Issuu

OBOJŽIVELNÍCI EVROPY, SEVERNÍ AFRIKY A BLÍZKÉHO VÝCHODU FOTOGRAFICKÝ PRŮVODCE Christophe Dufresnes

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 3

06.10.20 20:06

Obsah Předmluva Úvod Evoluce obojživelníků Systém obojživelníků Rozmanitost obojživelníků západního palearktu Životní cyklus obojživelníků Ohrožení a ochrana Jak používat tuto knihu Slovníček

6 7 7 7 9 12 17 21 23

ANURA Alytidae Bombinatoridae Pelodytidae Pelobatidae Hylidae Bufonidae Ranidae – rod Rana Ranidae – rod Pelophylax Nepůvodní druhy

26 28 42 46 52 60 70 86 98 116

CAUDATA Salamandridae 1 – Malí čolci Salamandridae 2 – Čolci s hřbetním hřebenem a mramorovaní Salamandridae 3 – Čolci s pruhy a tečkami Salamandridae 4 – Čolci z potoků a žebrovníci Salamandridae 5 – Praví mloci Salamandridae 6 – Lýkijští mloci Plethodontidae – Mločíkovití Další ocasatí obojživelníci

118 120

PODDRUHY

191

Poděkování Autoři fotografií Použitá literatura a další zdroje Seznam vědeckých jmen Seznam českých jmen

214 215 217 223 224

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 5

132 142 150 158 170 178 188

06.10.20 20:06

Předmluva

é první vzpomínky, vzpomínky dítěte žijícího na venkově, jsou na pulce obývající jezírko na naší zahradě, na sbor rosniček z nedalekých rybníků a na tance čolků horských pod vodní hladinou, paradigma půvabu a elegance. Tyto mé rané estetické zážitky velkou měrou přispěly k rozhodnutí stát se zoologem. Obojživelníci jsou na Zemi již velmi dlouho. Byli to první čtyřnožci, jež se ke konci devonu, vyvinuli z dvojdyšných ryb. Přestože doba, které se také říká zlatá doba obojživelníků, už je dávno pryč, stále převyšují savce počtem druhů, jichž bylo až do současnosti popsáno téměř 7000. A tento počet stále roste, více než 30 nových druhů bylo popsáno v roce 2017 jen z peruánské části Amazonie, společně s podobným množstvím druhů objevených v lesích Madagaskaru. Velikost obojživelníků se pohybuje od nepatrných 7 mm v případě lesněnky Paedophryne amauensis (nejmenšího známého obratlovce z Nové Guiney) až po úctyhodných 1,8 metru dlouhého velemloka čínského (Andrias davidianus). Procházejí fascinujícím životním cyklem, jenž se vyznačuje rychlou a úplnou přeměnou mezi larválním stadiem žijícím ve vodě a dospělcem žijícím na souši – připomínkou velkého skoku vpřed, kdy první obratlovci osidlovali pevnou zem. Tento složitý životní cyklus vyžaduje specifické ekologické požadavky, což zpravidla omezuje jejich výskyt na vlhká stanoviště. To vysvětluje, proč se mnoho druhů vyskytuje v tropických deštných pralesích (biomu, jenž v současnosti mizí nejrychleji). Ovšem jak ukazuje naše kniha, je v Evropě původních 137 druhů obojživelníků také pozoruhodně rozmanitých. Vykazují působivou škálu fyziologických adaptací na řadu stanovišť, od pouštní krajiny po vysoké hory, a také různé životní cykly, od otcovské péče ropušky starostlivé po živorodost (a tím i odpoutání se od vody) u alpského mloka černého. Starobylost ovšem není pro druh zárukou „věčnosti“. Od konce osmdesátých let byla populace obojživelníků po celém světě vystavena dramatickému poklesu a místnímu vymírání. I když probíhající šesté globální vymírání ovlivňuje všechny živé organismy, je pokles obojživelníků rozhodně jedním z nejkritičtějších, a to z části kvůli jejich složitým reprodukčním potřebám a také propustné kůži. Příčin je mnoho: ničení stanovišť, nárůst znečišťujících látek (včetně látek narušujících endokrinní systém) a také onemocnění, jako například chytridiomykóza. Stavy přibližně poloviny popsaných druhů obojživelníků stále klesají a třetině druhů již hrozí vyhubení. Evropy se to přímo týká: ničení biotopů, znečištění a nemoci mohou vést během následujících čtyřiceti let k vyhubení více než poloviny druhů obojživelníků. Pevně věřím, že terénní průvodci, jako je tento, přispívají přímo k omezení snižování biodiverzity. Je třeba všem ukázat krásu a křehkost přírody. Christophe není jen prvotřídní vědec, který významně přispěl k našim znalostem systematiky obojživelníků a fylogeografie v celé Evropě, ale je také vynikajícím terénním přírodovědcem se širokými zájmy. Tato příručka, jenž obsahuje zevrubný popis všech druhů obojživelníků ze západního palearktu, bude díky svým vysoce kvalitním fotografiím, popsaným a vyobrazeným klíčovým rozlišovacím znakům, stručným a informativním popisům druhů, stanovišť a ekologickým informacím i aktuálním mapám rozšíření nepostradatelným terénním společníkem pro každého přírodovědce. V neposlední řadě to pomůže zachovat obojživelníky jako nedílnou součást naší evropské fauny, aby bylo možné toto živé dědictví předat našim dětem a vnoučatům. Nicolas Perrin, Švýcarsko, leden 2019

6 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 6

06.10.20 20:06

Úvod

ětšina lidí viděla mnohokrát za deštivých nocí skákat žáby přes cestu, spousta z nás v dětství chytala pulce a pak je „chovala“ v zavařovacích sklenicích. V noci nás děsily podivné skřehotavé zvuky a byli jsme zvědaví, zda může mlok, jak se říkalo, opravdu přežít lesní požár. Obojživelníci jsou všude kolem nás: v zahradách, podél lesních cest, v potocích, ze kterých bereme pitnou vodu, v napajedlech hospodářských zvířat, i pod sněhem, po kterém zrovna jedeme na lyžích. Přesto pouze zapálení nadšenci jsou schopni poznat jejich rozmanitost v celé šíři. Ti, kteří se za soumraku vydávají do zapadlých koutů venkovské krajiny, vybaveni pouze čelovkou a holínkami, poháněni touhou po nočním dobrodružství v mokřadech. Pouze ti budou odměněni odpovědí na existenciální otázku: jak může tak malé a roztomilé stvoření nadělat takový rámus? Cílem této knihy je podpořit tuto touhu po setkání s obojživelníky. Ukazuje, jak najít tyto pozoruhodné živočichy. Skokany, ropuchy, mloky a čolky žijícími hned u našich dveří, nebo na opačném konci kontinentu. Poskytuje užitečné informace pomáhající s jejich určením. Jak čtenáři zjistí, ne všechny žáby jsou zelené a už vůbec nevypadají všechny stejně.

