včetně Marcy a Johna, to zavdává příčinu k obavám.

24

Hned_vedle.indd 24

16.09.2021 8:40:58