Evoluce obojživelníků Výraz amphibia je kombinací starořeckých slov amphi, což znamená „oba druhy“ a bios, neboli život. Odkazuje tím na jejich duální životní cyklus, na suchu a ve vodě. Obojživelníci jsou nejstarší čtyřnožci neboli zvířata se čtyřmi končetinami. Vyvinuli se v období devonu, asi před 370 miliony let, z ryb, které měly jednoduché plíce a ploutve, postupně přeměněné na končetiny. To jim umožňovalo dočasně pobývat mimo vodu. V průběhu následujících několika milionů let se u nich vyvinuly adaptace, jako například účinnější plíce, nozdry, silnější kůže, ušní otvory a tělo lépe přizpůsobené pohybu a lovu potravy. Díky tomu mohli trávit mnohem více času na suché zemi. Obratlovci byli v devonu v podstatě vodní, souš byla osídlena většinou jen hmyzem a rostlinami. Během následujících období karbonu a permu (před 360–250 miliony let) se první obojživelníci diverzifikovali a obsadili vrchol pozemního potravního řetězce. Některé druhy dorůstaly obrovských rozměrů, srovnatelných s dnešními krokodýly; mezi ně patřil rod Prionosuchus, dorůstající délky až 9 metrů, největší obojživelníci, kteří kdy žili. Tato nadvláda obojživelníků byla náhle ukončena největším masovým vymíráním druhů, známým jako permské vymírání, k němuž došlo na konci permského období asi před 252 miliony let, během něhož vyhynulo až 96 procent mořských druhů a 70 procent suchozemských obratlovců. Následně nebyli obojživelníci schopni plazům – zejména dinosaurům – konkurovat, a tak se jejich velikost a rozmanitost začala zmenšovat. V tomto období došlo také k odštěpení a rozvoji větve obojživelníků, která jako jediná přežila až do současnosti: podtřídy Lissamphibia, jenž zahrnuje tři existující skupiny obojživelníků.

Systém obojživelníků První ze tří v současnosti žijících skupin je infratřída Salientia (z latinského slova skákat), která zahrnuje některé vyhynulé taxony a také zástupce řádu Anura, neboli moderních žab. Ty mají zpravidla dlouhé zadní končetiny a nemají ocas (anura je řecký výraz pro „bez ocasu“). Najdeme je na všech světadílech mimo Antarktidy, i když nejvíce jich žije v tropech, kde jsou zdaleka nejrozmanitější skupinou s asi 4800 ze 7000 do současnosti popsaných druhů obojživelníků. Nejmenší žijící obratlovec je 7 mm dlouhá lesněnka z Papuy–Nové Guiney, Paedophryne amauensis. Obecně se žáby dělí na tři podřády: primitivní Discoglossoidei (Archaeobatrachia), kam patří dvě evropské čeledi: Alytidae a Bombinatoridae; vývojově pokročilejší Mesobatrachia včetně evropských čeledí Pelobatidae a Pelodytidae; a podřád Neobatrachia, tedy „moderní “žáby, zahrnující drtivou většinu (96 %) žijících žab. Druhou největší skupinou obojživelníků je infratřída Urodela (také Caudata), kam patří všichni mloci, čolci atd. Ti mají protáhlé tělo podobné ještěrce, jež je zakončeno ocasem

Úvod • 7

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 7

06.10.20 20:06

Gymnophiona / Červoři Urodela / Ocasatí

Hynobiidae (2) Pamlokovití

Salamandridae (50) Mlokovití

Plethodontidae (8) Mločíkovití

Proteidae (1) Macarátovití

Alytidae (12) Pestrankovití

Bombinatoridae (3) Kuňkovití

Anura / Žáby

Pipidae (1*) Pipovití

Pelodytidae (5) Blatničkovití

Pelobatidae (6) Blatnicovití

Hylidae (9) Rosničkovití

Bufonidae (14) Ropuchovití

Ranidae (27+1*) Skokanovití

Obr. 1 Fylogeneze čeledí obojživelníků nalezených v oblasti západního palearktu (tučně). Počet druhů vyskytujících se v této ekozóně je uveden v závorce za každým rodem. *exotické druhy

8 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 8

06.10.20 20:06

(cauda znamená v latině ocas). V češtině se jim říká ocasatí a patří mezi ně druhy jak čistě suchozemské, tak čistě vodní. Většina druhů se ale během roku vyskytuje v obou prostředích. Jejich velikost sahá od největšího žijícího obojživelníka, velemloka čínského (Andrias davidianus), jenž dorůstá až 1,8 metru, k miniaturnímu mločíku liliputánskému (Thorius pennatulus) z Mexika se sotva 2 centimetry délky. Ocasatí se z větší části vyskytují na severní polokouli. Dále se dělí na šest řádů, mezi něž řadíme třeba primitivní Cryptobranchoidea, kam patří i tři reliktní druhy velemloků z Asie a Severní Ameriky; nebo Salamandroidea zahrnující všechny zbývající mloky, včetně semiakvatických druhů z podčeledi Pleurodelinae, běžně označovaných jako čolci, nebo čeleď Sirenidae se čtyřmi existujícími druhy vodních surýnů, připomínajících úhoře. Třetí skupinou obojživelníků je infratřída Apoda, do níž patří řád Gymnophiona, tedy červoři, což jsou červovití živočiši obývající tropické oblasti Afriky, Asie a Ameriky. Červoři nemají nohy a tráví většinu času pod zemí ve vlhké půdě a zbytcích vegetace. Jsou většinou menší velikosti (5–15 cm), ačkoli několik se jich tomuto pravidlu vymyká, jako například cecílie Thompsonova (Caecilia thompsoni), dorůstající délky více než jeden metr. Celý řád je do současnosti jen velmi málo prozkoumaný a dosud bylo v sedmi rodech popsáno něco kolem sto šedesáti druhů. I přes všeobecné přesvědčení a některé zjevné podobnosti nejsou obojživelníci s plazy příbuzní. Přesto jsou často posuzováni společně, zejména v rámci obecného termínu „herpetologie“. Tento zvyk se traduje z dob raných popisů, jež prováděl průkopník taxonomie Carl Linné v 18. století. Ten spojil obojživelníky a plazy do jediné skupiny, a navzdory taxonomické nepatřičnosti toto spojení přetrvává.

Rozmanitost obojživelníků západního palearktu Západní palearkt zahrnuje celý evropský kontinent, spolu se severní Afrikou a Blízkým východem. Společně tvoří tato oblast samostatný biogeografický region izolovaný na severu arktickou ledovou čepicí, Atlantským oceánem na západě, Saharskou pouští a pouštěmi Blízkého východu na jihu a jihovýchodě, a nakonec pohořím Ural na severovýchodě. Díky své různorodosti nabízí velmi odlišná prostředí – od horkých suchých pouští a středomořských lesů po mírné lesy a vysokohorské louky –, která obývají neméně rozmanití obojživelníci. Někteří jsou úzce specializovaní, jako potoční čolci rodu Euproctus a mloci rodu Calotriton omezení pouze na horské toky, nebo žáby čeledi blatničkovitých (Pelodytidae), žijící na suchých středomořských loukách. Jiní jsou velmi přizpůsobiví a najdeme je v nejrůznějších prostředích, od pouští až po vrcholky hor, jako například skokany rodů Rana nebo Pelophylax a ropuchy rodu Bufo. Mnoho skupin obojživelníků se v západním palearktu diverzifikovalo během posledních několika milionů let jako důsledek geologických a klimatických změn. Jednou z nejpozoruhodnějších událostí byla Messinská salinitní krize, asi před 6 miliony let, kdy došlo k přehrazení Gibraltarské úžiny, následnému vypaření Středozemního moře a spojení ostrovů s pevninou. Když došlo k znovuotevření úžiny, asi před 5,3 miliony lety, Atlantik naplnil středomořskou pánev a odřízl populace obojživelníků v severní Africe a na ostrovech, jako jsou Korsika, Sardinie, Kréta a Kypr. V těchto izolovaných skupinách se pak vyvinuly samostatné druhy. Dalším významným faktorem ovlivňujícím různorodost obojživelníků byly doby ledové v pleistocénu. Jak se měnila oběžná dráha naší planety, měnila se vzdálenost mezi Zemí a Sluncem, měnilo se i klima na severní polokouli. Střídala se suchá, chladná glaciální období (neboli doby ledové) s mírnými interglaciálními. Poslední doba ledová trvala asi 100 000 let a dosáhla svého vrcholu asi před 21 000 lety v posledním glaciálním maximu, po kterém se klima rychle ohřálo na podmínky, jaké známe ze současnosti. Tyto změny zásadně ovlivnily rozšíření jednotlivých skupin zvířat: během studených období byly severní oblasti Spojeného království a Skandinávie pokryté ledem, zatímco jiné, jako severní Francie, Německo a Polsko, pokrývala suchá tundra. Obě tato prostředí jsou zcela nevhodná

Úvod • 9

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 9

06.10.20 20:06

pro ektotermní živočichy, jako jsou obojživelníci, jež jsou zcela závislí na teplotě okolního prostředí. V důsledku toho byly palearktické populace obojživelníků v průběhu těchto ledových dob omezeny pouze na jižní oblasti, jako je Pyrenejský a Apeninský poloostrov, Balkán nebo pobřeží Černého a Kaspického moře. Tato refugia chránila jednotlivé populace, ale zároveň po miliony let izolovala jednu od druhé, a tak se z nich postupně vyvinuly odlišné druhy. Během interglaciálů, jako je ten, ve kterém jsme nyní, se některé z těchto druhů rozšířily na sever; dnes se setkávají v tom, čemu biogeografové říkají „sekundární kontaktní zóny“, kde se mohou navzájem křížit. V regionálním měřítku byla rozmanitost obojživelníků v západním palearktu ještě výrazněji utvářena místními přírodními překážkami. Zejména Pyrenejský a Apeninský poloostrov a Balkán jsou topograficky velmi členité, a tak se v jejich rámci mohly vyvinout různé vývojové větve. Například v poloostrovní Itálii sloužilo pohoří Apeniny jako překážka mezi severními a jižními populacemi (například mločíků rodu Salamandrina), vedoucí k jejich diverzifikaci. Na Pyrenejském poloostrově suché podnebí zabránilo populacím obojživelníků přežívat jinde než při pobřeží, a u několika rodů žab (například Pelodytes a Alytes) se v Portugalsku a severním Španělsku (Atlantské pobřeží) vyvinuly druhy nebo poddruhy odlišné od druhů a poddruhů z jihozápadu Španělska (Středozemní pobřeží). I Balkán nabízí několik mikrorefugíí (např. Jaderské a řecké pobřeží, Panonská pánev), která opět končí v rozdílných vývojových větvích (např. čolci

Fennoskandinávie

Balt

ské

ře

Sibiř

Severní moře

Britské ostrovy Východoevropská rovina Severozápadní Evropa at rp Ka y

Atlantský oceán

Alpy e Ap

Černé moře

lpy

Pontus

v tro

Malá Asie Egejské moře

Kaspické moře

lý K

avk az

Taur

oře

Kréta

Kypr

Hyrkánie

zá

Stře doze m ní m

kaz

gro Za

Jónské moře

Kav Ma

Leva nta

Tyrhénské moře

vých. Maghreb

rsk éA

Sardinie Baleáry

gh At la reb s

Balkán

ná

oř e

Pyrenejský poloostrov

p. M

rsk ém

ký

Pyrene

Korsika

Kanárské ostrovy

Obr. 2 Západní palearkt a jeho významné biogeografické oblasti. Hlavní pevninské oblasti, kde obojživelníci setrvávali a diverzifikovali se v průběhu čtvrtohorních dob ledových, jsou označeny barevnými linkami.

10 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 10

06.10.20 20:06

Obr. 3 Diverzita obojživelníků západního palearktu. Vlevo: Počet druhů v buňkách 20x20 km. Vpravo: Počet druhů podle států. Horká místa biodiverzity odpovídají hlavním biogeografickým regionům (viz obr. 2), ale také postglaciálním sekundárním kontaktním zónám, jako je severozápadní Evropa.

rodů Lissotriton a Triturus). V severní Africe oddělila Alžírská poušť od ostatních rody z Maroka a Tunisu (např. Discoglossus, Pelophylax a Pleurodeles). Na Blízkém východě byla četná rozrůznění způsobena vysycháním a vyzdvižením Anatolské náhorní plošiny (např. u rodů Pelophylax, Rana, Triturus, Ommatotriton). Ekologická tolerance a schopnost šíření druhů přímo souvisí s překonáváním ekologických bariér. Následkem toho se obojživelníci s nízkou schopností šíření diverzifikovali více než ti, kteří se šíří snadněji. Extrémním případem jsou mloci rodu Lyciasalamandra, omezení na jednotlivá údolí v jihozápadní Anatolii. Ti se vyvinuli do mnoha druhů, vzdálených od sebe jen desítky kilometrů. Totéž platí pro jeskynní mločíky rodu Speleomantes, kde různé druhy v rámci jednoho rodu obývají sousedící kopce napříč celou Sardinií. Naproti tomu druhy se širokou ekologickou tolerancí – jako je ropucha obecná (str. 72), rosnička zelená (str. 61) nebo skokan krátkonohý (str. 100), překonaly od poslední doby ledové tisíce kilometrů a rozšířily se po celé Evropě. Dnes najdeme místa s největší rozmanitostí obojživelníků ve středních zeměpisných šířkách v místech, kde druhy přečkaly poslední dobu ledovou v různých refugiích a mohly se pak setkávat v sekundárních kontaktních zónách. Starověké i novodobé lidské civilizace šíření obojživelníků také ovlivnily: několik druhů bylo dovezeno na původní druhy chudé ostrovy, jako jsou Kanárské souostroví nebo Baleáry, jiné byly v rámci výměny zboží rozšířeny po celé Evropě. Endemismus, kdy se druh vyskytuje pouze na jednom místě a nikde jinde, najdeme v západním palearktu pouze v jižních oblastech a na ostrovech při pobřeží, kde zůstaly tyto druhy obojživelníků izolovány. Tyto podmínky a procesy společně ovlivnily rozmanitost obojživelníků v oblasti západního palearktu. Tato kniha se věnuje 139 druhům a jejich poddruhům, jejichž členění odpovídá nejnovějším výzkumům evoluční genetiky obojživelníků. Mnoho blízce příbuzných druhů má krycí zbarvení, což znamená, že jsou si velmi podobní a rozeznat je můžeme pouze podle genetiky, nebo zeměpisného rozšíření. Využití molekulární biologie způsobilo revoluci v našem chápání rozmanitosti obojživelníků a díky tomu bylo za posledních 20 let popsáno množství nových druhů. Ale když dva obojživelníci vypadají stejně, co z nich dělá odlišné druhy? Oficiální definice druhu říká, že se jedná o biologickou entitu, která je reprodukčně izolovaná. To bezpochyby platí u vzdálených taxonů, složitější je to u druhů, které se spolu kříží a jejich reprodukční izolace je proto jen

Úvod • 11

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 11

06.10.20 20:06

částečná. A ještě složitější je to v případě, kdy různé linie nemají možnost se spolu křížit, protože obývají různé zeměpisné oblasti. Definování „druhu“ je proto poněkud subjektivní a taxonomické postavení mnoha druhů obojživelníků je mezi odborníky často zdrojem sporů. To samé platí pro poddruhy popsané na základě morfologických nebo barevných odlišností, kterým chybí jakákoli významnější genetická identita. Druhy a poddruhy uvedené v této knize odrážejí názory evolučních biologů a zahrnují druhy, které byly oficiálně popsány a potvrzeny molekulárními analýzami.

Životní cyklus obojživelníků Na rozdíl od ostatních tříd čtyřnožců (plazi, ptáci a savci), obojživelníci nepatří mezi blanaté: jejich vejce nemají polopropustné membrány, a proto potřebují k rozmnožování vodu. Výjimkou jsou někteří mloci, kteří tuto vodní fázi obejdou a porodí až plně vyvinutého jedince (např. mlok černý), nebo kladou svá vejce na vlhká místa (např. jeskynní mločíci). Většina evropských obojživelníků je jak pozemních, tak vodních a reprodukce je u nich sezonní. V mírném pásu tráví léto a podzim na souši, kde loví červy, pavouky a hmyz. Chladnou část roku tráví zimováním v norách, dutinách stromů, skalních štěrbinách, nebo jednoduše ve vlhké půdě, kdy je jejich metabolismus výrazně zpomalený. Když se pak na jaře prodlužuje den a teplota se zvýší, opouštějí zimoviště a začínají se rozmnožovat. Ve Středozemí je to obráceně: obojživelníci jsou aktivní převážně na podzim a v zimě a během suchého léta estivují (procházejí obdobím nečinnosti, tzv. letním spánkem). Mnoho druhů má noční aktivitu, a zvláště v období rozmnožování. Ta jim pomáhá vyhnout se predátorům. Během dne obojživelníci posedávají na vegetaci (např. rosnička zelená), v hrabance

Páření

Snůška Mládě

ŽIVOTNÍ CYKLUS ŽAB

Líhnutí Metamorfóza

Pulec Obr. 4 Životní cyklus žab. Načasování páření, stejně jako doba trvání jednotlivých vývojových fází se liší jak mezi jednotlivými druhy, tak i v rámci jednoho druhu; závisí totiž do velké míry na přírodních podmínkách, jako třeba teplotě.

12 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 12

06.10.20 20:06

Anatomie dospělce bradavičky duhovka nozdry kloaka čenich ozvučný (rezonančí) měchýřek (vak)

holeň

bubínek

chodidlo předloktí

příušní žlázy

dlaňové mozoly

prsty prsty palcový mozol

patní hrbol plovací blána

Stavba těla pulce vrchní ploutevní lem

nasazení lemu nozdry

špička ocasu

ústa dýchací otvor

ocasní sval

kloaka

pigmentace ocasu

spodní ploutevní lem

horní čelist horní řady zoubků

dolní řady zoubků Pohled na ústa zespodu Počet horních a spodních řad zoubků (LTRF 2/3)

Obr. 5 Pro určení druhu jsou klíčové hlavní anatomické znaky.

Úvod • 13

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 13

06.10.20 20:06

(např. skokan hnědý), pod kameny (ropuchy a mloci) anebo přímo ve vodě (čolci a vodní skokani). Vrchol jejich aktivity je za soumraku, kdy je již tma, ale vzduch a voda jsou stále teplé a také bezobratlí jsou stále aktivní. Obojživelníci využívají k rozmnožování nejrůznější druhy vodních ploch, od vysychajících louží na lesních cestách až po rozsáhlé mokřady v ústích řek. Obvykle se nacházejí poblíž louky nebo lesa, kde živočichové tráví zbytek roku. Dešťové srážky jsou tím hlavním podnětem pro start rozmnožovací sezony: nejen proto, že naplní nádrže potřebné pro rozmnožování, ale zvýšená vlhkost podněcuje obojživelníky k pohybu po suché zemi. Dospělci opustí svá zimoviště a vydají se k místům rozmnožování. Tomuto putování říkáme migrace obojživelníků a může být dlouhá od desítek metrů až po několik kilometrů. Mnoho druhů využívá při své cestě k navigaci složité mechanismy (např. se orientují podle hvězd) a rozmnožují se rok za rokem na stejném místě. Rozmnožování žab Rozmnožování obojživelníků zahrnuje jak jednoduché, tak složité svatební chování. U našich žab se samci zpravidla shromažďují na místech vhodných k rozmnožování a sborovým voláním se snaží přilákat samičky. Volání se u jednotlivých druhů žab dost výrazně liší. Můžeme slyšet nejrůznější chrastění, skřehotání, kvákání a pískání. Tyto zvuky si lehce spleteme s hlasy jiných živočichů. Můžeme je ale využívat i k určení jednotlivých druhů žab, zvláště když jsou někdy slyšitelné až do vzdálenosti několika kilometrů. Když samice dorazí k vodě, není úplně jasné, podle čeho si samce vybírá, zda pozná jeho kvalitu jen podle hlasu. Jedna z teorií říká, že si samice vybírají náhodně a spáří se s prvním samcem, na kterého narazí. Pokud je tomu tak, samci v lepší kondici se na místě námluv vyskytují delší dobu, protože ho nemusí opouštět, aby se nakrmili. Mají tak větší šanci na páření než slabší jedinci, kteří musejí častěji vyrážet za potravou. U některých druhů, jako je ropucha obecná, nedostane samička vůbec možnost si vybírat a samec ji k páření agresivně přinutí; čas od času se s jednou samicí pokouší spářit i více samců najednou, což často vede až ke smrti samice utopením. Při páření zaujímají žáby pozici zvanou amplexus. V něm se samec samici přichytí na hřbetě, sevře ji předníma nohama a to buď v podpaží (axilární amplexus, najdeme ho u rosniček, ropuch a skokanů), nebo v oblasti beder (třísel – inguinální amplexus, u ostatních čeledí západního palearktu). Samec zůstane na samici sedět, dokud samice nenajde vhodné místo pro snůšku. Jak samice klade vajíčka na vodní rostliny, jen tak do vody nebo na dno, samec vypouští sperma, a tak vajíčka oplodňuje. Počty vajíček se liší, od několika desítek po tisíce. Jsou uspořádána v rosolovitých útvarech, ve shlucích (např. skokani a pod.) anebo v provazcích (jako u ropuch). Amplexus trvá většinou několik hodin, ale může se protáhnout i na několik dní, zvláště když se vytvořil ve větší vzdálenosti od místa rozmnožování. Po nakladení vajíček se pár rozdělí. Pulci žab a metamorfóza Několik dní po nakladení vajíček (přesná doba závisí na druhu a teplotě vody) se z vajíček žab líhnou zcela vodní larvy, kterým říkáme pulci. Ti mají kulovité tělo a ze stran stlačený ocas, který využívají k plavání. Dýchají vnějšími nebo vnitřními žábrami a jsou zpravidla býložraví, i když nepohrdnou ani mršinami (většinou jinými pulci). Když vyrostou (tento proces může, v závislosti na druhu a přírodních podmínkách, trvat od několika týdnů po několik let), prodělají metamorfózu, během níž se jejich tělo změní a získá tvar dospělé žáby. Vyrostou jim končetiny (nejprve zadní a pak přední), vyvinou se plíce, přemění se ústa a vnitřní orgány tak, aby vyhovovaly masožravému způsobu života dospělců. Velikost pulců se výrazně liší mezi druhy a také v jednotlivých stadiích vývoje. Po vylíhnutí měří obvykle pár milimetrů, mohou ale dramaticky vyrůst a dosáhnout až 25 cm jako u jihoamerických žabic rodu Pseudis. U evropských druhů ale nejčastěji od 3 do 15 cm. Později, jak metamorfóza pokračuje, se postupně zmenšují.

14 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 14

06.10.20 20:06

U většiny žab v západním palearktu dochází k metamorfóze během léta. Mladé žabky se pak snaží v okolí svého rodiště před zimou co nejvíce vykrmit. Plné dospělosti dosáhnou za několik let, v závislosti na dostupnosti potravy a také na délce období aktivity. Mezitím se jedinci označují jako nedospělí neboli subadultní. Samci dospívají většinou dříve než samice a obě pohlaví rostou po celý život. Délka života v přírodě je zpravidla kolem 5–10 let, ale pokud není populace vystavena nějakému zvláštnímu nebezpečí a pokud jejich období roční aktivity je krátké, mohou se dožít i 30 roků. Rozmnožování ocasatých Reprodukční chování ocasatých je výrazně odlišné. Namísto zvuku spoléhají čolci a mloci při rozpoznávání a výběru partnera na pachové a hmatové podněty. Před rozmnožovací sezonou se čolkům změní kůže: v průběhu podzimu a zimy procházejí pozemní fází, kdy při povrchním pohledu připomínají mloky, aby se brzy na jaře, při vstupu do vody, přeměnili na fázi vodní. Naroste jim působivý hřbetní hřeben a ploutevní lem na ocase, adaptace na výhradně vodní způsob života během období rozmnožování. Samci čolků jsou teritoriální a snaží se v nádrži obsadit místa nejvhodnější k rozmnožování, například ta s vhodnou vegetací. K přilákání samiček předvádějí složité tance. Potká–li samec samičku, začne se před ní předvádět. Mává a mrská ocasem a žene k ní feromony, které vypouští. Pokud ji zaujme, vypustí do vody spermie ve formě želatinového váčku zvaného spermatofor. Samička ho nasaje do kloaky a dojde k vnitřnímu oplození vajíček. U některých druhů žijících v rychle tekoucích vodách se vyvinulo fyzické spojení, jež umožňuje předávání spermatoforu z kloaky do kloaky, aby nedošlo k jeho odplavení proudem.

Páření

Mládě

ŽIVOTNÍ CYKLUS OCASATÝCH OBOJŽIVELNÍKŮ

Larva

Snůška

Líhnutí

Obr. 6 Životní cyklus ocasatých obojživelníků (čolků a mloků). Některé druhy se vyhnou kladení vajíček a larválním stadiím a rovnou porodí larvy (larvorodost), respektive plně vyvinutá mláďata (živorodost).

Úvod • 15

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 15

06.10.20 20:06

Vlevo: Ropuška druhu Alytes maurus estivuje zahrabaná v zemi.

Ropuška – Alytes maurus

ento marocký endemit je velmi podobný ropušce starostlivé (str. 30) a dlouho byly považovány za jeden druh. Pulci této ropušky se sice liší barevnou kresbou a stavbou úst, ale až genetická a osteologická data umožnila její povýšení na samostatný druh. Známe ji pouze z 20 fragmentovaných lokalit od centrálního Atlasu až po pohoří Ríf na severovýchodě Maroka. Je místně ohrožena znečištěním vody, introdukovanými rybami (zvláště gambusií Holbrookovou, Gambusia holbrooki), které loví její pulce. Dále trpí fragmentací areálu a změnami klimatu.

Určovací znaky Je morfologicky stejná jako ropuška starostlivá a můžeme ji odlišit pouze podle místa výskytu. Velikost: 3–5 cm Prostředí: Vlhká místa v krasových oblastech, kolem balvanů, na strmých srázech s macchií, v řídkých lesích, poblíž trvalých vodních toků nebo nádrží; v nadmořské výšce 200–2100 m n. m. Období rozmnožování: Není úplně známé, ozývá se od února do dubna. Pohlavní dimorfismus: Stejný jako u ropušky starostlivé (str. 30) Hlas: Podobný jako ropuška starostlivá, i když výrazně kratší Rozmnožování: Jako ropuška starostlivá Pulci: Podobní ropušce starostlivé, jen s nápadným vzorem tmavých a zlatých skvrn. IUCN Červený seznam: Téměř ohrožený taxon

34 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 34

06.10.20 20:07

1 2

Vlevo: JednobarevnĂĄ forma druhu Discoglossus pictus.

Vpravo: SkvrnitĂĄ forma druhu Discoglossus pictus.

Diskoglosus pestrĂ˝Â â€“ Discoglossus pictus

iskoglosa pestrĂŠho (takĂŠ Ĺžabku pestrou) mĹŻĹžeme najĂt na ĹĄirokĂŠ ĹĄkĂĄle stĹ™edomoĹ™skĂ˝ch stanoviĹĄĹĽ aÂ zvlĂĄĹĄtÄ› vÂ krajinÄ› zmÄ›nÄ›nĂŠ lidskou Ä?innostĂ, kde vyuĹžĂvĂĄ kÂ rozmnoĹžovĂĄnĂ zavlaĹžovacĂ kanĂĄly, rybnĂky, vodnĂ nĂĄdrĹže na vinicĂch, pastvinĂĄch aÂ obdÄ›lĂĄvanĂ˝ch plochĂĄch. SpoleÄ?nÄ› koexistujĂ tĹ™i barevnĂŠ formy: jednobarevnĂĄ, pruhovanĂĄ aÂ skvrnitĂĄ. Tento druh se rozmnoĹžuje, aÂ zvlĂĄĹĄtÄ› vÂ Maghrebu, tĂŠmÄ›Ĺ™ po celĂ˝ rok; samice mĹŻĹže bÄ›hem tohoto obdobĂ naklĂĄst aĹž ĹĄest plnohodnotnĂ˝ch snĹŻĹĄek. Samice jsou velmi promiskuitnĂ, bÄ›hem jednĂŠ noci se mohou spĂĄĹ™it iÂ sÂ nÄ›kolika samci, kdy pokaĹždĂŠ nakladou malĂ˝ hrozen sÂ 20â€“50 vajĂÄ?ky. VĂ˝skyt africkĂŠho poddruhu Discoglossus pictus auritus vÂ KatalĂĄnsku je dĹŻsledkem jeho introdukce vÂ devatenĂĄctĂŠm stoletĂ.

UrÄ?ovacĂ znaky SvislĂĄ zorniÄ?ka ve tvaru slzy UĹĄnĂ bubĂnek je nenĂĄpadnĂ˝, ale viditelnĂ˝. Ĺ edĂŠ, hnÄ›dĂŠ nebo zelenĂŠ zbarvenĂ PodĂŠlnĂŠ pruhy nebo tmavĂŠ skvrny se svÄ›tlĂ˝mi okraji Velikost: 4â€“8 cm ProstĹ™edĂ: NejrĹŻznÄ›jĹĄĂ stĹ™edomoĹ™skĂĄ prostĹ™edĂ, obvykle poblĂĹž mÄ›lkĂ˝ch vod; vÄ›tĹĄinou vÂ nĂĹžinĂĄch, ale na SicĂlii aĹž do 1500 m n. m. ObdobĂ rozmnoĹžovĂĄnĂ: TĂŠmÄ›Ĺ™ po celĂ˝ rok, od Ĺ™Ăjna do Ä?ervence PohlavnĂ dimorfismus: Samec je oÂ trochu vÄ›tĹĄĂ neĹž samice aÂ mĂĄ hladĹĄĂ kĹŻĹži; bÄ›hem nĂĄmluv majĂ samci na prvnĂch prstech, hrdle aÂ bĹ™iĹĄe tmavĂŠ mozoly. Hlas: Ĺ˜ada rychlĂ˝ch, ostĂ˝chavĂ˝ch, nevrle znÄ›jĂcĂch rarâ€Śrarâ€Śrar tĂłnĹŻ, vydĂĄvanĂ˝ch na vodnĂ hladinÄ› aÂ nÄ›kdy iÂ pod nĂ, vÄ›tĹĄinou vÂ noci. RozmnoĹžovĂĄnĂ: VajĂÄ?ka jsou tmavohnÄ›dĂĄ, 6â€“8 mm vÂ prĹŻmÄ›ru; jsou nakladena vÂ hroznovitĂ˝ch shlucĂch zÂ 20 aĹž 50 kusĹŻ, na dno nebo naÂ vodnĂ vegetaci. Pulci: TmavĂ; < 3.5 cm, spirakulum je stĹ™edoâ€“ventrĂĄlnÄ›; ĹĄpiÄ?ka ocĂĄsku zaoblenĂĄ, jemnĂĄ sĂĹĽ zÂ tmavĂ˝ch mnohoĂşhelnĂkĹŻ na ploutevnĂm lemu; LTRF 2/3 Poddruhy: Dva (str. 193) IUCN ÄŒervenĂ˝ seznam: MĂĄlo dotÄ?enĂ˝ taxon

AlytidaeÂ â€“ pestrankovitĂ â€˘ 35

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 35

06.10.20 20:07

Vlevo: U tohoto druhu často nalézáme pěkně zbarvené pruhované formy.

Diskoglosus – Discoglossus scovazzi

ento druh se od ostatních druhů rodu oddělil před pěti miliony let po opětovném otevření Gibraltarského průlivu a následném naplnění Středozemního moře. U druhu Discoglossus scovazzi začíná období rozmnožování s prvními zimními dešti v průběhu října. To je v místech jeho výskytu běžné, a zvláště ve vlhkých a subhumidních oblastech. Tento druh nejvíce ohrožuje ničení stanovišť vinou změn ve využívání půdy. Není zcela jasné, zda se ve východním Maroku potkávají a případně kříží s diskoglosem pestrým (str. 35), ale jejich oblasti výskytu nejspíš zůstávaly vinou suchých období po dobu čtvrtohor oddělené.

Určovací znaky Morfologicky stejný jako diskoglosus pestrý, určení možné pouze podle místa výskytu (viz mapa). Velikost: 4–8 cm Prostředí: Malé vodní plochy, jako vysychající louže, prameny, příkopy, vyjeté koleje a pomalu tekoucí toky. Období rozmnožování: V nížinách od října do ledna, až do července v horách do výšky 2600 m n. m. Pohlavní dimorfismus: Jako diskoglosus pestrý Hlas: Podobný diskoglosovi pestrému, ale kratší a v řadě tónů chybí mezery. Rozmnožování/Pulci: Pravděpodobně podobné diskoglosovi pestrému, ale chybí podrobnější popis. IUCN Červený seznam: Málo dotčený taxon

36 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 36

06.10.20 20:07

Vpravo: Podobně jako u ostatních, můžeme i u diskoglosa iberského najít skvrnitou, nebo jako u tohoto jedince pruhovanou kresbu.

Diskoglosus iberský – Discoglossus galganoi

iskoglosus iberský (také žabka portugalská) je všudypřítomný, hojný druh po celém svém areálu zahrnujícím Portugalsko a západní Španělsko. Vyskytuje se v celé řadě vlhkých stanovišť, zpravidla přímo u vodních ploch, jako jsou mokřady, potoky, a dokonce stojaté brakické vody. Najdeme u něj některé biochemické, genetické a také jemné morfometrické odlišnosti od diskoglosa španělského (str. 38), ale jeho spolehlivé určení přímo v terénu je prakticky nemožné. Jediným rozhodujícím kritériem zbývá areál rozšíření. Přechod mezi těmito dvěma druhy prochází středem Pyrenejského poloostrova od řeky Guadalquivir na jihu až po slaná jezera uprostřed.

Určovací znaky Podobný diskoglosovi pestrému (str. 35), ale: Tympanum téměř neznatelné Velikost: 4–8 cm Prostředí: Různá vodní stanoviště v žulových pohořích, jako jsou rybníky, mokřady a bažiny; potoky v horských oblastech; až do výšky 1800 metrů. Období rozmnožování: Téměř po celý rok, od října do července Pohlavní dimorfismus: Jako diskoglosus pestrý Hlas: Podobný diskoglosovi pestrému, ale jednotlivá kvákání jsou delší. Rozmnožování/Pulci: Jako diskoglosus pestrý IUCN Červený seznam: Málo dotčený taxon

Alytidae – pestrankovití • 37

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 37

06.10.20 20:08

Vlevo: Discoglossus jeanneae má podobný tvar těla a zbarvení jako D. galganoi.

Vpravo: Stejně jako ostatní samci tohoto rodu má na prstech předních nohou tmavé mozoly.

Diskoglosus španělský – Discoglossus jeanneae

ruh byl popsán roku 1986 po důkladné srovnávací analýze s diskoglosem iberským (str. 37). Tento druh je ekvivalentem předcházejícího druhu, obývá východní část Pyrenejského poloostrova a sdílí podobnou biologii. Mimo oblasti rozšíření nemáme jiné kritérium, podle kterého bychom mohli tyto dva druhy rozlišit. Diskoglosus španělský (také žabka španělská) je často považován za pouhý poddruh diskoglosa iberského, se kterým se také, v centrálním Španělsku, s největší pravděpodobností kříží. Výskyt diskoglosa španělského je ostrůvkovitý a mnoho populací žije ve vyprahlých oblastech; je velmi ovlivněn zvyšujícím se výskytem sucha. Nyní je mnohem běžnější v jižní části areálu a v severní části ubývá.

Určovací znaky Z vnějšku identický s diskoglosem iberským, rozlišitelný jen podle místa výskytu (viz mapa). Velikost: 4–7 cm Prostředí: Vápencová a sádrovcová pohoří s borovými lesy a keři, s různými vodními plochami; až do 2000 m n. m. Období rozmnožování: Téměř po celý rok, od října do července Pohlavní dimorfismus: Jako diskoglosus pestrý Hlas: Podobný diskoglosovi pestrému, ale jednotlivá kvákání jsou delší. Rozmnožování/Pulci: Jako diskoglosus pestrý IUCN Červený seznam: Téměř ohrožený taxon

38 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 38

06.10.20 20:08

Vlevo: Tento druh je vÄ›tĹĄinou tmavÄ› zbarvenĂ˝, nebo pĹ™inejmenĹĄĂm sÂ tmavĂ˝mi skvrnami.

Vpravo: Discoglossus montalentii se zpravidla vyskytuje vÂ horskĂ˝ch potocĂch.

Diskoglosus korsickĂ˝Â â€“ Discoglossus montalentii

a rozdĂl od vÄ›tĹĄiny ostatnĂch druhĹŻ rodu diskoglosus korsickĂ˝ (takĂŠ Ĺžabka korsickĂĄ) vytvĂĄĹ™Ă pouze dvÄ› barevnĂŠ formy: jednobarevnou aÂ skvrnitou (bez vĂ˝raznĂ˝ch okrajĹŻ). Endemit Korsiky, najdeme ho vÂ rychle tekoucĂch horskĂ˝ch bystĹ™inĂĄch, lesnĂch tĹŻnĂch vÂ centrĂĄlnĂm pohoĹ™Ă. Ostrov sdĂlĂ sÂ diskoglosem sardinskĂ˝m (str. 40), ale vĂ˝skyt tohoto druhu na Korsice nebyl aĹž do nedĂĄvnĂŠ doby znĂĄm, aÂ tak starĹĄĂ prĂĄce oÂ diskoglosovi korsickĂŠm mohly zahrnovat iÂ diskoglosa sardinskĂŠho. Tyto dva druhy mohou bĂ˝t synoptickĂŠ, ale diskoglosus korsickĂ˝ se Ä?astÄ›ji vyskytuje ve vyĹĄĹĄĂch polohĂĄch. BarevnĂĄ kresba je podobnĂĄ, ale jeÂ moĹžnĂŠ je odliĹĄit podle tvaru Ä?enichu aÂ koneÄ?kĹŻ prstĹŻ.

UrÄ?ovacĂ znaky TmavÄ› hnÄ›doĹĄedĂŠ, nebo rezavĂŠ zbarvenĂ SkvrnitĂĄ forma mĂĄ tmavĂŠ skvrny sÂ nevĂ˝raznĂ˝mi okraji. OvĂĄlnĂŠ, plochĂŠ koneÄ?ky prstĹŻ, obvykle na Ä?tvrtĂŠm majĂ nÄ›co jako bĹ™ĂĹĄko prstu. ZaoblenĂ˝ profil Ä?enichu, sÂ hornĂm aÂ spodnĂm okrajem rovnobÄ›ĹžnĂ˝m DlouhĂŠ zadnĂ konÄ?etiny (pĹ™i noĹžnĂm testu dosahuje noha aĹžÂ mezi oÄ?i aÂ ĹĄpiÄ?ku Ä?enichu). Velikost: 4â€“6 cm ProstĹ™edĂ: Rychle tekoucĂ vody vÂ zalesnÄ›nĂ˝ch oblastech; vĂ˝ĹĄka mezi 300 aÂ 1900 m n. m. ObdobĂ rozmnoĹžovĂĄnĂ: NejspĂĹĄ duben aĹž Ä?ervenec PohlavnĂ dimorfismus: Jako diskoglosus pestrĂ˝ (str. 35) Hlas: Puupâ€Śpuupâ€Śpuup, pĹ™ipomĂnĂĄ hlas kuĹˆky ĹžlutobĹ™ichĂŠ (str. 44); muzikĂĄlnÄ›jĹĄĂ neĹž hlas ostatnĂch diskoglosĹŻ. RozmnoĹžovĂĄnĂ/Pulci: PravdÄ›podobnÄ› jako diskoglosus pestrĂ˝ IUCN ÄŒervenĂ˝ seznam: TĂŠmÄ›Ĺ™ ohroĹženĂ˝ taxon

AlytidaeÂ â€“ pestrankovitĂ â€˘ 39

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 39

06.10.20 20:08

3 2

Vlevo: Pulci tohoto druhu mají na ocásku jemnou tmavou linku.

Vpravo: Vybírají si vodní plochy co nejvíce vystavené slunečnímu svitu.

Diskoglosus sardinský – Discoglossus sardus

ak napovídá jméno, vyskytuje se diskoglosus sardinský (také žabka sardinská) na Sardinii, ale i na Korsice (kde žije společně s diskoglosem korsickým; str. 39), na souostroví La Maddalena, Hyeres, ostrovech San Pietro, Giglio a Montecristo. Najdeme ho i na poloostrově Monte Argentario v pevninském Toskánsku, ale pravděpodobně je zde vysazen člověkem. Přestože je tento druh stále hojný, jsou malé ostrovní populace náchylnější a jejich stavy mohou, vinou lidského působení, malé genetické rozmanitosti a izolovanosti, rychle klesat. Často ho najdeme společně se skokanem Bergerovým (str. 101), lehce ho odlišíme podle zbarvení a tvaru zorničky.

Určovací znaky Podobný diskoglosovi korsickému, ale: Čtvrtý prst na předních nohou se zužuje, nemá tvar špachtle. Profil čenichu je ostrý, ke spodnímu okraji zešikmený. Zadní nohy jsou kratší (nožní test: dosahuje pouze k očím). Velikost: 4–7 cm Prostředí: Prosluněné vodní plochy včetně mokřadů, rybníků a pomalu tekoucích vod; občas v macchii a v lese až do 1300 m n. m. (Korsika) a 1700 m n. m. (Sardinie) Období rozmnožování: Březen–srpen Pohlavní dimorfismus: Jako diskoglosus pestrý (str. 35) Hlas: Jako diskoglosus pestrý Rozmnožování/Pulci: Jako diskoglosus pestrý IUCN Červený seznam: Málo dotčený taxon

40 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 40

06.10.20 20:08

2 1

Vlevo: Žabka černobřichá tráví většinu času v bahnitých loužích.

Vpravo: Pulci jsou podobní svým bratrancům rodu Discoglossus.

Žabka černobřichá – Latonia nigriventer

oprvé byla popsána v roce 1943, ale začátkem 50 let minulého století zmizela. Byla prvním obojživelníkem, kterého IUCN označila jako taxon vyhynulý v přírodě. Nicméně v roce 2011, kdy byla znovu objevena, se dostala na titulní strany vědeckých časopisů a pak opět v roce 2013, kdy analýzy odhalily, že se jedná o jediného žijícího zástupce rodu Latonia, jinak známého pouze z fosilních nálezů. Tento druh, endemit jezera Hula v Izraeli (na ploše menší než 3 km²), pravděpodobně špatně snášel odvodnění jezera v padesátých letech a následně se znovu objevil díky dlouhodobému zavodňování mokřadů a ochrany oblasti jako přírodní rezervace.

Určovací znaky Mohutná žába tmavého zbarvení Plochá hlava se zorničkou srdčitého tvaru Černo–šedé břicho s bílými skvrnami Velikost: 7–13 cm Prostředí: Mělké vodní nádrže a příkopy podél bažinatého břehu jezera Hula. Období rozmnožování: Prodloužené, často únor až září Pohlavní dimorfismus: Velikost těla je u obou pohlaví podobná; během období rozmnožování má samec tmavé pářicí mozoly a také stovky drobných černých výrůstků na hrudníku, nohou, stehnech a chodidlech. Hlas: Podobný jako diskoglosus pestrý (str. 35), ale nižší a mnohem méně intenzivní Rozmnožování: Nebylo nikdy pozorováno, ale pravděpodobně jako diskoglosus pestrý. Pulci: Hnědí, břišní strana bez pigmentu, spirakulum středo–ventrálně; hustá síť černých proužků na ocase; LTRF 2/3 IUCN Červený seznam: Kriticky ohrožený taxon

Alytidae – pestrankovití • 41

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 41

06.10.20 20:08

Nahoře Při páření uchopí samec samici v tříslech.

Nahoře a Vpravo: Kuňky kladou malé shluky vajíček přichycených na vegetaci. Vývoj pulců trvá méně než dva měsíce.

Bombinatoridae – kuňkovití

atinské slovo bombinator, slovní základ jména čeledi Bombinatoridae, můžeme přeložit jako „bzučák“, což je odkaz na jemný melodický hlas těchto obojživelníků, který se v období páření spojuje ve sborový zpěv. V češtině se jedné z nich říká také ohnivá, kvůli její pestře zbarvené břišní straně těla. Jsou známé dva rody, Barbourula, pralesní kuňky se dvěma druhy endemickými na Filipínách a na Borneu, a Bombina, jejíž zástupci jsou široce rozšíření v Eurasii. Ze šesti druhů se tři vyskytují v Evropě: kuňka obecná (Bombina bombina), k. žlutobřichá (B. variegata) a k. italská (B. pachypus). Ekologie zástupců těchto dvou rodů se výrazně liší. Rod Barbourula se vyskytuje výhradně v pralese, zatímco rod Bombina osidluje jak stepi a otevřené mokřady (k. obecná), tak více zalesněné oblasti (k. žlutobřichá). Kuňky jsou malí (<6 cm) vodní obojživelníci s trojúhelníkovitou nebo srdčitou zorničkou. Matná šedá kůže je pokrytá bradavičkami a poskytuje velmi dobré maskování. Jako protiklad mají nápadně barevné břicho signalizující jejich značnou jedovatost. Při vyrušení, zejména tváří v tvář predátorovi,

se tělo kuňky prohne vzhůru, žába vystrčí nohy a předvede svou barevnou břišní stranu těla. Toto chování, zvané kuňčí reflex, varuje nepřátele před její jedovatostí, a odrazuje tak od případného napadení. Během toho kuňka také uvolňuje antibakteriální a antimykotické toxiny a nafukuje se ve snaze vypadat větší. Během období páření se samci shromažďují ve skupinách až o několika tisících jedinců. Samičky kladou vajíčka na vodní vegetaci, většinou v malých shlucích, 50–300 kusů, vždy několik najednou. Kuňky jsou široce rozšířené ve střední a východní Evropě, ale vinou úbytku prostředí jsou v některých oblastech západní Evropy ohrožené.

Bombina variegata Bombina pachypus Bombina bombina

42 • Obojživelníci

Obojzivelnici_001-117_150x215_OK.indd 42

06.10.20 20:08